Irácko-iránská válka 7. část

Autor: Mgr. Miloš Šípoš / Milosh984 🕔︎︎ 👁︎ 22.025

Opotřebovací válka

Na počátku léta probíhaly uvnitř íránské vlády diskuze o dalším strategickém směřování války. Na jedné straně se rýsovala možnost přijmout nabídky na uzavření příměří za zprostředkování Alžírska, společně z nabídkou válečných reparací ze strany Kuvajtu a Saudské Arábie. Na druhé straně byla možnost pokračovat ve válce až do konečného vítězství. Poté co bylo 3. května letadlo s alžírským ministrem zahraničí sestřeleno iráckou stíhačkou, byla vybrána druhá možnost a začátkem léta padlo rozhodnutí udeřit mohutnými silami na Basru. Iránské vedení se domnívalo, že dobytí Basry vyvolá povstání mezi iráckými šíity, které nakonec povede k zhroucení Saddámova režimu. Tento předpoklad byl ale příliš optimistický. Třebaže se irácký režim choval ke svému šíitskému obyvatelstvu macešsky, neznamenalo to, že by většina z nich toužila po zavedení islámské vlády po vzoru Íránu. Ale ozbrojená opozice proti Husajnovi byla v Iráku přítomna a dávala o sobě vědět. 11. července se Saddám vydal do svého rekreačního sídla u Dudužajlu, severně od Bagdádu. Při přesunu byla jeho kolona přepadena a deset jeho osobních strážců zahynulo při přestřelce. Husajnova odplata byla strašlivá, zatýkaní podezřelých ale i náhodně vybraných mužů a chlapců bylo jen předehrou. Na základe rozsudku revolučního tribunálu bylo minimálně 148 z nich popraveno a mnoho dalších bylo mučeno ve vezeních státní bezpečnosti.

Ofenzíva s krycím názvem „Ramadán" začala 13. července sérii útoků, do kterých bylo postupně nasazeno více jak 90 000 íránských bojovníků, což byl ekvivalent asi pěti divizí. Iráčané ale podobný záměr očekávali a posílili bránící jednotky dalšími tankovými brigádami a pěchotou, takže se početně téměř vyrovnali útočníkům. Mnohem závažnější chybou bylo, že íránské velení opustilo úspěšnou taktiku, kdy byly jednotlivé oddíly „gard" a regulérní armády navzájem koordinovány a podporovány letectvem. A tak zatímco se tisíce íránských bojovníků zoufale snažily prolomit irácké linie, pokaždé uvázly v minových polích a drátěných zátarasech. Armádní jednotky se jim pokusily ulehčit útokem severně od hlavní frontové linie, kde mechanizované oddíly pronikly až do hloubky 15 kilometrů, ale jejich nasazení bylo nekoordinované a mnoho užitku nepřineslo. Do konce měsíce podnikli Iránci ještě tři další útoky ale bez výraznějšího úspěchu. Iránci museli postupovat úzkými pásy suché půdy mezi mokřinami, kde se stávali snadným terčem iráckého dělostřelectva. Následný irácký protiútok vždy vytlačil Íránce zase zpět na původní pozice. Zajímavé bylo, že iráčtí vojáci bojovali mnohem zarputileji, když se teď vlastně „bránili" perskému agresorovi. Při odrážení jednoho ze závěrečných útoků došlo k zajímavé události, kdy Iráčané použili minometné granáty naplněné slzným plynem, které v řadách nezkušených Bašidžr způsobily nepopsatelný chaos. To přimělo Iráčany k přezkoumání možnosti použití bojových plynů a jejích nasazení, které už o pár let realizovali se zničujícím účinkem. Iráčané zde také úspěšně nasadili útočné vrtulníky Mi-24D „Hind" a lehčí protitankové SA.342 Gazelle, které byly na základě doporučení východoněmeckých poradců používány jako létající protitankové dělostřelectvo.

