Cisterciácký řád - I. díl

Autor: Michal Červenka 🕔︎︎ 👁︎ 34.806

Kde hledat

Samozřejmě, bez znalosti pramenů bychom při studiu dějin cisterciáckého řádu daleko nedošli. Pokud se však k pramenům dostaneme, zjistíme, že je jich poměrně málo. To se ostatně projevilo také celkově ve zpracování dějin řádu. Jak potvrdila konference k výročí založení plaského kláštera i sborník k 800. výročí opatství v Oseku, některá témata jsou úspěšně rozpracovaná a jiná na své řešení teprve čekají. Zatím však žádné nemůžeme pokládat za dokončené.

Nejlépe nám ke studiu dějin řádu u nás pomohou samozřejmě prameny písemné. Za prvořadý zdroj poznání dějin řádu můžeme pokládat klášterní archivy. A už zde se nachází problém nedostatečnosti. Klášterní archivy se totiž dochovaly u klášterů: Sedlec, Plasy, Osek, Vyšší Brod, Zlatá Koruna, Zbraslav, Skalice, Pohled. U ostatních: Pomuk, Hradiště, Svaté Pole, Sezemice tento základní zdroj informací chybí. Ale samozřejmě ani dochované archivy nejsou ani zdaleka kompletní. Z doby předhusitské se nám do dnešních dob zachovala pouze menší část listin. Dnes již můžeme jen litovat, že se nám nezachovalo více kopiářů, což vlastně byly opisy nejdůležitějších listin. Do dnešních dnů se zachovaly pouze dva kopiáře. Kopiář z ženského řádového domu v Pohledu a rozsáhlejší kopiář kláštera oseckého Codex Damacus. Druhý zmiňovaný byl vyhotoven kolem roku 1342 a obsahuje 57 privilegií a 11 emfyteutických listin vydaných klášterem.

Reklama

Dalším důvodem, proč nám dnes chybějí prameny, je fakt, že kláštery v českém prostředí nepovažovaly za potřebné potvrzovat své vztahy ani majetky listinami. Listiny jako prostředek k pojištění svého majetku počaly užívat mnohem později než v západní Evropě. Už z toho důvodu můžeme klášterní listiny vzniklé před rokem 1200 považovat za vskutku ojedinělé. Po roce 1300 se sice listiny opravdu prosadily, ale srovnání například s Francií snad ani nepřichází v úvahu. V našich poměrech se zachovaly pouze desítky listin. Nejbohatší sbírku z rané fáze cisterckého řádu u nás tvoří 43 listin vztahujících se k opatství plasskému. Z francouzského Obazine z přibližně shodného období pochází 1215 listin nebo z Pontigny 419 listin.

Také zápisy z vizitací nám mohou často posloužit jako velice významný zdroj, nejen k poznání duchovního života v tom kterém klášteře, ale také k poznání vzájemných vztahů mezi kláštery samotnými. Ne vždy se totiž vizitace uskutečňovaly v přátelském duchu. Důležitou roli mezi prameny hrají také nepochybně urbáře. Což byly soupisy dávek, které měla feudální vrchnost dostávat ze svých statků. Ty začaly v cisterckém prostředí vznikat od třicátých let 14. století. Impulsem k jejich sepisování se stala bula Fulgens sicut stella vydaná roku 1335 papežem Benediktem XII. Ta mimo jiné požadovala písemnou agendu o klášterním hospodářství, aby nedocházelo k prodeji nebo odcizování statků.

Také Statuta generálních kapitul můžeme řadit mezi prameny ke studiu českých cisterciáckých klášterů. První zápis o českém klášteru z jednání kapituly pochází z roku 1198. Tím zmíněným klášterem byl Pomuk.

Již od základní školy snad všichni slýcháme o Zbraslavské kronice. Tu sepsali v prvním desetiletí 14. století opati Zbraslavského kláštera Ota a Petr Žitavský. Kronika však není ideálním zdrojem, neboť se záležitostmi kláštera zabývá jen okrajově, je totiž zaměřena především na politické události. V Zbraslavském klášteře vznikl také jeden z nejznámějších rukopisů české provenience vůbec, tzv. Malogranatum.

Zvláštní roli na pomezí uměnovědných a písemných pramenů hrají středověké rukopisy klášterních knihoven. Ty jsou navíc hlavním zdrojem poznání duchovního obzoru mnichů. Dnešních dob se dočkal však jen zlomek středověkých rukopisů. Mnohé byly zničeny v době husitských válek, jiné byly rozkradeny nebo se ztratily jiným způsobem. Část se také ztratila během první a druhé světové války, jako tomu bylo i v případě dnes nejrozsáhlejšího souboru středověkých rukopisů u nás nacházejícího se ve Vyšším Brodě. Zde můžeme najít například pětidílnou iluminovanou bibli z doby kolem roku 1300.

Na počátku studia řádu se nachází archeologické výzkumy. Větší archeologické práce byly provedeny zatím jen v Plasích a Pomuku. V 80. letech se také započalo v poznávání Zbraslavi a kláštera Hradiště. Od archeologických výzkumů si snad můžeme hodně slibovat. Odhalí nám větší podrobnosti o zaniklých vsích i hospodářských dvorech.

Reklama

Mnohé se také dozvídáme při studiu klášterních komplexů samotných, obzvláště klášterních chrámů. Ani poznávání tohoto zdánlivě základního prvku studia cisterciáckého řádu u nás nebylo dodnes zcela dokončeno. Další možnost studia nám skýtají rozbory drobných venkovských kostelů, jež jsou dílem klášterních stavebních hutí. Jako další zdroj poznání nám může sloužit sochařství, malířství nebo umělecké řemeslo.

Prameny nás však nejvíce informují o hospodářských záležitostech týkajících se opatství. Diplomatická činnost klášterů je dokumentována se střídavou pozorností. Nejskromnější informace nalézáme v oblasti života uvnitř klášterů.

Jak to všechno začalo

Ještě v 10. století byly kláštery v latinské církvi sjednoceny pod řeholí sv. Benedikta, takže existoval pouze jeden řád, a to benediktinský. Benediktinské kláštery však spadaly pod biskupy diecéze, na jejímž území se nacházely, a to byla hlavní příčina pozdějších sporů, protože tím pádem se kláštery vyvíjely ve značné izolovanosti. V 10. století vzniklo asi nejznámější reformní hnutí s centrem v klášteře v Cluny. Clunyjská reforma požadovala zpřísnění askeze a důraz na liturgické složky klášterního života. Časem se k clunyjskému klášteru počaly přidávat kláštery další. Protože klášter v Cluny obdržel zvláštní papežské privilegium, byl vyňat z pravomoci biskupa dané diecéze a spadal pouze pod pravomoc papežovu. Tak i ostatní kláštery tohoto hnutí začaly podléhat svému centru v Cluny.

