Solženicyn, Alexandr Isajevič

Solzhenitsyn, Aleksandr Isayevich
Александр Исаевич Солженицын
Alexandr Isajevič Solženicyn
Алекса́ндр Иса́евич Солжени́цын

* 11.12.1918 Kislovodsk
+ 03.08.2008 Moskva

Ruský spisovatel a publicista.
Nositel Nobelovy ceny za literaturu, kterou obdržel v roce 1970.
Symbol boje proti komunistické moci v SSSR.

Dětství a mládí

Alexandr Isajevič se narodil 11.12.1918 v oblasti severního Kavkazu v lázeňském městě Kislovodsk. Jeho otec Isajev Semjonovič byl ruský sedlák a matka Tajsija Zacharovna Ščerbakovová dcera ukrajinského statkáře. K jejich setkání došlo během matčiných studií v Moskvě. V období Velké války (1.svět. válka) Isajev Semjonovič se dobrovolně přihlásil do armády, kde sloužil v hodnosti důstojníka. Otec zemřel ještě před narozením čtvrtého syna, jímž byl právě Alexandr, 18.06.1918 na následky úrazu utrpěném při honu (krom tří bratrů měl Alexandr ještě jednu sestru). Následkem kolektivizace přišla rodina o svůj majetek a tak se roku 1924 Tajsija Zacharovna přestěhovala spolu s dětmi do Rostova na Donu.

Školní docházku započal Alexandr v roce 1926. Po ukončení střední školy studoval na rostovské státní univerzitě matematicko-fyzikální fakultu. Vlivem školy začal i přes výchovu, silně orientovanou k náboženství, přijímat komunistickou ideologii a v roce 1936 vstoupil do komsomolu (nejspíše nebyl členem pionýrské organizace). Během studií se Alexandr oženil se studentkou chemie Natálií Rešetovskou (07.04.1940). Souběžně z matematikou studuje dálkově i literaturu na Moskevském institutu filozofie, literatury a historie a zpočátku své literární tvorby se věnuje tématu první světové války a socialistické revoluci.

2. světová válka

Když došlo k napadení SSSR (22.06.1941) ze strany Velkoněmecké říše a začala tak nejen pro ruský lid válka, kterou sovětská propaganda nazvala Velkou vlasteneckou válkou (Великая Отечественная война), nebyl zpočátku mobilizován, ale spolu se ženou byl poslán jako učitel do Morozovska (Морозовск) v Rostovské oblasti (Ростовской област).

18.10.1941 byl povolán k trénu jako řadový voják. Zažádal si o vyslání do dělostřeleckého učiliště a tak byl v dubnu následujícího roku zařazen do dělostřeleckého učiliště v Kostromě (Кострома), toto zakončil v listopadu 1942 a byl jmenován do hodnosti poručíka. Poté je poslán do Saranska (Сара́нск) kde se nacházel záložní dělostřelecký pluk, který právě formoval polní zvukoměrné dělostřelecké baterie. V únoru 1943 byl ustanoven velitelem zvukoměrné baterie 794. samostatného armádního průzkumného dělostřeleckého oddílu, se kterým později bojoval v rámci 68. sevsko-rečické kanónové dělostřelecké brigády v sestavě 2. běloruského frontu (polní pošta 07900).

Jeho bojová pouť začala u města Orel (Орёл) a skončila ve Východním Prusku. Během války byl vyznamenán Řádem Vlastenecké války (Орден Отечественной войны) a Řádem Rudé hvězdy (Орден Красной Звезды). V listopadu 1943 jej povýšili do hodnosti nadporučíka a v červnu 1944 do hodnosti kapitána. Během války si vede deník a zároveň posílá některá své díla do Moskevských literárních novin. V roce 1944 jeho články příznivě ohodnotil B. A. Lavreněv.

Vězení

V únoru 1945 napsal soukromý dopis svému příteli (Nikolaj Vitkevič), ve kterém kritizoval Stalina, za některá rozhodnutí ohledně vedení války a porušení některých Leninových tezí stran hospodářství (život v SSSR za Stalina přirovnal k nevolnictví). Dopis zadržel vojenský cenzor a autor byl téměř okamžité zatčen a uvězněn v nechvalně známé vyšetřovací vazbě NKVD Lubljanka v Moskvě.