Reklama

Íránské letectvo se snažilo podporovat vlastní jednotky ze všech sil a kromě běžných úkolů přímé letecké podpory, uskutečnilo i několik hloubkových úderů na strategické cíle v iráckém zázemí. Za pozornost stál především nálet z 21. července, který uskutečnila dvojice Phantomů ze základny Hamedan. Vedoucí letoun pilotoval jeden z nejzkušenějších pilotů a operačních důstojníků Iránského letectva pplk. Abbas Dowran. Jejich cílem byla budova iráckého kongresového centra v Bagdádu, kde se mělo konat setkání delegátů tzv.: „hnutí nezúčastněných". Ajatolláh Chomejní jej považoval za ideální cíl jak demonstrovat moc iránského letectva a znemožnit Sadáma v mezinárodním měřítku. Formace nejdříve úspěšně pronikla až do prostoru bagdadského letiště al-Muthaná, tam se ale dostala do palby baterie protiletadlových raket Roland-2. Vedoucí letoun byl zasažen a zatímco co se navigátorovi podařilo katapultoval, pplk. Dowran při pádu letounu zahynul. Druhý letoun byl při návratu domů zasažen šrapnelem protiletadlového dělostřelectva. Jeho pilot maj. Mahmud Eskandary byl zraněn v obličeji a proti Phantomu navíc odstartovaly irácké MiGy. Dvojice Tomcatů mezitím hlídkovala nad hranicemi u Mandali, přičemž měla přísně zakázáno je překročit a nechat tankovací letoun bez doprovodu. Nerespektovali však rozkazy a okamžitě se vydali na pomoc zmrzačenému Phantomu. Pilot vedoucího Tomcatu kpt. Džavád Hašemi odpálil raketu AIM-54 Phoenix proti formaci čtyř MiGů-23 ze vzdálenosti necelých 100 kilometrů. Střela zasáhla vedoucí MiG a obrovská exploze smetla i jeho wingmana. Mezitím se druhý Tomcat zaměřil na čtveřici přilétajících letounů Su-22M a ze vzdálenosti 35 kilometrů vypálil raketu, kterou jednoho protivníka sestřelil. Poškozený Phantom nakonec nad Íránem dotankoval palivo z Boeingu 707-3J9C a vrátil se na svou domovskou základnu.

Koncem září a počátkem října íránské jednotky, soustředěné na střední části fronty v rámci operace „Muslím ibn-Aqíl", se pokusily o průlom v oblasti západně od Sumárských vrchů, s cílem postupovat dál směrem na Bagdád. Do bojů byly kromě jednotek I. armádního sboru nasazeny i silné oddíly „gard" v celkovém počtu asi 70 000 bojovníků. Ty udeřily na iráckou obranu u města Mandali a zpočátku byl jejich postup úspěšný. Iráčané se ale dokázali poměrně rychle zkonsolidovat a zastavit íránské jednotky, které také utrpěly mnoho ztrát a operace takového rozsahu byla prostě nad jejich síly. Až do počátku listopadu tak na bojišti zavládl klid a další útoky podnikli Íránci v oblasti spadající pod 3. armádní sbor. Cílem ofenzívy nazvané „Muharrám-ol Hurrám" byla tentokrát ropná pole u Bajatu v oblasti Naft-e Šahr a strategická silnice Zobeidat-Šaharáni. Íránské jednotky o síle čtyř divizí pravidelné armády a jejich početní ekvivalent z oddílů „gard" sice dobyly část území u hranic, ale jejich postup byl po krvavých bojích zastaven nasazením iráckých záloh a kvůli stále se zhoršujícímu počasí. Deště, které měnily oblast v bažiny, byly příliš silnou překážkou a to i přes podporu, kterou se jim pokoušelo poskytovat íránské letectvo. Útoky bojových letounů a vrtulníků sice způsobily Iráčanům značné ztráty, ale celkovou situaci na frontě zvrátit nedokázaly.

Koncem roku došlo opět ke zklidnění a obě strany mohly spočítat své ztráty. Přesto, že Iránci měli od začátku konfliktu už téměř 200 000 mrtvých a letectvo také strádalo nedostatkem náhradních dílů, celkově situace vyznívala hůře pro Irák. Ztráta téměř 75 000 mrtvých, zraněných a zajatých byla krutou ránou, kterou se nedařilo zakrýt ani mohutné propagandě, která do té doby hlásala, že Saddám Husajn se obejde bez mimořádných válečných opatření a dodatečných vojenských odvodů.

