Až do hořkého konce... I. část - zápas o polské pobřeží

Autor: Lukáš Kovář / Kwango Mbwana 🕔︎︎ 👁︎ 37.438

Teraz wolne przed nami światy i wolne kraje. Żeglarz polski będzie mógł dzisiaj dotrzeć wszędzie pod znakiem Białego Orła, cały świat stoi mu otworem...

Těmito slovy a vhozením platinového prstenu do moře generál Haller symbolicky spojil osud Polska s Baltským mořem. Psal se rok 1920 a země Bílého orla získala po téměř 150 letech opět přístup k vodám Gdaňského zálivu. Pro mnohé může být překvapením, že náš severní soused byl po většinu doby své existence vnímán jako ryze suchozemská velmoc. V době válek s křižáky či Švédy sice Poláci dosáhli několika námořních úspěchů, válečná námořní tradice jako taková je ale nového data. O co méně měli zkušeností, o to více byli na svůj kousek pobřeží hrdí a hodlali jej bránit do posledního dechu. V onen slavnostní okamžik nemohl nikdo tušit, že o dvacet let později dostanou příležitost o tom přesvědčit celý svět.

Reklama

Generál Haller symbolicky vhazuje prsten do vln Baltského moře
Generál Haller symbolicky vhazuje prsten do vln Baltského moře

Polska Marynarka Wojenna (PMW), jak zní oficiální název polského válečného námořnictva, byla založena 28.11.1918 dekretem Józefa Piłsudského. Námořníci se poté aktivně zúčastnili bojů polsko–ukrajinské i polsko–ruské války, nicméně pouze v rámci pěších námořních praporů nebo na palubách říčních lodí. Až podpis Versailleské smlouvy zajistil Polsku přístup k moři. Polský stát tehdy získal cca 70km úsek pobřeží s několika rybářskými vesnicemi a poloostrovem Hel. Se zbytkem Polska bylo spojeno úzkým pásem země, později označovaným jako pomořanský koridor [1]. Podmáčená lesnatá krajina nebyla příliš osídlená a z hospodářského hlediska neměla příliš velkou cenu. Oč méně byla důležitá pro ekonomy a inženýry, o to větší cenu měla pro politiky. Z pohledu polsko-německých vztahů se totiž jednalo o stálý neuralgický bod – nejenže koridor rozděloval Německo na dvě části, ale zároveň byl i symbolem versailleského uspořádání Evropy a domnělých křivd spáchaných velmocemi na německém i polském národu [2]. Přestože příčiny pozdější polsko–německé války měly mnohem hlubší kořeny, existence pomořanského koridoru představovala jednu z hlavních záminek k rozpoutání konfliktu.

Polský úsek pobřeží byl v okamžiku předání pustý a prázdný. Jediný větší přístav se nacházel v Pucku; ten byl ale kvůli mělčinám přístupný pouze pro rybářské lodě s malým ponorem. Limitující byla také absence přístavního zázemí a spojení se zbytkem Polska. Obchodní lodě sice mohly využívat přístav v Gdaňsku, s ohledem na nejistou politickou situaci a opakující se konflikty s představiteli Svobodného města bylo nicméně brzy rozhodnuto o vybudování vlastního přístavu nedaleko rybářské vesničky Gdynia. Jeho součástí měla být i základna PMW s vojenským přístavem a zázemím v místní části Oksywie. Výstavba obchodního přístavu probíhala v relativně svižném tempu a již na konci roku 1926 mohly být přijaty první lodě.

Hůře na tom bylo válečné námořnictvo, nedobrá finanční situace země společně s orientací na pozemní vojsko nepřály jeho rozvoji. V průběhu 20 let bylo vyhlášeno několik více či méně ambiciózních námořních programů, svého naplnění se ale nedočkal ani jeden. Námořní rozpočet často postihovaly redukce a škrty v investiční oblasti. Přes to všechno se díky úsilí a vytrvalosti představitelů PMW a finanční spoluúčasti obyvatelstva [3] podařilo vystavět malou, ale dobře sehranou flotu relativně moderních válečných lodí. V roce 1939 disponovala PMW dvěma námořními základnami, loděnicí s plovoucím dokem o nosnosti 6 000 tun, centrálním skladem a dílnami v Toruni a dobře fungujícím systémem námořních škol. Námořní flota se skládala ze čtyř torpédoborců, pěti ponorek, jedné velké minonosky, čtyř minolovek (plus dvě další ve stavbě) a pomocných jednotek o celkové tonáži cca 22 000 tun. K tomu je nutno připočíst poměrně silnou říční flotilu se šesti monitory, ozbrojenými čluny a dalšími jednotkami, které ale do dějů na pobřeží nezasáhly. Celkem v polském námořnictvu sloužilo 566 důstojníků a 8 800 poddůstojníků a námořníků.

