Polská ponorková flotila

Zatím jsme se nevěnovali akcím nejsilnější složky polského námořnictva – ponorkám. Polská ponorková flotila představovala na papíře poměrně významnou bojovou sílu, ve skutečnosti ale byly její možnosti značně diskutabilní. Tři minové ponorky typu Wilk byly již staršího data [1] a v okamžiku vypuknutí války se nenacházely v dobrém technickém stavu. Skoro celá třicátá léta se PMW potýkala s vážnými finančními problémy, peníze chyběly skoro na vše a tak se pravidelné prohlídky a opravy lodí odkládaly na pozdější dobu. Když se pak začala zhoršovat mezinárodní situace, lodě byly skoro neustále drženy v pohotovosti a do loděnice se opět nedostaly. K tomu je nutno připočíst nedostatečné vybavení k vedení ponorkového boje - původní francouzské periskopy netěsnily, ponorky nebyly vybaveny hydrofony ani jinou detekční technikou (posádka měla k dispozici pouze zastaralé naslouchací zařízení). Nejvíce vrásek ale posádkám způsoboval stav těsnění vstupních průlezů; použitá guma vlivem agresivního prostředí zpuchřela a do lodí se při každém ponoření dostávala voda.

Druhé dvě ponorky, OORP Orzeł a Sęp, byly naopak to nejmodernější, co se v té době vyskytovalo na vodách Baltského moře. Je sice pravdou, že původně byly navrženy pro jiný způsob nasazení [2] a pro mělké pobřežní vody se moc nehodily, nicméně stále se jednalo o velmi rychlé a dobře vyzbrojené lodě s velkým bojovým potenciálem. Bohužel Sęp dorazil do polských vod nedlouho před začátkem války (a to jej museli polští námořníci prakticky unést z holandské loděnice), takže už nestačil projít standardním programem přejímacích zkoušek a trpěl tak řadou dětských nemocí. Když bychom tedy chtěli zhodnotit situaci polského ponorkového loďstva hodně kritickým pohledem, záhy zjistíme, že do války prakticky vstupovalo s jedinou plně bojeschopnou lodí!

Posádka ponorky ORP Ryś v útrobách své lodi
(zdroj: J. Pertek: Okręty podwodne Ryś, Zbik a Wilk, Miniatury morskie, Gdynia 1958)

Druhým vážným handicapem byly nedostatky ve výcviku, taktice i způsobu nasazení ponorek. Posádky sice velmi dobře ovládaly námořnické řemeslo i své lodě, bohužel ale neměly mnoho možností k výměně zkušeností a jejich taktická úroveň tak ustrnula v období konce první světové války. Ponorky příliš nenacvičovaly spolupráci mezi sebou, torpéda byla odpalována po jednom a pod. Poslední ranou byl nepochopitelný rozkaz velitele ponorkových sil, fregatního kapitána Mohuczyho, který 28. srpna 1939 nařídil vyložit osobní věci, polovinu min a hlavně celou zásobu náhradních dílů. Ponorky tak do boje vyplouvaly pouze s polovinou výzbroje a bez možnosti provádět drobné opravy mimo základny. Nikoho proto nepřekvapí, že polské ponorky v průběhu zářijové kampaně nedosáhly žádných významných úspěchů s výjimkou toho, že ji všechny přečkaly v plavbyschopném stavu. To ale předbíháme...

Plán "Worek"

Jak jsme se mohli dočíst v kapitole o prvních hodinách války, 1. září se všem ponorkám podařilo opustit základny a bez větších problémů zaujmout přidělené operační prostory. Jejich další osudy pak byly natolik barvité, že by vydaly na samostatný článek. Protože už byl průběh bojové činnosti většiny polských ponorek podrobně zpracován Tarsem, odkážu případné zájemce na patřičnou část fóra a zde se omezíme pouze na zhodnocení ponorkové kampaně jako celku.

Schéma rozmístění hlídkových sektorů polských ponorek
(zdroj: pl.wikipedia.com)

Pro případ války s Německem měla PMW připraven plán s krycím názvem „Worek“. Pobřežní vody kolem helského poloostrova byly rozděleny na pět sektorů, ve kterých měly hlídkovat jednotlivé lodě. Plán vycházel z předpokladu, že se Němci mohou pokusit o vylodění, čemuž měly číhající ponorky zabránit. Bohužel se tento způsob nasazení ukázal jako zcela nevhodný; německá nadvláda ve vzduchu společně s dobrými povětrnostními podmínkami vedly k rychlému objevení hlídkujících lodí. Protiponorkové síly jim pak nedopřály oddechu a neustále je zasypávaly hlubinnými bombami. Do 3. září tak už mezi polskými ponorkami nebyla jediná, která by alespoň jednou nečelila takovému útoku. OORP Sęp a Ryś byly v důsledku opakovaných útoků vážně poškozeny. Prvně jmenovaná ponorka opustila svůj sektor a zamířila ke Gotlandu, kde hodlala provést provizorní opravy. Ryś byl na tom hůře; měl proraženou palivovou nádrž a na hladině zanechával z daleka viditelnou stopu. Nakonec se i přes výslovný zákaz uchýlil do helského přístavu, kde byla ponorka potopena na dno a zamaskována. Následující noc byly nádrže prohlédnuty a vyčištěny. Po dalším dni stráveném na dně přístavního bazénu byla provedena zkouška těsnosti, a když vše dobře dopadlo, vyrazil znovu do boje. Neefektivnosti zvoleného rozmístění si byli dobře vědomi i na Velitelství floty. Vydali proto rozkaz ke změně operačních prostorů, přičemž minové ponorky měly ještě před odplutím položit obranná minová pole v okolí Helu (Wilk 20 min 3.září, Ryś 10 min 7. září, Żbik 20 min 9. září).