Irácká armáda dosahovala početního stavu jen asi 200 000 vojáků včetně „dobrovolníků" z Egypta, Jordánska nebo Sudánu, válčících proti „perskému" nepříteli. Snad to představitelé SSSR viděli jinak, protože se připojili k rozsáhlým dodávkám vojenského materiálu, který už dorazil z Číny, Egypta a Francie. Koncem roku byly irácké jednotky zreorganizovány a posíleny dodávkami obrněných vozidel, dělostřelectva a tanků, včetně nových T-72. V předchozích bojích poničené letectvo bylo přezbrojeno a kromě čínských kopii MiGů-21 i výkonnými sovětskými letouny MiG-23/-25 a ve Francii byly spěšně zamluveny další letouny Mirage F.1EQ. Pro obnovu prakticky zničeného námořnictva byly v Itálii objednány moderní fregaty a několik pomocných plavidel. Zvláštní roli tehdy hrály Spojené státy, které, i přes formálně přerušené diplomatické vztahy, poskytly Iráku zpravodajské informace o íránské armádě, letectvu a systému PVO. Rovněž přimhouřili oči nad vojenskou pomocí a úvěry, které mu byly poskytované ropnými státy.

Na přelomu roku 1982/83 se nejvyšší íránští vojenští, političtí a duchovní vůdcové nacházeli uprostřed diskusí ohledně dalšího vedení války. Zejména velitelé regulérní armády a někteří pragmatičtí politici se stavěli proti strategii kleriků, sázejících na někdy až fanatické nadšení bojovníků „gard". Jejich bojová morálka a sebeobětování bylo příkladné, ale kromě obrovských ztrát nepřinášeli mnoho vojensky využitelných úspěchů. Konečné válečné plány pro rok 1983 počítaly s několika mohutnými údery po celé délce fronty, na severu i s vydatnou pomocí kurdských rebelů. Cílem stále zůstávalo proražení iráckých linií a dobytí Basry, přetnutí strategické dálnice Bagdád-Basra a na severu mělo být cílem obsazení ropných polí a ropovodu do Turecka. Bez ohledu na krvavě zaplacené zkušenosti se íránské vedení upínalo k bezmeznému náboženskému zápalu příslušníků „gard", kteří měli nést hlavní tíhu bojů, aniž by se ale zajímali o řádné koordinování svých operací s akcemi regulérní armády. Nový rok začal 6. února mohutným útokem, nazvaným „Va al-Fadžr-1" (Za svítání) u al-Amary. Iránské velení poslalo do bojů veškeré rezervy, čítající asi 100 000 bojovníků s cílem zmocnit se dálnice Bagdád-Basra. Ani Iráčané na nic nečekali a zesílili linie 4. armádního sboru dalšími pěšími a tankovými zálohami, čímž se jejich jednotky početně téměř vyrovnaly íránským. Iránci postupovali na linii směrem od Fakehu na al-Amaru, která je střediskem governátu Maisan. Boje byly jako obyčejně velmi prudké, provázené těžkými ztrátami na obou stranách. Po několika dnech byli Iránci už jen asi 15 kilometrů od dálnice Bagdád-Basra a pokud by se jim zdařil průlom, hrozilo zhroucení celé fronty. Iráčané se ale opět zmobilizovali a s nasazením všech sil se íránský útok podařilo zpomalit a nakonec zastavit. Následovalo několik silných protiútoků iráckých mechanizovaných jednotek a Iránci byli do 26. února zase na původních pozicích. Přesné informace chybí, ale odhaduje se, že během bojů utrpěli Iráčané asi 8 000 a Íránci asi 12 000 mrtvých a raněných.

Reklama

Íránci se ale ani po tomto neúspěchu nehodlali vzdát a 10. dubna zahájili útoky v oblasti Ein Choš, Mandali a v následujících dnech další útoky směrem na Amaru. Iráčané byli ale připraveni a tyto útoky nepřinesly žádnou výraznou změnu frontové linie. Přes svůj relativně malý počet byly velmi cennou součástí iráckého arzenálu útočné vrtulníky Mi-24 „Hind". Díky své rychlosti a velké nosnosti byly často nasazovány do útoků na špatně vyzbrojené „gardisty", kteří k nim měli oprávněný respekt. Po několika týdnech nervózního klidu zahajují Íránci 23. července operaci „Va al-Fadžr-2", tentokrát na severní frontě. Původní záměr prorazit od iránského Piranšáhu do Ravanúzu se sice nezdařil, ale udrželi se u Hadž Umránu, kde s pomocí kurdských bojovníků dokázali obsadit významné pozice a udržet se proti iráckému protiútoku. Irácké jednotky při pokusu vytlačit Iránce z jejich pozic poprvé použily ve větším množství chemické bojové látky, ale jejich nasazení přineslo víc škody než užitku a chaotický útok byl nakonec zastaven.