Clunyjské reformní hnutí nalezlo sympatie i u mnoha světských osob, a to dokonce i panovníků Svaté říše římské, jakými byli například Ota I., Jindřich II. či Jindřich IV. A tak hnutí nalezlo mnoho mecenášů, kteří pro spásu své duše často věnovali klášterům nemalé dary. Bohatství pak umožnilo mnichům věnovat se umění a to nejen architektuře, ale i sochařství. To se projevilo také v knihovnách.

Přesně tento fakt umožnil vznik nového reformního hnutí v rámci hnutí clunyjského. Nová reforma toužila také po obrodě klášterního života, ale terčem kritiky nového hnutí bylo bohatství a přepych. Proti němu stavěli intenzivnější vztah k Bohu a hlubší vnitřní zbožnost. Nové hnutí se však nestalo jen opravným hnutím v rámci benediktinského řádu, ale aniž by to jeho členové původně plánovali, vykročilo z uzavřených zdí benediktinského řádu. Myslet si ale, že cisterciáci začali stavět od úplných začátků, by byl omyl. Oni se zcela nezřekli řehole sv. Benedikta, ale naopak na ní chtěli postavit svůj vlastní řád.

Jako počátek cisterciáckého řádu je považován rok 1098, kdy část mnichů z opatství v Molesme v čele s opatem Robertem založila nový klášter, kde měli žít v souladu s myšlenkami „svého“ reformního hnutí. Tak to již mělo být i v Molesme, ale konečný výsledek neodpovídal Robertovým představám. A tak 21. 3. 1098 bylo v Burgundsku na území darovaném novému řádu rodinou z Beaune založeno „clastrum novum“ nebo chcete-li nový klášter. Nový klášter vznikl podle původních myšlenek o uzavřenosti mnišského života v neosídlené krajině. Po čase vystřídalo název clastrum novum nové označení Cistercium (francouzsky Citaux) podle milníku staré římské cesty, která tudy procházela – Cis tercium lapidem miliarem. Jiná verze hovoří o vzniku názvu podle okolního močálovitého trénu, kde se nacházela také místa se stojatou vodou tzv. cisterny. Tak od latinského označení Cistercium bylo odvozeno označení pro nově vzniklý řád.

Opat Robert však nemohl v klášteře v Citaux setrvat dlouho, neboť jej vyšší církevní hodnostáři donutili k návratu do Molesme. Na jeho místo opata tedy nastoupil bývalý převor Alberich. Za jeho působení došlo k upevnění pozice v Citaux a dokonce roku 1100 obdržel klášter papežské privilegium, jímž vzal papež Citaux pod svou ochranu a zaručil tím jeho mnichům svobodu a bezpečnost. Roku 1106 byl v prvním cisterciáckém klášteře vysvěcen první kamenný kostel. Byl zasvěcen Panně Marii, což se stalo společným rysem všech cisterciáckých klášterů. Za opata Albericha cisterciáci přijali nový jednotný hábit z nebarveného sukna s černým škapulířem (mniši benediktýnského řádu měli šat černé barvy).

Po Alberichově smrti se rok 1108 stal novým opatem Štěpán Harding. Tento opat, původem Angličan, se stal jedním z nejvýznamnějších opatů v počátcích kláštera. Roku 1113 se Citaux stalo natolik silným, že bylo schopno založit nový – dceřiný klášter, La Ferté. To samozřejmě obnášelo uvolnit část mnichů ze svého konventu, aby vytvořili konvent v novém klášteře. V roce 1114 dochází k založení dalšího řeholního domu v Pontigny, a o rok později vznikají dokonce dva nové kláštery v Clairvaux a Morimondu. Součástí filiační řady posledního z nich jsou i kláštery v Čechách a na Moravě. Všechny čtyři nově vzniklé kláštery byli filiací Citaux. Tak do roku 1115 vzniklo pět nejstarších cisterciáckých klášterů, takzvaná protoopatství. Protoopatství byla svým způsobem jádro hierarchie cisterciáckých klášterů, od nichž ostatní odvozovali svůj původ. Byli proto nejváženější z klášterů nového řádu. Za Štěpána Hardinga získalo Citaux první kodifikaci řádových pravidel, jež byla postavena na řeholi sv. Benedikta a jeho heslu ORA ET LABORA (modli se a pracuj). K řeholi sv. Benedikta však samozřejmě bylo přiřazeno několik nových prvků, převzatých například z eremitství (poustevnictví). Již zde byl zapsán způsob cisterciáckého hospodářství. Mniši si měli vyrobit i vypěstovat sami vše co potřebují pro život. To však bylo v rozporu s jejich chórovými povinnostmi. Tak mezi sebe počali přijímat konvrše (laické bratry). Ani to však nepomohlo tomu, aby se toto nestalo „pouhým“ ideálem. Další a zásadní změnou oproti řeholi sv. Benedikta byla organizace klášterů. Zatímco Benedikt předpokládal samostatné, na sobě nezávislé kláštery, snažili se cisterciáci o vytvoření úzkých vazeb mezi mateřskými kláštery a jejich filiacemi. Tomu měly pomáhat například každoroční vizitace klášterů ve svých filiacích, které měly zajišťovat pořádek i případnou podporu. Hlavou celé této organizace byla generální kapitula. Generální kapitula bylo shromáždění všech opatů. Tato shromáždění nesla velký podíl na vzdělanosti mnichů, protože druhotným důsledkem bylo i informování mnichů u o dějích v jiných částech Evropy. Generální kapitula však byla především orgánem zákonodárným, a tak na ní bylo rozhodování v závažných záležitostech řádu.

