DEU - V-1

Fieseler Fi 103
     
Název:
Name:
Fieseler Fi 103 Fieseler Fi 103
Originální název:
Original Name:
Fieseler Fi 103
Kategorie:
Category:
řízená střela s plochou dráhou letu cruise missile
Výrobce:
Producer:
DD.03.1944-DD.03.1945 Gerhard Fieseler Werke GmbH, Kassel /
Období výroby:
Production Period:
DD.03.1944-DD.03.1945
Vyrobeno kusů:
Number of Produced:
30000
Prototyp vyroben:
Prototype Built:
DD.12.1942
Technické údaje:
Technical Data:
 
Hmotnost střely:
Missile Weight:
2247 kg 4954 lb
Hmotnost hlavice:
Warhead Weight:
847 kg 1867 lb
Celková délka:
Overall Length:
8320 mm 27 ft 3 ½ in ft
Průměr těla:
Diameter:
1420 mm 4 ft 7 ⅞ in ft
Rozpětí křídel:
Wingspan:
5370 mm 17 ft 7 ⅜ in ft
Hlavice:
Warhead:
847 kg trhaviny Amatol-39 1867 lb of Amatol-39 explosive
Způsob navedení:
Guidance System:
- -
Pohon:
Propulsion:
 
Typ:
Type:
pulsační reaktivní motor Argus As 014 Argus As 014 Pulsejet
Výkony:
Performance:
 
Rychlost / Machovo číslo:
Speed / Mach Number:
0,53 0,53
Dosah:
Range:
250 km 155 mi
Uživatelské státy:
User States:
Poznámka:
Note:
varianty:
Fieseler Fi-103A-1
Fieseler Fi-103B-1
Fieseler Fi-103B-2
Fieseler Fi-103C-1
Fieseler Fi-103D-1
Fieseler Fi-103E-1
Fieseler Fi-103F-1
Fieseler Fi 103R
variants:
Fieseler Fi-103A-1
Fieseler Fi-103B-1
Fieseler Fi-103B-2
Fieseler Fi-103C-1
Fieseler Fi-103D-1
Fieseler Fi-103E-1
Fieseler Fi-103F-1
Fieseler Fi 103R
Zdroje:
Sources:
https://en.wikipedia.org/wiki/V-1_flying_bomb
airandspace.si.edu
https://fr.wikipedia.org/wiki/V1_(missile)

DEU - V-1 -


URL : https://www.valka.cz/DEU-V-1-t17466#616682 Verze : 0
Fieseler Fi 103 (V-1)

Fieseler Fi 103, oficiálně označována německou propagandou jako "Vergeltungswaffe" (V-1, česky: odvetná zbraň) byla střela s plochou dráhou letu, řízená autopilotem a používaná během druhé světové války. Byla to první hromadně vyráběná a užívaná střela svého druhu na světě (pokusné střely podobného typu existovaly už za 1. světové války). Šlo o malý středoplošník s trupem ve tvaru doutníku, celokovové konstrukce, ve kterém se nacházelo veškeré vybavení. Nad trupem byl umístěn pulsačně reaktivní motor. Křídla byla pravoúhlá u prvních typů celokovová, u následných dřevěná. Ocasní plochy byly klasického uspořádání výškovka a směrovka s kormidly. Sériová výroba začala v březnu roku 1944, k nasazení došlo v červnu téhož roku, kdy byla první střela odpálena na Londýn. Do konce března 1945 bylo vypuštěno přes 20 000 střel, ze kterých bylo okolo 10 000 namířeno na Anglii, cíl jich zasáhlo okolo 2500, zbytek byl zničen nebo nezasáhl cíl. Okolo 8000 střel Fi 103 bylo vypuštěno také na Antverpy, Brusel a Lutych.

A nyní trochu podrobněji. Jako hlavní řešitel koncepčního vývoje střely byl Ministerstvem letectví určen v r. 1942 podnik "Gerhard Fieseler Werke" (pracoval u nich její konstruktér dipl. ing. Robert Lusser) sídlem v Kasselu. Odtud se také odvozovala původní zkratka Fi, záhy nahrazena na návrh generála protiletadlového dělostřelectva Walhera von Axthelma krycím názvem "FZG 76" (Flak Ziel Gerät) - "létající terč pro výcvik protiletadlové střelby". Mezi vývojovými pracovníky se jí přezdívalo "Kirschkern" - "třešňová pecka".

