Doolittlův nálet na Tokio

Autor: hambac 🕔︎︎ 👁︎ 65.846

7. 12. 1941 napadla japonská letadla základnu amerického tichomořského loďstva v Pearl Harboru na Havaji a způsobili Američanům těžké ztráty. Ve stejném dni však Japonské císařství zaútočilo na Malajsii a v následujících dnech i na Thajsko, Hong Kong, Filipíny a ostrovy Wake, Tarawa a Guam. Spojené státy se sice na válku připravovaly postupným zvětšováním sil a rostoucí výrobou, připraveny však zdaleka nebyly. Situace se pro ně nevyvíjela zrovna optimisticky a dokonce se začínalo počítat s možnou Japonskou invazí na Havaj nebo západní pobřeží USA. Roosvelt potřeboval nějaké vítězství, aby pozvedl morálku národa. Proto již 22.prosince žádal od armády provedení náletu na Japonsko.

Armádní plánovači byli postaveni před obtížný úkol. Po ztrátě základen na Filipínách neexistovala žádná další základna, ze které by mohly operovat bombardéry B-17 proti Japonsku. Letiště v Číně technicky nevyhovovala a Sovětský svaz se obával případné války s Japonskem. Admirál King a generál Arnold tedy museli hledat další řešení. S nápadem přišel kapitán Francis S. Low, ponorkář a toho času důstojník štábu pro plánování námořních operací. Vzpomněl si na debatu o využití letadlových lodí k přepravě z pevniny operujících letounů do severní Afriky, kdy měly letouny na dosah svých nových základen vystartovat. Napadlo ho aplikovat podobnou metodu i v tomto případě. Ihned dostal za úkol prověřit schůdnost tohoto návrhu a jeho kolega, kapitán Donald B. Duncan, dostal na starost vypracování leteckého plánu náletu. Do té doby nebylo provedeno nic podobného, a proto plán vzbuzoval nedůvěru.

Reklama

Nejdříve bylo nutné vybrat typ letounu. Menší letouny byly vyloučeny kvůli malé nosnosti pum a nutnosti přiblížit se enormně blízko k pobřeží. Ve hře tedy zůstaly pouze armádní bombardéry, jichž byly k dispozici 4 typy: již zastaralý B-18, jeho novější verze B-23, která však měla příliš velké rozpětí křídel, a ještě nevyzkoušený B-26, který ale potřeboval příliš dlouhý rozjezd. Zbyl tedy pouze B-25 Mitchell.

Dále se řešila otázka, co se stroji po náletu. Přistát s nimi zpět na lodi bylo(jak ukázaly zkoušky v Norfolku) prakticky nemožné, možnost přistát v SSSR narazila na odpor sovětské strany a ani návrat strojů do blízkosti letadlové lodi, kde by posádky vyskočily a byly vyloveny, nebyl akceptovatelný. Zbývala jedině Čína.

Americký velící důstojník v Číně, generálporučík Stillwell, byl pověřen získáním vhodných přistávacích drah od Čankajška. Stroje pak měly být předány do rukou Čínským vzdušným silám spadajícím pod 10.leteckou armádu.

Podle finálního plánu měly bombardéry odstartovat z paluby letadlové lodě USS Hornet ze vzdálenosti 400mil od japonského pobřeží, letět v malé výšce nad Tokio a tam z každý výšky 1500 stop shodit tunu pum na průmyslové cíle. Přistát pak měli na jednom z pěti čínských letišť (Kweilin, Kian, Yushan, Chuchow nebo Lishui), přičemž navigaci jim měly usnadňovat radiomajáky.