Přehlídka oddílů Námořní brigády národní obrany, Gdynia 1939
Přehlídka oddílů Námořní brigády národní obrany, Gdynia 1939

Přípravy k válce

Fall Weiss, plán útoku na Polsko, nepřikládal vojenským operacím na pobřeží příliš velkou váhu. S ohledem na nepříznivou strategickou pozici „polského koridoru“ zde němečtí štábní důstojníci nepředpokládali soustředění větších sil a k jeho dobytí vyčlenili spíše druhořadé jednotky. Prvotní plán byl ale časem modifikován pro značnou propagandistickou hodnotu území. Německo se po celé meziválečné období odmítalo smířit se ztrátou části Pomořanska a vytvářelo v tomto směru stálý tlak na veřejné mínění. Německé noviny nevynechaly jedinou příležitost k rýpnutí si do polské samosprávy nebo námořnictva. Cílená propaganda měla zpochybnit schopnost Poláků spravovat svěřené území a rychlé obsazení pobřeží mělo tuto skutečnost potvrdit.

Nejpříhodnější místo k útoku na Gdyni představoval úzký příbřežní pás se silnicí a železnicí, kudy to z hranice do centra města bylo jenom 7 km. Protože se ale toto místo nacházelo na území Svobodného města Gdaňsk (dále jen SMG), Wehrmacht sem nemohl umístit své regulérní jednotky. Ve druhé polovině 30. let sice docházelo k neustálému porušování mezinárodních dohod týkajících se Gdaňska i jiných demilitarizovaných zón, otevřené porušení statutu města by ale pro polskou stranu znamenalo casus belli, následovaný okamžitou vojenskou intervencí Armády „Pomorze. V předvečer války tak v prostoru SMG operovaly pouze paramilitární jednotky sdružené do skupiny Eberhardt. Jednalo se o pestrou směsici pěších oddílů SS-Heimwehr Danzig, SS-Wachsturmbann „Eimann, dvou pluků Landespolizei, oddílu dělostřelectva, úderných skupin SA a dalších pomocných jednotek. Papírově se jednalo o poměrně silné uskupení, ve skutečnosti ale byly mezi jednotlivými oddíly značné rozdíly v kvalitě výcviku i vybavení. Fall Weiss kladl skupině Eberhardt tři zásadní úkoly: eliminaci polských sil na území SMG, obsazení strategických mostů v Tczewě a pokus o rychlé obsazení Gdyně. Jak se později ukázalo, použité síly nebyly dostatečné a ani jeden z úkolů se nepodařilo včas splnit.

Reklama

Velitel paramilitárních sil v Gdaňsku, generálmajor Friedrich Eberhardt
Velitel německých paramilitárních sil v Gdaňsku, generálmajor Friedrich Eberhardt

Regulérní jednotky Wehrmachtu byly v oblasti pomořanského koridoru sdruženy do uskupení s poměrně složitým názvem Grenzschutz-Abschnitts-Kommando 1 pod velením generála letectva Leonharda Kaupishe. Do jejího stavu náležely 32. a 42. pluk Grenzwache a až 25. srpna mobilizovaná 207. pěší divize. Rozmístění jednotek bylo následující: ochranu západní hranice polského koridoru zajišťoval 42. pluk Grw.; jižněji umístěný 32. pluk Grw. měl za úkol operovat proti Pomořanské jezdecká brigádě v Brusech. Přesunující se 207. divize se do vyznačené oblasti dostala až po vypuknutí bojů a po neúspěchu 1. pluku Landespolizei u Gdyně se rychlým pochodem přemístila ke Kościerzyně. Dále na jih se nacházely hlavní síly 4. armády generála von Klugeho (2 tankové, 2 mechanizované a 3 pěchotní divize), operující proti polské Armádě Pomorze.

