Literární soutěž - příspěvek č.3

Autor: Radek Havelka / Admin 🕔︎︎ 👁︎ 13.189

Autor : Martin Svítil

Bláto

 

Reklama

1943, kdesi v Rusku

Bláto bylo jednoduše všude. Jak se štábní Kübelwagen druhé letky prodíral směrem k přistávací ploše, zanechával za sebou hluboké stopy, které se pak pomalu plnily břečkou. Ruskou břečkou, pomyslel si kapitán Hans - Joachim von Falkenberg, zástupce velitele druhé letky. Snažil se řídit malý vůz tak, aby na jeho uniformu dopadalo co nejméně bahna. Bůh ví kdy se mu poštěstí, nechat si ji někde vyprat. 

Hans - Joachim litoval pěšáky, kteří se museli v tom odporném bahně plazit pořád. On měl alespoň relativně čisté oblečení, slušné jídlo a ubytování sám pro sebe. Byl to sice jen jakýsi polozbořený domek kousek od letiště, ale aspoň něco. Navíc tak mohl být dost daleko od velitele základny, plukovníka Reinera. Ten považoval Hanse - Joachima za změkčilce jen proto, že mladý kapitán si nechával šít uniformy od slušného krejčího a že se i tady, uprostřed ruských plání, pravidelně holil.                      

Ani Reiner, ani nikdo jiný však nemohli popřít jednu věc: Hans - Joachim byl zatraceně dobrý pilot a se svou stodevítkou uměl zacházet. To dokládalo 49 malých červených hvězdiček pod kabinou "mezka", symbolizujících stejný počet sestřelených Rusů. A právě tohle číslo teď dělalo Hans - Joachimovi těžkou hlavu, protože už ho téměř tři týdny nezvýšil. A přitom ta jediná, poslední hvězdička by stačila k tomu, aby z tohohle všeho unikl a vrátil se do "civilizované" války na západě. Padesát sestřelů totiž znamenalo povýšení, vyznamenání a velení letky v Říši. Kapitán von Falkenberg byl rozhodnut přidat tu padesátou hvězdičku co nejdříve.    

Kübelwagen už mezitím dorazil na stojáku, kde už čekal von Falkenbergův letoun a dva technici. Na rozdíl do plk. Reinera měli Hanse - Joachima rádi, protože jim obvykle vracel po letu "mezka" nepoškozeného, bez průstřelů od nepřátelských stíhaček a nepřidělával jim tak práci. A právě v okamžiku, kdy Hans - Joachim přemýšlel, jak to udělat, aby tím pitomým bahnem na botách  nezasvinil celý kokpit, rozezněla se nad letištěm siréna, ohlašující nálet.

Čert vzal bláto, kokpit, Rusy i celou tuhle válku, pomyslel si Hans - Joachim. Za okamžik v něm ale zvítězila morálka Němce a stíhače a on se vrhl do kabiny. Přikurtovat, zavřít překryt kabiny, nahodit motor.

Každý pilot to zažil už mockrát a přesto to stále prožívá jako malý zázrak, když cítí, jak motor na povel startéru ožije, jak se nejdřív několikrát ztěžka protočí, rozběhne se a vychrlí oblak dýmu. Pak už válce dostanou ten správný rytmus a motor se pomalu zahřívá, trochu jako kůň před dostihem, ve kterém nesmí zklamat.

Teď ale na nějaké dlouhé zahřívání nebyl čas. Hlásná služba trochu zaspala a v okamžiku, kdy se první mezky zvedaly z letiště, se už Rusové blížili. Tentokrát šlo o čtyři bitevní Iljušiny a trojici stíhaček Jak. 

Reklama

Hans - Joachim byl hodnostně nejvýš z těch, kdo se dostali do vzduchu a tak převzal velení:

"Modrý roj půjde na bitevníky, já si se žlutými vezmu na starost stíhačky."

První tři stroje z dosud neuspořádané sestavy se poslušně oddělily a vrhly se na čtyřku ruských Iljušinů. A kapitán von Falkenberg cítil šanci, připsat si jako padesátou hvězdičku jednoho z těchhle Jaků. Vybral si posledního z nich a zaútočil. 

Byl to klasický psí souboj. Žádné útoky z převýšení, žádné slunce v zádech. Prostě jen rvačka.

