Iljušin Il-10

Autor: Alexandr IVAN / Greywolf 🕔︎︎ 👁︎ 36.292

Vznik nového bitevníku

Na počátku roku 1943 začalo být velení sovětského letectva jasné, že bitevní letouny Iljušin Il-2 bude potřeba brzy nahradit typem daleko výkonnějším. Protože bitevní letouny zajišťující přímou leteckou podporu bojujícím jednotkám byly v taktice používané sovětskými vojsky nenahraditelné, vydal v květnu roku 1943 J. V. Stalin příkaz zkonstruovat letoun, který by mohl nahradit typ Il-2 ve výzbroji frontového letectva. V požadavcích na nový letoun bylo uvedeno, že musí dosahovat vyšších výkonů než jeho předchůdce, unést 600 kg pum a osm neřízených raket a také, že musí nést převážně kanónovou výzbroj.


Il-2

Reklama

Letectvem byl požadován dvoumístný jednomotorový pancéřovaný bitevní letoun (koncepčně navazující na Il-2) určený výhradně k přímé podpoře pozemních jednotek. Na základě těchto specifikací nakonec vznikl letoun Il-10, který ale oproti předpokladům do bojů druhé světové války zasáhl pouze v závěru a jen okrajově. Zúčastnil se ale také například války v Koreji a tvořil páteř poválečného bitevního letectva několika států.


Il-10

Prototypy nového bitevníku  (Il-8, Il-10 a Su-6-III)

V době vydání specifikací na nový bitevní letoun pro přímou podporu vojsk již Iljušinova konstrukční kancelář pracovala na vývoji nástupce letounu Il-2. Za základ nového typu byl vybrán řadový motor AM-42 o výkonu 1491 kW (2 000 k) a hmotností 996 kg. Konstruktéři se nejprve pokusili pro výkonnější motor upravit drak letounu Il-2. Instalací nového motoru do mírně zvětšeného a zesíleného Il-2 vznikl typ Il-8, který byl vyroben ve dvou prototypech. Byl vyzbrojen dvěma pevnými kanóny VJa ráže 23 mm a  dvěma pevnými kulomety ŠKAS ráže 7,62 mm v křídlech a k obraně zadní polosféry sloužil jeden pohyblivý kulomet UBT ráže 12,7 mm. Pod každé křídlo bylo možné zavěsit 500 kg pum. Při zemi dosahoval maximální rychlosti 435 km/h a ve výšce 2 250 m pak 447 km/h. Vzletová hmotnost stroje byla cca 7 250 kg. S výzbrojí a při cestovní rychlosti 305 km/h se jeho dolet pohyboval kolem 1 000 km. To nebylo vůbec špatné. Letové zkoušky ale ukázaly, že pouhá úprava původní konstrukce stačit nebude. Celkové chvění trupu a horší letové vlastnosti odsoudily tento projekt k nezdaru.

Konstruktéři tedy sáhli po jiném projektu své konstrukční kanceláře, kterým byl jednomístný těžký stíhací typ značený jako Il-1. Ten byl původně určený hlavně k boji proti nepřátelským bombardovacím a transportním letounům. Základní uspořádání a koncepce se velmi podobala jednomístnému Il-2. Z konstrukčního hlediska se ale jednalo o zcela jiný stroj. Zejména jeho aerodynamika byla mnohem jemnější a vytříbenější. Il-1 s délkou 11,12 m, rozpětím 13,4 m a výškou 4,08 m byl také celkově menší než testovaný Il-8. Při vzletové hmotnosti 5 320 kg dosahoval maximální rychlosti 580 km/h ve výšce (525 km/h při zemi) a k pohonu také využíval motor AM-42, který měl pohánět i nový bitevník. Letoun Il-1 byl elegantní, výkonný a ve vzduchu se choval dobře, takže bylo na čem stavět.


Il-1


Il-8

Aby se z těžkého stíhacího letounu stal bitevník, musela být v prvé řadě zesílena útočná výzbroj (pumy a neřízené rakety), v druhé řadě bylo nutné upravit pancéřování a nakonec musela být zajištěna ochrana zadní polosféry proti útokům nepřátelských stíhačů. Nový letoun tedy nejprve dostal upravené křídlo. Přibyly závěsné body pro podvěsnou výzbroj a křídlo bylo celkově zesíleno. Nový byl také podvozek zatahovaný naplocho do křídla, čímž se dosáhlo menšího aerodynamického odporu. Byl též nainstalován pancéřovaný prostor střelce, který měl pohyblivým kulometem chránit zadní polosféru. Dvoumístná kabina tedy byla zakončena otočnou střeleckou věží VU-8 s kulometem UBT ráže 12,7 mm. Nový stroj se oproti svému předchůdci vyznačoval výrazně aerodynamickými tvary. Toho bylo mimo jiné dosaženo velmi těsnou kapotáží motoru a přesunutím nasávacích otvorů chladičů do kořenů křídel. Nový bitevník byl označen jako Il-10 a 19. dubna 1944 byl poprvé zalétán. Za jeho řízením seděl slavný zkušební pilot V. K. Kokkinaki. Ten při záletu prototypu zjistil a konstruktéry upozornil na některé menší nedostatky, které musely být a také byly odstraněny. Ke státním zkouškám byl prototyp předán v polovině května 1944.

