Penza 1918

Autor: Pavel Jaroslav Kuthan / Pavel J. Kuthan 🕔︎︎ 👁︎ 22.502

Po květnovém incidentu v Čeljabinsku a přepadech československých částí bez předchozího vyhlášení nepřátelství v Marianovce, Zlatoustu a Irkutsku již byly Čechoslovákům úmysly sovětské vlády jasné. Bylo zřejmé, že v rámci obrany sboru a jeho zamýšlené cesty na francouzské bojiště přijdou těžké boje, protože sovětská vláda Československý armádní sbor jen tak ze svého kontrolovaného území nepropustí. Sovětská vláda chtěla dobře vyzbrojený, disciplinovaný a zkušený armádní sbor buď získat na svojí stranu, sliby či výhrůžkami, k boji proti svým nepřátelům nebo ho internovat a vydat Rakousko-Uhersku jako případný „dar“. Lživým slibům bolševiků již proto Čechoslováci po nedávných zkušenostech nevěřili. Zmíněným přepadením československých vlaků po předchozích průtazích a výhrůžkách projevila sovětská vláda vůči Čs. armádnímu sboru zcela jasně otevřené nepřátelství. Došlo tak následně k otevřené válce mezi Čs. armádním sborem a sovětskou vládou.

Předchozími úskoky byly plánovitě jednotky sboru rozděleny bolševiky ve vlacích na sibiřské magistrále do několika od sebe vzdálených skupin, které se nyní musely bránit proti přesile bolševiků osamoceně. Snažily se k sobě navzájem probojovat a dosáhnout tak opět spojení. I v této kritické situaci, kdy se asi padesátitisícový armádní sbor ocitl ve válce se sovětskou vládou a čekaly ho tak boje s obrovskou přesilou bolševických jednotek, tou dobou zaměstnávaných zejména boji s bělogvardějci (tj, protibolševické síly v Rusku, které v rozpoutané občanské válce vedly boj za osvobození Ruska od sovětské vlády a návrat k demokracii či případně u některých i k monarchii), neztráceli příslušníci sboru naději a svou bojovou morálku. Naopak. Po všech vytrpěných překážkách od sovětské strany v předchozích měsících, při možnosti vidět, jak na ruské obyvatelstvo dopadá vláda bolševiků v praxi, při sympatiích s ruským národem jako celkem a zastávání demokracie, byla všeobecná nálada ve sboru velmi bojovná ještě před zprávami o zmíněných přepadeních. Následné zprávy o přepadech čs. vlaků tak byly již jen pověstnou poslední kapkou trpělivosti.

Reklama

Spojenci (zejména Francie) žádali přesun sboru podle předchozích direktiv nejkratší cestou do přístavu Archangelsk, odkud měl být sbor lodními transporty přepraven celý do Francie a zde znovu nasazen do boje proti německé armádě (jen připomeňme, že východní fronta přestala existovat na jaře 1918, kdy sovětská vláda za ruskou stranu uzavřela s Německem, Rakousko-Uherskem a jejich spojenci potupný mír za cenu vysokých válečných reparací). Část sboru však již projela předtím během jara přes celé Rusko až do přístavu Vladivostok, kde nyní čekala na ostatní jednotky. Změnou trasy na Archangelsk by došlo k osudovému rozdělení sboru. To nebylo v tehdejší kritické situaci myslitelné. Navíc cesta na Archangelsk byla obtížná, protože byla zcela pod kontrolou sovětské vlády. V tomto duchu také stále sovětská vláda Čs. armádní sbor vyzývala ke složení zbraní a změny trasy na Archangelsk. Plánovala však přitom tajně i možnost po odzbrojení sboru jeho zajetí a internaci. Sovětská vláda donutila také některé vězněné představitele Odbočky Československé národní rady (OČSNR) k provolání ke sboru, aby se vzdal a nechal se odzbrojit. Přímo na Maxovi byl vynucen dopis s výzvou ke složení zbraní, který byl poslán Čechoslovákům. Nebyl samozřejmě uposlechnut, protože nebyl v době zahájeného nepřátelství splnitelný a bylo zřejmé, že jeho napsání bylo vynuceno násilím (sám Trocký tehdy vězněnému Maxovi hrozil zastřelením, pokud výzvy k tomu, aby se čs. sbor vzdal nepodepíše). Samozřejmě propuštění vězněných představitelů OČSNR bylo ultimativně Čechoslováky požadováno a nesplnění této žádosti jen bylo dalším přispěním k výbuchu celkové situace. Bylo tak jen potvrzeno v rámci sboru rozhodnutí probít se přes celé Rusko až do přístavu Vladivostok a odtud se přesunout lodními transporty do Francie. To byl velmi odvážný cíl.

