Boje o Šalomounovy ostrovy - Guadalcanal, díl 1.

Autor: Robert Fox 🕔︎︎ 👁︎ 47.962

Guadalcanal

díl 1. Invaze

Na konferenci Arcadia, která se konala krátce po vypuknutí tichomořské války, bylo sice stanoveno, že prvořadý úkol pro americké ozbrojené síly bude vypořádání s Německem, ale zdaleka ne všichni vysocí američtí důstojníci byli tohoto názoru. Asi nejvýznamnějším odpůrcem defenzivní strategie v Tichomoří byl vrchní velitel amerického vojenského námořnictva admirál E. J. King. King nemohl proti koncepci války, přijaté nejvyššími místy vystupovat otevřeně, to by se byl stal pro prezidenta Roosevelta jako velitel námořnictva neúnosným. Proto zvolil v Pacifiku takzvaně obranně-útočnou strategii. Podlé této teorie, nebylo možno poskytnout nepříteli čas, aby se na nově získaných územích v jižním Tichomoří pevně usadil a vybudoval tam silné námořní a letecké základny. To by zcela jistě vedlo k zesílení japonského tlaku na Novou Guineu, Austrálii, Samou, Novou Kaledonii a podstatně by to ztížilo budoucí operace, vedoucí k vyhnání nepřítele z obsazených území.

Když bylo japonské loďstvo poraženo u Midwaye (viz článek Bitva o Midway od R. Foxe), King a s ním i Nimitz a MacArthur dospěli k názoru že nepřítel je oslaben a nastal čas k zahájení ofenzívy a to hlavně v Jižním Tichomoří. Jako hlavní cíl byl určen Rabaul. Nutno říci, že Japonci uvažovali obdobně a přesunuli pozornost k oblastem jihozápadního Tichomoří. Tak začali urychleně posilovat Rabaul, svoji základnu na ostrově Nová Británie, z které hodlali vést další nápor na Port Moresby, spojenecký opěrný bod na jižním pobřeží Nové Guineje. Z tohoto tedy vyplývalo, že Japonci hodlají z linie Bismarkovo – Šalomounovo souostroví vytvořit baštu proti eventuálnímu postupu spojenců a s tím současně i nástupní prostor pro svoje vlastní útočné akce. Jednou předsunutou baštou se měl stát Port Moresby a tou druhou nějaký ostrov v jižních Šalomounech. Po pečlivém průzkumu byl k tomuto účelu vybrán ostrov Guadalcanal, kde měla být vybudována silná letecká základna a přilehlý ostrůvek Tulagi, kde bylo zamýšleno vybudovat základnu pro hydroplány a kotviště pro válečné lodi. Admirál King, o kterém kolovaly zvěsti, že je tak tvrdý, že se musí holit letlampou, nakonec koncepci útoku v jižním Tichomoří prosadil a to zvláště poté, co přesvědčil generála Marshalla náčelníka štábu. Nakonec bylo ve Washingtonu rozhodnuto, že ofenziva bude zahájena obsazením ostrovů Santa Cruz, položenými jihovýchodně od Šalomounových ostrovů, dále pak Tulagi a přilehlých ostrovů v jižní části Šalomounů. Operace, která dostala krycí název Watchtower (Strážní věž), bude pod strategickým velením admirála Nimitze. Aby při jejím provádění nezasahoval do prostoru jihozápadní oblasti, pod velením generála Mac Arthura, byla hranice posunuta o jeden stupeň zeměpisné délky na západ, takže ostrov Tulagi a přilehlý Guadalcanal nyní náležel do jihotichomořské oblasti Nimitzova podřízeného viceadmirála Ghormleyho. Dále bylo stanoveno, že po úspěšném ukončení operace Strážní věž, především po získání vhodné základny na Tulagi, převezme strategické velení MacArthur, obsadí severní část Šalomounových ostrovů a současně jeho jednotky zahájí postup na Nové Guineji od Port Moresby na sever, k přístavům Salamaua a Lae. Z nově získaných nástupních prostorů nakonec zaútočí na Rabaul. Ze směrnice z 2. července 1942 vydané Výborem náčelníků štábů vyplynul datum zahájení operace na 1. srpna 1942.

