Kapitoly z dějin československého vojenství (1914 - 1992) 3.

Autor: Jiří Fidler 🕔︎︎ 👁︎ 23.016

Krajané v zahraničí na počátku války

Těsně před vypuknutím první světové války žilo mimo Rakousko-Uhersko asi 700 000 Čechů a více než 600 000 Slováků, z nichž se většina nacházela ve Spojených státech amerických. Přes 7 000 Če­chů působilo ve Francii, ovšem více než desetinásobek tohoto počtu, asi 85 000 Čechů, žil v létě 1914 v Rusku. Zprostředkovávání práce v Rusku patřilo mezi důležité prvky činnosti některých českých politic­kých stran již od sedmdesátých let 19. století a angažoval se v něm např. i tehdy nejvýznamnější český politik František Ladislav Rieger. Počátkem 20. století pak řízenou expanzi svých členů v rámci vznikající ruské tělovýchovy zabezpečovalo vedení Sokola. Připojíme-li vystěhovalectví z ekonomických důvodů (vznik českých kolonií na Volyni) od šedesátých let minulého století, nástup českých firem na ruských trzích a cíleně řízený vstup českého kapitálu zvláště po roce 1905, dostaneme tak snadno vysvětlení sku­tečnosti, že na ruském území žilo v roce 1914 asi 1,5 % z celkového počtu všech Čechů. Nemalou část z nich bylo možné zařadit k národní elitě a zároveň většina z nich již v Rusku dosáhla postavení středních vrstev. Vypuknutí války mezi Ruskem a Rakousko-Uherskem je tak dostalo do velmi problematického postavení, kdy jim hrozila jak ztráta majetku, tak internace, protože již 2. srpna 1914 bylo vydáno carské nařízení o deportaci občanů nepřátelských států a zabavení jejich majetku.

Značná část českých krajanů byla v Rusku soustředěna ve volyňské gubernii (duběnský, lucký, ostrožský a žitomirský újezd), kde žilo ve 174 obcích přes 31 000 Čechů. V dalších sedmi maloruských (dnešním označením ukrajinských) guberniích působilo více než 13 000 Čechů a tisíce ostatních působily ve velkých politických a ekonomických centrech Ruska (Sankt Pětěrburg, Moskva, Varšava). Fakticky existovaly dvě skupiny krajanů na ruském území – jednak příslušníci českých rodin na Volyni, již druhou generaci ruští poddaní, zabývající se hlavně zemědělstvím, jednak osoby žijící dosti roztroušeně po celém evropském Rusku, většinou stále ještě rakouští státní občané, kvalifikovaní řemeslníci, obchodníci, úřed­níci, inženýři či středoškolští profesoři. Nová vlna českého přistěhovalectví do Ruska, jejíž počátek lze datovat rokem 1906, pak vyvolala pocit sounáležitosti původních českých kolonistů se starou vlastí. Již v říjnu 1906 začal JUDr. Václav Vondrák v Kyjevu vydávat časopis Russkij Čech, od roku 1911 pak, opět v Kyjevu, vycházel časopis Čechoslovan, řízený redaktorem Věnceslavem Švihovským. Iniciativa z Kyjeva na Volyni nezapadla, krajané zahájili intenzivní činnost na poli vzdělávacím a kulturním. Vzhledem k dosti dobrým ekonomickým poměrům mohli čeští usedlíci na Volyni věnovat značné finanční prostředky na výstavbu a financování jak škol, knihoven, tak družstevních záložen, hasičských spolků aj. Proces opětného národního uvědomění zapustil krátce před válkou pevné kořeny, jež se udržely – bez ohledu na vnější drsné podmínky – téměř celé půlstoletí.

Reklama

Mnohem složitější byla situace u Čechů, působících na různých místech evropského Ruska, neboť jejich hlavním problémem byla roztříštěnost. V tomto případě se ale jednalo o čerstvé vystěhovalce, kteří kontakt s vlastí udržovali mnohem intenzivněji. Pocit krajanské sounáležitosti je vedl k vytváření zájmo­vých sdružení, přičemž mezi nejvýznamnější patřil Český výpomocný spolek v Sankt Pětěrburgu, Rusko-český spolek paměti Mistra Jana Husi v Moskvě, Českoslovanský dobročinný spolek Beseda ve Varšavě či Dobročinný a vzdělávací spolek Jana Amose Komenského v Kyjevu. Výše zmíněná expanze českého So­kola pak začala těsně před vypuknutím války vytvářet dosti hustou síť česko-ruských sokol­ských jednot, šířící se kromě evropského Ruska také na Ural a Sibiř. Přes existenci těchto spolků se jed­nalo spíše o ost­růvky v širém ruském moři, a tak jediným pojítkem Čechů v Rusku zůstával časopis Če­choslovan.

Po vypuknutí světové války se představitelé českých spolků na jedné straně snažili zachránit kra­jany před deportacemi, na straně druhé pak podlehli dobové panslavistické psychóze, s níž Rusko do války vstupovalo. Tři největší krajanská centra – Kyjev, Moskva a Sankt Pětěrburg – se předháněla v projevech loajality, zahrnující celou škálu aktivit, od hromadných žádostí o ruské poddanství, přes ná­vrhy na vytvo­ření vojenských jednotek českých dobrovolníků, až po nabízení české královské koruny a celého králov­ství rodu Romanovců. Během srpna a září 1914 se podařilo zástupcům českých krajanů dosáhnout audien­ce u cara Nikolaje II., několikrát také hovořili s různými ministry ruské vlády a dalšími osobnostmi poli­tické a vojenské scény. Nejmarkantnějším výsledkem jejich snažení, nemluvě o vyčlenění českých krajanů z deportací a zabavování majetků, se stalo vytvoření vojenské dobrovolnické jednotky, České družiny. V Rusku vytýčený program politické samostatnosti Království českého (s králem z rodu Roma­novců) však vyžadoval sjednocení veškerého úsilí zatím roztříštěného spolkového hnutí. Sjednocování však probíhalo pomalu a protáhlo se až do jara 1915, kdy všechny významnější krajanské spolky souhlasily s předběžný­mi stanovami vznikajícího Svazu českých spolků na Rusi.