Plán byl 17.ledna 1942 schválen a Arnold pověřil LtCol.Doolittla, aby připravil letouny i posádky pro tento zvláštní úkol. O šest dní později poslal Doolittle první B-25B do Mid-Continet Airlines v Minneapolisu k provedení nezbytných úprav. Nakonec bylo upraveno 24 strojů. Všechny dostaly tři nové nádrže, byla jim vymontována spodní střelecká věž(měla časté poruchy) a také zadní kulomet(byl nahrazen dřevěnou, na černo natřenou, napodobeninou), byla odstraněna 120 kilogramů vážící radiostanice a nový bombardovací zaměřovač Norden posádky nahradily vlastním zaměřovačem, který pokřtili „Mark Twain“. Doolittle rozhodl, že se náletu zúčastní 15 strojů vyzbrojených kombinací 250kg pum M-43 a zápalných M-54(obsahující 128 dvoukilogramových bombiček). Posádky tvořili dobrovolníci od 17.bombardovací skupiny. 1.března 1942 se sešli na základně Eglin na Floridě a začali s nácvikem startů. 25.března byl výcvik dokončen a o dva dny později se posádky i stroje se přesunuly do Sacramenta v Kalifornii. Tam došlo k problémům, když místní horlivý mechanici vyměnili některé speciálně upravené díly(především karburátory) za standardní. Chyba byla naštěstí odhalena a 1.dubna byli všichni připraveni v Alamedě na pobřeží San Franciského zálivu. Na palubu Hornetu bylo naloženo 16 strojů, z nichž jeden měl provést zkušební start a vrátit se na pevninu(od tohoto plánu bylo z důvodu utajení operace upuštěno).

Doolittle s Mitcherem na palubě Hornetu
Doolittle s Mitcherem na palubě Hornetu

2.dubna 1942 v 10.00 Hornet včele Task Force 18 vyplul a zamířil k Pearl Harboru, aby se setkal s druhým doprovodným svazem –Task Force 16. Setkání proběhlo 13.3. v 6:00 a oba svazy se sloučily do jednoho s označením Task Force 16 pod velením Halseyho. Zatímco se svaz přesunoval k Japonsku, na místě již působily dvě ponorky Trout a Thresher. Stilwell se mezitím v Číně připravoval na přílet letadel, naplánovaný na 20.dubna.

17.dubna se svaz přiblížil na 1000 mil od Japonska. Letadlové lodě Hornet a Enterprise se spolu se čtyřmi křižníky vydaly dále, přičemž za sebou zanechaly dvě zásobovací lodě a torpédoborce. Cestou několikrát měnili kurz, aby se vyhnuli japonským hlídkovým plavidlům. 18.dubna v 7:44 zpozorovala hlídka na Enterprise japonskou hlídkovou loď Nitto Maru ve vzdálenosti 9km. Tato přestavěná rybářská loď vyzbrojená několika kulomety a jedním malým dělem odeslala již v 6:30 zprávu, že spatřila tři letadlové lodě. Japonské velení začalo okamžitě přijímat opatření(mimo jiné povolalo Nagumovy letadlové lodě z Indického oceánu a vyslalo průzkumné letouny), předpokládalo však, že útok bude proveden teprve ze vzdálenosti 200mil od pobřeží kvůli krátkému dosahu letounů F4F(jako se stalo nedlouho předtím při americkém útoku na Marshallovy ostrovy). Mezitím měly dorazit japonské síly, které měly narazit na Američany zhruba 300 mil od pobřeží a uštědřit jim drtivou porážku.

Reklama

Poté co byla Nitto Maru spatřena, stala se okamžitě terčem útoku stíhacích Wildcatů a střemhlavých bombardérů SBD Dauntless z Enterprise. Žádnému z nic se však nepodařilo loď potopit, proto dostal v 7:52 křižník USS Nashville rozkaz k palbě. Nashvillu ale trvalo další půlhodiny, než Nitto Maru zasáhl a potopil, k čemuž spotřeboval neuvěřitelných 928! střel ráže 150mm. Halsey měl nyní na výběr dvě možnosti: přerušit operaci nebo poslat B-25tky do vzduchu předčasně(místo plánovaných 400 mil zbývalo k pobřeží 650mil). Zvolil druhou možnost a v 8:00 obdržel Hornet rozkaz k připravení Mitchellů na start. Hornet se začal natáčet proti větru a palubní personál začal s urychlenými přípravami. Každý ze strojů dostal navíc deset pěti-galonových kanystrů. V 8:20 odstartoval jako první Doolittle a poslední letoun se vznesl k obloze v 9:21. (Letounů nakonec odstartovalo šestnáct včetně stroje původně určeného k demonstrativnímu letu.)