Reklama

Šalomounovy ostrovy
Šalomounovy ostrovy

Šalomounovy ostrovy a ostrov Guadalcanal

Šalamounovy ostrovy objevil španělský důstojník don Alvaro Mendana, když se plavil z Peru v roce 1567, hledajíc bájnou zemi Ofir, ze které měl získávat své bohatství biblický král Šalomoun. První ostrov souostroví, který uviděl, pojmenoval Santa Isabel. Na tomto ostrově se výprava poněkud zdržela. Z pokácených klád námořníci postavili loď, se kterou Pedro de Ortega, jeden z Mendanových důstojníků doplul k dalšímu ostrovu, jenž nazval, podle svého rodného města ve Španělské Valencii, Guadalcanal. I přesto, že po prozkoumání i jiných ostrovů Mendana žádné zlato krále Šalomouna nenašel, pojmenoval ostrovy Šalomounovými.

Poté se výprava vrátila do Peru. Na následujících dvě stě let se na Šalomouny zcela zapomnělo. Královští hydrografové dokonce dospěli k názoru, že ostrovy nikdy neexistovaly a tak je dokonce vymazali z map. V roce 1967 je znovuobjevil francouzský mořeplavec de Bougainville a jeho jménem byl pojmenován největší ostrov na severu souostroví. Celé Šalomounovo souostroví tvoří dva souběžné řetězy ostrovů a ostrůvků od severozápadu na jihovýchod. Mezi nimi se nachází úzký, ale hluboký průliv. Američané jej nazvali Slot (štěrbina). Ostrov Guadalcanal je asi 160 km dlouhý a 50 km široký. Samé hory a strmá úbočí, tropická džungle plná moskytů a malárie, místy až dva metry vysoká tráva a lesostepi. Průměrná teplota je 33°C, téměř každý den hustě prší a díky tomu je všude mazlavé bláto. Ostrov Tulagi je však mnohem příjemnější místo. Má dobrý přístav a tak slouží jako obchodní a správní centrum celého souostroví.

Ostrovy Tulagi a Guadalcanal
Ostrovy Tulagi a Guadalcanal

Japonci obsazují jižní Šalomouny

Japonci se vylodili v jižních Šalomounech v květnu 1942. Na Tulagi umístili posádku několika set mužů, instalovali radiostanici, vyložili zásoby a začali budovat základnu pro hydroplány. Dále obsadili ještě ostrov Florida. Guadalcanalu nevěnovali příliš pozornosti. Po bitvě v Korálovém moři, kdy byl překažen postup na Port Moresby a po prohrané bitvě u Midway, rozhodli se Japonci vybudovat v jižních Šalomounech leteckou základnu. Vybrán byl právě ostrov Guadalcanal a Japonci se pustili rychle do díla.

Přípravy

Dne 4. července 1942 přelétal americký průzkumný letoun nad Guadalcanalem a pořídil sérii fotografií. Jejich vyvolání způsobilo v Nimitzově hlavním stanu v Pearl Harboru poplach. Bylo z nich patrné, že Japonci mají letiště na ostrově téměř hotové. Díky tomuto zjištění se původní cíl celé operace Strážní věž změnil a okamžitě bylo rozhodnuto napadnout přímo Guadalcanal a Tulagi. 10. července obdržel velitel jihotichomořské oblasti viceadmirál Ghormley od Nimitze operační rozkaz dobýt okamžitě Guadalcanal a Tulagi.

Reklama

Kontradmirál Richmond Kelly Turner a generálmajor námořní pšchoty A.A. Vandegrift
Kontradmirál Richmond Kelly Turner a generálmajor námořní pěchoty A.A. Vandegrift

K tomuto úkolu byly vyčleněny tyto síly:

  • taktické velení expedičních sil: viceadmirál F. J. Fletcher (vítěz od Midway)
  • podpůrný svaz kontradmirála Leigha Noyese s letadlovými loděmi Saratoga, Enterprise a z Atlantiku nedávno přibylá Wasp. Dále bitevní loď North Carolina, pět těžkých a jeden lehký křižník, šestnáct torpédoborců a dva tankery.
  • obojživelný svaz kontradmirála Richmonda Kellyho Turnera, který tvořila dopravní a vyloďovací plavidla
  • doprovodná skupina osmi křižníků, z nichž tři byly Australské a devíti torpédoborců pod britským kontradmirálem Victorem A. C. Crutchleyem.
  • Jihopacifické letectvo kontradmirála Johna S. McCaina, jež tvořily letouny z pozemních základen na Nové Kaledonii, Samoe a Fidži.

