Výměnu mezi Izraelem a Hizballáhem zorganizoval záhadný německý zpravodajský důstojník

Autor: Karel Pacner 🕔︎︎ 👁︎ 13.383

Zprostředkovatel pod jménem Gerhard Conrad

Výměnu mezi Izraelem a Hizballáhem zorganizoval záhadný německý zpravodajský důstojník

Už tři roky vyjednává Izrael s teroristickým hnutím Hamas, aby propustilo vojáka Gilada Šalita, jehož uneslo. Jednání jsou složitá, tajná, málokdy něco pronikne na veřejnost. Nedávno ho měli převézt do Egypta jako „neutrálního státu“ a potom ho vyměnit za skupinu palestinských teroristů vězněných v Izraeli.

Reklama

--------------------------------------------------------------------------------

O složitosti takových operací svědčí jiný příklad, který byl zveřejněn nedávno.

Výměna zajatců, vězňů, usvědčených špionů, případně mrtvých těl vojáků mezi znepřátelenými stranami - byť je často v zájmu obou – bývá vždycky obtížná.

Existují nějaká obecná pravidla pro tato vyjednávání? Bývalý náčelník Vojenské zpravodajské služby Andor Šándor se domnívá, že nikoliv: „Vždycky záleží na tom, oč se jedná – případ od případu. Často má taková výměna politické pozadí. Váleční zajatci se vyměňují na základě Ženevské konvence. Američtí piloti zase dobře vědí, že jakmile ztroskotají nad cizím územím, udělá armáda všechno pro to, aby je dostala zpátky. Proto třeba v Iráku a jinde má speciální komanda, která se je snaží zachránit. A proto také vyměnili amerického pilota Powerse za sovětského vyzvědače Abela.

Vyjednavač čili mediátor, který má dojednat nějakou výměnu, musí mít železnou vůli a ohromnou trpělivost. Pokouší se přesvědčit obě strany, že věc, která se z jejich pohledu zdá nemožná, se uskutečnit dá. Někdy trvá toto vyjednávání nikoliv měsíce, ale roky. Jindy – když na tom mají ohromný obě strany zájem – stačí jenom ťuknout a zásadní dohoda je hotova. V každém případu ji musí potvrdit nejvyšší političtí činitelé zúčastněných stran.

Mediátor zapůjčený OSN

Boje mezi Izraelem a libanonským teroristickým hnutím Hizballáh v létě 2006 skončily pro židovský stát neúspěšně. Izraelským vojákům se nepodařilo vysvobodit dva své kamarády, které šíitští bojovníci při přepadu jejich hlídky zajali, ani potrestat útočníky za smrt osmi dalších.

Ještě než utichly boje, 12. srpna 2006 přijala Rada bezpečnosti rezoluci číslo 1701, kterou vyzývala mimo jiné k výměně zajatců mezi oběma stranami. Ale nezůstane tahle výzva prázdným listem papíru, jako mnoho jiných usnesení Rady bezpečnosti? Generální tajemník OSN Kofi Annan si uvědomoval, že se musí o její naplnění sám zasadit.

Reklama

V minulosti, řekněme do konce druhé světové války, zajišťoval takové výměny Mezinárodní červený kříž, občas i diplomaté z ambasád. Avšak za studené války byla situace složitější – tyhle choulostivé operace se pokoušeli dělat různí vlivní právníci, vyzvědači třetích zemí, diplomaté OSN a podobně. Dnes tedy není používání zprostředkovatelů, kteří mají důvěru obou stran, nic neobvyklého.

Na koho se obrátit? Annanovi kdysi představili německého zpravodajce Gerharda Conrada. Prý má s takovými věcmi zkušenosti.

Annan tedy požádal německou vládu o jeho zapůjčení. Kancléřství souhlasilo a přesunulo Conrada z výzvědné služby BND do svazku svého úřadu a vyslalo ho k Annanovi. Současně mu přidělilo několik dalších zpravodajců, aby mu pomáhali. Nicméně trvalo půl roku, než si OSN a Berlín vyjasnily metody a podmínky, za jakých bude Conrad a jeho tým pracovat.