Dosažení konsensu umožnilo v březnu 1915 svolat I. sjezd Svazu českých spolků na Rusi, jehož se zúčastnilo 34 delegátů, zastupujících šest spolků a čtyři výbory krajanů. Sídlem svazu se stal Petrohrad, předsedou správy Svazu Bohumil Čermák, tajemníkem Jiří Klecanda, přičemž oba byli představiteli pe­trohradského směru, snažícího se o co nejvyšší míru autonomie na ruské vládě a o spolupráci se zahranič­ními krajanskými organizacemi. Jako ústupek krajanské organizaci v Kyjevu se stalo vytvoření Vojenské komise svazu, jež dostala za úkol výstavbu dobrovolnických vojenských jednotek. Na závěr svého jednání rozhodl sjezd o přejmenování své organizace na Svaz československých spolků na Rusi, aby tím negoval snahy vznikajícího slovenského separatistického hnutí v Rusku.

Menší krajanské kolonie se nacházely v západní Evropě, a to hlavně ve Francii, Velké Británii a ve Švýcarsku. Nejvýznamnější z nich byla česká kolonie v Paříži, vytvořená českou politickou emigrací již roku 1862. Pařížské Čechy reprezentovaly dvě hlavní organizace, národní spolek Sokol (zalo­žen 1891), sdružující převážně řemeslníky a příslušníky svobodných povolání, a dělnický Československý spolek Rovnost, úzce napojený na sociální demokraty. Po přerušení diplomatických styků mezi Francií a Ra­kousko-Uherskem 25. července 1914, se oba spolky dohodly na společné akci ve prospěch Francie a ná­sledujícího dne organizovali demonstraci pod heslem "Pryč s Rakousko-Uherskem". O několik dní poz­ději vytvořily oba spolky společnou delegaci pro jednání s francouzskou vládou, která 1. srpna oznámila inter­naci německých a rakousko-uherských občanů, kteří v určené době neodjedou ze země. Proto pařížští krajané vytvořili 9. srpna zvláštní instituci, Výbor české kolonie a dobrovolníků v Paříži, jež se snažila pro Čechy získat podobnou výjimku z internačních předpisů, jakou obdrželi Poláci a Alsasané. Výbor vyzval české krajany ke vstupu do francouzské armády a 22. srpna se k odvodu dostavilo několik stovek Čechů, z nichž přes 300 bylo „na dobu války“ zařazeno do Cizinecké legie. Díky politickému vystoupení proti Rakousko-Uhersku a hlavně díky náboru dobrovol­níků rozhodla francouzská vláda 13. října o vynětí Čechů z internace a výboru českých krajanů byla při­znána některá konzulární práva. Odchod značné části politicky aktivních Čechů do Cizinecké legie (dob­rovolníkem se stal jak náčelník Sokola Josef Pulrt, tak předseda Rovnosti Josef Šíbal, přičemž oba později padli) ale výrazně snížil aktivitu výboru, jenž se ome­zil na charitativní činnost a vydávání časopisu Nazdar.

Podobně jako v Paříži se vyvíjela situace v Londýně, kde po vstupu Velké Británie do světové války vznikl Český výbor v Londýně, nabízející britské vládě nábor dobrovolníků do vojska. I když jeho iniciativa byla zamítnuta, přesto britská vláda povolila mezi britskými Čechy nábor do Cizinecké legie. V listopadu 1914 pak britské ministerstvo vnitra rozhodlo o vyjmutí českých krajanů z nucené internace a povolilo jim svobodu pobytu. Naproti tomu krajané ve Švýcarsku se v předválečných letech rekrutovali hlavně z antimilitaristických socialistů, kteří sem odcházeli, aby se vyhnuli vojenské službě. Jejich nej­větší organizací byl spolek Svatopluk Čech v Curychu, jenž se po vypuknutí války stal iniciátorem spo­lečného postupu. Činnost českých krajanů ve Švýcarsku měla spočívat ve zprostředkování informací mezi krajany v zahraničí a domácí politickou scénou, případně v organizační a finanční podpoře exilu. Delegáti všech spolků se setkali počátkem ledna 1915 v Curychu, kde vytvořili Ústředí českých spolků ve Švý­carsku jako sjednocující exilovou instituci, oprávněnou k jednání s dalšími zahraničními krajanskými organizacemi. Švýcarsko se stalo jakousi přestupní stanicí mezi domovem a exilem, prošla jím většina českých emigrantů a bylo místem jejich prvních (zcela neoficiálních) schůzek s představiteli dohodových mocností. Navíc zde začal v srpnu 1915 vycházet Masarykem založený oficiální list československé zahraniční akce, Československá samostatnost, jejímž redaktorem se stal JUDr. Lev Sychrava.

