Filipínské četnictvo

Philippine Constabulary
Filipínské četnictvo
Philippine Constabulary


Tento článek jsem se rozhodl napsat, neboť na jednom konkurenčním serveru jsem se dostal do sporu týkajícího se této jednotky – veškeré mé nejnovější příspěvky citující zdroje apod. byly raději vymazány a další upraveny. Vzhledem k tomu, že jsem si dal tu práci sehnat spoustu materiálů a myslím, že by byla škoda je nezveřejnit, rozhodl jsem se je trochu rozšířit na článek a tímto také ukončit započatou debatu.


Abstrakt článku
Jednou ze zapomenutých jednotek historie je bezesporu tzv. Philippine Constabulary. Odkaz této jednotky však stále přetrvává zejména v americkém vojenském prostředí, kde se neuvěřitelný úspěch této jednotky používá jako studijní případ pro proti-povstalecké operace, popř. operace policejního charakteru, ve kterých armáda vykazuje velmi malou efektivitu. Do dnešních dnů se v podstatě studují důležité lekce této kampaně z počátku 20. století a aplikují se v problémech Afghánistánu a také Iráku.


Málokdo tuší, že reforma amerického přístupu v Iráku provedená generálem Davidem Petraeuem, byla založená na zkušenostech Američanů z Filipín z počátku 20. století.


Obsah:
1) Abstrakt článku
2) Kapitola 1. - Definice Constabulary – četníci či proti-povstalecké jednotky?
3) Kapitola 2. - Situace při příchodu Američanů na Filipíny
4) Kapitola 3. - Analýza US Army ohledně přístupu ke kolonizaci
5) Kapitola 4. - Vznik Insular Constabulary
6) Kapitola 5 – Období vzniku a prvních reforem 1901 – 1916

7) Kapitola 6. - Hlavní boje PC mezi roky 1901 - 1916
8) Kapitola 7. - Období První světové války a meziválečné období
9) Kapitola 8. - Období Druhé světové války a účast četníků v Bitvě o Filipíny
10) Kapitola 9. – Konflikt nízké intensity aneb boje PC s Hukbalahapem, 1946 - 1954
11) Kapitola 10. - Četnictvo od 50. let do konce 80. let
12) Kapitola 11. - Poslední období PC
13) Zdroje
URL : https://www.valka.cz/Filipinske-cetnictvo-t86894#322023 Verze : 0
Kapitola 1. – Definice Constabulary – četníci či proti-povstalecké jednotky?


Při přiblížení této jednotky je nutné se oprostit od pojmenování této jednotky jako četnictva. Zde totiž začíná již první problém při přiblížení této jednotky – kam totiž spadá a jaká je její operační definice, či zda vyhovuje definici četnictva?


Slovo Constabulary je do češtiny překládáno, ne velmi přesně, jako policejní oddíl či četnictvo. Nicméně vzhledem k proměnám této jednotky v čase (několik hlavních period lišících se celkem zásadně charakterem operací), pod vlivem externích faktorů (válka v Pacifiku, komunistické povstání, apod.) a v neposlední řadě samotná kolonizace Filipín, je velmi složité najít správné slovo, jak české, tak anglické, vystihující charakter této jednotky. V drtivé většině literatury, internetových článcích či v různých časopisech se objevuje popis této jednotky jako policejní či četnické, zdůrazňující zejména aspekt policejních akcí. Vzhledem k tomu, že dle mého mínění takovéto jednoznačné „nálepkování“ této jednotky je nepřijatelné a neodráží realitu, stejně tak zjednodušuje dopad na celkovou situaci americké kolonie, pokusím se trošku obšírněji rozepsat o aspektech této jednotky.


Nicméně podívejme se na problém z trochu teoretické roviny. Obranou státu jako politického a právního zřízení, tzv. establishmentu tedy subjektu mezinárodního práva veřejného, je pověřena armáda. Tato obrana se dělí na dvě oblasti, tzv. vnější obranu tedy proti vnějšímu nepříteli, nejčastěji jinému státu či válečné alianci. Druhá oblast je tzv. vnitřní obrana proti jednotkám ohrožujícím zřízení zevnitř teritoria, zejména různé povstalecké jednotky, teroristé, revolucionáři, pučisté, apod. - opět v anglosaské terminologii se pro tento typ protistátních akcí používá výstižné slovo insurgency, které opět nemá v češtině přesný překlad. V americké vojenské terminologii tak hrubě tyto dvě oblasti korespondují s termíny High Intensity Conflict (HIC) a Low Intensity Conflict (LIC).


Je asi jasné, že v případě HIC hlavní tělesa obrany státu jsou ozbrojené síly země jako je námořnictvo, pozemní armáda, mariňáci a letectvo. Nicméně, které jednotky jsou však hlavní v LIC? Je jasné, že efektivita normálních armádních jednotek je velmi nízká díky svému výcviku a dalším okolnostem. V takovýchto bojích se historicky vyvinuly tři formy vojenských a civilních těles – četnictvo, proti-povstalecké jednotky a specializované jednotky armády či civilní policie.
Vezměme si však tyto termíny jeden po druhém:
Ad. 1) Četnictvo – velmi široký typ jednotky, ve které se také odráží dva rozdílné přístupy jednotlivých států a jejich historických tradic. Ve stručnosti můžeme definovat dva typy přístupů – francouzsko-britský a dále románsko-americký přístup. Abstrahuji od různých hybridů a dalších speciálních případů á la Ruská federace a SSSR.


Francouzsko-britský přístup se dá označit jako přístup, kdy sice historicky četnictvo vzniká z armády avšak po další staletí je četnictvo spadající pod armádu cvičeno primárně jako civilní policejní jednotka a až druhotně jako vojenská jednotka. Nejlepšími příklady jsou pak jednotky jako Royal Irish Constabulary, Royal Ulster Constabulary, Royal Newfoundland Constabulary a také francouzská gendarmerie.


Románsko-americký přístup je velmi podobný, pouze jednotka je primárně vojenská a je jen druhotně cvičena jako civilní policejní těleso. Pro tento druhý typ jednotek se ustálilo pojmenování jako paramilitární či polovojenská. Nicméně některá tělesa tvoří čistě vojenské jednotky, včetně mechanizace, apod. a jsou také pouze vojenské. Osobně posledně zmíněné jednotky nepovažuji za četnické, neboť jejich aktivitami nejsou klasické policejní operace, ale čistě vojenské operace. Nicméně tento typ vojenských jednotek (např. Národní Garda) je zahrnován do četnických jednotek z toho důvodu, že Ústava dané země zakazuje armádním složkám jakoukoli možnost kontrolovat civilisty, zadržovat je, policejně spravovat apod. Z toho důvodu tyto vojenské jednotky jsou četnické, neboť pak díky Ústavě jako civilní jednotky mohou zadržovat civilisty a provádět policejní operace.


Příklady jsou US Constabulary po druhé světové válce, různé latinskoamerické národní gardy, Guardia Civil, apod.


Pro jednoduchost bych se tak přidržel definice, že četnictvo jsou uniformované a neuniformované bezpečnostní složky včetně vyčleněných vojenských a (případně i) polovojenských, vybavené rozšířenými policejními pravomocemi. Primárními aktivitami jsou (zdroj: stránky Guardia Civil, French Gendarmerie, US Coastal Guards):
I. Dozor nad dopravními tepnami země (tedy jakási Dopravní policie)
II. Ochrana královské rodiny
III. Protidrogové operace
IV. Proti-pašerácké operace
V. Ochrana hranic
VI. Ochrana vězňů a jejich eskortování (Vězeňská služba)
VII. Dozor nad prodejem zbraní
VIII. Oddělení pro výbušniny a pyrotechnická jednotka
IX. Bezpečnost a ochrana venkovských oblastí s nízkou hustotou osídlení
X. Protiterorismus
XI. Ochrana pobřeží
XII. Ochrana zahraničního zastoupení státu
XIII. Rozvědná a kontrarozvědná činnost
XIV. Elektronická kriminalita
XV. Dohled nad dodržováním ekologických limitů a zákonů
XVI. Vydávání povolení pro lov


Jak je vidět z náčrtu operací v podstatě se jedná primárně o operace zaměřené na udržení právního pořádku (Restore of Order) a určitou duplikaci policejních sil, zejména s ohledem na strážní či ochranou službu. Nicméně ve velké většině států představuje četnictvo dle české terminologie „státní policii“ tedy řekněme národní policii (zejména v bývalých koloniích), která zastřešuje obecní či městskou policii. V dalších zemích naopak spíše četnictvo představovalo obecní policii pro odlehlé rozvojové oblasti jako oblasti dolů, zemědělství, hor a pohoří, apod. (zejména kontinentální Evropa). V některých zemích dodnes i vedle sebe existují národní policie a četnictvo. V tomto případě jde ale většinou o románský přístup, tedy četnictvo je blíže armádě než civilní policii.


Ad. 2) Proti-povstalecké jednotky. Historicky byly tyto proti-povstalecké aktivity jedním z hlavních úkolů četníků - např. španělská Guardia Civil byla založena s cílem potlačit protimonarchistické rebelie a loupeže. Podobně také francouzská Gendarmerie se podílela mezi lety 1808-1814 na potlačování povstání Španělů. Nicméně v průběhu let, jak se měnila výzbroj a vůbec celkový rámec povstání (např. nutnost spolupráce mezi více složkami ozbrojených sil jako je letectvo, námořnictvo, atd.), lehce vyzbrojené četnické jednotky se začaly také transformovat a utvářet specializovaná tělesa se speciální výzbrojí, postupy, apod., popř. armáda si začala vytvářet svoje specializované proti-partyzánské jednotky. V dnešní době je hlavním zdrojem rozdílu oproti četnictvu především větší důraz na ofensivní složku (s použitím těžších zbraní či naprosto jiných vojenských postupů), tedy především snaha velmi aktivně nalézt a zničit nepřítele ve spolupráci s dalšími složkami ozbrojených sil, popř. narušit jeho logistiku či zázemí. Dalším rozdílem je také to, že tyto proti-povstalecké jednotky spadají především pod armádní velení, tedy např. Ministerstvo obrany, a také podléhají válečným zákonům, zatímco četníci, ač vojenská organizace, podléhají Ministerstvu vnitra a civilním či vojenským zákonům, či spadají pod Ministerstvo obrany/války a podléhají civilním zákonům (samozřejmě jsou i další možné kombinace). Z tohoto důvodu tyto jednotky na rozdíl od četníků potřebují pro své působení určitý právní rámec a dost často je jejich nasazení spojeno s určitým omezením civilních zákonů (např. stanné právo, zákaz vycházení a shromažďování apod.). K započetí akce také potřebují určitý právní akt, který jim dává legitimitu k boji a použití vojenských prostředků. Dost často tyto jednotky také přebírají velení veškerých proti-povstaleckých aktivit. Z toho důvodu je potřeba, aby mohly velet podléhajícím jednotkám např. armádním jednotkám či leteckým, což bohužel četníci jakožto kvazicivilní jednotka podléhající Ministerstvu vnitra nemohou.


Primární aktivity jsou tak především následující (zdrojem je Marine Handbook – Counterinsurgency), samozřejmě nejedná se o vyčerpávající seznam:
I. Zabránění kmenovým, klanovým a sektářským válkám
II. Průzkum území a monitorování populace
III. Okupace a dobytí území obsazeného nepřítelem
IV. Koncentrace lidí na určitém území a snaha o oddělení kombatantů od civilistů
V. Ochrana tzv. pasivní populace (až 80 % populace) před útoky povstalců či neregulérních vládních jednotek
VI. Snaha zlepšit infrastrukturu, administrace letišť, apod.
VII. Budování policejních či četnických složek, spolupráce při stabilizaci oblastí
VIII. Ochrana infrastruktury a hranic
IX. Informační válka
X. Rozvědná a kontrarozvědná činnost


Jak je vidět z náčrtu, jedná se tedy mnohem spíše o vojenské operace, než policejní operace, nicméně v některých zemích se v podstatě překrývají a četnictvo tak plní tyto úkoly díky specializovaným jednotkám.


Ad. 3) Civilní a armádní specializované jednotky - tyto jednotky jsou velmi blízké předchozímu typu. Od nich se liší především tím, že se jedná o velmi úzce specializované jednotky, jejichž proti-povstalecké aktivity mají nižší šíři operačních cílů, či se jedná o jednotky vycvičené k jinému účelu a pouze převelené k proti-povstaleckému boji - např. používání speciálních jednotek jako Delta Force, apod. Ve většině případů tyto jednotky jsou povolány pouze na nějakou specifickou akci a po jejím splnění se z operace vytratí. U civilních jednotek se pak jedná o různá protiteroristická komanda či komanda specializovaná na boj ve městech či v městských oblastech, kde zákony boje jsou trochu jiné než řekněme v otevřené krajině.


Závěrem tedy dle mého názoru je Philippine Constabulary jednotkou, která však zahrnuje aspekty všech těchto jednotek v rámci LIC a přidává k tomu další aspekty jako zdravotnické služby, výběr daní, budování infrastruktury a ženijní operace á la Organizace Todt, požární služby, státní policie (ve smyslu skutečně národní policie ať již na úrovni republiky či provincie), kontrašpionáž podobná americké FBI, apod. Nicméně podle průběhu většiny operací můžeme říci, že tato jednotka je asi na rozhraní mezi četníky a proti-povstaleckými jednotkami (i když jde o jednotku podléhající civilní vládě) a proto bych se po zbytek práce přidržel používání obou termínů: jak četníci, tak proti-povstalecká jednotka, Counter-Insurgency Force (COIN) – viz americké studie jako „The Philippine Constabulary as a counterinsurgency forces, 1948-54“, „Philippine Constabulary in the Battle of Philippines“a „Galula David - Counterinsurgency Warfare“. Je např. zajímavé, že ve studiích z Fort Leavenworthu, které se týkaly Philippine Constabulary, jejich autoři docházeli k závěru, že pro moderní americkou armádu je nutné mít jednotky podobné jako již zmíněná jednotka, stejně tak doporučovali změnit systém výcviku, aby i klasické pěchotní divize měly výcvik v proti-povstaleckých aktivitách.


Pro ty, co se zajímají o Druhou světovou válku, bych dal nejbližší paralelu asi k divizi Brandenburg mezi lety 1943-1944 či německé balkánské jednotky.