V jedné z nejtěžších situací se z celého sboru nacházela tehdy koncem května 1918 tzv. Penzenská skupina, jejíž velení následně převzal poručík Čeček. Její části se tou dobou nacházely na magistrále totiž nejzápadněji. Jednalo se o 1. střelecký pluk, části 1. záložního pluku a 4. střeleckého pluku. Jednotky 1. stř. pluku a 1. zál. pluku se nacházely v oblasti Penzy, jednotky 4. stř. pluku byly jako poslední část Čs. arm. sboru ještě západněji – u Rtiščeva. Tehdy ještě před přepadením čs. vlaků bolševiky u Marianovky, Irkutska a Zlatoustu předcházely v Penze některé události - především opět průtahy místního sovětu ve věci vypravení čs. vlaků na východ. Zprávy o zmíněných přepadech čs. vlaků se k Penzenské skupině dostaly potom až se zpožděním.

Po událostech tzv. Čeljabinského incidentu byl Penzenský sovět (s předsedou Minikinem v čele) značně nervózní, protože z Moskvy obdržel Trockého rozkaz k odzbrojení a internaci Čechoslováků. Uvědomoval si však sílu Čechoslováků v oblasti Penzy, proti kterým v případě boje měl málo sil, protože před několika dny musel poslat velkou část svých jednotek na frontu proti bělogvardějcům (proti atamanu Dutovovi). Žádal proto několikrát telegraficky Moskvu (dokonce i přímo Lenina) o poslání posil k provedení rozkazu - odzbrojit Čechoslováky a v případě jejich neuposlechnutí ke složení zbraní (bylo jasné, že neuposlechnou) je zničit, přeživší internovat. Posily však stále nepřicházely a tak se Minikin snažil splnění nesplnitelného rozkazu Moskvy vyhnout. Obsah jeho telegramu zaslaného předtím do Moskvy s vysvětlením situace jako beznadějné k odzbrojení a zajetí Čechoslováků, z jejichž síly měl Minikin obavy, byl Trockým odmítnut. Přitom mu Trocký pohrozil vojenským soudem v případě neuposlechnutí zmíněného rozkazu. Dále mu Trocký telegramem sdělil, že na pomoc mu tedy posílá několik obrněných vlaků. V Penze bylo také centrum českých komunistů. Ti vystupovali proti Čechoslovákům velmi bojovně. Když však viděli, že Penzenskému sovětu (u něhož působili) chybí absolutní přesila k likvidaci čs. legionářů rovněž nakonec radili akci raději odložit. Penzenský sovět tedy na všechny strany žádal posily - i od okolních oblastních sovětů, kdy k dramatizaci situace často síly Čechoslováků v Penze a okolí i přeháněl, aby dostal jednotek co nejvíce. Večer 26.5.1918 přijel do Penzy oblastní komisař Kurajev, který vystupoval proti Čechoslovákům verbálně velmi radikálně. V té době kulminovala v Penze také propaganda českých komunistů, kteří vyzývali čs. legionáře na nádraží buď k přechodu do jejich rudých gard, případně pracovních oddílů s tím, že kdo neuposlechne této výzvy bude považován za nepřítele.

Na základě zmíněných skutečností, kdy o některých z nich se Čechoslováci dozvěděli, byly toho dne večer příslušníkům 1. stř. pluku rozdány opět zbraně. Ty byly do té doby podle původních požadavků sovětské vlády připraveny v posledních vagónech k odevzdání.

Ráno 27.5.1918 1. stř. pluk vyslal do Penzy na průzkum několik svých vybraných příslušníků. Zároveň poručík Švec, který pluku nyní velel, začal pracovat na plánu k obsazení Penzy. Někteří vysocí ruští velitelé v československých službách nezvládli vypjatou situaci, ztratili nervy a ve strachu rezignovali – například velitel 1. divize Čs. arm. sboru ruský generál Kolomenskij a náčelník jeho štábu ruský plukovník Leontěv. Byly následně místopředsedou OČSNR praporčíkem Medkem zbaveni svých funkcí a zatčeni (posléze byli propuštěni z československých služeb a na základě jejich přání v utajení a přestrojení ještě odvezeni do jejich domovského kraje). Odpoledne toho dne se ještě pokusil Penzenský sovět na svolaném meetingu za městem demagogicky ovlivňovat čs. legionáře, aby složili zbraně a dali se do služeb sovětské vlády, nicméně neúspěšně.