Nejvíce českých a slovenských krajanů žilo před vypuknutím první světové války ve Spojených státech amerických, přičemž se jednalo v prvé řadě o ekonomickou emigraci, přesahující jeden milión osob (v té době asi 8 % Čechů a více než 15 % Slováků). Česká emigrace směřovala do USA již od polo­viny 19. století a již roku 1854 vznikl v St. Louis první česká krajanská organizace, Jednota českosloven­ských podporujících spolků, a od roku 1875 byl v Chicagu vydáván první český deník, Svornost. Český živel se koncentroval v několika státech, průmysloví dělníci a řemeslníci převládali ve státech Illinois, Ohio, New York a New Jersey, zemědělci pak ve státech Nebrasca, Texas, South Dakota a Iowa. Postupně se však čeští krajané a jejich organizace rozdělili na několik skupin na základě konfesním a sociálním. První z nich byla část katolicko konzervativní (Česká římskokatolická ústřední jednota, Katolický Sokol, Katolická ústřední jednota žen), další pak část evangelická (Českoslovanská bratrská podporující jednota, Jednota táboritů), část tzv. svobodomyslná (Národní jednota sokolská) a část socialistická (Česká děl­nická strana v Americe). Naproti tomu většina Slováků se sdružovala v Katolické slovenské jednotě, mno­hem slabší byla Slovenská evangelická jednota a téměř nepatrné pak čechoslovakistické Politické sdru­žení. Slovákům se již roku 1907 podařilo vytvořit jednotnou organizaci, Slovenskou ligu se sídlem v Pittsbur­ghu, v jejímž čele stál Albert Mamatey.

Po vypuknutí první světové války se značná část krajanských sdružení postavila na stranu Srbů a protestovala proti „přepadení bezbranného Srbska“. Na základě prvních peněžních sbírek byla na podzim 1914 do Srbska vyslána lékařská expedice vedená MUDr. Janem Rudišem-Jičínským. Krátce nato ale začaly krajanské listy publikovat úvahy o možnosti osvobození českého národa na mírové konferenci po skon­čení války a koncem srpna 1914 vznikl v New Yorku Českoamerický výbor pro osamostatnění a podporu národa v čele s Adolfem Koňasem. O několik týdnů později pak v Chicagu vzniklo sloučením několika předválečných spolků České národní sdružení vedené MUDr. Ludvíkem Fisherem. Obě institu­ce se posta­vily za zásadu národního sebeurčení, za republikánskou formu nového státu, a hlavně, obě pro­pa­govaly zásady čechoslovakismu, spojení Čechů a Slováků v jednom státě. Postupné sjednocování kra­jan­ských organizací v USA vyvrcholilo na konferenci delegátů spolků v Clevelandu v březnu 1915, kde se České národní sdružení stalo řídícím orgánem krajanské akce. Základem činnosti se měla stát fi­nanční podpora českého politického exilu vedeného Tomášem Garrigue Masarykem, jenž byl většinou amerických Čechů chápán za oficiálního představitele českého národa v zahrani­čí. V době konání clevelandské konference se v Pittsburghu sešel také sjezd Slovenské ligy, na němž do­šlo k prosazení československého řešení budoucí slovenské samostatnosti. Krátce nato zahájily obě kra­janské instituce jednání o spolupráci.
 

Snahy o sjednocení krajanských hnutí

Reklama

Do konce roku 1914 a v prvních měsících roku 1915 se většinou podařilo sjednotit české krajan­ské organizace v rámci každého státu. Další snahou českých krajanů se stalo propojení krajanských insti­tucí a vytvoření mezinárodního ústředí, případně o jeho propojení s ústředím slovenským. Pouze ruské a americké krajanské ústředí však mohlo na tuto roli aspirovat, protože ostatní instituce byly ve srovnání s nimi početně zanedbatelné a navíc výrazně oslabené odchodem dobrovolníků na frontu. Pokud jde o krajanské organizace v západní Evropě a Spojených státech amerických, jednalo se o fakticky nezávislé instituce jak v oblasti politické, tak (v případě amerických krajanů) v oblasti ekonomické. Naproti tomu se krajanské organizace v Rusku musely od počátku zcela jednoznačně vymezit vůči zemi pobytu a zaujmout zcela loajální a podřízené stanovisko vůči státní moci.

Na rozdíl od ostatních vlád, pro něž byla česká otázka na počátku války vcelku málo známým po­jmem, pro ruskou vládu znamenala nikoli podružný prvek zahraniční politiky, jenž ale nebyl nijak v sou­ladu s představami českých krajanů. Přes propagandistická oznámení (různé manifesty vydané ve slovan­ských jazycích) chápala ruská diplomacie pojem slovanství mj. i jako otázku víry, tedy za Slovany pova­žovala v prvé řadě Slovany pravoslavné. Např. vztah k Polákům byl dán stoletím vzájemné koexistence a pro carskou politiku byl ideálním řešením vznik autonomního nárazníkového polského státu, k němuž by se kromě Ruského Polska přičlenila i Poláky obývaná území Německa a Rakousko-Uherska. Ve vztahu k Čechům předpokládalo ruské ministerstvo zahraničí zachování okleštěné podunajské monarchie (bez Haliče a území jižních Slovanů) ve formě česko-rakousko-uherského trialismu, přičemž rovnoprávné po­stavení Čechů by zabezpečovalo přátelský poměr tohoto státu k Rusku. Mnohem větší zájem projevovala ruská administrativa v prvních měsících války o Slováky, nejbližší slovanské sousedy uherských Rusínů, u nichž uvažovala o připojení k rozšířené ruské říši. Také zde však šlo spíše o osud uniatské prešovské epar­chie, než o převážně katolické obyvatelstvo tehdejších Horních Uher. Až do podzimu 1916 však ruská oficiální místa finančně podporovala proruské slovenské krajanské instituce, jako např. Rusko-slovenský spolok pamäti Ľudovíta Štúra. O českou otázku však projevily zájem ruské vojenské kruhy, předpokláda­jící při postupu ruské ar­mády na západ, na území zemí Koruny české, buď vypuknutí proruského povstání nebo aspoň všeobecnou spolupráci českého obyvatelstva po obsazení území. Skutečnost, že vojenské kruhy si dokázaly svoji kon­cepci v prvních válečných měsících prosadit, následně umožnila zdárný rozvoj českého (a českosloven­ského) krajanského hnutí v Rusku.