Fall Weiss na moři

Kriegsmarine se na válku s Polskem připravovala již od roku 1938, kdy bylo v Kielu zřízeno velitelství námořní skupiny „Východ“ (Marinegruppenkommando „Ost“) pod velením generáladmirála Conrada Albrechta. Zhoršující se polsko–německé vztahy vyvolaly na jaře 1939 potřebu aktualizace „Případu Bílý“, jeho štáb tak byl pověřen vypracováním podrobného harmonogramu námořních operací proti polské flotě. Konečná varianta byla hotova těsně před válkou a před námořnictvo kladla následující úkoly:

- velitel průzkumných sil, viceadmirál Hermann Densch, zajistí úplnou blokádu polského pobřeží; k přímé blokádě použije po dvou flotilách torpédoborců a torpédovek, vzdálenou blokádu provedou lehké křižníky. Za dne se budou blokádní lodě držet za hranicí dostřelu pobřežních baterií, v noci za dosahem reflektorů,
- od okamžiku „Y“ do doby „Y+1“ provede 1. flotila rychlých torpédových člunů blokádu gdyňského přístavu, po stanoveném čase vyklidí uvedený prostor a přenechá jej operačnímu letectvu,
- v Pillau bude až do odvolání připravena skupina minových lodí k případnému postavení minových polí v Gdaňském zálivu,
- velitel sil ochrany Baltského moře, viceadmirál Herman Mootz, zajistí bezpečnou plavbu v západní části Baltu a na trase SwinemündePillau,
- velitel ponorkových sil Baltského moře, fregatní kapitán Oskar Schomburg, zajistí postavení minových polí v okolí Helu, Jastarnie a Wielkie Wsi podél izobaty 20 m. Jedna ponorka zaujme čtverec 2187 M, ostatní zajistí průzkum ve východní části Baltského moře a ochranu lehkých křižníků viceadmirála Densche,
- námořní letectvo provede průzkum střední a severní části Baltského moře, zejména pak v prostoru Gdaňského zálivu. Operační letectvo provede co nejdříve po okamžiku „Y“ velký nálet na polská letiště a námořní základny.

Ke splnění těchto úkolů disponoval admirál Albrecht značnými silami:

- k zajištění dělostřelecké podpory pozemních sil byly do Swinemünde odveleny dvě staré bitevní lodě Schleswig-Holstein a Schlesien,
- vzdálenou blokádou byly pověřeny lehké křižníky Nürnberg, Leipzig a Köln,
- velitel torpédových sil, kontradmirál Lütjens, disponoval dvěma flotilami torpédoborců (9 lodí), 5. flotilou torpédovek (5 lodí) a 1. flotilou rychlých torpédových člunů (8 lodí),
- velitel minolovných sil Baltského moře, námořní kapitán Ruge, velel ze své vlajkové torpédovky T-196 jedné flotile eskortních lodí (4 lodě), 1., 2. a 7. flotile minolovek (celkem 23 lodí), 1. a 3. flotile minolovných člunů (14 jednotek s plovoucími základnami Nettelbeck a van der Groeben) a zkušebnímu minovému oddílu (5 lodí),
- k válce s Polskem byla připravena 3. a 5. ponorková flotila (16 jednotek); nicméně po odplutí polských torpédoborců byla část ponorek odvelena do Severního moře, proti PMW tak operovalo něco mezi 7 až 10 ponorkami,
- k přímé podpoře námořnictva byly určeny tři skupiny příbřežního letectva vyzbrojené sice již zastaralými hydroplány He 59 a He 60, zato však s patřičným výcvikem k operacím na moři. Konkrétně se jednalo 306. skupin pobřežního letectva z Diewenowa, 506. skupinu z Pillau a 706. skupinu ze základny Kamp. Námořní letectvo doplňovala II/186 Trägergruppe, vyzbrojená střemhlavými bombardéry Ju 87B a stíhačkami Bf 109B. Jednalo se o speciálně školenou skupinu, připravovanou pro dokončovanou letadlovou loď Graf Zeppelin,
- na Baltu se dále nacházelo několik dalších jednotek, jež mohly být v případě potřeby převeleny do oblasti bojů.

