Julius Fučík

Autor: František Aubrecht / Aubis 🕔︎︎ 👁︎ 70.482


Julius Fučík
*23. 2. 1903 v Praze, popraven 8. 9. 1943 v Berlíně-Plotzensee

Nezradil, jen prozradil.“ Ferdinand Peroutka

Reklama

Komunistický novinář, redaktor řady novin a časopisů, prozaik, literární a divadelní kritik. Osobnost vnímaná značně rozporně, pro jedny symbol komunismu a čítankový hrdina bez bázně a hany, pro jiné zrádce a kolaborant nacistů. Pravda bude – asi jako vždy – někde uprostřed. Pevné komunistické přesvědčení spolu s marxisticko-leninským světovým názorem, jehož vlastní součástí je důsledný antifašismus, patřilo k základním znakům Fučíkovy osobnosti již ve 20. letech, kdy vstupoval do literatury (bylo mu 17 let) a kdy se fašismus stával reálnou hrozbou. Jeho přesvědčení mu pomáhalo přenést se přes očividnou nespravedlnost stalinských politických procesů, věrně stál na straně stalinského Gottwaldova vedení KSČ. V souladu se závěry „charkovského sjezdu“ sovětských spisovatelů se stal nekompromisním prosazovatelem „tvůrčí metody“ socialistického realismu.

Přesto i jeho neotřesitelná věrnost marxismu-leninismu a Gottwaldovi zakolísala. V srpnu r.1939, po uzavření smlouvy o neútočení a spolupráci mezi Stalinovým SSSR a Hitlerovým Německem. Údajně se mluvilo i o jeho vyloučení z KSČ. S obsazením zbytku ČSR a okupací však vývoj nabral jiný směr. Přesto existuje náznak o jeho pochybách. Právě v této době (polovina r. 1939) se dosud velmi aktivní Fučík na několik měsíců stahuje k rodičům na venkov do Chotiměře u Domažlic.

Jméno získal po strýci - Julius Ernst Wilhelm Fučík (18. července 1872 Praha – 15. září 1916 Berlín) byl český hudební skladatel a dirigent vojenských hudeb, autor více než 300 populárních vojenských pochodů. Dětství Julius prožil v rodišti. V roce 1913 se rodina přestěhovala do Plzně, kde jeho otec získal angažmá v Městském divadle. Od malička využíval roztomilého synka v divadle, takže do Plzně přichází malý Julius jako zkušený dětský herec-ochotník. V Plzni absolvoval reálku a od r. 1919 se účastní veřejného života, je členem kroužku Sociálně demokratické levice a do jejího plzeňského listu Pravda přispívá literárními a divadelními kritikami. Vztah k hudbě a divadlu měl zřejmě v genech – otec byl povoláním herec a zpěvák, strýc byl známým hudebním skladatelem. V létech 1919–1922 začíná Fučík-čtenář ustupovat Fučíkovi-kritikovi. Jeho publicistická aktivita roste. V r. 1921 vstupuje do KSČ a rozšiřuje svoji literárně kritickou publicistiku i do týdeníku Socialista, studentského časopisu Avantgarda, měsíčníku Pramen, a od r. 1925 i do Rudého práva. Spolupracoval na řízení vydavatelského časopisu Kmen, pracuje v redakci Šaldovy Tvorby. Od r. 1921 je mimořádným posluchačem pražské Filosofické fakulty UK. Již v této době patří mezi uznávané mladé kritické autority. Je i politicky činný, pro levicově orientované umělce přednáší ve večerních kurzech dialektického materialismu. Rok 1923 je důležitý i pro něho osobně. Pohledný a charismatický mladík obletovaný dívkami, vycházející hvězda novinářská i politická, se prostřednictvím spolužačky seznámil s jistou Augustou Kodeřicovou, přezdívanou Gusta, která se také pokoušela prosadit jako novinářka. (Její kariéra je podstatně chudší, po válce bude hlavní náplní jejího života funkcionaření, propagace památky manžela a budování jeho zfalšovaného obrazu.) Během několika let mezi nimi vznikl vztah, který vyvrcholil v roce 1938 formálním uzavřením manželství. Jako mnozí tehdejší mladí marxisté oba označují instituci manželství za buržoasní přežitek a – jak po létech přiznala sama Gusta Fučíková – manželství uzavřeli proto, že jako novomanželé ve finanční tísni měli podle tehdejších zákonů právo žádat penzijní ústav o finanční příspěvek, tzv. „výbavné“. Za svědka jim byl Bedřich Reicin, poválečný činovník KSČ a jeden z organizátorů komunistického teroru 50. let. Když pak bude i sám Reicin souzen, obviní jej G. Fučíková kromě zrady myšlenek marxismu-leninismu i z toho, že byl udavačem gestapa a zavinil i jejich zatčení. (Obvinění křivé, neboť z dokumentů gestapa vyplynulo, že schůzku, při které byl Fučík zatčen, udal gestapu konfident Václav Dvořák. Sama G. Fučíková pak zbatek války přežila v koncentračním táboře Ravensbrück.)