Pohon střely - pulsační motor byl v letech 1940 - 1942 vyvíjen ve firmě "Argus -Motoren GmbH" v Berlín- Reinickendorfu. Vývoj skončil motorem s kodovým značením "Argus 109- 014", vážícím 138 kg, dlouhém 3,6 m a se středním tahem 2,35 -3,29 kN, Konstrukčně jej lze popsat tak, že ve vstupním rozšířeném otvoru spalovací komory motoru byl umístěn rošt s 300 čtvercovými otvory zakrytými zevnitř spalovací komory ocelovými planžetami (klapkami či žaluziemi) z tenkého pružného ocelového plechu.Součástí vstupního roštu bylo také 9 trysek pro přívod paliva a startovacího tlakového vzduchu. V klidu byla tedy vstupní strana spalovací komory těmito planžetami -klapkami uzavřena zevnitř. Při startu motoru ( při pozemním odpalu, kdy byla střela připojena ke startovací konzole) se z vnějšího zdroje přes startovací konzolu pouštěl na vstup spalovací komory stlačený vzduch a palivo- benzin (střela - těžší I. typ - nesla 500 litrů 80 -ti oktanového benzínu ) a ve spalovací komoře po promísení ve výbušnou směs byla přes kabel startovací konzoly zapálena elektrickou jiskrou svíčky. Přetlak exploze ve spalovací komoře na jedné straně "držel" uzavřené vstupní planžety a na stráně druhé přes trysku vyvozoval požadovaný reaktivní tah. Po poklesu tlaku ve spalovací komoře se vstupní planžety vlivem imploze - rozdílu tlaků ( v komoře je v ten moment podtlak - vnější atmosféra přetlak) otevřely, nasávaný vzduch vyrovnával podtlak v komoře a současně se do tohoto proudu vzduchu devíti tryskami rozptýlilo palivo. Tato směs se opět zažehla jiskrou či později se vznítila od rozžhavených stěn komory, přetlak exploze na jedné straně uzavřel planžety a na straně druhé postupuje tryskou motoru vzad a celý pracovní cyklus motoru se opakuje. Díky těmto cyklickým pracovním fázím - pulsům ve spalovací komoře motoru s frekvencí cca 45 pulsů za s-1 vydával motor střely charakteristický zvuk, který vedl (vedle jiných názvů) k anglickému lidovému názvu střely "doodle bug"- ("bzučící štěnice").

Velkou slabinou střely byl její start. K dosažení rychlosti potřebné k vyvození vztlakové sily na křídlech střely pouhým tlakem motoru, by byla potřebná neúměrně dlouhá startovací dráha. Proto byla střela zkušebně (pro ověření chodu motoru) vypouštěna nejprve (prosinec 1942) klouzavým letem z letadla - vynášel ji Fw-200. Později při motorových startech ze země (první start zkušebního typu proběhl koncem roku 1942) bylo k urychlení střely na odpalovacích rampách (ty měly u prvního těžšího typu délku 50 -55 m a sklon 6 stupňů) použito katapultování pomocí přetlaku paroplynu vzniklého při explozivním katalytickém rozkladu vysokoprocentního peroxidu vodíku manganistanem vápenatým. Explozivní reakce ve startovním parogenerátoru připojenému na dolním konci rampy, byla spuštěna ve startovací sekvenci na impuls z palubní elektrické sítě střely. V roce 1944 se odpalovací rampy začaly vyrábět ve zkrácené verzi (pro střely odlehčeného typu) jako prefabrikovaná 42 m dlouhá skládačka ze sedmi šestimetrových betonových dílů s kolejnicovou drážkou na horní straně.

