Omyl učitele národů (díl 01.)

Autor: Karel Oktábec 🕔︎︎ 👁︎ 51.439

Poslední bitva třicetileté války

Předmluva

Věřím i já Bohu, že po přejití vichřic hněvu, na hlavy naše uvedeného hříchy našimi, vláda věcí tvých k tobě se zase navrátí, ó lide český!

JAN AMOS KOMENSKÝ

Reklama

(Kšaft umírající matky Jednoty bratrské)

Jan Amos Komenský byl velký a významný muž. Nepochybně větší a významnější, než leckterý ze šesti panovníků, kteří se během jeho dlouhého a pohnutého života vystřídali na českém trůně. Narodil se 28. března roku 1592 v moravské Nivnici u Uherského Brodu ještě za vlády císaře Rudolfa II., za vlády císaře Matyáše I. vystudoval ve falckém Heidelbergu, za „Zimního krále“ Fridricha Falckého působil jako učitel a kněz Jednoty bratrské v moravském Fulneku. Na příkaz bělohorského vítěze císaře Ferdinanda II. odešel do vyhnanství a pobýval střídavě v Polsku, Anglii, Švédsku, Uhrách a Holandsku. V návratu do vlasti mu definitivně zabránil mír, který ve vestfálském Osnabrücku uzavřel císař Ferdinand III. Zemřel za vlády císaře Leopolda I., dne 15. listopadu 1670 v holandském Amsterodamu.

Po celých požehnaných sedmdesát osm roků Komenského života se v Evropě válčilo. Z jihovýchodu přicházeli Turci, rozhodnutí vnutit západním nevěřícím psům dobrodiní islámu, ohrožení křesťané ale kvůli „zásadním“ rozdílům mezi jednotlivými křesťanskými církvemi válčili přednostně sami mezi sebou. Po třiceti letech se dohodli na tom, že válčit kvůli náboženství nemá smysl a uzavřeli mír, který nikoho z nich neuspokojil. Takže začali válčit znovu, tentokrát již nikoli kvůli církvím, které se v průběhu třicetileté války definitivně politicky znemožnily, nýbrž ve jménu obrany nejsvětějších zájmů států a jejich vlád. Všichni proti všem, pouze občas někteří z nich i proti Turkům. Ti se roku 1683, tedy třináct let po Komenského smrti, v posledním náporu své rozpínavosti ocitli až před Vídní, kde je porazila spojená „evropská“ armáda Hornorýňanů, Franků, Sasů, Bavorů a Poláků. Při této příležitosti se jako válečná kořist dostala do Evropy kromě kávy i dechovka, nicméně přesto to asi nebyla doba, na niž pamětníci rádi vzpomínají…

Jan Amos Komenský v raném dětství ztratil rodiče, v dospělém věku dvakrát ovdověl, několikrát přišel o veškerý majetek, včetně výsledků své vědecké práce, pokaždé se ale vzchopil a začal znovu. Jeho život se „… podobal sinusoidě, houpavé křivce nadějí a proher. Bůh jako by se na jeho osudu chtěl přesvědčit, jak těžký kříž je člověk schopen unést. Stavěl ho před stále nové a obtížnější úkoly, Jan Amos se jich nadšeně a energicky ujímal, pak se ale zpravidla dostavila fáze zklamání. Náhle byla cesta vpřed zatarasena, rozhodující čin promeškán, heroický zápas o dílo či cíl nedobojován. To netkvělo jen v tom, že sám Komenský od sebepožadoval přespříliš, že řešil věci, které byly nad síly jedince. Sisyfovský úděl jako by mu byl předurčen. A on svůj balvan věčně se vracející k úpatí hory vždy znovu a opět valil vzhůru...“ (Petr Hora)