Autorita vojenského velení přiměla ruské ministerstvo zahraničí k akci, jež se stala prvním poku­sem o sjednocení českého krajanského hnutí. Již v říjnu 1914 vyslalo ruské ministerstvo války do západní Evropy čelného představitele krajanů z Moskvy Svatopluka Koníčka (pod pseudonymem Štěpán Horský), jehož úkolem bylo sjednocení českého krajanského hnutí pod vedením českých krajanů v Rusku, a v jeho působení ve prospěch ruské zahraniční politiky. V polovině prosince 1914 se Koníčkovi podařilo v Paříži založit přípravný výbor, jenž vydal silně prorusky zaměřené prohlášení. Od ledna 1915 vydávali Koníč­kovi stoupenci časopis L’Independance tchèque a snažili se o zorganizování celosvětového kongresu čes­kých krajanů v Paříži. Přes počáteční úspěch se Koníček setkal s odporem levicově zaměřených krajanů, kteří odmítali kuratelu carského Ruska nad českým krajanským hnutím. Nepomohly ani jeho cesty do Velké Británie, Itálie a Švýcarska, původně ohlášený sjednocující kongres se mu svolat nepodařilo, místo něho se počátkem února 1915 v Paříži konaly pouze „porady delegátů“, jejichž výsledkem byl vznik Ná­rodní rady obcí československých v čele s historikem Ernstem Denisem jako čestným předsedou a Sva­toplukem Koníčkem jako prvním (a výkonným) místopředsedou. Tento výbor však od počátku zůstával velením bez vojska, neboť převážná většina krajanských organizací Koníčkovu iniciativu odmítla. Proto odjel Koníček v březnu 1915 do USA, kde se pokoušel získat na svoji stranu sjednocující se krajanské spolky, ale i zde skončily jeho snahy fiaskem. Nakonec se kontaktů s ním zřekl i Svaz česko­slovenských spolků na Rusi, čímž sjednocovací aktivity emisara ruské státní správy definitivně skončily.

Mnohem příznivěji se pro sjednocování krajanů vyvíjela situace ve Spojených státech amerických, kde po jarních a letních jednáních mezi Českým národním sdružením a Slovenskou ligou došlo k dohodě na společné konferenci v Clevelandu v říjnu 1915. Zde slovenští zástupci přijali český návrh na budoucí uspořádání společného státu, jenž byl nakonec vyjádřen v tzv. Clevelandské dohodě z 23. října 1915. Nový program spojeného krajanského hnutí předpokládal vytvoření samostatného československého státu na federativním základě. Pokud by nový stát byl monarchií (případně součástí federativní podunajské monarchie), měly být české země a Slovensko spojeny formou „personální unie s demokratickým zřízením státu“, přičemž za příklad byla udávána Velká Británie. V případě republikánského charakteru nového státu se za vzor bralo státní uspořádání Spojených států amerických. Dohoda, kterou podepsali za českou stranu Ludvík Fisher a Josef Tvrznický, za slovenskou Albert Mamatey a Ivan Daxner, se stala pevným základem československé zahraniční politické akce a výrazně ovlivnila krajanská hnutí v dalších zemí a jejich spojení s politickým exilem.

Dosažení dohody mezi americkými krajany bylo velkým úspěchem pro hlavního představitele politického exilu, kterým byl poslanec Říšské rady Tomáš G. Masaryk. Jeho spojení na domácí politickou scénu prostřednictvím Maffie mu umožňovalo aspoň částečné ovlivňování části českých politiků, teprve přímá finanční a politická podpora amerických krajanů však dala jeho akci reálnější náboj. Masaryk kolem sebe soustředil skupinu oddaných stoupenců, s jejichž pomocí se mohl pokusit o propagaci československého politického programu mezi západoevropskou veřejností i politickými kruhy. Během jara 1915 jeho akci v zahraničí posílil poslanec Říšské rady Josef Dürich a především jeden z členů prvního vedení Maffie Edvard Beneš, jemuž se emigrací podařilo uniknout zatčení. Protože Masaryk byl vázán svým universitním působením na Velkou Británii, zůstal Beneš ve Francii a Dürich nejprve ve Švýcarsku, a poté ve Francii, kde se s Benešem snažili vytvořit centrum české politické akce. Navíc se předpokládalo, že Dürich v krátké době odjede do Ruska, takže exil bude mít oficiální zastoupení ve všech třech nejvýznamnějších zemích Dohody. Masaryk původně předpokládal emigraci většího množství představitelů české politiky, policejní persekuce doma, a později také neúspěchy dohodových armád na frontách světové války, však tyto plány zmařily. Ale úzká spolupráce s americkými krajany vynesla právě Masaryka do čela odbojového hnutí, neboť mu umožnila rozhodovat o finančních příspěvcích od amerických krajanů v rámci exilové organizace (i když tyto příspěvky byly získávány pro Masaryka i Düricha). Přitom Masarykovo postavení mezi krajany v Rusku bylo krajně obtížné, neboť pro ruskou vládu byl téměř persona non grata za knihu Rusko a Evropa (Russland und Europe, první vydání Leipzig 1912). Též jeho postavení na domácí české politické scéně bylo marginální a navíc odešel do exilu již koncem roku 1914, zatímco Josef Dürich, předseda klubu poslanců České strany agrární na Říšské radě, mohl operovat podporou silné politické strany. Přitom Dürich odešel do exilu až v květnu 1915 a oprávněně se prohlašoval za neoficiálního vyslance české politické scény. Právě tyto skutečnosti velmi zaujaly ruské politické představitele, když se počátkem roku 1916 opět snažili o ovládnutí československé zahraniční akce. Rozhodující pozici však v létě 1915 sehrávala na cizích státech nezávislá finanční podpora hnutí, a tu měl pevně ve svých rukou právě Masaryk.

