Kapitoly z dějin československého vojenství (1914 - 1992) 1.

Autor: Jiří Fidler 🕔︎︎ 👁︎ 24.471

Rakousko-Uhersko a česká politická scéna do léta 1914

Česká branná politika

Na rozdíl od ostatních oblastí veřejného života si rakousko-uherská branná moc udržela zvláštní postavení, téměř nezávislé na politickém životě monarchie, což bylo dáno v prvé řadě osobním vlivem a zájmem císaře Františka Josefa I. Ten považoval branou moc za panovnickou doménu a svých kompetencí se vzdával jen ve výjimečných případech. Až do vypuknutí první světové války mohla říšská rada jednat pouze o otázkách výše vojenského rozpočtu a výše ročního kontingentu branců. Mimo parlamentní vazby bylo velitelství a generální štáb, ministerstva války a zeměbrany mohla být kontrolována pouze formálně, většinou jen pomocí interpelací. Česká politická scéna se ve své většině omezovala v této oblasti pouze na pranýřování nejkřiklavějších excesů vůči mužstvu (hlavně z národnostních důvodů) a využívala je hlavně při každoročních jednáních o vojenském rozpočtu. Ani v těchto případech však nepožadovala za své hlasy posílení kontrolní moci poslanců v armádě, ale užívala schvalování vojenského rozpočtu k získání ústupků v jiných oblastech.

Tak jako politika zahraniční, také politika branná byla řešena na parlamentní půdě v rámci dele­gací, přičemž český přínos do této oblasti plně odpovídal přínosu do oblasti zahraniční. Během hegemonie staročechů patřili čeští politici v branné oblasti mezi význačné podporovatele oficiálních požadavků vlády a byly jim svěřovány významné úkoly. V roce 1883 se stal poslanec Josef Fanderlík generálním zpravoda­jem (předkladatelem) zákona o vojenském rozpočtu, jeho kolega Karel Mattuš pak v této funkci působil v letech 1886 až 1890, přičemž roku 1887 dokonce navíc působil jako generální zpravodaj při jednání o mimořád­ném vojenském úvěru v době zostření rakousko-ruských vztahů. V rámci politických projevů prosazovali čeští poslanci až do počátku devadesátých let stanovisko vlády, přičemž se sami zasazovali za vojensky silné Rakousko-Uhersko, které chápali jako záštitu evropského míru.

Reklama

I když nástup poslanců Národní strany svobodomyslné do delegací způsobil v oblasti zahraniční politiky pravé zemětřesení, v branné politice udržovali mladočeši kontinuitu s politikou staročeskou. Je­jich požadavky a kritika se zaměřovaly na zlepšení postavení vojáků v armádě, na prosazení češtiny jako plukovní řeči, na reformu vnitřní služby a na modernizaci vojska. Podporu mladočechů si získala také jednání první mírové a odzbrojovací konference, která se konala v Haagu v květnu a červnu 1899. Od prvních let nového století, kdy byli do delegací voleni představitelé dalších českých stran, se česká branná politika ještě více rozšiřovala a přibírala si další témata. Na pořad dne se začaly dostávat zá­jmy českých firem při armádních dodávkách, delegáti za agrární stranu požadovali koordinaci vojenských cvičení a povolávání záloh se sezonními zemědělskými pracemi, všeobecně se požadovalo zvětšení počtu vojen­ských posádek v českých zemích, aby čeští vojáci nemuseli sloužit v sousedních zemích. Velké pod­pory se od českých poslanců dostalo snaze o jednotu armády, v níž tak Češi stáli v jedné řadě i se dvorem proti maďarské politice.

V prvním desetiletí 20. století si rozhodující pozici v české branné politice získal národní socia­lista Václav Jaromír Klofáč, zpočátku velmi tvrdý protivník militarismu a bojovník za práva vojáků. Díky svému postupně se rozvíjejícímu zájmu o zahraniční politiku však slevoval ze své radikální rétoriky a nakonec se z něho stal zastánce moderního vojska, založeného ovšem na naprosté národnostní rovnosti. Klofáčovy projevy a interpelace v Říšské radě se staly postrachem pro vojenské velení, jež volal k od­povědnosti za veškeré nešvary ve vojsku, jež měl možnost zjistit. V době, kdy císařova dominace ve voj­sku dostávala vážné trhliny, patřil poslanec Klofáč mezi čelné zastánce jednotného a moderního vojska pod parla­mentním dohledem.