Ano, Jan Amos Komenský byl velký a významný muž. Učitel národů, říká se mu dokonce. Navzdory tomu, co se kolem něho dělo, vymyslel základní školní docházku, rozvrh hodin a vůbec většinu toho, co dělá dnešní školu školou. Napsal a vyslovil mnohé, co platí dodnes. Například to, že člověk by se měl pořád něco učit, a to pokud možno hrou, protože takové učení je nejen zábavnější, ale také účinnější. A že má při tom učení postupovat od obecností k podrobnostem. A že se má učit cizí jazyky, protože jinak by se ve světě nedomluvil. A že se má k lidem chovat slušně a věřit v Boha,  protože jinak by mu to, že se ve světě domluví, nebylo k ničemu.

Na druhé straně však náš velký Učitel národů v průběhu svého pohnutého života napsal a vyslovil mnohé, co neplatilo ani ve chvíli, kdy tak učinil. Například tisícistránkový spis, zdůvodňující funkčnost perpetua mobile. Nebo podobně objevné dílo, v němž přesvědčivě dokázal, že se slunce otáčí kolem Země a nikoli naopak, jak tvrdí nějaký Koperník. Nebo dokonce vážně míněné proroctví o tom, že v roce 1673 nastane konec světa, v jehož průběhu oživlý Ježíš Kristus osobně zlikviduje nenáviděné Habsburky…

Dneska už je to jedno, Komenského spisy stejně nikdo nečte. Kdo by se také dnes, ve věku komunikace na úrovni textových zpráv mobilních operátorů, prokousával důstojně rozvláčným jazykem sedmnáctého století? Komu by se chtělo bloudit hlavními a vedlejšími větami složitě konstruovaných souvětí, přemýšlet nad jejich podivným slovosledem, luštit dávno zapomenuté staročeské výrazy a nechat se mást posunutým smyslem mnoha dobových germanismů? Nešťastný biskup Jednoty bratrské není jediným starším českým autorem, jehož knihy by bylo vhodné konečně přeložit do (dnešní) češtiny. A tak se z jeho rozsáhlého, světově proslulého díla v Česku pořád dokolečka opakuje několik ze souvislosti vytržených citátů. Třeba ten, že „… všeliké kvaltování toliko pro hovada dobré jest…“, kterážto zábavná myšlenka, pocházející z Labyrintu světa, není ve skutečnosti ani tak o spěchu (jak to chápeme my), jako spíš o násilí či námaze (jak to chápal on).  Anebo ten o českém lidu a vládě věcí jeho, z něhož se obvykle pro jistotu vypouští vsuvka:  „… na hlavy naše uvedeného hříchy našimi…“, aby snad někoho nedejbože nenapadlo, že si náš ubohý lid nějaké ty vichřice hněvu třeba i vykoledoval sám…

Reklama

Představa, že český lid o nějakou vládu věcí svých stojí, byla možná Komenského omylem ještě větším, než jeho omyly o funkčnosti perpetua mobile, nesprávnosti Koperníkovy heliocentrické teorie či o tom nešťastném konci světa. V každém případě to byl jeho omyl nejbolestnější, neboť z něho byl vyveden ještě za svého života. A co bylo ještě horší, vyvedli jej z něho právě ti, jimž chtěl tu vládu vrátit. Nejdřív jeho moravští krajané, kteří v roce 1645 uhájili proti mnohonásobné švédské přesile Brno, a definitivně Pražané, kteří houževnatou obranou svého města v létě a na podzim 1648 znemožnili švédskému falckraběti Karlu Gustavovi dobytí poslední významné bašty císařské moci v Čechách, a zmařili tak poslední šanci na případné obnovení předválečných poměrů.

K oběma událostem došlo za výše zmíněné války mezi křesťany, která začala 23. května 1618 v Praze, trvala třicet let, čtyři měsíce a dvacet čtyři dní a diplomaticky skončila 24. října 1648 podepsáním mírové smlouvy ve vestfálském Münsteru. Vlastní bojové akce však skončily až o týden později, shodou okolností opět v Praze.