Malý ochotník

V roce 1926 se stal členem Devětsilu, v r. 1928, kdy je cenzurou pronásledován komunistický tisk a Fučíkovy časopisy zastaveny, poskytne mu F. X. Šalda svou Tvorbu, kterou řídí s přestávkami až do roku 1938. Fučík ji přemění v komunistický kulturně politický týdeník. Po nástupu Gottwaldova vedení se v r. 1929 Fučík stane i stálým redaktorem Rudého práva. V tomto roce je také iniciátorem vystoupení 12 spisovatelů, kteří podpořili Gottwaldovu politickou linii (jako reakce na vystoupení tzv. „sedmičky“, marxisticky orientovaných autorů – Majerová, Olbracht, Pujmanová... - kteří vystoupili proti Gottwaldovi z obavy z příliš dogmatického přístupu k marxismu a z toho plynoucí ztráty podpory mezi lidmi). Že to nebude lichá obava, o tom svědčí další vývoj KSČ - Ze stopadesátitisícové masové strany, která fungovala jako součást prvorepublikové politické kultury, se o dva roky později stává pětadvacetitisícová sekta revolucionářů a začíná éra tvrdé konfrontace s prvorepublikovou demokracií a pokusů o její podvracení. Jejím výsledkem jsou četné zákazy komunistického tisku a vyšetřování aktivit KSČ.

Reklama

V době hospodářské krize zajíždí Fučík na různá místa stávkových bojů dělnictva, účastní se jejich organizování, vystupuje na mítincích a píše o nich reportáže do levicového a komunistického tisku. V době slavné Mostecké stávky vydává ilegální časopis Stávka. Za svou politickou aktivitu je několikrát zatčen a souzen. V r. 1930 je členem delegace komunistických novinářů, která absolvuje čtyřměsíční cestu po evropských a středoasijských centrech SSSR (v této době je samotná cesta do SSSR v ČSR trestným činem, neboť k navázání diplomatických vztahů se SSSR přistoupí ČSR jako poslední země Evropy až v r.1936).

Po návratu ze SSSR je povolán k vojenské službě, kterou absolvuje jako politicky podezřelý převážně na Slovensku, jen její závěr v Praze. V r. 1933 se po zákazu komunistického tisku podílí na vytvoření Haló novin a stává se jejich šéfredaktorem. Píše řadu kritických úvah o úpadku české kultury, často velice pesimistických, a s despektem se vyjadřuje o jejím současném stavu. Je velmi radikální ve svých postojích, např. v úvaze Pláč Koruny české, nejen že nešetří ani vlastní generaci, ale ani komunistické autory, snad kromě I. Olbrachta a M. Majerové. Charakterizuje ji jako „literaturu bez hledání a výbojů, bez nového tvoření“. Jednu polovinu své generace obvinil ze zrady a druhou z toho, že si jen hraje a netvoří. Současně pochybuje, zda česká literatura bude někdy moderní a revoluční. Jako literární kritik se Fučík velice obdivoval tvorbě Osvobozeného divadla, ve kterém spatřuje naplnění svého ideálu „životného, básnického divadla pro lid, aktivního a v této aktivitě realistického“.

