Německá revoluce 1918-1920 I.

Autor: Karl Schlange / Schlange 🕔︎︎ 👁︎ 39.655

Německá revoluce - Nekrvavá část

Prolog

Čtyřicet osm let historie německého císařství lze rozdělit na tři období: dvacetiletí Bismarcka až do roku 1890, éru Viléma II. 1890–1914 a válečné roky. Sociální demokracie za Bismarcka byla stranou rudé revoluce, stíhanou a pronásledovanou úřady. Poté co s jeho odstoupením pronásledování přestalo, začala se strana sociálně demokratická cítit jako součást Vilémovského Německa a z revolučního zápalu zůstal pouze revoluční slovník. S růstem ekonomické úrovně všech obyvatel Německa a vstupem sociální demokracie do parlamentu, a tím rostoucí možnosti dosáhnout moci legální cestou, se rozpor mezi slovy o revoluci pod rudou vlajkou a skutky prohloubil. Po vypuknutí války v roce 1914 se ukázalo, co je klam a co skutečnost. Po dobu jednoho týdne si SPD udržovala ještě nezáludnou revoluční tvář. Dne 25. 7. 1914 zesílily její „plamenné protesty proti zločineckému běsnění válečných štváčů“. V následujících dnech se v Berlíně konala pouliční demonstrace SPD proti válce davem dvaceti tisíc účastníků. Stranické fondy se přesunuly do Švýcarska, SPD se připravovala na zatýkání, zákaz činnosti a konspiraci ve spolupráci se Socialistickou internacionálou v Bruselu. Ale když už byla válka skutečností – devadesáti šesti hlasy proti čtrnácti rozhodla frakce Říšského sněmu o povolení válečných úvěrů a oněch čtrnáct frakcionářů se bez vyjímky sklonilo před většinou (včetně Karla Liebknechta). 4. srpna Hugo Haas přednesl vysvětlení : „Nenecháme vlast v nebezpečí na holičkách.“ Císař mu dal dnes již legendární odpověď: „Již neznám žádné strany, znám jenom Němce.“ SPD se od této chvíle začala chovat jako státní strana. Levice ve straně, která byla dosud věrná revolučním cílům, byla natolik otřesena že se v průběhu války od SPD oddělila. Od roku 1917 tak existovaly dvě sociálně demokratické strany: SPD a USPD (Nezávislá sociálně demokratická strana Německa). První zachovávali státu a válce loajalitu, druzí byli pacifisty a zčásti revolucionáři.

SPD doufala že svým souhlasem získá podíl na státní moci, ale za války se moci chopila německá armáda – od podzimu 1916 bylo vrchní vojenské velení skutečnou německou vládou. Mezi vrchním vojenským velením a většinou v Říšském sněmu panovaly v posledních dvou letech války vztahy podobné vztahům mezi vládou a opozicí v parlamentním státu. SPD se změnila a stala se součástí establishmentu, smířená s monarchií a kapitalismem. Se svými buržoazními protivníky byla připravena se přátelsky střídat ve vládě v poválečném parlamentním systému a její protivníci ji byli blíže než odpadlí soudruzi z USPD, kteří se díky radikálním názorům stali úhlavními nepřáteli.

29. 9. 1918

Reklama

Neděle 29. září 1918 byl den, kdy došlo k nenadálé změně politické scény v Německu. Toho dne byla náhle a překvapivě přijata rozhodnutí, jež vedla k ukončení světové války a ke zlomení německého odporu. Zároveň se začaly odpočítávat poslední hodiny monarchie. Události z 29. září zůstaly na dlouhá léta státním tajemstvím, jež přineslo zároveň kapitulaci a přebudování státu. Obojí bylo dílem Ericha Ludendorffa.