B-25 startují z paluby Hornetu
B-25 startují z paluby Hornetu

Ihned po startu posledního Mitchella vyrazily obě letadlové lodi s doprovodem plnou parou zpět do Pearl Harboru. Cestou museli několikrát manévrovat, aby se vyhnuli dalším hlídkovým lodím. Ve dvou případech se jim to však nepodařilo a opět musely nastoupit palubní letouny, které potopily první loď, a USS Nashville, který potopil druhou loď tentokrát se spotřebou „pouze“ 167 granátů. Po spojením se zbytkem svazu dorazili 25.4.1942 do Pearl Harboru.

Doolittlovy stroje mezitím pokračovaly až k pevnině bez problémů. Japonci byli dokonale překvapeni a zpočátku nebyly bombardéry vystaveny ani protiletadlové palbě. Každá letoun měl určeny vlastní cíle (Císařský palác bylo přísně zakázáno bombardovat a stejně tak se měli vyhnout hustě obydleným oblastem) a letěl v podstatě sám za sebe, byť k Japonsku letěli ve čtyřech formacích:

1.letoun č. 40-2344, start v 8:20

Pilot: LtCol. J.H. Doolittle; Co-pilot: Lt. R.E. Cole; Navigátor: Lt. H.A. Potter; Bombometčík: S/Sgt. F.A. Braemer; Technik/střelec: S/Sgt. P.J. Leonard

Po startu pokračoval v minimální výšce nad Tokio. Doolittlův stroj byl vyzbrojen pouze zápalnými bombami, protože měl označit cíl. Těsně před útokem vystoupal do 1200stop a ve 12:30 svrhnul všechny bomby na zbrojovku ve východní části centra Tokia. Protiletadlová palba spustila až po svržení pum a byla hustá, stroj však nezasáhla. Bez potíží doletěl nad Čínu, kde celá posádka seskočila padákem. Podařilo se jim dostat ke generálovi Ho Yang Lingovi, kterého požádali o pomoc při pátrání po ostatních posádkách.

Doolittle s posádkou po náletu v Číně
Doolittle s posádkou po náletu v Číně

2.letoun, č. 40-2292, start v 8:25

Reklama

Pilot: Lt. T. Hoover; Co-pilot: Lt. Wm N. Fitzhugh; Navigátor: Lt. Carl N. Wildner; Bombometčík: Lt. Richard E. Miller; Technik/střelec: S/Sgt. Douglas V. Radney

Následoval Doolittla nad Tokio. Bombardoval z výšky 900stop skladiště zbraní nacházející se mezi Císařským palácem a Hlavním nádražím. Po odhození pum se opět připojil k Doolittlovi a bez problémů dorazil do Číny, kde přistál v rýžovém poli. Nikomu se nic nestalo, ale letoun shořel. Posádka se vrátila do Států v červnu.

3.letoun, č. 40-2270 „Whiskey Pete“, start v 8:30

Pilot: 1st Lt. Robert Gray ; Co-pilot: 2nd Lt. Jacob E. Manch; Navigátor: 2nd Lt. Charles J. Ozuk; Bombometčík: Sgt. A.E. Jones; Technik/střelec: Cpl. Leland D. Faktor

Jeho cílem byly železárny, chemička a plynárna. Všechny cíle byly zasaženy. Dostal se do těžké, ale nepřesné protiletadlové palby. Kvůli špatnému počasí nad Čínou nuceni vyskočit na padáku. Lt.Ozuk si při dopadu zranil nohu. Desátník Faktor byl nalezen mrtvý, padák evidentně fungoval, pravděpodobně přistál na nerovném terénu a zřítil se následně ze skály.

