Letouny AEW - Erieye (2) - První exportní úspěch

Autor: Ing. Radek ˝ICE˝ Panchartek / ICE 🕔︎︎ 👁︎ 33.239

Vývoj švédského systému včasné výtrahy jsme opustili v době, kdy došlo k rozpadu komunistického bloku, řada zbrojních systémů byla zrušena a nadbytečné zbraně se prodávaly „za babku“. Podívejme se, jak Erieye obstál v nových podmínkách.

Podle původního kontraktu podepsaného v únoru 1993, měl být první letoun, považovaný za prototyp schopný plného operačního nasazení, dokončen koncem roku 1995. Výrobce okamžitě zahájil práce na přestavbě nosného SAABu 340. Po kontrole jejich postupu a dodržování harmonogramu, podepsali představitelé Flygvapnet, v prosinci 1993, kontrakt na šest strojů.

Co je co

Reklama

Na tomto místě je vhodné osvětlit označování sytému. Samotný radiolokátor nese vojenské označení PS 890 a dostal přidělené jméno Erieye. Celý systém (tedy včetně podpůrných subsystémů) je označen FSR 890, což je zkratka švédského termínu Flygburen Spanings Radar (létající průzkumný radiolokátor).

Tovární označení plně vybaveného letounu je SAAB 340AEW&C. C jako Command indikuje schopnost letounu nejen zjišťovat vzdušné cíle, ale také velet leteckým jednotkám ve svěřeném prostoru.

Protože Flygvapnet již používal jeden SAAB 340 pro plnění úkolů v programu Open Skies pod vojenským označením Tp 100A (Tp = Transport), byly SAAB 340 AEW&C zařazené do výzbroje pod vojenským označením S 100B (S = Spannings - průzkumný) a bojovým jménem Argus. Jméno bylo zvoleno příznačně, Argus, (česky Argos) byla obluda z řecké mytologie, která měla sto očí, z nichž polovina spala a polovina bděla, takže jí nikdy nic neuniklo.


Vojenské označení systému je S 100B Argus

Vzhledem k tomu, že zkoušky letounu probíhaly nad očekávání dobře, vzlétl první kus budoucího letounu SAAB 340AEW&C (Bu.No. 100002) poprvé 17. ledna 1994. Zatím ještě s civilní imatrikulací pro zkušební letouny (SE-C42) na boku a bez antény na hřbetě. První vzlet s radomem se uskutečnil 1. července 1994.

FMV Försvarets materielverk (úřad pro vyzbrojování), který zastupuje konečného uživatele, tedy Flygvapnet, převzal poslední ze čtyř plně vybavených S 100B Argus 5. listopadu 1997. Další dva letouny měly předpřípravu pro elektronické vybavení. Ale systém FSR 890 do nich nebyl kvůli úspoře nákladů trvale instalován.

Vzhledem k tomu, že celý systém je snadno demontovatelný, nechává Flygvapnet své čtyři radiolokační soupravy „kolovat“ mezi touto šesticí letounů, podle toho jak letouny procházejí předepsanými prohlídkami. Celá přestavba letounu SAAB 340 z AEW verze na normální dopravní letoun pro 30 pasažérů trvá zhruba 24 hodin.

Všechny letouny S 100B Argus byly nejprve zařazeny do výzbroje křídla F16 Uppsala, ale v souvislosti s jeho rozpuštěním a uzavřením základny byly k 1. lednu 2003 převeleny k letce zvláštního určení křídla F17 dislokované v Malmen, i když mateřskou základnou křídla F17 je základna Ronneby.

Běžná služba

Reklama

Švédské S 100B Argus zapadají do konceptu FV2000 (Flygvapnet 2000), což je projekt na vytvoření integrovaného systému velení a redislokace jednotek tak, aby vyhovovaly novým mezinárodním podmínkám a změněným primárním hrozbám.

S 100B Argus létají bez operátorů na palubě a veškeré funkce radaru Erieye jsou řízené z podzemního C3 (Command, Control and Communication) stanoviště StriC ukrytého v armovaném objektu hluboko v horách.