Někdy zůstávají jejich služby na dlouhou dobu tajemstvím, jindy se zprávy o nich objevují krátce po úspěšné akci. Tentokrát prozradil osobnost mediátora reportér Yossi Melman v izraelském internetovém serveru Haarec.

Osvědčení němečtí zprostředkovatelé

Němci měli v této činnosti úspěchy už v minulosti. Začal s tím státní ministr pro tajné služby Bernd Schmidbauer, který v roce 1992 vyjednal propuštění dvou německých rukojmí v Libanonu. V červnu 1994 zachránil německého inženýra Helmut Szimkuse, odsouzeného v Íránu k trestu smrti za vykonstruované obvinění ze špionáže ve prospěch USA a Iráku. Později dojednal s teroristy ze skupiny ELN v Kolumbii propuštění skupiny rukojmí.

Když odešel v roce 1998 Schmidbauer do penze, ujal se této úlohy jeho nástupce v úřadu spolkového kancléře Ernst Uhrlau. Jeho oficiální životopis uvádí, že zprostředkoval výměnu zajatců mezi Izraelem a Hizballáhem během svých návštěv libanonského Bejrútu. Nicméně Conrad oběma mužům při vyjednávání v letech 1996 a 2006 vydatně pomáhal.

Haarec to nyní připomněl s tím, že zatímco činnost jeho dvou předchůdců byla známa, „Conrad se drží stranou a pracuje poněkud záhadnými metodami“.

Zná vůdce Hizballáhu

Conradovi je dnes čtyřicet let, umí několik jazyků, podle izraelského reportéra zná dokonale arabský svět včetně Hizballáhu, vyniká ryzím charakterem, železnou trpělivostí, je výborný diplomat a organizátor. Arabsky se učil během zpravodajského výcviku v syrském Damašku, kde v letech 1998–2001 působil jako diplomat na německém velvyslanectví. Přitom měl na starosti i Libanon. I jeho manželka, důstojnice BND, tehdy v Sýrii sloužila.

Během pobytu na Blízkém východě se Conrad několikrát setkal i s vůdcem Hizballáhu Hassanem Nasralláhem a získal si jeho důvěru. To byl jeden z důvodů, proč po něm Annan sáhl. A když funkci v OSN opustil, pracoval Conrad i pro nového generálního tajemníka Jihokorejce Pan Ki-Munema.

Dvě stovky setkání – obtížné sbližování

Podrobnosti o těchto vyjednáváních neznáme. Nicméně spolkové kancléřství vydalo dokument, v němž Conradovu činnost aspoň zčásti shrnulo. Během půldruhého roku cestoval vyjednavač mezi sídlem OSN v New Yorku a Jeruzalémem, Bejrútem i některými evropskými městy celkem stokrát. Přitom nalétal 700 tisíc kilometrů. Dvěstěkrát se setkal s představiteli Hizballáhu, Izraele, OSN a některých dalších států. Není jasné, kdo v Bejrútu zastupoval palestinské militanty, Hassan Nasralláh prý to rozhodně nebyl, nejspíš ho zastupoval nějaký jeho asistent. Zato víme, že v Jeruzalémě jednal s Oferem Dekelem, vládním koordinátorem pro otázky rukojmí.

Reklama

Názory obou stran se jenom těžko sbližovaly. Conrad podával neustále „nové kompromisní návrhy“ během „náročných rozhovorů s oběma stranami a snažil se překonávat mnoho nepříznivých obratů“ – chválilo ho kancléřství.

Definitivní zpráva o letci

Německý vyjednavač se pokoušel získat nejen dva vojáky zajaté v létě 2006, ale i podplukovníka Rona Arada, který byl v letadle sestřeleném v říjnu 1986 poblíž libanonského města Sidon. Zatímco pilota se Izraelcům podařilo zachránit, navigátor Arad přistál na padáku u šíitských milicí Amal, které ho zajaly.