V létech 1934–1936 pobývá v Moskvě jako dopisovatel Rudého práva. Po návratu se jeho přísné postoje poněkud zmírňují, v době bezprostředního ohrožení republiky nacismem patří k těm kritikům, kteří v české literatuře hledají a nacházejí pozitivní hodnoty. V SSSR vidí Fučík jednak principielně nové společenské uspořádání a světlou budoucnost pro celé lidstvo, jednak oporu v zápase proti nacismu, jak o tom svědčí kniha reportáží V zemi, kde zítra znamená již včera. Přehlíží negativa sovětského systému, snaží se obhajovat politické čistky a popravy všech sovětskému režimu nepohodlných. Sovětskou realitu popisuje poněkud nadneseně, dá se říci, že vědomě přikrašluje a píše spíše o tom, jak by měl vypadat ideál, nikoli o tom, jak vypadá realita. Veškerá negativa omlouvá třídním bojem a jeho nezbytnou tvrdostí. Pokračuje ve své novinářské aktivitě, pracuje v Rudém právu, Haló novinách a v Tvorbě, spolupracuje s výraznými osobnostmi, jako Jan Šverma, Eduard Urx, Kurt Konrád a jiní. Práce v Tvorbě se pro ně stává symbolem mnohostranně rozvinutého úsilí o vyrvání tradic národní kultury z rukou jejich „falešných přivlastňovatelů“, a to tedy z „područí buržoazní třídy a fašistů“. Dále jim šlo o programové sblížení s lidem.


Jaroslav Ježek, J. F. a Jan Werich (Moskva 1930)

Po zákazu KSČ na podzim r. 1938 pracuje v časopisech Svět v obrazech, Čin, Včela, Nová svoboda, Naše cesta, Světozor a jiných. Po obsazení ČSR a vytvoření Protektorátu se Fučík stahuje z Prahy a dále dopisuje do různých novin. Toto období se kryje s jediným jeho ochlazením v dokonalost a neomylnost Sovětského svazu a jeho vůdce. V r. 1940 už není před gestapem bezpečný ani na venkově, kde se usadil v Chotiměři u svých rodičů, odchází proto do Prahy, kde žije v ilegalitě pod falešnou identitou kulhavého, vousatého a obrýleného profesora Horáka, kterou používal již v r. 1933, kdy se s její pomocí vyhýbal restrikcím za své aktivity komunistického buřiče. Poněkud tak vlastním životem potvrzuje známé tvrzení Karla Marxe o tom, že dějinné události se nikdy neopakují. To, co v r. 1933 vyznívalo jako fraška, je nyní smrtelně vážnou hrou o život. Zapojuje se opět do vydávání ilegálního tisku, po zatčení 1. ilegálního Ústředního výboru KSČ (1941), se stává členem 2. ilegálního výboru, kde má na starost redakci a vydávání ilegálního komunistického tisku, především Rudého práva. Vedle toho vydává i další ilegální časopisy: Dělnické noviny, Tábor, Trnaveček, Česká žena, připravuje i ilegální obnovení Tvorby. Vedle toho se zabývá i teoretickou prací, jejíž výsledkem jsou i tři studie z let 1940 – 1941, které jsou považovány za vrchol jeho literárně kritické tvorby. Dvě z nich jsou psány k výročím, a to 120 let od narození Boženy Němcové a 100 let od narození Julia Zeyera. Knižně vyšla za války jediná z nich, a to v r. 1940 díky odvaze nakladatele Otty Girgala studie Božena Němcová bojující, dokonce pod vlastním Fučíkovým jménem. Všechny vyšly až po válce pod souborným označením Tři studie, a obsahovaly jednak již vyšlou studii Božena Němcová bojující, dále pak studii o J. Zeyerovi pod názvem Chůva, a nakonec i studii o Karlu Sabinovi s názvem O Sabinově zradě. Po válce vyšel i cyklus článků z ilegálního tisku, který uspořádali Ladislav Štoll a Gusta Fučíková pod názvem Na život a na smrt. Šlo o články vysloveně politickoagitační anebo kulturně politické, naplněné neochvějnou vírou ve vítězství nad fašismem a spolu s tím v socialistickou budoucnost. Z nich je nejznámější leták z r. 1940 Otevřený dopis ministru dr. Goebbelsovi, podepsaný Představitelé české inteligence. Fučíkova publicistická činnost za války je velice rozsáhlá a mnohotvárná, sahá od vážných úvah až po satirické texty. (př.: Slovanské shromáždění v Moskvě - RP 1941- kulturně politické problémy, satirická Česká abeceda k zapamatování pro dny nacistické žebroty – České noviny 1941, úvaha – „provolání k všem váhavým“ Občánku, co teď? Tábor 1941, Vzhůru, ženy! – Česká žena 1941, v níž se odvolává k příkladu Boženy Němcové, ilegální brožura Průvodce po výstavě Sovětský ráj a po sovětské skutečnosti, podzim 1941, v níž jako nesouhlas s goebbelsovou propagandou odhaluje výstavu, pořádanou v Praze na sklonku roku 1941, a konfrontuje ji s vlastními zkušenostmi ze SSSR.) Za Fučíkův odkaz všem budoucím lze považovat především jeho rozsáhlejší článek ze zvláštního vydání Rudého práva z ledna 1942 Pod praporem komunismu. Je to poslední z dochovaných příspěvků, uveřejněných před jeho zatčením. Je v něm vysloveno Fučíkovo komunistické vyznání víry - v život, člověka, svobodu, práci, mír a národ.