Pod vlivem Clevelandské dohody koncipoval Tomáš G. Masaryk koncem října 1915 svoji pro­gramovou vizi, jíž se dostalo publicity v prohlášení Českého komitétu zahraničního 14. listopadu 1915. Toto prohlášení definitivně propojilo krajanské hnutí a politický exil a jako program postavilo vytvoření samostatného československého státu. Komitét se stal reprezentantem československého zahraničního exilu a reprezentantem většiny českých a slovenských krajanských organizací, jež mu předaly právo me­zinárodní reprezentace. Prohlášení komitétu bylo publikováno najednou ve Francii, Švýcarsku, Velké Británii, Rusku a Spojených státech amerických, za politický exil je podepsali Josef Dürich (poslanec Říšské rady, Paříž) a Tomáš G. Masaryk (poslanec Říšské rady, Londýn), za krajanská hnutí pak Bohumil Čermák (Svaz československých spolků na Rusi, Kyjev), Bohdan Pavlů (Svaz československých spolků na Rusi, Petrohrad), Ludvík Fisher (České národní sdružení, Chicago), František Kupka (Výbor české kolonie a dobrovolníků, Paříž), Antonín Veselý (Výbor české kolonie a dobrovolníků, Paříž), Karel Per­gler (České národní sdružení, Chicago), Emanuel Voska (České národní sdružení, Chicago), Jan Sýkora (Český výbor, Londýn), Albert Mamatey (Slovenská liga, Cleveland) a Ivan Dérer (Slovenská liga, Cleveland).
 

Vznik a působení Československé národní rady

Přes publikaci prohlášení Českého komitétu zahraničního však Masaryk jako jeho iniciátor ještě počátkem roku 1916 odmítal vytvoření oficiální řídící instituce československé zahraniční akce a soudil, že on a Dürich jsou pouze představiteli domácí politiky. Během několika týdnů však tento názor velmi výrazně revidoval. Napomohla k tomu jak neustále sílící aktivistická politika doma, tak možnosti jednání s představiteli dohodových zemí. Počátkem února 1916 se Masaryk oficiálně sešel s francouzským ministerským předsedou Aristidem Briandem, kterému přednesl vlastní program poválečného uspořádání střední Evropy, samostatné slovanské státy (český, polský, jihoslovanský) pod francouzským i ruským vlivem.

Audienci u Brianda zprostředkoval Masarykovi mladý důstojník francouzského letectva, Slovák a naturalizovaný Francouz, PhDr. Milan Rastislav Štefánik. Ten se počátkem roku 1916 vrátil do Paříže, přičemž se velmi iniciativně zapojil do československé akce (na jaře 1916 např. inicioval tzv. letákovou akci, při níž rozhazoval prohlášení Českého komitétu zahraničního z letadla nad rakousko-uherskými zákopy na italské frontě), jíž dal plně k dispozici všechny své osobní kontakty na francouzské a italské politické představitele. Právě pod Štefánikovým vlivem svolal Masaryk do Paříže schůzku dostupných signatářů listopadového prohlášení. Výsledkem schůzky byl přesun redakce časopisu Československá samostatnost do Paříže a vytvoření národní rady v čele s Masarykem jako před­sedou a Dürichem jako místopředsedou. Na Masarykovu žádost byl Beneš jmenován tajemníkem rady, aby mohl ve Francii vést jednání s politickými představiteli nikoli jako pouhý soukromník. Pojmenování nové instituce prošlo v průběhu roku 1916 několika nuancemi. Její původní označení bylo Česká národní rada, což prosadil hlavně Štefánik. Když však na jaře 1916 přijel do Paříže JUDr. Štefan Osuský jako vyslanec Slovenské ligy, odmítal toto označení jako nepřijatelné pro americké Slováky. Po výměně dopisů mezi Benešem a Štefánikem se objevila forma Národní rada zemí českých, což však pro Osuského zůstá­valo nepřijatelným. Nakonec tedy v červnu 1916 začal Beneš používat označení Československá národní rada, ovšem ve francouzsky psaných dokumentech dále užíval termínu Conseil National des Pays Tchè­ques. K ujednocení názvu a jeho prosazení mezi politickými reprezentacemi dohodových zemí došlo až na jaře 1917.

Mezi nejdůležitějšími úkoly Československé národní rady bylo navázání úzkých vztahů s politic­kými představiteli dohodových velmocí a vybudování co nejsilnějších vojenských jednotek, jež by mohly bojovat na straně Dohody, a to pokud možno na všech frontách. Pro tyto úkoly vcelku vyhovovalo místní rozdělení nejdůležitějších osobností exilu (Masaryk ve Velké Británii, Dürich v budoucnu v Rusku a Beneš ve Francii), tento stav však zároveň znemožňoval pravidelná jednání organizace a dával příliš velký prostor jednotlivým členům, což do budoucna muselo vyvolávat problémy a neshody. Později sice Beneš prosazoval tezi, že rozhodnutí jednoho z vedoucích pracovníků národní rady je automaticky rozhodnutím i ostatních, to však platilo až v okamžiku, kdy mezi vedoucí pracovníky počítal Masaryka, Štefánika a hlavně sebe. V době, kdy představiteli Československé národní rady byli pouze Masaryk a Dürich, Beneš toto pravidlo neuznával (i když Masaryk dal Dürichovi volnou ruku v jednáních) a snažil se význam místopředsedy národní rady co nejvíce omezit.