Hlavní důvod, proč se o tomto pražském zakončení třicetileté války v Česku příliš nemluví, trefně vystihl současný český spisovatel kratochvilných příběhů Zdeněk Šmíd:

Jedna událost na konci třicetileté války zaskočila naše přední fámotvůrce tolik, že dodnes nevědí, jak na ni správně hledět. Na Petříně je její panoramatický obraz: kdo vykličkuje z bludiště, stane před jakousi bitvou na pražském mostě, o které nikdy neslyšel. Je to bitva utajovaná. To proto, že se k Bílé hoře, ke Komenskému a k faktu, že jsme tři sta let trpěli, nehodí…

Přestože se v roce 1648 nebojovalo pouze na pražském Karlově mostě, má Zdeněk Šmíd (původním povoláním středoškolský profesor) pravdu v tom, že se tato událost příliš nehodí do obrazu českých dějin, který ve svých dílech  vytvořili Alois Jirásek, Václav Beneš Třebízský, Josef Svátek a dalších vlastenečtí velikáni české historické literatury. Se zařazením této bitvy mají však problémy nejen historizující beletristé, ale i mnozí „řádní“ historici (jež pan profesor poněkud neuctivě nazývá „fámotvůrci), obcházející fakt očividně dobrovolného rozhodnutí Pražanů podivuhodnými myšlenkovými konstrukcemi, například touto:

Region v srdci evropského kontinentu svým předchozím usilováním dlouho mířil směrem, jímž se ubíraly vyspělé země západu: řekneme-li to zjednodušeně, tedy vlastně k nizozemské, kapitalistické variantě vývoje. Třicetiletá válka však znamenala přetnutí těchto tendencí. Siločáry přitahující náš stát k západu, k rodícímu se liberalismu, k duchovní toleranci a k vznikající občanské společnosti i demokracii byly přerušeny. Naše národy byly nárazem zvnějška, rozhodnutím mocností, na nastoupené cestě zastaveny, ba vrženy proti času zpět, k méně progresivní ekonomice nevolnického feudalismu…“ (Petr Hora)

Jako příčina toho či onoho národního utrpení zní výrazy jako „náraz zvnějška“ nebo „rozhodnutí mocností“ českému uchu vcelku přijatelně. Možná proto jsou takových příčin české dějiny plné. Skutečnost, kterou naopak zmíněné diorama bratří Karla a Adolfa Liebscherů, nazvané Boj Pražanů a Švédů na Karlově mostě roku 1648, naznačuje – že si totiž český národ svých tři sta let poroby a utrpení, svoji dobu Temna, v konečném důsledku vybojoval sám – může být tedy opravdu dost dobrým důvodem pro to, aby se tato poslední bitva třicetileté války nestala právě oblíbeným předmětem zájmu vlasteneckých dějepisců…

Svým způsobem je to škoda. Jen málo z nesčetných střetnutí této dlouhé války je totiž tak podrobně zdokumentováno. Kromě mnoha dílčích záznamů v různých pramenech se o této „utajované“ bitvě dochovalo hned pět písemných svědectví jejích přímých účastníků. Byli to, podle abecedy, zderazský probošt křižovníků s červeným křížem Don Florio Cremona (Zpráva o útoku na Nové a Staré Město Pražské falckrabětem a o obléhání roku 1648), převor konventu bosých augustiánů u sv. Václava na Zderaze Daniel Václav Himlštejn z Velechova (Krátká zpráva o dobytí pražského hradu a Malé Strany Švédy jakož i o tom, co se pak v jednotlivých dnech tam i v obou pražských obcích zaznamenání hodného na obojí straně přihodilo), učitel farní školy u sv. Jindřicha Václav František Kocmánek (Skutečná zpráva o zrádném vzetí Malé Strany jakož i o následující obležení švédském Starého i Nového Měst pražských), ministr jezuitské koleje v Klementinu páter Šimon Schürer (Zprávy o bojích se Švédy po dobytí Malé Strany a Pražského hradu roku 1648 v diáři koleje sv. Klimenta) a tehdejší studující práv Jan Norbert Zatočil (Leto- a denopis celého královského Starého i Nového Měst pražských léta Páně 1648 patnácte neděl, dnem i nocí trvajícího obležení švédského).