profesor Horák

V dubnu 1942 je i s manželkou zatčen a uvězněn v Praze na Pankráci, kde je podroben tvrdým výslechům a mučení. Zde také vznikne jeho nejslavnější dílo Reportáž psaná na oprátce, které díky odvaze několika lidí přečká válku a po válce se dočká vydání. Tato reportáž psaná doslova zpod šibenice, v níž vyvrcholilo Fučíkovo spisovatelské umění, je významná nejen v kontextu protifašistické literatury, ale jde také o jedinečné dílo české literatury dvacátého století i literatury světové. Kritické vydání původní Fučíkovy verze vychází v roce 1995 a obsahuje i části, které byly po válce vypuštěny, zejména části, kde na sebe Fučík prozrazuje, že při výsleších na gestapu podlehl mučení a promluvil, ale kde zároveň zdůrazňuje, že svými přiznáními nikomu neublížil a vysvětluje motivy, které jej k tomu vedly.

Fučík ve vězení začal připravovat i obsáhlejší úvahu O povaze české literatury, ke které však stihl koncipoval již jenom úvod. Byl převezen do Německa, - postupně je vězněn nejprve v Budyšíně a nakonec ve věznici v Berlíně-Plötzensee, kde je také postaven před soud a jako občan Protektorátu provinivší se vlastzradou byl 25. srpna 1943 odsouzen a v noci na 8. září 1943 v berlínské věznici v Plötzensee popraven. Trest smrti nad ním vynesl předseda „Lidového souduRoland Freisler, považovaný pro stovky trestů smrti za čítankový příklad reprezentanta státem organizovaného teroru v Německu za druhé světové války. O 2 roky později povede tento soudce i ukázkový proces proti spiklencům zapojeným do atentátu na Hitlera, při kterém také nebude šetřit rozsudky smrti. Soudce Freisler zemře při americkém náletu na Berlín 3. února 1945.


Pomník v Berlíně

Reklama

Fučík-spisovatel je autorem mnoha reportáží, divadelních a literárních kritik - ty vycházejí po jeho smrti v řadě souborů, např. Milujeme svoji zem (1948), Stati o literatuře (1951) a Divadelní kritiky (1956) - píše též eseje. Nicméně je Fučík v podstatě dodnes posuzován jako „auctor unius libri“, tedy autor jediné knihy, a to světově proslulé autobiografické prózy „Reportáž psaná na oprátce“ (posmrtně 1945).

I když jméno Julia Fučíka pozvolna nezaslouženě mizí v zapomnění, parky, ulice, náměstí i budovy, které nosívaly jeho jméno se dnes mnohdy jmenují jinak, jedna z berlínských základních škol nese jeho jméno, a na návrh ruské astronomky Smirnovové má Julius Fučík i svou planetku.

Julius Fučík – Reportáž psaná na oprátce

Nejpřekládanější a nejvydávanější česky psaná kniha všech dob. Do r. 1996 se dočkala na 330 vydání po celém světě (z toho cca 40 x u nás), přeložena do 80 jazyků. Jazyky, do kterých ještě nebyla přeložena, byly aktivně vyhledávány, a tak ještě dnes existují takové, do kterých je jedinou knihou přeloženou z češtiny právě Reportáž psaná na oprátce.

