Main Menu
User Menu

12. Nové německé plány

Poté co Německu ztroskotal jeho původní válečný plán - vyřídit západní spojence a pak se vrhnout na Sovětský svaz - v Bitvě o Británii, rozhodl se Hitler pro změnu strategie. Ta je někdy nazývána Středomořská. Byla vypracována Němci a s Mussolinim se na ní Hitler dohodl na tradičním setkání v Brenneru dne 4. října. Situace se měla vyvíjet následovně:


Italové, kteří již od svého vstupu do války mají pod velením Grazianiho jednotky v Lybii připravené na hraničních opevněních britského Egypta a věnují se své velké vášni - budování silnic, aby měli, až to budou potřebovat, dobré komunikace a zásobovací trasy, mají konečně zaútočit na Egypt a dojít k Suezskému průplavu. Tím uzavřou Britům zásobovací trasu, která vedla kolem Mysu Dobré naděje a přes Suez do Egypta a Středomoří, a kterou bylo dopravováno množství potřebných surovin i lidských zdrojů z celého britského impéria a menší množství také z USA na základě zákonu o půjčce a pronájmu. Druhá trasa - přes severní Atlantik - která sloužila hlavně konvojům z Ameriky, měla být přerušena účinnou ponorkovou válkou. Aby celá akce na obsazení Egypta měla šanci na úspěch, je nutné obsadit Řecko. Z jeho ostrovů si totiž britské loďstvo mohlo vybudovat letecké i námořní základny a s jejich pomocí značně ztížit, ne-li znemožnit zásobování vojsk působících v Egyptě a dále na východ. Řecko mělo totiž garance Velké Británie, že jej v případě napadení ochrání, a proto s Brity víceméně spolupracovalo. (Turecko, které mělo podobné garance, naopak opatrně dodržovalo neutralitu; Britové s oběma státy počítali jako se svými eventuálními spojenci, protože jim mohli výrazně pomoci v oblasti Středozemního moře, hlavně však výrazně ztížit situaci, kdyby padli do rukou nepřítele) Úkol obsadit Řecko připadl také Itálii; řecká armáda byla totiž velmi málo početná a nedokonale vyzbrojená, jevila se tedy jako snadná kořist. Řecko mělo být obsazeno během několika dní a Egypt dobyt hned nato ještě do konce roku.


Po obsazení Řecka a vypuzení Britů z Egypta měly spojené německo-španělsko-italské síly 10. ledna 1941 zaútočit na britský Gibraltar a tím pro Brity zcela uzavřít Středozemní moře (v rukou mocností Osy by se ocitl Suez i Gibraltar). Pak by byla obsazena celá severní Afrika, tzn. Maroko, Alžírsko a Tunisko, doposud pod kontrolou vichystické Francie. Tam by svůj díl kořisti získalo i Španělsko. Poté by mocnosti Osy obsadily francouzský Senegal, který se rozkládal na západním výběžku afrického kontinentu. Získaly by tím kontrolu nad tou částí africké pevniny, která byla nejblíž americkému kontinentu (a na které se později vylodily americké invazní jednotky), a vybudovaly tam ponorkové a letecké základny, s jejichž pomocí by ovládly jižní Atlantik.


Mezitím by Němci započali s pohlcováním Balkánu, kde si již nástupní zemi získali - bylo jí Rumunsko, které bylo prakticky německým vazalem. Důležité bylo díky svým ropným ložiskům. V té době v něm bylo okolo 60 000 německých "instruktorů" a stav říšského vojska měl brzy vzrůst na 10 divizí (proslýchalo se, že německé ponorky již Dunajem směřují do Černého moře); německé jednotky obsazovaly hranici Besarabie. Celá těžba Rumunska byla již v rukou Němců a chráněna protiletadlovými zbraněmi Luftwaffe; není proto divu, že Rumunsko před chystaným zahájení středomořské strategie omezilo dodávky nafty Řecku a také Turecku. Němci se domnívali, že Balkán jim spadne do klína prakticky bez boje, neboť balkánská koalice, která měla zaručovat, že v případě napadení jednoho balkánkého státu se útočník octne ve válce proti celému Balkánu, byla velmi křehkým seskupením. Byla víceméně umělým útvarem udržovaným Brity, kteří s Churchillem v čele byli přesvědčeni, že Balkán se může stát jednotnou druhou frontou proti nacistům. Že pravdu měli spíše Němci ukázaly hned následující události.