Vlastní výsadek a obsazení cílů měly provést jednotky generálmajora námořní pěchoty A. A. Vandegrifta, podřízeného kontradmirálu Turnerovi. Šlo o 1. divizi námořní pěchoty, posílenou 2. plukem námořní pěchoty, 1. úderným praporem a 3. obranným praporem, celkem asi 19 000 mužů. Generálmajor Alexander Archer Vandegrift, byl bezesporu jedním z nejschopnějších důstojníků americké námořní pěchoty, se kterou byla také spojena celá jeho vojenská kariéra. V jejích řadách bojoval v Nikaragui, Mexiku a na Haiti. V letech 1935-1937 velel jednotce námořní pěchoty střežící americké velvyslanectví v Pekingu a poté byl v hodnosti brigádního generála zástupcem velitele 1. divize námořní pěchoty, umístěné v New River v Severní Karolíně. 23. března 1942 byl povýšen na generálmajora a současně jmenován velitelem 1. divize námořní pěchoty. V dubnu 1942 byly rozkazem admirála Kinga vytvořeny Jihopacifické obojživelné síly a Vandegriftova 1. divize dostala rozkaz přesunout se do jižního Tichomoří, konkrétně do Wellingtonu na Novém Zélandu 14. června. Hned poté se Vandegrift dozvěděl od admirála Ghormleyho, že v rámci operace Strážní věž je pověřen úkolem obsadit Tulagi a Japonci budované letiště na Guadalcanalu. Zahájení operace bylo stanoveno na 1. srpna 1942, což ovšem Vandegriftovi ponechávalo zoufale málo času k řádné přípravě. Do welingtonského přístavu neustále připlouvaly lodi s municí, potravinami, zdravotnickým materiálem, výstrojí a výzbrojí. Vandegrift se také potýkal s problémem, jak zjistit přesné informace o ostrovech, na něž měli jeho vojska zaútočit, o přílivu, pobřeží, terénu a síle a rozmístění japonských vojenských posádek. Neexistovaly kvalitní mapy oblasti a veškeré informace , které se podařilo důstojníkům Vandegriftova štábu sehnat, pocházely od bývalých plantážníků, misionářů, obchodníků a námořníků. Cenné informace také poskytovali příslušníci Australské pobřežní hlídkové služby. Šlo o zpravodajskou síť, tvořenou převážně dobrovolníky, kteří na ostrovech Šalomounova a Bismarckova souostroví , obsluhovali výkonné radiostanice, sledovali činnost nepřítele a do ústředí v australském Sydney podávali pravidelné zprávy. Velitelem hlídky na Guadalcanalu byl major Martin Clementis. Ten také odeslal první informace do Sydney o tom, že Japonci budují na ostrově Guadalcanal letiště a opevňují pobřeží v blízkosti Lunžského výběžku. To byly ovšem alarmující zprávy, protože kdyby se Japoncům podařilo dobudovat letiště a umístit na něm bojové letouny, ovládli by tím vzdušný prostor nad rozsáhlou oblastí jižních Šalomounů.

V první polovině července se tempo příprav operace pod tlakem neúprosně se blížícího dne D ještě zvýšilo. Díky spěchu, ve kterém vše probíhalo, docházelo k řadě opomenutí, omylů, důležité otázky zůstávaly nedořešeny, velitelé měli jen mlhavé představy o svých úkolech, chyběly přesné plány součinnosti jednotlivých operačních skupin, byly potíže v týlovém zabezpečení, v přísunu potravin a munice a nebyl dostatečně propracován systém spojení. Tak s tímto seznamem nedostatků zahajovaly spojenecké síly první ofenzivní operaci v tichomořské válce a USA první výsadkovou operaci od roku 1898. Nutno také říci, že američtí důstojníci i vojáci neoplývali přílišnou sebedůvěrou a nevěřili v úspěch operace, a to i ti nejvyšší velitelé, jako admirál Fletcher, Turner nebo Ghormley. Námořníci dokonce tuto operaci nazvali výstižným názvem Shoestring (Tkanička).