Ludendorffova moc byla v posledních dvou letech války téměř neomezená a nikdy nebyla její neomezenost tak zjevná jako onoho dne, kdy se jí zřekl a rozbil veškeré její nástroje. Když se Ludendorff rozhodl ze dne na den vytvořit z bismarckovského Německa parlamentní demokracii a nechat tuto parlamentní demokracii podepsat kapitulaci, nenašel se nikdo, kdo by se proti němu postavil nebo kdo by se odvážil odporovat. Často se říkalo, že onoho dne, v pátek 27. září, kdy došlo k prolomení Hindenburgovy linie, ztratil nervy. Jasně viděl riziko hrozící vojenské katastrofy. K porážce se postavil čelem. O historickém víkendu z 28. na 29. září dospěl k rozhodnutí a když nemohl plánovat operace vedoucí k vítězství, začal plánovat porážku. Tváří v tvář porážce se soutředil na jeden jediný cíl: zachránit armádu. Aby byla zachráněna existence, muselo být uzavřeno příměří, a to co nejrychleji. Aby byla zachráněna čest armády, musela požádat o příměří vláda, nikoli vrchní vojenské velení. Příměří muselo být motivováno politicky, nikoli vojensky. Aby nabídka příměří vypadala jako politicky motivovaná, musela být spojena s mírovým návrhem a musela být předložena těmi, kdo již vstoupili do jednání o mírové dohodě – tj. politickými stranami většiny Říšského sněmu. Tyto strany musely být tudíž zastoupeny ve vládě, nebo ji musely samy tvořit. Aby se většina Říšského směnu odhodlala převzít na sebe vládní zodpovědnost za tak nepříznivých podmínek, bylo nutné jí něco nabídnout, a to změnu ústavy a přechod k parlamentní formě vlády. 28. byl do plánu zasvěcen Hindenburg a odsouhlasil ho. 29. bylo dosaženo souhlasu ministra zahraničí, císaře a kancléře. Císař se nepokusil odporovat a odsouhlasil jak parlamentarizaci, žádost o příměří i demisi říšského kancléře hraběte von Hertling. Ludendorf prohlásil v generálním štábu: „Požádal jsem Jeho Veličenstvo, aby nyní do vlády přivedl ty, jimž vděčíme za to, kam jsme se dostali. Teď tedy uvidíme tyto pány v ministerstvech. Mají jen uzavřít mír, který nyní musí být uzavřen. Ať si sami sní, co si navařili a chtěli to naservírovat nám!

Východiskem pro Ludendorfa bylo odmítání odpovědnosti za porážku, která bude později opředena legendou o „ráně dýkou do zad“. 4. října byla odeslána žádost o příměří na státy Dohody a 5. Října 1918 se Německo z novin dovědělo, že se stalo parlamentní demokracií, že má novou vládu v čele se sociální demokracií a že odeslala americkému presidentovi Wilsonovi žádost o příměří a mír. O tom, co se odehrálo 29. září, se nikdo nic nedověděl, o tom že žádost si vynutil Ludendorf, věděl jen malý okruh lidí. Konec války však tak rychle nepřišel, mezi 8. a 23. říjnem Wilson odeslal tři nóty. V první požadoval stažení vojsk z obsazených území, ve druhé zastavení ponorkové války a ve třetí tlačil na císařovu abdikaci. O každou odpověď se mezi Berlínem a generálním štábem ve Spa vedly spory. Ludendorf postupně obrátil a začal se zasazoval o přerušení výměny nót a pokračování v boji. Velký spojenecký průlom, jehož se tolik obával, se nekonal, západní fronta sice povolovala, ale nezhroutila se. S první nótou vyslovil Ludendorf svůj souhlas, ke druhé odmítl odpovědnost za souhlasnou odpověď, po třetí 24. října svévolně vydal bez konzultace s vládou armádní rozkaz, v němž prohlásil, že nóta je nepřijatelná a povede k pokračování vojenského odporu. Následkem toho byl 26. října císařem pokárán, že zklamal jeho důvěru, nabídl rezignaci a ta byla překvapivě pro něj přijata, zatímco paralelně nabídnutá resignace Hindenburga přijata nebyla. Tak skončila diktatura generála Ludendorfa.

Od třetí Wilsonovy nóty se celé Německo bavilo jen na dvě témata – otázka abdikace císaře a revoluce. Mnozí, včetně vysoko postavených funkcionářů, viděli v abdikaci císaře možnost jak zachránit stát, protože pokud příměří ztroskotá na otázce císaře, potom hrozí vypuknutí sociální revoluce. Tomu bylo potřeba předejít. To si myslel i předseda sociální demokracie Ebert – proto si přál příměří stejně naléhavě jako lid a vláda. V případě, že by vypukla revoluce, potřeboval armádu k jejímu potlačení. K tomu bylo potřeba uzavřít příměří aby se mohla vrátit z Francie zpět do Německa.

