Valdenští

Autor: Arnoštka Aubrechtová 🕔︎︎ 👁︎ 40.594

Toto náboženské lidové reformní hnutí působilo hlavně v městském prostředí Burgundska, Provence a severní Itálie. Valdenští vycházeli z požadavku naprosté „apoštolské“ chudoby, obecné závaznosti evangelia a reformy pokleslého křesťanského života. Kladli důraz na Nový zákon, odmítali institucionální církev, žádali demokratizaci církve a svobodu kázání i pro laiky v lidovém jazyce, zamítali vojenskou službu, učení o očistci a odpustcích, mše za mrtvé, uctívání svatých a pany Marie. Proti valdenství působila zejména ve městech inkvizice dominikánského a minoritského řádu.

Mezi valdenskými rozeznáváme dvě vrstvy; dokonalé (perfecti, fratres) a věřící (credentes, amici). Muži i ženy se odřekli jmění i manželství, aby kázali slovo boží a vybízeli k pokání a dobrému životu. Žijí jen z pohostinství nebo i (u lombardských valdenských) ze své práce. Věřící žijí v manželství, mají jmění, vyznačují se mravným životem a pilnou prací. Valdenští mají i svou hierarchickou organizaci podobnou církevní. Podle Písma svatého si volí své biskupy (maiores), kněží a jáhny. Maior světí skládáním rukou, kněz káže a zpovídá, a jáhen přisluhuje ostatním. Jeden z maiores spravuje celou společnost, ale nejvyšší moc mají jakési generální kapitoly, které se scházejí jednou až dvakrát do roka. Tehdy se přijímají noví bratří, ukládají a rozdílejí peněžité příspěvky a volí visitátoři, kteří mají navštívit věřící v určitých krajinách.

Reklama

Francouzští valdenští se v učení o svátosti oltářní srovnávali s církví, jejich věřící přijímali tělo Páně i z rukou kněží církve. V 2. pol. 14. stol. se stejná praxe vyskytuje i u lombardských valdenských. Jen jednou do roka na Zelený čtvrtek prý valdenští slavili svou mši, při níž maior posvětil nekvašený chléb a víno, podával podobojí.

II.

Řád byl založen lyonským kupcem Petrem Valdem (též Pierre de Vaux, Valdus, Valdez, Valdesius a j., 1140–1217?), který se 1176 přihlásil k ideálu chudoby a začal kázat. Od kněze Štěpána Ance a mladého písaře Bernarda Ydra si nechal do laického jazyka přeložit části Písma svatého a texty církevních Otců. Pohnutkou pro vzdání se majetku a postavení ve společnosti pro Valdese prý byl příběh jednoho žakéře, který vyprávěl legendu o sv. Alexiovi, který se všeho zřekl a žil podle ideálů křesťanské chudoby spokojeně až do své smrti. Následovníky Valdes našel brzy po svých prvních kázáních v Lyoně a okolí. Brzy mu lyonský arcibiskup Jan zakázal kázat a dokonce vypudil ho i s jeho přívrženci z města. Valdenští se odvolali k papeži a dostavili se roku 1179 na 3. lateránský koncil do Říma. Zde byli vyslyšeni a rychle odbyti zákazem kázání. Koncil musel totiž řešit větší nebezpečí a to rozšíření vlivu katarů.

Oxfordský arcijáhen Map se o setkání s Valdesem na 3. lateránském koncilu vyjádřil: „Na římském koncilu svolaném papežem Alexandrem III. jsem spatřil valdesovce, lidi hloupé, nevzdělané, kteří se tak jmenují po svém předáku Valdesovi, jenž předtím býval měšťanem v Lyonu nad Rhodanem. Ti ukázali panu papeži knihu, sepsanou galským jazykem, jež obsahovala text a glosu žaltáře a většinu knih Starého a Nového zákona. S velkou naléhavostí žádali, aby jim bylo potvrzeno právo kázat, poněvadž se jim zdálo, že jsou dosti zkušení, ačkoli se sotva naučili abecedě, … Já, nejnepatrnější z mnoha tisíců, kteří byli povoláni, jsem se jim posmíval a mrzelo mě, že se o jejich žádosti vůbec uvažovalo s jakýmisi rozpaky.“ Moneta z Cremony v polovině 13. století jako milánský inkvizitor tvrdil, že koncil Valdesovým druhům povolil kazatelskou činnost jen s podmínkou, že se přidrží čtyř velkých církevních otců (Ambrože, Augustina, Řehoře Velikého a Jeronýma). Stále však platil církevní zákaz vydaný papežem Lvem I., který byl od poloviny 12. století církevním právem: „Kromě kněží Páně ať se nikdo neodváží kázat, buďsi to mnich nebo laik.“