4.letoun, č. 40-2282, start v 8:33

Pilot: 1st Lt. Everett W. Holstrom; Co-pilot: 2nd Lt. Lucian N. Youngblood; Navigátor: 2nd Lt. Harry C. McCool; Bombometčík: Sgt. Robert J. Stephens ; Technik/střelec: Cpl Bert M. Jordan

Letoun se odchýlil od plánované trasy. V době příletu k cíli už bylo Japonské námořní i armádní letectvo v plné pohotovosti. Holstromův stroj byl napaden dvěma stíhači neznámého typu (pravděpodobně se jednalo o Kawasaki Ki-61 Hien, letoun právě zaváděný do výroby). Kvůli unikajícímu palivu a zaseklé horní střelecké věži se Holstrom rozhodl shodit pumy do Tokijského zálivu a útočníkům uletět, což se mu podařilo. Následně dorazili do Číny, kde letoun opustili na padácích a s pomocí místních partyzánů se dostali do Chuchowu.

5.letoun, č. 40-2283, start v 8:37

Pilot: Captain David M. Jones; Co-pilot: 2nd Lt. Rodney R. Wilder; Navigátor: 2nd Lt. Eugene F. McGurl ; Bombometčík: 2nd Lt. Denver N. Truelove; Technik/střelec: Sgt. Joseph W. Manske

Vedoucí druhé čtveřice. Bez potíží dorazil nad Tokio. Kvůli potížím s identifikací cíle(skladiště zbraní) bombardovali zásobníky ropy a elektrárnu(možná slévárnu). Cestou do Číny se potýkali se špatným počasím. Podle přístrojů pokračovali a letoun opustili na padácích v místě, kde předpokládali polohu Chuchowu. Byli první posádkou, která tam dorazila.

6.letoun, č. 40-2298 „Green Hornet“, start v 8:40

Pilot: 2nd Lt. Dean E. Hallmark; Co-pilot: 2nd Lt. Robert J. Meder; Navigátor: 2nd Lt. Chase J. Nielsen ; Bombometčík: Sgt. William J. Dieter; Technik/střelec: Cpl. Donald E. Fitzmaurice

Jejich cílem byla hlavní Tokijská železárna. Dle výpovědi 2nd Lt.Nielsena první nálet cíl úplně nezničil a nálet opakovali. Přistáli v jezeře Pcho-jang-chu v provincii Ťiang-si. Tato oblast byla okupována Japonci. Lt.Hallmark byl popraven Japonci po zinscenovaném procesu spolu s 1Lt Farrowem a Cpl. Spatzem. Lt.Meder zemřel v japonském zajateckém táboře na následky podvýživy a špatného zacházení. Sgt.Dieter a Cpl. Fitzmaurice se pravděpodobně utopili při přistání v jezeře. Jediný přeživší člen byl navigátor Nielsen.

7.letoun, č. 40-2261 „Ruptured Duck“, start v 8:43

Pilot: 1st Lt. Ted W. Lawson; Co-pilot: 2nd Lt. Dean Davenport; Navigátor: 2nd Lt. Charles E. McClure ; Bombometčík: 2nd Lt. Robert S. Clever; Technik/střelec: Sgt. David J. Thatcher

Jejich cílem byly Nippon Machine Works(Japonské strojírny). Měli však problémy s horní střeleckou věží, navíc se nad nimi objevila formace stíhaček, pravděpodobně Zer, které však nezaútočily. Lawson letěl co nejvíce při zemi a proto nemohli identifikovat svůj cíl, takže bombardovali několik továren při pobřeží. Dále pokračovali do Číny, kde se pokusili přistát na pobřeží v lze a dešti. Podvozkem však zachytili o vodní hladinu a letoun zničili, přičemž kromě SGT. Thatchera byli všichni vážně zraněni. Lékařské pomoci se jim dostalo až po třech dnech od čínských partyzánů a dr. 1st Lt.Whita, jehož stroj (č.15) přistál ve stejné oblasti. Dr.White byl nucen 1st Lt.Lawsonovi amputovat nohu zasaženou infekcí. Celá posádka se v červnu vrátila do Států.