Poděkování: Rád bych poděkoval Paličovi a Robotovi za jejich cenné připomínky a definice četnictva.
URL : https://www.valka.cz/Filipinske-cetnictvo-t86894#322027 Verze : 0
Kapitola 2. - Situace v době příchodu Američanů na Filipíny


Američané a Filipínci měli na konci 19. století velmi blízké vztahy, neboť část filipínské inteligence studovala v USA či Američané poskytovali domov pro některé politické emigranty. Proto nepřekvapí, že v době, kdy vypuká filipínský boj za nezávislost, stojí Američané na straně Filipínců. Je jasné, že v tomto případě to nebyla pouze „čirá láska“ k Filipíncům, ale spíše snaha zvrátit postavení Španělů a jejich kolonií. První výbuch filipínské revoluce propuká v Cavite v roce 1896. Konflikt se táhne do roku 1898, kdy se do věci vkládají Američané společně s vypuknutím Španělsko-americké války v dubnu 1898, zejména kvůli sporům ohledně Kuby. Američané poráží flotilu Španělů v Manilském zálivu a vysadí jednotky v oblasti Manily. Do země se vrací generál Aguinaldo, stejně tak Filipínci vyhlašují nezávislost své země, 12. června, 1898. Aguinaldo se také snaží tlačit na Američany, aby s ním podepsali smlouvu ohledně garance nezávislosti Filipín. Samozřejmě k žádné takové dohodě nedošlo.


Američané dobyli Intramuros, vojenskou pevnost Španělů a začali se opevňovat. Společně s tím bylo Filipíncům odmítnuto vstoupit do pevnosti. Vše vyvrcholí dále, když německé námořnictvo vylodí kontingent vojáků a vyžaduje na Američanech, aby prohlásili Filipíny svým koloniálním panstvím, nebo Německo jej zabere ve svůj prospěch.


Konečně 10. prosince 1898 je podepsána mírová smlouva v Paříži mezi Španělskem a USA. K nemilému překvapení Filipínců nebyl jejich diplomat připuštěn k jednání (Filipíny nebyly uznány diplomaticky žádnou z velmocí) a navíc si USA vynutily prodej Filipín za 20 milionů dolarů. Okamžitě s touto informací tak na Filipínách propuká boj mezi Filipínci a Američany. V tomto boji i díky nelogickému vedení generála Aguinalda, který nechal zavraždit své nejschopnější generály, Filipínci prohrávají. Veškeré válečné operace většího rozsahu se tak končí 23. března 1901 se zajetím Aguinalda, i když partyzánský odpor jednotlivých velitelů trvá zhruba až do roku 1916. Američané oficiálně vyhlašují konec bojů 4. června 1901, což znamená, že se část amerických jednotek vrací nazpět do USA - v roce 1900 bylo na Filipínách 71 528 mužů, zatímco v roce 1903 již pouze 17 748.


Američané teď stojí před celkem závažnou situací – sice ovládají Luzon, nicméně ostatní části Filipín jsou pod nadvládou nacionalistů, samovládců, náboženských fanatiků či muslimských sultanátů. Na rozdíl od Španělů, kteří nikdy celou zemi neovládali, pouze zejména pobřežní města a některé ostrovy, Američané mají úplně jiné plány, chtějí stát centralizovat po americkém způsobu, což tedy znamená, že musejí dostat všech 7200 ostrovů pod plnou kontrolu a ustanovit tam civilní správu.


Původní plán tedy spočíval v akcích mariňáků a americké armády proti těmto skupinám. Bohužel během prvních let docházelo velmi často k tragédiím, kdy jednotky nezvyklé na prostředí hor a džungle (i vlivem pouze přírodních faktorů) utrpěly obrovské ztráty. Jako příklady je možno uvést např. postup mariňáků na ostrově Samar - ani ne 3 km od pobřeží se ztratila jednotka pod velením majora Wallera a po 14 dnech bloudění džunglí zemřelo kolem 80 % mužů. Další tragédie pak byla na ostrovech Leyte, Samar, Cebu, kde byly jednotlivé jednotky zmasakrovány do posledního muže – ve většině případů také docházelo k mučení zajatých vojáků jako ukřižování, otevírání břišních oblastí, smrt v mraveništi, apod., což ještě více zvyšovalo brutalitu amerických jednotek.


Jako odplatu pak Američané brutálně vraždili celé vesnice, dokonce bylo vydáno i nařízení generálem Smithem či majorem Wallerem, že všichni nad 10 let v oblastech povstalců musí být popraveni! Nejlepším příkladem je brutální vyvraždění několika vesnic na jihovýchodním pobřeží ostrova Samar (např. vesnice Balangiga), kde podle současných filipínských zdrojů Američané povraždili zhruba 50 000 osob ve věku od 10 do 80 let (nicméně jeden britský důstojník, který se těchto akcí na straně Američanů zúčastnil popsal zhruba 2 500 - 5 000 povražděných). Situace se samozřejmě nijak nelepšila, spíše naopak a velitelé tak stáli před dvěma možnými přístupy – buď povolat silnější jednotky z USA či se spolehnout na nové jednotky spíše zaměřené na policejní a proti-povstalecké operace, na které nemá regulérní armáda výcvik, znalosti ani vybavení (opět velmi silná paralela mezi současnou situací v Afghánistánu a Iráku).


Bližší informace týkající se Filipínsko-americké války ve vynikajícím článku Davida Krayzela, zde.
URL : https://www.valka.cz/Filipinske-cetnictvo-t86894#322033 Verze : 2
Kapitola 3. - Analýza US Army ohledně přístupu ke kolonizaci


Na rozdíl od současných generálů, tehdejší generálové se rozhodli pro podrobnou analýzu. Analýzu budu prezentovat, nicméně rád bych zdůraznil, že tato analýza byla udělána v roce 1901 a na svojí dobu byla velmi nadčasová! Stejně tak na počátek 20. století zahrnovala neuvěřitelně detailní faktory z oblasti „intersociálních a kulturních“ aspektů, které jsou ve většině současných moderních vojenských operací naprosto přehlíženy. Jediným problémem této analýzy, jak se ukázalo v průběhu následných dvou let, bylo až přílišné zaměření na policejní akce. V podstatě analýza předpokládala, že operace povede armáda ve spolupráci s Philippine Scouts, a Philippine Constabulary tak bude řekněme silnou četnickou jednotkou. Odtud také název jako Filipínské četnictvo.


Rozhodnutí tedy leželo v rovině jednotky z USA či vytvořit místní domorodé jednotky z řad loajálních Filipínců.


Analýza:
1) Prvním faktorem byla schopnost armády a mariňáků dobýt a udržet oblasti a stejně tak porazit povstalce jako vojenskou sílu. Vzhledem k tomu, že se nejednalo už o regulérní vojenské operace založené na spolupráci velkých těles a organizací, ale naopak na nezávislém jednání malých jednotek, američtí generálové došli k závěru, že rozhodně americká armáda není připravena na takovéto akce bez podpory místních jedinců, zřejmě odkaz na Philippine Scouts. Stejně tak s tím armáda měla provozovat policejní operace jako správa malých měst, řešení kriminality, ochrana infrastruktury, doprovod logistických kolon a jiné. Na to samozřejmě měla armáda velmi malý výcvik. Shrnutím tohoto bodu tak bylo, že americká armáda či mariňáci nejsou, bez náležitého výcviku, nové výstroje a výzbroje pro tropy, schopni dosáhnout stanovených cílů. Dále i kdyby tento výcvik dostali, stejně zůstává otázka motivace a dopadu na disciplínu vojáků.


Par citací tehdejších velitelů na toto téma:
Plukovník kavalérie (bohužel v knize není jméno) – "Chytat filipínské vyvrhele s armádou je jako chytat blechu na 20akrovém poli s traktorem."
„Jak dlouho by trvalo pluku Filipínců chytit nějakého amerického vyvrhele na území Spojených států? Nerealizovatelné!



Plukovník pěchoty - „Není nic tak demoralizujícího pro řádné jednotky, jako zapojení do policejních operací, které po nich vyžaduje pracovat v malých jednotkách či naprosto osamoceně. Disciplína jde rychlostí blesku „do kytek“ a instrukce a rozkazy se stávají neuskutečnitelnými.“


2) Znalost místních podmínek – tento faktor byl celkem široce rozebrán a zahrnoval jak znalost topografie tak také např. znalosti jazyků a znalosti místní reality. Topografie byla důležitá, neboť džungle pokrývala 95 % oblasti Filipín, stejně tak vulkány a horské masivy vytvářely prostředí, kde Američané měli obrovské problémy. Co se týče znalostí místní reality – do dnešních dnů je na Filipínách něco kolem 99 jazyků (díky centralizačnímu tlaku nazývaných dialekty). Znalost těchto jazyků mezi Američany byla skoro nulová, dále každý tento jazyk však také znamená jiné zvyky, tradice jednotlivých filipínských národů. K tomu navíc Američané vůbec neznali historii sporů mezi jednotlivými kmeny a proto časté mezi klanové války byly pro ně překvapivé nepříjemnosti. Společně s tím Američané netušili vliv vztahů mezi lidmi z hor a nížin – podobné např. situaci ve Skotsku.


3)Schopnost určit místní situaci v obci – toto je dost zajímavá část analýzy. V podstatě pojednává o tom, že v obcích mají domácí jednotky možnost se nepozorovaně dostat do města, ale zejména díky znalostem místní situace vytipovat klíčové lidi v obci, otipovat jejich názory, zajistit jejich spolupráci. Dále to bylo také, že domorodé jednotky jsou schopny okamžité identifikace jak se také zachovají místní bohaté rodiny, apod.


4) Znalost Filipínce jako jedince – bylo konstatováno, že průměrný americký voják je naprosto neznalý průměrného Filipínce v jeho vztahu k bílým, zvykům, způsobu myšlení, hodnotám a životním cílům.


Opět je jasné, že z těchto tří bodů nevyšli Američané pozitivně. Nicméně další části analýzy už jenom krátce v tabulce.


5)Analýza týkající se amerického přístupu k Filipínám


Srovnání amerického vojáka s domorodým filipínským četníkem

Autor: pobočník generál Heistand, v roce 1901
FaktorUS Army Philippine Constabulary
Náklady na vojáka1400 Dolarů na rok 363,50 dolarů na rok
PůvodRůzné státy USA Různé provincie Filipín, znalost oblasti
Jazyková vybavenost domorodým jazykemPouze mizivé procento Američanů mluví místními jazykyVšichni Filipínci mluví alespoň jedním místním jazykem
Jazyková vybavenost španělštinouMizivé procento Američanů Všichni vzdělaní vojáci mluví španělštinou
Znalost místní geografie a topografiePouze velmi malá znalostOd narození jsou zvyklí a znalí místní geografie
Znalost FilipíncůPouze někteří vojáci mají znalost Filipínců Filipínec zná Filipínce lépe než jakýkoli cizinec
Jídlo a obživaAmerický voják se vyživuje na určitém mixu komponentů dovážených ze zamoří a něco z domácích zdrojů centrálně nakoupenéVoják Constabulary dostane potravinový příplatek a on si obstará jídlo sám na místě a sám si také uvaří
Náklady na výživuAmerická jedna porce stojí 24.3 centu (bez nákladů na transport z USA a manipulaci). Dále americká porce vyžaduje dodání ledu, což je však velmi těžký logistický problém transportovat led z USA do Manily a dále pak železnicí či koňmo do vnitrozemských stanicJedna porce vyjde na 10,5 centů (příplatek) bez dalších nákladů na transport. Navíc s tím voják nepotřebuje led, jeho potrava roste na ostrovech. Koupí si ho tedy na místě a není třeba transportu
Získání místních lidíAmerický voják nemá žádný zájem na tom navázat nějaký kontakt s místním lidem. Stejně tak se nesnaží vzbudit sympatie a kooperaci místních lidí. Navíc s tím se jeho disciplína, zvyky, životní styl dosti liší od místních a proto JE PRAKTICKY NEMOŽNÉ, aby tento ZÍSKAL PŘÍZEŇ místních!Nejsilnějším motivem Constabulary je snaha po kooperaci a pochopení místních problémů. Navíc s tím asijská mentalita respektu k ostatním jim nedovolí k výrazným přečinům proti civilnímu řádu.



Zejména pří čtení posledního bodu až zamrazí, když si uvědomíme, že toto psali lidé před více než 100 lety a do dnešních dnů v podstatě není žádná snaha v rámci NATO a jejich vojenských strategií tuto část řešit. Je zajímavé číst třeba poznatky českých výsadkářů z Afghánistánu, kde se dočítáme stejné věci. Opět musím potvrdit, že tehdejší generálové rozhodně odvedli vynikající práci.


Nicméně závěrem – asi každého po přečtení této kapitoly jednoznačně napadne jaký byl výsledek této analýzy – rozhodnutí spolehnout se na místní jednotky a ustanovit Philippine Constabulary. Společně s tím bylo konstatováno, že PRIMÁRNÍM účelem těchto policejních akcí musí být získání přízně místních lidí. Teprve až na druhém místě pak poražení a dopadení lupičů, povstalců, apod.


Pokud se nad tím zamyslíme, tak je to velmi logická úvaha - bez místní podpory žádný povstalec nevydrží delší dobu. Proto vítězství přichází pouze přes srdce a hlavu místních lidí, ne přes pušky a munici vojáků.
URL : https://www.valka.cz/Filipinske-cetnictvo-t86894#322068 Verze : 0
Kapitola 4. - Vznik Insular Constabulary


I přestože někteří velitelé nesouhlasili s odchodem regulérní armády a nahrazení je domorodými Philippine Scouts (PS) a pak také Constabulary, protože nevěřili v možnosti domorodců vypořádat se s místními bandity, povstalci, muslimy, apod., civilní americká vláda si uvědomovala, že je potřeba vedle armádních jednotek Philippine Scouts vytvořit i civilní policejní sílu, aby potlačila kriminalitu, popř. povstalecké akce či mezi-klanové války. Vzhledem k tomu, že po odchodu Španělů a jejich Guardia Civil nebyla žádná síla zaměřená na policejní akce, první záměr vlády, zejména jejího předsedy Williama Howarda Tafta, byl vytvořit státní policii tzv. Insular Constabulary.