Naprosto výjimečné postavení ve vztahu k armádě a vojenství vůbec měla národně socialistická mládež, organizovaná od dubna 1901, kdy se v Praze konal její první sjezd. Po vypuknutí rusko-japonské války se carskému Rusku dostalo od české politické scény (s výjimkou sociálních demokratů) rozsáhlé a vřelé podpory. Mladí národní socialisté působící ve Vídni však uspořádali před ruským vyslanectvím pro­tiválečnou demonstraci, kterou poté podpořil také tisk mladých národních socialistů, Mladé proudy, řízený Emilem Špatným. Protiválečné vystoupení ve Vídni se stalo první akcí nově vzniklého a rostoucího anti­militaristického hnutí. V dubnu 1906 se konal v Kolíně třetí sjezd mladých národních socialistů, a zde již zazněl požadavek na konání antimilitaristického sjezdu v následujícím roce. Dvě stovky delegátů se na den sv. Václava, 28. září 1907, sešly v sále Svatováclavské záložny v Praze, ale hned po úvodním projevu poslance Václava Choce vnikla do objektu policie a většinu delegátů zde zatkla. Následovaly razie po celé Praze, aby jednání sjezdu nemohlo pokračovat. První říjnový týden 1907 byli zatčeni všichni organizátoři, protože však více než 300 předvolaných svědků odmítlo vypovídat, byli po několika týdnech propuštěni a místo procesu se mělo konat pouze přestupkové řízení.

Mnohem precizněji zasáhla státní moc proti antimilitaristům až v roce 1909. Důvodem se stala akce národně socialistické mládeže, reagující 14. ledna 1909 protivládní demonstrací na přesun jednotek 36. pěšího pluku z Mladé Boleslavi na srbskou hranici. V březnu 1909 bylo pozatýkáno celé vedení ná­rodně socialistické mládeže a postupně pak rozpuštěno přes 200 jejích organizací. Poslední červnový den 1909 začal pak u zemského trestního soudu v Praze proces s 46 antimilitaristy. Vzhledem k nízkým tres­tům se státní zástupce odvolal a Nejvyšší soud ve Vídni poslal v březnu 1910 44 obžalovaných do těžkého žaláře v celkové délce téměř 25 let. Nesmiřitelnost soudní moci byla podložena mezinárodním skandálem, neboť ve stejné době totiž navštívil Vídeň německý císař Vilém II., který vyjádřil velké znepokojení nad velmi překotným růstem antimilitaristického hnutí v zemi svého spojence. Ještě před nastoupením trestu se téměř všichni odsouzení zúčastnili čtvrtého sjezdu národně socialistické mládeže, který se konal v Pardubicích. Několik dní nato se značná část delegátů rozjela do vězení a trestnic v Praze, Plzni, Čes­kých Budějovicích a Kutné Hoře. Jejich vystoupení však znamenalo určité překročení Rubikonu – nikoli zanedbatelná část mladých českých politiků se v roce 1910 rozloučila s jakoukoli představou na reformu monarchie a jejich program získal republikánský charakter.

Proces s antimilitaristickou národně socialistickou mládeží zůstal stranou zájmu české politické scény, výrazněji na něj nereagovalo ani vedení národně sociální strany. Význam antimilitaristického hnutí se však projevil krátce po vypuknutí první světové války ve vlažném přístupu české mládeže k obraně rakousko-uherské vlasti, výrazně kontrastující s šovinistickými manifestacemi ostatních národů monarchie během léta 1914. Pro další působení části českých vojáků na frontách první světové války a v zajetí pak měla předválečná antimilitaristická propaganda (a její tvrdé potlačení) značný význam.

Rakousko-uherská branná moc před vypuknutím Velké války

Podle rétoriky radikálních antimilitaristů bylo Rakousko-Uhersko naprosto militantním státem, s astronomickým vojenským rozpočtem a obrovskými požadavky na počty vojáků základní vojenské služby. Ve skutečnosti byly vojenské výdaje pouhým zlomkem výdajů evropských velmocí (ač činil přes 20 % státního rozpočtu), a také začlenění obyvatelstva do vojska nebylo nijak vysoké. Všeobecná branná povinnost byla uzákoněna až roku 1869, a to pro všechny muže od dovršených jednadvaceti let. Podle tohoto zákona však byl vždy na deset let dopředu určen roční kontingent branců, vybíraných při odvodech z celé mužské populace povinné odvodem. Pro Předlitavsko tato povinnost činila do roku 1912 asi 60 000 mužů povinných vojenskou službou, přičemž k odvodům se dostavovalo necelých 500 000 mužů a odvá­děno bývalo asi 150 000 mužů. Více jak dvě třetiny mužské populace tedy nebyly odvodními komisemi uznány za schopné vojenské služby. Z odvedených pak základní vojenskou službu absolvovalo o něco více než jedna třetina, ostatní byli – z důvodu přebytečnosti – zařazeni do náhradní zálohy (osm týdnů základního výcviku, případně periodicky se opakující vojenská cvičení po dobu deseti let).

