Paměti přeběhlíků, generálova literární semínka

Nejeden zakalený budovatel zářných zítřků vědeckého komunismu časem přeběhl k nepřátelům na opačnou stranu třídně rozděleného světa. Někteří z nich, dokonce i z řad profesionálních estébáků, o svém přerodu zveřejnili své memoáry.

Pokud si vzpomínám, v exilu česky vyšly knihy dvě. Jednu napsal Josef Frolík s názvem Špion vypovídá (nakladatelství Index, 1979). Působil jako zvěd ve Velké Británii, svědčil v americkém Kongresu, ledacos pověděl, mezi pilnými konfidenty StB jmenoval nejednu váženou veličinu, od akademika Kotalíka po olympionika Zátopka. Velice rozezlel zrazené soudruhy, kteří se ho pak údajně snažili sprovodit ze světa: rozjetým nákladním vozidlem vrazivším do chatrného obydlí, v němž anonymně pobýval, a dokonce i s vložením chřestýše do jeho poštovní schránky. Tak či onak, Frolíka jsem nikdy nespatřil na televizní obrazovce, už je prý delší dobu po smrti.

Se svou existencí se nikterak netajil, mediálně se občas objevoval Ladislav Bittman, aniž by se jeho bývalí spolupracovníci byli příliš snažili jedovatým plazem mu zkrátit život. Bittman, odborník na dezinformace, jimž se dřív bohatě věnoval (uložením a pak vylovením pokladů ze šumavského Čertova jezera zdiskreditovat imperialisty), se stal pedagogem, zřejmě dosud působícím na jedné z univerzit v Bostonu. U Škvoreckých v Torontu jsem se přimlouval za vydání jeho vzpomínek (vyšly pak pod titulem Špionážní oprátky, 1981), za což jsem byl přísně peskován na stránkách švýcarského měsíčníku Zpravodaj, že vydávat nemravy je nemravné.

Neuspěl ale pokus spojit se s Janem Šejnou, mužem Antonína Novotného staršího i mladšího, pletichářem, který se začátkem roku 1968 marně snažil zachránit režim svého patrona, načež uprchl za hranice, s dodatečným obviněním ze zpronevěry semen z vládních sýpek. V Londýně mu pak v angličtině v nevelikém nakladatelství Sidgwick and Jackson vyšla kniha s neoriginálním chruščovovským titulem We Will Bury You čili „My vás pohřbíme“, stran téměř 200, s fotografiemi a rejstříkem.

Žádné literární veledílo s nárokem na udělení Nobelovy ceny, ale kromě zajímavých informací vede k zamyšlení, proč se někdo kdy mohl divit, že socialismus budující stát spěchal od devíti k méně než k pěti. Fušerským nakládáním s nejcennějším zdrojem – člověkem, však vzpomeňme Gorkého - lze docílit jen fušerských výsledků. Součástí takového budování přece byla diskriminace a ničení talentů. Jenže aby v třídním boji bylo poražených, museli být i vítězové. Takovým byl i Šejna, rurální synek z nuzného prostředí, absolvent měšťanské školy, zemědělský pracovník, se správným třídním původem a konexemi brzo armádní plukovník, člen parlamentu, člen Ústředního výboru vládnoucí KSČ - a to vše docílil ve věku 27 let. Stal se dokonce reprezentantem ČSSR v nejvyšších kruzích států Varšavské smlouvy, obeznámen s tajnostmi, strategickými záměry kremelských vládců. A on pak upláchne na Západ, v doprovodu mladistvé dívčiny, prý snoubenky svého syna – tedy své předpokládané budoucí snachy, z níž však učinil svou milenku.

Ve Washingtonu při popovídání s jedním vládním činitelem přišel tehdy na přetřes i Šejnův útěk a jakou škodu že způsobil táboru míru.

„Co když vám lhal a třeba vůbec nic neřekl?“ namítl jsem.
„Na tom přece nezáleží, zda nám něco řekl – efekt je stejný,“ dozvěděl jsem se.
„Počkejte, počkejte!“ přerušil jsem. „Jak může být stejný? Buď vám mobilizační plány prozradil nebo neprozradil – a to je přece rozdíl!“
„Právě že není,“ dál mě mátl činitel. „Ať už nám něco řekl nebo neřekl, Sověti si nemohli být jisti, a proto všechny plány museli předělávat, což se už stalo. A stálo je to miliardy.“

Takto se tedy zasloužil báječně povyšovaný rurální kádr se základním vzděláním.

V anglické verzi knihy se prezentoval jako nebojácný kritik na nejvyšší stranické úrovni – na zasedání Ústředního výboru. Poté co došlo k pádu Alexeje Čepičky, manžela Gottwaldovy dcery, Šejna přebral nové funkce, kanceláře na ministerstvu obrany, kde poručil vypáčit trezor: „V nich byly stovky dopisů od osob v celách smrti. Přísahali, že jsou nevinní a žádali, aby trest smrti nebyl vykonán. A na každém dopise stálo slovo POPRAVIT, s Čepičkovýmu iniciálkami.“ (Strana 34).

Za druhé světové války byl Čepička v koncentračním táboře a proslýchalo se, že kolaboroval s nacisty. Bez žalobce však není soudce. V roce 1949 důstojníci, bývalí spoluvězni, obdrželi obsílku dostavit se na kádrové oddělení Ministerstva národní obrany. Obviněni ze špionáže, ještě týž den byli popraveni, poté co si museli vykopat vlastní hrob, tak tvrdil Šejna. Mrtvoly sice nemluví, ale ledacos by mohly povědět. Čepička tedy nařídil jejich exhumaci a kremaci.