Revoluce

Měsíc říjen roku 1918 byl dobou mezi válkou a mírem, mezi císařstvím a revolucí, mezi vojenskou diktaturou a parlamentní demokracií. V Berlíně i jinde se scházeli spiklenci a plánovali revoluční akce, zpočátku na 4., pak na 11. listopadu. Nakonec to ale nebyli spiklenci, kdo zahájil německou revoluci, ale velení námořního loďstva.

20. října přišel v souladu s druhou nótou rozkaz k zastavení ponorkové války a velení se rozhodlo přeci jen pokusit se svést rozhodující bitvu s loďstvem Dohody. Bylo to rozhodnutí přijaté za zády nové vlády a před ní též utajované. A této vzpouře důstojníků proti vládě odpověděly vzpourou posádky lodí.

Reklama

Nespokojenost posádek válečných lodí rostla již dlouho, již v roce 1917 se vyskytovaly případy porušení kázně s politickým podtextem. Byly tvrdě a přísně trestány. Vůbec nic nenasvědčovalo tomu, že by zastrašení námořníci hodlali položit život na poslední chvíli před koncem války ve vzpouře, ale stejně tak ho nechtěli ztratit ve velké námořní bitvě pro čest námořnictva. Když byly ovšem postaveny před volbu riskovat život tak jako tak, rozhodly se posádky většiny velkých lodí nasadit život raději ve vzpouře než v námořní bitvě.

Vzpoura na Schilligské rejdě – nejutajenější drama, o němž se po několik dní nedověděl nikdo ani v Berlíně, ani v generálním štábu ve Spa – skončila nerozhodně. Po několika minutách, během nichž na sebe z bezprostřední blízkosti mířila děla vzbouřených a nevzbouřených německých lodí, se povstalci vzdali. Potud zvítězili důstojníci, ale za cenu toho, že ze sebevražedného útoku sešlo. Neodvážili se jít do bitvy s nespolehlivým mužstvem, tím dosáhlo svého cíle mužstvo. Flotila, která se shromáždila u Schilligské rejdy, byla zase rozptýlena. Ve Wilhelmshavenu zůstala jen jedna eskadra, druhá byla odeslána do Brunbüttelu a třetí, v níž ke vzpouře nedošlo, odplula do Kielu, kam dorazila 1. listopadu. Tisíc zatčených námořníků bylo dopraveno na pevninu a uvrženo do vězení, kde měli čekat na válečný soud a popravčí četu za vzpouru.

První den po návratu do Kielu mužstvo vyslalo delegaci k velitelství s žádostí o propuštění uvězněných námořníků. Byla odmítnuta. Druhého dne námořníci debatovali s vojáky námořní pěchoty a dělníky z loděnic v Kielském domě odborů. Třetího dne, v neděli 3. listopadu, chtěli v debatách pokračovat, ale Dům odborů byl uzavřen a byla před ním ozbrojená stráž. Na volném prostranství se k nim připojily dělníci, po vyslechnutí řečníků se vydali na demonstrační průvod. Na jedné křižovatce byl průvod zastaven vojenskou hlídkou. Velitel, poručík Steinhäuser, vydal demonstrantům povel k rozchodu. Když na něj nereagovali, vydal rozkaz ke střelbě. Na zemi zůstalo devět mrtvých a dvacet devět raněných. Jeden z ozbrojených námořníků se rozběhl směrem k poručíkovi a zastřelil ho. Revoluce v Německu začala… Nebylo cesty zpět.

4. listopadu zvolili námořníci třetí eskadry vojenskou radu, odzbrojili důstojníky a na stěžních vztyčili rudé vlajky. Nepřidala se jen Schlesien, která uprchla na moře. Jedinou obětí byl kapitán Weniger z lodi König – byl zastřelen při obraně vlajkového stožáru. Ozbrojení námořníci se vydali na pevninu, obsadili vojenské vězení a osvobodili uvězněné. Odpoledne do Keilu dorazil vojenský oddíl pověřený potlačením vzpoury námořníků, vojáci se však s námořníky sbratřili a nechali se odzbrojit. Námořní pěchota vyslovila solidaritu s námořníky, dělníci vstoupili do stávky a večer čtvrtého listopadu mělo čtyřicet tisíc vzbouřených námořníků a vojáků Kiel ve svých rukou.