V r. 1990 se v Praze sešla mezinárodní konference, která si dala za úkol vyřešit některé nejasnosti a fámy kolem knihy i autora. Šlo o tyto zásadní otázky:

1. pravost rukopisu – bylo totiž záhadou, jak mohl Fučík v podmínkách gestapáckého vězení napsat tak obsáhlý text, když i nepoměrně kratší motáky z vězení ven neprošly. Otázka (v podmínkách reálného socialismu samozřejmě nepoložitelná) tedy také zněla, zda nejde o poválečný podvrh Fučíkovy manželky Gusty.

2. zvážit možnost dodatečných zásahů do rukopisu druhou osobou

3. možnost, že J. F. přežil válku a skrývá se před trestem za kolaboraci s nacisty v cizině, což byly spekulace, které se v nepravidelných intervalech objevovaly od 60. let

Konference přinesla hodnověrné odpovědi na všechny tyto otázky:

ad 1.
Potvrzena pravost rukopisu. Výzkum prováděli pracovníci Kriminalistického ústavu. Potvrdili, že vše na celkem 167 lístečcích skutečně napsal Julius Fučík vlastní rukou, včetně škrtů, vpisek a oprav. Žádné cizí mechanické ani chemické zásahy nebyly prokázány. : „Pisatelem zkoumaného rukopisu „Reportáž psaná na oprátce“ je Julius FUČÍK. - Na předložených 167 listech rukopisu „Reportáž psaná na oprátce“ nebyly zjištěny žádné mechanické nebo chemické pozměňující zásahy nebo textové opravy a vpisy (mimo oprav provedených autorem),“ zní závěr odborného posudku z 27. 6. 1990.

Sama kniha vznikla na popud odboje, který potřeboval informace o okolnostech Fučíkova zatčení, aby se podle nich mohla zařídit další ilegální práce. To, že z pouhého informačního motáku nakonec vznikla celá kniha, je dílem jak samého Fučíka, tak nesmírného hrdinství lidí, kteří pro něho připravili a udržovali podmínky k práci. Český příslušník zbraní SS Alois Kolínský, dosazený sem odbojem, zajistil Fučíkovi technické podmínky – papír, tužky, přechodný úkryt rukopisů, spolupracoval i český dozorce na Pankráci, příslušník protektorátní policie Jaroslav Hora, který rukopisy pomáhal vynášet a u jehož sestry, žijící na venkově, přečkala většina lístků rukopisu války zavařená ve švestkovém kompotě. Podle jejich svědectví trvala Fučíkovi celá práce asi 2 měsíce. Část lístků byla ukryta i u jiných spolehlivých osob, které o sobě z důvodů utajení navzájem nevěděly, takže poválečným editorům se dostávala do rukou po delší dobu a často nahodile, čímž byly také v dobách reálného socialismu oficielně vysvětlovány prokazatelné rozdíly v textu jednotlivých vydání.

ad 2.
Bylo prokázáno, že za veškeré rozdíly v textu jednotlivých vydání nese odpovědnost Gusta Fučíková, která za svého života nikdy nedovolila do rukopisu nahlédnout nikomu cizímu. G. Fučíková v létech 1945–1947 pracovala jako redaktorka nakladatelství Svoboda a očividně pečlivě kontroluje podobu vydávaného textu, aby čítankový obraz nezdolného hrdiny byl co nejdokonalejší. V textech jednotlivých vydání jsou vynechávány nebo přidávány celé pasáže, odstavce, věty, jména či slova. Text Reportáže byl upravován tak, aby vznikl co nejpůsobivější obraz hrdiny, který nikdy při výslechu nepromluvil, a odolal všemu lákání i mučení. KSČ si tak vyráběla ideální vzor odbojového hrdiny, který měl zosobnit nadřazenost komunistického odboje nad nekomunistickým. Chyběla část napsaná na motáku (č. 91), který byl nalezen teprve později. Ale klíčovými se staly 4 lístečky, které se nikdy nedostaly na veřejnost, a zde se objevily poprvé. Z originálu textu, který se až na této konferenci dostal do rukou odborníkům, vyplývá, že Fučík píše velice otevřeně, mimo jiné na sebe prozrazuje, že po jisté době (7 týdnů), začal na gestapu vypovídat a snažil se hrát dvojí hru, aby své vyslýchající uvedl na klamnou stopu a ochránil tak ostatní v odboji. Uvádí celkem 24 jmen lidí, které gestapu jmenoval, a to tak, že jmenuje již mrtvé, nebo dokonce konfidenty gestapa, aby proti nim obrátil podezření, a tím je zneškodnil. Jmenuje lidi, které se snažil zachránit – Nezval, Halas, Seifert, Neumann... Jmenuje i dva své spolupracovníky, kterým svou výpovědí dokonce natolik prospěl, že byli z gestapa propuštěni (Jindřich Elbl a Božena Půlpánová). Přiznává, že sám neví vše. Dokonce se i mýlí – domnívá se, že jej zradil jeho spolupracovník „Mirek“ (Jaroslav Klecan, účastník války ve Španělsku), což, jak se potvrdilo později, nebyla pravda. Přesně uvádí dobu, po kterou mlčel, uvádí i dobu, od kdy začal vypovídat, i důvody, které jej k tomu vedly. Fučíkovo tvrzení potvrzují i protokoly pražského gestapa, které se dochovaly. Podle nich byl Fučík zatčen při nahodilé šťáře proti ilegálním vysílačkám v noci z 24. na 25. dubna 1942. Všechny výslechové protokoly uvádějí, že „odmítá vypovídat“. První protokol s Fučíkovou výpovědí nese datum 29. června 1942.