Reklama

Nový řád byl však definitivně stvrzen až 23. 12. 1119, kdy papež Kalixt II. svou bulou uznal nově zavedené zvyky a stvrdil nový řád. Dále také uznal pravidla řádového života Constitutiones a další rané cisterciácké texty. Bohužel ani jeden z těchto textů se do dnešní doby nezachoval. Dnes nejstarším známým textem je tedy Carta caritatis, jež je považována za „cisterciáckou ústavu“. Je pravděpodobné, že právě v ní se nachází část textů, které v roce 1119 stvrdil papež Kalixt II. Právě ve spisu Carta caritatis je sepsáno již výše zmíněné pravidlo, že každý kostel u cisterciáckého kláštera má být zasvěcen Panně Marii. Dále zde byla sepsána pravidla jako například:

1. Mniši nesmí přijít do styku se světským prostředím. K tomuto účelu mohli také sloužit konvrši.

2. Bylo zakázáno přijímat desátky, příjmy z kostelů, poddanské dávky a jiné zisky z hlediska mnichů bezpracným způsobem. Kláštery mohly tímto způsobem nabývat pouze půdu a to ještě pokud možno neobdělávanou

3. Je vyloučena okázalost a bohatství i přílišná výzdoba klášterních chrámů.

To je jen malá část z pravidel na ukázku.

Carta caritatis vyšla v několika redakcích, z nichž za nejvýznamnější se považuje Carta caritatis prior (1118) a Carta caritatis posterior (1134-1152). Tento základní text byl dále rozvíjen usnesením generální kapituly z let 1119-1151. Výsledkem tohoto doplňování byl spis Instituta generalis capituli. Současně vznikaly i jiné spisy. Liturgickým záležitostem byl věnován Ecclesiastica officia. Postavení konvršů upravoval spis Usus conversorum. Tyto tři texty byly shrnuty do Consuetudines, což byl vlastně návod k životu v cisterciáckých klášterech.

Doctor Melliflus

Bylo by chybou nezmínit se o člověku, jenž asi největší měrou pomohl cistercký řád dostat do povědomí svých současníků, a tím se zasloužil o jeho snad největší rozkvět. Dílo tohoto muže opravdu předčilo svou dobu a jeho odkaz se nejen stal součástí ducha cisterciáckého řádu, ale zůstane také spjat s dějinami středověké Evropy.

Tím mužem byl Bernard z Fontaines. Do cisterciáckého řádu vstoupil roku 1113 přesně v době, kdy byl založen první dceřiný klášter v La Ferté. Přesněji řečeno roku 1113 se stal novicem mnichem až o rok později. Přivedl s sebou ještě skupinu 30 mužů, včetně svých čtyř bratrů. Bernard však záhy prokázal svou hlubokou zbožnost a organizační schopnosti, a tak byl záhy vybrán pro úřad opata v nově vzniklé filiaci v Clairvaux. Proto je do dnešní doby znám spíše jako Bernard z Clairvaux.

Myšlenky Bernarda však daleko přesáhly hranice řádu, i když pro „svůj“ řád se jistě angažoval nejvíce. Své názory ve věcech víry shrnul ve spise De consideratione (Úvahy). Bernard však nebyl pouze bázlivým „pánbíčkářem“, naopak, jeho bojovná povaha ho dovedla do mnoha bohosloveckých sporů. Dokonce se podílel na přípravách 2. křížové výpravy. Pozornosti jeho výzvám se dostalo i u českého knížete (později krále) Vladislava II., který nakonec také přijal kříž a vytáhl do Svaté země.

Ve 30. letech 12. století se dostalo Bernardovu učení velkého uznání, když na papežský stolec usedl jeho žák, který přijal jméno Eugen III. Snad pro velký vliv učitele na svého žáka bývá toto období nazýváno „bernardovským obdobím církve“.

Bernard dokázal učinit cisterciácký řád a mnišský život vůbec přitažlivým pro mecenáše i pro budoucí mnichy. Pro svou výřečnost byl Bernard ve středověku nazýván „doctor melliflus“ (učitel oplývající řečí jako med). Vždyť on sám s neobvyklou bystrostí dokázal i běžnou činnost mnichů převést do sféry duchovních symbolů. Kácení lesů, a obdělávání půdy bylo jen paralelou zušlechťování nedokonalé lidské duše na její cestě k Bohu. Náklonnost, kterou Bernard vzbudil u svých současníků, se odrazila i na urychlujícím se zakládání nových a nových klášterů. Před jeho příchodem existovalo pouze Citaux a La Ferté. V době jeho příchodu, přibyli ještě Pontigny, Clairvaux a Morimond. Když však v roce 1153 Bernard z Clairvaux umíral, byly myšlenky cisterckého řádu, řádu pro který Bernard dýchal, ctěny v 332 opatstvích. Jeho vliv však s jeho smrtí zcela nepohasl. Ve středověku se údajně vzniklo 850 mužských a 1200 ženských klášterů cisterckého řádu.

Roku 1174, tedy 21 let po své smrti, byl Bernard z Clairvaux prohlášen za svatého.

Organizace cisterckého řádu

Una caritate, una regula similibusque vivamus moribus (V jedné lásce, v jedné řeholi žijme podobnými zvyky). Tak tato věta se stala heslem cisterciáckých reformátorů, kteří nechtěli přistoupit na model samostatných klášterů (benediktini) nebo na centrální systém (clunyjské hnutí). Cisterciáci zvolili systém, řeknu-li klášterní rodiny, nepřeháním. Cistercké konventy považovaly za své základní spisy řeholi sv. Benedikta, Cartu caritatis a Consuetudines, aktuálně doplňované usneseními generálních kapitul. Organizační systém byl v principu na základě rodinných vztahů. Jádro „rodiny“ tvořilo Citaux a čtyři protoopatství (La Ferté, Pontigny, Clairvaux a Morimond). Od nich ostatní kláštery odvozovaly svůj původ. Ne neznámými pojmy jsou tedy dceřiný klášter, mateřský klášter nebo také vnučka kláštery, potomek kláštera, generace, atd. Tak vlastně i označování klášterů ukazuje na rodinnou nebo rodovou organizaci. V čele této velké „rodiny“ stálo Citaux, jako nejstarší klášter, jehož opat byl opatem generálním, ale nebylo tomu jako u clunyjského hnutí. Opat ze Citaux neměl moc odlišné postavení od ostatních opatů sedících v generální kapitule. Byl spíše „primus inter pares“ (první mezi rovnými).