Byl obviněn z trestného činu protisovětské propagandy na základě § 10 odstavce 58 trestního zákoníku a založení nepřátelské organizace podle § 11. Dne 7. června 1945 byl v nepřítomnosti odsouzen tříčlenným tribunálem NKVD k osmi letům vězení a následně doživotně k tzv. vnitřního exilu.

Už v srpnu byl deportován do pracovního tábora Nový Jerusalém (Новый Иерусалим), ale 9. září 1945 je v táboře Kalugská vrata (Калужские Ворота). V červnu 1946 si jej vyžádalo 4. oddělení NKVD a v září je převezen do zvláštního tábora u závodu na výrobu leteckých motorů v Ribinsku (Ры́бинск - tehdy je město jmenovalo Ščerbakov), za dalších pět měsíců putoval do tábora v Zagorsku (Moskevská oblast) a v červenci 1947 do podobného zařízení v Mavrině, což je část Moskvy. Obě poslední zařízení nesou v ruštině označení šaraška (шарашкa) což je označení pro zvláštní vědecká výzkumná zařízení provozovaná ministerstvem státní bezpečnosti k využití vězněných vědeckých pracovníků (jen pro zajímavost - podobnými zařízením prošli A. N. Tupolev, V. M. Petljakov, V. M. Mjasiščev, S. P. Koroljov a další). Zde začal psát i povídku "Miluji revoluci" (Люби революцию). Později své zážitky z Mavrině popsal v románě "V kruhu prvním" (В круге первом).

V dubnu roku 1948 se poprvé rozvedl se svojí první ženou (podle některých zdrojů to bylo až v roce 1952).

V květnu 1950 jej za roztržku s velením ústavu v Mavrině přemístili do Butyrské káznice (Бутырская тюрьма) a v srpnu putoval do pracovního tábora u města Ekibastuz (Экибастузе) v Kazachstánu. Zde vykonával různé profese při těžbě uhlí. Jeho zážitky se objevují v povídce "Jeden den Ivana Denisoviče". Dne 13.02.1953 byl Alexandr Isajevič propuštěn z výkonu svého osmiletého testu.

Po propuštění z tábora je poslán doživotně do tzv. vnitřního vyhnanství ve vesnici Berlik v Žambylské oblasti (Берлик, Джамбульская область) na jihu Kazachstánu. Zde pracoval jako učitel matematiky a fyziky. Koncem roku 1953 se začal zhoršovat jeho zdravotní stav v důsledku rakoviny žaludku a tak je v lednu následujícího roku poslán do nemocnice v Taškentu. Zkušenost s léčením v této nemocnice se později odrazí v knize "Rakovina".

Roky uvolnění

Na základě rozhodnutí Nejvyššího soudu SSSR je v červnu 1956 v nepřítomnosti zproštěn dalšího pobytu ve vnitřním vyhnanství, a to aniž by byl rehabilitován, a tak se už v srpnu vrací do středního Ruska a žije ve vesnici Miltševo (Kurlovský okres Vladimirské oblasti, Курловский район Владимирской области) a vyučuje matematiku na střední škole. Zde potká i svojí bývalou ženu, kterou si znovu vzal 02.02.1957. Počátkem července 1957 se stěhuje do Rjazaně (Ряза́нь), kde začal na tamní střední škole vyučovat astronomii.

Dva roky na to (1959) začal psát knihu, která z počátku nesla název "Z-854" a pojednávala o životě obyčejného vězně z řad rolníků. Tuto knihu, pod dojmem projevu Alexandra Trifonoviče Tvardovského (Алекса́ндр Три́фонович Твардо́вский), redaktora časopisu Nový svět, přednesenému na XXII. Sjezdu Komunistické strany Sovětského Svazu (Коммунисти́ческая па́ртия Сове́тского сою́за, КПСС), zaslal k posouzení právě Tvardovskému, který začal u Chruščova prosazovat její publikaci. Příběh byl sice cenzurou značně proškrtán, ale nakonec i přes odpor některých členů sovětského politbyra vyšel v časopise Nový svět č. 11, r. 1962 pod názvem "Jeden den Ivana Denisoviče" a téměř okamžitě se dočkal překladu do mnoha cizích jazyků. Ohlasem na zveřejnění " Jednoho dne...." je záplava dopisů od bývalých vězňů sovětského režimu, které autorovi poskytly mnoho podkladů pro jeho neznámější dílo - "Souostroví GULAG" (Архипелагу ГУЛАГ). Solženicyn byl za tuto povídku nominován na Leninovu cenu za rok 1964, návrh byl ale v "hlasování" zamítnut. Alexandr Isajevič se stal členem Sovětského Svazu spisovatelů 30.12.1962.

