Bitva o atol Makin (vylodění a pozemní operace)

Autor: Alexandr IVAN / Greywolf 🕔︎︎ 👁︎ 35.232

Kde se bude bojovat po Guadalcanalu?

Již v lednu 1943, kdy se na Guadalcanalu stále ještě bojovalo, předložil admirál King na konferenci v Casablance plán dalších bojových operací v pacifické oblasti. Podle něj měl být další útok proti Japonsku veden přes ostrovy středního Pacifiku. Proti tomu se ale rozhodně postavil generál MacArthur. Ten požadoval, aby hlavní směr útoku vycházel z oblasti Šalamounových ostrovů a poté pokračoval přes Filipíny a Tchaj-wan až k Japonsku. Ani jeden z velitelů nehodlal ustoupit a podřídit se druhému. Po dlouhých jednáních Sbor náčelníků štábů nakonec rozhodl, že úder bude veden z obou směrů současně. Toto „šalamounské“ rozhodnutí Sboru náčelníků štábů přineslo dvě velké výhody. Předně to nepříteli nedávalo možnost oddechu a čas ke sbírání (koncentraci) sil, protože musel čelit útokům na dvou směrech, a konečně také nebylo nutné řešit vztahy mezi oběma veliteli, vytyčovat jejich pravomoci a rozhodovat mezi oběma předloženými plány.

K Japonsku středním Pacifikem

V oblasti středního Pacifiku byly první „na ráně“ Japonci obsazené Gilbertovy ostrovy. Výbor náčelníků štábů 20. 7. 1943 rozhodl, že v Gilbertových ostrovech musí být v každém případě obsazen atol Tarawa, kde Japonci vybudovali důležité letiště, a také atol Abemama, jehož terén výstavbu dalšího letiště umožňoval. Současně s tím mělo dojít i k útoku na osamocený ostrov Nauru ležící asi 700 km západně od Gilbertových ostrovů. Operace proti Gilbertovým ostrovům dostala krycí název „Operace Galvanic“.

Reklama

Ještě před zahájením této operace bylo ale nutné pozměnit plány. Problém představoval ostrov Nauru. Protože se zde mnoho let těžily fosfáty, byly v ostrovních útesech a skalách provrtány kilometry chodeb. Bylo velmi pravděpodobné, že je Japonci použijí jako úkryty a ideální palebná postavení. Pro obsazení tohoto ostrova by byla zapotřebí minimálně jedna divize a alespoň nějaké bojové lodě pro palebnou a leteckou podporu. To vše by pak ale chybělo v Gilbertově souostroví. Výhody plynoucí z obsazení tohoto ostrova by také nebyly přímo úměrné vynaloženým silám a ostatním zdrojům. Proto byla nakonec operace proti Nauru zrušena. Daleko výhodnější se jevilo obsazení atolu Makin přímo v Gilbertových ostrovech.

Změna plánu byla nakonec odsouhlasena, a tak 5. srpna 1943 pověřil admirál Nimitz viceadmirála Spruance, velitele 5. loďstva, obsazením atolů Tarawa, Makin a Abemama.

Operace Galvanic, atol Makin, ostrov Butaritari

Obsadit atol Makin v podstatě znamenalo obsadit ostrov Butaritari v atolu Makin. Na tomto ostrově byla soustředěna většina japonských vojáků v oblasti atolu. Japonci atol obsadili již 9. prosince 1941. Při posilování pásma Gilbertových ostrovů (1943) se ostrovu Butaritari nedostalo takové pozornosti jako ostrovu Betio v atolu Tarawa, ale rozhodně to nebyl ostrov bezvýznamný. V laguně atolu mohly kotvit i větší plavidla a na Butaritari bylo překladiště. Na ostrově se také nacházela základna hydroplánů. Operovaly z ní hlídkové létající čluny Kawanishi H8K Emily, průzkumné plovákové letouny Aichi E13A Jake a údajně také několik plovákových stíhacích letounů Nakajima A6M2-N Rufe. Právě stíhačky A6M2-N Rufe představovaly hrozbu pro americké průzkumné letouny a pomalé bombardéry, které by v této oblasti operovaly. Japonští piloti s těmito zvláštními stíhacími letouny dosahovali pozoruhodných výsledků. (pozn. 1 pod textem)

Obranou ostrova Butaritari byl pověřen poručík Seizo Išikawa. K dispozici měl 384 mužů bojových jednotek a 414 mužů pracovních oddílů. To nebylo mnoho. Japonci postupně vybudovali ve středu ostrova dva protitankové příkopy s protipěchotními překážkami, které ostrov rozdělily na tři části – východní (bažinatou), střední (mezi oběma příkopy) a západní. Za centrum obrany byla vybrána část střední, kde se na pobřeží nacházela základna hydroplánů. Obraná strategie se logicky „opírala“ především o oba protitankové příkopy. Byla zde také vybudována zesílená postavení pro kulomety, čtyři bunkry a také systém zákopů a krytů. Z tohoto pohledu obránci udělali dost. Japonský velitel ale disponoval slabým dělostřelectvem, což byla samozřejmě chyba nadřízených a ne jeho. Ishikawa měl dispozici pouze tři 80mm děla.