Reklama

Vývojem nového bitevního letounu, který měl nahradit ve výzbroji letectva typ Iljušin Il-2 nebyla pověřena jen Iljušinova konstrukční kancelář. Až do konce státních zkoušek nebylo jisté, který letoun starší typ vlastně nahradí. Konkurenčním strojem byl letoun Suchoj Su-6-III . Jednalo se také o jednoplošný dvoumístný bitevní letoun, který využíval stejnou pohonnou jednotku jako jeho konkurent. Byl vybaven motorem Mikulin AM-42, který poháněl čtyřlistou stavitelnou vrtuli. Su-6-III s délkou 9,5 m, rozpětím 13,6 m, výškou 4,2 m  při vzletové hmotnosti 6 200 kg dosahoval ve výšce maximální rychlosti 520 km/h a rychlosti 480 km/h při zemi. Jeho dolet se pohyboval kolem 972 km. Výzbroj Su-6 v době zkoušek byla stejná jako u Il-10. Útočnou výzbroj tvořily dva kanóny VJa ráže 23 mm a dva kulomety ŠKAS ráže 7,62 mm, které byly umístěny v křídle. Pro obranu zadní polosféry byl také vybaven pohyblivým kulometem r. 12,7 mm. Unesl 400 kg pum nebo bylo možné podvěsit až 10 neřízených raket. Stroj byl též dobře pancéřován a v rychlosti, doletu, dostupu i nesenou výzbrojí výrazně nezaostával za svým konkurentem, ale také ho výrazně nepřevyšoval.


Su-6

Iljušin Il-10 versus Suchoj Su-6

Do porovnávacích testů, které se konaly v létě roku 1944 tedy nastoupily dva sobě velice blízké typy. Po velmi důkladných zkouškách komise dospěla k rozhodnutí zařadit do výzbroje letectva Iljušinův letoun. Dodnes není přesně známo proč tomu tak bylo!!! Kdyby se totiž u letounu Su-6 projevily nějaké výrazné nedostatky, kdyby s ním byly problémy a potíže, jistě by se tím dobře zdůvodnilo vítězství Iljušinovy konstrukční kanceláře a jejího Il-10. U neúspěšného typu by totiž nebylo potřeba (jak tomu skutečně bylo) tajit fakta. Konečný výsledek soutěže byl jasný (vyhrál Il-10), ale její průběh a konečné znění hodnotící zprávy jsou dodnes zahaleny tajemstvím. Do sériové výroby a výzbroje letectva šel tedy Il-10.

Sériové stroje Il-10

Sériová výroba nových bitevních letounů označovaných jako Il-10 byla zahájena na podzim 1944. Byly poháněny jedním motorem AM-42 o 2 000 k, který roztáčel třílistou stavitelnou vrtuli AV-5L-24 o průměru 3,6 m. Při vzletové hmotnosti 6 535 kg dosahovaly maximální rychlosti 551 km/h ve výšce a 507 km/h při zemi. Operační dostup nových bitevníků se pohyboval kolem 7 250 m a jejich dolet byl cca 800 km.

Nejzajímavějším rozdílem mezi jednotlivými výrobními bloky tohoto letounu je nejspíš změna ve složení výzbroje. Podstatně silnější střelecká výzbroj byla do letounů instalována od roku 1947. První výrobní bloky opouštěly výrobní závod s dvojicí kanónů VJa-23 ráže 23 mm (150 nábojů na zbraň) + dvojicí kulometů ŠKAS ráže 7,62 mm v křídle (750 nábojů na zbraň) a střeleckou věží VU-8 s kulometem UBT ráže 12,7 mm se zásobou 150 nábojů (tři zásobníky po 50 nábojích). Od roku 1947 tvořily výzbroj Il-10 čtyři kanóny NS-23 ráže 23 mm v křídle (150 nábojů na zbraň) a střelecká věž VU-9M s kanónem BT-20 ráže 20 mm se 150 náboji.

Do konce války se podařilo vyrobit kolem 500 ks Il-10, z nichž se část strojů (asi 100 ks) ještě podařilo zapojit do konečných bojů v Evropě. Potvrzeno je jejich nasazení do bojů kolem Berlína a na Moravě. V srpnu 1945 si tento typ zabojoval v Mandžusku při bojích proti Japoncům. Výroba Il-10 pak běžela až do roku 1949. Celkem bylo vyrobeno 4966 ks Il-10 (celková čísla se v pramenech mírně liší) a cca 200 ks cvičné verze UIl-10 (Il-10UT).