Oblaka páry při katapultáži jsou dobře patrná na níže uvedených fotografiích. Katapult pomocí 150 kg těžkého pístu s unášecím čepem (t.zv. "Bumpskopp") pohybujícím se v drážce skluznice rampy "udeřil" do lůžka tlačné zarážky střely dynamickou sílou dosahující až 745.7 MW (1 milionu HP) a při startovním přetížení 15g1), udělil střele na konci rampy rychlost kolem 320 km/hod. Tato rychlost střele již k letovému vztlaku zcela postačovala a plný výkon pulsačního motoru dále střelu reaktivním tlakem zrychlil na maximální letovou rychlost, která činila u prvních typů (s kovovým křídlem o rozpětím 5,3 m a startovní váhou 2180 kg) 540 - 565 km/hod a u pozdějších odlehčených verzí s dřevěným křídlem o rozpětí 5,7m a menší účinnou náplní trhaviny 645 - 800 km/hod. U těchto verzí díky většímu obsahu paliva vzrostl také dolet z původních 240 - 260 km až na 370 km. Píst katapultu, který při pohybu válcem katapultu vzhůru současně vtlačoval do horní drážky rampy hadicové těsnění o průměru 25 mm a tím utěsňoval tlakový válec katapultu, vylétl současně pod střelou z tlakového válce rampy a po několika desítkách metrů spadl před ústí rampy. Při startu se také samozřejmě oddělila od střely startovací konzola a střela "přešla" na zcela autonomní režim.

Kromě katapultování se samozřejmě i nadále používalo vypouštění střel z letadel, zejména z He -111. Luftwaffe se podílela na útocích od července 1944 do 1945, vypuštěním přibližně 1176 střel Fi 103 z upravených bombardérů Heinkel He 111 od Kampfgeschwader 3 létajících přes Severní moře.Námořnictvo výhledově uvažovalo s vypouštěním střel z lodí a ponorek.(Po válce zkoušela americká armáda použít ke startu ukořistěných střel s úspěchem místo katapultu raketové startovací motory.

Co se vlastního pulsačního motoru týče, byla jeho velkou konstrukční předností až triviální jednoduchost, zejména absence jakýchkoliv pohyblivých součástí motoru (kromě kmitajících planžet a vrtulky Luft_LOGu) a z toho důvodu také velmi levná výroba a spolehlivý letový provoz.

Pulsační reaktivní motor patentoval pricipiálně již v r. 1930 ing.Paul Schmidt z "Maschinnen und Apparatebau" Mnichov, který např. v r. 1939 postavil svůj nejvýkonnější funkční pulsační motor SR 500 (průměr 0,51 x délka 3,6 m) se středním tahem 4,4kN. Slabinou tohoto motoru však byla životnost - 13 minut chodu. Podílel se, vzhledem k několika patentovým ochranám i na počátečním vývoji motoru u fy "Argus -Motoren GmbH". Např. vstupní rošt s pružnými planžetami byl převzat z jeho patentu prakticky beze změny) A právě rýsující se patentové spory patrně způsobily, že byl ing. Schmidt z dalšího vývoje motoru pro Fi 103 vyloučen.

Vlastní aktivní řízení střely spočívalo nejprve v první fázi letu :
- v navedení střely na zadaný kurz (cca po 15 km letu od místa startu a v možném rozsahu + - 60 stupňů ) a následné udržování přímého směru letu dle údajů gyrokompasu pomocí směrovky na zadním kormidle střely, které současně tvořilo přes pružnou podpěru zadní nosník motoru.
- ve vertikálním navedení střely stoupáním na letovou hladinu, kterou bylo možno naprogramovat v rozsahu 300 - 2000 m.

Následovalo srovnání do horizontálního letu a udržování výšky letové hladiny dle údajů baroskopu pomocí výškovky. V další fázi letu se podélně - příčná stabilita letu automaticky udržovala pomocí systému gyroskopů, baroskopu, kompasu a řídicích pneuservomotorů. Šlo tedy o automatickou a programovou autopilotáž. Stanovený směr udělený střele (po 0 - 3 minutách úmyslného programového zpoždění po startu) udržoval magnetický kompas řídícího systému umístěný ve špici střely,která z toho důvodu byla dřevěná, potažená duralovým plechem.Stabilitu - rovnováhu střely pak udržoval gyroskopický robot. Délka letu se neurčovala časem letu ale měřením již ulétnuté dráhy měřícím systémem "Luft-LOG".