Masarykova oficiální audience u francouzského předsedy vlády zvýšila zájem o českou (českoslo­venskou) akci na ruském ministerstvu zahraničí. Rusko bylo do té doby jedinou zemí na straně Dohody, v níž se akcím českých krajanů a exilu věnovala systematičtější pozornost. V rámci ruské armády působila samostatná česká vojenská jednotka, tvořená nejen usedlými ruskými Čechy, ale z určité části také dobrovolníky z řad bývalých zajatců. Přestože řešení české (případně i slovenské) otázky nepatřilo mezi prvořadé ruské zájmy, o případných poválečných proměnách střední Evropy chtělo Rusko spolurozhodovat. I když oficiální ruská podpora československé zahraniční akci byla minimální, přesto byla nejrozsáhlejší ze všech dohodových mocností, a ruská vláda byla odhodlána tento stav zachovat, případně i rozšířit.

Reklama

Na základě expertních stanovisek z ministerstva zahraničí a tajné služby vyzvala ruská vláda na jaře 1916 poslance a místopředsedu Československé národní rady Josefa Düricha k cestě do Ruska, kde se měl postavit do čela českého hnutí. Přes Benešův odpor se Dürich dohodl s Masarykem a vypravil se do Ruska, ovšem s dvojím posláním. Na jedné straně působil jako reprezentant československého exilu, který měl koordinovat krajanské a zajatecké hnutí v Rusku ve prospěch československých zájmů (tedy za účelem výstavby vojenských jednotek), na straně druhé byla jeho mise do Ruska spoluorganizována francouzskou vládou za účelem získání dobrovolníků pro výstavbu jednotek ve Francii. Jednalo se o velmi palčivý problém, neboť francouzské lidské rezervy byly po dvou letech téměř vyčerpány. Podle dohody začaly do Francie na jaře 1916 přicházet ruské jednotky (1-ja otdělnaja pěchotnaja brigada), jejich počet byl ovšem  zjevně nedostatečný. Francouzská strana proto přišla s iniciativou, aby byly v rámci ruské armády vyslány české jednotky složené z dobrovolníků, bývalých zajatců. Přímočarý Dürich neviděl rozdílu mezi českými dobrovolníky v rámci ruské armády na východní nebo západní frontě, a tak s francouzským oficiálním posláním souhlasil. V tomto okamžiku se však dostal do kontroverze s Benešem a Štefánikem, kteří sice také chtěli dobrovolníky z bývalých ruských zajatců na západní frontě, ale jako samostatnou československou armádu. Poté, co se Benešovi nepodařilo zastavit Dürichův odjezd do Ruska, prosadil u francouzského vojenského velení samostatnou Štefánikovu misi do Ruska, a to s následujícím pověřením: „Rekrutovati pod vedením generála Janina a v dohodě s ruskými úřady mezi válečnými zajatci rakouskými českého původu dobrovolníky, kteří by chtěli sloužiti ve Francii ať v řadách kontingentů ruských, ať ve zvláštních jednotkách, které by bylo organisovati po dohodě s vládami francouzskou a ruskou.“ Na první pohled je vidět, že cíle obou delegátů směřujících do Ruska se příliš nelišily.

Výrazně se však lišilo přijetí, kterého se nejprve Josefu Dürichovi, a poté Milanu Rastislavu Šte­fánikovi v Rusku dostalo. Zatímco místopředseda Dürich byl počátkem července uvítán v Petrohradě jako uznávaný politický představitel českého národa, nižší důstojník francouzského letectva Štefánik se mohl ve své činnosti opřít jen o představitele Francouzské vojenské mise v ruském Hlavním stanu. Ještě během července byl Dürich přijat ruským ministrem zahraničí Sergejem Dmitrijevičem Sazonovem, a poté také ruským premiérem Borisem Vladimirovičem Stürmerem (Štjurměrem), jemuž předal memorandum o české otázce, vycházející ovšem z domácích politických představ počátku roku 1915. Pro ruské předsta­vitele však byl Dürich ideálním partnerem k jednání, neboť bez výhrad uzná­val a prosazoval ruskou do­minaci v české zahraniční akci. V polovině srpna 1916 přijal Düricha soukromé audienci car Nikolaj II., následovalo oficiální jednání s náčelníkem štábu Hlavního stanu vrchního velitele, geněralem ot infantěrii Michailem Vasiljevičem Alexejevem. Ten zpočátku striktně odmítl možnost přepravy českých dobrovol­níků do Francie, vůči vytvoření československých jednotek v rámci ruské armády ale námitky neměl. Požadoval však, aby Dürich převzal politické vedení v Rusku a výstavba jednotek měla být svěřena vojen­ským odborníkům. Nakonec Alexejev souhlasil i s vysláním malého kontingentu dobrovolníků do Francie, a to více z politických než vojenských důvodů. Během šesti týdnů se tak místopředsedovi Československé národní rady podařilo získat od nejvyšších ruských politických a vojenských představitelů příslib, umož­ňující v nikoli malé míře splnit všechny úkoly, které před něho postavilo jak československé exilové vele­ní, tak francouzská vláda. Zároveň si však Dürich uvědomil, že praktická realizace těchto příslibů bude možná pouze při naprosté spolupráci představitelů československé zahraniční akce s ruskou vládou. Po­chopil také, že ruská vláda nebude ochotna tolerovat představitele této akce mimo ruské území. S tímto programem přijel začátkem srpna do Kyjeva, kde byl velmi nadšeně přivítán zvláště dobrovolníky z řad zajatců a důstojníky Československé střelecké brigády, mnohem chladněji však představiteli Svazu česko­slovenských spolků na Rusi. Po nich požadoval bezvýhradné podřízení svému vedení jako představiteli české domácí politické scény. I když se mu bezvýhradného podřízení všech zástupců ruských krajanů do­sáhnout nepodařilo, přesto se stal jednoznačně vůdčí osobností československého živlu v Rusku, což pod­porovaly i ruské politické kruhy.