Reklama

Krátce před vypuknutím první světové války, roku 1912, došlo v Rakousko-Uhersku k přijetí no­vých branných zákonů. Jimi byla zavedena dvouletá základní vojenská služba, přičemž u jezdectva a jezdec­kého dělostřelectva zůstala služba tříletá a u válečného námořnictva pak čtyřletá. Tak jako v minulosti, členila se rakousko-uherská branná moc na společné vojsko a v každé ze dvou částí monarchie existující zeměbranu a domobranu. V Předlitavsku se roku 1912 časově vyrovnala služba v armádě i zeměbraně, přičemž činila u většiny zbraní dva roky. Dále pak následovala služba v záloze, která u armády činila osm let (respektive sedm při tříleté službě), zbývající dva roky pak v záloze zeměbrany. Branci sloužící přímo u zeměbrany, byli povinni službou v záloze deset let. Na celkových dvanáct let pak byla prodloužena také služba v náhradní záloze. Pro rok 1914 byly zvětšeny kontingenty nováčků, které v Předlitavsku dosáhly téměř 92 000 mužů pro armádu a necelých 25 000 mužů pro zeměbranu. Přesto však počty odvedených nedosáhly čtvrtiny všech mladých mužů, kteří se v „královstvích a zemích na říšské radě zastoupených“ dostavili k odvodu.

Celé území Rakousko-Uherska bylo rozděleno na 16 sborových oblastí, z nichž 10 se nacházelo v Předlitavsku. Z vyšších velitelství existovalo v rámci společné armády 33 pěších a 8 jezdeckých divizí, 2 samostatné jezdecké brigády a 22 dělostřeleckých brigád (polních, horských a pevnostních). Předlitavská zeměbrana měla 8 velitelství pěších divizí a 3 velitelství jezdeckých brigád. Jeden sbor společné armády byl tvořen zpravidla dvěma pěšími divizemi (po dvou pěších brigádách), jednou dělostřeleckou brigádou, jednou jezdeckou divizí či brigádou, dále pak technickými a logistickými jednotkami. Základním článkem vojenské organizace byl pluk či samostatný prapor. Základem společné armády byla pěchota, která čítala 102 pěší pluky (po čtyřech polních praporech), 4 pluky tyrolských myslivců (celkem 13 praporů), 4 bo­senské pěší pluky (celkem 15 praporů), 29 praporů polních myslivců, 2 prapory bosenských myslivců, celkem tedy 467 praporů. Armádní jezdectvo mělo k dispozici 15 dragounských pluků (90 eskadron), 16 husarských pluků (96 eskadron) a 11 hulánských pluků (66 eskadron), celkem 252 eskadrony. Početné bylo i dělostřelectvo, tvořené 42 pluky polních kanónů, 14 pluky polních houfnic, 8 jezdeckými dělostře­leckými oddíly, 14 oddíly těžkých houfnic, 11 pluky horského dělostřelectva a 6 pluky a 10 prapory pev­nostního dělostřelectva. Že­nisté byli organizováni do 14 zákopnických, 9 ženijních a 1 mostního praporu, dále exis­toval železniční pluk a dva telegrafní pluky. Od druhé dekády století se začalo rozvíjet také vojenské le­tectvo, které v okamžiku začátku Velké války čítalo osm leteckých rot. Protože však letectvo bylo zcela novou zbraní, jeho jednotky byly dislokovány v okolí hlavního města, případně na mořském pobřeží, kde spolupracovaly s válečným námořnictvem. V českých zemích se nenacházela ani jediná letecká rota a tento stav až na jednu výjimku vydržel do konce monarchie.

Území Čech bylo rozděleno na dvě sborová velitelství. území Moravy a Slezska spadalo od roku 1888, kdy bylo zrušeno samostatné sborové velitelství v Brně, pod velitelství sborů v Krakově a ve Vídni. Z hlediska doplňování vojsk byly české země rozděleny na 24 doplňovacích velitelství, která se starala o 24 pěších, 9 dragounských, 1 hulánský a 10 dělostřeleckých pluků, dále o 11 mysliveckých praporů a 2 dělostřelecké oddíly. Pro zeměbranu zabezpečovaly české země 15 pěších pluků, 2 jezdecké pluky a 6 dělostřeleckých oddílů. V létě byla 1914 více než jedna třetina vojenských jednotek z českých zemí dislo­ko­vána v jiných oblastech monarchie, hlavně v Haliči (jezdectvo) a v alpských zemích (pěchota, mys­livci). Kromě celých jednotek však byly do jiných sborových oblastí vysílány odloučené prapory pěších pluků, takže v českých zemích zůstala jen asi polovina všech vojenských útvarů zde doplňovaných. V dubnu 1914 se na území českých zemí nacházelo 66 praporů pěchoty (z původních 107, které zde byly stavěny), 49 dělostřeleckých baterií (z 55 baterií) a 21 jezdecká eskadrona (ze 60 eskadron) společného rakousko-uherského vojska. Kromě nich byly v českých zemích rozmístěny jednotky zeměbrany – 42 praporů pěchoty, 12 dělostřeleckých baterií a 12 jezdeckých eskadron.