30. července zahájili Iránci operaci „Va al-Fadžr-3", která, jak doufali, naváže na jejich úspěchy na severní frontě. Tentokrát ale měli víc štěstí Iráčané. Špatně koordinované útoky íránských pravidelných jednotek a akce „gard" tentokrát dopadly na dobře zakopané a připravené irácké jednotky západně od Mehránu. Stovky iránských bojovníků vykrvácely na minových polích a dělostřelecké palbě, bez toho, aby získay jedinou významnější pozici. V první polovině srpna se irácké jednotky odhodlaly k protiútoku a podařilo se jim dobýt Mehrán, ale pak byly opět zastaveny fanatickým odporem iránských vojsk. Koncem října se zase více dařilo Iráncům, kteří se v rámci operace „Va al-Fadžr-4" pokusili o průlom na severní frontě směrem na Pandžvin. Při tom úspěšně vytlačili jednotky 1. armádního sboru z pozic mezi městy Baneh a Marivan a vyplnili výběžek, který předtím otevřeli Kurdové. Slibně se rozvíjející útok byl postupně zastaven a mnohem promyšlenější nasazení chemických bojových látek donutilo Iránce k ústupu. Iráčané podle zjištěných informací použili speciálně upravené letecké pumy o hmotnosti 250 kg plněné yperitem. Právě řádné osvojení si zásad jejich použití znamenalo zásadní posun ve vedení bojových operací. Iráčané tak získali účinnou zbraň proti masovým útokům bojovníků „gard", kteří trpěli nedostatkem protichemických ochranních prostředků.

Na konci roku je bilance ztrát hrozivá. Irák přiznal více než 50 000 mrtvých a Írán 120 000 mrtvých, raněných a nezvěstných. Přesto, že si Iránci uchovali strategickou iniciativu, jejich útoky byly nekoordinované a příliš dlouhé přestávky vždy dovolily irácké obraně se zkonsolidovat a přesunout jednotky na ohrožený úsek fronty. Zatímco Iránci si na nedostatek vojáků stěžovat nemuseli, vždyť jen armáda a „pravidelné" jednotky Revolučních Gard měly společně kolem 500 000 mužů, další statisíce členů milicí Bašidžr byly organizovány v mešitách, závodech a na venkově. Naopak irácká armáda musela opět vyškrábat „dno hrnce" a sáhnout k dodatečným odvodům, aby nahradila lidské a materiální ztráty utrpěné na frontě. Její stav se koncem roku blížil 300 000 vojákům v aktivní službě a přibližně stejnému počtu záložníků.

Iránské strategické cíle se nezměnily ani v následujícím roce a Ajatolláh Chomejní zopakoval své požadavky. Saddám si to uvědomoval a dal Iránu ultimátum, ve kterém hrozil leteckým bombardováním, pokud Irán nezastaví své vojenské akce a nepřistoupí na příměří. Od poloviny měsíce až do 22. února Iráčané podnikli intenzivní letecké a raketové údery na íránská města a průmyslovou infrastrukturu, včetně civilních závodů. Íránci postupně přestali hledět na civilní oběti a odpověděli rozsáhlým ostřelováním Basry, zejména petrochemických závodů. Tyto útoky později dostanou pojmenování „Válka měst". Ze zpětného pohledu se zdá, že Saddámův záměr spočíval v otevření „druhé fronty", když jeho pozemní jednotky toho nebyly schopny. Iránci reagovali po svém a 16. února zahajují operaci „Va al-Fadžr-5", s cílem prorazit iráckou obranu v bažinatém terénu severně od Basry a protnout dálnici Bagdád-Basra. Podle odhadů americké rozvědky obě strany shromáždily na frontové linii asi 200 000 vojáků. Zatímco Iráčané měli výhodu lepších obranných pozic, íránské jednotky se je snažily v maximální míře obejít mokřinami a nebo naopak využívat bažinatého terénu ke skrytým přesunům. V úvodní fázi bylo úspěšně vybudováno předmostí na stovkách ostrůvků uprostřed bažin Chaúr al Huwaizá, ale pak se íránské útoky soustředily na dobře vybudované pozice iráckého 2. armádního sboru mezi Amarou a městem al-Kurna, kde byli Íránci pokaždé s těžkými ztrátami zatlačeni do svého chatrného předmostí. Iránské útoky pak od 22. února plynule přešly v operaci „Va al-Fadžr-6" a pokračovaly v centrální oblasti mezi městy Mehrán a Muisan. Íránské jednotky tu neměly dostatečnou podporu letectva a útok skončil po těžkých ztrátách už po dvou dnech. Více štěstí měli Íránci v polovině března, během operace „Chaibar". Předchozí íránské útoky sice neskočily úspěchem, ale také si vybraly svou daň. Irácké jednotky byly vyčerpány a navíc koncentrovány příliš na severu. Iránci toho využili a po úspěšném útoku obsadili na ropu bohaté Madžnúnské ostrovy. Za pomoci ženistů byly vybudovány dva pontonové mosty a do nově obsazených pozic se nahrnuly tisíce Íránců. Rychle byly přisunuty lehké protiletadlové jednotky, které byly sice vybaveny jen hlavňovým dělostřelectvem a ručními protiletadlovými raketami, ale přesto představovaly smrtící past pro nízko letící irácká letadla. Irácké mechanizované jednotky podnikly vzápětí několik razantních protiútoků, ale fanaticky se bránící Iránce nedokázaly úplně vytlačit ani za následného použití chemických bojových látek. Aby toho nebylo málo íránským jednotkám se po úspěšném útoku podařilo vytlačit Iráčany a osvobodit Mehrán. Íránské letectvo se po celou dobu pokoušelo podporovat pozemní jednotky, ale nedostatek náhradních dílů výrazně omezil jejich akceschopnost. Opět se tak projevila stará bolest íránského letectva, americké embargo a nedostatek náhradních dílů. Aby bylo možné udržet ve vzduchu aspoň část flotily, nastoupila intenzivní kanibalizace poškozených letounů a pokusy vyrobit, ukrást nebo si díly opatřit jinak.