Fučík popisuje okolnosti svého zatčení, dlouze vysvětluje, proč se nebránil – v době zatčení měl u sebe 2 pistole, a gestapáci, kteří vnikli do bytu, o něm nevěděli. Fučík tvrdí, že jednak nechtěl ohrozit lidi, kteří s ním v bytě byli, jednak že nedokázal střílet do zad nic netušící oběti, i když to byli gestapáci. Tento pocit ostatně potvrdili i bývalí parašutisté, agenti SOE, v Anglii specielně školení pro všechny druhy boje a zabíjení. Je pochopitelné, že jestliže tyto zábrany pociťovali i lidé takto cvičení, musely být pro humanisticky vychovaného intelektuála Fučíka prakticky nepřekonatelné. Kromě toho 2 pistole v rukou nezkušeného člověka by proti 9 ozbrojeným gestapákům zřejmě příliš platné nebyly. Přesto účastnice zatýkání Riva Friedová-Krieglová, která jako jediná přežila následné věznění a koncentrák, Fučíkovo jednání odsoudila. V mnoha pozdějších rozhovorech dává najevo své zklamání z Fučíkova chování, který dvé pistole vůbec nepoužil. Navíc odložením pistolí v cizím bytě uvedl domácí do smrtelného nebezpečí stejně, jako kdyby střílel.

Lyrické popisy výletů na Hradčany a po Praze zůstávají nedoloženy dokumenty. Může jít o Fučíkovu básnickou licenci stejně jako o realitu. Je pravdou, že vztahy komisaře Böhma a jeho vězně byly poněkud „nadstandartní“. Ovšem komisař Böhm nebyl zase až tak vysoko postavenou osobou v hierarchii pražského gestapa, aby si mohl svého vězně volně odvádět z budovy, kam se mu zlíbí, a v archivu se nedochovala žádná žádanka o vydání vězně na takový výlet nebo o přidělení automobilu, i když založeny byly i méně důležité dokumenty. I kdyby se ale výlety uskutečnily, šlo patrně o součást Fučíkovy „vysoké hry“.

Na druhou stranu se na ně sám Böhm odvolával při svých poválečných výpovědích před soudem a dokonce mluví o šesti až osmi výjezdech. Například vypovídá: „Na Národní třídě jsem pak služební auto poslal zpět a zašel jsem s Fučíkem do Štěrbovy cukrárny. Tam jsme si dali zmrzlinu. Pak jsem šel s Fučíkem přes Václavské náměstí do Petschkova paláce“.