18. července 1901 tak civilní vláda Filipín, tzv. United States Philippine Comission, Filipínská komise Spojených států, odsouhlasila zákonem 175 (Act 175), vznik Insular Constabulary, tedy Ostrovního četnictva. Jak je možno vyčíst z první příručky pro Constabulary vydané roku 1901, šlo především o čistě policejní cíle tedy udržení pořádku, míru a zákona v různých provinciích Filipínského souostroví. Dále pak to bylo potírání zločinu, vynucení zákonů Filipín a předcházení všem kriminálním aktům vůči civilnímu pořádku. Jak je vidět ze zakládacích listin, tak původním účelem mělo být primárně vytvořit policejní sílu na území ostrovů (ještě v době, kdy v USA neexistovala federální, tedy státní, policie)! Nicméně v průběhu času pak docházelo k určitým modifikacím operačních cílů, které pak souhrnně od základu změnily původní účel. V roce 1901 si však Armáda ponechala na starosti se svými PS boj s povstalci a vnější obranu Filipín..


Co se týče rozdílů či podobnostmi mezi PS a IC tak jde asi o tyto:
1) PS podléhali Ministerstvu války (War Department) a tedy americkému vojenskému velení, zatímco IC podléhalo civilní vládě. Na Filipínách tak PS podléhali především Ministru války (Secretary of War), zatímco IC podléhalo do roku 1922 Ministru obchodu a policie (Secretary of Commerce and Police), poté pak Ministru vnitra (Secretary of Interior).


2) PS se řídili souhrnem válečných zákonů (Articles of War), zatímco IC podléhala čistě civilním zákonům – pokud došlo k malým přečinům tyto byly řešeny v rámci disciplinárního řízení, závažnější však pak už před civilním soudem..


3) Výcvik z počátku probíhal naprosto identicky, tedy především klasický vojenský výcvik zaměřený na osobní dovednosti jako střelba, atd. a také součinnost v rámci družstva či větších oddílů.


4) PS byli placeni z fondu americké armády, zatímco IC bylo placeno z fondů amerického US Philippine Commission.


5) K použití PS bylo třeba zákonných podmínek (např. stav ohrožení, vyhlášení stanného práva, apod.), zatímco IC mohla být nasazena bez jakýchkoli zákonných ustanovení.


6) Nábor a uplatnění mužů probíhalo v opačných podmínkách – zatímco PS byli např. rekrutováni v oblasti Luzonu a pak sloužili např. na Mindanau, IC zůstávalo v oblasti, kde se její konstáblové narodili a byli rekrutováni. Toto bylo důležité, neboť díky orientálním hodnotám (např. „sociální cenzura“), docházelo pouze velmi, velmi minimálně k jakýmkoli přečinům proti disciplinárnímu řádu či zákonu. U PS docházelo v rámci mezi-klanových sporů k občas brutálnímu jednání s civilisty či povstalci v oblastech působení, což zpětně zvyšovalo intenzitu povstání.


7) Operační cíle - PS jako takoví byli primárně zodpovědní za boj s povstalci, externím nepřítelem. IC jako taková byla pouze výkonnou mocí pro dodržování práva (Law Enforcement Entity).


K přejmenování na Philippine Constabulary (PC), dochází hned záhy po založení zřejmě někdy kolem 8. srpna 1901 (bohužel většina zdrojů se v těchto nuancích Insular a Philippine Constabulary rozchází), který je pokládán za oficiální den založení PC. Také je vytvořen oficiální název v jazyce tagalog (tedy dnešní jazyk Filipino) - „Hukbóng Pamayapâ ng Pilipinas“.


Abychom však mohli sledovat vývoj této jednotky jak z pohledu organizačního, tak také operačního je nutné sledovat vývoj po etapách. Proto další kapitoly už budou děleny podle mezních period.
Filipínské četnictvo - Znak Filipínského četnictva

Znak Filipínského četnictva
URL : https://www.valka.cz/Filipinske-cetnictvo-t86894#322095 Verze : 0
Kapitola 5. – Období vzniku a prvních reforem 1901 – 1916


Z počátku byla PC pouze doplňována muži z US Army, neboť stále nebyla jistota ohledně loajality Filipínců, stejně tak na druhé straně nebyl dostatek kvalifikovaných filipínských důstojníků. Z tohoto důvodu byl do čela PC jednoznačně odsouhlasen tehdy podplukovník Henry T. Allen (občas uváděn jako kapitán) od 6. americké kavalérie s oficiální titulem „Velitel Filipínského četnictva“ a novou hodností brigádního generála. Tento absolvent West Pointu (závěrečný ročník 1882), narozený v Kentucky, ustanovil základní strukturu, definoval metody výcviku a vůbec celkově vytvořil principy fungování, které se po dobu dalších 50 let velmi málo změnily. Z tohoto důvodu je také Allen nazýván „Otcem Filipínského četnictva“. K sobě měl pak přiděleny další důstojníky z armády především kapitány Davida Bakera, W. Goldsborougha, H. Atkinsona a J.S. Garwooda. Zbytek prvních důstojníků a poddůstojníků (do celkového počtu 68) byl pak rekrutován mezi dobrovolníky z U.S. Army, popř. žoldáky či dobrodruhy – důstojníci tak byli z těchto zemí: Belgie, Kuba, Anglie, Francie, Německo, Irsko, Polsko (!), Turecko, Itálie a další.


V průběhu prvních tří měsíců se pouze 2 Filipínci kvalifikovali do řad důstojníků - Jose Velasquez z Nueva Ecija a Felix Llorente z Manily. Llorente odešel do důchodu v hodnosti plukovníka v roce 1921, zatímco Velasquez odešel jako major v roce 1927.


Organizačně bylo také třeba vytvořit správnou strukturu, která by odrážela složitý profil Filipín. Stejně tak z důvodu kontroly operací a spolupráce docházelo k debatám jaký model organizace uplatnit, zda více centralizovaný či decentralizovaný přístup. Nakonec díky geografii a různorodosti filipínských národů došlo k rozhodnutí uplatnit decentralizační model, který v průběhu dalších let vykázal vynikající výsledky.


Z tohoto důvodu byly vytvořeny nejdříve 3 policejní okrsky – District of Central Luzon (Střední Luzon), District of Southern Luzon (Jižní Luzon) a District of Visayas-Mindanao. Nicméně díky obrovskému nárůstu operací dochází k vytvoření dalších 2 okrsků 13. června 1904 – District of Northern Luzon s provinciemi Abra, Cagayan, Isabela, Ilocos Norte, Ilocos Sur, La Union, Filipínské Kordilery a Nueva Vizcaya s velitelstvím v San Fernandu (později přesunuto do města Baguio); dále pak došlo k rozdělení District of Visayas-Mindanas a vzniku District of Mindanas s provinciemi Sulu a Mindanao a velitelstvím v měste Zamboanga.


Hierarchie velení se tak odvozovala od tohoto modelu – v čele okrsku stál plukovník, tzv. District Commander, který se zodpovídal Veliteli četnictva v hodnosti Brigádního generála. Každý Velitel okrsku měl k dispozici štáb asi 6-7 pobočníků, kteří mu pomáhali s administrativou (personální otázky, mzdové otázky, atd.) a správou území. Pod District Commanders pak sloužili Velitelé provincií (Provincial Commanders), jejich počet se lišil v závislosti na velikosti území, nicméně mohlo jít až o 15 velitelů. Tito disponovali hodností majora či kapitána v závislosti na důležitosti a velikosti území. Jejich štáb se skládal ze zhruba 2-3 mužů, důstojníků. Na této úrovni se však situace komplikovala, že velitelsky a organizačně Provincial Commander spadal pod jeho District Commandera, nicméně zároveň s tím pracovně spadal pod Provincial Governor, tedy Guvernéra provincie, což často vedlo k problémům a přesahům autorit, avšak i přesto byl tento systém velmi životaschopný.


Pod Provinční velitelství pak dále spadají stanice, tzv. Station, které jsou zhruba v počtu 1-3 na provincii v závislosti na velikosti území a závažnosti bojů. V čele je pak Velitel stanice (Station Commander). V rámci Stanice pak sloužilo od 1 do 5 rot, opět v závislosti na velikosti. Bohužel velikost roty nebyla standardizována, proto v některých rotách sloužilo až 100 mužů, zatímco v jiných zhruba 10. Navíc s tím v případě, že velikost území je velmi malá, Stanice je tvořena pouze tzv. detachment neboli vyděleným oddílem. Pokud v rámci Stanice existovala pouze jedna rota či oddíl, velitel roty se automaticky stával velitelem Stanice.
URL : https://www.valka.cz/Filipinske-cetnictvo-t86894#322893 Verze : 0
Ke svým policejním pravomocím však každý důstojník PC měl další povinnosti plynoucí z jeho zařazení v rámci provinciální samosprávy. Tedy konstábl PC je kromě vrcholné policejní autority také představitelem federální vlády, zástupce guvernéra provincie, dozorce okresního soudce (Justice of Peace), vrchní výběrčí daní (Internal Revenue), zástupce výběrčího cla (Collector of Customs). Kromě toho ještě byl vrchním velitelem Obecní policie (Municipal Police), včetně disciplinárního řízení. Dále pak byl také státní zástupce/žalobce (Prosecutor), zodpovídá za obecnou bezpečnost jako inspektor (Public Safety), působí jako místní velitel požární ochrany (Fire-Marshal) a také správce lesa (Forrest Ranger). V místech, kde není žádné lékařské zařízení, což byla většina provincií, pak také působí jako velitel zdravotnictví, zodpovědný za epidemie, léčbu nemocí, očkování, hygienické prevence, apod. Dále tam, kde byly provincie situované u moře, důstojník velel místní Pobřežní stráži, popř. Pobřežnímu oddílu a tedy byl zodpovědný za obranu proti pirátům a jiným nájezdníkům.

Aby to nebylo na jednoho velitele málo, ještě je pověřen důležitými pravomocemi v rámci tvorby národní infrastruktury, v angličtině nazýváno „aktivity při budování národa“, Nation-building Activities. Tedy pokud PC není na patrolách po okolí či v boji proti povstalcům, tak se roty věnují stavbě silnic, škol a tržišť, natahování telefonních kabelů a stavbě telefonních ústředen. V případě jakýchkoli přírodních katastrof, epidemií či výskytu nakažlivých chorob se důstojník okamžitě stával velitelem krizového řízení a byl tak zodpovědný za ochranu lidí a majetku, odklizení škod, řízení záchranných operací, apod.


Počet mužů v průběhu prvních let v důsledku obrovského nárůstu operací a expanse organizace velmi rychle rostl – v září roku 1903 celkový počet tvořil zhruba 7 000 mužů. V dalším roce už to bylo 345 Američanů a zhruba 7 500 Filipínců situovaných zhruba ve 250 Stanicích po celém souostroví. V roce 1905 už počet Američanů zůstal na zhruba stejné úrovni jako předchozí rok, ale počet Filipínců vzrostl na zhruba 10 000, což bylo považováno za horní limit, přes který by se neměl již počet zvyšovat.


Výzbroj v roce 1904 tvořilo 7 370 pušek Springfield, 2 251 pušek Remington, 4 071 brokovnic, plus navíc skoro 8 000 revolverů.
Filipínské četnictvo - PC mezi lety 1906-1910

PC mezi lety 1906-1910
Filipínské četnictvo - Skupina vojáků v provincii Mindanao z doby bojů proti Morům

Skupina vojáků v provincii Mindanao z doby bojů proti Morům
URL : https://www.valka.cz/Filipinske-cetnictvo-t86894#322894 Verze : 0
Co se týče samotného výcviku, tak po prvních akcích se ukázal obrovský problém v tom, že jednotka nebyla cvičena na policejní akce. Výcvik, organizace, výzbroj, hodnosti apod. probíhal čistě po vojenském způsobu a již od prvních operací se ukazovaly nedostatky. Prvním byla neschopnost řešit civilní spory policejním způsobem, druhý pak byl v boji s povstalci až přílišný důraz armády na operace velkých jednotek a jejich součinnost. V proti-partyzánském boji jde naopak o boje malých osamocených jednotek při maximální mobilitě. Z tohoto důvodu dochází ke změnám výcviku na základě bojových zkušeností. Od této doby tak začíná silný odklon od podobnosti jednotek PS a PC. V podstatě od počátku vzniku těchto dvou jednotek byla snaha v rámci USA tyto jednotky spojit, neboť prvotně mezi jejich působeními nebyl nějaký velký rozdíl. Tyto návrhy probíhaly mezi 1901-1905, nicméně armáda si podržela tuto jednotku a civilní vláda svojí.


Díky i prvním bojovým zkušenostem se pak tyto dvě jednotky vzdalují – PS se zaměřují na přípravu obrany proti vnějšímu nepříteli tedy v rámci HIC a podle toho vypadá jejich výcvik – v kasárnách, velký důraz na spolupráci jednotek, spolupráce i s ostatními složkami ozbrojených sil. PC šla jinou cestou a velký důraz byl na akce malých jednotek, výcvik každého člena pro boj v džungli, horách, apod. k tomu navíc přibyl také výcvik policejní.


První boje také naprosto předefinovaly metody spolupráce mezi armádou a PC. V prvních fázích konfliktů docházelo k tomu, že armáda byla primárně rozmístěna v místech konfliktu a PC byla na pobřeží v klidných přímořských oblastech. Do bojů tak první zasahovala armáda a pouze povolávala PC na policejní akce. Tato metoda se ukázala jako neefektivní, vedla k velkým ztrátám na straně PS a US Army a na druhé straně také mezi civilisty. Docházelo k brutalitám, za které někteří armádní důstojníci stanuli před soudem. Zhruba kolem roku 1903 dochází ke změnám – PC se naopak přesunuje do oblastí bojů, kde zřizuje své Stanice. Armáda se pak naopak stahuje do zázemí velkých měst, kde zřizuje své posádky a pouze se cvičí na případnou obranu ostrovů, k tomu sílí vliv Municipal Police (Obecní policie) a PC tak může uvolnit své muže do problematických regionů. Do akcí proti povstalcům a dalším bandám tak primárně nastupuje pouze PC a pouze v případě většího seskupení (např. Morů) žádá US Army o dělostřelectvo, pěší jednotky a PS. Tento model se ukázal jako vysoce efektivní, neboť PC byla schopná získat přízeň místních i díky komunitním aktivitám již zmíněným v předešlé části.


Podobný model byl uplatněn i v rámci Iráku, kde se armáda stahuje pouze blíže k potenciálním místům konfliktům a policejní akce přenechává spíše na straně Iráčanů.


Co se týče samotného fungování, tak do roku 1905 mezi důstojníky zejména US Army převládá názor, že PC je pouze jeden velký nebezpečný precedent. Z tohoto důvodu nedodávají PC moderní zbraně, pouze staré Winchesterovky a působí další problémy např. v zásobování – přikrývky, nože, atd. Nicméně vzhledem k tomu, že výrobce Winchesterovek neměl tolik zbraní na skladě a dále pro většinu pušek nebyla ani munice, byla PC zpočátku vyzbrojena dokonce jednoranovými kulovnicemi Remington!