Případ plukovníka Vaška, důstojníka generálního štábu, v tomtéž roce 1949: Obviněn ze špionáže a utlučen k smrti. Zabíječi pak navštívili jeho ženu se zprávou, že manžel, spolu se sekretářkou, uprchl na Západ. Manželka v rozčilení ho obvinila z pro-západních sympatií. To stačilo k svolání vojenského tribunálu. Tribunál odsoudil mrtvého plukovníka Vaška k smrti za zločin vlastizrady. Mezi vraždou a rozsudkem uplynulo jen osmnáct hodin: drama superkafkovských dimenzí, kdy po nevině následuje trest a po trestu soud, zcela na konec.

Šejna hodně kamarádil s Raulem Castrem a popis počínání kubánských revolucionářů v Praze se dobře čte. Sovětské důstojníky autor charakterizoval jako vesměs nepříjemné, arogantní typy.

Zajímavé, ovšem naprosto neověřitelné je tvrzení, že Brežněv měl milostnou aféru s ženou československého ministra vnitra Rudolfa Baráka, posléze vězněného.

Šejna se několikrát sympaticky, ba i obdivně zmiňuje o Chruščovovi, kulatém lidovém neposedovi se záměry globálního dopadu. Citoval slova Nikity Sergejeviče o strategických záměrech vůči USA: „Vezmeme je pěkně kamarádsky kolem ramen a povedeme ke hrobu.“ Odtud tedy titul knihy.

Největší nadšení ze sovětského plánu prý projevili Dederoni. V případě vypuknutí války by československé jednotky dorazily k Rýnu za tři dny. Takový úspěch by ale nebyl zadarmo, životnost velitele čety se odhadovala na dvě hodiny.

Kniha obsahuje dlouhý seznam se jmény a krátkým životopisem západoevropských osobností, spolu s poznámkou o připraveném řešení, se škálou od dočasné internace až po popravu bez soudu. Pro tehdejší britské předáky Edwarda Heathe a Harolda Wilsona naplánovali trest smrti, ale až po veřejném výchovném procesu. Několik členů britské komunistické strany již prošlo v ČSSR tréninkem v sabotáži a podobných činnostech, pod vedením generála Hejny.

S Šejnou jsme se pokoušeli spojit, ale marně - žil pod jiným jménem, prý i s jinou tváří a určitě i s jiným povoláním. Posléze přišla jakási zpráva, že už je rovněž po smrti, a tedy nic českého pro nás nenapsal.

V exilu česky rovněž nevznikla v Londýně anglicky vydaná kniha s dost banálním titulem Red Star Over Prague. Jako autor je uveden František August, dělnický kádr z pražské oblasti, absolvent zpravodajské školy v Moskvě. Nasazen do Anglie, zpět pak v Praze na velitelství špionáže v bývalém křižovnickém klášteře, poté v roce 1966 poslán do Bejrútu v hodnosti majora. Neocenil ale internacionální obrněnou pomoc, rezignoval a zvolil svobodu, na jejímž potlačování se předtím podílel dvacet roků.

Ze SSSR si přivezl ruskou manželku, ale víc se o ní, jakož i jeho osobním životě nedozvíme. August se mi nezdá být ani tolik autorem, jako spíš zdrojem pro „spoluautora“ čili skutečného tvůrce jménem Davis Rees. Kniha není psána „ich-formou“, tedy žádné já, já, ale vše s anglickým odstupen ve třetí osobě: Mr. August učinil to a ono. Všichni jsou Mistři, tedy i Mr. Klement Gottwald a Mr. Rudolph Slansky.

Pominuta jsou naše ošidná diakritická znaménka a na přesnost jmen se věru nedbalo: například z Vávry-Staříka se stal Vavro Starik.

Kniha uvádí řadu příkladů československého následování sovětské praxe likvidovat své likvidátory poté, co vykonali stranou přikázanou hanebnost. Tak dopadl a na šibenici končil provokatér Vávra-Stařík, též slovenský ex-partyzán Viliam Žingor, jehož zásluhou v Akci Světlana (případ tzv. Bílé legie) byl vynesen rekordní počet trestů smrti. Podobně došlo k likvidaci Bedřicha Pokorného, NKVD, příliš obeznámeného s okolnostmi smrti Jana Masaryka. Stranickou pracovnici Vlastu Veselou umlátili za přítomnosti vysokých funkcionářů. Svědci mnohého a též vrazi Bedřich Reicin a Osvald Závodský též věšeni. Ruzyňský zabiječ MUDr. Josef Sommer byl zasebevražděn sovětskými poradci poté, co se svěřil přátelům, že se míní rozpovídat (str.47).

Fascinující je propletenec GESTAPO-SD-KSČ-STB-NKVD-KGB. Jak známo, náš národ nikdy netrpěl nedostatkem udavačů. Lze jimi nejen opovrhovat, občas je i věšet, ale zejména jich lze využívat ve vlastních padoušských službách.

Po takovém ponurém výčtu něco s veselejším závěrem: ledabylý estébácký vyšetřovatel Ladislav Steinbach-Suchý v konspirační vile přivázal vyšetřovanou osobu k ústřednímu topení a odešel – buď do biografu, nebo na hokej, třeba odjel na dovolenou, zkrátka zapomněl. A vrátil se až po dvou měsících ke krutou smrtí naprosto již vyřízenému případu (str.105). A jak dopadl kvůli takovému prohřešku? Povýšen do luxusního korýtka v oboru zahraničního obchodu.

Hanebná doba poskytovala náramná témata, o nichž se ale vesměs pramálo dočteme.

Zdroj:
www.otaulc.com