StriC zpracovává údaje z FSR 890 a dalších senzorů (pozemní síť RL, radiolokátory stíhacích letounů ve vzduchu), které jsou přenášené pomocí digitálního kódovaného vysokorychlostního datalinku TARAS (Tactical Radio System) velitelským stanovištím podřízených jednotek letectva a jednotlivým letounům. Kromě toho také velitelským centrům námořnictva a armády, které je dále distribují ve vlastních C3 sítích.


S 100 B Argus v rámci systému FV 2000 spolupracuje s letouny JAS-39 Gripen

První společné cvičení, které mělo ověřit vzájemnou interoperabilitu, proběhlo začátkem roku 1999. Na něm došlo poprvé ke společnému nasazení letounů nové generace S 100B Argus a JAS-39 Gripen. Typický způsob nasazení S 100B Argus je hlídkování jednoho letounu při rychlosti 160 uzlů (296 km/h) ve výšce 6000 m po dobu šesti hodin. Letoun při hlídkování udržuje úhel náběhu 4°. Proto je anténa skloněná vůči podélné ose trupu.

Vyzařovací charakteristika pokrývá 120° pole po obou stranách letové trasy. Palubní počítače jsou schopné sledovat současně 300 vzdušných a 300 námořních cílů,

Reklama

Přestože Flygvapnet zpočátku vůbec neuvažoval o přítomnosti operátorů na palubě, otevřená architektura umožňuje vytvořit operátorská pracoviště, pokud by to situace vyžadovala. V takovém případě by mohly dva Argusy a peruť Gripenů sloužit jako jednotka schopná samostaného nasazení v zahraničních misích.

Změny v mezinárodní situaci přinesly na jednu stranu drastické škrty ve vojenském rozpočtu království, takže z plánovaných 15 souprav Erieye byly objednány jen 4, ale na druhou stranu se otevřely možnosti exportu, který byl kvůli udržení neutrality v době studené války značně přiškrcen, jak parlamentem, tak veřejným míněním.


Oči a meč švédské PVOS

Nad deštnými pralesy

Prvním zahraničním uživatelem systému se stala Brazílie, jejíž vláda zahájila v roce 1992 rozsáhlý program SIPAM/SIVAM (Sistemas de Proteção e Vigilância da Amazônia) systém sledování a ochrany Amazonie.

Cílem programu bylo získat kontrolu nad tím co se děje na prakticky neobydleném území povodí Amazonky a zabránit drancování přírodního bohatství, nezákonnému kácením deštného pralesa, ilegální důlní těžbě nerostných surovin, rozšiřování plantáží pro pěstování rostlin k výrobě omamných látek, výrobě drog, jejich pašování a zabránit volnému pohybu guerilových skupin podporovaných narkomafií.

K naplnění programu musela být vytvořena jednak síť senzorů monitorujících dění na území o rozloze přes 5 milionů km2, což je přes 60% území Brazílie a FAB (Forca Aerea Brasileira – Brazilské letectvo) dát pravomoc a prostředky, aby dokázalo zajistit prosazení vůle silou pokud to bude potřeba.

Koordinátorem celého projektu se stala firma Raytheon, která v tomto duchu podepsala v roce 1997 kontrakt s dodavatelem letecké techniky, firmou Embraer. Monitoring mělo zajišťovat osm letounů vybavených moderními senzorovými systémy.


Brazilský EMB-145SA používaný v rámci programu SIPAM/SIVAM

Původně se jako o nosiči uvažovalo o letounu EMB-120 Brasilia, který však byl ještě menší než SAAB 340, takže panovaly celkem oprávněné obavy, zda bude schopen plnit úkoly na něho kladené a hlavně zda se na palubu vejdou tři operátoři a příslušné konzole. Když byl k dispozici výkonnější ERJ-145 byla specifikace změněna, což se ukázalo jako velmi prozíravé.