Do roku 1905 také občas docházelo k určitým problémům s disciplínou, potenciálně byly také problematické vztahy s guvernéry, kteří často korumpovali důstojníky PC a zřizovali si tak ze Stanic či Provincií vlastní armády.


Po roce 1905 však většina těchto problémů mizí, i když občas se objeví menší dezerce, či povstání jako v roce 1909 v Davau. Nejzávažnějším případem pak byla až v roce 1920 přestřelka v Intramuros mezi obecní policií a PC.


Důležitým mezníkem je také vytvoření školy pro členy PC 17. února 1905 ve městě Intramuros v kasárnách Santa Lucia. V roce 1916 tato škola pak byla přemístěna do města Baguio v horách Kordiller a byla přejmenována na Akademii pro důstojníky PC (Academy for Officers of the Philippine Constabulary). Díky této škole dochází k výraznému zvýšení úrovně důstojníků a potažmo mužstva. Dochází také ke standardizaci hodnot PC, kultury a jakémusi esprit d′corpse. Společně s tím vzniká motto, které dosti odráží realitu vedených bojů - „Always outnumbered but never outfought!“, tedy v českém překladu něco jako „Vždy přečísleni, ale nikdy nepředčeni v boji.“


V roce 1902, 15. října také vzniká hudební těleso PC tzv. Philippine Constabulary Band pod velením plukovníka Waltera Lovinga na základě instrukcí předsedy vlády Tafta. Mimochodem tato jednotka si vydobyla všude po světě silné renomé a dokonce se účastnila zámořských představení.


Celkově tak lze shrnout, že období do první světové války tak bylo obdobím růstu s problémem "dětských nemocí", ale také hlavně období prvních velkých vítězství. PC dokázalo, že veškeré očekávání dokonce předčilo a v boji ukázalo, že se jedná o schopné těleso s vynikajícími výsledky. Hlavní boje bych shrnul v další kapitole.
Filipínské četnictvo - Hudební těleso PC

Hudební těleso PC
URL : https://www.valka.cz/Filipinske-cetnictvo-t86894#323293 Verze : 0
Kapitola 6. - Hlavní boje PC mezi roky 1901 - 1916


V tomto období docházelo ke spoustě tvrdých a také velmi krvavých střetů, neboť centralizace státu zasahovala území po staletí naprosto svobodná, což vedlo ke snaze obyvatel si tuto svobodu podržet. Nejlepší ukázkou je boj filipínských Morů za nezávislost, vynikajícím způsobem popsaným v článku od Davida Krayzela zde - Povstání Morů.


PC se na tomto boji podílela naprostou většinou mužů z celkového počtu zapojených do operací v oblastech Jolo, Mindanao, Cebu a Palawanu. Zbytek pak dodala armáda a PS.


Dalšími problémy byli různí samovládci a náboženští fanatici:
1)José Roldan - zhruba mezi roky 1901 - 1903 si v provincii Tayabas vytvořil vlastní ministát, kde vybíral vlastní daně - spíše výpalné; dále se vměšoval do politické situace přilehlých regionů, stejně tak vybíral jakési příspěvky ve jménu patriotismu a boje za filipínskou nezávislost. Podařilo se mu obklopit se bývalými příslušníky proti-povstaleckého boje, část z nich přešla z PS či PC.


V roce 1903 pak vyvrcholilo několikaleté úsilí PC, kdy pomocí podpory místních lidí a oddělením aktivních příznivců Roldana od obyčejných farmářů, se PC podařilo vypudit Roldana z provincie Tayabas do provincie Albay. Zde pak Roldan bez rozsáhlejšího zázemí podléhá spojené akci PC a části PS vedených asistenty velitele PC Garwoodem, Bakerem a Bandholtzem. Tito zřídili v kritické oblasti 11 četnických stanic a zároveň také zpřísnili vězeňský režim, což na jednu stranu vedlo k obrovskému zvýšení úmrtnosti ve vězeních, ale také ke snížení podpory povstalců. Povstalecký přívod peněz byl také odříznut, neboť došlo k dohodě s bohatými rodinami ohledně rozdělení půdy. 1903 se tak Olo, který převzal vedení v povstání místo Roldana, vzdává PC.


2) V roce 1902 se také rozrostly případy místních samo-papežů a různých náboženských vůdců. Nejznámějším z nich byl např. Papa Ísio, který se prohlásil za papeže a "vládl" na ostrově Negros. Zde pak byly jednotky jeho přívrženců poraženy jednotkami PC a tím skončilo jeho "papežství."


Dalšími významnými boji, kterých se účastnily jednotky PC, pak byla pacifikace horských kmenů a jejich vůdců - problém spočíval v tom, že jak se zvyšovala porodnost lidí žijících při pobřeží a zároveň s rozvojem zdravotnictví se snižovala úmrtnost, na velkých částech území docházelo k přelidnění. Část lidí toto pak řešila odchodem do pahorkatin a vysočin, odkud vytlačovala horské kmeny, které zde žily po staletí. Navíc s tím docházelo k zavlečení nemocí, které se v horách nevyskytovaly v takové míře - např. jako cholera, žlutá zimnice, beri beri a také japonské chřipce. S tím také docházelo k neúrodám či ničení malých políček horských kmenů, popř. excesům na příslušnících kmene (znásilnění, vyhánění, vraždy). Z toho důvodu zhruba kolem roku 1903 dochází k velmi častým útokům na města při pobřeží, kdy horské kmeny pak občas velmi brutálně si berou jídlo, léky, a další vybavení, popř. se snaží zastrašit lidi z nížin tak, aby opustili jejich historická území. Bohužel pro ně však dochází díky těmto útokům k vystupňování tlaků na horské kmeny, což vyústí v ústup těchto kmenů dále do hor a nejvyšších pohoří Filipín.


Ukázky pár z těchto povstání horských kmenů:
1)Pulájanismus - V roce 1904 10. července propuká díky problémům v obchodováním s nemovitostmi (v podstatě odebrání půdy horským kmenům) povstání v oblastech ostrovů Samar a Leyte tzv. Pulájanismus. Tento název pro toto povstání se odvozuje od domorodého slova pulájan, což znamená červený. Tato barva byla základním poznávacím znamením všech příznivců povstání, neboť původní povstalecké horské kmeny nosily především červené kalhoty či červenou vestu. Další přívrženci tohoto hnutí pak používali různé červené šátky či jiné části oblečení.


V průběhu několika let došlo k nájezdům na pobřežní vesnice a městečka. Zhruba v roce 1904 pak dochází k částečnému vylepšení situace s ustanovením stanic PC (zhruba 1 800 domorodých vojáků je umístěno na Samaru) a také změnou v zákonech týkajících se půdy. Dochází také ke změnám v rámci správy ostrovů sjednocením do jednoho regionu, který podléhal jednomu guvernérovi. Povstání končí až v roce 1907 a od té doby už nebyl zaznamenán jakýkoli další problém. Samotné povstání bylo namířeno proti Filipíncům, ne tedy Američanům.


2) V oblasti středního Luzonu propuká povstání převážně igorotských kmenů proti zabírání půdy a vytlačování těchto kmenů do hor Kordiller. Jejich vůdcem je Otoy, což byl velmi schopný náčelník. Bohužel pro jeho lid však byla jak materiální, tak lidská síla na straně lidí z nížin a v roce 1911 dochází v boji k zabití náčelníka Otoye a v podstatě povstání tímto končí, neboť nebyl již žádný další schopný vůdce.


A v neposlední řadě nesmíme zapomenout také na různé lupičské bandy pohybující se po různých ostrovech Filipín. Asi nejznámějším případem jsou bandy v oblasti Pampanga a oblasti Laguna na severním ostrově Luzonu. Tyto bandy byly nazývány jako "tulisanes". Do konce 1911 došlo k pacifikaci většiny těchto band a došlo k tomu, že spousta oblastí byla bez jakýchkoli lupičů, což vedlo k tomu, že se mohla do těchto oblastí rozšířit část civilní správy jako zdravotnictví, školství a také justice. Následně tyto faktory zapůsobily pozitivně na zvýšení ekonomického blahobytu oblastí, zejména díky přebytkům v zemědělství a zvýšenému úsilí v rámci lesnictví.


Závěrem lze říci, že tuto velmi těžkou situaci jednotky Armády, PC a PS zvládly celkem dobrým způsobem bez větších problémů a přešlapů. Za celou dobu pak zahynulo zhruba 11 důstojníků a 190 příslušníků mužstva na přímé následky bojů. 48 důstojníků a 91 mužů zahynulo na následky nemocí. 768 mužů bylo vyřazeno ze služby v důsledku invalidity, popř. jako následky zranění.


Na druhé straně PC zabila kolem 4 862 lupičů a povstalců a 11 977 jich bylo zatčeno či zajato. Společně s tím se jim podařilo zabavit 7 424 palných zbraní a 45 018 nábojů. Stejně tak se jim povedlo zachránit kolem 12 262 zvířat (převážně dobytek) a vrátit je jejich původním majitelům.


Již ze samotného výčtu je vidět, že se jednalo o velmi úspěšné operace, které přispěly k uklidnění situace na Filipínách, což pak položilo základ k meziválečné prosperitě Filipín.
URL : https://www.valka.cz/Filipinske-cetnictvo-t86894#326228 Verze : 0
Kapitola 7. - Období první světové války a meziválečné období


V rámci těchto zhruba 20 let došlo ke dvěma důležitým událostem, které měly vliv na dění kolem PC. První z těchto dvou událostí byl vstup USA do první světové války na straně Dohody.


Toto mělo zásadní vliv na Philippine Constabulary, neboť většina amerických velitelů je povolána do U.S. Expeditionary Forces (Americké expediční síly), které pak vstoupily do bojů na západní frontě. Jejich místa pak musí zaplnit Filipínci, většinou se tak dělo pouze povýšením kompetentních velitelů. 17. prosince 1917 tak v podstatě končí postupný proces tzv. filipinizace četnictva. V tento den je zvolen nejvyšším velitelem PC Filipínec brigádní generál Rafael Crame. V tento den tak poprvé ve své 16leté historii je velitelem filipínský občan a stejně tak je velitelský sbor tvořen výhradně domorodci.


Rafael Crame



Generál Crame v průběhu svého působení ve funkci velitele, zreformoval určitým způsobem strukturu PC zejména s ohledem na geografický profil Filipín. Došlo k redefinici Okrsků, kdy některé Provincie jsou přemístěny do jiných Okrsků a naopak je nově zřízeno několik Stanic a Provincií (např. na soustroví Tauri Tauri v podstatě v blízkosti Bornea a Malajsie). Stejně tak došlo ke změně názvů Okrsků na Okrsek Severního Luzonu s velitelstvím ve městě San Fernando, La Union; druhý Okrsek je pak Okrsek Středního Luzonu, třetí Okrsek Jižního Luzonu, čtvrtý Okrsek Visayas a poslední pátý byl pak přejmenován na Okrsek Mindanaa s velitelstvím ve městě Zamboanga.


Co se týče celkového vlivu na kvalitu PC a její práci, tak se tento - řekněme radikální řez - vůbec neprojevil. Naopak došlo k ještě zlepšení, protože již nebylo nutné řešit interkulturální problémy a další sociální aspekty soužití dvou kultur.


Dalším krokem velitelů bylo v roce 1926 přejmenování Akademie pro důstojníky Philippine Constabulary na tzv. Philippine Constabulary Academy, tedy Akademie Filipínského četnictva. Společně s tím došlo ke změně učebních osnov a zaměření. Došlo i k tomu, že tato škola byla rozšířena tak, aby byla schopná poskytnout vzdělání i pro do té doby „obyčejné“ příslušníky družstva.


Druhou událostí, která zasáhla do existence PC, bylo vyhlášení Commonwealth of the Philippines 24. dubna 1934, jedná se o tzv. Philippine Independence Act; Public Law 73-127, tedy Akt filipínské nezávislosti, zákon veřejného práva 73-127; neoficiálně zvaný Tydings-McDuffie Act. Tento dával Filipínám 10 let přechodného období k úplné nezávislosti, společně s tím ustanovil samosprávu a došlo k vytvoření tzv. Filipínského Commonwealthu.


Důležitou otázkou samotné existence jakéhokoli státu je schopnost obrany. Z tohoto důvodu bylo potřeba vytvořit také filipínské ozbrojené síly. Vytvoření Philippine Commonwealth Army bylo schváleno 1. aktem Commonwealthu v roce 1935 21. prosince. Následující rok byl MacArthur pověřen vycvičením a vytvořením této armády. Vzhledem k tomu, že v tomto roce se na Filipínách nacházela pouze dvě tělesa vojensky způsobilých domorodců a US Army nechtěla přijít o své Philippine Scouts, jediným řešením bylo vytvořit armádu z četnictva. V roce 1936 tak dochází k tomu, že PC spadá pod Philippine Commonwealth Army, resp. četnictvo se stává základem armády. Stejně tak jsou jeho muži převeleni do nově vytvořených vojenských oddělení jako je kontrašpionáž, vojenská policie, apod. Někteří vysocí důstojníci z PC přebírají vysoké posty v rámci armády např. - brigádní generál Jose de los Reyes velí armádě z pozice velitele štábu a brigádní generál Basilio Valdes bývalý velitel PC a plukovník Guillermo Francisco se zase naopak stali jeho pobočníky.


Dochází také k reformě útvaru na plnohodnotné vojenské těleso (ne tedy již částečně policejní) - je tak ustanovena sbírka vojenských zákonů, dochází k redefinici disciplinárního řádu, změnám ve výcviku s důrazem zejména na spolupráci velkých vojenských těles, výcvik s těžkými zbraněmi (děla, houfnice, těžké kulomety apod.) a další důležité, avšak čistě vojenské záležitosti, jako komunikační a velitelské struktury, štáby, atd.