Po zveřejnění své první povídky na stránkách Nového světa vydává v tomto časopise i další díla jako "Matrenin dvůr" (Матрёнин двор), "Případ ve stanici Kočetovka" (Случай на станции Кочетовка) a "V zájmu věci" (Для пользы дела). Na podzim 1964 uvedlo Divadlo leninského komsomolu v Moskvě (Театр имени Ленинского комсомола) Solženicovu hru "Svíce ve větru" (Свеча на ветру). Tvardovský, který četl rukopis románu "Rakovina" začal usilovat o jeho vydání a to prostřednictvím Chruščovova poradce Lebeděva. Tato snaha je ale neúspěšná.

V roce 1964 vyšly některá díla Solženicyna prostřednictvím samizdatu pod názvem "Studie a drobné příběhy" (Крохотки), tento svazek povídek se dostal do zahraničí, kde jej ve Frankfurtu vydal časopis Grani (říjen 1964). Následující rok je stále víc sledován KBG a jeho díla jsou zakazována.

Disident

Po nástupu Brežněva do funkce prvního tajemníka nejvyššího sovětu SSSR je legální vydávání knih A. I. Soženicyna takřka nemožné. Navíc je mu v září 1965 sovětskou tajnou policií KGB zabaven soukromý archív, který obsahoval podklady pro román "Souostroví GULAG". Spisovatel využil opomenutí některých mocných tehdejšího SSSR a začal se aktivně stýkat ze zahraničními novináři. Současně vychází v samizdatu i jeho romány "V kruhu prvním" (В круге первом) a "Rakovina" (Раковый корпус).

V květnu 1967 zaslal "Dopis sjezdu" adresovaný Svazu sovětských spisovatelů, který se záhy stal známý jak mezi sovětskou inteligencí, tak na Západě. Následující rok vyšly v USA a západní Evropě romány "V kruhu prvním" a "Rakovina", které mu přinesly značnou popularitu vyjádřenou i nominací na Nobelovu cenu za literaturu pro rok 1969. Sovětská propaganda téměř okamžitě rozeběhla štvavou kampaň proti Solženicynovi. Během této kampaně byl mimo jiné vyloučen i ze Svazu sovětských spisovatelů. Po udělení Nobelovy ceny v roce 1970 (ve kterém Solženicyn viděl politický podtext) mu bylo nabídnuto ze strany Sovětských orgánů dobrovolné opuštění SSSR, které ovšem odmítl.

Od srpna 1968 udržuje vztah se svojí pozdější druhou ženou Natálií Dimitrijevnou Světlovovou a zároveň usiluje o druhý rozvod, toho dosáhl až 22.08.1972.

Jeho další díla jsou značně pravoslavně-vlastenecká a tudíž se setkávají s částečným nepochopením od čtenáře. V letech 1972 až 73 pracuje na eposu "Červené kolečko" (Красное колесо).

V tomto období se začíná i stupňovat tlak sovětské moci na disidenty. V den, kdy Alexandr poskytl rozhovor zahraničním korespondentům (23.8. 1973), je KGB zatčen jeden ze spolupracovníků spisovatelky Elizabety Denisovny Voroňanské (Елизавета Денисовна Воронянская), který během výslechu prozradí existenci rukopisu románu "Souostroví Gulag". Solženicyn se o tomto dozvídá až 5. září a žádá o urychlení tisku "Souostroví" v pařížském exulantském vydavatelství YMCA-Press. Následně zaslal dopis Nejvyššímu sovětu (Dopis vůdcům Sovětského svazu, Письмо вождям Советского Союза), ve kterém je vyzval k opuštění komunistické ideologie a k přeměně Sovětského svazu na Ruský národní stát. Současně v tuto dobu spustil západní tisk kampaň na obranu sovětských disidentů a především právě A. I. Solženicyna. V SSSR se rozeběhla podobná kampaň opačného ražení.