Následující rok ještě poslal domů ze zajetí tři dopisy a fotografie. V roce 1988 se odmlčel. Izraelci se obávali, jestli ho šíité nepředali Íránu. Bohužel žádné zprávy o něm nemohli získat. Až v roce 2003 zjistila výzvědná služba, že se pokusil o útěk a přitom ho zabili. Premiér Ariel Šaron okamžitě vypsal odměnu 10 milionů dolarů za jakoukoliv informaci o Aradovi.

V roce 2006 tvrdil Nasralláh, že mu přátelé z Amalu o smrti izraelského letce řekli, jeho pozůstatky prý zmizely. Zato v listopadu 2007 dostala Aradova rodina od něj dopis. Izraelci stále počítali s tím, že žije.

Až 29. června 2008 mohl Conrad přinést do Jeruzaléma definitivní zprávu: Podle Hizballáhu je Arad mrtev. O několik dnů později to potvrdil i Nasralláh na tiskové konferenci.

Smutná výměna

Po dvou letech od války, 16. července 2008, se konečně Conradovo úsilí naplnilo. Do poslední chvíle prý nebylo jasné, jestli jsou oba mladí Izraelci naživu či ne – Hizballáh se zamlčováním jejich skutečného osudu pokoušel vydírat různé výhody.

Nakonec předal Izraeli těla dvou vojáků, které unesl 12. července 2006. A přiznal, že během útoku byli tak těžce zraněni, že vzápětí zemřeli. Izrael považoval za svou morální povinnost získat aspoň jejich těla, aby je důstojně pohřbil – to by udělal i v případě, že by od začátku věděl, co se s nimi stalo. Za to propustil pět vězňů včetně Sámira Kantara, který v čele přepadového komanda zavraždil v roce 1979 čtyři lidi včetně čtyřleté dívenky, jíž rozbili hlavu pažbou pušky. A k tomu přidal těla 199 libanonských a palestinských teroristů.

Mezi prostými Izraelci vzbudila tato výměna rozhořčení – dostali jsme jenom dvě těla a pustili pět vrahů! Avšak vláda považovala za svou morální povinnost postarat se o všechny vojáky, byť v rakvích, aby spočinuli v domácí půdě.

V dokonalém utajení

Když pracuje příslušník zpravodajské služby na svém poli, má k dispozici nejrůznější tajné prostředky komunikace včetně zabezpečených telefonů a kurýrů. Avšak OSN nic takového nemá, navíc žádnou svou činnost neskrývá. To Conradovi situaci ztěžovalo, protože musel pracovat inkognito a skrytě, jakýkoliv předčasný únik informací mohl jeho misi zhatit. Musel se vyhýbat nejen novinářům, ale i diplomatům a zpravodajcům, které znal z minulosti, při náhodných setkáních s nimi musel mít v záloze nějakou krycí historku o tom, co právě dělá.

Haarec nepochybně vyjadřoval názor izraelských politiků, vojáků a zpravodajců, když vyzdvihoval osobní vlastnosti tohoto vyjednavače. Uměl „nepropadnout zoufalství při zprostředkování obchodu, jehož úspěch se zdál nemožný“.

Třebaže je Německo přátelsky nakloněno Izraeli a Mossadu, skutečnost, že tomuto prostředníku důvěřoval Hizballáh, „dokazuje integritu a profesionalitu příslušník BND, jako je Gerhard Conrad“, napsal Haarec.

Je zajímavé, že ani němečtí novinářští vlci o této akci BND nevěděli a jméno Conrad si přečetli až v izraelském listu. Jak se ve skutečnosti jmenuje, to však netuší dodnes.

Známé výměny v minulosti

USA – SSSR

Na Glienickém mostě přes řeku Havel v Berlíně vyměnili 10. února 1962 Sověti za amerického pilota Garyho Powerse, sestřeleného ve špionážním letadle U-2, za svého vyzvědače Williama Fishera, který se představoval jako plukovník Rudolf Abel. K Powersovi přidali ještě amerického studenta Frederica L. Pryora, kterého zadržela východoněmecká policie za údajnou špionáž.