Generálmajor Ralph C. Smith
commons.wikimedia.org

Obsazením ostrova Butaritari byl pověřen posílený 165. pluk 27. pěší divize generálmajora Ralpha Smithe (6 472 mužů). Pluk měl k ostrovu dopravit Severní útočný svaz - součást 5. výsadkového svazu kontradmirála Richmonda K. Turnera. Severní útočný svaz pod přímým velením kontradmirála Turnera se skládal z devíti transportních / výsadkových lodí, bitevních lodí BB-38 Pennsylvania, BB-40 New Mexico, BB-41 Mississippi a BB-42 Idaho, čtyř křižníků, doprovodných letadlových lodí CVE-56 Liscome Bay, CVE-57 Coral Sea (přejmenovaná později na CVE-57 Anzio), CVE-58 Corregidor (pozn. 2 pod textem) a třinácti torpédoborců.

K zajištění celé operace Galvanic byl ještě v rámci 5. loďstva vytvořen Svaz rychlých letadlových lodí pod velením kontradmirála Charlese A. Pownalla. Zahrnoval čtyři nové letadlové lodi třídy Essex, veterány Enterprise a Saratogu a pět lehkých letadlových lodí. K jejich ochraně bylo určeno šest bitevních lodí, tři těžké a tři lehké křižníky a dvacet jedena torpédoborců. Tento svaz měl jediný úkol – ochránit jednotky podílející se na této operaci proti případným leteckým a námořním útokům Japonců.


Atol Makin, listopad 1943
commons.wikimedia.org

Vylodění a pozemní operace na Butaritari

Reklama

Severní útočný svaz dorazil do oblasti Gilbertových ostrovů 19. listopadu 1943. Druhý den ráno (5:40) se svaz přiblížil na tři míle k ostrovu Butaritari. Okamžitě vzlétly průzkumné letouny a transportní lodě začaly spouštět na vodu první výsadkové čluny. Po provazových sítích, přehozených z palub transportních lodí, začaly do výsadkových člunů sešplhávat první skupiny vojáků. Zatímco probíhalo naloďování vojáků první útočné vlny do výsadkových člunů, odstartovaly z doprovodných letadlových lodí letouny první útočné skupiny. Přibližně v půl sedmé zaútočily na cíle na ostrově. Nálet trval dvacet minut. Když pak skončil a letouny opustily vzdušný prostor nad ostrovem, zahájily palbu těžká děla bitevních lodí a křižníků. Nejprve zaburácela 356mm děla bitevních lodí Pennsylvania, New Mexico a Mississippi, poté se přidala 203mm a 152mm děla křižníků a nakonec i 127mm děla torpédoborců. Tuny oceli a trhavin dopadaly na ostrov celých 104 minut. Když ostřelování skončilo, nebyl ostrov téměř vidět. Byl celý zahalen v mračnu kouře a prachu.

