Důvod k válce

Vzájemné spory mezi Irákem a Íránem o oblast toku řeky Šatt al-Arab (Arvandrud) se táhnou už několik staletí a sahají až do dob vládců starověké Mezopotámie. Ti mnohokrát ze strachu před lidmi z hor na severo-východě, podnikali do těchto oblastí vojenská tažení. Přilehlá oblast, nazývaná Chúzestán je území obydlené především Araby a některými dalšími menšinami. V dobách před vznikem Osmanské říše byl Irák součástí Persie, která během svého mocenského vzestupu ovládla jeho území. Později se jeho území dostalo pod vládu Osmanů. V roce 1823 byla oblast Chúzestánu obsazena Persií a o sto let později šáh Rezá Chán nechal přesídlit část obyvatel a zakázal používání arabského jazyka. Jeho politika vycházela z předpokladu, že obyvatelé Persie jsou „Árijci“, nikoli Arabové, díky odlišnému jazyku a historii. Další kolo sporů následovalo koncem padesátých let 20. století, kdy se vláda generála Kásima pokoušela bezúspěšně dosáhnout revizi hranic na půdě Arabské ligy. Poté se v průběhu šedesátých let irácký režim angažoval na podporu různých secesionistických hnutí a pravidelně ohlašoval brzké osvobození „arabských oblastí al-Ahváz a Muhammarech“. Žádná z těchto hrozeb však nepřesáhla úroveň hlučné propagandy.

Napětí opět vzrostlo v sedmdesátých letech. Na počátku se zdálo, že jednání představitelů iráckého režimu a zástupců kurdské menšiny budou úspěšná a na severu konečně zavládne mír. Ale Kurdové se místo vytoužené autonomie dočkali jen dalšího kola represí. Poté se boje na severu rozhořely s novou silou. V roce 1975 už byly v těchto permanentních ozbrojených srážkách vázány čtyři pětiny irácké armády s více jak 1000 tanky a značnou částí letectva. Štědrá materiální a zpravodajská podpora ze strany Íránu, společně s vynikající znalostí místních geografických poměrů dělala z kurdských „Pešmerga“ obávanou bojovou sílu. V některých oblastech si Kurdové doslova vystříleli své autonomní zóny, do kterých se irácká armáda prakticky nedostala. Ale pak došlo k několika zásadním událostem. Irácká smíšená tanko-mechanizovaná jednotka nečekaně překročila řeku Šat al-Arab s cílem vybudovat předmostí na iránské straně. Jejich úkolem bylo držet se tak dlouho jak to půjde a dát šáhovi na srozuměnou, že udržení Kurdistánu je pro irácký režim životně důležité. Vše se zdálo být podle plánu až do chvíle, kdy se nad bojištěm objevily stíhací bombardéry íránského letectva a během osmačtyřiceti hodin byli Iráčané vytlačeni na svou stranu hranice. Hrozící válku se nakonec podařilo odvrátit za pomoci zprostředkovaní Turecka, Alžírska a arabských zemí ze sdružení OPEC. Byla přijata tzv: Deklarace z Alžíru, která znamenala faktické uznání Íránské dominance v oblasti, protože nepřenesla Šat al-Arab plně pod iráckou kontrolu. Na druhou stranu znamenala několik nečekaných přínosů. Íránský šáh se s přihlédnutím k vzrůstajícímu separatizmu mezi svými vlastními kurdskými „poddanými“, rozhodl hodit své dosavadní spojence přes palubu a ukončil veškerou vojenskou pomoc kurdským gerilám. Kromě toho stáhl vojenské jednotky ze sporné oblasti Zajn al-Qaws a Saif Saad u Kasr e-Širín a kurdský odpor se prakticky zhroutil.

Už za pár let se situace radikálně změnila. Nástup nového režimu doprovázel opravdu revoluční chaos a bezhlavé čistky ve státním aparátu i armádě. Strach vzbuzovala i stále ostřejší rétorika íránských duchovních, jejímž terčem se stal i relativně sekulární Irák a jeho „bezbožný“ prezident. Oficiálně zatím panoval mír a prezident al-Bakr neopomněl při příležitosti vyhlášení Islámské republiky vyjádřit „své blahopřání spřátelenému íránskému lidu“, ale irácká státní bezpečnost bedlivě sledovala vliv „revoluce“ na irácké šíity. Byly také urychleny přípravy na plánovanou státní návštěvu nového předsedy vlády, Mehdi Bazargána. Tyto relativně pozitivní bilaterální vztahy začaly dostávat první trhliny už koncem toho samého roku, po pádu Bazargánovy vlády, v souvislosti z obsazením amerického velvyslanectví.

Počátkem roku 1980 se irácké vedení dále utvrzovalo v názoru, že vzrůstající nespokojenost a strach z režimu radikálního ajatolláha je možné úspěšně využít na konečné řešení územních sporů a nastolení „vedoucí role“ Iráku v oblasti Perského zálivu. Také mnoho špiček bývalého šáhova režimu našlo útočiště v Iráku a v případě potřeby se s nimi počítalo jako s vládou „osvobozeného“ Íránu, jenž bude příznivě nakloněna politice „spřáteleného“ Iráku. Nejprve došlo k intenzivnějším operacím tajných služeb na území nepřítele a podpoře různých opozičních skupin. Například v dubnu 1980 se Íránem podporovaná skupina „ad-Dawaa“ (Výzva) neúspěšně pokusila o atentát na Taríka Azíze, ministra zahraničí při jeho návštěvě Univerzity al-Mustansirijá. Vzápětí došlo k rozsáhlým represím a uvěznění mnoha členů této organizace a vyhoštění stovek šíitů do Íránu. Předpokládáný vůdce skupiny, Ajatolláh Muhammad Bakr as Sadr byl spolu s mnoha dalšími přívrženci v létě téhož roku popraven. Na druhé straně 30. dubna došlo k obsazení íránského velvyslanectví v Londýně teroristy požadujícími autonomii pro arabskou menšinu v Íránu. Krizi po několika dnech ukončil zásah specialistů britských SAS, kteří úspěšně osvobodili rukojmí. Počátkem června bylo odhaleno spiknutí důstojníků íránského letectva z letecké základny Hamedán-Nojeh, které se připisuje bývalému předsedovi íránské vlády Bachtiarovi a podobně jako v předešlém případě i irácké zpravodajské službě. Šest stovek podezřelých důstojníků bylo zatčeno a asi sto padesát později popraveno. Do konce roku bylo uvězněno nebo nuceně penzionováno asi 8000 důstojníků, včetně mnoha generálů.