Podle zveřejněných správ se íránské ztráty odhadují na víc jak 20 000 mrtvých, zraněných nebo zmrzačených vojáků a irácké asi na 12 000 mrtvých, raněných a zajatých. Přes všechny nepříjemnosti irácký program výroby chemických zbraní běžel na plné obrátky. Pod kódovým názvem Projekt 922 dodával závod Al Muthanná ve městě Samarrá celou řadu speciální munice. Kromě klasických leteckých pum byly vyrobeny i 120 mm minometné granáty a 130 mm dělostřelecká munice plněná yperitem. Kromě toho Iráčané dohodli v Egyptě dodávku upravených raket do 122 mm raketometů GRAD, které rovněž mohly střílet chemickou munici. V březnu byl také při jednom íránském útoku u Basry poprvé použit bojový plyn Tabun, pocházející z irácké produkce. Ale rozsáhlé nasazení chemických zbraní, vzhledem k tomu, že Irák byl signatářem dohody zakazující používání chemických zbraní, nešlo jen tak zakrýt. Experti OSN, kteří na pozvání Iránců navštívili bojiště, jednoznačně prohlásili, že odebrané vzorky potvrzují nasazení zakázáných bojových látek. Následně bylo zabaveno několik dodávek tiódiglykolu směrujícího do Iráku, protože je ho možné použít i na výrobu yperitu - „hořčičného" plynu. Irák na to reagoval dalším rozšířením výzkumu i na sarin a plyn VX. Na obvinění Iráčané reagovali zcela cynickým prohlášením, že v boji nasadili pouze „pesticidy" proti hmyzu.