Večer dorazili vyslanci berlínské vlády, poslanec Gustav Noske a státní sektorář Haussmann, byli nadšeně zdraveni a Noske byl prohlášen „guvernérem“. Je to důkaz toho, že se námořníci nevzbouřili proti vládě, ale za vládu, proti důstojníkům plánujícím obětování lodí bez vědomí vlády v poslední námořní bitvě války.

Na rozdíl od 30. října se však vzpoura šířila dál Německem a tak přeměnila revoltu v revoluci. 5. listopadu zachvátila revoluce Lübeck a Brunsbüttelkoog, 6. listopadu Hamburg, Brémy a Wilhelmshaven, 7. listopadu Hannover, Oldenburg a Kolín. Osmého revoluce ovládla všechna velká města na západě Německa do dostala se k Magdeburgu a Lipsku. Od třetího dne se začala revoluce šířit samovolně. Všude se odehrávalo to samé – vojáci volili vojenské rady, dělníci rady dělnické, vojenské úřady kapitulovaly nebo rozprchly, civilní úřady uznaly svrchovanost dělnických a vojenských rad. Propouštěli se političní vězni a docházelo ke sbratření vojáků a civilistů.

V kasárnách byly do rad často zvoleni nejoblíbenější nebo nejváženější vojáci aklamací. Do dělnické rady bylo ve většina případů zvoleno předsednictvo místní stranické organizace, a to jak SPD, tak Nezávislých a poté byla volba potvrzena aklamací na masových shromážděních. Byla to revoluce bez tribunálů, lynčování a krveprolévání. Západní část Německa se tak přeměnila na republiku rad. Revoluce nebyla socialistická, nebo komunistická, ale spíše republikánská a antimilitaristická.

V tomto revolučním týdnu, kdy se šířila Německem jako požár a triumfovala v Mnichově, vyhasla ve svém ohnisku v Kielu. Poslanec SPD Gustav Noske, telefonoval do Berlína a dostal volnou ruku k pokusu potlačit tamní revoluční hnutí. O několik dní později mohl spokojeně hlásit, že se mu povedlo obnovit autoritu důstojníků a námořníky navrátit k běžné službě. Zastavit revoluci se stalo cílem tří mocenských center – generálního štábu v belgickém Spa, říšské vlády Maxe Bádenského v Berlíně a sociální demokracie pod předsedou Ebertem, jež se chtěla postavit do čela vlády. Všichni se shodli v tom, že je nejdříve nutno sjednat příměří, protože pokud bude pokračovat válka, bude pokračovat i revoluce, která je proti ní. 6. listopadu bylo přijato sdělení, že vrchní velitel Dohody je připraven přijmout německou delegaci pro sjednání příměří. Ještě téhož dne se tedy na cestu vydal státní sekretář Erzberger do Versailles.

Reklama

7. listopadu svolali Nezávislí (původně levě radikální frakce odštěpená z SPD) v Berlíně na večer dvacet šest shromáždění. Vláda je chtěla zakázat, ale SPD oponovala s tím, že by to posílilo revoluční nálady. SPD chtěla umožnit shromáždění, převzít jejich vedení a otupit jejich ostří. Friedrich Ebert prohlásil: „Dnes večer musíme ultimátum vyhlásit z každé tribuny, jinak nám celá společnost přeběhne k Nezávislým. Císař musí okamžitě odstoupit, jinak tady máme revoluci.

9. listopad

8. listopadu byl do Berlína stažen 4. myslivecký pluk do Alexandrových kasáren. Mezi vojáky se začal šířit neklid, ale po pochodu byli unaveni, a tak se delegace vojáků vypravila do redakce stranického časopisu SPD Vorwärts. Zde překvapili zasedání členů SPD, které žádali o vysvětlení. Poslanec Otto Wels se rozhodl jít s nimi. Při proslovu na nádvoří Alexandrových kasáren, až je strhl na svou stranu a žádal je, aby zabránili občanské válce. Po tomto úspěchu začal Wels objíždět i ostatní kasárna v Berlíně. Mezitím zprávy o frontových jednotkách potvrzovaly jejich nepoužitelnost pro nasazení uvnitř Německa. Říšský kancléř Max Bádenský to komentoval slovy: „Revoluci nadále nemůžeme jen potlačovat, musíme ji zadusit.“ Zadusit revoluci znamenalo dopomoci jí ke zdánlivému vítězství – císař musí abdikovat, napůl sociálnědemokratická vlála se musí stát plně sociálnědemokratickou a říšským kancléřem se musí stát předseda SPD Friedrich Ebert. Na něm zůstane úkol zdánlivě vítězící revoluci uklidnit a obnovit pořádek, jako to dokázal Noske v Kielu.