Porovnejte schéma PC před rokem 1936 a po něm. Jak vidíte v prvním případě spadalo PC pod Ministerstvo vnitra:



V druhém případě došlo ke sloučení ministerstva vnitra a obrany. Pod ně pak spadá Philippine Commonwealth Army a teprve v rámci této armády je PC pouze jednou ze složek. Ostatní složky pak byly následující:
1) G1 – oddělení zodpovědné zejména ze personální otázky jako je kartotéka mužstva, disciplínu, platy, vedení evidence o zkušenostech, zařazeních, apod. a v neposlední řadě také řekněme služby s ohledem na osobní záležitosti vojáků.
2) G2 – oddělení kontrašpionáže a obecné bezpečnosti.
3) G3 - oddělení zodpovědné za operační provoz tedy plánování, výcvik, operační nároky mužstva na výzbroj a výstroj, rozvoj bojové a taktické doktríny, nákup výstroje a vybavení.
4) G4 - Oddělení pro logistiku a ubytování
5) WPD – War Plans Division – tedy oddělení zodpovědné za strategické válečné plánování
6) PMG – Provost Marshal General – tedy něco jako oddělení velitele vojenské policie, nicméně vzhledem k tomu, že v této době na Filipínách neexistovala jediná válečná divize, tato funkce tak by do češtiny byla volně přeložena asi jako Velitel policejních a armádních operací.


Schéma tak vypadalo následovně – povšimněte si spojených ministerstev:



Na druhou stranu, aby filipínská vláda nějak zaplnila místo po PC v jejich policejních úkolech, byla vytvořena Státní policie, tedy State Police. Tato vznikla 26. října 1936 aktem číslo 88. Bohužel tato policie byla vytvořena naprosto z ničeho, tedy bez jakýchkoli tradic, bez jakýchkoli policejních postupů a kvalitních zkušených příslušníků, popř. bez nějaké asistence ze strany Municipal Police či Philippine Constabulary. Tato nepřipravenost se projevila velmi kriticky - na obrovských plochách území došlo ke zhoršení situace – opět se rozmohly krádeže, loupeže, přepadávání vesnic, apod. Proto v roce 1938, tedy po necelých dvou letech, dochází ke znovuobnovení PC jako četnické jednotky. Přesněji k tomu došlo 23. června 1938 Commowealth Act číslo 343. Tento rušil Státní policii, mužstvo bylo převeleno do PC. Společně s tím došlo k odebrání PC z rámce armády, oddělení ministerstev a vytvoření Filipínské armády v podstatě na „zelené louce“. O toto se nejvíce zasadil prezident Filipín Manuel Quezon, který zhoršující se vnitrostátní bezpečnostní situaci vnímal velmi negativně jak z politické, tak osobní perspektivy.


Bohužel však tento poslední akt byl řekněme tím, který již ukončil klasickou historii PC. Od této doby její určení bude prodělávat změny podle momentálních potřeb politiků a vojáků; a vydláždí tak cestu k jejímu zániku. Problém Aktu číslo 343 byl ten, že ponechával část mužů v rámci Philippine Commonwealth Army (PCA) a část mužů převelel nazpět do PC. Došlo tak ke silnému snížení kvality velitelského sboru, stejně tak součinnosti celé jednotky. Nicméně i za těchto podmínek se PC podařilo znovu obnovit klid a pořádek.


Dalším problematickým bodem tohoto aktu byla tzv. „zaměnitelnost“. Prezident odsouhlasil, že jakýkoli muž z armády či PC může být převelen do druhého tělesa bez jakýchkoli ztrát hodností a ocenění. Stejně tak se mu služba v jakémkoli z těchto těles započte jako vojenská služba. Z těchto důvodů tak PC již zůstaly některé rysy vojenské organizace jako disciplinární řád, válečné zákony, atd. Toto v budoucnu opět znamenalo, že další část mužů pak přešla do armády, zejména po druhé světové válce s růstem prestiže armády.


Společně s tím, díky zhoršující se mezinárodní situaci, byl počet mužů zvýšen až na 15 000 mužů. Došlo k vytvoření dvou pluků 1. a 2. pluk. Třetí pluk byl cvičen v Camp Keithley v oblasti Lanao zhruba do září 1941. V průběhu války pak tyto pluky spadaly pod velitelství United States Forces in the Far East (USAFFE), tedy tzv. Velitelství amerických sil pro Dálný východ.


Velitelem PC se stal až do roku 1942 brigádní generál Guillermo Francisco, nově povýšený, který tak opustil místo asistenta velitele štábu PCA. Došlo také k vytvoření General Service Battalion (Prapor hlavní služby) vycvičeného v Camp Crane, který se nacházel v Quezon City (dnes součást Metro Manila). Tato jednotka byla jakási speciální úderná jednotka, jejíž výcvik a výstroj byl na vyšší úrovni než místní Stanice či Provincie


Období meziválečné tak můžeme shrnout asi tak, že PC se stala plně filipinizovanou, nicméně stále zvyšovala svojí kvalifikaci a organizaci. V podstatě toto období bylo z pohledu PC charakterizováno spíše povinnostmi při budování státu, než nějakými boji s lupiči (samozřejmě Mindanao a ostrovy Sulu byly nebezpečnou oblastí stále). Nejdůležitějšími činnostmi tak byly zeměměřičské práce, výstavba infrastruktury a škol, nemocnic a tržišť. Nejslavnější topografické expedice proběhly mezi lety 1921 – 1929. V příloze jsem vložil nějaké fotky z těchto expedic.
URL : https://www.valka.cz/Filipinske-cetnictvo-t86894#326404 Verze : 0
Slíbené fotky především z různých expedic po souostroví.
Filipínské četnictvo - Expedice do oblasti Marinduque v roce 1939,  se zaměřením na etnografický a topografický aspekt.

Expedice do oblasti Marinduque v roce 1939, se zaměřením na etnografický a topografický aspekt.
Filipínské četnictvo - Další z expedic, tentokráte se zaměřením na budování škol, nemocnic a dalších občanských zařízení v oblasti hory Batua, rok zřejmě 1925. Této akci velel George L. Anderson.

Další z expedic, tentokráte se zaměřením na budování škol, nemocnic a dalších občanských zařízení v oblasti hory Batua, rok zřejmě 1925. Této akci velel George L. Anderson.
Filipínské četnictvo - Topografická expedice v roce 1928.

Topografická expedice v roce 1928.
URL : https://www.valka.cz/Filipinske-cetnictvo-t86894#326408 Verze : 0
Kapitola 8. - Období Druhé světové války a účast četníků v Bitvě o Filipíny


V květnu 1941 president Franklin Roosevelt vyhlásil stav ohrožení v rámci kontinentální části USA, zároveň s tím však také v rámci všech amerických kolonií či zemí, které ochraňovali – tedy včetně Filipín. V rámci tzv. USAFFE United States Army Forces in the Far East, tedy Ozbrojené síly pro Dálný Východ, došlo k vyzbrojování a k zrychlení výcviku divizí. USAFFE včetně tzv. Philippine Departmentu a PCA (toho času 1 zformovaná divize – z bývalých příslušníků PC, 2. v průběhu formování – také z mužů PC, a 10 reservních divizí) se začíná připravovat na provedení předválečného plánu pro obranu Filipín – tzv. Válečný plán Oranžový-3, War Plan ORANGE-3 (WPO-3).


Vypuknutí války má také velký dopad na PC, neboť jejich 1. pluk, který byl formován v Camp Crame, byl 15. října 1941 brigádním generálem George M. Parkerem přesunut do oblasti Balara v blízkosti města Quezon City – na severní části tehdejší staré Manily, a byl podřízen velitelství USAFFE. Tito muži zde byli přecvičeni jako bojový pluk amerických sil - tedy od policejních akcí a bojů malých jednotek, se výcvik změnil na koordinaci velkých jednotek a stejně tak např. frontový boj.


Další dva pluky (2. a 3.) následovaly v vzápětí a byly přeřazeny pod velitelství USAFFE ve dnech 17. listopadu, resp. 12. prosince, 1941 (tedy až 4 dny po prvních japonských útocích na Filipíny, přesněji ostrovy Batanes). Tyto pluky byly přiřazeny na ochranu strategických objektů jako přehrady (přesněji oblast Laguna), elektráren, apod. Američané tak chtěli uvolnit lépe cvičené jednotky pro frontovou linii a tyto dva pluky naopak měly lepší výcvik pro tyto ochranné úkoly.


29. prosince 1941 pak ještě došlo k vytvoření 4. pluku, který byl složen z různých četnických jednotek z oblasti provincií Bataan, Bulacan, Nueva Ecija, Pampangga, Pangasinan, Tarlac a Zambales. O dva dny později se tento pluk dostal do bojů v oblasti Bataanu. Nicméně o průběhu bojů pak podrobněji v dalším příspěvku.


Společně s tím tzv. divize rozvědky, Information Division, dostává rozkaz k provedení operace, která měla za výsledek zejména snížit nebezpečí páté kolony a také zničit síť japonských a německých agentů. V této době se všichni cizinci na Filipínách museli registrovat v rámci Bureau of Immigration, tedy něco jako Imigrační úřad. Nicméně v podstatě v rámci Philippine Constabulary však ještě existovalo Oddělení pro imigraci tzv. Alien Division. Tato uchovávala všechna data od imigračního úřadu (otisky prstů, fotografie) plus navíc ještě výsledky vlastního šetření. Ve spolupráci s G-2 Filipínské armády pak došlo k zatčení všech potenciálně nebezpečných cizinců, stejně tak k zpřísnění bezpečnostního režimu země, aby nedošlo k sabotážím a ohrožení strategických objektů. V průběhu výslechů vyšlo najevo, že většina zatčených absolutně netušila o tom, že byli sledováni a proto je i zatčení velmi překvapilo. Od nařízení této akce, tedy 8. prosince 1941, se PC ve spolupráci s G-2 během několika hodin podařilo zatknout 997 potenciálních agentů. Většině z nich se následně podařilo dokázat, že se jednalo o agenty zahraničních agentur. V následujících dnech se ještě podařilo zatknout 17 německých agentů, někteří z nich byli zatčeni v důstojnických uniformách americké armády a proto byli později zastřeleni. Po těchto zatýkáních a výsleších se podařilo také získat informace o dalších sympatizantech a potenciálních nebezpečných jedincích. Na tyto pak byl také vydán zatykač. V rámci této operace také došlo k zabavení všech majetků těchto agentů. Po dokončení této akce pak většina mužů Information Division přešla z rámce PC pod rámec Filipínské armády, kde byli přiřazeni k tzv. Provincial Anti-Sabotage Regiment, tedy Provinčního pluku k zamezení sabotáží.


V rámci PC také existovaly tři další útvary s různým určením:
1) General Service Regiment – Pluk hlavní služby, který byl složen z veteránů několika tažení proti Morům a dalším lupičům; a jako takový byl vynikajícím způsobem připraven a vybaven na boj v džungli. Představoval elitní zásahové těleso, které bylo povoláváno do provincií v případě, že místní jednotky nebyly schopny si poradit s místními ozbrojenci a kriminálníky.
2) Presidential Guard Company – Rota prezidentské stráže – jednalo se o jednotku, která měla na starosti ochranu prezidenta a jeho okolí.
3) Headquarters and Service Company – Rota pro velitelství a týlovou službu – tato jednotka měla na starosti především ochranu velitelství a stejně tak různých provinčních velitelství. Jednalo se v podstatě o velmi podobný profil jako u General Service Regiment – tedy všichni muži navzdory názvu své jednotky byli veteráni několika kampaní v džungli. Nejednalo se tak o nějaké „kancelářské krysy“.
Tyto jednotky byly také převeleny pod velitelství USAFFE – první pluk byl odeslán na pomoc 101. pěchotní divizi, která měla bránit oblast Mindanaa. Zbylé dva pluky pak byly poslány do oblasti Jižního Luzonu a později, s postupem Japonců a frontové linie, byly převeleny do oblasti Bataanu.


V době japonského postupu směrem na Bataan, tak byla Philippine Constabulary a všechny její jednotky podřízeny USAFFE, stejně tak došlo k tomu, že různé jednotky PC doplnily buď jednotky Filipínské armády či Philippine Departmentu. Boj pak na sebe nenechal dlouho čekat.
Filipínské četnictvo - 1. divize PCA složená z bývalých mužů PC, maskot Brownie, 1941, plukovník Castaneda

1. divize PCA složená z bývalých mužů PC, maskot Brownie, 1941, plukovník Castaneda
Filipínské četnictvo - Filipínská armáda v roce 1941

Filipínská armáda v roce 1941
Filipínské četnictvo - Uniforma 2. divize PCA, v těchto modrých uniformách bojovali proti Japoncům, popř. různý mix dodaných khaki a modrých kalhot, apod.

Uniforma 2. divize PCA, v těchto modrých uniformách bojovali proti Japoncům, popř. různý mix dodaných khaki a modrých kalhot, apod.
URL : https://www.valka.cz/Filipinske-cetnictvo-t86894#327830 Verze : 0
Hlavní japonský útok započal 22. prosince 1941, kdy se Japonci vylodili v oblasti Lingayenského zálivu. V následujících dnech s velkými potížemi postupovali provinciemi Pampangga, Zambales. Spojené filipínsko-americké síly plnily dopodrobna americký obranný plán. Spořádaně pod tlakem Japonců ustupovaly na předem stanovené obranné linie a stahovaly se tak do místa posledních bojů, tedy na poloostrov Bataan. Až do nejmenších detailů tak i přes materiální a lidskou převahu Japonců plnily naprosto přesně předválečný plán. Bohužel, kdo neplnil svoji roli, byl generál MacArthur, který už se zdržoval ve svém velitelství na Corregidoru. Většina jednotek, se kterými předválečný plán nepočítal až tak do detailu, byla ponechána bez rozkazů – přesněji USAAF (letectvo), US Navy (námořnictvo) a Philippine Constabulary. Letectvo bylo zničeno většinou ještě na zemi. Námořnictvo, které promarnilo nejlepší příležitost k útoku na vyloďující se Japonce či jejich nákladní lodě, bylo později nuceno se z Filipín stáhnout.


Četnictvo však tuto možnost nemělo, proto se jeho velitel brigádní generál Guillermo Francisco rozhodl pro vlastní iniciativu. Několikrát urgoval velitelství USAFFE, aby mu poskytlo nějaké rozkazy. „Dugout“ Doug MacArthur ani jeho pobočníci však nebyli schopni po dobu několika dnů dodat jakékoli rozkazy. Naštěstí generál vydal rozkazy shromáždit všechny muže z ohrožených oblastí a před Japonci se stahovat. Dále také rozkázal všechny zbraně, které nebude možné odnést, naházet do moře či zničit. Stejně také nařídil odvoz munice, potravin a dalších důležitých zásob. Vzhledem k tomu, že ani po několika drahocenných dnech žádné rozkazy z velitelství nedostal, rozhodl se pokračovat na vlastní pěst. Nařídil všem jednotkám stahování směrem na Bataan.