V tu dobu vyrazila k pobřeží první útočná vlna, směřující k „červené“ pláži na západním pobřeží. Tvořilo jí třicet dva obojživelných traktorů LVT-1 (pozn. 3 pod textem), které vezly příslušníky 1. a 3. praporu 165. pluku. Za nimi pak měly postupně vyrazit dvě vlny výsadkových člunů. Obojživelné LVT-1 dosáhly pobřeží dvě minuty po půl deváté. K překvapení všech přítomných byl na červené pláži víceméně klid. Na vyloďující se Američany jen ojediněle stříleli ukrytí japonští ostřelovači. Nepřivítala je žádná kulometná palba ani soustředěná palba z ručních zbraní. Již v 8.45 bylo na červené pláži vyloděno několik rot pěchoty a dokonce i dva americké lehké tanky M3 Stuart. Těsně po deváté hodině se transportní lodě přesunuly blíže k pobřeží. Z nich další a další vojáci přestupovaly do výsadkových člunů, které je měly dopravit na červenou pláž. Nešlo to ale zdaleka tak hladce, jako tomu bylo v případě první útočné vlny. Tu totiž tvořily obojživelné traktory, které pomocí svých pásů bez větších obtíží zdolaly korálovou bariéru v moři před pobřežím. Vrchol této korálové bariéry se nacházel cca dvacet až osmdesát centimetrů pod hladinou. Pro výsadkové čluny s ponorem cca 120 centimetrů tvořily tyto bariéry nepřekonatelnou překážku. Průjezdná (pro výsadkové čluny) byla pouze dvě místa, kde byla korálová bariéra nižší. To ale nestačilo. Jejich „propustnost“ byla nízká a výsadkové čluny byly nuceny čekat, až na ně dojde řada. Přísun dalších vojáků a materiálu začal povážlivě váznout. Vojáci v mnoha případech tedy opouštěli výsadkové čluny již před korálovou bariérou a k pobřeží se pak brodili po pás ve vodě. Přes všechny potíže ale již v deset hodin dopoledne mohl velitel 3. praporu nahlásit nadřízeným, že Červená pláž na západním pobřeží je obsazena a že vykládání zásob a jiného materiálu pokračuje sice pomaleji, ale bez zásadních komplikací.


Lehký tank M3 Stuart, zapadlý v kráteru, se drží na úzkém náspu severně od jezera Jill.
commons.wikimedia.org

Že se na červené pláži ze strany japonských obránců ozvalo jen několik výstřelů, nebylo nakonec až tak překvapivé. Japonskému veliteli totiž bylo od počátku jasné, že nemůže svými několika sty muži pokrýt celý ostrov. Postavit se útočníkům, majícím několikanásobnou převahu, mohl jen v místech, kde se měl o co „opřít“. Stáhl tedy téměř všechny své muže do středu ostrova, který vymezovaly oba protitankové příkopy. Tam se rozhodl postavit útočníkům na odpor. Poručík Ishikawa, velitel japonské obrany, učinil to nejlepší, co v tom to případě udělat mohl. Nevrhl se do bezhlavého protiútoku, ale obsadil připravená postavení a chystal se k obraně.

Tou dobou již další obojživelné traktory a výsadkové čluny směřovaly k severnímu břehu ostrova, ke „Žluté pláži“. Všichni zúčastnění si byli vědomi, že tento výsadek neproběhne tak hladce, jako tomu bylo na červené pláži. Směřovali totiž do míst, kde byla soustředěna většina obránců ostrova. Chystali se vylodit v prostoru, ze kterého již Japonci nebudou mít kam ustoupit a o který budou bojovat do posledního dechu. Dlouho trvající předinvazní ostřelování těžkými lodními děly a bombardování ostrova letouny z letadlových lodí ale vykonalo své, a tak první okamžiky vylodění na Žluté pláži proběhly celkem klidně.


Američtí vojáci 2. praporu 165. pěšího pluku bojují na Žluté pláži na ostrově Butaritari
commons.wikimedia.org

To uchlácholilo americké velení, které najednou jakoby „nikam nespěchalo“. To ale byla chyba. Američané nezahájili okamžitý útok na nepřítele, který byl těžkým ostřelováním otřesen, čímž mu umožnili přeskupit se a znovu se přichystat k obraně. Poručík Seizo Ishikawa opravdu té prodlevy využil. Zůstal se svými muži skryt za ochrannou linií protitankových příkopů, zkonsolidoval obranu a vyzval své muže k poslednímu hrdinnému odporu. Jeho počínání bylo rozhodně něco platné. Celé dva dny trvalo téměř desetinásobné přesile Američanů, než padlo poslední japonské obranné postavení na ostrově. Organizovaný odpor Japonců na ostrově ustal v deset hodin třicet minut třiadvacátého listopadu. V jednu odpoledne bylo konečně z ostrova signalizováno kontradmirálu Turnerovi, že Makin je obsazen.


Generálmajor Holland M. Smith, USMC
commons.wikimedia.org

Makin byl sice obsazen, ale dle názoru řady odborníků a historiků se americké jednotky při obsazování Butaritari příliš nevyznamenaly. Nešlo ani tak o obyčejné pěšáky, ale spíše o velitelský sbor. Při rozhodnějším velení a lepší organizaci bylo v silách výsadkových vojsk obsadit celý ostrov již v den D. Kritickými slovy na adresu velitelského sboru nešetřil zejména velitel V. obojživelného sboru generálmajor Holland M. Smith, který si situaci na ostrově zmapoval již druhý den při osobní návštěvě. Prohlásil, že velitelský sbor není na potřebné úrovni. Svůj názor na velení a nespokojenost s ním pak znovu a důrazně najevo při operacích na Saipanu.