Původní Švecův plán byl obsadit Penzu v noci, kolem 1 hodiny ranní. Tento plán byl však odložen. Do Penzy přijel odpoledne poručík Čeček (velitel celé skupiny). Chtěl se osobně seznámit s vyhrocenou situací na místě. Chtěl také co nejdříve dosáhnout spojení jednotek v oblasti Penzy s ostatními jednotkami v Čeljabinsku, který byl vzdálen přes 1.000 km východně. Zvažoval tedy samotnou nutnost obsazení Penzy, protože pořád byla ještě naděje, že Penzenský sovět nechá raději Čechoslováky v klidu odjet na Čeljabinsk a nebude se mu do boje s nimi chtít. Pro jistotu ale naplánoval přísun 4. stř. pluku (prozatímní velitel poručík Gayer), který se nacházel tehdy v oblasti Serdobska a Rtiščeva. Následně odjel ke 4. stř. pluku do Serdobska vydat potřebné dispozice pro přesun do Penzy. Pokud by se Penzenský sovět nenechal přesvědčit k volnému odjezdu všech čs. jednotek a neposkytl lokomotivy (čs. vagóny byly odstavené bez lokomotiv), měl být použit vypracovaný Švecův plán k obsazení Penzy i se zapojením sil 4. stř. pluku.

Reklama

 Celý den se snažil Penzenský sovět získávat čas dohadováním se s Čechoslováky, pro maximální přísun posil na připravovanou akci proti nim. Čechoslováci však tyto snahy zjistili. Byla pak na československé straně vyhlášena bojová pohotovost, která trvala i přes noc. Očekával se boj.

Následný den, 28.5., přijel na nádraží bolševický vlak se třemi obrněnými automobily, dělem a množstvím kulometů. Jeho osádka (vesměs „rudí“ Číňané, ve službách sovětské vlády) se chovala vůči vše sledujícím Čechoslovákům provokativně. Reakce na sebe nenechala dlouho čekat. Ze II. praporu 1. stř. pluku se 5. rota na rozkaz poručíka Švece rychlým útokem vrhla na vlak a prakticky takřka bez výstřelu jej celý zajala i s osádkou. Tato rychlá ztráta ceněných obrněných automobilů a celého vlaku Penzenský sovět šokovala. Přestože se rychle pokoušel sovět s Čechoslováky na oko vyjednávat o vrácení vlaku, tak ve skutečnosti připravoval k boji všechny své jednotky, posílené během posledních dní z okolních oblastí.

Poručík Švec na základě nových skutečností upravil svůj plán. K zajištění nádraží chtěl hned využít ukořistěné ceněné obrněné automobily. Následně na nádraží získat potřebné lokomotivy a poslat jich část do Rtiščeva, aby přivezly vagony s jednotkami 4. stř. pluku. Teprve po příjezdu 4. stř. pluku plánoval zahájení samotného útoku k obsazení Penzy, která byla mimo vojenské síly nepřítele chráněna i přírodními překážkami – město stálo na kopci a bylo chráněno od východu řekou Surou. V držení nepřítele byla také další dvě nádraží na druhé straně města, která mu umožňovala případný přísun dalších posil od Moskvy a Kazaně.

Plán zahájil Švec vysláním předsunutých hlídek za nádraží k městu. Čtyřčlennou hlídku praporčíka Hromádky a praporčíka Vršeckého kolem 14 hodiny u mostu za nádražím napadl bolševický oddíl silnou palbou. Hlídka utrpěla z této palby ztráty jednoho padlého a dva zraněné. Jedním ze zraněných byl praporčík Hromádka. Při ústupu zpět na nádraží ho těžce zraněného donesl praporčík Vršecký. Tato událost byla signálem  k boji. Části 1. stř. pluku začaly postupovat podle plánu k obklíčení Penzy ze severu, jihu a východu. Záložní pluk, posílený 8. rotou 1. stř. pluku obsadil nádraží a železniční most. Byly ukořistěny podle plánu lokomotivy, které byly ihned odeslány do Rtiščeva pro 4. stř. pluk.
 
