Česká družina (1914-1916) - II.

Autor: Pavel Jaroslav Kuthan / Pavel J. Kuthan 🕔︎︎ 👁︎ 40.315

Kapitola II. - Nejen krajané v Rusku

Vypukla tedy světová válka, která po jejím skončení byla nazývána válkou za civilizaci. V Rusku se všechny zvony rozezněly na znamení vstupu Ruska do války. Válečný zápal obrany Ruska zachvátil celý ruský národ, který se tehdy opětovně pevněji přimkl k vládě a carovi i přes jejich dřívější „přestupky“ a chyby. Jedna protirakouská demonstrace střídá druhou.

Čeští kolonisté v Rusku, nacházející se ve větším počtu např. v oblasti české Volyně, kde se jich v 70. a 80. letech 19. století usadilo několik desítek tisíc (prvních asi 50.000), si hrdě si uchovávali po generace svůj jazyk, svou kulturu a ducha českého národa i přes dřívější nevraživost ruské správy proti neruským národnostem. Přestože tak činili většinou bez českých škol, které byly jen ve velkých městech s velkým počtem čs. obyvatel (např. Kyjev), byla na Volyni nejen velmi úzkostlivě udržována česká kultura , ale bylo zde již také organizované Sokolské hnutí. Ve větších českých obcích již byly i sokolovny a tamější Sokolové byli v čilém styku s domácími Sokoly v monarchii. Celkem v Rusku žilo začátkem první světové války přes 90.000 Čechů a asi 600 Slováků. Byli to vesměs emigranti z předchozích dob - ať již z důvodů politických, náboženských či existenčních. Někteří zde žili již po generace. Část potomků prvních českých kolonistů v Rusku svou vlast ani nikdy neviděla. Slýchali o ní jen vyprávět od svých rodičů a nosili ji idealizovanou ve svém srdci. Přesto byli později ochotni za tuto vlast jít bojovat a riskovat svůj život. Ať již to byli sedláci ,kteří tvořili velkou část či dělníci, inteligence, úředníci nebo obchodníci, všichni v nadcházející válce spatřovali možnou novou naději, která byla udušena na Bílé Hoře roku 1620. Tím spíše, když ruský car Mikuláš později ještě vydal několik svých manifestů k českému národu. Jeden z nich zněl takto:

Reklama

Přicházíme k Vám ne se sliby, kterých národ český z Vídně již tolikráte slyšel, ale přicházíme se skutky, přinášíme Vám svobodu a osvěžení. Národ český, který od věků tvořil výspu proti příboji Germánstva, oloupen byl o všechna práva, jež předkové si vybojovali. Zejména však od bitvy bělohorské úpí pod těžkým cizím jařmem, vzdor tomu však národ český proti utlačovatelům povznesl se na poli kulturním a hospodářském nejvýše ze všech slovanských národů. Národu českému vrácena budou nejen všechna práva, o něž byl oloupen, ale ke koruně české připojeny budou i země, jež nepřízní poměrů byly od koruny této během staletí odervány. Krev krve Vaší, nešťastná větev slovenská od staletí úpící pod jařmem maďarským bude jako nejbližší pokrevenec národa českého k zemím českým připojena.“ Podepsán byl přímo ruský car Mikuláš.

