Chruščov: Žádný Koroljov – sovětský lid vytvořil družici!

Autor: Karel Pacner 🕔︎︎ 👁︎ 19.821

10.01.2007

S. P. Koroljov bude mít sto let. Velké výročí. Objevují se o něm různé články s menšími či většími chybami. Věnoval jsem se Koroljovovi s přestávkami půl století, proto bych rád některé věci uvedl na pravou míru, i když v širším kontextu.

Reklama

Můžu to napsat?“ zeptal jsem se. Sláva Golovanov odpověděl: „Ty ano, já ne.

Byl květen 1968 a my jsme vycházeli z bytu Marie Balaninové, matky Sergeje Koroljova, onoho tajuplného Hlavního konstruktéra. Od ní jsem se dověděl, že syna v létě 1938 zatkla tajná policie a mučila, později ho soud poslal do zlatého dolu na Kolymu – deset let za mříže jako „nepřítel lidu“. Ona se však nevzdávala, psala Stalinovi, snažila se zainteresovat známé letce.

Nicméně jak jsem zjistil později, tyhle intervence by asi moc nepomohly. Ale nový šéf bezpečnosti Lavrentij Berija si uvědomil, že v koncentrácích je hodně vědců a inženýrů, kteří by se mohli uplatnit ve svých profesích, a proto pro ně zřídil vězeňské laboratoře a konstrukční kanceláře. A do jedné takové v prosinci 1939, po půl roce strašných útrap na Kolymě ve východní Sibiři, odtransportovali i Koroljova. Tuto kancelář na okraji Moskvy vedl známý konstruktér Andrej Tupolev – stavěli tam lehký dvoumotorový bombardér, později označený jako Tu-2.

Mladý inženýr se však dověděl, že v Kazani pracuje raketová kancelář, kterou vede jeho starý spolupracovník Valentin Gluško, a proto požádal své věznitele, aby ho k němu přeložili. V Kazani pak zkoušel Gluškovy raketové urychlovače, které měly usnadňovat starty těžce naložených bombardérů anebo zrychlování letu stíhaček. Třebaže ho v létě 1944 propustili z vězení, v Kazani zůstal, protože nechtěl odejít od rozdělané práce. A o rok později se vrátil do Moskvy, kde dostal vojenskou uniformu, hodnost podplukovníka a odletěl do Německa, aby tam dával dohromady znalosti o von Braunově raketě A-4/V-2.

Sláva Golovanov, kosmický reportér Komsomolské pravdy, nemohl napsat o věznění Koroljova za panování Leonida Brežněva, který zemi vrátil stalinistického ducha, ale až v devadesátých letech. Já jsem tuhle informaci propašoval uprostřed sedmdesátých let do dvou knih – do Koroljovovy biografie Hlavní konstruktér a do prvního vydání Kolumbů vesmíru. Vládla normalizace, ale když jsem tento fakt obestavěl citacemi ze sovětských pramenů, prošel. (Jenže dodnes nevím, co měl estébák, který mě v roce 1977 vyslýchal, na mysli, když hrozil, že jsem ve svých knihách prozrazoval sovětská státní tajemství.)

Místo letadel raketoplán

Sergej Pavlovič Koroljov se narodil 30. prosince 1906 – podle nového kalendáře 12. ledna 1907. Dětství prožil na Ukrajině v Žitomiru a v Něžině, později se matka přestěhovala do Oděsy. Tam Serjožu uchvátila letadla. Začal studovat jejich konstrukci nejprve na technice v Kyjevě a nakonec v Moskvě.

Nakonec však inženýr Koroljov, konstruktér větroňů a lehkého letadla, nezamířil do leteckého průmyslu, nýbrž zahořel pro rakety. Přivedli ho k tomu kolegové, kteří mu dali přečíst spisy ruského teoretika Konstantina Ciolkovského. Spolu s dalšími nadšenci založil v Moskvě skupinu GIRD, kde se pokoušel stavět raketoplán – větroň vybavený raketovým motorem.