Události se však nezadržitelně valily vpřed. Zatímco císař ve Spa diskutoval se svými poradci o tom, zda podat rezignaci či nikoli, nechal pod tlakem shromážděných mas v ulicích Berlína říšský kancléř Max Bádenský jeho rezignaci veřejně vyhlásit. Pod tlakem stejného davu byl nucen jednat i Ebert, který napochodoval do sídla říšské vlády a vynutil si odstoupení Maxe Bádenského a sám převzal správu záležitostí Říšského kancléřství. Mezitím Vilém II. podepsal abdikaci na císařský trůn a nechal si titul pruského krále. Zpráva o jen částečné abdikaci v Berlíně zveřejněna nebyla. Plná abdikace byla podepsána až o tři týdny později v Holandském exilu – to už ale pro běh událostí nemělo žádný význam a 9. listopad se do dějin zapsal jako poslední den německé monarchie.

O půl páté z obsazeného královského zámku vyhlásil Karl Liebknecht další německou republiku, tentokráte socialistickou. Situace ještě eskalovala, když večer tvrdé jádro vůdců dělnických stávek (v budoucnosti známých jako Spartakovci) s několika sty muži obsadilo v další samostatné akci budovu Říšského sněmu a vytvořilo revoluční parlament. Toto zasedání dělníků rozhodlo, že druhého dne ráno budou ve všech továrnách a kasárnách zvoleny dělnické a vojenské rady. Na každých tisíc dělníků měl být zvolen jeden zástupce a jeden za každý vojenský prapor. Tito zvolení zástupci se měli shromáždit v pět hodin odpoledne v budově cirkusu Busch, aby tam jmenovaly prozatímní vládu – „Radu lidových pověřenců“. O Ebertově vládě SPD se už nemluvilo, ve snaze zbavit ji moci. Dělnickým předákům šlo o vlastní mocenský převrat. Ebert se však tak snadno nevzdal a rozhodl se na shromáždění převzít iniciativu do svých rukou, i za cenu ústupků vůči koalici s Nezávislými (USPD) a pod heslem apelujícím na usmíření a jednotu se postavil do čela akce, svolané za jeho zády. Zmobilizoval proto členy SPD mezi dělníky a do kasáren poslal Otto Welse, aby přesvědčil vojáky. Sobota 9. listopadu byla vyvrcholením improvizované revoluce bez vůdců, která začala v Kielu, neděle desátého byla začátkem konce, ač to navenek vypadalo jako její největší trumf.

Po noci plné agitace obou stran byly karty rozdány jinak, než jejich iniciátoři plánovali. Richard Müller, jeden z vůdců revolučních předáků, referoval o tom, že v několika továrnách byli do dělnických rad zvoleni ti samí funkcionáři SPD, které dělníci den předtím vyhodili z továren za to, že se nepřipojili k jejich revolučnímu hnutí. Kandidáti revolučních předáků z velké části obstáli, ale velká část novvě zvolených dělnických rad byla tvořena členy SPD. Zatímco u dělníků SPD uspěla jen částečně, u vojáků byl její úspěch díky práci Otto Welse naprostý.

Mezitím co se chystalo rozhodující střetnutí o moc v cirkuse Busch, dosavadní vláda v neděli znovu zasedala a po výměně telegramů s vrchním vojenským velením odsouhlasila a potvrdila do Compiegne, že akceptuje tvrdé podmínky příměří Dohody bez významných úlev. Odpoledne USPD jmenovala tři zástupce do koaliční vlády s SPD – Dittmann, Haase a Barth (Emil Barth byl zároveň jeden z vůdců revolučních Spartakovců). Vůdcové Spartakovců se také průběžně zajišťovali proti vývoji situace a ve snaze vyšachovat SPD od moci se shodli na návrhu Akčního výboru dělnických a vojenských rad.