Bývalá manželka N. Rešetovská navrhla 24.09.1973 možnost publikace románu "Rakovina" v SSSR výměnou za nepublikování "Souostroví GULAG" v zahraničí (údajně se tak stalo z podnětu KGB, ale Rešetovská později uvedla, že šlo výlučně o její aktivitu). Alexandr neodmítl publikaci "Rakoviny" v SSSR, ale odmítl možnost tiché dohody se sovětskými úřady. K prvnímu vydání "Souostroví GULAG" došlo v prosinci 1973, načež byl autor ze strany sovětských médií líčen jako za vlastizrádce v období II. světové války a byl označen za "literárního vlasovce".

Dne 07.01.1974, po vydání románu, projednalo Sovětské politbyro možnosti potlačení anti-sovětské činnosti ze strany Solženicyna. Stejnou otázkou se později zaobíral na podnět politbyra i Ústřední výbor Komunistické strany Sovětského Svazu (Центральный комитет Коммунистической партии Советского союза). Následně byly navrženy tyto možnosti: vyhoštění (pro hlasoval J.V. Andropov), zatčení a vazba (pro Kosygin, Brežněv, Podgorny, Šelepin). Nakonec se Andropovovi podařilo prosadit jeho názor. Dne 12. 2. byl Solženicyn zatčen a obviněn z vlastizrady. O den později jej soud zbavil sovětského občanství a vyhostil ze SSSR, byl posazen do letadla a transportován do Spolkové republiky Německo. Podobný osud potkal i jeho rodinu a to 29.03.1974.

Exil

Krátce po svém vyhoštění absolvoval Solženicyn turné po Skandinávii. Rodina se usadila v Curychu. Dne 03.03.1974 došlo v Paříži ke zveřejnění "Dopisu vůdci Sovětského svazu", představitelé západního tisku a mnoho demokraticky smýšlejících disidentů SSSR, včetně Sacharova, označili "Dopis" jako nedemokratický, nacionalistický a obsahující nebezpečné myšlenky. Následkem tohoto hodnocení se začaly zhoršovat vztahy mezi západním tiskem a Solženicynem.

V letech 1974-75 z výnosu získaného prodejem románu "Souostroví GULAG" založil Ruský veřejný fond pomoci pronásledovaným a jejich rodinám (Русский общественный Фонд помощи преследуемым и их семьям), který poskytoval pomoc především politickým vězňům v SSSR, a to jak legální, tak nelegální cestou. Zároveň v těchto letech pracoval i na sběru materiálů o Leninově pobytu v exilu pro epos "Červené kolečko".

V dubnu 1975 se s rodinou vydal na turné po Kanadě a USA, během něhož navštívil Washington a New York. Při této příležitosti přednesl projev na kongresu odborových svazů a na zasedání Kongresu Spojených států. Ve svém projevu ostře kritizoval komunistický režim a vyzval USA k odmítnutí spolupráce se sovětským režimem a ukončení politiky uvolňování. Stále ještě vnímal Západ jako spojence v osvobození Ruska od komunistické totality. Do Curychu se vrátil v srpnu stejného roku, ale už v únoru 1976 se vydal na turné po Británii a Francii. V této době se v jeho projevech začínají objevovat protizápadní postoje.

Při své návštěvě ve Španělsku (březen 1976) přednesl projev v televizi, kde schvaloval nedávno ukončenou vládu Franca a varoval Španělsko před rychlým přechodem k demokracii. Po tomto projevu se stal stále více kritizovaným ze strany západního tisku a mnoho evropských a amerických politiků začalo dávat najevo nesouhlas s názory Solženicyna.

V dubnu 1976 se s rodinou stěhuje do Spojených států do městečka Cavendish ve státě Vermont. Na veřejnosti a v tisku se už neobjevuje tak často.