Na kolik upřímně myslel či nemyslel ruský car tyto svá slova uvidíme v následujících letech. Prvotním cílem tohoto manifestu však nepochybně bylo vnést do c. k. monarchie zmatek a rozkol. Nezapomínejme totiž, že pro Rusko byl každý Čech v Rakousko-uherské monarchii potencionální nepřítel. Několik výtisků tohoto manifestu i dalších ruských provolání k našemu národu se dostalo do Prahy i jiných českých měst, kde u národně a všeslovansky cítících Čechů vyvolávaly plané naděje o brzkém osvobození Prahy ruskou carskou armádou. „Šeptandou“ se šířily i tak idealistické myšlenky jako „...že kozáci přijdou a osvobodí nás...“. Každopádně však byl tento manifest vyjádřením ruských sympatií k českému národu jako k potencionálnímu spojenci, který mohl pomoci rozložit c.k. monarchii zevnitř. Nedivme se. Vždyť několik let před začátkem války i na jejím začátku (to již ale jen ilegálně) směřovali do Ruska nejen činovníci Sokolského hnutí, kteří v našem národním zápase o samostatnost hráli nemalou úlohu, ale i další pokrokově smýšlející příslušníci našeho národa. Působili zde například jako cvičitelé na ruských školách , kde usměrňovali tělesnou výchovu v sokolské směru a duchu. Mezi těmi, kteří tehdy odešli šířit Sokolské ideály do Ruska a v budoucnu stáli u zrodu České družiny či poději působili v čs. legiích byli např. M.Němec, A.Číla, V.Čeřenský, E.Janík, J.Švec, Živný, Pistorius, Franěk, K.Vašátko a mnoho dalších. Největší české krajanské spolky tehdy byly v Moskvě, Kyjevě, Petrohradě a Varšavě, která tehdy patřila Rusku. V oblasti české Volyně a dalších středisek čs. krajanského hnutí byl Sokol značně rozšířen a Sokolské ideály si získávaly stále další příznivce.

Vypuknutí války přijali Češi v Rusku s nadšením. V Petrohradě, Moskvě, Varšavě, Oděse, Charkově, Rostově na Donu, Jekatěrinodaru a Kyjevě pořádali Češi manifestační shromáždění pod českými prapory a s provoláváním národních či přímo protirakouských hesel.

Rakousko-uherské velení se mobilizační vyhláškou obracelo i k občanům nacházejícím se v cizině a tudíž i k Čechům v Rusku, kteří dosud z nejrůznějších důvodů nenabyli ruského státního občanství. Neuposlechnutí mobilizačního rozkazu bylo klasifikováno jako velezrada. Většina Čechů kteří podléhali mobilizační povinnosti ve prospěch monarchie byla svorná a odmítli nastoupit do války za zájmy Habsburků. Ba naopak, všichni veřejně projevovali sympatie s Ruskem a chtěli nějak přispět ke zničení Habsburské říše.

Je však třeba rozlišovat dva základní pojmy, a to pojem ruský Čech od pojmu Čech, žijící v Rusku.

Reklama

Tzv. ruský Čech, měl ruské státní občanství, tj. plně podléhal ruskému politickému, úřednickému i vojenskému aparátu. Někteří ruští Češi ve stáří od 18 do 45 let tedy byli již na počátku války řádně zmobilizováni do normálních ruských jednotek coby Rusové. Byli často velmi brzy a rychle povyšováni vzhledem k jejich gramotnosti, vzdělání a bojovému nadšení.

Naproti tomu Češi v Rusku delší čas žijící nemuseli mít nutně ruské státní občanství. Většina z nich si ponechávala občanství rakouské monarchie, jelikož jim to např. usnadňovalo obchodní činnost apod. Tito ovšem plně podléhali rakouské mobilizační vyhlášce, a už jen to, že ji neposlechli by při jejich případném dopadení mohlo být klasifikováno jako velezrada. Pro ruskou stranu ovšem byli tito Češi s rakouským občanstvím de jure příslušníci nepřátelského státu se všemi důsledky z toho plynoucími. Výkonná státní moc v tehdejším carském Rusku byla v rukou byrokratického úřednického aparátu, který jednal často značně zkratkovitě a šablonovitě. Bez ohledu na oficiální projevy sympatií k českému národu, ať již od vrchního velitele ruských vojsk či samotného cara, započalo po vyhlášení válečného stavu v některých oblastech místech zatýkání Čechů bez ruského občanství, spojené s následnou internací a rekvizicí majetku. Sjednat v tomto nápravu se nedařilo nijak rychle.

Ti z ruských Čechů, kteří nebyli v první vlně mobilizace odvedeni a Češi s dosud platným rakouským státním občanstvím, ale s dokladem o příslušnosti k čs. krajanským spolkům, mohli se prozatímně dobrovolně hlásit do budoucích zamýšlených českých tzv. husitských oddílů.