Za Ciolkovským, který žil v Kaluze, nikdy nezajel – považoval to za ztrátu času. Ovšem později mu tahle osobní známost vadila na popularitě, proto jenom lehce naznačoval, že s ním možná mluvil. Ale byla to obvyklá úlitba sovětskému systému, který vyžadoval blízké spojení s modlami.

Reklama

Kolegům z Leningradu se podařilo získat nejvyšší vojenské velitele pro rakety a spojit veškeré úsilí nadšenců z obou měst do Reaktivního výzkumného ústavu. Bohužel tomuto institutu, který vznikl v listopadu 1933, veleli dělostřelečtí důstojníci z Leningradu – a ti pojímali rakety jako nový druh dělostřelectva. Třebaže pro využití raketového pohonu v letectví nijak nehorovali, Koroljov si práci na raketoplánech nakonec vybojoval.

Po zatčení 28. června 1938 mladého inženýra dokončili první stroj s raketovým pohonem RP-218 jeho spolupracovníci. Létal zkušebně, pro praktické potřeby se však nehodil. Ovšem přinesl zkušenosti pro další projekty.

Hlavním konstruktérem dálkových raket

Německá balistická střela A-4/V-2, která na sklonku války pustošila Londýn a další západoevropská města, měla jednu přednost – přinesla do raketové techniky moderní principy. To si Koroljov v Německu, kde vedl průzkum tohoto stroje, uvědomoval.

Rakety obhajoval před nejvyššími komunistickými funkcionáři tak přesvědčivě, že mu uvěřili a jmenovali ho hlavním konstruktérem dálkových raket. Plnou důvěru však neměl, protože jiní poukazovali: „Vždyť seděl!“ Lidé, kteří se vrátili ze žalářů, byli za Stalina poznamenáni na celý život.

Bombardování západních metropolí raketami nadchlo Stalina tak, že od svých inženýrů chtěl, aby mu dodali kopii V-2, kterou by mohly továrny sériově vyrábět. Podobně se zachoval u atomových bomb – stačila mu kopie typu, který zničil Nagasaki. Víc pro začátek nechtěl.

Postupem času získal Koroljov kremelského diktátora pro nové rakety. Mocichtivému Stalinovi se nejvíc líbilo, že by mohly nosit atomové bomby na americká města, kam by jeho letadla nedoletěla. A tak se od začátku padesátých let rodila balistická střela R-7, která vyžadovala – stejně jako atomové zbraně – vytvoření celého nového vědeckého a průmyslového komplexu.


Porada nad raketovými nosiči atomových zbraní v létě 1959: Koroljov (zleva), konstruktér těchto zbraní Igor Kurčatov, matematik, který sloužil oběma, Mstislav Keldyš a Koroljovvův náměstek Vasilij Mišin.

Ovšem kromě toho stavěl Koroljov i další bojové rakety. Přitom svým náměstkům, kteří se osvědčili jako vedoucí týmů těchto nových typů, dával velkou volnost a doporučoval, aby se osamostatňovali jako hlavní konstruktéři a šéfové nových konstrukčních a výrobních podniků. Jeho Zvláštní konstrukční kancelář číslo 1 (OKB-1) v Kaliningradě na jižním okraji Moskvy se tak stala raketovou líhní.

Milostivý souhlas s družicí

Když Američané ohlásili, že se chystají vypustit v rámci Mezinárodního geofyzikálního roku, který začíná v létě 1957, umělou družici Země, viděl v tom Koroljov příležitost i pro sebe. Chodil za generály a politiky a přesvědčoval je, aby mu dovolili udělat stejný pokus. Argumentoval: Vždyť přece to bude součástí zkoušek R-7 – jenom raketu nevypustíme do Pacifiku, nýbrž vzhůru do vesmíru!

Milostivý souhlas – byť s obtížemi – nakonec dostal. Ale s důrazným upozorněním: Nesmí to být na úkor vývoje nových bojových raket!

Reklama

Tři rakety R-7 v létě 1957 havarovaly krátce po vypuštění z nové střelnice v Kazachstánu. Generálové soptili hněvem. Koroljov odletěl do Moskvy, aby vysvětlil Nikitu Chruščovovi, že je to normální a že raketa nakonec bude létat.

