Česká družina (1914-1916) – VI.

Autor: Pavel Jaroslav Kuthan / Pavel J. Kuthan 🕔︎︎ 👁︎ 30.099

Přišel Nový rok, rok 1915, druhý rok válečného běsnění. Česká družina byla začátkem roku rozložena u ruských jednotek následovně:

Jižně od Tarnova směrem k Janovicům operuje v rámci 33. ruské divize první půlrota 1. roty ČD pod velením českého ppor. Petříka. Druhá půlrota 1. roty ČD pod velením českého ppor. Čečka operuje v rámci 44. ruské divize v oblasti Tuchova.

Reklama

U ústí řeky Dunajce do řeky Visly byla od 24. prosince 1914 celá 2. rota ČD, která zde vystřídala druhou půlrotu 4. roty. První četa 2. roty pod velením českého ppor. Klecandy byla přidělena pro průzkumnou činnost k 44. Kamčatskému pluku. Druhá četa pod velením por. Raňuka byla přidělena k 42. Jakutskému pluku. Třetí četa pod velením ruského por. Pavlova, který byl zároveň velitelem celé 2. roty, byla umístěna k 43. Ochotskému pluku.Čtvrtá četa pod velením českého ppor. Cejpa byla u 41. Selinginského pluku.

Jižně se nacházela 3. rota ČD. Prováděla průzkumnou činnost na frontě od Radlova k Tarnovu. Její první půlrota pod velením velitele celé 3. roty ruského por. Ivšina operovala v rámci 5. divize u Radlova. Druhá půlrota 3. roty pod velením českého prap. O. Husáka operovala v rámci 42. divize před Tarnovem.

Mezi 2. a 3. rotou operovala první půlrota 4. roty ČD pod velením ppor. Licinského, která svou činnost prováděla v oblasti 32. divize nacházející se u předmostního opevnění u Konar a Biskupic.

Již 2. ledna 1915 žádal telegraficky náčelník štábu 3. armády plk. Duchonin velitele České družiny pplk. Sozentoviče o zjišťování čísel, charakteru, výzbroje a národnostního složení nepřátelských pluků na úseku fronty 9. a 11. armádního sboru. V žádosti byl uveden i zájem o živé zajatce. Jednotlivé části České družiny se ihned dávají do práce a provádějí hned v noci z 2. na 3. ledna 1915 několik bojových a průzkumných rozvědek.

Čtvrtá četa nejsevernější 2. roty ČD pod velením českého ppor. Cejpa pronikla do vesnice Pašek na nepřátelském břehu Dunajce, kde obsadila opuštěné zákopy nepřítele. Večer se tam příslušníkům této čety podařilo zajmout bleskovým útokem přicházející polní stráž čítající 5 vojínů. Zajatci z c. k. armády byli české národnosti a nebránili se. Naopak ochotně družiníkům odpovídali na všechny jejich otázky týkající se rozložení nepřítele. Zjistilo se, že proti 11. ruské divizi je na druhé straně fronty 19. rakouská divize složená z 35., 75., 88. pěšího pluku a z 29. zeměbraneckého pluku.

S nepřítelem se u předmostního opevnění u Konar střetla i půlrota 4. roty ČD, které velel ppor. Licinskij. Dobrovolníci z 4. roty vyšli z boje opět vítězně. Bylo zabito 5 Rakušanů, z jejichž identifikačních známek zjistili, že na jejich úseku fronty proti nim stojí 30. myslivecký prapor a dále 50. a 80. rakouský pěší pluk. V další přestřelce této Licinského půlroty s nepřátelskou hlídkou byli zabiti další 3 Rakušané a dle dokladů bylo zjištěno, že se na zdejším úseku fronty nalézá i 12. honvédský pluk. Průzkumem bylo dále zjištěno, že proti ruskému předmostnímu opevnění u Konar zřídil nepřítel mnoho opevněných kulometných hnízd.