Tento přístrojový systém plnil celkem tři úkoly :
1. Po ulétnutí přiměřené vzdálenosti od startu - asi po ulétnutí 70 km - sepnul ( odjistil ) elektrické roznětky nálože střely.
2.U střel s namontovaným radiovým vysílačem - radiomajákem jej zapnul cca 60 km před cílem. Současně se z anténového trubkového krytu pod směrovkou (dle něj lze tak zvnějšku rozeznat střelu s rádiem ) uvolnila a rozuvinula vlečná 140m dlouhá drátová anténa.
3. Po dosažení cíle ( tedy dosažení nulového stavu na tachometru) sepnul proudový elektrický okruh pyropatrony vysmekovacího zařízení na kýlových plochách. Pomocí jejich explose došlo v malé "gillotince" k přeseknutí hadic tlakového vzduchu do servomotoru výškovky a současně k rázovému zablokování výškovek do dolní krajní polohy a tím zahájení střemhlavého letu střely na cíl.

Tento náhlý vertikální pohyb střely měl většinou také za následek přerušení dodávky paliva do motoru vlivem značné odstředivé setrvačné síly a k jeho zhasnutí. Toto zlověstné utichnutí zvuku motoru bylo pro osoby nalézající se na cílové ploše předzvěstí následné explose. V noci byl motor střely slyšitelný do 16 km i více a výfukové plameny byly vidět jako signální oheň. Nejdůležitější částí měřícího systému "Luft-LOG" byla malá vrtulka umístěná na špici střely. Tato se otáčela protitlakem proudícího vzduchu a její otáčky se přenášely přes šnek (umístěný na hřídelce vrtulky) šnekového soukolí na šnekové kolečko z lisovaného plastu. Na tomto kolečku byly na obvodu umístěny 180 stupňů proti sobě dva spínací čepy. Kolečko kluzně rotovalo mezi pružnými spínacími kontakty elektrického obvodu, takže za jednu jeho otáčku došlo 2x k sepnutí elektrického obvodu. Základní stoupání měřící vrtulky bylo voleno tak, aby na každých ulétnutých 100 m provedla vrtulka 30 otáček. A protože převodový poměr šnekové převodovky byl 1 : 30, udělalo šnekové kolo na každých 100 m dráhy letu jednu otáčku a uzavřelo přitom dvakrát elektrický obvod. Tyto spínací impulsy ("50 -ti metrové") se přenášely na elektromagnet spínacího tachometru umístěného na zádi střely. Elektromagnet přenášel pak mechanicky pulsy na měřící a spínací kolečka tachometru. Vlastní spínací tachometr obsahoval 4 měřící kolečka a dvě kolečka spínací. Před startem se nastavil na požadovanou dráhu letu a pak pouze odečítal směrem k nule. Po ulétnutí naprogramovaných vzdálenosti (když tedy proběhl příslušný počet otáček vrtulky měřiče vzdálenosti) se nejprve sepnul (cca 70 km od místa startu) kontakt pro odjištění elektrického obvodu zapalovače nálože, cca 60 km před cílem se (pokud jej střela měla) zapnula vysílačka a rozvinula její anténa a následně po dosažení cíle sepnul okruh pyropatron výškového kormidla, které se výše popsaným způsobem zablokovalo pro střemhlavý let. Střela při něm pak dosahovala až 800 km/hod. Po nárazu byla nálož z důvodů spolehlivého účinku v cíli odpálena jedním z trojice trojprincipového zapalovače - dva mechanické s všesměrovou aktivací, jedním elektrickým nárazovým a hodinovým časovaným zapalovačem.