Nové kláštery se do rodiny přidávaly například fundací. Zakladatel, nebo jinak fundátor, dal klášteru věnem půdu, někdy to také byl dar peněžní a nebo dokonce dar ve formě lidí, kteří pro klášter měli pracovat. Současně zakladatel požádal některý z řádových klášterů o vyslání konventu. Ve chvíli, kdy klášter opravdu vyslal část svého konventu, obvykle dvanáct mnichů, aby osídlili klášter nový, se stal klášterem mateřským ve vztahu k novému klášteru. Naopak nový klášter se stal filiací (odštěpením) mateřského domu, takže klášterem dceřiným. Mateřskému klášteru tím vznikala další povinnost. Byla jí každoroční vizitace kláštera, která představovala kontrolu dodržování řehole a pravidel řádu. Z každé vizitace byl potom zapsán vizitační protokol. Opat mateřského kláštera (pater abbas) také nastoloval nebo odvolával nového opata, nebo přijímal zpět úřad po jeho rezignaci.

Nejdůležitějším orgánem celé organizace cisterckých klášterů byla generální kapitula, což bylo zasedání opatů všech klášterů. Generální kapitula se scházela jednou ročně na svátek Povýšení sv. Kříže (14. září). Poprvé se kapitula sešla roku 1116. První zápis z jednání kapituly byl pod názvem Instituta Generalis Capituli apud Cistercium vydán roku 1150. Opati z odlehlých částí dostávali výjimku, takže měli povinnost účastnit se zasedání pouze jedenkrát za tři roky. Ale z každé z oblastí musel být přítomen každý rok alespoň jeden opat. Usnesení generální kapituly mělo platnost zákona. Generální kapitula řešila otázky kolem jednoho nebo i obecně všech opatství, měla dokonce i pravomoc trestat a to i převora nebo dokonce i třikrát varovaného opata. Generální kapitula byla orgánem naprosto svrchovaným. Jejím rozhodnutím dokonce nemohl zabránit ani král Francie. Po čase (asi ve 14.stol.) uvnitř generální kapituly vzniká tzv. definitorium, což byla rada nejstarších 25 klášterů.

Život v klášteře

Každý, kdo se chtěl stát mnichem, musel projít takzvaným noviciátem.To bylo zkušební období během něhož se měl dotyčný přesvědčit o pevnosti svého úmyslu žít pod řeholí. Noviciát bylo období trvající přibližně jeden rok, do něhož nesměli být přijati muži mladší 18 let. Noviciát byl na závěr korunován splněním slibu čistoty, chudoby a poslušnosti. Podle řehole sv. Benedikta nechyběl též slib „stabilitas“ neboli setrvání.

V čele kláštera stál opat – abbas. Byl reprezentantem a nejvyšší autoritou kláštera. Opat byl volen mnichy ze svého středu. Pokud však uvnitř konventu nebyl nalezen vhodný kandidát, mohlo dojít k vyžádání řeholníka z jiného cisterckého kláštera. Opat byl volen doživotně, ale ne všichni opati opravdu zastávali svůj úřad až do smrti. Nejednou došlo k rezignaci opata na svůj post a to z různých důvodů, například získání úřadu opata v jiném, významnějším klášteře, pocit neschopnosti vést klášter a nebo docela obyčejný politický nátlak. Stalo se také, že opat byl odvolán pro neschopnost, ale to jsou již opravdu jen výjimečné případy. Opat nebydlel v klášteře spolu s ostatními řeholníky, ale obýval samostatnou stavbu tzv. opatský dům neboli prelaturu. Druhým nejvyšším prelátem byl převor, ten stál v čele konventu a měl pravomoc opata zastupovat. Dalšími preláty podle „důležitosti“ byli: podpřevor, celerář, komorník, pokladník (ti zodpovídali za ekonomický chod kláštera a jeho statků), novicmistr (vzdělání noviců), konfessor (zpovědi), kantor (chrámový zpěv), fortnýř (přístup do kláštera) a vestarius (oděv všech klášterních osob).

Mniši však nebyli jedinou skupinou v klášteře, dokonce ani nebyli nejpočetnější, jak se většina z nás asi domnívá. Opravdu, nebylo tomu tak. V klášterech žila ještě skupina lidí, kteří svým počtem dvakrát až třikrát převyšovali počet mnichů. Byli to konvrši, nebo chcete-li laičtí bratři. I oni byli stejně jako mniši členy řádu. Jejich postavení v klášteře však bylo odlišné. Dosahovali jen nižší formy svěcení. Heslo Ora et labora se jich týkalo hlavně svou druhou částí. Konvrši byli negramotní, proto se účastnili jen mší. Hodinky tedy byly určeny jen mnichům. Mniši a konvrši měli dokonce samostatné refektáře – letní a zimní (jídelny) i dormitář (společná ložnice) – postupem času a požadavku většího pohodlí pak byly dormitáře nahrazeny menšími celami. Konvrši se od mnichů odlišovali i oděvem. Zatímco oděv mnichů byl ze surové vlny – bílý až světle šedý s černým škapulířem a černým pásem, doplněný při službách v chóru pláštěm ze stejného materiálu jako hábit, měli konvrši šat tmavošedý nebo hnědý.

Život v klášteře se přizpůsoboval ročním obdobím. O tom nás může přesvědčit následující rozvrh jednoho z jejich všedních dnů v zimním a jednoho v letním období.

Denní rozvrh v klášteře

l é t o z i m a
1:45 budíček 1:20 budíček
2:00-3:00 vigilie 1:30-2:50 vigilie
3:00-3:45 laudes 2:50-7:00 četba náboženských textů, studium
4:00-1:15 primy 7:15-8:00 laudes
4:15-4:40 kapitula 8:00-8:15 primy
4:40-7:45 práce 8:20-9:10 mše
7:45-8:00 tercie 9:20-9:35 tercie
8:00-8:50 mše 9:35-9:55 kapitula
8:50-10:40 četba náboženských textů, studium 9:55-11:10 práce
10:40-11:00 sexty 11:20-11:35 sexty
11:00-11:30 oběd 11:35-13:20 práce
11:30-14:00 odpočinek 13:20-13:45 nony
14:00-14:15 nony 13:35-14:05 večeře
14:30-18:00 práce 14:05-14:40 četba náboženských textů, studium
18:00-18:45 nešpory 14:50-15:30 nešpory
18:45-19:15 večeře 15:55-16:00 kompletář
19:50-20:00 kompletář 16:00-1:20 spánek
20:00-1:45 spánek  