Lawsonův stroj měl ještě jeden úkol: vrátit Japoncům medaile. Jednalo se o symbolické medaile přátelství a spolupráce. Po Pearl Harboru se několik veteránů rozhodlo poslat je námořnictvu, aby je pokud možno co nejdříve vrátilo Japoncům. Ministr vojenského námořnictva F.Knox rozhold, že právě tento nálet je skvělou příležitostí. Během plavby se na Hornetu konal obřad při němž Doolittle připevnil medaile k 250kg pumám. 18.dubna 1942 kolem poledne pak byly vráceny Jeho císařské výsosti.

Připevňování medailí
Připevňování medailí

8.letoun, č. 40-2242, start v 8:46

Pilot: Captain Edward J. York; Co-pilot: 1st Lt. Robert G. Emmens; Navigátor: 2nd Lt. Nolan A. Herndon ; Bombometčík: S/Sgt. T.H. Laban; Technik/střelec: Sgt. David W. Pohl

Vedoucí třetí skupiny. Cpt.York byl během výcviku v Eglinu Doolittlovým operačním důstojníkem. Výše zmiňovaná výměna karburátorů v Sacramentu se týkala i Yorkova letadla, v jeho případě však chyba nebyla odhalena. Letoun měl velkou spotřebu paliva a navíc se připojily potíže se střeleckou věží. York se proto rozhodl shodit všechny pumy na jeden cíl. Vzhledem k zásobám paliva mohl doletět pouze do Koreje(ovládané Japonci) nebo do SSSR. Rozhodl se pro druhou možnost a bez problémů přistál asi 40km severně od Vladivostoku, kde byli internováni a letoun zkonfiskován sovětskou vládou. Americké diplomacii se nepodařilo vyjednat propuštění a posádka byla přesunuta nejdříve k Moskvě, pak na západní okraj Sibiře a nakonec do Střední Asie blízko Íránských hranic. Tam se Yorkovi podařilo podplatit strážného, aby je převezl do Íránu, kde se přihlásili na britské ambasádě a byl jim zprostředkován návrat domů. Po dobu internace požadovala sovětská strana 30 000rublů měsíčně za náklady spojené s internací.

9.letoun, č. 40-2303 „Whirling Dervish“, start v 8:50

Pilot: 1st Lt. Harold F. Watson; Co-pilot: 2nd Lt. James M. Parker; Navigátor: 2nd Lt. Thomas C. Griffin ; Bombometčík: Sgt/ Wayne M. Bissell; Technik/střelec: T/Sgt. Eldred V. Scott

Hlavním cílem byla Tokijská plynárenská a elektrická společnost. Cíl byl zasažen. Byli napadeni stíhačkou bez kamufláže v barvě kovu(pravděpodobně Hien nebo Zero). T/Sgt. Scott útočníka zasáhl z horní střelecké věže a ustřelil mu křídlo. Cestou do Číny se potýkali se špatným počasím. Letoun opustili na padácích 160km jižně od jezera Pcho-jang-chu.

10.letoun, č. 40-2250, start v 8:53

Pilot: 1st Lt. Richard O. Joyce; Co-pilot: 2nd Lt. J. Royden Stork; Navigátor: 2nd Lt. Horace E. Crouch ; Bombometčík: Sgt. George E. Larkin, Jr.; Technik/střelec: S/Sgt. Edward W. Horton, Jr.

Tento letoun byl původně určen k výše zmiňovaném demonstrativnímu letu ještě poblíž San Francisca. Z důvodů utajení však zůstal na lodi a při náletu na Tokio byly jeho cílem Japonské speciální ocelárny. Nevyhnul se pozornosti stíhačů a údajně na něj útočilo až devět Zer. S/Sgt.Horton si nárokoval jeden sestřel. Podařilo se jim uletět útočníkům a bez problémů dorazili nad Čínu, kde vyskočili v místě, které pokládali za Chuchow. Díky pomoci čínských farmářů a vojáku se jim podařilo do čtyř dnů dorazit do Chuchowu.