Roku 1184 byli valdenští exkomunikováni. Papež Lucius III. vynesl nad Valdesem na veronské synodě, a roku 1218 Inocenc III. na koncilu lateránském, klatbu. Přesto se valdenství rychle rozšířilo v Provenci, Dauphiné, Aragonii a severní Itálii a později i ve střední Evropě. Od roku 1210 se jejich útočištěm před pronásledováním inkvizicí staly zejména Kottické Alpy.

V letech 1205-1218 bylo hnutí v důsledku radikalismu tzv. lombardských chudých rozštěpeno. Italští valdenští na rozdíl od církve se přidržovali názoru, že nehodný kněz nemůže proměnit chléb a víno v tělo a krev Páně, a poněvadž církev od dob Konstantinových je zkažená, upírali kněžím církevním moc kněžskou a měli kněží své. Obě strany na rozdíl od církve věřily, že není očistce (tudíž odpadají přímluvy za mrtvé a úcta svatých), zavrhují přísahu i trest smrti.

Papež Sixtus IV. vyhlásil roku 1477 proti valdenským křížovou výpravu, ale ediktem krále Ludvíka IX. z následujícího roku se inkvisitorům zakazuje pronásledovat obyvatele určitých údolí v Dauphiné, pokud se přiznají jako dobří katolíci. Nařízení se však přesně nedodržuje. Během reformace navázali valdenští styky se švýcarskými reformátory Oekolampadiem a Butzerem. Výsledkem toho byla roku 1532 společná synoda v Angrognském údolí. Zde byla přísaha prohlášena za dovolenou, kněží se mohou ženit a mít své jmění.

Valdenští se postupně kloní k protestantismu, proto jsou v průběhu 16. a 17. století ve Francii pronásledovaní a dokonce zde později zanikají. Dnes tvoří evangelickou církev presbyteriánského charakteru a její příslušníci žijí zejména v Itálii, Latinské Americe a USA.

Valdenští v Piemontě na tom nebyli o moc lépe. Za krutého pronásledování roku 1655 obrátili na sebe pozornost celé protestantské Evropy. Cromwellova Anglie zakročila v jejich prospěch a dovolila pořádat pro ně peněžité sbírky. Ale přes to jich roku 1680 bylo v novém povstání od Francouzů a Vlachů na 3 000 pobito, mnozí uvězněni a děti dány na vychování katolickým rodinám. Proto se jich hodně vystěhovalo do jižního Německa, Holandska a Švýcarska. Teprve roku 1848 jim byla dána úplná rovnoprávnost s italskými katolíky. Nyní žijí kompaktně v 15 obcích v údolích Val Angrogna, Val Martino a Val Lucerna. Vyznačují se svou mravní bezúhonností a pílí, horlivě vzdělávajíce svá pole a vinice. Přidržují se usnesení synody angrognské z roku 1655. Jejich obřady jsou jednoduché, podobné reformovaným. Zvláštní nářečí piemontské, které se kdysi užívalo při bohoslužbách, je nyní nahrazeno francouzštinou. Obce volí si své duchovní, kteří musí být studovaní, ty potvrzuje synoda, zároveň nejvyšší zákonodárný sbor ve věcech náboženských, který se schází každý rok střídavě v daných třech údolích.

III.

Reklama

V Čechách se valdenství poprvé výrazněji projevilo v 1. polovině 14. století na Jindřichohradecku, kde ovlivnilo počátky husitství. Některé zásady Chelčického, například zákaz prolévání krve, byly přejaty právě od valdenských. Po vzniku Jednoty bratrské (kolem roku 1457), do ní valdenští hromadně vstupovali, přestože se Jednota později zřekla rigorismu Chelčického a tím se od názorů valdenských oddálila.