Reklama


LVT-1 na atolu Makin
warfarehistorynetwork.com

Krátce o činnosti Svazu rychlých letadlových lodí

V souvislosti s obsazením atolů Makin a Tarawa očekávalo americké velení reakci ze strany japonských hladinových sil. Kupodivu k tomuto ale nakonec nedošlo. To ale neznamenalo, že by americké těžké letadlové lodě byly „bez práce“. Jakou činností se zabývaly, si ukážeme na příkladu pacifického „veterána“, těžké letadlové lodi USS Enterprise.


Nouzové přistání letounu Grumman F6F-3 Hellcat (číslo 30) stíhací eskadry 2 amerického námořnictva na palubě letadlové lodi USS Enterprise (CV-6), 10. listopadu 1943.
USS Enterprise na cestě k podpoře operace na Gilbertových ostrovech.

commons.wikimedia.org

Letadlová loď USS Enterprise dorazila se svazem do oblasti Gilbertových ostrovů 19. listopadu (den D-1). Již ten den provedly letouny z Enterprise první letecký útok na atol Makin. V oblasti nebyla pozorována téměř žádná nepřátelská aktivita. Letouny z Enterprise útočily proti cílům na atolu, prováděly průzkum nad okolními vodami a také vykonaly několik „fotografických“ misí nad ostrovem Butaritari. Fotografie byly pořízeny při nízkých letech a sloužily k ověření předchozích informací fotografického průzkumu. Během tohoto dne letouny z Enterprise provedly 177 vzletů a přistání. Druhý den (den D) letouny z Enterprise uskutečnily dva „protizemní“ údery (jedním z nich byla přímá podpora při vylodění na Žluté pláži), pět hlídkových letů, čtyři další „protizemní“podpůrné mise, dvě průzkumné (fotografické) mise, dvě protiponorkové hlídky a několik dalších letů různého určení. Celkem letouny uskutečnily během tohoto dne 135 startů. Další den (D+1) probíhal více méně stejně. Letadla z Enterprise uskutečnila několik protiponorkových patrol a pár hlídkových letů. Mezi 19. a 21. listopadem letouny z Enterprise účelně „spotřebovaly“ 41 ks 2000 liberních pum, 62 ks 1000 liberních (GP i SAP), 32 ks 500 liberních a také 159 ks 100 liberních pum. Vystřílely celkem 38 500 nábojů ráže 12,7 mm a 5 500 ks ráže 7,62 mm.


USS Enterprise (CV-6), 13. září 1945.
commons.wikimedia.org

Jisté zpestření běžného „bojového“ provozu přineslo posádce Enterprise a pilotům samotným několik nočních „stíhacích“ letů. V takovýchto případech byla vždy stíhací skupina složena z jednoho Avengeru, vybaveného radiolokátory (ASD + ASB), a dvou Hellcatů. Tyto náročné „adrenalinové“ mise, vyžadující naprosté soustředění všech zúčastněných, byly velice vyčerpávající jak pro piloty samotné, tak i pro posádku plavidla.

Toliko stručně o samotné Enterprise. Podobnou činností se samozřejmě zabývaly i ostatní letadlové lodě Svazu rychlých letadlových lodí. Během operace Galvanic bylo palubními letouny tohoto svazu sestřeleno několik letadel protivníka, podniknuto větší množství „protizemních“ útoku na podporu bojujících pozemních vojsk a uskutečněno velké množství protiponorkových patrol. Na příkladu Enterprise je myslím dostatečně dobře vidět, že i když se těžké letadlové lodě neutkaly s japonským loďstvem, rozhodně nezahálely a také přispěly do probíhajících bojů „svým dílem“.

Závěrem o vylodění na atolu Makin

Vylodění na Makinu bylo pro Američany velmi poučné. Ukázalo totiž na problémy, se kterými se budou vyloďující se jednotky potýkat na všech atolech a většině ostrovů po celém Tichomoří. Předně to byly potíže spojené s překonáním korálové bariéry, která obklopovala všechny atoly a velkou část ostrovů. Ta byla pro výsadkové čluny většinou nepřekonatelná. S tím se muselo začít počítat. Druhý problém představovalo hloubení okopů a provizorních opevnění v tvrdých korálových pásech, které se nacházely na některých vyloďovacích plážích. V případě, že byly vyloďující se jednotky na pobřeží pod náporem obránců donuceny zastavit a vytvořit provizorní obrannou linii, nebyly schopny se na některých místech zakopat. I to bylo nutno začít brát v potaz. Ukázalo se také, jak důležitý je správný výběr vyloďovacích pláží a jak vyloďujícím se mužům pomůže v prvních chvílích po vylodění přítomnost těžších zbraní – například i jen jednoho tanku.

