Handley Page O/400 (H.P.12)

Čtyř- až pětimístný těžký bombardovací dvouplošník nestejného rozpětí křídel poháněný dvěma motory vznikl jako následovník bombardéru Handley Page O/100 a svými rozměry dosahoval téměř velikosti o dvacet let mladšího, později tolik úspěšného bombardéru Boeing B-17 Flying Fortres. Po zjištění, že je možné provádět „přesné“ bombardování i v noci, byla v srpnu 1917 zadána objednávka na prototypy nových nočních bombardérů a podepsán kontrakt na dodávku vylepšených letounů O/100 označovaných nyní jako O/400, které měly být odpovědí na německé nálety na Británii a vytvořit protiváhu německým bombardérům Gotha a Zeppelin.

Tento typ bývá často chybně označován jako 0/400. Označení letadel Handley Page v této době bylo tvořeno písmenem, lomítkem a číslem. Paradoxem je, že se Handley Page chtěl údajně vyhnout záměně písmena I za 1 a toto písmeno záměrně v názvech letounů vynechal s písmenem O totéž ovšem už neprovedl. Nové tovární označení H.P.12 dostal letoun zpětně až v roce 1924.

Konstrukce

Obě křídla, horní o rozpětí 100 ft. (30,48 metrů) a dolní o rozpětí 70 ft. (21,34 metrů), byla tvořena dřevěnou konstrukcí potaženou plátnem v celé délce o stejné šířce a tloušťce. Celková nosná plocha stroje byla 153,1 m². Horní křídlo mělo rovné konce a bylo vybaveno velkými vystupujícími křidélky. Koncový díl horního křídla byl vyztužen nad něj vystupující vzpěrou se systémem pomocných lanek. Konce spodního křídla byly zaoblené. Křídla byla vyztužena rovnoběžnými svislými vzpěrami a systémem drátěných výztuh. Za vzpěrami nesoucími motorové gondoly bylo možné křídla sklopit směrem dozadu k trupu, a tím umožnit parkování strojů v hangárech přiměřených rozměrů.

Trup obdélníkového průřezu o délce 19,16 metrů měl dřevěnou kostrou s drátěnými výztuhami potaženou plátnem. V centrální části trupu byla vnitřní pumovnice o velikosti přibližně 1 x 1,6 x 1,3 metrů s dvířky a palivové nádrže. V přední části trupu bylo „pracoviště“ předního střelce. Za ním, v dvoumístné otevřené kabině, seděl pilot a navigátor / bombometčík. Pilotova sedačka byla umístěna v pravé polovině trupu, sedačka navigátora byla sklopná a umožňovala průchod skrz otvor v přepážce do přední části na místo střelce. Po levé ruce navigátora byly umístěny ovládací prvky pro odhoz bomb. Navigátor, pilot a přední střelec nastupovali na svá místa trojúhelníkovými dvířky ve spodní části trupu. V zadní části trupu bylo místo pro zadního střelce (někdy dva) obsluhujícího až tři kulomety. Ocasní partii tvořily dvojité vodorovné a trojité svislé ocasní plochy.

Podvozek byl tvořen dvojicí pevných dvoukolových vozíků, umístěných pod spodním křídlem v blízkosti trupu, a pevnou ostruhou na zádi.

Pohonné jednotky byly umístěné v prostoru mezi křídly v kapotovaných gondolách na vzpěrách ve tvaru „V“. V gondolách byly kromě motoru umístěny olejové nádrže a v přední části velké náporové chladiče. Původní konstrukce počítala s použitím dvanáctiválcových řadových, vodou chlazených motorů Rolls-Royce Eagle VIII s válci do V o výkonu 360 koní (268 kW). Vzhledem k nedostatku těchto motorů se používaly i motory Rolls-Royce Eagle IV o výkonu 284 koní (212 kW),  Fiat A.12bis o výkonu 260 koní (194 kW), Sunbeam Maori o výkonu 275 koní (205 kW). Pro licenční výrobu v USA bylo použito motorů Liberty 12-N o výkonu 350 koní (261 kW). Každý motor poháněl jednu tažnou dřevěnou čtyřlistou vrtuli. Obě vrtule se otáčely stejným směrem. Maximální dosahovaná rychlost byla 157 km/h ve výšce 0 metrů. Do výšky 1980 m dokázal O/400 vystoupat za 27 minut 10 sekund a praktický dostup činil 2590 metrů. Vytrvalost činila 8 hodin letu.