Měl pravdu – 21. srpna poprvé startovala bez závad. A potom si to 7. září zopakovala i druhá raketa.

Bude TO ve vesmíru létat?

V noci ze 4. na 5. října 1957 se podařilo vynést na oběžnou dráhu první družici – Sputnik vážící 83,6 kg. Původně Koroljov počítal s ještě těžším tělesem a hlavně vybaveným několika vědeckými přístroji. Když se však jeho stavba začala opožďovat, na návrh svého přítele Michaila Tichonravova zvolil jenom malou kouli vybavenou vysílačkou. Nic víc nepotřeboval. Chtěl vyzkoušet, jestli TO dokáže ve vesmíru létat.

Sputnik ohromil svět. Chruščov, který dosud Koroljovovi příliš nedůvěřoval, si najednou uvědomil, jakou prestiž tím jeho zemi tahle věcička přináší. A chtěl ji využít k propagaci komunismu. Proto požádal hlavního konstruktéra, aby co nejdřív uspořádal další kosmické divadlo. Koroljov poslechl a díky obrovskému úsilí se jeho lidem podařilo 3. listopadu vypustit další družici, tentokrát se psem na palubě.

Švédská Akademie věd, která uděluje Nobelovy ceny za průkopnická díla ve vědě, chtěla tvůrce první družice odměnit. Dotazovala se prezidenta sovětské Akademie věd Mstislava Keldyš na jeho jméno. Koroljov však žil v utajení, stejně jako další tvůrci nejnovějších zbraní. Když Keldyš požádal Chruščova o dovolení Švédy informovat, pán Kremlu se rozčílil: „Otec družice? To je přece všechen sovětský lid!

Nakolik elegantně se Keldyš Švédům, na nichž mu hodně záleželo, vykroutil, nevíme. Podruhé musel zápasit se stejným dotazem po Gagarinova – a musel stejně odpovědět.

Ve skutečnosti tím Chruščov jenom chránil svou vlastní popularitu. Kdyby se jeho jméno dověděla veřejnost, stal by se Koroljov nejslavnějším sovětským občanem a Chruščova by zastínil. Zůstal tedy velikánem jenom v úzkém kruhu nejvyšších funkcionářů a několik tisíc či desítek tisíc raketových odborníků. Pravda, na Západě se o něm jako o šéfovi sovětské kosmonautiky spekulovalo, ale nic víc. To ukazuje, že CIA neměla v téhle sféře žádného informátora.

Přitom Koroljov po pozemské slávě toužil. Prozradil to, když v létě odlétal z Prahy po několikatýdenní dovolené v Československu. Svým průvodcům z ÚV KSČ řekl, že příště už se vrátí nikoliv jako anonymní člověk, ale se vší parádou.

Kosmonaut nejvyšší prioritou


Hlavní konstruktér udržuje rádiové spojení s prvním kosmonautem

Koroljov si už dřív zavázal vojáky tím, že jim slíbil špionážní družici. Když už práce na ní hodně pokročily, rozhodl Chruščov, že přednost musí dostat vypuštění člověka. Vojáci počkají, kosmonaut je důležitější! A konstruktéři v OKB-1 museli přestavět kabinu pro kameru na kabinu pro člověka. Jinak by Američany nepředhonili. Generálové skřípali zuby, ale před vládcem v Kremlu se museli sklonit.

Přesto se nepodařilo původní termín dodržet – kosmonaut měl letět do vesmíru už koncem roku 1960. Jenže potíží s kosmickou lodí, zvláště s jejím návratem, bylo tolik, že si to Koroljov nemohl dovolit. Všichni lidé, s nimiž jsem mluvil, se shodovali na tom, že Hlavní konstruktér uměl jít na samotný konec dovoleného rizika – jakmile vycítil, že by vypuštění mohlo zkrachovat, stáhl se, nařídil nové kontroly a zkoušky prodloužil.

Jurij Gagarin tedy zamířil do vesmíru ve středu 12. dubna 1961. Opět to byl ohromný úspěch Sovětů a jmenovitě Koroljova.