Předpokládá se i to, že komisař Böhm si ve Fučíkovi vytvářel určitou pojistku pro případ, že by nacisté válku prohráli. Fučík jako osoba s poměrně vysokým postavením v odboji se k tomu hodil, Proto si jej Böhm držel v Praze a stále udržoval dojem, že je možné Fučíka ještě informačně vytěžit, a umožnil mu dokonce jistá „privilegia, plynoucí z jeho funkce „hausarbeitera“ (jakéhosi uklízeče na chodbě z řad méně nebezpečných nebo spolupracujících vězňů). Vydrželo to prakticky rok. A byl to i zřejmě důvod, proč spoluvězni začali mít Fučíka v podezření a vzájemně se před ním varovali, jak potvrdil i jiný pankrácký vězeň gestapa, Ferdinand Peroutka. Podobný případ zde totiž byl: Karel Vydra, člen 3. ilegálního výboru KSČ, zatčení a vězení přežil právě tímto způsobem.

Komisař Böhm, původně občan ČSR a rodák z Liberce, byl ale příliš malý pán, a tak mu Fučíka kdosi mocnější z Berlína sebral a použil jako odstrašující příklad. Böhm se také po válce z Německa – kde po útěku z Prahy žil pod svým vlastním jménem – roku 1946 do ČSR vrátil a přihlásil se sám úřadům. Argument o tom, že vlastně bránil národního hrdinu Fučíka také zkoušel použít, ale nebylo mu to nic platné. Jeho bleskurychlý neveřejný soud a poprava byly již součástí budování monumentu hrdinského komunistického odbojáře Julia Fučíka, do kterého se pravda – navíc sdělená gestapákem – již vůbec nehodila.

Rukopis Reportáže byl v soukromém majetku Gusty Fučíkové, která osobně rozhodovala o tom, co a jak se uvolní k vydání. I proto jsou jednotlivá vydání v detailech odlišná. Poprvé se o možnosti, že bude vydán celý text Reportáže, zmiňuje r. 1964 a vrací se k ní v r. 1968, ale když se - po invazi vojsk Varšavské smlouvy - situace otočí požadovaným směrem, zmizí tato možnost z programu. G. Fučíková bude odměněna čestnou prebendou předsednictví Československé rady žen. A na vydání necenzurované podoby Reportáže nedojde ani po 25. březnu 1987, kdy G. Fučíková zemře. Rukopis přejde do majetku Muzea Julia Fučíka, ale zůstane veřejnosti nepřístupný. Do rukou odborné veřejnosti se dostane až v r. 1990, kdy bude zkoumán, a vydán bude až při svém v pořadí 32. vydání. Socha z papíru a inkoustu a papíru bude dále existovat, i když její budování, zvláště těsně po válce, když ještě žili lidé, kteří Fučíka osobně znali, byla práce velice obtížná. Jak vzpomíná zmiňovaný publicista Ferdinand Peroutka: „mnozí Fučíkovi přátelé se lekli, když po druhé světové válce začal být jejich „Julek“ vydáván za prototyp všech ctností. Dosud ho znali spíše jako lva levých uměleckých salónů první republiky: kdykoliv přišel, ovládl rozhovor, očaroval svými vizemi... a zůstal s hostitelkou přes noc nebo se vytratil s některou ze svých půvabných posluchaček.“ Peroutka k tomu ironicky podotýká: „Jak bylo zvykem v té době, říkal, že se ukrývá před policií, když prostě prchal před milenkou, která ho omrzela. Poté se vesměs vracel domů, kde ho čekala Gusta, celoživotní spolubojovnice, ošetřovatelka i přítelkyně v jednom.

ad 3.
Řada fám se také týkala Fučíkovy smrti. Berlín byl po válce velice zničený, velká část nacistických písemností zmizela, a ani Fučíkovy ostatky, stejně jako ostatky mnoha dalších obětí nacismu, se nedochovaly. Neexistovalo (stejně jako u tisíců dalších obětí) ani prokazatelné místo Fučíkova posledního odpočinku. Vzhledem k rozporným informacím, plynoucím z postupně zdokonalované poválečné fabulace „papírového hrdiny“ Fučíka, se okamžitě začaly šířit pověsti o tom, že Fučík byl vlastně kolaborantem gestapa a, aby unikl poválečnému trestu, byla zinscenována jeho poprava a on, se změněnou identitou i podobou, žil dlouhá léta kdesi v Jižní Americe podobně, jako se to odhalovalo o prominentních nacistech (dr. Mengele, A. Eichmann...). I toto bylo vyvráceno, a to dokonce svědectvím přímého účastníka Fučíkovy popravy. I nacistické Německo bylo oficiálně státem, uznávajícím náboženství, a proto všichni, kdo byli odsouzeni k smrti řádným soudem, dostali povinně poslední duchovní útěchu od kněze, včetně toho, že vzhledem k množství poprav odpůrců nacismu dostávala tato činnost charakter jakési hrůzné „pásové produkce“, neboť této tak intimní služby se lidem dostávalo po celých skupinách, aby to vězeňští pastoři vůbec dokázali stihnout. Vězeňský pastor z Plötzensee v druhé polovině 50. let dosvědčil tuto praxi (a dokonce o tom vydal vzpomínkovou publikaci), a popsal nejen poslední chvíle před popravou ale i vlastní popravu skupiny, ve které byl i J. Fučík.