Nejdříve však muselo dojít ke shromáždění mužů z různých koutů provincií. Jako výchozí shromažďovací bod zvolil město San Fernando v provincii Pampangga, ze kterého vedly hlavní silniční tepny na poloostrov Bataan. Rozkaz měl být vykonán od 01.00 dne 31. prosince 1941. Do 6.00 se většina jednotek z Manily, Středního a Severního Luzonu shromáždila. V San Fernandu došlo k vytvoření Provizorního pluku Provisional Regiment a tzv. Service Troops tedy týlové jednotky – tyto pak pochodovaly směr Bataan.


Díky zpoždění způsobenému nerozhodností amerického velení však velká část mužů ze Severního Luzonu přišla do San Fernanda v době, kdy už Japonci tímto městem prošli a směřovali k Manile a Bataanu. Proto se četníci rozhodli se na Bataan probojovat. Díky obrovským zkušenostem s boji a pobytem v džungli se všem jednotkám podařilo infiltrovat do obranného perimetru kolem Bataanu s minimálními ztrátami. Cestou způsobili Japoncům problémy náhlými přepady malých jednotek či zásobovacích kolon, neboť se většinou pohybovali v japonských zádech.


Po dosažení oblasti se oddíly shromáždily v oblasti Bataanu, tedy kolem oblasti Lanao. Zde došlo k oficiálnímu přejmenování Provizorního pluku na 4. pluk PC. Společně s dalšími pluky (již výše zmíněnými 1. a 2. plukem PC), skupinou ROTC tedy skupina kadetů z doplňovacího praporu těžkých zbraní, muži z bývalého Filipínského letectva (Philippine Army Air Force) vytvořili 2. divizi PCA. Navíc s tím byl k jednotce převelen oddíl 75 mužů z F.A., tedy polního dělostřelectva.


2. divize dostala za úkol chránit především pláže kolem Manilského zálivu, a tímto také ochraňovat zásobovací trasy vedoucí na Bataan. Dále ochraňovala sektor tzv. Service Command. Později během následujících 10 dnů byl 1. a 2. pluk převelen do oblasti 1. sboru v západní oblasti Bataanu. Divize tak byla oslabena o své nejlepší muže a hlavně přišla o jednotky vycvičené k frontovému boji. V následujících dnech pak došlo k dalšímu odvelení části mužů zejména z týlových jednotek, ROTC, mužů z Filipínského letectva a dělostřelectva do sektoru 1. sboru. Na druhou stranu pak divizi „doplnili“ především důstojníci z velitelství. Došlo tak k velmi zajímavé situaci, kdy jednotka byla velmi silně „předůstojníkována“ a jako řadoví vojáci sloužili např. i vysocí důstojníci.


6. dubna 1942 došlo k průlomu Japonců v centrální oblasti fronty. 4. pluk PC dostal rozkaz uzavřít průlom. Od svého prostoru na východní straně se musel přesunout do boku postupujících Japonců. Po celou dobu přesunu na tento pluk však útočily střemhlavé bombardéry. Na morálku ještě působil fakt, že zatímco tento pluk postupoval směrem proti Japoncům, všechny ostatní jednotky postupovaly od Japonců.


O tři dny později se celý sektor Bataanu vzdal Japoncům. Ještě před tím se částem 1. a 2. divize PCA podařilo projít přes linie a stáhnout se do hor. Tito pak vytvořili zárodek budoucích gueril.


9. dubna 1942 tak přišel nevyhnutelný konec a generálmajor Edward P. King, Jr., velitel oblasti Jižního Luzonu, se rozhodl zamezit dalšímu masakru jednotek bez munice, zdravotnického materiálu a potravin, a vzdal se Japoncům.


Bohužel pro tyto muže to však ještě konec jejich útrapám zdaleka nebyl. Čekal na ně ještě neslavně proslulý pochod smrti. Ti, kteří tento pochod přežili, pak ještě strávili válku v zajateckém táboře ve městě Capas, v regionu Tarlac.


Závěrem lze tak říci, že jednotky PC – použiji slova ze závěrečného rozkazu velitelů – „Na Bataanu a Corregidoru, v Aparri, Lingayenu a Atimonany, kdekoli na ostrovech, kde nájezdníci vstoupili na pevninu, se četnické jednotky vyznamenaly v akci i za velmi nepřekonatelných podmínek.“


Nicméně podívejme se teď na situaci racionálně – jednotky PC nebyly americkým velitelstvím použity moc optimálně. Jednalo se o jednotky lehce vybavené, uzpůsobené pro přepady a boj v džungli. Byly vynikající při průzkumech, a patrolování, či např. v odstřelovačských misích, či při útocích ze zálohy. Tyto jednotky se vyznačovaly excelentním použitím terénu, který pro normální jednotky znamenal naprosté omezení manévru a mobility – tedy horské terény a džungle, která pokrývala 95 % území souostroví.
Naopak jejich nevýhodou byla omezená těžká výzbroj, omezená mobilita na normálních terénech (absence náklaďáků, apod.) a také nezvyklost pro vojenské operace (zejména boj na frontě).


Pokud se tak podíváme na tento malý výčet, je jasné, že jednotky nebyly použity optimálně a proto zejména v oblasti Bataanu byla jejich účinnost v bojích velmi malá a také došlo k velkým ztrátám v důsledku bojových akcí. Co se týče počáteční fáze, tak naopak četnictvo dokázalo zejména v prvních fázích bojů velmi efektivně znepříjemňovat japonským jednotkám jejich postup – přepady příliš vysunutých jednotek, útoky na křídla japonských postupů byly prováděny PC vysoce účinně.


Za celou dobu Bitvy o Filipíny tak v jednotkách PCA, USAFFE či PC bojovalo něco kolem 25–35 000 četníků.
Filipínské četnictvo - Fotky z bitvy o Bataan.

Fotky z bitvy o Bataan.
Filipínské četnictvo - Příslušníci Constabulary v průběhu bojů s Japonci.

Příslušníci Constabulary v průběhu bojů s Japonci.
URL : https://www.valka.cz/Filipinske-cetnictvo-t86894#327842 Verze : 0
Zajímavou epizodou je také funkce Constabulary v rámci japonských okupačních sil. Bohužel většina zejména amerických autorů v podstatě považuje tuto Constabulary za pokračovatele PC. Bohužel jedná se však o obrovský omyl, Japonci zřízená Constabulary není totožná s Philippine Constabulary a ani na ni nijak nenavazuje.

V průběhu okupace Japonci pociťují potřebu jednotky, která bude schopná snížit dopady útoků partyzánů. Vzhledem k tomu, že japonské regulérní jednotky vykazovaly malou efektivitu, navíc ve spojení s jejich klasickou brutalitou, docházelo v oblastech k opačnému trendu - nárůstu počtu útoků a zvyšování počtu lidí zapojených do těchto gueril. Proto se rozhodují založit tzv. Bureau of Constabulary – tedy Úřad četnictva. Určitá část mužů z původní PC byla donucena pracovat pod pohrůžkou násilí na jejich rodinách. V některých případech došlo při odmítnutí i k popravám rodinných příslušníků. Proto nevelká část mužů z původní PC vstupuje do tohoto japonského četnictva. V průběhu proti-partyzánských operací se však velmi rychle „ztrácí“ v džungli a připojují k povstalcům.


Bohužel tato epizoda má na další vývoj PC obrovský dopad. Většině lidí tato japonská verze četnictva utkvěla v paměti, stejně tak příslušníci povstalců měli s některými členy otevřené účty. Po válce tak snaha po obnovení narážela na dost velký odpor a v některých oblastech ovládaných komunisty byla tato „epizoda“ propagandisticky zneužita. Do dnešních dnů se stále dost lidí domnívá, že se jedná o stejné vojenské útvary, včetně historiků. Nicméně o boji proti komunistickým guerilám v další kapitole.
URL : https://www.valka.cz/Filipinske-cetnictvo-t86894#327854 Verze : 0
Kapitola 9. – Konflikt nízké intensity aneb boje PC s Hukbalahapem, 1946 - 1954


Poválečná situace byla ve všech zemích zasažených válkou velmi složitá. Podobně tomu bylo i na Filipínách.


Po opětovném dobytí ostrovů v roce 1944 byla snaha opět nastolit právo a pořádek i v těch nejvzdálenějších provinciích – z tohoto důvodu bylo rozhodnuto, že bude obnoveno Filipínské četnictvo na naprosto identickém modelu jako existovalo v průběhu své nejlepší éry tedy ve 20.-30. letech.


Constabulary tedy byla opět aktivována v rámci Filipínské armády výkonným výnosem č. 21 prezidenta Sergia Osmeny datovaným na 28. října 1944. V následujících reorganizacích bylo zřízeno tzv. Military Police Command (MPC), Velitelství vojenské policie, jako následek rozkazu USAFFE č. 50 a četnictvo pak spadalo pod toto velitelství. V roce 1945 7. července došlo k další změně, kdy MPC, USAFFE bylo přejmenováno na MPC, AFWESPAC, tedy Army Forces, Western Pacific.


V roce 1945 a prezidentskou aktivitou "Bring the boys home" Američané velmi rychle stahují většinu svých jednotek z bývalých kolonií či bojišť světové války. Na Filipínách se toto urychlené stažení projevilo velmi negativně. Filipíny stály před nejdůležitějším momentem své historie – vybudovat odpočátku svůj jak politický, tak ekonomický systém. Důležitou součástí byla i tvorba armády – Američané však i díky válce a vnitropolitické situaci nabídli Filipínám maximálně poradenství ve formě dokumentů (příručky, manuály, apod.) a "ústních rad". Toto rozhodnutí se ukázalo jako špatné hned v roce 1946, kdy propuká komunistické povstání.


Nicméně vraťme se ještě zpět do roku 1945, z již zmíněného důvodu stojí filipínské vedení před velmi těžkou zkouškou. Je nutno vytvořit jak policejní tak vojenské útvary bez pomoci Američanů. Prvním krokem tak byla přeměna MPC na Philippine Constabulary 1. července 1947, tedy návrat k již vyzkoušenému modelu s dlouhou tradicí úspěchů.


Bohužel přes veškerá očekávání se nepodařilo navázat na předválečný stav, i přestože jednotka disponovala 12 000 muži a důstojníky, kteří byli převeleni z armády, plus dalších zhruba 8 000 mužů pro podporu logistiky, velitelství, administrativní práce, apod. Hlavní důvody je možno shrnout do několika bodů:


1)Zkušení velitelé padli v průběhu partyzánského boje, bojů na Bataanu či osvobozování Filipín. Válku přežilo malé množství předválečných velitelů, došlo tudíž k velké ztrátě znalostí a zkušeností, které zejména při proti-povstaleckých bojích jsou neocenitelné. Zároveň s tím velitelé, kteří přežili, byli potřeba při tvorbě Filipínské armády, námořnictva či letectva.


2)Zároveň s tím, zde byla diskontinuita, neboť v podstatě chyběli 3 ročníky, které by za normálních okolností vystudovaly Akademii Filipínského četnictva. Tito by tak mohli nahradit mrtvé či raněné.


3)Nedostatek finančních zdrojů – tento faktor se projevil v naprosté absenci výzbroje – ještě do roku 1949 bojovali PC proti komunistům bez kulometů, pušek, samopalů, apod.; a výstroje - uniformy, helmy, apod. Společně s tím chybělo PC náležité moderní komunikační vybavení – rádia, telefonní ústředny, apod. Dále také nedostatek nákladních vozidel, bojových vozidel a také těžších zbraní, jako jsou minomety a lehká horská děla. Na druhé straně komunisté vyzbrojovaní USAFFE po dobu celé druhé světové války disponovali dobrou výzbrojí a výstrojí, nicméně jim také chyběly komunikační prostředky.


4)Velmi špatný výcvik – v dost velké souvislosti se ztrátou zkušených velitelů působil i faktor výcviku. Četnictvo mělo procházet jak armádním, tak policejním výcvikem – nicméně vzhledem k tomu, že Američané tento výcvik neposkytovali, bylo nutné najít zkušené školitele z domácích zdrojů. Tito však nebyli na nijak velké úrovni a tak všeobecná úroveň výcviku četnictva byla velmi nízká! Navíc s tím Hukbalahap disponoval vlastní vojenskou a politickou akademií, kterou v roce 1942 zřídili čínští důstojníci, zejména plukovník Ong Keit, důstojník z Mao–ce-tungovy 8. armády. I po válce pak pokračoval vliv čínských instruktorů, kteří předávali komunistům své znalosti a zkušenosti. Proto tak výcvik komunistů byl na mnohem vyšší úrovni než četníků.


5)Politický systém – nejdůležitější faktor, který se pak odrážel v již výše zmíněných problémech – politické elity, které se vrátily do vedení vlády, byly v podstatě totožné s předválečnými elitami. Tyto velmi málo dbaly o potřeby lidu a spíše vedly politické boje o moc, pocházely z potomků bohatých španělských, amerických či filipínských rodin, tudíž se spíše snažily zneužívat moc ve svůj prospěch – např. po válce došlo k masivnímu přerozdělování pozemků směrem k příbuzným a spřáteleným jedincům. To dále vedlo k tomu, že prostý lid se s tímto novým systémem neidentifikoval a masivně podporoval Huky. Navíc s tím, elity neposkytovaly naprosto žádnou podporu jak finanční, tak morální Filipínské armádě či četnictvu, které mělo s Hukem či dalšími povstalci vést boj.
URL : https://www.valka.cz/Filipinske-cetnictvo-t86894#328562 Verze : 0
První projevy nespokojenosti s režimem je možno identifikovat zejména s procesem přeměny guerillových jednotek na armádu Filipín.


Od roku 1945 docházelo k tomu, že jednotlivé partyzánské jednotky byly odzbrojovány a zařazeny do Filipínské armády. Společně s tím byl schválen podobný zákon jako ve většině zemí, tedy „Amnestijní zákon“. Díky tomu tak mohli všichni partyzáni v klidu složit zbraně a zapojit se i do politického procesu výstavby státu. Dokonce i část „komunistických“ partyzánů se zapojila do tohoto procesu (musíme mít na paměti, že většina lidí nebyla v Hukbalahapu kvůli komunistické myšlence, ale zejména kvůli boji proti Japoncům). Vždyť i název Hukbalahap je zkrácenou verzí výrazu Hukbo ng Bayan Laban sa mga Hapon, což znamená Lidová proti-japonská armáda. Proto se i dost těchto velitelů Huků rozhodlo složit zbraně.