Ale i na středním Baltu, kde teď měly ponorky operovat, se kýžené úspěchy nedostavily - polským torpédům jednoduše chyběly odpovídající cíle. Německo se na válku připravovalo se značným předstihem a většinu potřebného materiálu stihlo přepravit ještě před jejím vypuknutím. Když už se na obzoru přece jenom objevila nějaká německá loď, z útoku často sešlo z důvodu rozkazu o striktním dodržování námořního práva (vynoření a inspekce osaměle plující obchodní lodi za situace stálého vzdušného dozoru ze strany Luftwaffe by se v mnoha případech rovnal pokusu o sebevraždu). Nicméně i za takto nepříznivé situace sahali polští ponorkáři dvakrát po úspěchu: 2. září vystřelil ORP Sęp jedno torpédo proti torpédoborci Friedrich Ihn (vymanévrováno), 11. září se pak ORP Wilk málem dostal k útoku na těžký křižník Admiral Hipper. Bohužel byla ponorka těsně před útokem zpozorována a zahnána na útěk.

Polská ponorka ORP Sęp
(zdroj: www.marynarkawojenna.pl)

Nicméně nejenom německé lodě se dostávaly před objektivy periskopů, polské ponorky byly samy lovnou zvěří pro cca 7 německých ponorek operujících na jižním Baltu. Těm se celkem třikrát podařilo zaujmout pozici a odpálit svá torpéda. O úspěch je připravila nová německá torpéda s magnetickými detonátory, jež vybuchovala předčasně. Tímto způsobem unikl jisté záhubě ORP Sęp, na nějž vystřelil torpédo některý z U-bootů v noci 3. září 1939. Útok byl proveden ze vzdálenosti pouhých několika set metrů, takže torpédo nemohlo minout. Když se pak ozvala mohutná exploze a po dopadnutí vody zpět zela mořská hladina prázdnotou, nelze se německým námořníkům divit, že pokládali polskou ponorku za zničenou. Ve skutečnosti ale torpédo explodovalo několik desítek metrů před Sępem, který se rychle potopil a v tichosti posadil na dno. O tom, jakému nebezpečí právě unikli, přitom neměla většina posádky ani ponětí. Dochovaly se dokonce záznamy vzpomínek, ve kterých je zmiňovaná exploze připisována výbuchu dělostřeleckého granátu velké ráže (sic!).

Odysea Orla

Koncem druhé dekády začalo polským ponorkám docházet palivo a ty začaly pomalu mířit buďto do Anglie (ORP Wilk), nebo do internace ve švédských přístavech (ORP Sęp 17. září, ORP Ryś 18. září, ORP Żbik 25. září,). Samotnou kapitolou pak byly osudy ponorky ORP Orzeł, která se 15. září z důvodu nemoci svého kapitána, korvetního kapitána Kłoczkowského, uchýlila do estonského přístavu Tallin. Zpočátku se zdálo, že vše proběhne hladce. První známky toho, že vše neprobíhá, jak má, zaznamenala posádka chvíli po obědě. K molu připlul dělový člun Laine a zakotvil v nevelké vzdálenosti od ponorky. Později se dostavil estonský důstojník s oznámením, že loď byla internována. Rozhořela se diplomatická bitva na několika frontách. Na estonskou vládu vyvíjel tlak nejenom polský a německý velvyslanec, ale také zástupci SSSR. Ponorka se zdála ztracena, nicméně posádka pod vedením kapitánporučíka Grudzińského ještě nehodila flintu do žita. V noci ze 17. na 18. září odzbrojili hlídky, přesekli lana a za svistotu prolétávajících projektilů opustili přístav. Protože německá propaganda obvinila posádku Orla ze zabití dvou hlídajících vojáků (ve skutečnosti zajatých), přiblížili se k břehům Gotlandu a vysadili je na břeh. Poté operovali na vodách středního Baltu, bohužel bez kódů a map. Když se začala tenčit zásoba paliva, nezbývalo než se pokusit o překonání dánských úžin, což se nakonec podařilo. ORP Orzeł vplul 16. října do skotského přístavu v Dundee, aby zde napsal další kapitolu polských námořních dějin.

Poznámky

[1] polské minové ponorky sice vstoupily do služby až na počátku 30. let, takže v době války byly jenom 7 až 8 let staré, nicméně jejich stavba se ve francouzských loděnicich dost vlekla a konstrukčně tak spadaly do první poloviny dvacátých let

[2] PMW byla skoro po celou dobu své existence připravována na válku se Sovětským svazem, takže většina jednotek byla původně navrhována k ofenzivním akcím na otevřeném moři nebo obraně konvojů; ne však k operacím v pobřežních vodách.