Z deníku řidiče T-37

Autor: Luděk Kratochvíl / cimbal 🕔︎︎ 👁︎ 25.852

Výňatek ze zbytků deníku nalezeného v poloutopeném tanku T-37

26/05/1942

Reklama

Dnes ráno vyrazila naše četa znovu na průzkum. Déšť ustal před třemi dny, takže snad nebudeme trávit celý den vzájemným vyprošťováním z bláta, jako včera. Ve zpocených rukách svírám řídící páky a modlím se, aby náš velitel v prvním tanku zvolil co nejpřímější cestu. Řízení má někdy nálady jako naše kráva Bělka . Tu ale stačí přetáhnout bičem, aby přišla k rozumu. Myslím si, že je zřejmě chyba v nás řidičích, protože konstruktéři z továrny se jménem Stalinova revolučního soudruha se přece nemohou zmýlit.

Napravo u lesa vidím nějakou skupinku a zavírám přední dvířka. Sám sebe se ptám proč, když pancíř nás stejně kryje jen proti zvědavým pohledům a ostrému slunci. Za to mám teď zajímavý výhled průzorem – obloha, stromy, tráva, stromy, obloha, stromy, bláto. O tom kam jedu, mám jen mlhavou představu.

Mírné stoupání vyvolalo moje zběsilé řazení, a kvílení motoru (politruk nám říkal, že je to silné ocelové srdce našich skvělých strojů – možná to měl říct i tomu motoru), který si asi s naší mašinou neví rady, chvílemi přehlušují Vasjovy sprosté nadávky. Podle toho, že se pokouší všemožně zapřít nohama, kope mě do řadící páky a do ruky, se zřejmě snaží zachytit ty chlapy u lesa do miřidel kulometu. Je to hodný kluk odkudsi od Donu, ale myslím si, že se mu to nepovede. Doufám jenom, že si nenatrhne ucho, nevyrazí zuby a nepozvrací panel s přístroji jako před měsícem. Ještě teď je na teploměru nalepených několik zrníček jáhel.

Najednou rána, skřípění plechu a koukám na oblohu. Asi jsem se zasnil. Na pancíři přede mnou bude určitě vypouklina od mého čela. Motor se zadusil a já se pokouším s hvězdičkami před očima vylézt ven ze stroje. Proč se té divné čepici, ve které je v zimě zima a v létě horko, říká protinárazová kukla, to opravdu nechápu. Vasja se vysoukal také a podle krvavého úsměvu asi zastavil obličejem o zásobník DéTéčka. Už mu chybí čtyři zuby, co tomu asi řekne jeho Valentina? Naše třicetsedmička krásně najela na záď tanku jedoucího před námi.

Tanky vypadají jako pářící se želvy, které nám ukazovali ve škole v časopisu. Podle smradu a kouře, který se line ze všech otvorů nad motorem prvního tanku, mu ocelové srdce náhle dotlouklo. Podle pohledu do tváří jeho osádky se jim zřejmě ulevilo. My jsme vyvázli jen s pár promáčklinami na pancíři a ulomeným hnacím kolem, takže jsme pro dnešek dojeli  také. Ostatní tři tanky se kolébají a poskakují dál, ale mám pocit, že nám jejich osádky trošku závidí.

Chlapi u lesa už nejsou vidět, možná že umřeli smíchem. Už se těším, jak nám v dílnách opraví tank a vyjedeme spolu znovu do boje.

 

Může se Vám to líbit nebo nelíbit, možná se to opravdu stalo...

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více