Méně svobody, více nenávisti

Autor: Zdeněk Müller 🕔︎︎ 👁︎ 13.278

Iluze světové shody o všeobecné platnosti lidských práv pozbyla lesku. Bohatý svět staví do popředí občanská a politická práva, chudší země tvrdí, že ekonomická, sociální a kulturní práva jsou cennější. Polemika se vyostřuje a naděje na rozumný kompromis se rozbíjí o posedlost zemí muslimského světa. Islám se nechce smířit s existencí Izraele. První zneklidňující signál vyslala Konference proti rasismu, netoleranci a xenofobii v Durbanu v roce 2003. Od té doby se směřuje jen k horšímu.

Stačí sledovat některé konference OSN a počínání Rady lidských práv se sídlem v Ženevě. Lidská práva - jeden ze tří základních pilířů, na nichž spočívá Organizace spojených národů, se kymácí. Státy pošlapávající svobodu využily atmosféru, jež se vytvořila po 11. září 2001, a tlačí OSN směrem k nezájmu o lidská práva v občanském a politickém smyslu.

Reklama

Pod záminkou, že bojují proti tendenci směšovat muslimy a teroristy, což je nebezpečí reálné, se jim už podařilo prosadit do jazyka světové organizace pojem „islamofobie“. Na rozdíl od výrazu „antimuslimský rasismus“, jenž vystihuje rasismus směřující vůči jednotlivcům, skrývá slovo „islamofobie“, to jest chorobný odpor vůči islámu, nebezpečí oznámkovat jako rasismus jakákoliv kritická zmínku na adresu náboženství nebo fundamentalismu.

Ve jménu „islámského“ pojetí lidských práv si muslimské státy sdružené v Organizaci islámské konference vytvářejí obranný krunýř kolem své domácí politiky, v níž panuje útlak individuálních práv a svobod. Tato komedie by nebyla možná bez podpory zemí jako jsou Čína, Rusko, Kuba nebo Venezuela, jež se řadí do fronty odmítání „západní“ představy lidských práv.

Mezi případy jako je zbabělost ohledně Súdánu, do ztracena jdoucí šetření ve věci potlačování lidských práv na Kubě a v Bělorusku, mlčení o Tibetu, slepá ulička v Barmě a zneklidňující ztráta zájmu o čečenskou otázku (o níž kupodivu přestaly mluvit i muslimské země) vyniká jako největší výhra společné fronty proti universalitě lidských práv obsazení postu hlavního referenta pověřeného záležitostmi „rasismus a s ním spojené netolerance“. Maurice Glélé-Ahanhanzo z Beninu, bývalý držitel tohoto postu v Radě lidských práv OSN, si dovolil poukázat na růst náboženského extremismu a antižidovského rasismu inspirovaného koránem. Za libyjského předsednictví v Radě v roce 2003 byl Beninec vyměněn. Doudou Diene ze Senegalu je podstatně poslušnější.

Pod záminkou boje proti „islamofobii, christofobii a antisemitismu“ pozměnil nový hlavní referent definice rasismu a antisemitismu. Označil je za formy „hanobení náboženství“. Za rasismus se tak dá napříště vydávat jakákoliv kritická zmínka na adresu náboženství. Ze zorného pole pozornosti senegalského referenta přitom zcela vypadla řada jiných závažných případů.

V jeho zprávách není ani řádka o sexistických a homofobních výpadech řady muslimských kazatelů - imámů, ani slovo o arabském tisku, jenž označuje černé Afričany za vetřelecký hmyz. Mlčí se v nich o osudu menšin v Číně, muslimské Ujgury v Sin-ťiangu nevyjímaje, ticho obestírá osud křesťanských menšin na půdě islámu, nic se nelze dočíst o diskriminaci šíitů na územích ovládaných sunnity. Naopak se na mnoha stránkách lamentuje nad „pranýřováním burky, hidžábu a čádoru“ nebo nad zveřejňováním dvanácti dánských kreseb s Muhammadem. Jak prý skandální a odsouzeníhodné útoky na „svobodu náboženství“.

Namísto role hlídače před projevy rasismu a netolerance je referentovi v Radě lidských práv OSN vnucena role ochránce svobody náboženského vyznání. Nevadí, že v rámci příslušné organizace již jeden pozorovatel hlídající dodržování náboženské svobody funguje. Podobně se pod záminkou filmu Fitna posunuje poslání referenta na ochranu svobody slova. Už nemusí sledovat, kde se ve světě potlačuje tisková svoboda, například v Rusku nebo Tunisku, ale napříště má za povinnost poukazovat především na případy „zneužívání“ svobody slova.

Pozoruhodnými tahy se tak daří příživníkům na lidských právech a tiskové svobodě proměnit OSN v tragikomický soudní tribunál, kde viníci zasedají na lavici soudců. Komise OSN pro lidská práva, která kdysi přivedla na svět zásadní dokument nové doby – Všeobecně platnou deklaraci lidských práv, se jako Rada pro lidská práva zdiskreditovala už před pěti lety, konkrétně za předsednictví Libye v roce 2003, a skandálem v témže roce na konferenci v Durbanu proti rasismu, netoleranci a xenofobii, kde se skupina muslimských států pokoušela prosadit rezoluci odsuzující Izrael za „páchání genocidy“.

Po tomto skandálu bylo rozhodnuto reformovat Radu. Naděje, že se tak zvrátí nebo alespoň zastaví nepříznivá tendence, se nenaplnila. Už volba do nového orgánu v květnu 2006 přinesla rozčarování. Uplatněním pravidla prosté a nikoliv dvoutřetinové většiny při této volbě získaly v nové struktuře silné zastoupení muslimské a mimoevropské státy. Mimo jiné v dnešní Radě figurují zástupci deseti zemí, které americký think-tank Freedom House označuje za „nesvobodné“. Organizace států islámské konference obsazuje 17 z 47 křesel. Již na prvním plenárním zasedání vytyčil íránský ministr zahraničí jako cíl bojovat proti „hanobení náboženství, zvláště božímu poselství islámu, a zastavit jeho očerňování“.

Reklama

V roce 2009 se má konat další konference proti rasismu, netoleranci a xenofobii, označovaná zkráceně Durban II. Přípravnému výboru předsedá Libye a Írán obsazuje křeslo místopředsedy. Libyjský předseda zahájil práce výboru muslimskou „basmalou“ - Ve jménu Alláha milosrdného, slitovného. Tím je jasně vyznačen tón, na němž by se Durban II měl sladit. Kanada už bije na poplach a EU hodlá omezit svou účast na jedinou schůzi chystané konference.

Urputnost, s níž je Rada odváděna od svých cílů, je taková, že bude třeba se začít zamýšlet nad budoucností tohoto orgánu. V podstatě opouští principy, které má prosazovat a bránit“, píše francouzský novinář Jean-Claude Buhrer v knize „OSN proti lidským právům“. Je vskutku načase, aby Evropa a Západ konečně bouchli do stolu. Pokud se tak nestane, budou v příštím roce západní země a zvláště pak Izrael označeny za hlavního viníka neštěstí Afriky a stagnace arabsko-muslimského světa. Co se nepodařilo Durbanu I v roce 2003, se chystá uskutečnit Durban II.

Převzato se svolením autora z
http://muller.blog.idnes.cz/c/33657/Mene-svobody-vice-nenavisti.html

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více