11.letoun, č. 40-2249 „Hari Kari-er“, start v 8:56

Pilot: Captain Charles R. Greening; Co-pilot: 2nd Lt. Kenneth E. Reddy; Navigátor: 2nd Lt. Frank A. Kappeler ; Bombometčík: S/Sgt. William L. Birch; Technik/střelec: Sgt. Melvin J. Gardner

Vedoucí poslední skupiny. Jeho cílem byla Jokohama. Po přeletu na jezerem Kasumigawa byl napaden čtyřmi stíhači, kteří byli popisování jako nový typ Zera, ale s řadovým motorem(pravděpodobně Hien) Střelec T/Sgt.Gardner vystřílel na útočníky všechnu munici, přičemž jeden údajně sestřelil a druhý v plamenech přerušil útok. Zbylí dva útočníci pak napáchali na B-25tce drobné škody. Cílem byla rafinerie, na kterou svrhli všechny čtyři zápalné pumy. Po odhození zátěže se jim podařilo stíhačům zmizet přízemním letem. Předním kulometem pak napadli několik lodí v zálivu, přičemž jednu zapálili. Poté pokračovali až do Číny, kde vyskočili zhruba 300km ve vnitrozemí. Večer 20.4. dorazili do Chuchowu.

12.letoun, č. 40-2278 „Fickle Finger“, start v 8:59

Pilot: 1st Lt. William M. Bower; Co-pilot: 2nd Lt. Thadd Blanton; Navigátor: 2nd Lt. William R. Pound ; Bombometčík: T/Sgt. Waldo J. Bither; Technik/střelec: S/Sgt. Omer A. Duquette

Jeho cílem byla také Jokohama, konkrétně doky. Až k Tokijskému zálivu letěl ve formaci s Greeningem, posléze se rozdělili. Kvůli silné protiletadlové obraně doků a balonům raději napadl rafinerii Ogura, železniční vlečku a skladiště. Také se jim podařilo pomocí předního kulometu potopit meteorologickou loď. Cestou do Číny se potýkali se špatným počasím a letoun opustili na padáku. Do Chuchowu dorazili za tři dny.

13.letoun, č. 40-2247, start v 9:01

Pilot: 1st Lt. Edgar E. McElroy; Co-pilot: 2nd Lt. R.A. Knobloch; Navigátor: 2nd Lt. C.J. Campbell ; Bombometčík: Sgt. Robert C. Bourgeois; Technik/střelec: Sgt. Adam R. Williams

Jejich cílem byla námořní základna v Jokosuce. Ta byla domovskou základnou mnoha válečných plavidel a nacházely se zde také doky. Při bombardování doků z výšky 1500 stop zasáhli jeden velký jeřáb, dále letadlovou loď Ryuhu. Díky Co-pilotovi Knoblochovi se také dochovaly jediné fotografie z celého náletu(fotil na svůj soukromý aparát). Nebyli napadeni žádnými stíhači, zato byli vstaveni silnému flaku. V pořádku dorazili do Číny, letoun opustili na padáku a pouze s drobnmi zraněními dorazili do tří dnů do Chuchowu.

14.letoun, č. 40-2297, start v 9:07

Pilot: Major J.A. Hilger; Co-pilot: 2nd Lt. Jack A. Sims; Navigátor: 2nd Lt. James H. Macie, Jr. ; Bombometčík: S/Sgt. Jacob Eierman; Technik/střelec: S/Sgt. Edwin V. Bain

Jejich cílem byla Nagoja. Cesta k cíli proběhla bez problémů a flak nad cílem byl slabý a nepřesný. Prvním cílem byly kasárna poblíž Nagojského hradu, dále sklady pohonných hmot Macušigeho, továrna Atsuto a letecká továrna Micubiši. Nesetkali se s žádným odporem a pokračovali v letu nad Čínu, kde vyskočili na padáku. Po dvou dnech pak dorazili do Chuchowu.