Za Jana Lucemburského valdenští z Čech posílali peněžité sbírky svým souvěrcům do Lombardie, sami tam jezdili za vzděláním. V posledním desetiletí 14. století bylo v Čechách, na Moravě, v Durynsku a Braniborech obráceno asi 1 000 valdenských na katolickou víru.

Učení valdenských bylo, vedle Wiklifova učení a jiných složek, jedním z pramenů, ze kterých české husitství vzalo svůj původ. K nám pronikalo podle všeho z Rakous. Ujalo se především v jižních Čechách a napomáhalo zde hnutí z okolí Ústí nad Lužnicí, Kozího Hrádku, které souviselo s pozdějším povstáním strany a učení táborských. Strana mírných i katolíků vytýkali táborským tuto podobnost s valdenskými. Ovšem vše, co se v učení táborských krylo s valdenstvím, nemuselo přijít jenom od nich, mohlo vyplývat z premis přejatých odjinud.

Valdenští v cizině se sympatií sledovali husitské hnutí a z Dauphiné posílali i peněžité sbírky do Čech. Učení táborské působí zase zpětně na literaturu a učení Valdenských. Tak se konfese táborských z roku 1431 stala předlohou několika spisů Valdenských. V 15. století styky česko-valdenské jdou hlavně na západ a sever, pokoušeli se o jakousi synthesi husitství a valdenství. Například Bedřich Reiser ze Švábska pocházel z valdenské rodiny, po roce 1430 pobýval nějakou dobu v Čechách, byl vysvěcen od táborského biskupa Mikuláše z Pelhřimova na kněze a později, když jej jeho spoluvěrci v Basileji zvolili, i za biskupa. Pobyl pak ještě dvakrát v Čechách a dosáhl zde od táborských peněžité podpory na jakousi česko-valdenskou propagandu. Podařilo se mu získat přívržence zejména na Lanškrounsku a pak v západních a severních krajích Německa.

Vlivem učení valdenských byl dotčen bezpochyby i Petr Chelčický, i když ve svých spisech přímo o valdenských nemluví. Hned na počátku husitských válek hájil proti mistru Jakoubkovi valdenské zásady o naprostém zákazu prolévání krve. I v jiných věcech se držel valdenského učení, ale nepoddával se mu zcela a utvořil si jakousi svou zvláštní věroučnou soustavu.

Mezi zakladateli Jednoty bratrské byl i starý valdenský kněz, biskup Štěpán, který byl ve styku i s Rokycanou. Tedy dříve než byla kolem roku 1457 založena Jednota, znali bratří valdenské učení a řády. Stopy valdenského vlivu můžeme najít i v sociálních řádech Jednoty, ovšem podle potřeby pozměněných (na příklad příspěvky od věřících, závěti ve prospěch Jednoty). Rozdíl proti Valdenským je v tom, že v Jednotě nemají kněží vliv na správu těchto peněz.

Tím, že se Jednota na svých synodách v rocích 1490 a 1495 zřekla se rigorismu Chelčického, oddálila se ještě více od valdenských, ale přece styky mezi oběma nepřestávají. Bohatá literatura bratrská (Katechismus bratrský) působila na valdenskou a zdá se, jako by český vliv připravoval půdu pro pozdější reformaci valdenských. Ta část valdenských, která nepřijímá hned švýcarské reformace, jakási Menší stránka u valdenských, se obrací k Jednotě o radu v otázce smýšlení o kněžském manželství. Spíše se tedy valdenští učili od bratří než naopak.

Reklama

Zbytky valdenských v alpských údolích přijaly v 16. století protestantismus, v 19. století vznikla italská Evangelická valdenská církev.

Použitá literatura:
Malý slovník sekt, sekty a nová náboženská hnutí v kontextu tradičních církví, Karmelitánské nakl., Kostelní Vydří 1998.
Hrabal, F. R.: Lexikon náboženských hnutí, sekt a duchovních společností, 1. vydání, CAD Press Bratislava 1998.
Molnár, A.: Valdenští, evropský rozměr jejich vzdoru, Kalich Praha 1991.
Ottova encyklopedie obecných vědomostí na CD-ROM, AION CS,1997.
Palacký, Fr.: Dějiny národu českého v Čechách a na Moravě, B. Kočí, Praha 1908.

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více