Z osmi plánovaných letounů mělo pět nést přehledový radiolokátor, schopný sledovat pozemní a vzdušné cíle a tři kombinaci FLIR (Forward Looking Infra Red) senzorů, mapovacího radaru pracujícího se syntetizovanou aperturou, registry ELINT (Electronic INTelligence) a COMINT (COMmunication INTelligence).

V březnu 1997 byl podepsán s firmou Ericsson kontrakt na dodávku pěti souprav radiolokátorů FSR 890 v hodnotě 25 milionů USD za kus. Vojenská verze letounu s radarem Erieye dostala označení tovární označení EMB-145SA (Surveillance Aircraft) a vojenské R-99A, zatímco zbylá trojice nese tovární označení EMB-145 RS (Remote Sensor) a vojenské R-99B.

FSR 890 pro FAB má zorné pole radiolokátoru rozšířené na 150° po obou stranách antény a radar je optimalizovaný pro vyhledávání pomalých a nízkoletících cílů. V kabině letounu R-99A je pět konzolí s 20palcovými barevnými displeji pro operátory sedící čelem ke směru letu. Kromě toho je na palubě místo na odpočinek pro tři muže na vystřídání směny.

Letoun má moderní avioniku, palubní deska je osazena pěti velkoplošnými barevnými LCD displeji. Komunikace s dalšími systémy jako je identifikační systém IFF (Identification Friend or Foe), ESM (Electronic Support Measures), systém zabraňující srážce s jinými letouny TCAS II (Traffic alerting and Collision Avoidance System), systém varující před nebezpečně malou výškou GPWS (Ground Proximity Warning System) je zajištěna pomocí datové sběrnice MIL-STD 1553B.


Použití výkonnějšího nosiče značně zvýšilo možnosti celého systému

Na velikosti záleží

Vojenské R-99 vycházejí z výkonnější civilní varianty ERJ-145LR (Long Range), která se vyrábí od roku 1998. Letoun je poháněn novými motory Rolls-Royce AE3007A-1 s tahem 33,1 kN, které mají proti civilní verzi zhruba o 20% větší tah, takže má lepší vlastnosti ve velkých výškách a větší stoupavost.

V roce 2001 byly na křídla doplněny winglety, pocházející z verze ERJ-145XLR (Extra LR), která se vyrábí od roku 2000. Winglety snižují indukční odpor a spotřebu paliva. Dalšími aerodynamickými úpravami bylo přidání pomocných kýlových ploch, které zlepšují směrovou stabilitu pod zadní část trupu a přidání pomocných plošek na stabilizátor vodorovné ocasní plochy.

Protože R-99A je postavený pro vyšší provozní rychlosti než S 100B, létá při hlídkování rychlostí 160 uzlů s větším úhlem náběhu (). Z toho důvodu má anténa hřbetě větší sklon směrem k přídi.

Na základě brazilských zkušeností byly vypracované metodiky a scénáře nasazení pro zákazníky, kterým nevyhovuje švédský model s operátory na zemi. Také bylo možné udělat odpovídající ekonomické propočty.

Letoun EMB-145 dal celému sytému větší možnosti, je rychlejší než SAAB 340, má větší dostup i stoupavost. To zajišťuje velmi rychlou reakci na potenciální hrozby. Operátoři na palubě dávají systému větší flexibilitu a nezávislost.

Letoun v pohotovosti na zemi dokáže vzlétnout do 2 minut, 5 minut zabere stoupání do letové hladiny 10 000 stop (3000 m), kde je možné zahájit vyhledávání cílů pomocí radiolokátoru. Během dalších 10 minut vystoupá letoun se zapnutým radiolokátorem do normální letové hladiny 20 000 stop, čímž posune radarový horizont na hranici dosahu radiolokátoru.


EMB-145SA dokážou díky svým výkonům, i nad obrovskými plochami Brazílie, pašerákům dost "zatopit"

Při nasazení na hlídkovém stanovišti vzdáleném 140 km potřebuje letoun k dosažení výchozího bodu 17 minut, může hlídkovat po dobu 7 hodin a 11 minut mu zabere návrat na základnu. Pokud je oblast hlídkování ve vzdálenosti 280 km, trvá let k výchozímu bodu 28 minut a letoun vydrží hlídkovat 6 hodin.