Hans - Joachim se zkusil dostat za vyhlédnutého Jaka, Rus ale dobře unikl levou zatáčkou. A pak už byl vzduch prosycen pachem oleje a korditu, kolem se míhala krátká křídla mezků a rudé šňupáky ruských stíhaček. 

Ale Rusáci nějak neměli den. Kapitánovo číslo (druhý pilot z dvojice) dostal jednoho Jaka a Hans - Joachimův přítel Kurt dalšího. I dva bitevníky už mezitím dohořívaly na poli a zbylé zdrhaly s modrým rojem mezků v patách. Poslední Jak to také vzdal a snažil se zmizet za frontu nízkým letem nad korunami stromů. Hans - Joachim se pustil za ním a byl rozhodnut ho dostat stůj co stůj. Jeho mezek byl o něco rychlejší než Rus a tak šance nebyly špatné. Po chvíli si kapitán uvědomil, že se dostávají nad letiště, odkud Němci před chvílí odstartovali - při boji se tedy museli dostat hluboko do německého týlu, za frontu. To by byla paráda, dostat toho hajzla přímo nad našim letištěm, pomyslel si Hans - Joachim a ždímal z motoru svého stroje, co se dalo. A povedlo se. Na dohled řídící věže se kapitán přiblížil na dostřel kanónku, který měl jeho mezek v ose vrtule.

Tupé zadunění, když 20 mm střely opouštěly hlaveň, lehké zachvění v řízení a pak… už se jen dívat na krásný obrázek kouřícího a klesajícího Jaka. Rus ale nebyl špatný pilot. Stroj už ho sice nemohl moc poslouchat, ale on přesto nasadil docela dobře na nouzové přistání. Dotek rozbité stíhačky se zemí nedaleko letiště…

Všechno zkazilo bláto. Nos Jaku se do něj zapíchl jako do vaty, stroj se postavil na čumák a pak se převrátil na záda, zrovna mezi pokácené stromy. Zapraštění konstrukce a … ticho. 

Ve vzduchu bylo mezitím už dobojováno a kapitán von Falkenberg sedal jako první. Sotva se "mezek" zastavil na stojánce, kapitán vyskočil z kabiny, hodil padák na křídlo, zasalutoval mechanikům a hnal se k autu. Jen se ještě zazubil na vedoucího technika a prohodil: "Nachystejte si červenou barvu, bude se malovat padesátá hvězdička!" Za chvíli už kapitán místo tisícovky koní své stíhačky proháněl podstatně méně početné stádo pod kapotou Kübelwagenu. Jen myslí mu proletěla vzpomínka na krásný a silný Horch jeho bývalého velitele, se kterým toho taky dost zažil (míněno s autem, ale vlastně i s plukovníkem Spatzem. Teď už generál Spatz ovšem sloužil na velitelství v Berlíně a Horcha měl samozřejmě u sebe). 

Když Hans - Joachim von Falkenberg dorazil k sestřelenému Jaku, už kolem něj stála skupinka vojáků, kteří se tvářili jaksi nejistě. Kapitán zastavil a vyskočil z vozu. Neočekával nějaké ovace (ješitnost nebyla zrovna jeho typickou vlastností), ale přece jen to byl sestřelený nepřítel, navíc přímo nad letištěm, tak by tu snad mělo být veselo. Všiml si mladého poručíka Jägera, který patřil k jeho letce. Zjevem vůbec neodpovídal tomu, co slibovalo jeho bojovné jméno - byl to malý, hubený mládenec, který byl nejspokojenější, když se mohl někam ztratit s knížkou. Teď se tvářil ještě rozpačitěji než obvykle. 

Reklama

"Co se děje, poručíku, není něco v pořádku s tím Rusem?"

" No, pane kapitáne…on to vlastně není Rus…"

" Nechápu, poručíku. Jestli je to některý z těch Francouzů, co jim teď pomáhají, tak to přece nevadí."