Reklama

K co nejrychlejšímu zlomení polského odporu na pobřeží byly na okolních letištích soustředěny poměrně značné letecké síly operačního letectva. První den války zde mohla Luftwaffe nasadit celou 1. leteckou divizi generálporučíka Ulricha Grauerta. V její výzbroji se nacházely výškové bombardéry He 111, střemhlavé Ju 87 a stíhací stroje Bf 109 a Bf 110. Velení leteckých operací sice zůstalo v rukou Luftwaffe a o rozdělování cílů rozhodoval velitel divize, případně velitelé jednotlivých leteckých pluků, nicméně v prvních dnech války mělo letectvo s námořnictvem úzce spolupracovat a vycházet mu maximálně vstříc.

„Obrona Wybrzeża“, vz. srpen 1939

Polský velitel přímořské oblasti, kontradmirál Józef Unrug, samozřejmě bedlivě sledoval německé přípravy a snažil se na ně adekvátně reagovat. Připravoval výstavbu polních opevnění a posiloval početní stav svých vojsk. Námořnictvo se přitom snažilo čerpat posily hlavně z vlastních rezerv, čemuž velmi napomohla březnová částečná mobilizace. Díky ní byly v říční flotile odhaleny četné lidské i materiální rezervy, které mohly být přesunuty na pobřeží. Stejně pečlivě byl „prohledán“ i centrální zbrojní a výstrojní sklad v Modlině. V červenci pak následovala reorganizace sil na nejvyšší úrovni. Jednotky byly rozděleny mezi dvě oddělená velitelství – pozemní pobřežní obrany (LOW) a námořní pobřežní obrany (MOW). Velitelem LOW byl jmenován plukovník Stanisław Dąbek a podléhaly mu veškeré pozemní jednotky v okolí Gdyně. Velitel MOW, kapitán Stefan Frankowski, pak odpovídal za námořní a protiletadlovou obranu Gdaňského zálivu. Pod jeho pravomoc spadaly minové síly polské floty, pobřežní a protiletadlové baterie a jednotky „Opevněné oblasti Hel“. Rozdělení sil si vyžádala zejména odlišnost úkolů kladených na jednotlivé části pobřeží. Námořní štábní důstojníci, stejně jako vrchní velitel, se v otázkách pěchotního boje necítili moc jistí a raději tuto oblast přenechali kolegům z pozemního vojska.

Během srpna došlo k další eskalaci napětí. Dne 23. srpna byla vyhlášena částečná mobilizace, 30. srpna pak následovala mobilizace všeobecná. Válka se zdála neodvratná, KMW proto krátce po poledni vydalo rozkaz k provedení operace „Peking“. Torpédoborce ORP Błyskawica, Grom a Burza zvedly kotvy a se stroji na plný chod opustily domácí vody. Až na otevřeném moři se námořníci dozvěděli cíl plavby – Anglie. Na palubách lodích zavládly emoce, nikdo nechtěl opustit svou zemi v hodině nejtěžší. Pozdější události ale ukázaly správnost rozhodnutí, polským lodím se z pasti uzavřeného Baltu podařilo uniknout takříkajíc za minutu dvanáct. Ve Velké Británii se pak staly jádrem nově tvořeného polského námořnictva. Kromě evakuace torpédoborců se Polákům podařila ještě jedna důležitá věc - záchrana obchodní flotily. V předvečer války se tak v gdyňském přístavu kromě zmobilizovaných jednotek nacházely pouze dvě neutrální obchodní lodě a přístavní remorkéry.

Oddíl torpédoborců odplouvá do Anglie...
Oddíl torpédoborců odplouvá do Anglie (31. září 1939)

Válečné námořnictvo tak k 1. září disponovalo na vodách Gdaňského zálivu minonoskou ORP Gryf, torpédoborcem ORP Wicher, šesti minolovkami (z toho ale byly operačně způsobilé jenom čtyři, ORP Czapla a Żuraw byly převzaty rovnou z loděnice a trpěly řadou poruch), dvěma dělovými čluny a pěti ponorkami. Většina lodí se nacházela na základně v Gdyni, pouze ORP Sęp, Dzik a Żbik kotvily na Helu.