Zpět v Rusku

V roce 1990 došlo k obnovení Solženicynova sovětského občanství a zároveň mu byla udělena Státní cena za román "Souostroví GULAG". Čtyři roky na to se do Solženicyn spolu se svojí ženou Natálií vrací zpět do Ruska (přesněji 27.05.1994). V roce 1997 se stal členem Ruské akademie věd. Rok na to odmítl udělení Řádu sv. Ondřeje. Rok před smrtí mu prezident Vladimir Putin při osobní návštěvě blahopřál k nedávnému udělení Státní ceny Ruské federace. Až do své smrti žije spolu se svojí ženou na dače v Troice-Lykovu (Троице-Лыково) na západě Moskvy mezi dačemi, na kterých žili bývalí sovětští vůdci Michail Andrejevič Suslov (Михаил Андреевич Суслов) a Konstantin Ustinovič Černěnko (Константин Устинович Черненко).

Alexandr Isajevič Solženicyn zemřel v devadesáti letech 3. srpna 2008 ve 23.45 moskevského času na akutní srdeční selhání.

Jeho literární tvorba byla značně ovlivněna osobními prožitky z fronty a gulagu.

Dvěstě let pospolu (Двести лет вместе) -
dvojsvazkové dílo, které zavdalo příčiny k označování Solženicyna za antisemitu. Kniha popisuje vzájemné soužití Rusů a Židů, je zde kritizována úloha Židů v ruských dějinách.

Jeden den Ivana Denisoviče (Один день Ивана Денисовича) -
tato novela popisuje jeden den vězně v komunistickém politickém pracovním táboře. Člověka, který se do pekla sovětského gulagu dostal na 10 let na základě vykonstruovaného procesu a podle § 854.

V kruhu prvním (В круге первом) -
zde autor zachytil svojí působení v zařízeních šarašky na konci 40. let v SSSR.

Trkalo se tele s dubem (Бодался теленок с дубом) -
autobiografické dílo.

Rakovina (Раковый корпус) -
román popisující léčbu rakoviny v SSSR v období okolo roku 1956. Sám autor si toto léčení prožil v roce 1954 v Taškentu.

Případ na stanici Kočetovka (Случай на станции Кочетовка) -
povídka zachycující život na železniční stanici v Sovětském svazu v období II. světové války.

Červené kolečko (Красное колесо) -
románový cyklus, který nabízí pohled na vývoj Ruska od revoluce v roce 1905 přes I. světovou válku až do bolševického převratu v roce 1917 (VŘSR).

Souostroví GULAG (Архипелаг ГУЛАГ ) -
Třídílný román napsaný na základě vlastní zkušenosti, ale i vyprávění spoluvězňů. Sám autor se považuje za jakéhosi kronikáře gulagu a uvedl, že tuto knihu napsal jako povinnost vůči lidem, kteří zde byli nespravedlivě uvězněni, mučeni a kteří svůj pobyt v těchto táborech zaplatili životem.

Rusko v troskách (Россия в обвале) -
kniha věnovaná postavení a perspektivám Ruska po skončení studené války.

Tento výčet není úplný, ale zachycuje asi nejdůležitější a nejznámější díla A.I. Solženicyna.

Zdroje:
http://ru.wikipedia.org/wiki/
en.wikipedia.org
http://www.ukprofind.com/solzhenitsyn/
http://literature-prize.com/solzhenitsyn.htm
cs.wikipedia.org
www.slovakradio.sk
http://noblit.ru/content/category/4/89/33/
URL : https://www.valka.cz/Solzenicyn-Alexandr-Isajevic-t74856#275503 Verze : 0
a pár fotografií nakonec
Solženicyn, Alexandr Isajevič - Butyrské káznice , zde byl vězněn v mezi květnem a srpnem 1950.

Butyrské káznice , zde byl vězněn v mezi květnem a srpnem 1950.
Solženicyn, Alexandr Isajevič - Fotografie pořízená během pobytu v táborech GULAGu

Fotografie pořízená během pobytu v táborech GULAGu
Solženicyn, Alexandr Isajevič - Fotografie z roku 1970

Fotografie z roku 1970
Solženicyn, Alexandr Isajevič - Rok 1994 , po návratu do Ruska

Rok 1994 , po návratu do Ruska
Solženicyn, Alexandr Isajevič - 
Rok 2007

Foto: REUTERS

Rok 2007

Foto: REUTERS

URL : https://www.valka.cz/Solzenicyn-Alexandr-Isajevic-t74856#276287 Verze : 0
Diskusní příspěvek Faktografický příspěvek
Přílohy

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více