22. července 1942 vyplula z wellingtonského přístavu velká skupina transportních plavidel s hlavní částí výsadkových jednotek. Další plavidla opouštěla základny v Sydney a Noumée na Nové Kaledonii, již několik dní byla na moři plavidla plující z Pearl Harboru a dokonce i ze San Diega v Kalifornii. 26. července se setkalo osmdesát plavidel poblíž ostrůvku Koro v souostroví Fidži. V následujících čtyřech dnech proběhl na pobřeží ostrova Kora nácvik výsadku. Výsledkem bylo další zklamání. Výsadkové lodi přistávaly daleko od určených prostorů, podpůrná palba lodních děl byla nepřesná a nevyznamenaly se ani bombardéry z palub letadlových lodí. Vážné problémy se vyskytly ve spojení. Korunu všemu nasadil admirál Fletcher. Dne 26. července se konala na jeho vlajkové lodi Saratoga konference velících důstojníků. Velmi důležitým úkolem, jenž mohl rozhodnout o úspěchu celé operace, byl pověřen svaz tří letadlových lodí . Tyto měly svými palubními letouny poskytovat leteckou ochranu v době, kdy se bude na pobřeží Tulagi a Guadalcanalu vyloďovat celá divize a podpůrné jednotky. Vandegrift předpokládal, že bude potřebovat na zdárné vylodění mužů, techniky i zásob minimálně čtyři dny, ale admirál Fletcher prohlásil, že vzhledem k nebezpečí, jež představují nepřátelské ponorky, letouny a hladinové síly, odpluje zpět na základnu po 24 hodinách a na tomto stanovisku ke zděšení admirála Turnera i generála Vandegrifta trval. Po tom všem jen málokdo ještě doufal, že nakonec vše dobře dopadne.

kontradmirál Richmond Kelly Turner
Kontradmirál Richmond Kelly Turner

Vylodění

31. července 1942 invazní loďstvo zvedlo kotvy a zamířilo k cíli. V protiponorkové formaci plulo pod ochranou bojových plavidel 19 velkých výsadkových lodí s 19 000 mužů na palubách. Oblohu zakrývaly nízké mraky a časté dešťové přeháňky skrývaly lodě před zraky nepřátelských průzkumných letounů. Ve tři hodiny ráno 7. srpna 1942 se od hlavního svazu oddělila plavidla určená k výsadku na Tulagi a pokračovala na sever od ostrova Savo. Svaz Fletcherových letadlových lodí včetně Enterprise křižoval jižně od Guadalcanalu.

V 06.14 zaburácela děla těžkého křižníku Quincy a tím začalo předinvazní ostřelování ostrova. Příval oceli se s hukotem parní lokomotivy řítil na guadalcanalské pobřeží. V 06.50 byl vydán velitelem kapitánem Reifsniderem rozkaz: „Výsadek na břeh!“ Skřípavý zvuk lodních kladek oznamoval, že jsou na hladinu spouštěny výsadkové čluny, do kterých začali okamžitě sestupovat námořní pěšáci. Byli zamlklí a nervózní v očekávaní věcí budoucích. Zatím se z ostrova neozval ani jeden výstřel nebo zaburácení děla. Všichni na spojeneckých lodích byli přesvědčeni, že se ze strany Japonců jedná o lest. Vždyť doposud provázela, po mnoha vítězstvích na všech bojištích, Japonce gloriola neporazitelnosti a maximální lstivosti. Krátce po deváté hodině se přídě invazních člunů zabořily do písku pláže ostrova Guadalcanal. Stalo se to, co nikdo nepředpokládal. Japonce vylodění naprosto překvapilo a úplně paralyzovalo jejich obranu. Přestože spojenečtí zpravodajští důstojníci odhadovali japonskou posádku na 5 000 mužů, ve skutečnosti jich bylo na ostrově jen 2 200 a z toho 1 700 vojáků patřilo k ženijním jednotkám. Až na pár ojedinělých výstřelů, se Japonci nezmohli na odpor. V nastalém zmatku opustili svá stanoviště, zanechali na místě výzbroj a zásoby a stáhli se do džungle. Až do večerních hodin se spojencům podařilo vylodit na Guadalcanalu 11 000 mužů a to v prostoru šesti kilometrů od Lunžského výběžku. Příštího dne obsadili i rozestavěné letiště a Japonci opuštěný tábor na jeho západní straně. Při známé japonské bojovnosti, nelze snadný úspěch výsadku vysvětlit jinak, než že totální zhroucení nepřátelské obrany způsobil pouze moment překvapení a dezorientace.