" Raději se pojďte podívat, pane kapitáne…"

A tak von Falkenberg šel. Zblízka bylo jasné, co se stalo. Jak dopadl tak nešťastně, že kryt kabiny se roztříštil o dva kmeny poražených stromů. Stroj sám byl jen málo poškozený, ale Rusovi to muselo zlomit vaz, protože byl přikurtovaný v sedačce a nemohl nikam uhnout. Teď už ale byla sedačka prázdná, pilota už vytáhli a někam uložili. Hans - Joachim sice neměl radost z toho, že jeho protivník je mrtvý - jako většina stíhačů chápal boj jako soupeření s cílem zničit protivníkův stroj, ne zabít pilota - ale válka je válka a on sám už taky stál nad rakvemi pár kamarádů.

Kapitán se rozhodl, že se na ruského letce alespoň podívá a vzdá mu tak svým způsobem čest - konec konců, byl to asi statečný muž.

A tak Hans - Joachim von Falkenberg udělal ještě pár kroků a sklonil se nad tělem přikrytým plachtou. Viděl ostatní, jak se odvracejí a byl připraven na všelicos, jen ne na to, co pak opravdu uviděl. Tvář, kterou odkryl, nebyla nijak zohavená, právě naopak, smrt zřejmě přišla rychle. Jenže ta tvář patřila …ženě. Mohlo jí být sotva pětadvacet a vlastně byla i teď docela hezká. Vlasy zcuchané a slepené potem, na čele dlouhý šrám a podlitina - při přistání asi narazila hlavou do zaměřovače - ale jinak vypadala spíš, že jen spí nebo že si dělá jen legraci ze všech těch bledých obličejů kolem.            

S kapitánem von Falkenbergem se zatočil svět. Dalo mu dost práce, aby se vůbec udržel na nohách a raději si sedl na jeden z kmenů poblíž.   

Tak to tedy byla pravda. Von Falkenberg už slyšel dříve nějaké zkazky o tom, že snad v sovětském letectvu bojují i ženy, ale nikdy tomu nevěřil. Jeho mozek stíhače a zejména šlechtice naprosto odmítal brát na vědomí něco tak neuvěřitelného, tak strašlivě…neněmeckého. Sám von Falkenberg by to byl nazval necivilizovaností. Rusové jsou sice schopní prakticky všeho, to věděl už z časů finské války, ale tohle?!  

Ve von Falkenbergovi se teď potkávalo a střetalo několik pocitů a žádný z nich nebyl příjemný. Kapitán měl strašnou chuť popadnout tu zrůdu z nějakého ruského štábu, toho odporného zbabělce, který za sebe nechával bojovat ženy a vlastníma rukama mu zlomit vaz. Toužil vykřičet to všechno do celého světa, aby všichni věděli, čeho jsou tihle komunisté a lidé vůbec schopni. Měl chuť sebrat se a vypadnout odtud, z téhle zavšivené díry, z téhle odporné země, z téhle špinavé války. Co proboha Vůdce na tom Rusku vidí? Co tu vlastně děláme? Až vyhrajeme (jestli vůbec), bude nám trvat celou věčnost, než z téhle zvěře uděláme lidi…

Ale Hans-Joachim se nakonec dokázal ovládnout. Silou vůle se zvedl a s naprosto nepřítomným pohledem zakryl zase tvář té ženy plachtou. Pak se otočil a pomalu odcházel špalírem mlčících a většinou bledých vojáků zpět k vozu. Připadalo mu, že musí soustředit celou svou mysl k tomu, aby dokázal ovládat ten malý vůz, jeho volant a tři pedály, aby jej dokázal řídit zpět na letiště. Přijel až ke svému Messerschmittu a zpozoroval mechanika, jak se ke stroji blíží s plechovkou červené barvy a štětcem. Chtěl právě pod kabinu kapitánova stroje domalovat padesátou, jubilejní hvězdičku. Ale kapitán von Falkenberg ho unaveným hlasem zarazil:

"Nechejte toho. Žádnou hvězdičku. Tohle vítězství si ji nezaslouží a já taky ne. Raději mi sežeňte láhev šnapsu, ale něco pořádného, žádný Ersatz."          

Mechanik vyvalil úžasem oči. Proč nemalovat hvězdičku? A šnaps pro kapitána? Pro chlapa, který pije jen málo a skoro vždycky jen víno…? Ale mechanik byl dobrý voják a tak udělal to nejrozumnější, co se v dané situaci dalo - poslechl rozkaz. A tak se ten večer kapitán von Falkenberg opil tak, jako už roky ne.

 

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více