Na závěr je nutno podotknout, že se Američané z vylodění na Makinu a Tarawě vskutku poučili. Vždy se sice vyskytly nějaké obtíže a problémy, ale s většinou „problémových situací“ se již dále počítalo. Jako příklad mohou posloužit právě korálové bariéry a palebná podpora. Při dalších obojživelných operacích již podvodní ženijní týmy trhavinami vytvářely v korálových bariérách průjezdy pro výsadkové čluny. Velení se také snažilo výsadkovým jednotkám poskytnout podporu těžších zbraní hned v úvodní fázi výsadku, tedy již ve chvíli, kdy se na pobřeží začalo vytvářet předmostí a kdy již nebylo možné pokračovat v palebné podpoře střelbou z lodních děl.

Poznámky autora:

Pozn. 1) Emily - hlídkový létající člun / Rufe - plovákový stíhací letoun / Jake - průzkumný plovákový letoun
Kawanishi H8K Emily
Nakajima A6M2-N Rufe
Aichi E13A Jake

Pozn. 2) Eskortní letadlová loď - escort aircraft carrier (CVE) – Jejich hlavním úkolem bylo letecké zajištění skupiny dopravních lodí. Protože těžké letadlové lodi jsou velice nákladné a jejich stavba je časově náročná, vznikla myšlenka upravit pro tyto úkoly jiná plavidla. Tyto doprovodné letadlové lodě měly také klasickou průběžnou letovou palubu, nebyly ale pancéřované a jejich rychlost byla podstatně nižší než u klasických letadlových lodí. Byly postaveny na trupech velkých dopravních lodí. Jejich výroba byla podstatně levnější a rychlejší. Nižší rychlost v tomto případě nevadila, protože pluly v konvojích s dopravními loděmi, které byly také pomalé. Jako příklad uvádím TTD doprovodných letadlových lodí třídy Casablanca. Jejich délka byla 156,14 m, šířka 32,94 m, výtlak 7 800 t, výtlak maximální 10 900 t, maximální rychlost 19 uzlů a nesly celkem 27 letounů. Třída Commencement Bay mohla nést až 34 letounů.

Pozn. 3) LVT-1 (Landing Vehicle Tracked) - Patřil k první generaci obojživelných bojových vozidel. Jednalo se o neozbrojené a nepancéřované vozidlo, které bylo předurčeno k dopravě zásob a záloh na dobyté předmostí. Tříčlenná posádka se nacházela v zakryté přední části vozidla, za ní se nacházel otevřený prostor pro náklad a v zádi byl umístěn motor. Na souši sice byl tento obojživelný traktor neohrabaný, ale na rozdíl od vyloďovacích člunů dokázal překonat korálové útesy a dopravit muže a náklad až na vyloďovací pláže. LVT-1 nebyl vybaven žádným pancéřováním ani výzbrojí. Posádky ale vybavovaly své stroje pancéřovými pláty a kulomety, které by jim zajistily alespoň základní ochranu a daly možnost „odpovědět“ palbou. Poprvé byly LVT-1 nasazeny v bitvě o Guadalcanal. Základní TTD: hmotnost - 14 tun, délka - 6,5 m, šířka - 3 m, výška - 2,5 m, max. rychlost - 20 km/h (na souši) / 10 km/h (ve vodě), dojezd - 240 km (silnice) / 100 km (ve vodě), nosnost - 24 mužů nebo 2 tuny nákladu. Více v článku Neohrabaný dělník pacifické války

Zdroje (atol Tarawa a Makin) :
http://upload.wikimedia.org/wikipedia/en/c/c7/Battle_of_Makin_map.jpg
http://cs.wikipedia.org/wiki/Soubor:Tarawa_Atoll%2C_Kiribati.svg
Miloš Hubáček, Ofenzíva v Pacifiku, 1987, 13/33 11-091-87
Derrick Wright, Krvavá Tarawa, 2006, ISBN 80-7336-291-0
http://encyklopedie.seznam.cz/heslo/341389-tarawa
http://en.wikipedia.org/wiki/USS_Enterprise_(CV-6)
http://en.wikipedia.org/wiki/Battle_of_Tarawa
http://cv6.org/ship/logs/action194311.htm
http://en.wikipedia.org/wiki/Tarawa

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více