Při střídavém nasazení dvou letounů je oblast nasazení vzdálená 140 km dokonale pokrytá po 99 % času, při dvojnásobné vzdálenosti klesne pokrytí o pouhé 1%. Pokud jsou k dispozici náhradní osádky, dokáže dvojice R-99 zabezpečit nepřetržité hlíkování po dobu 30 dnů.

Pro ilustraci, švédský model na platformě SAAB 340 potřebuje na splnění stejného úkolu, tj. 24 hodinové hlídkování na jednom stanovišti, po dobu 30 dní, tři letouny.

Při nasazení čtyř letounů je R-99A možné udržovat dva letouny ve vzduchu, s tím, že další letoun může být na zemi, v nepřetržité pohotovosti ke vzletu.

Dobrou volbou bylo i použití moderního civilního letounu s ekonomickým provozem jako platformy. Převedeno na peníze, zatímco letová hodina amerického E-3A Sentry stojí 8300 USD, menšího E-2C Hawkeye 2700 USD, v případě R-99A vyjde na pouhých 500 USD. To činí systém dostupným i pro letectva, která hospodaří s menšími rozpočty.

Boj s guerillami

První R-99A byl zalétán 22. května 1999. Jen o pár dní později, 2. června, byl zalétán bitevní A-29 Super Tucano, který měl být „mečem“ systému a prosazovat právo silou tam, kde to nepůjde po dobrém.

24. července 2002 dosáhly první tři letouny R-99A operační způsobilosti a program SIPAM/SIVAM byl slavnostně zahájen. Z informací o nasazení R-99A stojí za pozornost například jejich rozhodující úloha při osvobození 70 argentinských rukojmí, držených peruánskými guerilami.

FAB přidělila svoje R-99 2°/6° GAV (Gruppo de Aviacio) šesté letecké skupině na základně Anapolis ve státě Goias v centrální Brazílii. Letouny používají volací znak Guardiao (strážce). Veškeré údaje o ilegálních aktivitách jak z letounů R-99, tak ze satelitů CBERS (China Brazil Earth Resource Satellite) a dalších senzorů jsou on-line předávány na velitelské stanoviště v Manaus.


Letouny EMB-145SA hlídkují při vyšším úhlu náběhu, proto je anténa více skloněná směrem k přídi

Zde se informace zpracovávají, vyhodnocují a v případě nutnosti jsou do vzduchu vyslány bojové letouny, většinou A-29 Super Tucano, které jsou na boj guerillami a narkomafií nejvhodnější. Velitelství také organizuje spolupráci s leteckými silami sousedních států.

Úspěšné nasazení radiolokátoru Erieye v kombinaci s novým výkonnějším letounem, který má na palubě dostatek místa pro operátory, vzbudilo velký zájem řady zahraničních uživatelů, jakého švédská verze S 100B nemohla nikdy dosáhnout.

Prakticky nikdo totiž nedisponoval sítí velení podobnou systému STRIL90, která umožňovala nechat operátory na zemi. Navíc, když byla k dispozici ověřená čísla provozních nákladů, řada zájemců zjistila, že pořízení radiolokátoru Erieye není tak nedostupné, jako případě ruských, amerických nebo izraelských konkurentů. Postupně začaly přicházet objednávky z různých konců světa.

Zdroje:
Andersson Hans G., Saab aircrafts since 1937, ISBN 978-0-85177-886-0
Browne J. P. R., Thurbon M. T., Electronic warfare part.4, ISBN 818-5250-243
Col., Jane's Radar and Electronic Warfare Systems, ISBN: 978-0-7106-1558-9
Propagační brožury SAAB , BAE systems a Embraer
Periodika:
World Air Power
Letectví a kosmonautika
Code One
Aviacia i vremja
Aviacia i kosmonavtika
Flight
Web:
http://www.airforce-technology.com/
http://www.sci.fi/~fta/index.htm
http://www.greekmilitary.net/

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více