Vzápětí se však vynořily pochybnosti: Přece před ním už jeden nebo několik Rusů v kosmu zahynuli. Největší americká autorita v tomto oboru, jakou byl dr. Charles S. Sheldon, vedoucí studijního oddělení Kongresové knihovny, to však ve všech svých zprávách vyvracel. Ostatně americké sledovací stanice měly sovětské raketové střelnice pod dokonalým dálkovým dohledem, že by to okamžitě prohlédly. Vždyť večer 11. dubna CIA ohlásila prezidentu Johnu Kennedymu, že asi v noci vypustí Rusové člověka, a jakmile se ozval Gagarinův hlas v kosmu, zachytily ho sledovací stanice a informovaly o tom Pentagon.

Mám i osobní zkušenosti. Na různých večírcích s kosmonauty, kterých jsem se účastnil, nikdy nepadl ani náznak, že by Gagarin nebyl první. Vzpomínám-li si dobře, jednou jsem se tam setkal i generálem Vladimírem Iljušinem, zkušebním pilotem, o němž se tvrdilo, že prý letěl těsně před Gagarinem, při svém návratu z vesmíru havaroval a těžce se zranil. Jenže v té bujaré atmosféře na to nepřišla řeč. Zato havárie rakety R-16, která zabila maršála Nedělina a stovku lidí, se rozebírala do mnoha podrobností.


Koroljov vítá Gagarina po jeho letu na nádvoří OKB-1

Několik sovětských kosmonautů v pozdějších letech skutečně havarovalo. To jsme se dověděli z oficiálních zpráv. Nicméně většinu příčin Kreml zamlčoval. Obsáhlejší informace začaly pronikat na veřejnost, až když Michail Gorbačov nastolil koncem osmdesátých let „glasnosť“ čili otevřenost.

Prohraný Měsíc

Začátkem šedesátých let se pustil Koroljov do projektování superrakety, která by měla vynášet lidi na Měsíc a na dráhu okolo Země velkou orbitální stanici pro vojáky. Její plánovaná nosnost se neustále zvyšovala, až nakonec dosáhla 95 tun. Motory měl jako obvykle dodat Valentin Gluško, chtěl pro ně použít efektivnější exotická okysličovadla. Jedovaté chemikálie však Koroljov nekompromisně odmítl. Mnohaleté přátelství na tomto sporu padlo. Marně se snažil sám Chruščov oba konstruktéry smířit.

Koroljov si vyhlédl jiného dodavatele – Nikolaje Kuzněcova z Kujbyševa (dnes opět Samara), který dělal vynikající proudové motory. Kuzněcovovi se do toho příliš nechtělo, ale nakonec podlehl nátlaku – bude vyvíjet i motory raketové.

Ovšem stále větší ambice projevoval nově nastupující konstruktér velkých raket Vladimír Čeloměj. Chytře získal do své kanceláře mladičkého inženýra Sergeje Chruščova, syna komunistického vladaře, a na všechna jednání ho vodil s sebou, aby demonstroval, jakou má podporu. Nakonec se mu podařilo lunární projekt rozdělit: oblet Měsíce lidmi dostal za úkol on, zatímco samotné přistání, které bude bůhví kdy, zůstane Koroljovovi. A projekt obletu získal prioritu. To bylo neuvěřitelné diletantské rozhodnutí, protože oba úkoly mohly zvládnout stejné stroje.

O superraketu ztratili zájem i vojáci – uvědomili si, že místo kosmické pozorovatelny s lidmi vystačí s lacinějšími špionážními družicemi. Její stavbu proto sabotovali, přednost dávali bojovým raketám. Ani o Chruščova se nemohl Koroljov opřít. Namyšlený vládce Kremlu přeceňoval vlastní síly, vyhlásil, že v příštích několika desetiletích Sovětský svaz předhoní Spojené státy v produkci mnoha výrobků. A že by Američané jako první stanuli na Měsíci? To považoval za nesmysl.