V rozpoutaném boji byl v tu dobu poměr sil následující:

Bolševické jednotky v Penze (hlavním velitelem byl komisař Kurajev) měly celkem kolem 3.000 (odhadováno však dokonce i 4.000) mužů. Mimo ruských bolševiků bylo z tohoto počtu asi 700 rudých internacionalistů – 500 Němců a Maďarů a 200 českých komunistů (pod velením českého komisaře Štrombacha)… Dále zde byla i rota osvědčených rudých Lotyšů. Bolševici měli velkou převahu ve výzbroji. Mimo 5 děl měli i 400 kulometů a obrovskou zásobu munice a ručních granátů (vesměs výzbroj z dříve odzbrojených čs. vlaků).

Československé jednotky v Penze (pod velením poručíka Švece, který měl nyní svůj štáb na nádraží) měly celkem 2.300 mužů – tj. 3 prapory 1. stř. pluku, část 1. záložního pluku a vlak s novobranci. Měly silný nedostatek výzbroje, hlavně kvůli předchozímu odzbrojování bolševiky. Neměly děla, kulometů měly pouze 26. Dále měly velký nedostatek munice a ručních granátů. Určitou pomocí tak alespoň byly 3 ukořistěné obrněné automobily z rána.

Celé dopoledne trvaly přestřelky s bolševiky. Ti se také pokusili nádraží obsazené Čechoslováky ostřelovat děly, ale bez většího výsledku. Za zmínku jistě stojí, že bolševickému dělostřelectvu velel český komisař Pospíšil… Mezitím Penzenský sovět stále telefonicky vyzýval Čechoslováky ke složení zbraní a vydání důstojníků k potrestání. Dále také stále zoufale na všechny strany žádal u okolních sovětů o pomoc proti Čechoslovákům. Bolševici vystavěli na přístupových cestách ve městě proti Čechoslovákům několik barikád, vytvořili také kulometná hnízda na většině vyšších postavení – na střechách, v oknech, na věžích atd. Dobytí města s takovým množstvím kulometných postavení, chráněného navíc řekami, se tak očekávalo jako těžký úkol. Roty 1. stř. pluku mezitím přes noc během přestřelek se silně střílejícími bolševiky, kteří vůbec nemuseli municí šetřit, obklíčily za tří stran město. Čs. jednotkám na jihu velel podporučík Hrůza, na severu podporučík Voženílek (zde ještě roty z 1. stř. pluku na tomto úseku posiloval 1. záložní pluk) a na východě praporčík Jezvina. Samotný útok na město měl být zahájen podle Švecova plánu ve 4:00. Čekalo se ještě na 4. stř. pluk. Bolševici celou noc silně stříleli do československých pozic, ale bez většího výsledku. Jen plýtvali municí a neuváženě tím prozrazovali svá postavení. V noci také bolševici spálili jeden ze dvou dřevěných mostů přes řeku. Druhý se jim spálit nepodařilo, ale měli ho pod dělostřeleckým obstřelem.

Kolem 01:00 ráno dorazila Čechoslovákům konečně první část očekávané posily – III. prapor 4. stř. pluku. Za další dvě hodiny ještě dorazil II. prapor 4. stř. pluku. Následně i štáb pluku, včetně velitele Penzenské skupiny poručíka Čečka, logistika a zákopnický oddíl. Na přijíždějící vlaky 4. stř. pluku přesunul nepřítel silnou palbu. Některé vagony od této palby byly prostřílené, ale ztráty způsobeny nebyly. Jednotky 4. stř. pluku přesto rychle vystoupily z vlaku a okamžitě posílily útočnou skupinu. Bojová síla Čechoslováků tak vzrostla o dalších 1.250 mužů a 14 kulometů, velmi potřebných. Celkem tedy nyní Čechoslováci měli bojovou sílu 3.550 mužů a k podpoře 40 kulometů. Poměr živé síly byl takřka nyní vyrovnán, nepříteli však stále zůstávala velká převaha v palebné síle, zejména kulometech - měl jich stále desetkrát více. To v kombinaci s dobrými podmínkami k obraně mu skýtalo očividnou výhodu. Poručík Čeček se okamžitě ujal jako velitel celé skupiny velení.