Čtyřiapadesátiletého Fishera-Abela zatkla tajná policie FBI 24. června 1957 v New Yorku a soud ho poslal do vězení na 30 let – to bylo prakticky na doživotí. Powerse sestřelili nad Sverdlovskem, tedy hluboko nad sovětským územím, 1. května 1960 a odsoudili k desetiletému žaláři.

Tuto výměnu – první mezi USA a SSSR v historii – dojednal Abelův právník James B. Donovan, který patřil k americké smetánce. Ovšem museli ji schválit nejvyšší představitelé USA a SSSR. Technické podrobnosti zajišťovali právníci – východoněmecký Wolfganf Vogel, který byl agentem tajné služby Stasi, a západoněmecký Jürgen Stange.

USA/SRN – SSSR/ČSSR/NDR/Polsko

Další pozoruhodná výměna proběhla na tomto berlínském mostě 11. února 1986. Za sovětského disidenta Anatolije Ščaranského, dva západoněmecké špiony Wolfa-George Frohna a Dietricha Niestroye, kteří pracovali v NDR, a Čecha narozeného ve Spolkové republice Jaroslava Javorského, chyceného v Bulharsku při pokusu o ilegální převoz své dívky na Západ, přivedli českého vyzvědače Karla Köchera z amerického vězení, jeho ženu Hanu a tři východoevropské špiony propuštěné z věznic SRN: Rusa Jevgenije Zemljakova, Poláka Jerzy Kaczmareka a Východního Němce Detlefa Scharfenortha. Nezvyklost téhle výměny spočívala v tom, že Sověti žádali za svého disidenta mimo jiné výslovně i o československého agenta. Naproti tomu Reaganovi šlo o to – jak napsal – „abychom zajistili svobodu významnému sovětskému disidentovi Anatoliji Ščaranskému“.

Padesátiletého dr. Karla Köchera a jeho o deset let mladší ženu Hanu zatkla FBI 27. listopadu 1984 v New Yorku. Byli obviněni z vyzvědačství ve prospěch Československa, které trvalo 19 let. Köcherovi hrozil trest doživotního vězení.

Technické podrobnosti operace dojednával dr. Vogel, ale kromě toho i podplukovník československé rozvědky Jan Fila s důstojníkem CIA, který kvůli tomu jezdil do Prahy. Fila, který dřív pracoval jako vyzvědač pod diplomatickým krytím na misi u OSN v New Yorku, se před každým setkáním s americkým kolegou maskoval.

Byla to však šaškárna pro oklamání pražské centrály rozvědky. Filu totiž získala během jeho působení v USA americká výzvědná služba a právě on jí Köchera prozradil. Několik měsíců po této výměně zmizel a Státní bezpečnosti po něm marně pátrala. Vůbec nedokázala zjistit, jestli přešel na Západ v Berlíně, anebo se uchýlil na americké velvyslanectví v Budapešti, odkud v přestrojení odletěl do Washingtonu.

Izrael–SSSR

V září 1974 si vyměnily několik zadržených lidí Sovětský svaz a Izrael. Jeruzalémská vláda však trvala na tom, aby se veřejnost nedozvěděla, že součástí této operace bylo propuštění sovětského vyzvědače Jurije Linova, zatčeného v březnu 1973 a odsouzeného na 18 let vězení. Linov žil v Izraeli pět let na falešný rakouský pas, než ho zadrželi. Po mnoha letech se pochlubil, že získal informace o tamním vývoji atomových zbraní. Izraelci za něj požadovali propuštění Heinricha Spetera, bulharského Žida, odsouzeného k smrti za špionáž, a 16 ruských Židů, kteří se prý pokusili o únos letadla – oba případy byly zřejmě vykonstruované. Moskva nechtěla ruské Židy propustit, nakonec pustila tři. I na tomto vyjednávání se podílel Wolfgang Vogel, ale podle bývalého archiváře KGB Vasilije Mitrochina „se vleklých tajných jednání s důstojníky izraelské rozvědky“ zúčastnili i Rusové V. N. Ochulov a I. F. Chochlov. Podrobnosti jsou dodnes tajné.

Otištěno ve Víkendu MFD 25. 7. 2009

Se svolením autora převzato z www.karelpacner.cz

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více