V noci z 2. na 3. ledna 1915 se při rozvědce v oblasti Radlova srazila s nepřítelem i hlídka 3. roty ČD pod vedením voj. Dostála. V přestřelce čs. dobrovolníci zabili 2 Rakušany a nejméně jednoho dalšího těžce zranili, takže Rakušané z místa srážky rychle ustoupili. Družiníci se na místě zdrželi, aby odebrali mrtvým nepřátelům identifikační známky. Místo však bylo zanedlouho napadeno palbou nepřátelského dělostřelectva, kterému udali cíl ustoupivší nepřátelé. I přes množství střepin poletujících vzduchem z vybuchujících dělostřeleckých granátů se družiníkům podařilo štítky odejmout a bez vlastních ztrát se vrátit i s získanými informacemi zpět do pozic. Tak byla zjištěna lokace rakouského 14. mysliveckého praporu. V rámci 42. ruské divize zjistila půlrota 3. roty ČD, které velel český prap. O. Husák, přítomnost říšskoněmeckých pěších jednotek v nepřátelském postavení, polohu dvou německých dělostřeleckých baterií a umístění drátěných překážek před německými pozicemi. Během několika útoků na toto postavení zabili několik nepřátelských vojáků, ale ztratili dobrovolníka Procházku, který byl prohlášen za nezvěstného. Bylo také zjištěno, že zde Němci používají i cvičené hlídací psy.

Na většinou úspěšné rozvědky vyrazily i ostatní části ČD. Na základě zjištěných skutečností byla částečně pozměněna taktika ČD. Důraz byl nyní kladen na přípravné rozvědky před většími operacemi a na propagaci českého národního hnutí mezi Čechy v rakouské armádě.

Reklama

Jedna z těchto „propagačních“ rozvědek, jejíž průběh se zachoval, proběhla v noci z 13. na 14. ledna 1915 v úseku rakouských jednotek stojících proti 33. ruské divizi severozápadně od Tuchova. Provedla jí část 1. roty ČD pod velením českého ppor. Petříka, který ve svém hlášení popisuje tuto rozvědku takto:

Oddíl v 19.00 hodin přecházeje k linii zákopů ruského Benderského pluku, dal se směrem k nepřátelské pozici. Prohlédli jsme několik chalup, kam přicházeli rakouští vojíni a zajali jsme pozorovací hlídku. Kupředu jsem poslal Černého, Fierlingera a Sepjetého, přestrojené do stejnokroje rakouských vojínů. Tato partie pronikla k nepřátelské pozici. Její proniknutí ulehčovaly bílé pláště, ve kterých rozvědčíci, procházejíce lesem a lezouce na místech otevřených, zůstávali úplně nepozorováni. U pokraje lesa rozvědčíci proklouznuvše kolem nepřátelské hlídky a překročivše drátěné překážky, lezli k zákopům nepřítele. Nevidouce hlídek, rozvědčíci lezli kolem zákopů a házeli do nich letáky s textem k rakouským vojínům. Na těchto místech všichni vojáci spali, jak bylo lze soudit ze silného chrápání, jež bylo slyšet. Když pak lezouce dále, rozvědčíci uslyšeli hlasy, vyčkali vhodného okamžiku a odlezli zpět k drátěným překážkám. Řada drátů se táhne v nestejné vzdálenosti od zákopů - 30 až 100 kroků. Dostavše se zase k dřímající hlídce, rozvědčíci ji zajali. Vojín se ukázal býti Čechem a velice se zaradoval, uslyšev rodnou řeč. Při výslechu vypověděl, že stojí na hlídce již několik hodin bez vystřídání a oznámil, který pluk je v prozkoumávaném rajóně a jak je silný. Po té odevzdavše svého zajatce, všichni tři rozvědčíci se vydali k chalupám, do kterých podle údajů zajaté hlídky přicházívají večer rakouští vojíni. Prohlédnuvše chalupy a vyzvěděvše od obyvatelů potřebné zprávy, rozvědčíci zanechali v chalupách letáky a vrátili se ke svému oddílu. Přešedši prostranství osvětlované raketami, partie se vrátila v 6 hodin ráno 14. ledna do zákopů. Za dva dny při výslechu celého nepřátelského oddílu v počtu 19 lidí, který k nám přeběhl, bylo zjištěno, že letáky hozené do zákopů byly rakouskými vojíny nalezeny a že ukázaly želaný výsledek.