Hlavním střediskem českého zahraničního odboje na Rusi se stal Kyjev. Byla zde mj. také jedna z mála českých škol v Rusku. Od roku 1910 zde vycházel čs. týdeník „Čechoslovan“. V Sokole a v několika dalších spolcích zde také probíhala velmi rozvětvená česká kulturní a národní činnost.

Dne 9. srpna 1914 svolal v Kyjevě tamější čs. krajanský spolek manifestační schůzi, na níž se sjelo přes 3000 lidí. Po proslovech předních představitelů čs. krajanských spolků v Rusku zde byla Rakousko-Uhersku slavnostně vypovězena válka českým národem. Jako vrcholný orgán čs. krajanských spolků na území Ruska zde byla později utvořena tzv. „Rada Čechů v Rusku“. Předsedal jí V.O. Červený a dalšími členy byli F.F. Paul, F.F. Dědina, B.O. Čermák, J.J. Klecanda, L.V. Tuček, S. Koníček, J.M. Országh, V. Hromádko a J. Hampl. Rada hlásá myšlenku branného odporu a českého vlastenectví, veřejně volá do zbraně proti nenáviděnému Rakousko-Uhersku. Český spolek v Moskvě spolu s českým spolkem z Petrohradu podává návrh ruské vládě k utvoření Českého oddílu v ruské armádě, který bude se zbraní v ruce bojovat po boku carské armády proti Rakousko-Uhersku a Německu. Tato výzva pro všechny bojeschopné Čechy je rovněž uveřejněna v kyjevském Čechoslovanu, který je zatím jediným českým listem v Rusku:

Kdo sloužil nebo měl by sloužit dnes v rakouské armádě, je povinen bez odkladu chopit se zbraně a jít směle do boje proti Teutonům a Maďarům. V československých dobrovolnických družinách, které se kvapem tvoří, najde se místo pro každého upřímného Čecha. Doma pak zůstanou buď jen nezpůsobilí, nebo ti, kdož mají srdce zaječí a páteř zlomenou.

Myšlenka čs. oddílu v Ruské armádě je 12. srpna 1914 projednávána ruským ministerstvem války na sezení ministerské rady a návrh je přijat. Již 18. srpna 1914 vydává ruská vojenská rada (zejména na základě jednání zplnomocněného I.Rejmana s ruským generálem Běljajevem) rozkaz k formování tzv. „České družiny“, vojenské jednotky složené z Čechů, nacházejících se na území Ruska. O organizační vznik České družiny se velmi zasloužil i Dr. Václav Vondrák, člen volyňského zemského gubernátorství. Jednotka má býti vytvořena v rámci kyjevského vojenského obvodu, kterému tehdy velel generál Chodorovič. Tentýž den přijímá ruský car Mikuláš II. k audienci zástupce moskevského čs. komitétu pány Koníčka, Tučka a Hraběte. Odevzdávají mu na důkaz sympatií českého národa k ruskému pamětní spis, který je prací o československé otázce v rakouské monarchii. Na jeho vypracování se významně podílel tajemník petrohradského čs. spolku J. Klecanda. Během září probíhá porada všech československých spolků v Rusku, zejména o organizování a tvoření zamýšlené České družiny. Je sepsáno rovněž politické memorandum, pojednávající zhruba o budoucím zamýšleném československém království. Dne 17. září 1914 toto memorandum při audienci u ruského cara Mikuláše II. zastupují tito pánové: Klecanda (Petrohrad), Koníček (Moskva - vášnivý přívrženec carského režimu, který později stál již stranou české zahraniční politiky), Červený (Kyjev) a Országh (Varšava, který zároveň také mimo jiné zpravuje ruského cara o situaci na Slovensku a cítění slovenského národa).
Již na schůzi krajanských spolků v Kyjevě se 11. srpna 1914 hlásilo do řad České družiny (dále již jen ČD) prvních asi 40 dobrovolníků. Zároveň se vybraly nemalé částky na podporů invalidů a pozůstalých po obětech války mezi českým obyvatelstvem v Rusku.