15.letoun, č. 40-2267, start v 9:15

Pilot: 1st Lt. Donald G. Smith; Co-pilot: 2nd Lt. G.P. Williams; Navigátor/bombometčíck: 2nd Lt. Howard A. Sessler ; Lékař: 1st Lt. T.R. White, M.D.; Technik/střelec: Sgt. Edward J. Saylor

Letěl ve formaci s Hilgerem až k Nagojskému zálivu. Jeho cílem však bylo Kobe, konkrétně: ocelárny Ujenošita, doky Kawasaki, elektrotechnický závod a poslední zápalnou bombu svrhl na letecký závod Kawasaki. Protiletadlová obrana byla dokonale zaskočena a zmohla se na odpověď teprve po dopadu prvních bomb. Posádka zaregistrovala také několik Ki-27, díky vyšší rychlosti jim však unikli. Přistáli nouzově na moře západně od ostrova Sangchow v Číně. Všichni členové posádky se zachránili a Číňani jim pak pomohli do bezpečí. (Dr.White ošetřoval Lt.Lawsona z letadla č.7)

16.letoun, č. 40-2268 „Bat Out of Hell“, start v 9:19

Pilot: 1st Lt. William G. Farrow; Co-pilot: 1st Lt. Robert L. Hite; Navigátor: 2nd Lt. George Barr ; Bombometčík: Cpl. Jacob DeShazer, M.D.; Technik/střelec: Cpl C. Spatz

Poslední stroj. Při jeho startu z Hornetu připravila vrtule ruku jednoho z námořníků o ruku. Smůla je provázela i nadále. Určené cíle nad Osakou nenapadli kvůli hustému flaku a letěli raději nad Nagoju, kde bombardovali sklady ropy a leteckou továrnu. Dostali se nad Čínu a vyskočili na padáku, byli však zajati Japonci. Farrowova a Hallmarkova posádka byly postaveny před zinscenovaný soud, který Farrowa, Hallmarka a Spatze odsoudil k smrti. Zbytek mužů k doživotnímu žaláři. Z Farrowových mužů se zbytek dožil konce války.

Při letu do Číny letěly všechny posádky „poslepu“. Slíbené radiomajáky, světlice a signalizace sice byly připraveny k použití, ale s příletem Doolittlových mužů se počítalo až 20.dubna místo 19. Plánovači ve Washingtonu totiž zapomněli, že Task Force bude překračovat mezinárodní datovou hranici. Chyba byla objevena až později na moři, kvůli radiovému klidu však nebyl Washington vyrozuměn.

Přesto se však většině posádek podařilo dorazit během pár dní do Chuchowu. Odtud pak byli převezeni do Čchung-čchingu, kde byli vyznamenáni čínskou vládou. Poté odjeli přes Indii zpět do Států, kam dorazili v červnu.

Hlavní cíl operace byl sice splněn, ale ztráta všech strojů vyvolávala záporné reakce (např. gen. Arnold prohlásil, že uznává strategický význam akce, ale operaci samotnou považuje za neúspěšnou). Samotný Doolittle očekával, že se bude z tohoto neúspěchu zpovídat. O to více byl nejspíš překvapen, když byl povýšen na brigádního generála(19.4.1942), byl vyznamenán Medal of Honor a stal se z něj hrdina. Všechny posádky letounů byly vyznamenány DFC (Záslužný letecký kříž).

Je těžké nějak odhadnout, jaký byl dopad tohoto náletu na morálku a válečné úsilí amerického a japonského obyvatelstva, nálet na Tokio v dubnu 1942 však bývá považován za jeden důvodů, který přiměl Japonce ke zvětšení svého obraného perimetru a tudíž byl jednou z příčin bitvy u Midwaye.

Zdroje:
en.wikipedia.org
www.doolittleraider.com
The Doolittle Raid 1942, Osprey, Edice Campaign svazek č.156, ISBN 1-84176-918-5

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více