Znám je i další příklad propagace národních myšlenek Českou družinou, který byl svým způsobem trošku netradiční. Provedla ho 3. rota ČD, která tehdy na frontě v úseku ruské 42. ruské divize zajala 3 vojáky 28. pěšího pluku c. k. armády, který měl mírovou posádku v Praze a jeho příslušníci byli proto převážně české národnosti. Mezi zajatci byl i šikovatel Lehečka. Během výslechu a rozhovoru, který se zajatcem české národnosti vedl český prap. Husák na štábu 42. ruské divize, se Lehečka v dojetí nad vlastenectvím čs. dobrovolníků v České družině sám nabídl, že se dobrovolně vrátí zpět přes frontu do pozic svého pluku, aby tam o všem zpravil ostatní c. k. vojáky české národnosti a zorganizoval mezi nimi hromadný přechod k Rusům. Prap. Husák byl tímto návrhem překvapen, nápad se mu však líbil. Návrh zajatého šik. Lehečky předal výše do štábu divize a doporučoval jej kladně vyřídit. Po dlouhém zvažování štáb divize nakonec akci schválil. Zejména vzhledem k slibnému výsledku, jenž mohla akce přinést. Dále o této akci vypráví tehdejší čs. dobrovolník Voženílek:

Pamatuji se jako dnes, jaké zděšení ve štábech pluku i praporu učinilo toto rozhodnutí štábu divize. Dokonce i my sami jsme byli podezíráni ze špiónství a bylo pochybováno o správnosti celého podniku. Přiznám se, že ani my sami jsem nebyli plně přesvědčeni o upřímnosti Lehečkově, ale riskovali jsme to. Byla mrazivá, jasná noc. Lehečka šel s prap. Husákem, který horlivě působil na jeho vlastenecké city. Lehečka byl, zdá se, dojat a my jsme mu začali důvěřovat. Rakouské zákopy byly za Dunajcem na stráni. Proti nim pod příkrým svahem, asi 300 kroků od řeky, stála chata ve které jsme se umístili, abychom dle smluveného plánu čekali Lehečku, jenž se měl vrátiti s prvními zajatci, kteří se dobrovolně vzdají. Smluvili jsme s ním zvláštní znamení výstřely z ručnic, dali jsme mu ruský plášť a tak Lehečka za tmy se připlížil v rakouské zákopy, jakoby byl prchl ze zajetí ruské hlídce v pouhém ruském plášti, bez čapky. My čekali na výsledek našeho podniku v chalupě, jež ležela na velmi nevýhodném místě. Musili jsme se vždy plížiti po svahu k chatě v největším tichu, pečlivě zakrývati okna, aby blikavé světélko malé svíčky nás neprozradilo.

V daném prostoru byl během dílčích půtek čs. dobrovolníků z 3. roty s rakouskými vojáky na stráži zraněn i čs. dobrovolník Antonín Novotný. Šikovateli Lehečkovi tehdy znemožnila splnění úkolu bojová pohotovost vyhlášená u jeho pluku. Za pár dní byl „pražský“ 28. pluk stažen z tohoto úseku fronty a vystřídán jiným rakouským plukem. Své ovoce mělo působení České družiny u 28. pluku přinést až později.