Při bojích v Haliči mezitím utrpěly rakousko-uherské jednotky velké ztráty v bojích s ruskou armádou. V řadách c.k. armády se krvavé ztráty nevyhnuly ani českým plukům, např. 52. brigáda 26. zeměbranecké divize utrpěla v Haliči za krátkou dobu ztráty okolo 6700 mužů. Na české vojáky počaly působit i perzekuce rakouských úřadů vůči českému národu doma v Čechách. Při pochodu na nádraží v den odjezdu na frontu zpíval 3. prapor 28. pěšího „pražského“ pluku píseň Hej, Slované s důrazem na verš „Rus jde s námi“ pod slovanskými barvami. Byť bylo mnoho vojínů pod vlivem alkoholu, byli z tohoto a podobných výstupů rakouští důstojníci šokováni a rozhořčeně psali stížnosti hlavnímu štábu c.k. armády o rozkladné náladě českých vojáků. Perzekuce mezi českým obyvatelstvem a českými vojáky v c.k. armádě byly po podobných událostech jen stupňovány. Stále více českých vojáků si začínalo uvědomovat, že bojují pod špatným praporem, pod praporem utlačovatele svého národa. Stále více začínají o svém boji, a o smyslu boje v řadách c.k. armády přemýšlet...

Kapitola III. - Historická přísaha České družiny

Kyjevská oblast s největší českou kolonií v Rusku byla vybrána pro formování zamýšlené České družiny. Na rozdíl od čs. krajanských spolků počítal původně hlavní ruský štáb s Českou družinou pouze jako s jakýmsi oddílem agitátorů, kteří měli býti nasazeni na frontu až po překročení hranic Českých zemí. To bylo očekáváno velmi brzy vzhledem k prvotním úspěchům jihozápadní ruské armády gen. Ivanova v Haliči a severní ruské armády v útoku na východní Prusy. Po překročení českých hranic měli se příslušníci České družiny rozdělit do malých oddílů a mezi svými krajany v Rakousko-Uhersku podnítit protirakouské povstání. Byla tedy formována jako oddíl nebojový o síle praporu pěchoty bez kulometné podpory a jakýchkoliv pomocných služeb. Vnitřní služba se pochopitelně plně řídila ruskými vojenskými řády a předpisy. I název družina se v ruské armádě používal především pro jednotky nebojové, tj. strážní, pracovní či domobranecké formace. Jak uvádí ve svých pamětech gen. M. Němec, příslušníci České družiny měli i údajně kvůli nebojovému charakteru jednotky služné nižší o cca 16 kopějek (75 kopějek), než řadoví ruští vojáci u bojových jednotek. Toto služné bylo pro obyčejné dobrovolníky stejně spíše symbolického rázu, protože bylo opravdu velmi nízké. Přitom ČD se svým pozdějším hlavním využitím, tj. průzkumem v týlu nepřítele, nepochybně bojovým tělesem stala.

Velitelský sbor shora až po velitele roty měl být tvořen Rusy. Mužstvo měli tvořit pouze českoslovenští dobrovolníci z čs. krajanských spolků v Rusku. Češi, kteří ještě byli bez ruského státního občanství, byť jejichž řady po byrokratických zásazích ruských úřadů již poněkud prořídly, museli pro vstup do České družiny mít záruku čs. krajanských spolků a v budoucnu si měli zažádat o ruské státní občanství. ČD tedy ani na počátku nebyla tvořena výhradně ruskými Čechy, jak se často v literatuře uvádí. Velkou část základu ČD tvořili právě Češi sice v Rusku žijící, ale ještě bez ruského státního občanství. Organizací České družiny byl 2.září 1914 rozkazem velitele Kyjevské oblasti gen. Chodoroviče pověřen pplk. Lotocký. Ten byl, zřejmě pro nedostatek volných důstojníků k tomuto úkolu, na toto místo povolán ze své funkce velitele dubenského trestního praporu. V tomto praporu si příslušníci carského vojska odpykávali své tresty za různé přestupky či zločiny. Z této jednotky byla převelena i část instruktorského sboru, jenž měl cvičit čs. dobrovolníky. Rozkaz velitele Kyjevského vojenského okruhu gen. Chodoroviče k vytvoření České družiny pro pplk. Lotockého měl číslo 16.816 a byl mu zaslán 7. srpna 1914:

Hlavní náčelník kraje pověřil Vás vytvořením české družiny. Nyní se předpokládá, že přihlásí se asi 540 dobrovolníků, z toho důvodu projektuje se vytvoření družiny o dvou rotách. K vytvoření kádru ustanoveno 8 důstojníků, 4 úředníci a 124 vojáků. Všem vojákům nařízeno dostaviti se do kasáren 15. Náhradního pěšího praporu, kam jest se odebrati i Vám, vojáci dostaví se beze zbraně a výstroje. K formování jest třeba přikročiti ihned a říditi se ustanovením Hlavní správy generálního štábu čís.2871 a návrhem daným vojenské radě čís. 2843 a 293, přiloženými v opisech, pro pokyny obraceti se do štábu okruhu. Prosím, dodati štábu okruhu jmenný seznam Čechů dobrovolníků s poznámkou, kdo z nich může být ustanoven na místo důstojníka, lékaře, četaře, desátníka a trubače. Po zformování ujmete se velení nad družinou, což ohlaste služebně, s předložením seznamu důstojníků a úředníků. O výdeji šatstva, výstroje a ložních potřeb, jakož i 32 vozatajských koní (1 jízdní) učiněno po příslušnosti oznámení intendantu kraje, kyjevskému újezdnímu vojenskému náčelníku.

Nutno podotknout, že velká část čs. dobrovolníků měla na ruské poměry vysoké vzdělání a patřila často mezi čs. inteligenci v Rusku. Jejich odvody, kterých bylo i na ruské poměry nezvykle mnoho, se tehdy konaly s neobvyklým nadšením. Veselé volání čs. dobrovolníků „Nazdar!“ znělo po ruských městech. Nejvíce samozřejmě v Kyjevě, kam mířily kroky všech. Projevovali obrovské bojové nadšení, pro většinu ruské veřejnosti tehdy dosti nepochopitelné. Vždyť Češi bez ruského státního občanství byli většinou státními příslušníky nepřátelského státu a v případě zajetí jim hrozila smrt za velezradu monarchie, v případě invalidity či těžkého zranění živoření, neboť ruský vojenský invalidní důchod by jim nemohl být přiznán v plné výši. Proto od počátku hromadně žádali o ruské občanství. V budoucím boji pro ně zatím existovaly jen dvě eventuality: vítězství či smrt. Ve srovnání s vojáky všech ostatních válčících států byli v nezáviděníhodném postavení. Budoucí čeští důstojníci zase neměli nárok na výsluhovou vojenskou penzi, na níž měl národ každý vysloužilý ruský důstojník (teprve v r.1915 byli zrovnoprávnění s ruskými důstojníky).

Reklama

Do konce srpna se přihlásilo do řad ČD 770 dobrovolníků. Všichni byli gramotní a velká část z nich měla na ruské poměry dosti vysoké vzdělání. Čs. dobrovolníci procházeli tehdy krátkým několikatýdenním výcvikem. Většině se nelíbily mnohdy neurvalé způsoby jejich velitelů rot i velitele Lotockého samotného, které si s sebou zřejmě přinesl od dubenského trestného praporu. Ubytování čs. dobrovolníků bylo nedostačující. Prostřednictvím zástupců čs. krajanských spolků žádali výměnu stávajícího velitele ČD, lepší ubytování a lepší zacházení. Byli přece dobrovolníci, kteří nastoupili dobrovolně k boji proti nepříteli a podobné výstřelky cítili jako silná příkoří.

Česká družina byla zpočátku v ruském tisku prezentována jako jakýsi „husitský oddíl“, jelikož duch husitství byl v čs. živlu na Rusi stále živ. Ruský tisk projevoval své sympatie k odhodlání Čechů bojovat po boku Ruska proti společnému nepříteli. Česká družina byla vzhledem k velkému, Rusy již neočekávanému poté co zpočátku zamýšleli postavit dokonce až dva čs. pluky, přílivu čs. dobrovolníku brzy rozšířena z původních dvou rot na čtyři.