Na začátku příštího roku pak měla vojska Osy postoupit ještě dále na východ, zmocnit se Sýrie, toho času též pod francouzskou správou; Vichy se zřejmě podle německých instrukcí (s francouzskou vládou nedlouho předtím jednal Hitler) snažilo udržet ji až do doby, kdy by se jí zmocnili sami Němci. To bylo pravděpodobně příčinou toho, že vláda vyslala nového vysokého komisaře pro Sýrii, proslulého fašistu Chiappa. Ten však na místo určení nedoletěl, byl sestřelen britskou stíhačkou. Místo něho byl tedy do Damašku urychleně vyslán generál Dentz. Ze Sýrie pak vojska mohla postupovat na Mosul, ropná ložiska v Mezopotámii. Ta byla původně součástí Osmanské říše, po porážce Turecka v 1. světové válce vzniklo v roce 1921 království pod britským protektorátem. Roku 1930 byla vyhlášena formální nezávislost. Britové by si rádi v zemi udržovali jistý vliv, nicméně nálada v zemi se od nich odkláněla a nakonec se dala označit za proněmeckou. Němci vůbec si na východě vytvářeli příhodné podmínky - Arabům slibovali právo na samostatnost a osvobození od "útlaku" Britů. Jak by se mohla tak nadřazená německá rasa zahazovat s Araby, je záhadou.


Z toho všeho vyplývá, že jedinou vážnou překážkou na německé cestě k veledůležitým mezopotámským ropným polím byl Egypt. Jedinou překážkou na německé cestě k ovládnutí jižního Atlantiku byl Gibraltar. Díky těmto dvěma opěrným bodům bylo ve Středozemním moři pánem britské námořnictvo. Poté, co by padly do německých rukou role by se obrátily. Britské loďstvo by bylo vyhnáno až do Indického oceánu, Středozemní moře plně v rukou Osy, a hlavně, mezopotámská ropa taktéž. Se surovinami získanými v Mezopotámii a v severní Africe (tam Němci mimo jiné doufali objevit naleziště ropy) by se Hitler mohl rozhodnout, kam bude směřovat svůj další úder. Hlavním cílem bylo zničit Velkou Británii, jedinou z mocností, jež proti němu válčila. Ta by se nacházela v dost neutěšeném stavu, přišla-li by o všechny své středomořské državy, a ještě horší by pro ni bylo, kdyby mezitím na jihovýchodní Asii zaútočili Japonci, kteří teprve nedávno uzvřeli s Němci a Itály Pakt tří. S využitím Balkánu jako předpolí by se také mohl nejdříve vrhnout na Sovětský svaz, pokud by hrozilo, že na něj Sověti zaútočí, zatímco jeho armáda bude zaněprázdněna na ostrově. Nutno podotknout, že plán to byl brilantní. Kromě schopností Wehrmachtu, které byly již prověřeny, počítal však také s kvalitou italské armády a jejího velení, a s tím, že Španělsko se do války zapojí též. Nakonec celý ztroskotal právě na italském příspěvku celé akci.


Ve dnech, kdy se začínal hroutit mýtus o silné italské armádě, konala se v Berlíně jednání, která začala naplňovat jednu z myšlenek Paktu tří - jeho rozšiřování o další země. Do Berlína byl pozván Molotov, o něco později španělský ministr zahraničí S. Suněr. Molotov však po jednáních s Hitlerem odcestoval zpět do Moskvy bez podpisu, španělský ministr zahraničí taktéž. Hned po jejich odjezdu se k Paktu tří připojilo Maďarsko, Rumunsko (22.11.) a Slovensko (24.11.). Bulharský král Boris "náhodou" cestoval po Německu a setkal se s Hitlerem. I jemu se však podařilo alespoň odložit podepsání Paktu tří. Koncepce je tedy jasná - k dohodě se měly připojit Sovětský svaz a Španělsko, hned poté Maďarsko, Slovensko (u kterých nebylo třeba žádného přesvědčování) a Rumunsko, které už nacisté měli pevně v rukou, Bulharsko, které by si zřejmě za takové situace odmítnout nedovolilo, a pro svět by tím bylo vysláno jasné poselství, že Hitler stále víc a víc nabývá na síle. Jenže tyto plány zhatil nesouhlas Španělska a hlavně Sovětského svazu.