Dne 31. ledna 1915 vyráží 1. rota ČD po krátkém odpočinku do Tuchova do oblasti nasazení 44. ruské divize. Při rozvědkách, které hned začala provádět se jí podařilo zajmout i několik živých zajatců. Od 18. února 1915 je zařazena k velitelství opevněné oblasti u Tuchova pod pravomoc genmjr. Efirova, který ji přidělil k ruskému Lochvickému pluku. Z několika provedených rozvědek se stala známou akce při níž došlo k boji s nepřítelem na opevněné kotě 333 jihozápadně od Tuchova. Tehdy se opět vyznamenal ppor. Čeček, který ač při zteči zraněn bodákem do nohy, úspěšně vedl celou akci až do konce v čele své jednotky. Za tuto rozvědku dostávají čeští rozvědčíci poděkování od gen. Dmitrijeva. Ppor. Čeček je za zdařenou operaci, při níž bylo vzato 38 zajatců a zabito množství nepřátel a dále za osobní statečnost a předchozí úspěšnou činnost navržen rozkazem ČD k vyznamenání důstojnickým Křížem sv. Jiří 4. Stupně (Rozkaz ČD č.472). Pochvalná citace v rozkaze gen. Škvinského, velitele 44. divize zněla: „Velitel armády rozkázal vyříditi junákům Lochvicům a rozvědčíkům Čechům vřelé blahopřání za energickou, soudružnou činnost, ve společném boji při útoku na výšinu 333., v noci z 21. na 22. března 1915. Generálu Efyrovu! Vyřiďte můj srdečný dík junákům Lochvicům a Čechům za slavný nálet v noci z 21. Na 22. března. Generál Škinský. Srdečně děkuji velícímu podporučíku Čečkovi. V tomto skvělém díle podporučík Čeček, ozdoba naší Družiny, byl raněn, ale zůstal v šiku. Přeji podporučíku Čečkovi brzké a plné uzdravení k slávě a vzkvétání bojové pověsti Družiny...“).

Reklama

Mezitím byl při jedné z rozvědek těžce zraněn čs. dobrovolník Jiří Vitáček, jeden z nejlepších rozvědčíků 2. roty ČD, který byl za chrabrost při rozvědkách spolu s dobrovolníky Vašátkem a Šípkem jako první z této roty navržen na vyznamenání křížem sv. Jiří. Původně byl studentem techniky, syn ředitele továrny, jehož rodina vlastnila rovněž velký statek. Do ČD se přihlásil dobrovolně a jako prostý voják sdílel osudy se všemi ostatními. O jeho posledních okamžicích vypráví důstojník 2. roty ppor. V. Klecanda,:

Šli jsme obstřelovanou cestou, blízko rakouských zákopů. Kdybychom zde zahynuli, snad ani doma by se nedověděli, že jsme byli kdysi v Družině, uvažoval Jiřík, ale do potoka, aby se kryl, se mu nechtělo. Zrychlili jsme krok. Krátký třesk a Jiřík zasténal. Byl raněn do boku. Vzal jsem ho rychle na ruce a nesl k druhé ruské pozici. V chatě, kde byli naši hoši, sebrali jsme peřiny, položili na žebřinu vozu a zanesli ho na obvaziště. Doktor prohlédl jeho ránu a dával naději. Bratři jej odvezli ještě téže noci do nemocnice. Třetího dne jsem jej jel navštívit, ale na cestě jsem potkal podkoního Ivana s posledním vzkazem Jiříkovým. Litoval, že neuvidí svobodných Čech, pozdravoval četu i všechny milé doma. Pohřbili jsme jej v Dombrové.

Ztráty České družiny narůstaly. V případě zranění v boji měli čs. dobrovolníci často i mnoho problémů s ruským týlem. Stávalo se, že po nemocničním ošetření a po vyléčení v ruském týlu byl příslušník ČD rozkazem odeslán k některé řadové ruské jednotce a nikoliv zpět k ČD. Vznikaly z toho velké problémy a dalo značnou práci takovéhoto „ztraceného“ družiníka dostat zpět. O tom vypráví ve svém deníku voj. Karel Holý:

Onemocněl jsem na tyfus a byl jsem dovezen do města Borulicel do nemocnice. Po uzdravení jsem byl zařazen do maršové roty. Jelikož v ruské armádě nemusel voják k svému základnímu útvaru a my jsme ještě neměli svůj základní útvar, tak jsem se dostal s marškou k 12. pluku na frontu k doplňovacímu batalionu tohoto pluku. Třikráte jsem žádal velitele doplňovacího oddílu 12. pluku, aby jsem byl odeslán do České družiny. Bylo mi zamítnuto, nebylo dovolání.