Náborová kancelář České družiny sídlila v Kyjevě na Vladimírské ulici v čísle 36. Stály zde neustále dlouhé fronty dobrovolců sjíždějících se po výzvách v tisku, a působení českých zplnomocněnců, ze všech končin Ruska. Mnoho z pozdějších příslušníků ČD pocházelo z oblasti české Volyně, další přibyli z Kyjeva, Oděsy, Petrohradu, Moskvy a dalších středisek čs. krajanských spolků. Velká část čs. dobrovolníků byla tvořena krajanskou inteligencí a nemalá část byla členy Sokola. Panovala mezi nimi srdečná bratrská nálada v sokolském duchu. Filiálka české firmy Laurin a Klement, jejímž zástupcem byl významný pracovník čs. krajanského spolku Luis Tuček, okamžitě ČD darovala jeden automobil pro štábní účely. Přicházely i další dary od českých firem, podnikatelů a krajanských spolků. Pro ubytování ČD byl dán k dispozici Michajlovský klášter, který však byl už tehdy ve špatném stavu. Mužstvo České družiny až do dne přísahy cvičilo na Vladimirské horce každý den šest hodin, účastnilo se sedmi střeleckých cvičení a jednoho taktického cvičení v poli. Dobrovolníci si byli všichni rovni, byli si skutečnými bratry a jeden za druhého dal by v sázku i svůj život v boji. Oslovení „bratře“ nebylo jim jen pouhým slovem, a používalo se mezi dobrovolníky bez ohledu na hodnost či civilní postavení. Do jednotky mimo českých a slovenských dobrovolníků vstoupili také nadšeně pro boj za svobodu českých zemí i 2 Černohorci, 2 Poláci, 1 Chorvat a 15 ruských studentů. Hlásili se dobrovolníci různého stáří, od mladých po staré, i různého civilního společenského postavení.

Materiální zaopatření u jednotky bylo stejné jako u vojáků ruských. Na muže denně připadalo 290g masa, 1,3 kg chleba, zelenina, tuk, cukr, čaj. (vinou rozkrádání však zásob některými ruskými vojáky „neřadového“ oddílu v čele s ruským škpt.Plutem, hospodářem jednotky, se však skutečně k dobrovolníkům dostalo jídla mnohem méně). Měsíční služné činilo 75 kopějěk. Finanční situaci měly později zlepšenu vyznamenaní dobrovolníci jednotky křížem sv. Jiří (jedno z nejvyšších ruských vyznamenání), jehož držením se zvedalo i služné (např.: za kříž sv. Jiří 4.stupně o 3 ruble, 3.stupně o 5 rublů, 2.stupně o 8 rublů a 1.stupně o 10 rublů. U medailí sv. Jiří 4.stupně o 1 rubl, 3.stupně o 1,5ruble, 2.stupně o 2 ruble a 1.stupně o 3 ruble).

Prvními rozkazy byli určeni velitelé rot – ruští carští důstojníci. První rotě velí škpt. Zembalevskij, druhé rotě por. Pavlov, třetí rotě por. Ivšin a čtvrté rotě por. Nachtman, který byl brzy vystřídán por. Licinskim. Dobrovolníci se svými veliteli rot vycházeli někdy ne zrovna ideálně, jelikož od nich byli zpočátku často podceňováni. Počátky byly opravdu trudné. Carští důstojníci si nemohli zvyknout, že jejich podřízení mají často stejné, ne-li vyšší vzdělání než oni sami, že se jedná o vzdělanou skupinu osob. Byli zvyklí se chovat k podřízeným ruským vojínům, často negramotným a bez vzdělání, velmi přezíravě. Na to si Češi nemohli a nechtěli zvyknout. Nenechali si často takové zacházení líbit a množily se tudíž případy kázeňských trestů. Čeští dobrovolníci nastupovali houfně a s nadšením jako řadoví vojáci, a to i v případech, kdy byli záložními důstojníky rakouské c.k. armády, proti níž šli nyní bojovat. Dle nových instrukcí z ruského gen. štábu však mohla být důstojnická hodnost nyní přiznána i těm čs. dobrovolníkům, kteří „prokázali, že v cizích armádách měli důstojnickou hodnost“. Díky tomu mohli být u ČD 11. září 1914, po složení ověřující zkoušky, jmenováni do důstojnických hodností i první Češi: ppor. O. Kotinský (1.rota), ppor. V. Klecanda (2.rota), prap. I. Vilímek a ppor. J. Ducháček (oba 3.rota). Dalším rozkazem byli následujícího dne jmenováni: prap. Tesař (1. rota), ppor. Cejp (2. rota), ppor. Petřík (3. rota) a prap. Spála (4. rota). Během následujících válečných měsíců však byli někteří z nich převeleni k jiné rotě, než u které byli jmenováni a někteří takto změnili rotu v ČD i několikrát.