Prezident Kennedy označil vysazení lidí na Měsíci za prestižní úkol, k němuž se musí zmobilizovat celý národ, a vrátit tím zemi prestiž ztracenou v kosmickém závodu. Třebaže předčasně zahynul kulkou atentátníka, jeho nástupci v Bílém domě v této politice pokračovali. Američané získali v kosmu celou řadu důležitých prvenství.

Když se konečně Koroljov dostal k Chruščovovi, aby mu situaci vyložil, bylo už pozdě. Usnesení strany a vlády o prioritě úkolu vyslat člověka na Měsíc vyšlo až v létě 1964. Jak mi jednou řekl Koroljovův náměstek Boris Čertok, v té době už sovětští konstruktéři viděli, že je Američané předhonili.

Sláva přišla až po smrti

Na podzim 1964 Chruščov padl. Na jeho místo se vyšvihl Leonid Brežněv, který začal vyzdvihoval do vysokých funkcí padlé stalinisty – režim přituhoval, narůstala byrokracie, nevzdělanost a tupost. Pravda, Čelomějova hvězda padla, Koroljov dostal celý Měsíc, ale pořád měl málo peněz, s Brežněvem se neuměl sblížit a vojáci lunární projekt sabotovali.

Hlavní konstruktér se cítil strašlivě unavený. Své ženě říkal, že by s prací na nových projektech nejradši praštil a šel pracovat do Akademie věd. Navíc začali umírat spolupracovníci, o něž se dlouhá léta opíral.

Také se necítil zdráv. Už po návratu z Německa se musel začít léčit se srdcem. Potom s vysokým tlakem. A nakonec i se zažívacími potížemi.

Začátkem ledna 1966 odešel do kremelské nemocnice, určené pro nejvyšší elitu. Chirurgové mu měli vyjmout polyp z tlustého střeva – na první pohled nic závažného, potrvá to nanejvýš hodinu. Operaci však připravili naprosto skandálně. Pacienta pořádně nevyšetřili a neudělali mu ani EKG. Neměli dostatečnou zásobu narkotizačních látek. Neuvažovali o možných komplikacích.

Operaci vedl ministr zdravotnictví Boris Petrovskij, kdysi vynikající chirurg, který v posledních měsících neměl na chirurgii čas. Ale platilo pravidlo, že akademika musí operovat akademik, nikoliv ten nejlepší operatér.

Když Petrovskij otevřel Koroljovovo břicho, užasl – viděl nádor velký jako dvě pěsti, který vytvářel falešnou představu polypu. Sežeňte okamžitě hlavního chirurga armády Alexandra Višněvského, aby mi pomohl! Po čtyřech hodinách si oba věhlasní chirurgové navzájem blahopřáli, že operaci zdárně dokončili.

Půl hodiny po tom, co odešli ze sálu, Koroljov zemřel. Snahy o jeho oživení byly marné. Byl pátek 14. ledna 1966 – dva dny po jeho devětapadesátých narozeninách.

Profesor Konstantin Feoktistov, první vědec-kosmonaut, projektant všech sovětských pilotovaných strojů, mi kdysi řekl, že operovat měl lékař, který řeže každý den. I Višněvskij potvrdil, že hlavní konstruktér mohl žít. Golovanov byl nejostřejší: „Koroljov nezemřel, Koroljov zahynul.“

Teprve po smrti rozhodl Kreml, že Koroljova odtajní a vytvoří z něho hrdinu. Udělal to oficiálním nekrologem, který podepsali všichni nejvyšší představitelé, a pompézním pohřbem jeho ostatků do kremelské zdi.

Ovšem plnou pravdu o jeho životě jsme se začali dovídat až na přelomu osmdesátých a devadesátých let. Až potom jsme si mohli uvědomit, jaké obrovské úsilí musel vyvinout – prakticky proti všem a proti celému systému –, aby vypustil první družici a prvního člověka do vesmíru.

Poznámka pro fajnšmekry: Nejpodrobnější vylíčení Koroljovova života v češtině najdete v prvním dílu mé knihy Kolumbové vesmíru – Souboj o Měsíc, která vyšla loni na jaře.

Se svolením autora převzato z www.karelpacner.cz

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více