Reklama

Ráno 29.5.1918 byl ve 4:00 zahájen podle Švecova plánu připravovaný útok. Střed československých pozic (praporčík Jezvina) zahájil ze svých pozic na nepřítele silnou palbu z pušek a několika kulometů. Vpřed potom vyjel z jeho pozic československý obrněný automobil (včera ukořistěný), který začal také pálit do kulometných postavení nepřítele, čímž na sebe soustředil palbu na úseku. Jednalo se o klamný útok k odlákání pozornosti nepřítele od obou křídel československé fronty kolem Penzy. To se podařilo a nepřítel následně soustředil svou palbu na střed československé linie. Toho podle plánu hned využila obě křídla, na severu podporučík Voženílek, na jihu podporučík Hrůza, a zaútočila ze stran na město. Nepřítel nestihl organizovat obranu na ohroženou severní a jižní stranu a rychle propadal panice. Když se snažil následně v reakci na útok bočních skupin přeskupit svou obranu rychle od východního směru (proti československému středu) na ohroženou severní a jižní stranu, vyrazila vpřed do útoku i dosud vyčkávající a jen střílející skupina praporčíka Jezviny. Nepřítel byl zmaten a jeho odpor se rozložil do několika zoufale bojujících ostrůvků. Československým jednotkám se podařilo tak vniknout do města. Nastal pouliční boj v zastavěném městském prostoru.

Jednotky všech tří útočících skupin úspěšně postupně v malých úderných skupinách drtily zoufalý odpor nepřítele překvapeného tak rychlým zvratem situace a nezadržitelným postupem Čechoslováků do centra města. Teprve po osmi hodinách tvrdých pouličních bojů, často doslova o každou ulici nebo i dům, byl odpor nepřítele zlomen. Na některých místech byly boje velmi těžké. Často byly vedeny granáty a při silné palbě nepřítel rozhodně municí nešetřil. Odhodlaně bojovali zejména rudí internacionalisté, mezi nimi čeští komunisté. Na postupující Čechoslováky bylo stříleno z oken, střech a věží, často z více stran, což ztěžovalo krytí. Nejtěžší boje byly v centru města, kde byla i budova sovětu. Silnou palbu vedl nepřítel mimo jiné i z budovy kostela. Měl na jeho věži několik kulometů, kterými obstřeloval celé náměstí v centru města. Teprve nasazení obrněného automobilu pomohlo kulometná hnízda na věži kostela umlčet. S jeho podporou se potom jednotky 1. stř. a 4. stř. pluku vrhly do dalšího útoku, při kterém dobyly i ostatní správní budovy v centru města, včetně budovy sovětu. Část sil nepřítele následně ve zmatku uprchla z města západním směrem, včetně hlavního štábu obrany Penzy.

Již během bojů o město vycházeli ze svých domů místní občané a vítali Čechoslováky jako osvoboditele. Projevovali jim sympatie, nabízeli jídlo, pití, děkovali za osvobození od bolševiků. Byli potom zdrceni po vysvětlení Čechoslováků, že v Penze nezůstanou, ale odjedou na východ. Znamenalo to pro ně, že se bolševici do Penzy zase vrátí a současná svoboda je tak jen dočasná. Po celkovém obsazení města Čechoslováky už na ulicích byly celé davy obyvatel, kteří provolávali slávu Čechoslovákům a slavili osvobození od bolševiků.

Kolem 14h přišla náhle zpráva, že se po železnici blíží nepřátelský obrněný vlak s vlakem pěchoty. Jednalo se o posily slíbené předtím Penze Moskvou, které však nyní přijížděly už se zpožděním. Tři roty 4. stř. pluku s rotou záložního pluku a zákopnickým oddílem při příjezdu k Penze na tyto posily nepřítele zaútočily s provedením rychlého obchvatu. Nepřátelské vlaky se následně v panice stáhly pryč. Během boje se podařilo Čechoslovákům zajmout 12 bolševiků a ukořistit i 2 jejich kulomety. Aby se odražené vlaky nemohly pokusit znovu o návrat, byl zákopnickým oddílem vyhozen do povětří železniční most před nádražím a poškozena trať ve směru na západ. Penza byla nyní zabezpečena a v československých rukách. Během bojů také byli osvobození Čechoslováci, vyslaní před bojem na průzkum, kteří byli zajatí Penzenským sovětem.