Je pochopitelné, že Sovětský svaz se do třípaktové oprátky nijak nehrnul, zvláště po tom, co Hitler předvedl v Maďarsku. Pakt tří navíc zavazoval jeho členy ke vzájemné pomoci, což znamenalo, že v případě "napadení" kteréhokoliv státu, který Pakt tří podepsal, jiným státem, dostal by se s ním Sovětský svaz automaticky do války. Přistoupením k Paktu by Sověti také dali Němcům prakticky volnou ruku v oblasti Balkánu, která byla pro oba státy klíčová (Němci si z toho hlavu nedělali a Balkán na jaře beztak "uspořádali" po svém). Je třeba si uvědomit, že hlavním smyslem sovětské politiky bylo oddálit válku s Německem na co nejpozdější dobu, protože čas hrál pro Sověty, kteří se potřebovali připravit. Pokud by však SSSR přistoupil k Paktu tří, získalo by Německo lepší strategickou pozici (Balkán) a kontrolu nad Černým mořem. Navíc bylo Sovětům jasné, kam německá politka na Balkáně směřuje (za perskými zásobami ropy), a nemohli proto dovolit, aby tohoto cíle Němci dosáhli. V tom případě by se Sovětský svaz ocitl v nebezpečném obklíčení a navíc by čas mohl začít pracovat naopak pro Němce, neboť by mohli budovat ohromnou armádu a využívat obrovské zásoby surovin. Pokud by navíc padla Británie, mohli by proti Sovětům přesunout další vojenskou sílu, na vážkách by se ocitl případný vstup USA do války... to vše Sovětský svaz jednoduše nemohl připustit, a tak se tomu pokusil zabránit v té době tím jediným prostředkem, který mohl použít - dát Hitlerovi najevo že je proti a doufat, že se Hitler neodváží jednat vysloveně proti jeho zájmům a riskovat tak případný dřívější střet a válku na dvou frontách (za této podivné situace oba státy věděly, že k válce dříve nebo později dojde, ale ani jeden z nich se necítil dostatečně připraven). Tím se ale sovětsko-německé vztahy dostaly na jinou úroveň; neupřímné byly od počátku, teď však došlo k výraznému ochlazení. Došlo totiž na stěžejní záležitost, která byla v srpnu 1939 k oboustranému prospěchu ponechána stranou - rozdílným zájmům na Balkáně. To vše společně s italským fiaskem v Řecku a Africe přimělo Hitlera k tomu, aby se ještě na konci roku 1940 rozhodl, že Sovětský svaz je nutno napadnout ještě před Anglií a vyhnout se tím riziku nečekaného vpádu do zad z východu v nejnevhodnější chvíli.



Spojené státy zatím Hitlera znepokojují jen jako vzdálená hrozba, akutní nebezpečí nehrozí. V boji proti Velké Británii je zimní přestávka, i když nálety v menším měřítku Britům život ztrpčují nadále, nejsou však pro přežití Británie hrozbou. Protože je rozhodnuto, že nejdříve přijde na řadu Sovětský svaz, letecká bitva o Británii se již nikdy v plné síle neobnoví, namísto toho se začíná pomalu, ale jistě, rýsovat nová strategie vůči ostrovu - ponorková válka, o které si Churchill už na konci roku 1939 myslel, že byla zažehnána. Ta má Británii vyhladovět, pojistit Němce, aby Britové v žádném případě nemohli překročit Kanál a napadnout tak Německo bojující v Rusku, a usnadnit budoucí dobytí ostrova, za příznivé konstelace dokonce mohla jeho pád sama způsobit. Co se týče obsazenýh zemí, se Sovětským svazem byla po deseti měsících konečně uzavřena smlouva o přesných hranicích v Polsku. Pohlcování Čech a Moravy nabralo na tempu, byla otevřena "správní akademie" pro přípravu úředníků pro službu v Protektorátu. Jinak bylo u nás ale hlavně v Německu předstíráno, že všechna opatření jsou činěna na žádost Čechů a německý lid měl být dále udržován ve víře, že 15. března 1939 Čekoslovensko skutečně požádalo Říši o ochranu.