Palivový systém tvořily dvě hlavní nádrže pohonných hmot, každá schopná pojmout 591 litrů paliva, které byly umístěny v trupu letadla. Přísun paliva k motorům zajišťovala dvě náporová čerpadla poháněná vrtulkou. Palivo bylo přiváděno přímo do karburátorů a také do dvou spádových nádrží umístěných v horním křídle, z nichž každá měla objem 63 litrů, a které zajišťovaly dodávku paliva motorům v případě poruchy čerpadla.

Většina letounů byla na všech plochách natřena khaki zelenou barvou P.C.10.

Zdroj

Hlavní změny proti typu Handley Page O/100 (H.P.11)

Přepracovaný palivový systém, nové výkonnější motory, zmenšené motorové gondoly,  skládací křídla a mírně upravené ocasní plochy. Hlavním rozlišovacím znakem mezi typy O/100 a O/400 jsou u O/400 krátké motorové gondoly a nově přidaná samostatná mezikřídelní vzpěra umístěná v prostoru za gondolami.

Výzbroj

V přední části trupu 1-2 kulomety Lewis ráže 7,7 mm na oběžném kruhu Scarff pro střelbu vpřed, 1-2 kulomety Lewis ráže 7,7 mm na sloupové montáži ve střelišti na hřbetě trupu v prostoru za křídly pro střelbu směrem vzad a 1 kulomet Lewis ráže 7,7 mm v pomocném střelišti ve spodní části trupu. Celkově bylo pro kulomety neseno 1649 nábojů (17 dvojitých bubnových zásobníků).

Celkový náklad pum mohl dosáhnout 2000 liber (907 kg) nesených ve vnitřní pumovnici a na dvou vnějších závěsech pod trupem. Většinou se používaly kombinace 16 x 112 lb. (50 kg) bomb, 8 x 230/250 lb. (104/113 kg) bomb nebo 3 x 520/550 lb. (236/250 kg) bomb. Letoun mohl nést i v té době největší britskou leteckou pumu „Blockbuster“ o hmotnosti 1650 liber (748 kg).

Produkce

První objednávka na 100 kusů letounů O/400 byla uzavřeny na přelomu léta a podzimu roku 1917. Další rozšiřující objednávky navazovaly v krátkých intervalech. Na výrobě letadel se podílelo několik společností.

Stroj vyrobený firmou Harland & Wollf byl vzorovým strojem pro připravovanou licenční výrobu ve Spojených státech. Původně se v USA počítalo s produkcí 1500 letounů Handley Page O/400 vybavených motory Liberty 12-N firmou Standard Aircraft Corporation. Do podepsání příměří bylo vyrobeno 107 strojů a zbytek kontraktu byl stornován.

Celkově tedy bylo objednáno, ať už v Británii nebo USA, 2288 letounů a z toho množství bylo skutečně vyrobeno 655 kusů.

Zdroj

Nasazení

První stroje byly dodány k jednotkám v létě 1918. Jednotky vyzbrojené letouny Handley Page O/400 operovaly v posledních měsících války převážně z letišť v severní Francii a Belgii. Cílem jejich náletů se stávaly především dopravní komunikace a průmyslové komplexy v Porúří a Sársku. Možnosti efektivního použití bomby „Blockbuster“ naznačil letoun patřící k 207. peruti RAF, který v noci ze 13. na 14. září zasáhl železniční depo v Le Cateau. Patrně první velkou akcí letounů Handley Page O/400 byl noční nálet ze 14. na 15. září 1918 na cíle v Německu jehož se zúčastnilo 40 letounů. Od června 1918 do konce války bylo ztraceno při náletech na Německo 69 strojů (18 sestřeleno, 51 při nehodách). Letouny O/400 svrhly přibližně 800 000 lb. bomb, což tvořilo 2/3 všech bomb svržených při strategickém bombardování v tomto období.

K jednotkám používajícím letoun O/400 patřily 58., 70., 97., 100., 115., 116., 207., 214., 215. a 216. peruť RAF, 1. peruť Australian Flying Corps, letectvo Spojených států a čínské letecké jednotky. Letouny měla být vyzbrojena i 134. peruť, ale není známo zda k tomu před jejím rozpuštěním v červenci 1918 skutečně došlo.