Část střel byla (jak již bylo uvedeno) vybavena rádiovým přístrojem "FuG – s 23B" pro vysílání všesměrového signálu, tedy sloužila jako radiomaják. Vysílačka pracovala s výkonným oscilátorem 1MHz a vysílala pomalu pomocí klíčovacího elmotoru morse-písmeno "K" -.-. Po jeho zmlknutí se křížovým zaměřením tak mohlo určit místo dopadu. Naštěstí pro ubohé Londýňany věřila vyhodnocovací služba Luftwaffe spíše falešným hlášením obrácených agentů z Británie a hlášením BBC (že střely nedolétávají do cílové oblasti), než vlastním radiomajákům střel, které, jak se po válce zjistilo, pracovali naprosto přesně.

Se zalétáváním prvních zkušebních střel je spojena ještě jedna zajímavost. Při prvních letových zkouškách se ukazovala jako největší slabina stabilita střely na letové dráze. Konstruktéři se po řadě nezdarů údajně nakonec rozhodli k riskantnímu kroku. Upravili střelu k jednoduché pilotáži tak, že do prostoru pro výbušninu umístili miniaturní pilotní kabinu s nejnutnější pilotní aparaturou a na spodní část střely umístili přistávací lyžinu. Do takto upravené pilotní kabiny se však vešel pouze pilot velmi malé postavy. K tomuto úkolu se ochotně přihlásila zasloužilá členka strany - známá sportovní a zkušební pilotka Hanna Reitschová, žena malé a útlé postavy, která však měla velké zkušenosti s pilotáží. Na takto upravené verzi střely absolvovala po vypuštění z letounu několik zkušebních letů, při nichž se jí podařilo závady nalézt a pomoci je odstranit.

( H. Reitchová spolupracovala i při zalétávání raketového stíhacího kluzáku Me 163. Nešťastnou shodou okolností při jednom z pokusných letů ś tímto raketovým letounem při přistání havarovala a těžce se zranila. Po vyléčení jí osobně Adolf Hitler dekoroval "Železným křížem" )

Komponenty střely se vyráběly v 17 továrnách v Německu. Konečnou produkční montáží střel byly pověřeny závody "Volkswagen" ve Fellerslebenu. Plán stanovil výrobu na 3000 ks měsíčně. V září 1943 byly zahájily montáže prvních střel. Vzhledem k nekoncepčnímu a kolizně-paralelnímu programu vývoje rakety A4 (V-2) však nabíhala výroba bojových střel velice pomalu (krátce po rozhodnutí o zahájení výroby "Fi-103" byla výroba utlumena a priorita přenesena na A-4) a první bojová střela "Fi 103" byla výcvikově vypuštěna teprve 16. října 1943. Do konce října 1943 bylo pak k výcviku dodáno pouze 6 střel a to ještě bez směrových kormidel. Přitom dle plánu výcviku mělo být k dokončení výcviku a ověření střeleckých tabulek dodáno v té době již nejméně 200 ks střel.

Pozn.:
1) H.Reitschová uvádí ve své knize "Létání-můj život" údaj zhruba 17g



Prameny :
KROULÍK, Jiří, RŮŽIČKA, Bedřich. : Vojenské rakety, vydalo Naše vojsko, vydání I., Praha 1985, ISBN (?) 28-067-85. 5/112
HORSKÝ Jiří; PRAŽÁK Jiří : Tajemství ostrova X, vydal MAGNET Praha 1968
BREUER, William B.: Tajné zbraně II. světové války, vydal Aradan 2004, vydání 1.ISBN 80-86469-34-4
NEJTEK, Vilém M.: Smrt se učí létat 2. rozš. a upr. vyd.,Praha : Naše vojsko, 1990.,ISBN 80-206-0067-1
BERGIER Jacques : Tajní agenti proti tajným zbraním 1. vyd. Praha : Orbis, 1971
IRVING, David : Tajné zbraně, 1. vydání Praha 1969 Naše vojsko 28/52-076-69
upravený náčrt z http://www.warbirdsresourcegroup.org/LRG/v1.html
http://en.wikipedia.org/wiki/V-1_flying_bomb
Archiv autora

DEU - V-1 -


DEU - V-1 -


DEU - V-1 -


DEU - V-1 -


DEU - V-1 -


DEU - V-1 -


DEU - V-1 -


DEU - V-1 -


URL : https://www.valka.cz/DEU-V-1-t17466#157097 Verze : 2
- "Vergeltungswaffe 1"