Kapitolou samou pro sebe byl německý vztah k Vichystické Francii. Zatímco severní část poražené Francie byla připojena k Říši, v jižní nadále formálně vládla samostatná vláda v čele s Pétainem. Celá země však dýchala odporem ke svému přemožiteli a vůbec se nechovala tak, jak Němci od poražené země, které bylo odepřeno uzavření míru, ale bylo s ní sjednáno pouze příměří, očekávali. Všechny jejich pokyny byly plněny laxně a bez nadšení, navíc si je Francouzi často vyložili jinak než Němci zamýšleli (tak byl například zřízen Nejvyšší soud pro potrestání těch, kdo způsobili válku proti Německu; Francouzi po dlouhých průtazích a nedůsledném postupu potrestali ty, kdo válku špatně připravili a zavinili tak porážku). Pétain se až striktně držel smlouvy o příměří. Starý maršál, ač vlastně způsobil, že se Francie vzdala podle některých předčasně a uzurpoval si poté moc ve státě, snažil se seč mohl zachovat si sobě a celé své vlasti tvář. Tak dal jasně najevo, že Francie nikdy nevstoupí do války proti svým bývalým spojencům, i když mu za to Hitler sliboval uzavření separátní mírové dohody a její mírnější znění (Němci dávali jasně najevo, že Francouzi budou po uzavření míru zle pykat za to, že si dovolili postavit se mocnému německému národu). Francie jednoduše s Němci v žádném případě aktivně nespolupracovala a neměla to v úmyslu. Nakonec to vše Němce přinutilo, aby v druhé polovině října zakročili. Viděli totiž v mnoha francouzských koloniích skutečnou loajálnost tamních francouzských představitelů - jen co se naskytla příležitost, přidávali se mnohdy dobrovolně k de Gaullovy, vůdci Svobodných Franouzů, ve své vlasti odsouzenému k smrti.



22. října 1940 se Ribbentrop na cestě na setkání s Francem zastavil ve Francii a sešel se s Lavalem, který již od porážky Francie představoval onu loutku, kterou Němci zcela řídili, ale která se, oproti očekávání svému i svých pánů, po kapitulaci nedostala ke kormidlu vichystické Francie, neboť jej svěřila Pétainovi v přesvědčení, že tohoto staříka, kterému bylo již přes 80 let, bude snadno ovládat. To se však zatím nepovedlo, a protože si starý maršál již příliš dlouho dovoloval nespolupracovat s Němci, uskutečnila se tato schůzka, na které byl dohodnut program, který bude Pétainovi předložen. Ten opět sestával z úzké spolupráce mezi Francií a Německem. Byl Pétainovi za přítomnosti Lavala předložen Hitlerem na schůzce v Montoire. Pétain "jeho zásady přijal, ale o jejich konkrétních důsledcích se bude teprve jednat". Pétain se tedy dále vykrucoval, ale mezitím mu byl jak ministr zahraničních věcí vnucen právě Laval, jehož vliv po Montoire silně vzrostl a mělo tomu tak být i nadále. Zatímco Laval prosazoval "národní revoluci" (samozřejmě v nacistickém stylu), Pétain se jí zuby nehty bránil, a tak zůstalo jen u slov. Mezitím 11. listopadu v obsazené Francii došlo k demonstraci studentů na podporu de Gaulla. Skončili samozřejmě v koncentračním táboře; jejich čin však dokázal, že Francie o "národní revoluci" nestojí.



Maršál Pétain se mezitím stáhl do teplého hotelu du Parc a tam, společně se svými spolupracovníky, mezi něž patřil i tehdy nemnoho známý admirál Darlan, rozhodli učinit Lavalovým aktivitám přítrž. Laval 13. prosince přijel z Paříže do Vichy, kde měl dojednat podrobnosti Pétainova setkání s Hitlerem. Lavalovi odpůrci však Pétainovi pravděpodobně řekli, že má být "odvlečen do Paříže", a ten, poté co Lavala vyslechl, vydal rozkaz k jeho zatčení. Poté jej zbavil všech funkcí a pravomocí a nechal zatknout jeho nejbližší spolupracovníky a přívržence. Šlo vpodstatě o protiněmecký státní převrat. Němci, ač neprovedli žádné výslovné sankce, zakročili. Donutili Pétaina propustit všechny zatčené, s Lavalem musel dokonce sehrát dojemnou scénu usmíření, a rázem přestaly všechny německo-francouzské rozhovory. Němci tlačí na Pétaina čím dál silněji, aby funkce, které rozdělil mezi "své" muže, vrátil Lavalovi. Pétain se však rozhodne k poslednímu obrannému kroku - do funkcí, které byly opět uvolněny, zdá se pro Lavala, dosadí Darlana. To se ukázalo jako nejšťastnější volba - Darlan byl totiž zarytým nepřítelem Anglie a proto jej Němci nemohli podezírat, že bude podporovat politiku vyčkávání na případné britské vítězství. Lavalovi byla další den nabídnuta účast ve vládě, ale ten ji odmítl, neboť mu nabízeli pouze ohlodané kosti, nejvlivnějším mužem se definitivně stal Darlan. A Němci nechali Lavala padnout, protože věřili, že s Darlanem se nakonec také dohodnou a budou s ním spolupracovat podobně jako s Lavalem. Starý maršál Pétain Němce nakonec přece jen utahal a společně s Darlanem přechytračil.
URL : https://www.valka.cz/12-Nove-nemecke-plany-t42824#168890Verze : 0
MOD