Denní rozvrh kláštera se tedy značně lišil v průběhu roku. V létě sice mniši spali pouze pět a třičtvrtě hodiny, narozdíl od zimy, kdy spali téměř devět a půl hodiny, ale za to měli v průběhu dne v letním období odpočinek, který jak si možno povšimnout v zimním čase chyběl. Práce byla v zimě omezena, protože venku bylo vidět jen krátkou dobu, a tak mniši krom modlitby trávili hodně času při studiu. Dokonce i stravování se v těchto obdobích lišilo. V létě jedli mniši dvakrát a v zimě, protože méně pracovali, jen jednou denně. Strava v klášteře byla prostá, jídelníček se skládal převážně z obilnin, zeleniny a mléčných produktů. Maso s výjimkou rybího bylo zakázáno. Pít směli pouze vodu nebo víno. V předalpských zemích se k nim ještě jako postní nápoj přidalo později i pivo. Dokonce ani oběd či večeře nebyly pouhým procesem nasycení hladových žaludků, ale během jídla jeden z mnichů předčítal ostatním, a tak se nesytilo jen tělo, ale i duše. Hovořit během jídla mohl jen předčítající, ostatním mnichům to bylo přísně zakázáno. Mluvení v klášteře bylo omezeno na minimum nejen během jídla ale i mimo něj. Pokud bylo třeba něco důležitého vysvětlit, byla v klášteře zřízena hovorna, aby ostatní mniši nebyli mluvou rušeni.

Cisterciácká liturgie

Během 10. a 11. stol. upustily clunyjské kláštery od fyzické práce mnichů. Tak většinu času mnichů počala zabírat stále se rozrůstající bohoslužba. Zatímco řehole sv. Benedikta předepisuje 150 žalmů týdně, mniši v clunyjských klášterech jich zpívali až 210 denně. Proti tomu začali pomalu vystupovat někteří mniši s tím, že přílišná četnost žalmů vede nutně k lhostejnosti a nedbalé recitaci. Tak se cisterciáci vrátili k řeholi sv. Benedikta a omezili jejich počet zpět na 150 týdně. Snížili taktéž počet procesí, mší a dokonce i svátků.

Cisterciáci však šli v reformě liturgie ještě dál. Chtěli se držet prostoty chudoby, neboť právě bohatství a okázalost kritizovali právě u clunyjského hnutí. Takže při mši směl být jediným zdobným prvkem dřevěný kříž. Na oltáři směly stát pouze dva obyčejné svícny, liturgické nádobí bylo jen z obyčejných materiálů. Drahé kovy byly zakázány. Podle sv. Bernarda byly též upraveny iluminace v liturgických knihách. Byly to pouze dvoubarevné ornamentální vzory, protože přílišná zdobnost by mohla odvádět pozornost mnichů od významu dané knihy.

I cisterciácká mše se vyvíjela. Pozdvihování bylo povoleno generální kapitulou až roku 1210. Po roce 1261 přijímal víno i hostii jen sloužící kněz a ostatní mniši přijímali pod jednou (jen hostii). Do té doby bylo zvykem přijímání pod obojí i u ostatních mnichů. Ač původně vedli mniši mši v galikánsko-římském ritu, začal cisterciáckou mši více a více ovlivňovat římský ritus, ač se tomu a stejně tak i jiným novotám snažila generální kapitula zabránit.

Zpočátku bylo zvykem sloužit mši jedenkrát denně a jen v případě svátku sloužit mše dvě. Počet svátků však časem rostl, a tak roku 1300 jich bylo již 41. Čím dál tím častěji se však vedle konventních mší začaly sloužit také mše soukromé (anniversaria), povětšinou za dobrodince opatství. Ten si tuto mši de facto zaplatil nějakým zbožným darem. Do cisterciácké liturgie se pomalu začaly vracet i dříve zatracovaná procesí a officia. To také vyžadovalo více času. Ten byl mnichům poskytnut již dříve počínajícím ústupem od fyzické práce. Tak se cisterciáky již dříve kritizovaná situace v Cluny pomalu objevila i v Citaux, nikoli však v takovém rozsahu.

Cisterciácká architektura

Jádro kláštera vždy tvořil kostel. Klášter tvořili centrálně uspořádané budovy, soustředěné kolem rajského dvora. Ten byl lemován ambitem, křížovou chodbou. Prostory pro mnichy a konvrše byly, jak jsem psal již výše odděleny. Mniši sídlili ve východním křídle. Zde se také nacházela kapitulní síň, v patře pak dormitář. V jižním křídle byla umístěna kuchyně s refektářem a s kalefaktoriem (jediným vytápěným prostorem v klášteře) Konvrši měli svůj prostor v západním křídle, opět s dormitářem v patře. Dokonce i kostel stavěný na půdorysu latinského kříže byl rozdělený přepážkou zvanou letner na část mnišskou a konvršskou.

Jak je již psáno výše, cisterciáci kritizovali na clunyjském hnutí hlavně okázalost a bohatství. Bylo by protiřečením sobě samým, kdyby jejich kostely a jiné stavby oplývaly bohatou výzdobou. Samozřejmě tomu tak nebylo. Generální kapitula výslovně zakázala malby i sochy, s výjimkou sochy Panny Marie. Obrazy a sochy považovali cisterciáci jako prvek potřebný v světských kostelech k poučení laiků. Však v klášterních kostelech by pouze odpoutávaly pozornost mnichů od věcí duchovních. Co však bylo zakázáno ve figurální tvorbě si sochaři vynahradili v dekoru rostlinném či ornamentálním. To se uplatnilo hlavně při výzdobě hlavic, svorníků a tympanonů. Řádové hutě však svůj vliv neomezili jen na cistercký řád, ale ovlivnily i architekturu mimořádovou. To došlo dokonce tak daleko, že se cisterciáci stali ve 13. století významnými šiřiteli gotiky v střední a severní Evropě.

Cisterciácký ekonomický model

Ora et labora“, tedy modli se a pracuj, převzaté do sv. Benedikta se stalo heslem cisterciáků. Ale nebylo to jen pouhé heslo, pouhá slova. Cisterciáci ho chtěli proměnit ve skutečnost a tak se tato tři slova stala vlastně teoretickým základem jejich ekonomického modelu. Ten se po čase stal uznávaným v celé Evropě.