Od pplk. Lotockého přejímá 6.října 1914 velení nad Českou družinou pplk. Sozentovič. Toho později čs. dobrovolníci charakterizovali jako hrubého cynika, takže pro ně rozhodně nebyl přínosem. Předal zároveň České družině válečný prapor (Bílo-červená plocha jedné strany praporu měla vprostřed vyšitu svatováclavskou korunu, lemovanou lipovým věncem. Druhá strana byla v ruských barvách, tj. červená,modrá a bílá. Na špici žerdi praporu byl carský orel. O nějakou dobu později, po přísaze a posvěcení praporu, byly ještě na prapor dodatečně vyšity tři zemské znaky českých zemí – Čechy, Morava, Slezsko a znak Slovenska), který jí daroval československý krajanský spolek v Moskvě. Čs. dobrovolníci byli stále velmi dychtiví boje. Jejich bojová morálka byla velmi vysoká, zvláště po zprávách o vítězném ruském postupu v Haliči.

Použitá literatura a prameny:
Vojenský historický archív v Praze
Materiály z Vojenského archívu v Moskvě (Rusko) a Kyjevě (Ukrajina)
Časopis „Československý denník“ vydávaný čs. legiemi v Rusku během anabáze, vzpomínky družiníků.

Červinka Jaroslav - Cestou našeho odboje, Praha - 1920
Beneš Edvard - Světová válka a naše revoluce, Praha - 1935
Fidler Jiří - Generálové legionáři, Brno - 1999
Fryščok Alexej Miloslav - Legionáři, car a rudá vlajka, Brno - 1998
Fučík Josef - Pražský pěší pluk č.28 na italské frontě 1915-1918 (Historie a vojenství, časopis HÚ AČR č. 4/1996)
Galandauer Jan - Wacht am Rhein a Kde domov můj - válečné nadšení v Čechách v létě 1914 (Historie a vojenství, časopis HÚ AČR č. 5/1996)
Gregorovič Miroslav - První československý odboj (Čs. legie 1914-1920), Praha - 1992
Holý Karel - vzpomínky
Kopta Josef - Třetí rota, Praha - 1992
Medek Rudolf - Za svobodu, Praha - 1925
Medek Rudolf - Blaník, Praha - 1922
Medek Rudolf - Za domovinu, Praha - 1926
Němec Matěj - Návraty ke svobodě, Praha - 1994
Pichlík Karel - Zahraniční odboj 1914-1918 bez legend, Praha - 1991
Pichlík Karel, Klípa Bohumír, Zabloudilová Jitka - Českoslovenští legionáři (1914-1920), Praha - 1996
Pichlík Karel - Červenobílá a rudá, Praha - 1967
Pichlík Karel - Čeští vojáci proti válce 1914-1915, Praha - 1961
Prášek Vojtěch - Česká družina, Praha - 1934
Sak Robert - Anabáze, Drama československých legionářů v Rusku(1914-1920), Jinočany - 1996
Slanička Josef - Ze slavných dob České družiny, Praha - 1929
Švec Jiří - Deník, Praha - 1921
Vaculík Jaroslav - Dějiny volyňských Čechů, Praha - 1998
Valenta Václav - Vlast máti až nás zavolá...,Praha - 1938
Valenta Václav - Do legie, Praha - 1924
Vogeltanz Jan, Polák Milan - Československé legie 1914-1918, Praha - 1999
Žipek Alois - Válka národů 1914-1918 a účast českého národa v boji za svobodu, Praha - 1922

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více