Přezbrojování 58. perutě na letouny O/400 začalo v září 1918. Peruť operovala ze základen Alquines a Proven. Později v květnu 1919 přelétla peruť na základnu Heliopolis v Egyptě, kde byla k 1. únoru 1920 přejmenována na 70. peruť RAF. Letouny Handley Page O/400 byly vyřazeny z aktivní služby do konce dubna 1920. V červenci 1918 byla na letouny O/400 přezbrojena 97. peruť na základně Netheravon odkud se v srpnu přesunula do Francie na základnu Xaffévillers z níž až do konce války uskutečňovala nálety na Německo. Letouny O/400 97. perutě byly vyřazeny v dubnu 1919. V srpnu 1918 byla letouny Handley Page O/400 vyzbrojena též 100. peruť, která již od března roku 1917 operovala ze základen ve Francii. Až do konce války podnikala nálety na průmyslové cíle v Německu ze základny Xaffévillers. Po návratu do Británie v srpnu 1919 byly letouny O/400 postupně vyřazeny. V červenci 1918 byla letouny O/400 vyzbrojena 115. peruť sídlící na základně Castle Bromwich odkud se v září přesunula na letiště Roville-sur-Chenes ve Francii. V březnu 1919 po stažení perutě zpět do Británie a jejím rozpuštění byly její letouny O/400 vyřazeny ze služby. Letouny O/400 byly v období srpen až listopad 1918 i ve výzbroji 116. perutě, která se formovala jako noční bombardovací, ale do konce války pravděpodobně nedošlo k jejímu bojovému nasazení a po podepsání příměří byla už v listopadu 1918 rozpuštěna. Peruť 207 vyzbrojená letouny O/400 operovala proti Německu ze základen v Belgii a Francii (Ligescourt, Estreé-en-Chausseé). Po jejím návratu do Británie v srpnu 1919 byly letouny O/400 vyřazeny z aktivní služby. V červnu 1918 byla letouny O/400 vyzbrojena 214. peruť, která poté prováděla ze svých letišť (St. Inglevert, Quilen, Chemy) nálety na nepřátelské základny a přístavy v Belgii a severní Francii. V červenci 1919 peruť přesídlila do Egypta, kde byla v únoru 1920 rozpuštěna a stroje vyřazeny. Pravděpodobně v červnu 1918 byla přezbrojena letouny O/400 i 215. peruť před svým červencovým návratem do Francie, odkud ze základen Alquines a Xaffévillers operovala až do konce války proti průmyslovým cílům v Německu. Po návratu do Británie v únoru 1919 byly letouny postupně vyřazeny a peruť rozpuštěna. Letouny Handley Page O/400 byla v létě 1918 vyzbrojena také 216. peruť, která podnikala nálety na strategické cíle ze základen Ochey, Autreville a Roville. V červenci 1919 přeletěla peruť do Egypta, kde byly stroje O/400 ve službě až do října 1921. V září 1918 se začlenily stroje O/400 k ostatním letounům 1. perutě AFC (Australian Flying Corps), čímž rozšířily její aktivity o noční bombardovací mise. Peruť operovala proti Turecku ze základen na Středním Východě a O/400 používala do prosince 1918.

Stroje byly po skončení války postupně vyřazovány a nahrazovány typem Vickers Vimy. Většina z nich ukončila svou aktivní službu v RAF do konce roku 1919. Malé množství letadel bylo po válce prodáno do Číny pod označením O/7. Některé stroje byly po vyřazení z vojenské služby přestavěny na civilní dopravní letoun pod továrním označením O/10 a O/11. Takto upravená letadla pro deset cestujících používaly letecké dopravní společnosti Handley Page Air Transport, Indo Burmese Transport a Imperial Airways. Ani civilní využití těchto strojů se neobešlo bez obětí na životech, když krátce po startu 14. prosince 1920 havaroval letoun v Cricklewoodu a v jeho troskách nalezly smrt 4 osoby.

Použité zdroje:
[1] CHANT, Chris. Nejslavnější bombardéry: Od roku 1914 do současnosti, Svojtka 2006, ISBN 80-7352-394-9
[2] KING, H.F. Armament of British Aircraft 1909-1939, Putnam, London, 1971, ISBN 0 370 00057 9
[3] HALLEY, James J. The Squadrons of the Royal Air Force & Commonwealth 1918-1988, Air Britain Ltd., 1988, ISBN 0 85130 164 9
[4] http://www.geocities.com/roynagl/handleypage.htm
[5] http://avia.russian.ee/air/england/handley_hp12.php
[6] http://www.allstar.fiu.edu/aero/HANDPAGE0_400.htm
[7] http://firstworldwar.com/airwar/bombers_britain.htm