námořní pěšáci při přesunu na Guadalcanalu
Námořní pěšáci při přesunu na Guadalcanalu

Tulagi

Druhá část výsadku, asi 6 000 mužů pod velením brigádního generála Rupertuse, jenž byl Vandegriftovým zástupcem, se ve stejnou dobu přiblížila k ostrovu Tulagi vzdálenému 16 mil na sever. Hlavním úkolem Rupertusova odřadu bylo zničit nepřátelskou základnu pro hydroplány, obsadit Tulagi a dva blízké ostrůvky Gavuto a Tanambogo. Menší oddíly námořních pěšáků měly zajišťovat boky obsazením strategických pozic na nedalekém ostrově Florida. Ještě před zahájením útoku napadly Fletcherovy palubní letouny z Enterprise a Saratogy hydroplánovou základnu. Přitom zničily 19 zakotvených létajících člunů a dva velké čtyřmotorové hydroplány typu Kawaniši H8K1, ve spojeneckém kódu nazývané Emily. Hned poté se za podpůrné palby lodních děl začali vyloďovat pěšáci. I tady proběhlo vylodění bez větších problémů, stejně jako na Guadalcanalu. Nepřítel rychle opustil pobřežní linii na stáhl se do vnitrozemí, kde využil členitého terénu, který poskytoval výborné podmínky k úkrytu.

Reklama

Obsazení ostrůvků Gavutu a Tanambogo se však ukázalo mnohem obtížnějším. I přes palbu lodních děl a letecké bombardování se 1 000 japonských vojáků připravilo na úpornou obranu za pomoci kulometů a ručních zbraní, využívaje výhod členitého terénu a sítě zákopů. Generál Vandegrift musel 8. srpna poslat z Guadalcanalu posily o síle dvou praporů a až za jejich podpory byla japonská obrana zlomena a oba ostrůvky obsazeny.

Zatímco na Guadalcanalu nastal po vylodění klid, na Tulagi se v noci ze sedmého na osmého srpna pokusili Japonci celkem o čtyři vražedné protiútoky. Japonci se opět ukázali jako mistři v nočním boji. Edsonovi muži se bránili jen s krajním vypětím sil a nepřátelský nápor odrazili mnohdy až po nelítostném boji muže proti muži. Ráno pak přineslo otřesný pohled na desítky japonských mrtvol rozesetých v těsné blízkosti amerických postavení. Zde se Američané také poprvé setkali s japonskými odstřelovači, přivázanými v korunách kokosových palem. Nicméně 9. srpna 1942 přišla na Vandegriftovo velitelství zpráva, že Tulagi, Tanambogo a Gavuto jsou dobyty.