V bojích o Penzu utrpěli Čechoslováci ztráty 30 padlých (z toho 21 padlých 1. stř. pluk, 6 padlých 4. stř. pluk, 3 padlé záložní pluk) a kolem 100 raněných. Mezi padlými 4. stř. pluku byl i praporčík Čamek, velitel jednoho z kulometných oddílů.

Nepřítel utrpěl ztráty kolem 230 padlých a několika set raněných. Asi 2.000 bolševiků bylo Čechoslováky v bojích zajato. Mezi nimi i dva členové Penzenského sovětu – Kozlov a Liebersohn. Mezi zajatými byli i čeští komunisté, včetně českých komisařů Skotáka, Synka, Mottla, Očenáška a Pospíšila.

Čechoslováci dobytím Penzy získali dále i cennou kořist ve výzbroji -  30 děl, asi 500 kulometů, několik tisíc potřebných pušek a granátů, několik desítek tisíc beden s municí, několik automobilů a koní. Byly získány dále také dvě radiostanice, plné sklady potravin, léků, obvazů a výstroje, které tu byly připraveny pro zabezpečení sovětské Penzenské posádky. Byly nalezeny v kancelářích sovětu při průzkumu i dokumenty, potvrzující činnost českých komunistů proti Čs. armádnímu sboru. Oba pluky se z ukořistěné výzbroje opět plně vyzbrojily. Vzaly dále i pro ostatní jednotky Penzenské skupiny výzbroj a výstroj, kterou byly schopny svými vlaky odvézt.

Penza byla dobyta. Pro sovětskou vládu to byla rána, kterou nečekala. Po dobytí města se odpoledne konal pohřeb československých obětí, které byly vezeny městem na městský hřbitov. Davy obyvatel města projevovaly přitom soustrast Čechoslovákům, mnozí z Rusů při procházení průvodu s vezenými padlými klekali na zem a děkovali za osvobození. I na samotném pohřbu byla účast místního ruského obyvatelstva masová. A to přesto, že si obyvatelé města uvědomovali, že Čechoslováci nebudou město dále držet, což by pro ně nemělo smysl, ale odjedou dále na východ za svým cílem.
 
Ve městě se podařilo udržet pořádek - v ulicích i u skladů a důležitých budov byly československé hlídky. Bylo Čechoslováky vydáno provolání k obyvatelstvu, obsahující informace o tom, že město dobyli jen proto, aby si zajistili možnost odjezdu na východ, že v žádném případě nad městem nepřebírají vládu a co nejdříve odjedou. Po dobu své přítomnosti však budou trestat všechny případné loupeže či další kriminální činy.

Během boje o Penzu sváděl ve dnech 28.5. – 29.5. také osamoceně boje s přesilou nepřítele zaskočený I. prapor 4. stř. pluku u Rtiščeva. To mu zabránilo dostat se do Penzy a účastnit se boje o Penzu v rámci svého pluku. Nakonec se však úspěšně probil i s nasazením čs. improvizovaného obrněného vlaku „Groznyj“ (hlavní částí bylo vpředu naložené obrněné auto „Groznyj“), který vyslal 4. stř. pluk během bojů z Penzy praporu na pomoc. V bojích s jednotkami Rtiščevského sovětu (posílené posilami od sovětů z Tambova a Saratova) ztratil prapor několik padlých. Mezi nimi velitele I. praporu podporučíka Černého, který se na počátku těchto bojů zastřelil z pocitu odpovědnosti za utrpěné ztráty při podcenění síly protivníka. V danou chvíli 2. rota (se kterou se zrovna v úseku nacházel i podporučík Černý) se ocitla odříznuta v boji s přesilou nepřítele o síle kolem 2.500 mužů s množstvím kulometů a děl. Během přestřelky, kdy se situace jevila beznadějně a kdy si vinu za tuto situaci dával podporučík Černý sobě, se zastřelil. Část roty byla po boji nepřítelem zajata. Na pomoc těžce bojující rotě vyrazil chvíli předtím zbytek praporu (pod velením praporčíka Janovského), dojel však pozdě. Jen několika desítkám příslušníků 2. roty se podařilo uniknout před stahující se smyčkou několikanásobné přesily nepřítele. Do akcí proti odříznutému československému praporu následně zasáhl i Serdobský sovět. A to i přes dřívější sliby o neutralitě, které předtím 4. stř. pluku dal. Využil situace a vyslal proti Čechoslovákům své jednotky také. Proti vlaku I. praporu 4. stř. pluku poslal po železnici lokomotivu, aby došlo ke srážce. Nebezpečí však bylo Čechoslováky včas zpozorováno, čs. vlak zastaven a opuštěn těsně před osudovou srážkou. Došlo tak jen k materiálním škodám, ale k žádným dalším ztrátám na životech (mimo dvou zabitých koní). Následně rudé oddíly Serdobského sovětu zaútočily na československý prapor střelbou.