Tato hospodářské teorie spočívala v odmítání jakýchkoli desátků či jiných poplatků nevzešlých z vlastní práce mnichů. Jenže mnichů bylo málo a modliteb během dne moc, tak k uskutečňování hospodářského ideálu byli přijímáni konvrši. Základem tohoto systému byli hospodářské dvory zvané grangie. Jejich označení bylo odvozeno od nejdůležitější stavby dvoru, kterou byla jednoznačně sýpka (lat. grangium). Často byla dokonce trojlodní stavbou. To také svědčí o tom, že grangie měly sloužit především k obilnářské výrobě. Ale pravidlem to samozřejmě nebylo. Krom obilnářství se využívaly k chovu dobytka, bývaly u nich řemeslné dílny, vinice, sady, zelinářské zahrady. V Anglii dosáhly proslulosti díky chovu ovcí, protože vlastnily obrovská stáda, dodávaly vlnu do Flander a z ní se potom vyrábělo flanderské sukno. Počet grangií náležejících tomu kterému opatství byl samozřejmě určován velikostí vlastněné půdy. Kláštery tak vlastnili od 4 do 30 grangií. Každé opatství mělo být v ideálním případě naprosto samostatnou jednotkou, která žije z plodů své práce. Peníze proto pro ně měly mít jen malý, nebo ještě lépe žádný význam. Tuto svébytnost a samostatnost je však můžeme brát v potaz pouze ve smyslu hospodářském. Jinak se často musel klášter podřizovat svému zakladateli resp. držiteli zakladatelských práv.

Jakkoli by tento model na papíře vypadal přitažlivě, v praxi to tak jednoduché nebylo. Dokonce ani v místech svého vzniku, tedy v Burgundsku ve Francii, nebyl plněn do posledního slova, to zdaleka ne. Jak se tedy mohl uplatnit v místech, kam řád expandoval až po čase, a která byla od centra vzdálená stovky kilometrů? Do jaké míry bylo možné uplatnit tento model u nás, kde o majetku kláštera rozhodoval jeho zakladatel? Nebylo to jednoduché a mniši se museli uchylovat ke kompromisům. Nakonec si i samotné centrum uvědomilo nereálnost jejich ekonomického modelu. Proto byl již ve 13. stol. odvolán.
Dále pak už cisterciácká opatství žila jako opatství jiných řádů z pronájmu půdy a jiných platů. Cisterciáci však plně nezanevřeli na práci. Byla by to také škoda. Tendence cisterciáků, stavět svá opatství v úrodných údolích, jim dávala obrovské možnosti. Bohužel právě tato skutečnost se jim nejednou stala osudnou, jak se ukázalo i u nás na příkladech Plas či Pomuku.

Jejich ekonomický model nevyšel naprázdno. I nadále byli cisterciáci schopni rozpoznat ekonomické možnosti klášterství a přizpůsobit se jim. Proto mohli z hospodářských dvorů vytvořit dobře a levně pracující, tedy prosperující hospodářské jednotky. S tím, že jejich produkce záležela na jejich vlastní práci, nebyly náklady na výrobu drahé. Pokud k tomu přičteme ještě odpuštění některých poplatků a cel mohli cisterciáci své výrobky prodávat poměrně levně. Navíc jejich výroba byla povětšinou velkokapacitní a navíc se nebránila novým trendům. Z těchto důvodů úspěšnost cisterciáckého hospodářství vzbuzovala u jejich současníků obdiv.

A co takhle ženy?

Protože je tato práce zaměřena na cistercký řád, nemám samozřejmě na mysli nic jiného, než řádové sestry neboli jeptišky. Do našeho povědomí vstoupili cisterciáci hlavně jako řád mužský. Je to dáno absolutní převahou mužských klášterů v českých zemích. Možná to některé z vás překvapí, ale celkově bylo založeno mnohem více ženských řeholních domů než mužských. Je to s nimi ale trochu složitější, protože se do cisterciáckého řádu vlastně včlenily.

Nejstarší ženský řádový dům Tart byl založen roku 1125. Tart i ostatní později vzniklé ženské kláštery se řídily pravidly cisterciáckého řádu a k řádu se hlásily. Generální kapitula se však zdráhala jejich přičlenění k řádu uznat. Kolem roku 1200 však generální kapitula podlehla tlaku jeptišek a uznala de iure to co už bylo vlastně de facto trvajícím stavem.

Zařazení ženských klášterů do řádu však bylo daleko složitější. Každý ústav musel sám zažádat o přičlenění k řádu, jestli se tak stalo, to už záleželo na generální kapitule. Daný klášter byl pak přiřazen jako filiace jednoho z mužských klášterů. Představenou ženského řádového domu byla abatyše. Ta však neměla takové postavení jako opat v klášteře mužském. Opat kláštera, jemuž byl ženský konvent přiřazen, byl nadřízeným jejich abatyše a spolu s ní řešil závažné otázky jejich kláštera. Jeptišky dokonce abatyše ani nezastupovala, jejich reprezentantem byl opět opat nadřízeného kláštera. Dokonce ani filiace ženského domu nezůstala jeho dceřiným klášterem, ale byl určen mužský klášter, pod jehož správu nový klášter přejde. Opat však nebyl jediným mužem pohybujícím se čas od času v prostorách ženského kláštera. Ještě častěji zde byl mnich, jenž zajišťoval bohoslužby a plnil funkci zpovědníka.

A jaká byla funkce ženských klášterů řádu cisterciáckého? Prosadily se hlavně v oblasti sociální. Skýtaly úkryt neprovdaným ženám či vdovám z vyšších vrstev, které měly možnost se zde realizovat. Kláštery sloužily také jako významná vzdělávací centra, a to nejen pro jeptišky, ale i pro dívky, které své znalosti později mohly uplatnit ve světských záležitostech. I v ženských klášterech působily laické sestry, ale jejich postavení bylo značné odlišné od laických bratří. Konvršky neopouštěly zdi kláštera. Pomáhaly v kuchyni, na zahradě a staraly se o nemocné.

Zlatá éra cisterciaček přišla ve 13. století. Kolem roku 1400 existovalo již 1200 ženských klášterů, zatímco mužských bylo v téže době asi 850. Jak jsem již řekl, v Čechách a na Moravě tomu bylo zcela jinak. U nás bylo 10 mužských klášterů na 2 ženské. Roli ženských řádových domů zde totiž už plnily domy benediktinek a premonstrátek.

Cisterciácký řád ve 13. a 14. století

Stejně tak, jak rychle se cisterciáci dostali na výsluní, tak také prožili úpadek řádu. Největší rozkvět prožili, jak jsem již napsal, ve 12. století za života Bernarda z Clairvaux. Následující století však již pro řád nebyla tak radostná. O tom, jak cisterciáci pomalu ustupovali ze scény, nás může přesvědčit počet založených klášterů v jednotlivých obdobích. Za působení sv. Bernarda v řádu, tedy přibližně mezi léty 1115 až 1150, bylo založeno 330 řádových domů. Do konce 12. století pak již jen 170 klášterů. Vezmeme-li v úvahu, že cisterciácký řád byl de facto založen roku 1098, tak po prvním století (do roku 1200) měl řád kolem 500 opatství. Během 13. a 14. století klášterů nadále přibývalo, ale výrazně pomalejším tempem. Vždyť na konci středověku čítal řád kolem 850 mužských ústavů.