Nicméně v oblastech středního a severního Luzonu se dva velitelé spíše rozhodovali pro pokračování odporu, popř. uznání Hukbalahapu jako samostatné armády vedle Philippine Army. Tito velitelé Luis Taruc a Casto Alejandrino byli poté zatčeni s pomocí Američanů. Později byli propuštěni (zřejmě na slib zapojení do politického procesu) a dostali se do politiky v dubnových volbách roku 1946 (byli zvoleni do Kongresu), nicméně zřejmě tato epizoda a také následné sesazení z parlamentu v nich vyvolala určité nepřátelství vůči zřízení (společně s jiným názorem na politický establishment). Navíc s tím od roku 1946 sílil vliv čínských komunistů a také neutěšená situace na ostrovech – nulová pozemková reforma, zneužití moci bohatými velkostatkáři, neoblíbení politici (prezident Manuel Roxas byl považován za kolaboranta), nízká morálka vládních jednotek projevující se brutalitou na civilistech, korupce a kriminalita. To vedlo k tomu, že stále více lidí se přiklánělo ke komunistům. Navíc s tím ještě došlo k sesazení Taruca z Kongresu Liberální stranou, kam byl zvolen za Demokratickou alianci.


Tento čin eskaloval situaci a přívrženci Huků se vrací do džungle a začínají odpor. Prezident Roxas reaguje akcí Obrněná pěst (Mail Fist), která byla velmi brutální a dopadla zejména na chudé vesničany, zejména rolníky. Tito se přidávají na stranu Huků a v roce 1946 je armáda Huků tak silná, že ovládá většinu oblastí středního a severního Luzonu. Dochází k vyhlášení státu Huklandia, který nejdříve zahrnoval oblasti Bulacan, Pampangga, Tarlac a Nueva Ecija. Později se zabíráním dalších provincií se tento název používal i pro celé dobyté území. Po dobu následujících dvou let Hukové provádějí brutální nájezdy na vesnice, které nesouhlasí s jejich maoistickými idejemi; útočí na města, posádky policie, armády a četnictva. Při těchto nájezdech si počínají stejně brutálně jako za války, kdy je udáváno, že Hukové zabili kolem 25 000 lidí, ale pouze z toho 5 000 byli Japonci. Tato zvěrstva spáchaná na civilním obyvatelstvu a následné represe armády, které opět dopadaly na tyto chudé vesničany, přiměly prezidenta ke změně taktiky.


V roce 1948 se Philippine Constabulary vrací opět pod pravomoc Ministerstva vnitra – tedy přesněji 1. ledna 1948. Od srpna 1948 tak pak primárně boj s Huky přechází na toto uskupení. Vláda Filipín si tak od tohoto slibuje stejný úspěch jako PC zaznamenalo na počátku 20. století. Bohužel situace je úplně jiná, než tomu bylo tehdy. Tato „výhradní“ kampaň PC trvá až do prosince 1950, kdy dojde k reorganizaci Ozbrojených sil Filipín a četnictva.
Filipínské četnictvo - Fotka příslušníka Hukbalahapu, povšimnětě si americké výzbroje v rukou maoistické guerilly.

Fotka příslušníka Hukbalahapu, povšimnětě si americké výzbroje v rukou maoistické guerilly.
URL : https://www.valka.cz/Filipinske-cetnictvo-t86894#328567 Verze : 0
Za tuto dobu však PC nezaznamenala nikterak oslnivých výsledků. Důvody byly také na straně legislativy (Schválně srovnejte dnešní situaci a ochranu lidských práv s tehdejší dobou!). Četnictvo, pokud dopadlo povstalce, tak mu do méně než tří dnů muselo dokázat vraždu, pokud ne, tak jej muselo okamžitě propustit. Tedy i v případě, kdy byl příslušník Huků chycen se zbraní, municí, či při nějaké diverzní činnosti, musel být propuštěn. V podstatě se tak „zadržený“ po propuštění vrátil ihned nazpět ke své povstalecké jednotce. Dále také příslušníci PC nesměli ani použít jakéhokoli byť minimálního násilí proti Hukům (Došlo to tak daleko, že i donucovací prostředky byly považovány za násilí na zadržených!), nedejbože násilí při výslechu. Okamžitě při potenciálním zjištění by konstáblové čelili soudu a disciplinárnímu řízení. Není divu, že výsledky PC byly velmi mizivé.


Občas docházelo k tomu, že PC uplatnila velmi netradiční metody s vynikajícím výsledkem, jako např. zinscenování boje s povstalci (vycvičení příslušníci PC) - jednotce velel podplukovník Laureno Marana a byla nazvána Force X, tedy Síla X, která se vydávala za povstalce. Tito pak byli přijati mezi partyzány, kde monitorovali jejich činnost, sklady zbraní a rozmístění jednotek, velitelství apod. To po jejich návratu do jednotky PC umožnilo velký zásah, který rozbil povstalecké jednotky ve dvou provinciích (146 Huků zabito, kolem 40 zajato), včetně zajetí nejvyšších regionálních velitelů Huků.


Na druhou stranu PC, na rozdíl od předchozích svých kampaní, nebylo schopno si získat přízeň místních lidí. Bylo to způsobeno dvěma aspekty – prvním bylo zneužití již zmíněné japonské Bureau of Constabulary proti četnictvu. Komunisté přesvědčili vesničany, že konstáblové kolaborovali s Japonci a podíleli se na brutalitě proti farmářům, kterou měli všichni vesničané v paměti. Druhou pak byla také špatná úroveň policejního výcviku, který vedl k velmi špatnému zacházení s civilisty, což dále potvrzovalo propagandu šířenou komunisty.
Nicméně ve spoustě poválečné a moderní literatury (i v různých armádních studiích) se objevuje opakovaný názor, že četnictvo v této roli proti-povstaleckých jednotek mezi roky 1948 a 1950 naprosto selhalo. Tento názor zřejmě vychází z nedostatku hlubší analýzy. Avšak abychom nekřivdili PC je nutno učinit asi následující závěr - jednotka PC nezaznamenala nijak oslnivé výsledky, jako tomu bylo před válkou, ale na druhou stranu vzhledem k okolnostem vykonala celkem solidní práci. Málo uváděným údajem je, že PC se podařilo v průběhu těch 3 let zabít či zajmout polovinu všech mužů, kterými Hukbalahap disponoval, což do určité míry způsobilo silné oslabení Huků, které nemohli lehce zaplnit. To se pak projevilo v jejich pozdějších bitvách, zejména v ofenzívě na Manilu, kde se projevil již plně nedostatek zkušených bojovníků a velitelů! To pak umožnilo vládním jednotkám převzít iniciativu a ukončit povstání.


Avšak nepředbíhejme a vraťme se zpět do roku 1949, v tomto roce členové Hukbalahapu přepadli a zabili Auroru Quezon, což byla předsedkyně Filipínského Červeného kříže a také samozřejmě vdova po druhém prezidentu Manuelu L. Quezonovi. V této době byl Hukbalahap na bodě svého maximálního vlivu. Do roku 1950 dokonce začali ovládat provincie, které ležely v těsné blízkosti Metro Manily. V tomto roce také přejmenovávají svoji organizaci na Hukbong Mapagpalaya ng Bayan, Lidová osvobozenecká armáda, což teprve poprvé blíže evokuje maoistickou ideologii.
URL : https://www.valka.cz/Filipinske-cetnictvo-t86894#328685 Verze : 0
V tuto dobu se však změnila mezinárodní situace, která pak změnila výsledek celkového boje. Prezident H. Truman znepokojený rostoucí mocí komunistů v Asii – Vietnam, Čína, Filipíny, Korea – se rozhodl změnit přístup k Filipínám a pomoci jim tak se zbavit komunistického nebezpečí. Americká pomoc byla založená na čtyřech hlavních pilířích:
1)Pomoc při výcviku – američtí vojenští instruktoři budou posláni na ostrovy, aby pomohli vycvičit jak jednotky Filipínské armády, tak také četnictva.


2)Prodej výzbroje za cenu výrobních nákladů – vzhledem k již zmíněným omezeným finančním prostředkům tato část pomoci umožnila získat kvalitní výzbroj za přijatelnou cenu


3)Finanční pomoc – jednalo se o finanční pomoc ve formě jak úvěru, tak také přímé dotace. Většina tohoto se však vrátila USA nazpět ve formě platby za výzbroj. Tato pomoc byla poskytnuta v rámci amerického programu, Joint United States Military Advisory Group (JUSMAG).


4)Nejméně viditelná, avšak zřejmě pro vývoj povstání nejdůležitější sféra byl politický tlak na vedení země – v září 1950 prezident Truman tlačil na prezidenta Elpidio Quirina, aby se ministrem obrany (Minister of National Defense) stal Ramon Magsaysay bývalý velitel guerillových jednotek a také příslušník USAFFE.


Tyto kroky se ukázaly jako velmi prospěšné – s pomocí Američanů a jejich instruktorů dochází ke změně a reorganizaci Ozbrojených sil Filipín a také k legislativní změně. Samotná legislativní změna by v dnešním moderním světě (plném ochránců práv, apod.) zřejmě byla nerealizovatelná, nicméně v roce 1950 došlo k pozastavení Habeas Corpus Act, tedy práva, které poskytovalo všem lidem právo na legitimní zacházení.


Také reorganizace byla radikální změnou dosavadního vedení bojů. 30. března 1950 došlo k vyhlášení tzv. Výkonného výnosu prezidenta č. 308, který redefinoval definici a obsah Ozbrojených sil Filipín, Armed Forces of Philippines, AFP. Filipínské četnictvo se stávalo opět součástí Ozbrojených sil Filipín, resp. její poslední 4. složkou společně s letectvem, námořnictvem a armádou. Dále díky tomuto zařazení do Ozbrojených sil, PC přechází opět pod Ministerstvo obrany (tehdy stále ještě nazývané Ministerstvo války). Dochází i k reorganizaci bojových uskupení. Na základě doporučení Američanů Filipínci vytváří tzv. Battalion Combat Teams, BCT, v češtině tedy Bojové týmy praporu. Do těchto týmů pak přiřazují jednotlivce od různých zástupců Ozbrojených sil – největší část tvoří muži z PC - tyto BCT tak byly unikátním mixem mužů od různých složek, což zlepšilo spolupráci a zároveň vytvořilo specializované týmy jejichž členové měli různé vojenské profily.


1. dubna 1950 tak dojde k dovršení tohoto procesu unifikace a splynutí, kdy po odhlasování Administrativního výnosu č. 113, dochází ke splynutí PC s Ozbrojenými silami. Prakticky bylo spojení dokončeno až 27. července. Poté po novém Výkonném výnosu prezidenta přešla veškerá výkonná autorita a také práva, zákony, apod. pod Ministerstvo obrany. Jednalo se o přenos i osobních práv jedinců a jejich zařazení. Tedy opět je to podřízení sbírce válečných zákonů, válečnému právu, atd. Následně v prosinci, přesněji 23. prosince 1950, dochází ke změnám ve struktuře velení Prezidentským výnosem č. 389 – končí velitelství Philippine Service Command a Philippine Ground Force – tedy v podstatě rozdělení na velitelství pro pozemní jednotky a ostatní složky byly pouze přidružené. Dochází k menší změně, kdy vzniká společné velitelství pro Ozbrojené síly tedy General Headquarters, Armed Forces of the Philippines, tedy něco jako Všeobecné velitelství pro Ozbrojené síly Filipín. Dále každé z hlavních ozbrojených složek vzniká jejich velitelství, tedy pro četnictvo Headquarters, Philippine Constabulary. Pod toto velitelství pak spadají jednotlivá Service Command, tedy podřízená operační velitelství. Tato nová struktura tak zohledňovala vznik námořnictva a letectva a umožňovala dále specializaci těchto sil, neboť velitelem letectva například již nebyl pěchotní generál. Podle Výkonného výnosu č. 389 tak bylo četnictvo zodpovědné za mír a pořádek v rámci hranic.


Do konce roku 1950 se Ramonu Magsaysayovi podařilo získat větší finanční zdroje pro výkon těchto BCT. Prvním úspěchem této nové struktury (plus zvýšeného výdaje na zbrojení) a týmů BCT se stal zásah na velitele Huků v Manile v roce 1950. Ofenzíva Huků už v podstatě dosáhla hranic města a podle některých tehdejších zpráv některé jednotky vstoupili do města. Tato ofenzíva byla koordinována veliteli partyzánů přímo z Manily. Nicméně vládním jednotkám se podařilo velmi dobře připraveným útokem toto velitelství získat a zajmout většinu velitelů. Ofenzíva skončila neúspěchem a od této doby armádní složky zatlačovaly povstalce dále do vnitrozemí, zejména do hor středního Luzonu a dále od Manily.


Vládní síly pak již zaznamenávaly výrazné úspěchy - např. zničení Huků na ostrově Panay díky tzv. Panay Task Force. Tato jednotka, složená z 15. BCT a dále malých jednotek četníků z oblastí Iloilo, Capiz a Antique pod velením plukovníka Alfreda M. Santose, podnikla překvapivý útok na komunistické povstalce vedené Guillermem Capadociou, velitel jednotek Huků pro oblast Visayas. Capadocia umírá na zranění z bitvy 20. září 1952 a jeho síly jsou zničeny.


Další úspěchy zaznamenaly jednotky BCT v roce 1954, kdy podplukovník Laureno Marana, bývalý velitel jednotky Síla X ze 16. PC roty, převzal velení 7. BCT ve středním Luzonu.


Od roku 1950 tak podpora Hukům klesala, navíc s tím utrpěly výrazné porážky. Dalším významným faktorem jejich porážky pak také bylo zvolení Ramona Magsaysaye jako prezidenta po jeho vítězství ve volbách v roce 1953. Tím došlo k tomu, že se veřejné mínění a sympatie většiny lidí naklonily velmi silně směrem k vládě a demokratickém zřízení. V roce 1954 se Taruc vynoří z džungle a je zajat vládními jednotkami a rebelie Hukbalahapu tak prakticky končí. Ještě po menší část dalšího roku se někteří velitelé odmítají vzdát, ale to na výsledku již nic nezměnilo. Hukbalahap byl poražen. Z jednotky 15 000 mužů a zhruba kolem dalších 50 000 rezervistů a stoupenců zůstalo velmi málo.