Tuto hojnost, ba přímo přemíru materiálu zatím v plné míře zužitkoval pouze český historik Václav Líva (1884–1952), který k třístému výročí obležení vydal roku 1948  (na základě své předchozí studie z roku 1936) knihu Bouře nad Prahou aneb Švédové před Prahou a v Praze. Objektivně v ní popsal průběh bojů o město a jen tak mimochodem poznamenal, že „… starší historiografie, mluvíc o statečnosti Pražanů, náboženský a vlastenecký moment obrany přecenila...

Což samozřejmě nemění nic na tom, že tato poslední bitva třicetileté války zůstává bitvou, která s největší pravděpodobností rozhodla o dalším setrvání zemí České koruny ve svazku habsburské monarchie a ukázala s konečnou platností, že pokud si Češi něco přejí, návrat Komenského vlády „věcí tvých“ to není…

Na závěr poznámka k této práci. Nejsem školeným historikem, schází mi nejen formální historické vzdělání, ale i nezbytná systematičnost a kritičnost myšlení. Proto se ji nepokouším vydávat za práci čistě historickou. Vlastně to měl být původně román, inspirovaný právě knihou Václava Lívy. Mělo tam být všechno: historie, dobrodružství i nezbytný romantický příběh. Nějak to ale nebylo ono, protože fakta se ukázala být zajímavějšími než fabulace. K čemu vymýšlet příběhy, když jsou jich dějiny plné?  Francouzský spisovatel Marcel Pagnol sice napsal, že „… všechny učebnice dějepisu na světě nebyly nikdy ničím jiným než propagačními brožurami ve službách vlád…“, ale zapomněl dodat, že právě díky tomuto množství různých pohledů má člověk šanci získat celkem služný přehled o tom, jaká ta minulost asi tak mohla být. Pokud má ovšem možnost ty různé „propagační brožury“ porovnávat (ještě v nedávné minulosti to nebylo tak docela samozřejmé). A pokud ho to baví. Což je nakonec u každé činnosti to podstatné – aby člověka bavila. Někoho třeba baví vymýšlet dějiny umělé, včetně umělých světadílů, států, lidí a příběhů. Klasickou ukázkou je světoznámý Pán prstenů. Pravdou je, že se autor v takovém případě nemusí zatěžovat hledáním nějakých historických pramenů, které by pak stejně omezovaly smělý rozlet jeho fantazie, a všechny potřebné reálie si prostě vymyslí. A námitku, že skutečné dějiny jsou přinejmenším stejně barvité jako ty vymyšlené, a navíc poskytují i jisté poučení pro budoucnost (v každém případě umožňují lépe pochopit přítomnost), odstřelí vcelku snadno tím, že jakés takés poučení lze – při troše dobré vůle – vyvodit i z vymyšlených dějin hodných a zlých trpaslíků…

Reklama

Zkrátka a dobře, na klasický historický román bylo těch pramenů zbytečně mnoho, nezbylo tedy než rezignovat na beletrii, obsah knihy skutečného historika rozšířit o více či méně nesoustavně posbíraná fakta, zajímavosti a citáty (kterých je – kajícně uznávám – až nezřízeně mnoho, nicméně spousta z nich mi připadá příliš půvabnými na to, aby nebyly uvedeny), napíchnout to jako jakési historické ražniči na jehlu známého výroku Jana Amose Komenského – a doufat, že to bude k jídlu. Učitel národů snad odpustí…

 

Karel Oktábec

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více