Karlu Holému se nakonec po dalších žádostech, dokonce až u velitele divize, podařilo do ČD vrátit. Později na tom byli tzv. Novodružiníci ještě hůře, jelikož je v týlu mnohdy považovali za rakouské zajatce a stávalo se, že po vyléčení byli odesláni do zajateckých táborů. Čs. představitelům dalo mnoho práce dát tyto věci do pořádku. Později však musel být ruským hlavním štábem vydán zvláštní rozkaz (datovaný 14. srpna 1915) upravující zacházení s raněnými příslušníky ČD v zázemí.

Ruský škpt. Nikolaj Uspenský, který velmi obdivoval české Sokolské hnutí, usiloval o vytvoření elitní čety v rámci České družiny, která měla býti tvořena pouze vybranými Sokoly z řad čs. dobrovolníků a která měla mít zostřený výcvik v Sokolském duchu, díky kterému se měla stát výkvětem ČD. Využití tohoto speciálního oddílu viděl ruský škpt. Uspenský v rozvědkách na nejobtížnějších úsecích a v plnění speciálních úkolů. Nakonec se mu podařilo svými vytrvalými žádostmi pro tento nápad získat i souhlas velitele České družiny pplk. Sozentoviče. Rozkazem č. 191 z 6. března 1915 povoluje velitel ČD škpt. Uspenskému zorganizovat speciální Sokolský oddíl v rámci ČD, který měl čítat 60 mužů. Z řad čs. dobrovolníků mělo být u každé roty ČD zvláště vybráno 15 Sokolů: „Přikazuji štábnímu kapitánu Uspenskému zříditi při štábu Družiny oddíl Sokolů. Ke zřízení tohoto oddílu budiž vzato z každé roty po 15 vojínech - Sokolech. Za dobu čtyřměsíčního období konání výzvědných služeb měli velitelé rot dosti příležitosti přesvědčiti se o vojenských vlastnostech každého vojína své roty a proto má býti utvořen bezvadný oddíl Sokolů, po každé stránce nejlepších lidí, kteří budou představovati výkvět naší Družiny. Tento oddíl bude výzvědným tělesem štábu Družiny a bude konati výzvědy za mého osobního vedení… pplk. Sozentovič

Čs. dobrovolníci nebyli z utvoření zvláštního oddílu zrovna nadšeni, jelikož to znamenalo odtržení jednotlivých příslušníků od jejich původních rot, kde již měli z mnoha bojových rozvědek sehrané skupiny. Museli si zvykat na nové spolubojovníky, ale hlavní důvod byl v tom, že zařazení do Sokolského oddílu znamenalo dočasné stažení z frontových bojů či přinejmenším omezení bojové činnosti za účelem výcviku, což mnozí čs. dobrovolníci nesli nelibě. Škpt. Uspenský byl u čs. dobrovolníků velmi oblíben a přijali ho zcela mezi sebe. Vadilo jim však Uspenského časté hazardování v boji, a to jak se životem svým, tak se životy ostatních. Oddíl dostal oficiální název „Sokolská komanda“ a byl speciálním tělesem České družiny. Výcvikem Sokolů v Tarnově (přičemž, ne každý dobrovolník v tomto tělese byl Sokol, jelikož velitelé rot při odesílání vybraných dobrovolníků nekladli ani tak důraz na příslušnost jmenovaného k sokolské organizaci, jako spíše na statečnost a úspěšnost při rozvědkách a bojových úkolech) byli pověřeni Sokolové: des. Číla,des. Švec, des. Kolesnikov, des. Fierlinger, voj. Janík. Pro zajímavost uveďme časový harmonogram běžného výcvikového dne Sokolské komandy převzatý z deníku tehdy čs. dobrovolníka, později plukovníka čs. legií v Rusku, J. Švece:

Budíček v 6.00, 8.00-9.00 sokolská cvičení prostná a sestavy, 9.00-10.00 pořadová vojenská cvičení, ponejvíce s puškou, 10.00-11.00 studování vojenských řádů, 11.00-12.00 jízda na neosedlaných koních (mj. i bez uzdy), 12.00-14.00 oběd a odpolední pauza s osobním volnem, 14.00-15.00 sokolská cvičení prostná a sestavy, 15.00-16.00 pořadová vojenská cvičení, 16.00-17.00 studování vojenských řádů nebo sokolská cvičení,17.00-18.00 jízda na koních“.