Přesné stanovení národnostního složení rakousko-uherského vojska je mnohem složitější, neboť téměř žádný vojenský útvar nebyl národnostně stejnorodý. V pěších plucích z českých zemí tvořili Češi od 22 % (doplňovací velitelství Turnov) do 95 % (doplňovací velitelství Mladá Boleslav), v dělostřeleckých plucích od 32 % (doplňovací velitelství Olomouc) do 88 % (doplňovací velitelství Praha), v jezdectvu pak od 48 % (doplňovací velitelství Terezín) po 61 % (doplňovací velitelství Brno a Dobřany), není ovšem bez zajímavosti, že v roce 1914 tvořili Češi 90 % vojáků u 11. dragounského pluku, který měl své doplňovací velitelství ve Stockerau v Dolních Rakousích. Podobná situace byla u zeměbraneckých pěších pluků, kde zastoupení Čechů kolísalo od 33 % (doplňovací velitelství Těšín – Wadowice) až po 95 % (doplňovací velitelství Praha – Beroun a Mladá Boleslav – Turnov). Poměrné zastoupení Čechů v monarchii i ve voj­sku bylo před vypuknutím první světové války následující:

počet obyvatel 13 %
počet vojáků 13 %
pěchota 14 %
dělostřelectvo 14 %
jezdectvo 15 %
technické jednotky 26 %
týlové jednotky 12 %
námořnictvo 5 %
aktivní důstojníci 5 %
záložní důstojníci 10 %

S výjimkou technických jednotek, kde bylo výrazně vyšší procento Čechů dáno velkým množstvím vyu­čených řemeslníků a specializovaných průmyslových dělníků, odpovídalo zastoupení českého etnika vcelku jeho poměru v počtu obyvatel. Pokud jde o ani ne poloviční počty aktivních důstojníků, je třeba zde vzít na zřetel, že vojenská kariéra přestala být pro Čechy ve druhé polovině 19. století zajímavým povolá­ním ve srovnání s možnostmi civilního života (správní a technické úřednictvo, konstruktéři, lékaři, ale i učitelé). Navíc mnoho aktivních důstojníků, pocházejících ze smíšených rodin, se hlásilo – na rozdíl od civilních povolání – k národnosti německé. Nízký počet záložních důstojníků lze vysvětlit skutečností, že česká inteligence místo jednoroční dobrovolné vojenské služby často raději zůstávala bez vojenské hod­nosti v náhradní záloze. Přesto však procentuálně tvořili Češi třetí největší národnostní skupinu jak mezi aktivními (Němci 79 % a Maďaři 9 %, naproti tomu čtvrtí Poláci jen 2,5 %), tak mezi záložními důstoj­níky (Němci 60 %, Maďaři 24 %, Poláci opět na čtvrtém místě s pouhými 3 %). Chápeme-li službu ve vojsku jako doménu vládnoucích národů, patřilo Čechům první místo mezi národy nevládnoucími, a to s výrazným předstihem před ostatními.

Specifická situace byla u rakousko-uherského válečného loďstva, kde český živel dosahoval pouze 5 %, ovšem v rámci lodních posádek měli Češi již desetinu námořníků a jejich zastoupení se rapidně zvy­šovalo v technických odbornostech (dělostřelci, posádky ponorek až jedna třetina) a v některých speciali­zovaných profesích (aktivní dělostřelečtí a techničtí důstojníci, lodní lékaři) jich byla většina.

Národnostní situace u letectva nebyla vůbec sledována, neboť se jednalo o mladou zbraň a jejími příslušníky byli větši­nou dobrovolníci z řad aktivních důstojníků a poddůstojníků, přičemž pro většinu armádních představitelů se piloti nacházeli na rozhraní mezi fantasty a dobrodruhy. Přesto i v této zbrani měli Češi dosti solidní zastoupení, např. první vojenský pilot Čech – Oberleutnant Rudolf Holeka, absol­vent prvního oficiálního pilotního kursu v rakousko-uherské armádě – měl pilotní průkaz číslo 39. Při vstupu monarchie do války pak mělo rakousko-uherské vojenské letectvo k dispozici celkem devět letec­kých rot (Fliegerkompanie), z nichž dvěma veleli Češi – Hauptmann Josef Smetana v čele Fliegerkompa­nie 1 a Oberleutnant Robert Baar v čele Fliegerkompanie 2. Během dvou válečných měsíců pak počet leteckých rot stoupl o dalších pět, přičemž dvěma z nich opět veleli Češi – v čele Fliegerkompanie 3 stál Oberleutnant Rudolf Holeka a velitelem Fliegerkompanie 6 byl Hauptmann Vilém Dvořák.

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více