Tento trend se prosadil i u nás. Mezi léty 1142 až 1200 u nás vzniklo 7 mužských klášterů (Sedlec, Plasy, Pomuk, Hradiště, Svaté Pole, Mašťov, Osek) a to jen za pouhých 58 let. Zatímco od roku 1200 do roku posledního založení 1357 vzniklo 9 mužských řádových domů (Velehrad, Cella Sancti Bernardi, Žďár, Vyšší Brod, Vizovice, Zlatá Koruna, Zbraslav, Thronus Regis, Skalice) to vše za 157 let. Každý z vás si tedy jistě spočítá, jak vysoká intenzita zakládání byla ve které době. Do tohoto výčtu jsem záměrně zařadil i nezdařená založení. Jimiž byly: mateřský klášter kláštera oseckého Mašťov, dále Thronus Regis a Cella Sancti Bernardi. Bez nich by kláštery do roku 1200 tedy čítaly 6 domů a kláštery později založené domů jen 7.

Úpadek řádu však neproběhl bez příčiny. Těch bylo hned několik. První a snad nejzávažnější z nich byla změna systému společnosti. Cisterciáci vznikli v období raného středověku, kdy byl společenský systém založen na vztahu vazal – pán. Při přechodu k vrcholnému středověku se do společenských vztahů „zamotal“ další činitel, města. To bylo nové společenství s jinými problémy a potřebami. Nové městské řády tedy na sebe strhly veškerou pozornost, což nutně znamenalo úpadek starších řeholních hnutí.

Dalším prvkem, který pomohl odsunout cistercký řád do pozadí, byly samozřejmě vnitřní problémy řádu. Mezi léty 1253–1265 se strhl prudký spor mezi Citaux a ostatními protoopatstvími. Spory byly vyřešeny až papežovým zákrokem, konkrétně vydáním buly Parvus fons roku 1265. Ta omezila pravomoci vizitujících opatů a naopak posílila moc generální kapituly. Roku 1335 proto papež Benedikt XII., který sám vzešel z cisterciáckého řádu, vydal novelizovaná řádová pravidla v bule Fulgens sicut stella. Konečný souhrn cisterciáckých pravidel, včetně výnosů generální kapituly byl sepsán v letech 1316–1318. Byl vydán pod názvem Libellus antiquarum definitionum. Roku 1350 bylo vydáno Novellae definitiones, které obsahovalo paragrafy vydané po roce 1316. Pokusy o sjednocení těchto dvou spisů, však zůstaly bez úspěchu.

Pro cisterciácký řád bylo osudným i papežské schizma v letech 1378–1417. Schizma rozdělilo i samotný řád. Jedna skupina v čele s francouzskými oblastmi podporovala avignonského papeže Klementa VII. a druhá se přidala k římskému Urbanovi VI. Fakt, že došlo k rozdělení řádu, rozdělil i generální kapitulu. Mezi lety 1382–1408 každá ze dvou částí měla svou vlastní kapitulu. Po koncilu v Pise se však řád opět sjednotil a od roku 1409 se opět scházela jednotná generální kapitula v Citaux.

S úpadkem zájmu o cistercký řád pochopitelně docházelo i k úbytku řádových bratří. Ještě větší propad však zaznamenaly početní stavy laických bratří. V některých opatstvích dokonce konvrši nakonec chyběli úplně. Tak například opatství Les Dunes, které bylo jedno z nejmocnějších ve Flandrech. Na počátku 14. století tvořilo klášterní konvent 211 mnichů a na 500 konvršů, za to na konci stejného století se počet mnichů zmenšil na pouhých 61. A konvrši? Ve zdech kláštera ani kdekoli jinde v opatství byste na konci 14. století nenalezli ani jednoho konvrše. A co to pro řád znamenalo? Samozřejmě nevyhnutelný ekonomický úpadek. Tak vzal za své celý cisterciácký ekonomický model. Kláštery pronajímaly své pozemky a pobíraly platy, kterým se dříve tak vehementně bránily. Dokonce docházelo k placení dceřiných domů mateřským. Minimálně jim byly hrazeny náklady na vizitace.

Roku 1235 dokonce nedostatek financí donutil generální kapitulu k vybírání řádové daně, protože byl řád donucen spolufinancovat křížové výpravy. Pro tentokrát to byl ještě počin jednorázový. Ve 14. století se to však již stalo platem pravidelným.

Cisterciáci v českých zemích

První cistercký řádový dům byl v Čechách založen 44 let po vzniku řádu, tedy v roce 1142. První cisterciáci však přišli do Čech o rok později, jako konvent nově založeného kláštera v Sedlci. První fundace cisterckého kláštera u nás byla fundací šlechtickou. Zakladatelem kláštera se stal jakýsi velmož Miroslav, který pak klášteru daroval všechen svůj majetek, jelikož sám neměl potomků. Zpočátku bylo opatství v Sedlci vcelku bezvýznamným řádovým domem. Jeho moc však po čase rychle vzrostla díky nálezu ložisek stříbra na jeho pozemcích. Tak se měl klášter v Sedlci stát jedním z nejvýznamnějších u nás. První cisterciáci přišli do Sedlce z mateřského kláštera ve Valdsasech (Waldsassen). Během následujících dvou let byla založena ještě další dvě opatství. První z nich bylo první panovnickou fundací u nás. Roku 1144 český kníže Vladislav II. založil klášter v Plasích. Tam přišli řeholníci z mateřského Langheimu. Druhý klášter byl fundací pravděpodobně opět vycházející z přemyslovského rodu, nikoli však z knížecího stolce. Fundace byla provedena roku 1145. Nový konvent byl po domluvě vyslán z Erbachu. Tímto krokem se Pomuk stal nejbližším klášterem k Citaux u nás. Filiace v Pomuku byla vlastně pravnučkou Citaux. Později se na stejnou úroveň dostala i Zlatá koruna, ta však byla přechodně přiřazena pod Plasy.