Sériové stroje Il-10M

Letouny Il-10 si zabojovaly nejen v Evropě, ale byly nasazeny i během války v Koreji. Zkušenosti z bojů byly sovětskou stranou pečlivě zkoumány a analyzovány. Na základě těchto informací a hodnocení bylo rozhodnuto znovu zahájit produkci letounů tohoto typu, ale v podstatně modifikovaném provedení. Nová verze dostala upravené křídlo a mírně se pozměnilo pancéřování. Čistější tvary dále vylepšily aerodynamiku letounu. Došlo také k zesílení některých konstrukčních uzlů trupu. V souvislosti s tím vzrostla hmotnost letounu a mírně poklesly výkonové parametry. Byla ale také zvýšena zásoba pohonných hmot, což přineslo cca o 270 km delší dolet. Střelecká výzbroj strojů Il-10 vyráběných po roce 1947 (4 x K r. 23 mm, 1 x pK r. 20mm) byla hodnocena jako dostatečná a tak zůstal zachován jak počet kanónů, tak i jejich ráže. Nezměnil se ani motor, takže verzi M poháněl také AM-42.

Sériová výroba nových bitevních letounů označovaných jako Il-10M byla zahájena v roce 1951. Výroba tohoto typu byla definitivně ukončena v roce 1954. Celkem bylo vyrobeno 1890 ks strojů Il-10M. V té době ale stále ještě probíhala licenční výroba strojů Il-10. Pod označením B-33 se v Československu vyráběly do roku 1955.

Vyrobeno Il-10 4 966 ks + 200 ks cvičné verze
Il-10M 1 890 ks
B-33 1 200 ks (cca)

Základní TTD

Prototypy letounů  Il-10 a Su-6-III při porovnávacích testech

(jen z jednoho zdroje)

  Il-10 Su-6
Osádka 2 2
Motor 1 x AM-42 o výkonu 1 470 kW (2 000 k) 1 x AM-42 o výkonu 1 470 kW (2 000 k)
Vrtule třílistá stavitelná čtyřlistá stavitelná
Hmotnost prázdného letounu 4 680 kg 4 370 kg
Hmotnost vzletová 6 535 kg 6 200 kg
Rozpětí 13,40 m 13,60 m
Délka 11,12 m 9,50 m
Výška 4,18 m 4,20 m
Nosná plocha 30,00 m2 28,00 m2
Max. rychlost při zemi 497 km/h 480 km/h
Max. rychlost ve výšce 531 km/h 520 km/h
Dostup operační 7 100 m 8 100 m
Dolet 800 km 972 km
Výzbroj 2 x pevný kanón ráže 23 mm 2 x pevný kanón ráže 23 mm
2 x pevný kulomet ráže 7,62 mm 2 x pevný kulomet ráže 7,62 mm 
1 x pohyblivý kulomet ráže 12,7 mm 1 x pohyblivý kulomet ráže 12,7 mm 
400 – 600 kg pum nebo 8 raket RS-82 400 pum nebo 8 – 10 raket RS-82

Základní TTD sériových letounů Il-10

Osádka 2
Motor 1 x AM-42 o výkonu 1 470 kW (2 000 k)
Vrtule třílistá stavitelná  AV-5L-24 o průměru 3,6 m
Hmotnost prázdného letounu 4 680 kg
Hmotnost vzletová 6 535 kg
Rozpětí 13,40 m
Délka 11,12 m
Výška 4,18 m
Nosná plocha 30,00 m2
Max. rychlost při zemi 507 km/h
Max. rychlost ve výšce 551 km/h
Dostup operační 7 250 m
Dolet 800 km
Výzbroj 4 x kanón ráže 23 mm
1 x pohyblivý kanón ráže 20 mm
400 – 600 kg pum nebo osm raket RS-82

Základní TTD letounů Il-10M

Osádka 2
Motor 1 x AM-42 o výkonu 1 470 kW (2 000 k)
Vrtule třílistá stavitelná
Hmotnost prázdného letounu 5 570 kg
Hmotnost vzletová 7 100 kg
Rozpětí 14,00 m
Délka 11,87 m
Výška 4,24 m
Nosná plocha 33,00 m2
Max. rychlost při zemi 476 km/h
Max. rychlost ve výšce 512 km/h
Dostup operační 7 000 m
Dolet 1 070 km
Výzbroj 4 x kanón ráže 23 mm
1 x pohyblivý kanón ráže 20 mm
400 – 600 kg pum nebo osm raket RS-82
Zdroje :
V.Němeček, Vojenská letadla 1 – 5, Naše vojsko 1990, ISBN 80-206-0114-7 (soubor)
V.Němeček, Československá letadla II, Naše vojsko 1984, 28-122-84
V.Němeček, Sovětská letadla, Naše vojsko 1969, 28-082-68
www.airwar.ru/enc/aww2/il10m.html
www.airwar.ru/enc/aww2/il10.html
www.airwar.ru/enc/aww2/su6.html
www.airwar.ru/enc/aww2/il8.html

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více