V průběhu jarních bojů podnikl Irák také novou sérii útoků na lodě plující v zóně sahající od ústí Šat al-Arab po přístav Bušehr, které se později stanou známějšími jako „Válka tankerů". Motivem k tomuto kroku byla jednak snaha připravit Íránce o příjmy z exportu ropy, jednak zatáhnout do problémů z bezpečností plavby i světové velmoci a donutit tak Irán k vyjednávání. V posledním únorovém týdnu bylo zasaženo sedm lodí a Íránci opět pohrozili zablokováním Hormúzské užiny. Nasazeny byly, kromě pozemních protilodních raket a vrtulníků Super Frelón s raketami Exocet, také výkonné námořní útočné letouny Super Etendart. Počátkem roku Francie pronajala pět letounů a tyto výkonné stroje způsobily v okolních státech velké pozdvižení. Už 27. března irácký Super Etendard potopil jihokorejskou loď Heyang Ilho jihozápadně od ostrova Charg a v dubnu a květnu následovaly nové útoky, při kterých byl kromě jiných potopen tanker plující pod Panamskou vlajkou. Iráčanům pomáhalo také to, že Saudská Arábie, Kuvajt a Bahrajn povolily jejich letounům používat k úniku před Íránci svůj vzdušný prostor. Mnoho iráckých pilotů řešilo krizovou situaci odhozením pum a letem na plný plyn směr Saudská Arábie, kde pak doplnili palivo a vrátili se domů. Íránci to samozřejmě nemohli nechat jen tak a už 13. května jejich Phantom zasáhl kuvajtský tanker Umm Qosbah severně od Bahrajnu. Irácký Super Etendard druhého dně poškodil íránskou loď Tabriz, ale Irán odpověděl 16. května, když ostřeloval další tanker, registrovaný v Kuvajtu. Po těchto událostech íránské vedení vyhlásilo, že pokud musí trpět Irán, budou trpět všichni. Pak Iráčané 3. června potopili nedaleko Chargu tanker s tureckou registrací a následně 5. června 1984 došlo nad Perským zálivem k pohraničnímu incidentu mezi Iránem a Saudskou Arábii. Toho dne byly dvě saudské F-15C ze 13. perutě navedeny americkým letounem včasné výstrahy E-3A Sentry na dva cíle, které narušily saudský vzdušný prostor. Došlo ke krátkému souboji, při kterém byl jeden íránský Phantom sestřelen raketou AIM-7 Sparrow a jeho posádka zahynula. Koncem června irácké letectvo zintenzívnilo svoje útoky na ropná zařízení na ostrově Charg, které trvaly až do konce července. Ale výsledky nebyly uspokojivé hned z několika důvodů. Íránci zde rozmístili několik desítek protiletadlových kanónů, včetně moderních švýcarských GDF-35 Skyguard a jednu baterii protiletadlových raket MIM-23B I-Hawk, které poskytovaly celkem slušnou obranu. Irácké letectvo sice díky dodávkám nových letounů opět expandovalo, ale výcvik nových posádek s tím přirozeně nestačil držet tempo. Mnoho pilotů tak usedalo do kabin svých strojů s nebezpečně nízkým počtem odlétaných hodin a ani ti talentovanější mnohokrát nestačili na zvládnutí složitých zbraňových systémů. Iránci kontrovali koncem července vlastními operacemi a v dolní části Perského zálivu potopili cisternovou loď registrovanou v Liberii.

Po zbytek roku se boje pro velkou vyčerpanost obou stran omezují jen na dělostřelecké ostřelování, rušivé útoky menších jednotek a pravidelné útoky na lodní dopravu v Zálivu. Koncem roku sice Irák po diplomatickém nátlaku vrátil do Francie zbylé letouny Super Etendard, ale namísto nich objednal letouny Mirage F.1EQ-5, vybavené radiolokátorem Cyrano-IV M a protilodními raketami AM.39 Exocet. Přes velké obavy a mediální pozornost kterou vyvolávaly, nebyly irácké útoky proti lodní dopravě z různých příčin příliš efektivní. Především potopit velkou nákladní loď nebo ropný tanker nebylo díky jejich speciální konstrukci jednoduché nebo se stávalo, že hlavice Exocetu po zásahu nevybuchla.

Íránci mezitím prožívali další krizi v zásobování náhradními díly a množství provozuschopné techniky se přes vytrvalou snahu pozemního personálu stále zmenšovalo. Pomoc nakonec přišla ze zcela neočekávaných směrů. Sovětský Svaz, výměnou za techniku amerického původu, dodal množství náhradních dílů a výzbroje ze severovietnamských zásob. Už v polovině roku byly podepsány dvě smlouvy o vojenské pomoci, na základě kterých tak do Iránu směrovalo několik dodávek vojenského materiálu. Kromě velkého množství munice k velmi oblíbeným 130 mm polním kanónům M46, se jednalo o náhradní díly k množství výzbroje, kterou Iránci ukořistili v předchozích bojích. Mnohé jednotky, zejména „gard" proto používaly sovětskou výzbroj, jednak ukořistěnou a jednak darovanou z Libye a Sýrie. Jisté kontakty byly navázány i mezi zpravodajskými a bezpečnostními složkami SSSR, Číny a Severní Koreje. Součástky amerického původu se naopak podařilo propašovat přes Jižní Koreu, Singapur a několik dalších států. Nejvíce ale k udržení bojeschopnosti íránské armády paradoxně přispěly země, které byly jeho úhlavními nepřáteli - USA a Izrael. Jednalo se především o tankové motory, elektronické systémy a množství náhradních dílú. V průběhu několika transakcí obdrželi Iránci i takové „chuťovky" jako rakety MIM-23B, protiletadlové střely AIM-9P (možná i tehdy nejmodernější AIM-9L) a protitankové BGM-71 TOW. Izrael těmito dodávkami sledoval snahu uplatnit vliv na různé proíránské milice v Libanonu a dosáhnout tak propuštění zajatých vojáků a letců. Vláda Spojeních Států se zase snažila získat peníze na financování protivládních sil v Nikaragui poté, co Kongres zamítl jejich financování z vládních zdrojů. V roce 1986 ale na obchod přišla média a vyšetřování aféry známé jako „Iran-kontra" se táhlo až do konce Reaganovy vlády.