Není divu, že v tomto prostředí neměla Štefánikova mise prakticky žádný úspěch a plán na odeslání většiny československých dobrovolníků do Francie nenašel podporu. Generál Alexejev jej seznámil s výsledkem svého jednání s Dürichem a zdůraznil nutnost jednotného politického vedení československé akce v Rusku, bez níž by byla výstavba vojenských jednotek nemožná. Právě Alexejevovy požadavky na jednotu československé akce umožnily Štefánikovi získat jediný úspěch během svého prvního působení na ruské půdě. Po svém příjezdu do Kyjeva za Dürichem dosáhl za cenu mnoha kompromisů schválení dohody o jednotném postupu zahraniční akce pod vedením Československé národní rady v Paříži. Tento tzv. kyjevský zápis se fakticky stal velkým Dürichovým vítězstvím, neboť jej stavěl – jako místopředsedu Československé národní rady – do čela politické a vojenské akce v Rusku. Zároveň však přinášel šanci na výstavbu dobrovolnických vojenských jednotek z řad zajatců v Rusku a navíc sjednocoval veškerou československou zahraniční akci pod vedením dvou členů pařížské národní rady, poslanců Tomáše Garrigue Masaryka a Josefa Düricha. Poté Štefánik odjel do Rumunska, kde se snažil získat dobrovolníky z řad českých a slovenských zajatců rumunské armády, v čemž jej podporovali francouzští vojenští představitelé v Rusku i Rumunsku, generálové Pierre Thiebaut Charles Maurice Janin a Henry Maurice Berthelot.

Ve srovnání s Dürichovým (a nakonec i Štefánikovým) politickým úspěchem v Rusku a Rumunsku zůstaly ve stínu všechny další akce Československé národní rady až do samého konce roku 1916. Ty probíhaly pouze na poli propagandistickém – v Paříži se podařilo stabilizovat redakce a vydávání tiskových orgánů národní rady, revue La Nation Tchèque (redaktor Edvard Beneš) a čtrnáctidenníku Československá samostatnost (redaktor Lev Sychrava). Od října 1916 pak v Londýně začala vycházet nová politická revue, zabývající se řešením národnostních a politických otázek střední a jihovýchodní Evropy, s názvem The New Europe. Jejím redaktorem se stal oxfordský profesor, historik a slavista Robert William Seton-Watson, stálým přispěvatelem revue byl Tomáš Garrigue Masaryk. V žádné z jiných dohodových zemí však českosloven­ská zahraniční akce do jara 1917 nezískala takovou podporu státních orgánů jako v létě a na podzim 1916 v Rusku. Samozřejmě, že tato podpora nebyla vedena entuziasmem ruské vlády, ale byla podmíněna řadou politických požadavků a omezení.

Určitých úspěchů se podařilo dosáhnout také v otázce zajatců. Poté, co část srbských zajatců, která přežila albánský pochod smrti a deportaci do italských zajateckých táborů, byla na žádost srbské vlády přemístěna do Francie, podařilo se Československé národní radě navázat kontakt s českými a sporadicky také se slovenskými zajatci. Počátkem října 1916 byl rozhodnutím francouzské vlády zaveden pro zajatce českého (československého) původu zvláštní režim, umožňující jim různá přilepšení. Krátce nato vznikl u pařížského sekretariátu národní rady zvláštní zajatecký odbor v čele s Aloisem Kudrnáčem, který zajatce finančně podporoval a zároveň mezi nimi prováděl agitaci. Obdobnou instituci se podařilo vytvořit v Římě pod označením Tisková kancelář (Ufficio di Stampa) v čele s Ing. Karlem Veselým. Finanční krytí její činnosti zabezpečil emisar ruské rozvědky a bývalý důstojník České družiny, JUDr. Karel Vaněk, podle vlastních slov „z přebytků mé ruské dotace“. Činnost Tiskové kanceláře posílila živelně vznikající hnutí mezi zajatci českého původu a zároveň zahájila československou propagandu na italské politické scéně.
 

Rozkol v politickém vedení odboje

Podle tzv. Kyjevského zápisu se řídící institucí zahraničního odboje stala Československá národní rada, které náleželo řešení všech politických a vojenských otázek, přičemž výslovně byla zmíněna odpovědnost národní rady za řešení zajatecké otázky. V užitých termínech se odrážela Štefánikova představa „politicky nedílného a svobodného československého národa … pod záštitou a ochranou Čtyřdohody“. Na druhé straně šlo o kompromis, s nímž byl spokojen jen málokdo. Náčelník Francouzské vojenské mise při ruském Hlavním stanu vrchního velení generál Janin  byl nespokojen se skutečností, že Francie (jako sídlo Československé národní rady) je uváděna pouze jako jedna ze čtyř dohodových zemí, nikoli jako nejdůležitější garant československé akce. Rozhodně se proti kyjevskému zápisu a jeho čechoslovakistickým formulacím postavilo vedení Slovenské ligy ve Spojených státech amerických, jakoukoli spolupráci odmítl Rusko-slovenský spolok pamäti Ludovíta Štúra. Nespokojen byl sám Štefánik, který se ihned po podpisu dohody snažil o snížení Dürichova vlivu v Rusku (odstranění Dürichova vojenského pobočníka Ivana Štafla, pomluvy ohledně původu Dürichových financí). Zásadního zpochybnění se kyjevskému zápisu dostalo od ruské vlády, která zcela striktně – a oprávněně – odmítla jakoukoli československou akci, která by byla řízena ze zahraničí (tedy Československou národní radou), jako narušení státní suverenity.