Teorie o jeho spolupráci s gestapem, se několikrát objevila, dokonce Bolívie nabídla ČSSR i údajnou kostru J. Fučíka. Žádná s těchto teorií se však nijak nepotvrdila a ani se nezdá být pravděpodobné, že by J. Fučík zemřel jinde než na popravišti.

Julius Fučík je skutečnou osobností. Jedním z hrdinů odboje i jeho obětí, jakých byly stovky, možná tisíce. Nepřirozeného „neprůstřelného hrdinu“ z něho udělala až poválečná propaganda, kdy KSČ po válce potřebovala vzorového hrdinu, zosobňujícího kvality komunistického odboje. Komunisté potřebovali literární vzory, ty šlo najít v poezii, ale v próze jich bylo málo, J. Fučík byl komunistou, který ve vnitřních sporech KSČ stál neochvějně na prosovětské straně. Další výhodou byl jeho jednoznačně prokazatelný protifašistický postoj a konečně i to, že byl spolehlivě mrtvý. To totiž zajišťovalo, že neudělá nebo nepronese něco z hlediska tehdejšího režimu nežádoucího. Když se novinář Ferdinand Peroutka zamýšlel, proč si pováleční komunisté jako objekt legendarizace rázu téměř náboženského nevybrali např. výraznějšího a slavnějšího spisovatele Vladislava Vančuru, ale méně známého literáta Fučíka, uvedl: „Je vždy dobře, jestliže symbol je také fyzicky hezký. Ale Vančura byl nepříjemně holohlavý a Fučík měl černé, kučeravé vlasy, snědou pleť, jiskřivé oči a byl krásný jakousi cikánskou krásou.

Spolu s podobně propagandisticky zneužitými obětmi bojovníků sovětských (Matrosov, Meresjev), tak tvořil protiváhu hrdinům na západě (beznohý britský stíhač W/C Bader, nebo americkou propagandou široce publicisticky předváděný kapitán Kelly, jehož hrdinský čin (pokračoval v náletu se svým bombardérem, i když byl těžce raněn protiletadlovou palbou a při tom zahynul s celou osádkou)) byl zcela zkreslen na vědomý sebevražedný nálet na japonské postavení. Tento příklad má jen doložit, že osudy skutečných lidí mohou být, a také byly, často jen záminkou pro propagandistické zneužití ve jménu libovolného ideálu či doktríny.

Hle, i má hra se chýlí ke konci. Ten už jsem nenapsal. Ten už neznám. To už není hra. To je život. A v životě není diváků.
Opona se zvedá.
Lidé, měl jsem vás rád. Bděte!
9. 6. 1943

Prameny:
https://www.reflex.cz/Clanek11844.html
https://cs.wikipedia.org/wiki/Julius_Fu%C4%8D%C3%ADk_%28spisovatel%29
https://zivotopisyonline.cz/julius-fucik.php
https://cs.wikipedia.org/wiki/Soubor:Julius_Fucik.jpg
https://de.wikipedia.org/wiki/Julius_Fu%C4%8D%C3%ADk_(Autor)
https://de.wikipedia.org/wiki/Bild:Julius_Fucik_Denkmal.jpg
https://www.zasvobodu.cz/clanek.php?c=88
Výstřižkový archiv autora:
Právo, sobota 19. listopadu 1995, str. 16, rubrika Čtení na sobotu, článek Co mělo zůstat utajeno Miloslav Martínek
LN, sobota 13. září 2003 str. 25, článek Příliš ideální hrdina, David Garkisch
MF Dnes, 27. října 2004, rubrika Společnost, článek Život s hrdinskou legendou, Jan Jandourek

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více