Závěrem tak je nutno říci, že PC v tomto období prodělala velmi dramatické změny a také do určitě míry utrpěla její předválečná prestiž a pověst. Nicméně bohužel tento výsledek byl spíše odrazem celkové situace v poválečném světě, než odrazem selhání jednotlivců či jednotek.


Abychom však přes hlavní činnost, tedy boji proti Hukům, nezapomněli také na další aktivity při budování pořádku - po válce se PC podařilo opět vymýtit lupiče v oblastech Panay, Samaru a na ostrovech Sulu (zde zejména různé muslimské bandy). Společně s tím se jim plně podařilo zamezit kmenovým válkám, např. mezi aborigenci v provincii Agusan na ostrově Mindanao. Tudíž celkově vzato celkové působení PC bylo celkem úspěšné.
Filipínské četnictvo - Příslušníci PC v rámci jednoho z BCT ve městě Cabanatuan.

Příslušníci PC v rámci jednoho z BCT ve městě Cabanatuan.
URL : https://www.valka.cz/Filipinske-cetnictvo-t86894#328687 Verze : 0
Kapitola 10. - Četnictvo od 50. let do konce 80. let


Po poražení maoistické revoluce docházelo od konce 50. let k tomu, že se četnictvo pomalu, ale velmi postupně počalo transformovat na policejní sílu. Většina území byla pod kontrolou a nevyskytovaly se, s výjimkou oblasti Mindanas, žádné větší nebezpečné oblasti. Stejně tak se velitelé Ozbrojených sil Filipín snažili reformovat pozemní armádu k tomu, aby byla schopna převzít od PC boj proti povstalcům. Dochází k tvorbě specializovaných sil. Tento celkový proces přeměny na policii a tvorba specializovaných proti-povstaleckých armádních jednotek je završena zhruba v 70. letech.


Prvním z kroků přeměny četnictva na státní/národní policii bylo v roce 1966 vytvoření tzv. National Police Commission, tedy Komise pro národní policii. Tato měla za cíl připravit vytvoření opravdové státní policie, která by měla na starosti ochranu pořádku a práva po celém území Filipín. Stejně tak účelem této komise bylo zvýšit kvalitu Obecní a městské policie. Bohužel však se toto moc nedařilo z důvodu legislativních, rivality mezi policejními složkami, nedostatkem spolupráce, skoro nulovou unifikací jak policejních procedur a postupů, stejně tak výzbroje a výstroje. Komise tedy došla k závěru, že je potřeba jak na obecní, tak státní úrovni (podle americké terminologie tedy národní) určitá forma unifikace, centralizace a spolupráce.


Navíc s tím na počátku 70. let dochází k obnovení povstaleckých aktivit – díky druhé komunistické vlně (Malajsie, Indonésie, Vietnam a Filipíny) dochází na ostrovech ke vzniku NPA, New People′s Army, tedy Nová lidová armáda, ozbrojená složka Komunistické strany Filipín. Tato maoistická guerilla pokračuje v tradicích Hukbalahapu (odtud proto název Nová lidová armáda) a snaží se o násilné převzetí moci. Navíc s tím také vzrůstá islámský fundamentalismus v regionu a eskaluje tak problém Mindanaa a přilehlých ostrovů. Dále také začíná protestovat určitá část populace proti neoblíbenému diktátoru prezidentu Ferdinandu Marcosovi. Tento proces občanské rebelie pak nakonec vyústí v 80. letech k „Sametové revoluci“ tedy k tzv. People Power Revolution či jinak nazývané EDSA revolution. Celková bezpečnostní situace vyžaduje tak zlepšení proti-povstaleckých aktivit armády a vznik národní policie.


Díky tomu, že i část armády či policie se začíná přiklánět na stranu povstalců, 21. září 1972 vyhlašuje Ferdinand Marcos stanné právo po celé zemi – jedná se o Prezidentskou proklamaci 1081. Toto stanné právo během jednoho měsíce umožnilo v podstatě eliminovat většinu nejvýraznějších protistátních aktivit – přestaly bombové útoky, většina NPA byla zničena a zbytek ustoupil do hor, Marcos dostal pod kontrolu Ozbrojené síly a policii. Společně s tím došlo k eliminaci většiny soukromých armád různých opozičních politiků, apod. Bohužel F. Marcos zneužil stanné právo také k eliminaci svých „nebezpečných“ spolupracovníků, oponentů a také podnikatelských či akademických elit.
URL : https://www.valka.cz/Filipinske-cetnictvo-t86894#328995 Verze : 0
Aby dále udržel právo a pořádek v roce 1973 vydává několik prezidentských dekretů, které centralizovaly veškeré obecní a městské policejní jednotky, požární a vězeňské jednotky do jednoho unifikovaného policejního útvaru Integrated National Police (INP), tedy Integrovaná národní policie. Společně s tím pak 8. srpna 1975 byl podepsán prezidentský dekret č. 765 (popř. nazývaný také jako Organic Act 175), kterým se tato jednotka podřizovala Filipínskému četnictvu, které v této době ukázalo svoji loajalitu ústavě a ochraně pořádku. V rámci reorganizace tak vznikla nová velitelská hierarchie a došlo ke vzniku společného velitelství pro PC a INP.


Zhruba 10 % mužstva této nové policie pocházelo z požárních a vězeňských jednotek. Vzhledem k tomuto celkem vysokému číslu vzniká v roce 1978 Philippine National Police Academy, tedy Akademie filipínské národní policie. Tato akademie nabízela dokonce 3letý bakalářský obor a jednalo se tak spíše o univerzitní vzdělání. Akademie stejně jako INP podléhala PC a stala se jedním z hlavních těles se zaměřením na klasickou policejní práci.


Vzhledem k tomu, že se PC stále více začínala přibližovat klasické policii, bylo nutno také vytvořit jednotky, které budou pokračovat v proti-partyzánském boji. Proto zhruba v polovině 70. let byly vytvořeny tzv. Philippine Constabulary Rangers. Jednalo se do určité míry o institucionalizaci provinčních jednotek, které se dlouhodobě zaměřovaly na boj v džungli a horách. Jednotka byla formována na základě modelu amerických Rangers, tedy lehké pěchoty a spíše tak odkazovala na model z Druhé světové války a předválečné období.


Dále vznikají či jsou doformovány nové části PC jako je např.:
1) Letecká jednotka - PC/INP Air Unit


2)Četnická vodní hlídka, Constabulary Boat Service – jedná se do určité míry o centralizaci a unifikaci různých obecních hlídek na obranu pobřeží. Později se zánikem PC tato vodní hlídka je sloučena s Customs Patrol a Naval Patrol, tedy Celní a Námořní stráž, a společně vytváří Philippine Coast Guard, tedy Filipínskou pobřežní stráž.


3)Kriminální a forenzní laboratoře a střediska


4)Metropolitní veliteství - PC Metropolitan Command (METROCOM) – zodpovědné za Metro Manila


5)Národní vyšetřovací úřad – tedy jakási forma filipínské FBI, která později dala vznik National Bureau of Investigation.


6)Dálniční stráž - Highway Patrol
URL : https://www.valka.cz/Filipinske-cetnictvo-t86894#328996 Verze : 0
Pár zajímavých fotek Philippine Constabulary Rangers.
Filipínské četnictvo - Constabulary Rangers v průběhu jedné z operací. 70. léta

Constabulary Rangers v průběhu jedné z operací. 70. léta
Filipínské četnictvo - Constabulary Rangers v průběhu jedné z operací pro muslimským separatistům v oblasti Mindanaa, ostrovy Sulu. 70. léta.

Constabulary Rangers v průběhu jedné z operací pro muslimským separatistům v oblasti Mindanaa, ostrovy Sulu. 70. léta.
Filipínské četnictvo - Constabulary Rangers v průběhu jedné z operací na ostrově Samar. 70. léta

Constabulary Rangers v průběhu jedné z operací na ostrově Samar. 70. léta
Filipínské četnictvo - Constabulary Rangers v průběhu jedné z operací při patrolách v oblastech Mindanaa. Konec 90. let - současnost.

Constabulary Rangers v průběhu jedné z operací při patrolách v oblastech Mindanaa. Konec 90. let - současnost.
URL : https://www.valka.cz/Filipinske-cetnictvo-t86894#328997 Verze : 0
Dalším z reformních kroků bylo rozšíření již tak objemné agendy PC – k jejich starosti o lesy, vody, apod. jim přibyly následující aktivity:
- Správa databáze motorových vozidel
- Správa rybářských licencí a ochrana jezer a jiných vnitrozemských vodních ploch (zejména oblast Laguna)
- Ochrana zdrojů pitné vody
- Ochrana a vyšetřování vlastnických práv a jejich zneužití (Anti-Dummy Act)
- Ochrana fauny a flóry – např. kuriózní zákon proti zabití karabaa (tedy místního druhu vodního buvola)
- Ochrana silnic
- Dohled na dodržováním zákona ohledně kovových výrobků, železa a zlata


Díky takovémuto masivnímu nárůstu činností a oblastí policejních operací dochází k reformě decentralizačního přístupu a regionální struktur. Vzniká jedna nová úroveň řízení operací – tzv. 4 zóny v jejichž čele stojí Zone Commander, tedy Velitel zóny. Velitelé zóny tak byli nadřazení již dříve zmíněným velitelům okrsků.


Jedná se o 4 základní zóny:
IPCZ (1. Philippine Constabulary Zone) – oblasti Abra, Bataan, Batanes, Bulacan, Cagayan, Ilocos Norte, Ilocos Sur, Isabela, La Union, Mt. Province, Nueve Ecija, Pampanga, Tarlac and Zambales

IIPCZ (2. Philippine Constabulary Zone)- Albay, Batangas, Camarines Norte, Camarines Sur, Catanduanes, Cavite, Laguna, Marinduque, Mindoro Occidental, Mindoro Oriental, Palawan, Quezon, Rizal a Sorsogon

IIIPCZ (3. Philippine Constabulary Zone)– oblasti Aklan, Antique, Bohol, Capiz, Cebu, Iloilo, Leyte del Norte, Leyte del Sur, Masbate, Negros Occidental, Negros Oriental, Romblon a Samar


IVPCZ (4. Philippine Constabulary Zone)– oblasti Agusan, Bukidnon, Cotabato, Davao, Lanao del Norte, Lanao del Sur, Misamis Occidental, Misamis Oriental, Sulu, Surigao del Norte, Suriagao del Sur, Zamboanga del Norte a Zamboanga del Sur

Dále vzniklo na Velitelství PC 9 ředitelství - Headquarters Directorates:
1) Ředitelství pro příslušníky - Directorate for Personnel


2) Ředitelství pro lidské zdroje a vývoj doktríny - Directorate for Human Resource and Doctrine Development


3) Ředitelství pro logistiku a zásobování - Directorate for Logistics


4) Ředitelství pro výzkum a vývoj - Directorate for Research and Development


5) Ředitelství pro kontrolu a audit - Directorate for Controllership

6) Ředitelství pro plánování - Directorate for Plans


7) Ředitelství pro vztahy s policejní komunitou - Directorate for Police-Community Relations

8) Ředitelství pro vyšetřování - Directorate for Investigation



9) Zvláštní oddělení - Special Staff


Dále pod Velitelství PC spadaly další oddělení jako:
1)Síly zvláštního nasazení - Special Action Force


2)Centrální kriminalistická laboratoř - Central Crime Laboratory


3)Skupina pro vyšetřování zločinů bílých límečků - White Collar Crime Group


4)Kontrarozvědka - Office of Special Investigations



5)Podpůrné administrativní jednotky jako – Informační a počítačová služba, Právní oddělení, atd.


6)Operační podpůrné jednotky - Operational Support Units – jako např. Námořní skupina, Protidrogová jednotka, Zvláštní letecká skupina, atd.


Závěrem bych tak asi toto období charakterizoval jako přeměnu Filipínského četnictva na státní policii a přechod na novou strukturu velení. Společně s tím došlo k institucionalizaci či tvorbě nových jednotek, které ještě více zvýšily policejní ráz jednotky – vyšetřovací laboratoře, protidrogové oddělení, atd.
URL : https://www.valka.cz/Filipinske-cetnictvo-t86894#328998 Verze : 0
Kapitola 11. - Poslední období PC


Završením procesu transformace PC na národní policii byla ústavní změna provedená v roce 1991. Přesně na 90. výročí vzniku Constabulary bylo rozhodnuto, že PC a jí podřízená INP dají vznik Philippine National Police (PNP), Filipínská národní policie.


Tento krok byl dokončen ve stejném roce, kdy PNP přechází pod Ministerstvo vnitra od Ministerstva obrany. Tímto byla tak završena a dokončena kariéra jednoho z velmi zajímavých vojenských těles – Filipínského četnictva. Podléhající jednotky byly pak podle určení převeleny pod Ozbrojené síly jako např. Rangers, či vznikly nové jednotky jako Pobřežní stráž.
URL : https://www.valka.cz/Filipinske-cetnictvo-t86894#329000 Verze : 0
Zdroje:


1) The Philippine Army, 1935-1942, Ricardo Trota Jose
2) http://wapedia.mobi/en/Philippine_Military_Academy
3) www.nationmaster.com
4) http://www.pnp.gov.ph/about/content/history.html
5) The War of 1898, and U.S. Interventions, 1898-1934, Benjamin R. Beede
6) The American colonial state in the Philippines: global perspectives, Julian Go, Anne L. Foster
7) Philippine Constabulary, The Constabulary
8) The Philippines, William J. Pomeroy
9) www.onwar.com
10) The Philippines, David Joel Steinberg
11) Philippines: A Country Study, Ronald E. Dolan, ed.
12) The Philippine Constabulary as a Counterinsurgency Force, 1948-1954, John G. Jameson, Jr.
13) Philippine Constabulary in the Battle of the Philippines, Carlos J. Herrera
14) Encyclopedia of United States Army insignia and uniforms - Phils Constabulary
15) Insurgency in 21st Century, Steven Metz, Raymond Millen
16) Marine Handbook – Counterinsurgency
17) Expanded Role of the Armed Forces of the Philippines, DENCIO S. ACOP
18) Counterinsurgency Warfare, Galula David
19) Philippines Constabulary – Handbook, 1921
20) en.wikipedia.org
21) en.wikipedia.org
22) http://en.wikipedia.org/wiki/Hukbalahap
23) en.wikipedia.org
URL : https://www.valka.cz/Filipinske-cetnictvo-t86894#329001 Verze : 0
Diskusní příspěvek Faktografický příspěvek
Přílohy

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více