Reklama

Počátkem roku 1985 byl na pozemní frontě relativní klid s výjimkou konce ledna, kdy se Iráčané odhodlali k úderu na Kasr e-Širín a pak zase v únoru v oblasti Mandžnuun, ale byli zastaveni. 11. března přišla řada na Iránce, který odpověděli operací nazvanou „Badr" podle slavného vítězství proroka Mohameda. Na rozdíl od mnoha předchozích útoků tento byl o něco menší a do operace v bažinách severovýchodně od města al-Kurna, se zapojilo „pouze" něco kolem 60 000 íránských vojáků. Zejména oddíly „gard" byly po předchozích špatných zkušenostech zreorganizovány a podrobeny důkladnějšímu výcviku. Jednotlivé oddíly byly vybaveny dostatkem munice a potřebných zásob, včetně protichemických obleků a masek. Pro zabezpečení vlastní palebné podpory byly z Číny a Severní Koreje nakoupeny lehké 107 mm raketomety a bezzákluzová děla. Dodávky munice a vojenského vybavení byly přes spřátelené muslimské země přijaty i ze SSSR. Iránské velení naplánovalo i několik klamných útoků a spustilo rozsáhlé ostřelování Basry, s cílem znejistit Iráčany o cíli příštího útoku. Zpočátku se íránským jednotkám podařilo úspěšně překročit řeku Tigris a zachytit se na jejím druhém břehu. Ženisté rychle postavili dvě lávky a pontonový most pro těžkou techniku. Přes ně se na druhý břeh přesunulo několik tisíc příslušníků „gard", kteří vážně ohrožovali irácké postupové linie. Iráčané reagovali poměrně rychle a jako posilu pro jednotky 4. armádního sboru přesunuli na frontu i několik praporů Republikánské Gardy, která byla až dosud držena v záloze. Protiútok vedly dvě tankové divize od Uzajru na severu a směrem od al-Kurna na jihu. Poměrně úspěšný protiúder tankových jednotek, podporovaných mohutným dělostřelectvem a letectvem přinutil Íránce přejít do obrany. Po zničení lávek a mostů byly iránské jednotky leteckými útoky zahnány do bažin a močálů. Intenzivní dělostřelecké a letecké bombardováni pokračovalo během celého ústupu, včetně nasazení napalmu a chemických bojových látek. Napalmové bombardování zapálilo rákosí v bažinách, kde se udusily a uhořely tisíce Íránců. Jejich ztráty dosáhly více jak 17 000 mrtvých, zraněných a nezvěstných, z toho asi 3 000 bylo zasaženo útoky yperitu a tabunu. Iráčané museli oželet něco kolem 10 000 mrtvých, raněných a zajatých. Po zbytek roku obě strany pokračovaly ve vylepšování svých pozic a útocích menších jednotek lokálního charakteru.