O životě a postavení prvních cisterciáků se nám bohužel nedochovaly žádné zprávy. Můžeme o nich jen říci, že jejich mateřštinou byla němčina. Jedno však víme jistě. Jejich příchod do českých zemí byl velkou měrou organizován olomouckým biskupem Jindřichem Zdíkem. Ten sám měl přátelské kontakty dokonce až v nejvyšších cisterckých kruzích. Znal osobně dokonce i Bernarda z Clairvaux. Máme písemné záznamy o jeho stycích i s papežem Eugenem III.

Jak jsem se již zmínil, nejstarší lokací u nás byla lokace šlechtická. Ale proč měli šlechtici zapotřebí zakládat nějaké kláštery? Založení kláštera ukázalo nejen velikost velmožova majetku, neukazovalo jen jeho postavení ve společnosti, ale často se také klášter stával posledním odpočinkem členů rodu. Tak tomu bylo například v případě Hradiště, jež takto posloužilo Markvarticům, Oseka v němž našli svůj klid Hrabišici a dokonce i ve Vyšším Brodě, kde mají svou hrobku Rožmberkové. Dokonce ani rod Přemyslovců se v tomto směru nenechal zahanbit. Václav II. se stal roku 1292 druhým českým panovníkem, který nechal založit cistercký klášter. Nová fundace na Zbraslavi se měla stát místem posledního odpočinku členů Přemyslovského rodu. K tomu zde byla vystavěna síň s názvem Aula Regia (síň královská). Zde tedy spočinuli poslední Přemyslovci Václav II., Václav III. a Eliška Přemyslovna. Již jsem se zmínil o dvou způsobech založení kláštera u nás, tedy z rukou panovníka nebo šlechtického rodu. To však stále není vše. O založení klášterů také čas od času usilovaly i královny. Zdařilo se to například manželce Přemysla Otakara I. Konstancii, která roku 1232 úspěšně založila asi nejvýznamnější ženský cistercký řádový dům v Tišnově. Roku 1323 bylo zas založeno Staré Brno Eliškou Rejčkou. Úplnou výjimku tvoří fundace kláštera Skalice. Nejenže byla Skalice založena roku 1347, tedy v letech, kdy již cistercký řád dávno vyšel z módy, ale navíc se stal první, a tedy i jedinou církevní fundací u nás. Jejím zakladatelem se stal minderský biskup Dětřich.

Dosud jsem psal o fundacích úspěšných, ale vždy tomu tak bylo. Některé kláštery byli opravdu založeny, ale neudržely se, v případě jiných zůstalo však jen u jednání a k založení vůbec nedošlo. Příkladem prvního typu nezdařené fundace a současně, ač to asi bude znít poněkud zvláštně, asi nejvýznamnější nezdařenou fundací u nás, byl Mašťov. K jeho založení došlo mezi lety 1192–1193. Klášter byl osazen mnichy z Valdsas a přežil pouhých šest let. Za tak krátkou dobu se mu však podařilo vytvořit svou filiaci v Oseku, která se stala fundací stabilní. Po již uvedených šesti letech však museli mniši Mašťov opustit kvůli neshodám se zakladatelem. Příkladem druhého typu nezdařené fundace nám mohou být marné snahy o založení kláštera Eliškou Přemyslovnou. Její snahy ztroskotaly „díky“ nedostatečné finanční zabezpečenosti a jejímu předčasnému úmrtí. Neúspěšné pokusy jsou často nejasně zmiňovány v Statutách generální kapituly a ani zde se s velkou pravděpodobností nevyskytují zprávy o všech těchto marných počinech. Takže lze předpokládat, že podobných pokusů zažila naše zem mnohem více, ale často se o nich nedochovala žádná zmínka.

Osud českých opatství

Každé klášterství pak žilo svůj život, ať již ve středu pozornosti svých současníků nebo někde ve stínu. Na počátku cisterciáckého řádu u nás se vedoucí pozice mezi kláštery ujala první panovnická fundace - klášter v Plasích. Na počátku 15. století však plaský klášter ustoupil ze scény a na jeho místo se dostaly Zbraslav jako další panovnická fundace a Sedlec, na jehož území byla nalezena významná ložiska stříbrné rudy.

Část klášterů nepřežila 15. nebo 16. století. To je příklad Pomuku, který se již nevzpamatoval ze vpádu husitských vojsk. Pomuk následovaly další, např. Svaté Pole a Hradiště. Ostatní kláštery byly zrušeny Josefem II. roku 1785. Dnešních dnů se dožily pouze kláštery v Oseku a Vyšším Brodě.

Filiace klášteterů cisterckého řádu v Českých zemích

            Pohled
(1265-7)
 
            Zbraslav
(1292)
 
          Sedlec
(1142-3)
Thronus Regis*
(1306) /J. Čechura/
 
            Skalice
(1357)
 
    Kamp
(1123)
Volkenrode
(1133)
Waldsassy
(1133)
     
          Mašťov*
(1192-3)
Osek
(1197-9)
Cella Sancti Bernardi*
(1235/6 - 1240/1)
            Svaté Pole
(před 1153)
 
          Hradiště
(1144/5)
   
            Sezemice
(1276)
 
      Langheim
(1132)
Plasy
(1144/5)
  Oslavany
(1225)
 
            Tišnov
(1232-3)
 
          Velehrad
(1204)
   
            Vizovice
(1260/1)
 
            Staré Brno
(1323)
 
          Thorous Regis*
/K.Charvátová/
   
Citaux
(1098)
Morimound
(1115)
Erbach
(1127)
Pomuk
(1144/5)
Žďár
(1251)
     
      Rein
(1129)
Wilhering
(1146)
Vyšší Brod
(1259)
   
    Heiligenkreuz
(1133)
Zlatá koruna
(1259-63)
       
 
              * nezdařené založení
            zvýrazněné = ženské kláštery

04.01.2003 Michal Červenka

Seznam použité literatury:
Čechura, Jar.: Cisterciácké kláštery v českých zemích v době předhusitské ve světle řádových akt. PHS 26, 1984, s. 35-72
Charvátová, K.: Dějiny cisterckého řádu v Čechách 1142 – 1420, Praha 1998
Charvátová, K.: Cistercký řád a středověká ekonomická reforma, Dějiny a současnost 3/91, s. 15-19
Charvátová, K.: Cistercký řád, Historický obzor, roč.4, 1993,č. 12, s. 266-268
Poche, E. a kol.: Umělecké památky Čech (P-Š), Praha 1980, s. 71-77

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více