- v období vývoje nazývaná FZG 76 (Flak Ziel Gerät)


Rozpětí: 5,3 m
Délka: 7,9 m
Vzletová hmotnost: 2180 kg
Max. rychlost: 645-765 km/h
Dolet: 370 km
Hmotnost nálože: 850 kg
Obsah paliva: 640 l benzínu
Spotřeba: 27l/min


Řídící systém: firma Askania
Pohonná jednotka: reaktivní (pulsační) motor Argus 109-014
Frekvence: 3000-3600 pulsů/min


Každá desátá střela vybavena vysílačkou.


Počet odpalovacích ramp za WW2: cca 400
První odpaly: červen 1944, z 55 katapultů
Do března 1945 odpálili Němci přes 10 500 srřel na Londýn (cca 3000 nedoletělo)
Poslední z 2400 střel dopadla na Londýn 29.3. 1945
- 8696 střel vypáleno na Belgické Antverpy
- 3141 vypáleno na Lutych a Brusel (dopadlo 2448)


Ztráty udávané Británií:
- 6214 mrtvých
- přes 18 000 zraněných
- 123 000 poškozených nebo zničených budov
URL : https://www.valka.cz/DEU-V-1-t17466#63942 Verze : 0
Fieseler Fi 103V1
DEU - V-1 -


URL : https://www.valka.cz/DEU-V-1-t17466#24689 Verze : 0
Fieseler Fi 103V1
DEU - V-1 -


DEU - V-1 -


URL : https://www.valka.cz/DEU-V-1-t17466#24690 Verze : 0
Fieseler Fi 103 (V-1):
DEU - V-1 -


URL : https://www.valka.cz/DEU-V-1-t17466#63943 Verze : 0
Odpalovací rampa:
DEU - V-1 -


URL : https://www.valka.cz/DEU-V-1-t17466#63944 Verze : 0
Fi 103:
DEU - V-1 -


URL : https://www.valka.cz/DEU-V-1-t17466#63945 Verze : 0
Fi 103:
DEU - V-1 -


URL : https://www.valka.cz/DEU-V-1-t17466#63946 Verze : 0
V-1 ve sbírkách vojenského historického muzea Bundeswehru v Drážďanech.
DEU - V-1 - zdroj: vlastní archív

zdroj: vlastní archív
DEU - V-1 - zdroj: vlastní archív

zdroj: vlastní archív
URL : https://www.valka.cz/DEU-V-1-t17466#227663 Verze : 0
muzeum Duxford, archiv autora
DEU - V-1 -


DEU - V-1 -


DEU - V-1 -


DEU - V-1 -


URL : https://www.valka.cz/DEU-V-1-t17466#310114 Verze : 0
V-1


autor: Zbyněk Válka, zveřejněno s laskavým svolením autora
DEU - V-1 -


URL : https://www.valka.cz/DEU-V-1-t17466#388946 Verze : 0
Foto vlastné.
DEU - V-1 - Imperial War Museum, London

Imperial War Museum, London
DEU - V-1 - Imperial War Museum, London

Imperial War Museum, London
DEU - V-1 - Imperial War Museum, London

Imperial War Museum, London
DEU - V-1 - Imperial War Museum, London

Imperial War Museum, London
URL : https://www.valka.cz/DEU-V-1-t17466#534179 Verze : 1
Podzemný závod na výrobu striel V 1 a V 2 po obsadení Američanmi, Kohnstein bei Niedersachswerfen, 1945.


zdroj: www.bundesarchiv.de
DEU - V-1 -


DEU - V-1 -


DEU - V-1 -


DEU - V-1 -


URL : https://www.valka.cz/DEU-V-1-t17466#536587 Verze : 0
Cosmosphere, 112023


© Radoslav Hašek
zveřejněno s laskavým svolením autora

DEU - V-1 -


DEU - V-1 -


DEU - V-1 -


DEU - V-1 -


URL : https://www.valka.cz/DEU-V-1-t17466#740250 Verze : 1
Diskusní příspěvek Faktografický příspěvek
Přílohy


Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více