Rozmístění pozemních sil odpovídalo specifiku místa, většina jednotek byla soustředěna v okolí Gdyně. Jižní přístupy k městu bránil 2. námořní střelecký pluk (2. MPS), směrem k západu pak byly do oblouku rozmístěny I. námořní prapor národní obrany (I. MBON), 1. MPS u Wejherowa, V. MBON a jednotka pohraniční stráže u břehu Baltského moře. Důležitou železniční křižovatku v Kartuzách bránil IV. MBON, zbylé jednotky tvořily zálohu. Pěchotu doplňovaly 1. námořní oddíl protiletadlové obrany (1.MDAPl), námořní oddíl pozemního dělostřelectva (MDAL) a ženisté budující společně s rezervními a dobrovolnickými oddíly další obranné linie v okolí Kępy Oksywské. Celkem LOW disponovala 14 700 muži, 450 kulomety a 44 děly. Opevněnou oblast Hel bránil jeden prapor KOP (sbor ochrany pohraničí), doplněný četnými dělostřeleckými a protiletadlovými bateriemi (4x 105mm, 6x 75mm protiletadlová, 10x 75mm námořní, 10x 40mm protiletadlová). Páteř obrany představovala Laskowského baterie moderních 152mm děl Bofors, situovaná na samém konci poloostrova. Pod velení MOW spdalo cca 2 500 mužů, nepočítaje posádky válečných lodí.

Poznámky

[1] Termín „polský“ nebo „pomořanský koridor“ byl zaveden německou propagandou za účelem vyvolání dojmu, že se jedná o uměle vytvořený útvar. Ve skutečnosti se ale jednalo o území tzv. královských Prus, osídlených převážně Poláky a Kašuby a patřící k Polsku až do okamžiku prvního dělení v roce 1772

[2] Poláci velmi těžce nesli nepřipojení Gdaňska k polskému území, vznik Svobodného města společně s rozdělením Těšínska považovali za zradu spojenců.

[3] V meziválečném období v Polsku působila velmi populární Liga Morska i Kolonialna, při které byl založen Fundusz Obrony Morskiej pořádající celonárodní sbírku na válečné námořnictvo. Z jejího výnosu byly například zakoupeny ponorky Orzeł a Sęp, ve stádiu příprav pak byl nákup torpédových člunů (každé vojvodství mělo zakoupit jeden)

 

Další díly seriálu

II. část: Výstřely na Westerplatte.
III. část: Achtung, Stukaflieger!
IV. část: Konec Wichra a Gryfa.
V. část: Akce ponorek.
VI. část: Pád Gdyně.
VII. část: Problém kapitána Rugeho.
VIII. část: Kapitulace Helu.

 

Literatura:
Bartelski, Andrzej S.: Wojna powietrzna nad polskim wybrzeżem w 1939 roku, Biuletyn DWS 05/2009, dws.org.pl,
Olejko, Andrzej: Pierwszy dzień, czyli Mała flota kontra Luftwaffe, časopis Przegląd Morski, 2008/11+12
Ledwoch, Janusz: Niemieckie lotnictwo morskie 1939-1945, Militaria, Warszawa 1998
Hrbek, Jaroslav: Salvy nad vlnam, Naše vojsko, Praha 1993
Kosiarz, Edmund: Wojna na Bałtyku 1939, Krajowa Agencja Wydawnicza, Gdańsk 1988
Michaelis, Rolf: SS-Heimwehr Danzig, edice Militaria 195, Wydawnictwo Militaria, Warszawa
Patjanin, Siergiej W.: Niszczyciele typu „Leberecht Maass“, edice Okrety Wojenne 28, Tarnowskie Góry 2009
Pertek, Jerzy: Okręty minowe i kanonierki, Miniatury Morskie, Wydawnictwo Morskie, Gdynia 1959
Ledwoch, Janusz: Heinkel 59, edice Militaria 09, Wydawnictwo Militaria, Warszawa 1995
Rzepniewski, Andrzej: Obrona Wybrzeża w 1939 roku, Wojskowy instytut historyczny, Warszawa 1970

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více