Vzájemné dělostřelecké odstřelování, útoky a protiútoky byly jako vystřižené ze zlého snu pěšáků na západní frontě první světové války. 14. června útočili Íránci severně od močálů Huvajzá, 19. června pak u Kasr e-Širín a 20. června zase u Mandali a Marivanu. Iráčané odpověděli protiútokem u ostrova Madžnún, který proběhl 28. června. Iránci pokračovali útoky 3. července u Fuky a pak až 26. července u města Sumár. Počátkem září Íránci zaútočili v údolí Ravanduzu a u Mehránu, kde dosáhli jistých úspěchů. Poslední ofenzíva se odehrála koncem září opět u města Sumár. Přitom běžely další dlouhodobé kampaně. Na jaře a v létě se zintenzívnily útoky na městské aglomerace a „Válka měst" dosáhla dalšího ze svých vrcholů. Protože bylo mimo možnosti Iránu legálně nakoupit výkonná bojová letadla, museli se íránští plánovači poohlédnout po něčem jiném. Jejich pozornost se už od roku 1983 upírala na balistické rakety typu SCUD-B a probíhala tajná jednaní z Libyjci o případných dodávkách. Koncem roku 1984 se skutečně podařilo přes Libyji a Sýrii propašovat do Iránu dvě odpalovací zařízení a menší počet raket. V průběhu jarních měsíců roku 1985 se podařilo ukončit základní výcvik jejich obsluh a zformovat speciální raketový oddíl „Chatam-ol Anbija" pod velením Revolučních Gard. Když jedna z raket 12. března dopadla na Kirkuk a o dva dni později i na Bagdád, způsobila nepříjemné překvapení jak Iráčanům, tak značnou ostudu jejich sovětským poradcům. Iráčané se tak ocitli v nevýhodě protože jejich raketové dělostřelectvo, včetně vlastních raket FROG-7 a SCUD-B mohlo zasáhnout pouze íránská města blíže k hranici, zatímco Íránci mohli z připravených palpostů za frontovou linii pohodlně zasáhnout jak Bagdád, tak Kirkuk a Basru. Iráčané se sice pokusili pohnout Sovětský svaz k dodávkám balistických raket 9K76 Temp-S (SS-12 Scaleboard) s doletem 900 km, ale tento požadavek byl v obavě z přílišné eskalace zamítnut (možná se ale soudruzi v politbyru a KGB rozpomněli na ostudu, jakou jim přinesl úlet iráckého MiGu v roce 1966 a nechtěli vzhledem na zlepšující se vztahy Iráku a USA riskovat, že se expertům ze CIA podaří dostat do blízkosti těchto moderních a přísné utajovaných systémů). Iráčanům tak nezůstala jiná možnost, než investovat značné prostředky do vývoje modifikovaných raket SCUD s delším doletem.

Pozadu nezůstalo ani irácké letectvo a v průběhu března, koncem května a začátkem června uskutečnilo sérii těžkých náletů na Teherán, Isfahán, Hamadan, Bachtarán, Širáz a další města. Do útoků byly nasazeny kromě výkonných MiGů-25RB „Foxbat" i těžké bombardéry Tu-16K „Badger" a Tu-22B „Blinder". Vzhledem k výše uvedením příčinám, jako nedostatečný výcvik posádek a špatný průzkum cílových oblastí, byly nálety účinné jen částečně a mnohokrát byly zasaženy civilní cíle. Později, mezi srpnem a listopadem, bombardovali Iráčané více jak čtyřicetkrát íránské ropné terminály na ostrově Charg. První nálety byly provedeny v polovině srpna a už 25. srpna bylo poškozeno jedno z důležitých přečerpávacích zařízení a jeho kapacita poklesla až o třetinu. Podle některých informací byly tyto útoky uskutečněny za pomoci přesně naváděné munice nedávno dodané z Francie. Koncem září se sice iráckým letcům opět podařilo zasáhnout a vyřadit z provozu část přečerpávacího zařízení, ale pak se frekvence náletů snížila a Iránci získali čas k opravám. Iránské letectvo sice v minulém roce získalo část potřebných náhradních dílů ale ne všechny a ne v dostatečném množství a tak byla jeho bojeschopnost nadále omezená. Mnoha iráckým pilotům se tak podařilo dostalo nad své cíle prakticky nerušeně, což naštěstí pro Íránce využili jen někteří. Čas od času se jim íránské Tomcaty přece jen připletly do cesty a pak následoval divoký úprk Iráčanů zpátky na svá letiště.

V průběhu roku 1985 také došlo k „sjednocení" až dosud rozhádané kurdské opozice. Po minulých hořkých zklamáních z věrolomné politiky bagdádského režimu se kurdští vůdcové Barzání a Talabání rozhodli usilovat o dosazení takové vlády, která by brala ohled na jejich autonomní požadavky. V minulých letech utlumená odbojová činnost se opět začala zintenzivňovat a v létě a na podzim se rozhořely boje mezi Kurdy, Íránci a iráckými dezertéry na jedné straně a iráckou armádou a probagdádskými Kurdy na straně druhé. V srpnu se nejintenzivnější boje odehrávaly v údolí Ravandúz. 8. září došlo k prudkým střetům, a Kudové a Íránci zaznamenali i další taktické úspěchy v bojích západně od Piranšáhu. Iráčané reagovali na tyto události zintenzivněním spolupráce s Tureckem, které bylo v tomto případe v podobné pozici, kvůli svým vlastním Kurdům. Byla podepsána dohoda, která ozbrojeným složkám obou zemí umožňovala vstupovat na území druhého až do hloubky 30 kilometrů při pronásledovaní „separatistů".

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více