velké E, letadlová loď Enterprise
Velké E, letadlová loď Enterprise

Letecké údery

První spojenecká ofenzivní akce v Tichomoří japonské štáby naprosto překvapila. Zprávu o spojeneckém vylodění v jižních Šalomounech obdržel jak velitel 8. japonského loďstva a Předsunutých japonských sil v jižních mořích viceadmirál Guniči Mikawa, tak i velitel japonského Spojeného loďstva admirál Isoroku Jamamoto a císařský hlavní stan v Tokiu. Zatímco Tokio nepřikládalo výsadku zvláštní význam, Jamamoto a Mikawa jednali rozhodně a bez zbytečných odkladů. Na Jamamotův rozkaz již v devět ráno dne 7. srpna kontradmirál Jamada, velitel 25. leteckého svazku námořního letectva v Simpson Harboru na Nové Británii, vyslal skupinu 27 dvoumotorových bombardérů typu Micubiši G4M1, ve spojeneckém kódu nazvaných Betty, doprovázených 18 stíhačkami Micubiši A6M (zeke, zero) s úkolem napadnout vyloďující se Američany. Američané, včas varováni pobřežním pozorovatelem usazeným na jihu ostrova Bougainville a radiolokátory bojových lodí, nálet bez problémů odrazili. Japoncům se podařilo lehce poškodit jeden torpédoborec a za to zaplatili ztrátou většiny letounů a jejich posádek. O dvě hodiny později přilétlo 16 střemhlavých japonských bombardérů typu Aiči D3A1, ve spojeneckém kódu nazývaných Val. Američané však byli opět včas informováni a náležitě připraveni. Japoncům se vůbec nepodařilo výsadek zasáhnout a ztratili devět letounů. Hned následující den japonské letouny zaútočily znovu. Třiadvacet torpédových a osm střemhlavých bombardérů doprovázených stíhačkami odstartovalo ze vzletových drah na Nové Británii. Japoncům se tentokrát podařilo lehce poškodit torpédoborec Jarvis. Jeden z pilotů torpédových bombardérů se pokusil o sebevražedný nálet na dopravní loď George F. Elliot, což se mu bohužel podařilo. Letoun po nárazu na palubu lodi explodoval a vytékající hořící benzín způsobil rozsáhlý požár. Posádka v panice předčasně opustila loď, takže neměl kdo hasit požáry. Po setmění již George F. Elliot hořel od přídě po záď a admirál Turner jej nařídil potopit. Ale ani čtyři torpéda vypálená z těsné blízkosti nedokázala poslat loď ke dnu. Hořící vrak zůstal na hladině což byla ovšem velká chyba, neboť už za pár hodin posloužil japonským křižníkům jako výtečný orientační bod. Přestože se Japonci vehementně snažili zničit americké expediční síly ze vzduchu, nepodařilo se jim to. Při akcích ztratili desítky letadel a zkušených letců. 8. srpna dopoledne, poté, co byl informován o dosavadním úspěšném průběhu tulažsko-guadalcanalské operace, odeslal viceadmirál Ghormley ze svého velitelství v Noumée rádiem blahopřání všem, kdo se na ní podíleli. Ghormley, který byl až do poslední chvíle pesimista, měl jistě všechny důvody k radostnému podivení – necelých osmačtyřicet hodin po vylodění dosáhli Američané stanovených cílů, obsadili Tulagi a přilehlé ostrůvky a na Guadalcanalu získali rozsáhlé předmostí včetně nedokončeného letiště, které námořní pěšáci pojmenovali Hendersonovým na počest majora Loftona Hendersona , důstojníka letectva námořní pěchoty , který zahynul hrdinskou smrtí, když vedl jeden z náletů na japonské letadlové lodi v bitvě u Midway. I když Ghormley blahopřál k úspěchu, na moři se již schylovalo k pohromě, která znamenala největší porážku, jakou kdy americké námořnictvo utrpělo.

stíhací letouny Wildcat na Hendersonově letišti na Guadalcanalu
Stíhací letouny Wildcat na Hendersonově letišti na Guadalcanalu

Zdroje a použitá literatura:
Hart, Basil Liddell, Dějiny druhé světové války, Jota s.r.o. Brno v roce 2000. ISBN: 80-7217-117-9
Keegan, John, Druhá světová válka, nakladatelství Pavel Dobrovský – Beta Praha-Plzeň 2003
ISBN: 80-7306-063-9
Hubáček, Miloš, Pacifik v plamenech, Mladá fronta, vydání třetí Praha 2003 ISBN: 80-204-0642-5
Hubáček, Miloš, Vítězství v Pacifiku, Panorama Praha 198?

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více