Na drama v cirkuse Busch se dostavilo kolem tisíce vojáků a zhruba dva tisíce dělníků. Shromáždění předsedal Emil Barth, jeden z vůdců Spartakovců a čerstvě zvolený lidový pověřenec koalice SPD s USPD. Friedrich Ebert oznámil sjednocení obou socialistických stran do společné vlády, čímž strhl pozornost delegátů na svou stranu. Projev Karla Liebknechta, zabývající se prohřešky SPD z předválečné doby, nezapadl do situace a byl přerušován skandováním vyzývajícím ke svornosti. V tom okamžiku se o slovo oproti programu přihlásil Emil Barth a místo aby vyzval účastníky k hlasování do Akčního výboru, jak bylo domluveno se Spartakovci, vedl dlouhý proslov reagující na Liebknechtovu řeč. Na konci se četla jména připravených kandidátů a tu se přihlásil o slovo ještě jednou Ebert a komentoval výbor jako zbytečný, ale pokud už musí být tak ať v něm jsou zastoupeny obě socialistické strany paritně jako ve vládě, neboť na seznamu nebylo žádné jméno z SPD. V reakci na to Barth křičel: „V této radě, nesmí sedět žádný pravicový socialista!“. V davu delegátů se strhla vřava. Richard Müller a Karl Liebknecht se pokusili vystoupit proti paritnímu zastoupení, byli však překřičení davem. Zejména vojáci ve spodních řadách se nahrnuli k předsednickým stolům a vyhrožovali, že revoluci povedou dál sami bez dělníků a politických stran.

Následovalo přerušení jednání, poté se schválilo vytvoření paritní Výkonné rady dělníků a vojáků, z nichž polovina byla z SPD a polovina ze Spartakovců. Byla potvrzena nová říšská vláda s názvem Rady lidových pověřenců a odsouhlasena rezoluce o socialistické republice a světové revoluci. Ta druhý den vyšla v novinách, ale stranický list SPD ji neotiskl. V noci toho revolučního dne došlo ještě k jedné důležité události, když jmenovaný vůdce revoluce Ebert uzavřel telefonickou dohodu tajnou linkou s generálem Groenerem, kde si dohodli vzájemnou spolupráci v potlačení radikalismu a bolševismu. Od této chvíle hráli představitelé SPD dvojí hru. Slovy zůstali revolucionáři a zatímco si vyřizovali účty se svými protivníky na levici, nahrávali svými skutky pravicové kontrarevoluci, která si ale jejich zásluh nevšímala. Po dvou měsících vedla Ebertova dvojí hra, kterou spolu s ním hrála i celá SPD, k vypuknutí občanské války.

Rozkol mezi vedením SPD a členstvem začal 16.prosince 1918 na všeněmeckém kongresu rad. Na návrh delegace z Hamburgu přijal usnesení, známé jako „Hamburské body“. Podle nich měla být vrchní velitelská moc podstoupena vojenským radám, důstojníci voleni ve svobodných volbách, zrušena hodnostní označení a vztahy nadřízenosti a podřízenosti mimo službu. Nejeden z účastníků kongresu rad informoval o událostech, které se udály během zpátečního pochodu vojska ve městech na západě Německa, jako zatýkání a týrání dělnických rad, pálení rudých vlajek a tajné rozkazy na vytváření oddílů dobrovolníků pro případ občanské války. Eberta zatím ještě nikdo nepodezíral, o jeho spojenectví o Groenerem se zatím nevědělo. Přijetí „Hamburských bodů“ Groenerovu důvěru ve spojenectví s Ebertem citelně zasáhlo. Hindenburg telefonoval ihned poté, co usnesení kongresu „neuznal“. Groener přijel do Berlína a vyhrožoval odstoupením, pakliže by Hamburské body byly realizovány. Lidoví pověřenci z řad USPD naopak vyhrožovali odstoupením v případě, že by Hamburské body v praxi realizovány nebyly. Ebert se snažil získat čas. Vrchní vojenské velení zatím začalo na cvičištích v okolí Berlína vytvářet oddíly dobrovolníků z jim spolehlivých lidí. Jednotky v Berlíně, které se původně přidaly na stranu revoluce, začaly být neklidné. A zatímco obyvatelé Berlína se chystali na své první mírové vánoce, ráno 24. prosince 1918 se Berlín dočkal hřmění výstřelů děl jako předehry začínající občanské války.

Zdroje:
http://encyklopedie.seznam.cz/heslo/423586-nemecko-dejiny-nemecka-revoluce-versaillesky-mir
http://en.wikipedia.org/wiki/German_Revolution
Sebastian Haffner - Německá revoluce 1918-19

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více