Z Tarnova Sokolská komanda vyrazila k plnění bojových úkolů již 23. 3. 1915. Už koncem března 1915 počal škpt. Uspenský se svými čs. dobrovolníky podnikat rozvědky dle osobních dispozic od velitele ČD. Lze říci, že výsledky svých bojových rozvědek nevynikala Sokolská komanda příliš výrazně nad výsledky rozvědné činnosti ostatních řadových rot ČD. Lze to však vysvětlit jen tím, že ČD již jako celek začínala patřit k nejlepším. Sokolská komanda byla v dubnu 1915 poslána na karpatskou frontu k 48. divizi, které velel slavný ruský generál L. Kornilov. Zde byla přidělena k Očakovskému pluku této divize do prostoru Komlos-Patak. Gen. Kornilov si českých dobrovolníků velmi cenil a vážil si jich. Sám byl velmi ceněn pro své morální kvality a vystupování.

Použitá literatura a prameny:
Vojenský historický archív v Praze
Materiály z Vojenského archívu v Moskvě (Rusko) a Kyjevě (Ukrajina)
Časopis „Československý denník“ vydávaný čs. legiemi v Rusku během anabáze, vzpomínky družiníků.

Červinka Jaroslav - Cestou našeho odboje, Praha - 1920
Beneš Edvard - Světová válka a naše revoluce, Praha - 1935
Fidler Jiří - Generálové legionáři, Brno - 1999
Fryščok Alexej Miloslav - Legionáři, car a rudá vlajka, Brno - 1998
Fučík Josef - Pražský pěší pluk č.28 na italské frontě 1915-1918 (Historie a vojenství, časopis HÚ AČR č. 4/1996)
Galandauer Jan - Wacht am Rhein a Kde domov můj - válečné nadšení v Čechách v létě 1914 (Historie a vojenství, časopis HÚ AČR č. 5/1996)
Gregorovič Miroslav - První československý odboj (Čs. legie 1914-1920), Praha - 1992
Holý Karel - vzpomínky
Kopta Josef - Třetí rota, Praha - 1992
Medek Rudolf - Za svobodu, Praha - 1925
Medek Rudolf - Blaník, Praha - 1922
Medek Rudolf - Za domovinu, Praha - 1926
Němec Matěj - Návraty ke svobodě, Praha - 1994
Pichlík Karel - Zahraniční odboj 1914-1918 bez legend, Praha - 1991
Pichlík Karel, Klípa Bohumír, Zabloudilová Jitka - Českoslovenští legionáři (1914-1920), Praha - 1996
Pichlík Karel - Červenobílá a rudá, Praha - 1967
Pichlík Karel - Čeští vojáci proti válce 1914-1915, Praha - 1961
Prášek Vojtěch - Česká družina, Praha - 1934
Sak Robert - Anabáze, Drama československých legionářů v Rusku(1914-1920), Jinočany - 1996
Slanička Josef - Ze slavných dob České družiny, Praha - 1929
Švec Jiří - Deník, Praha - 1921
Vaculík Jaroslav - Dějiny volyňských Čechů, Praha - 1998
Valenta Václav - Vlast máti až nás zavolá..., Praha - 1938
Valenta Václav - Do legie, Praha - 1924
Vogeltanz Jan, Polák Milan - Československé legie 1914-1918, Praha - 1999
Žipek Alois - Válka národů 1914-1918 a účast českého národa v boji za svobodu, Praha - 1922

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více