V té době již začal zmiňovaný boj o Penzu. Jelikož 4. stř. pluk měl obavu o svůj I. prapor a nevěděl co se s ním děje, když nedorazil podle plánu, vyslal mu, jak bylo řečeno, naproti raději narychlo sestavený improvizovaný obrněný vlak s naloženým automobilem „Groznyj“ (velitelem vlaku byl praporčík Sazima). U Serdobska se čs. obrněný vlak „Groznyj“ dostal do přestřelky s oddílem nepřítele, který ale útokem své posádky (vedené důstojnickým čekatelem Pleským) překvapil a doslova rozstřílel. Tento nepřátelský oddíl ve zmíněné přestřelce ztratil ze svých 80 mužů asi 50 padlých a 4 zajaté. Následně posádka vlaku Groznyj zaútočila (opět pod velením důst. čekatele Pleského) na samotný Serdobsk. Ten byl následně po přestřelkách obsazen. Přijíždějící nepřátelský vlak s posilami pro sovět byl palbou zastaven a rychlým útokem Čechoslováků následně napaden. Většina jeho osádky buď padla v nemilosrdném boji nebo se utopila při pokusu uniknout přes řeku Serdobu. Mezi těmi, co se utopili při pokusu uniknout byl i předseda Serdobského sovětu.

Bolševici utrpěli v bojích u Serdobska a Rtiščeva celkem během bojů ztráty 80 padlých a 30 zajatých. Mnoho z nich bylo raněných. Čechoslováci zde dále ukořistili  i lokomotivu, 2 vagony zásob, 1 automobil, 70 pušek a 2 kulomety. Osvobodili také dva zajaté Čechoslováky, které pár hodin před tím Serdobský sovět zajal.

I. prapor 4. čs. stř. pluku ztratil v těchto bojích 3 padlé (včetně podporučíka Černého) a 132 nezvěstných (většina z nich byla zajata nepřítelem – asi 40 z nich později uniklo a úspěšně se zase vrátilo k pluku). 7 mužů bylo raněno.

Nakonec po tříhodinovém pochodu dorazil ráno 30.5. I. prapor 4. stř. pluku na nedalekou stanici Baltince. Zde byl již očekáván obrněným vlakem Groznyj a po nastoupení odjel k již dobyté Penze, kam dorazil po půlnoci v ranních hodinách 31.5.

Před odjezdem Čechoslováků na východ byli ještě propuštěni všichni zajatí bolševici ruské národnosti pod slibem, že proti Čechoslovákům již nevystoupí nikdy se zbraní v ruce. Ostatní zajatci - němečtí, maďarští a čeští komunisté - byli odvezeni a později internováni ve vězení v Samaře.

V průběhu 30.-31.5. odjela z Penzy následně celá Penzenská skupina svými vlaky na východ, směrem k Čeljabinsku. Samozřejmě za sebou poškodila trať, aby nepříteli ztížila případné pronásledování.

Hlavní prameny:
Archiv autora
Československý denník. Orgán Československé Národní Rady a správy Svazu československých spolků na Rusi. 1918- . Ročník 1918.
Památník čs. legií Čestná vzpomínka. Památník čs. legií Čestná vzpomínka [online]. 2005 [cit. 2007-07-31]. Dostupný z WWW: http://www.pamatnik.valka.cz>.
KUTHAN, Pavel. Od Čeljabinsku k válce. Kaleidoskop : Journal legionářských tradic. 2007, roč. 07, č. 2, s. 18-20. ISSN 1802-1409.
MEDEK, Rudolf, et al. Za svobodu, III. díl : Obrázková kronika československého revolučního hnutí na Rusi 1914-1920. Vaněk Otakar; Holeček Vojta. Praha : Památník odboje, 1926. 891 s.
PLESKÝ, Methoděj. Dějiny 4. střeleckého pluku Prokopa Velikého 1917-1920. 1. vyd. Turnov : Nákladem autora, 1927. 388 s.

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více