Josef Dürich se tak počátkem podzimu 1916 dostal do téměř neřešitelné situace. Buď mohl trvat na svém členství v Československé národní radě, čímž by ztratil podporu ruské vlády a celá českosloven­ská akce v Rusku by byla zastavena, nebo se mohl podřídit ruské vládě a využít její blahovůle k organi­zování Ruskem řízeného zahraničního odboje, čímž by se dostal do rozporu s Masarykem a jeho akcí. Podle vlastních pamětí Dürich toto dilema konzultoval se Štefánikem, jenž měl údajně souhlasit s jeho podřízením ruské vládě, přičemž mu prý slíbil, že jeho odmítnutí ze strany Československé národní rady bude pouze pro forma. V každém případě se ale Josef Dürich rozhodl pro plné podřízení ruské vládě, aby zachoval původní plán – vytvoření silných vojenských jednotek v Rusku z řad dobrovol­níků, bývalých zajatců. Jeho prvním krokem se stalo vypovězení kyjevského zápisu v říjnu 1916.

Dürichův postup vyvolal v českém hnutí v Rusku chaos a nejistotu. Naplno propukly všechny bývalé spory mezi jednotlivými organizacemi Svazu československých spolků, rozkol nastal ve Svazu spolupracovníků a nevyhnul se ani vojenským jednotkám Československé střelecké brigády, pokud nebyly nasazeny na frontě, ale nacházely se na odpočinku u svých plukovních velitelství. Intriky mezi jednotlivými skupinami dostoupily takového stupně, že podle slov pamětníka „nikdo nevěřil nikomu“. Ruská vláda, znechucena těmito střety – které ovšem pomohla vyvolat – se rozhodla k zásadnímu kroku. Všechny české organizace se měly spojit pod Dürichovým vedením, jinak jim hrozilo rozpuštění a zabavení jejich prostředků.

Počátkem prosince 1916 vytvořili Dürichovi spolupracovníci, PhDr. Vítězslav Štěpánek a Vilém (Viluš) Crkal, s finanční podporou ruské vlády v Petrohradě Česko-slovenský tiskový úřad, který okamžitě zahájil prodürichovskou kampaň. Vrcholným orgánem nové československé akce v Rusku měla být třináctičlenná Národní rada československá na Rusi. Jejím předsedou se měl stát Josef Dürich jako osoba, mající národní mandát (zvolen poslancem, do zahraničí vyslán Maffií). Šest členů rady měl jmenovat sám Dürich (měli zastupovat národ doma), dalších šest členů, zastupujících krajany, měla delegovat Správa československých spolků na Rusi. Podřízenost ruské vládě byla dána podmínkou, že všechny členy rady musí schválit ruské ministerstvo vnitra. Nová instituce se měla stát vrcholným orgánem československého odboje v Rusku a musela být zcela nezávislá na zahraničních institucích, tedy na Československé národní radě v Paříži. Finanční krytí měla zajistit ruská vláda. Vzhledem ke skutečnosti, že existence této instituce měla umožnit výstavbu vojenských jednotek, během prosince 1916 její vytvoření podpořilo vedení Svazu československých spolků na Rusi, většina zajateckých organizací, a také politizující důstojníci Československé střelecké brigády. V důsledné opozici zůstala pouze petrohradská skupina krajanů a její tiskový orgán Čechoslovák, odmítající Dürichovu akci jako rozkol politického vedení odboje.

Národní rada československá na Rusi vznikla koncem ledna 1917 po schválení ruskou vládou, jež jí přiznala značný finanční příspěvek. Do čela rady byl postaven Josef Dürich, který zároveň jmenoval šest jejích členů – geněral-majora Jaroslava Červinku, poručika Vojtěcha Vladimíra Klecandu, Svatopluka Koníčka-Horského, Ing. Františka Krále, Otakara Šmitta a Věnceslava Švihovského. Vedení Svazu československých spolků na Rusi sice protestovalo proti nedemokratickému jmenování šesti členů, ale své zástupce (až na petrohradskou skupinu, které byla nabízena dvě místa) do rady delegovalo. S výhradami se za radu postavil také Rusko-slovenský spolok pamäti Ludovíta Štúra, na její straně stál důstojnický sbor Československé střelecké brigády i většina zajateckých organizací. Vznik národní rady, chápaný ruskými vojenskými kruhy jako dosažení souladu v hnutí, umožnil zahájení příprav na vytvoření dobrovolnických vojenských jednotek z řad zajatců.

Zcela zásadně proti Národní radě československé na Rusi stála Československá národní rada, a to hlavně její generální tajemník Edvard Beneš. Předseda Československé národní rady Tomáš G. Masaryk se zpočátku proti Josefu Dürichovi výrazněji neangažoval, ovšem pouze do okamžiku, než se od Štefánika dozvěděl o financování z ruských zdrojů, na což upozorňovala také rakousko-uherská propaganda. Masaryk se od počátku odbojové akce velmi přimlouval za ekonomickou nezávislost hnutí, což mu umožňovala štědrá finanční podpora amerických krajanů (své placené místo profesora v Oxfordu za finanční podporu odboje nepovažoval). Jak však již bylo uvedeno, prvotní akce Československé národní rady v Itálii byla zprostředkovaně financována ruskou tajnou službou, což nijak nekorespondovalo s absolutním odmítáním Dürichovy akce kvůli jejímu financování ruskou vládou. Šlo tedy spíše o míru obratnosti v zastření původu peněz, než o zásadový postoj. Na váze tomuto závěru dodává dodnes zcela nerozkrytá podpora, kterou Masarykovým stoupencům poskytovaly americká a britská tajná služba.

Na základě důkazů o ruském financování Národní rady československé na Rusi zahájil během února 1918 Milan Rastislav Štefánik, jenž se do Ruska vrátil z dosti úspěšné mise v Rumunsku, rozsáhlou a v prostředcích velmi nevybíravou kampaň proti Josefu Dürichovi. Štefánik dokonce rozšířil informaci, že Dürich byl vyloučen z Československé národní rady, v čemž jej krátce nato podpořil z Paříže i Beneš. Pravděpodobně si nikdo neuvědomil paradox celé situace – na základě rozhodnutí delegáta a generálního tajemníka rady, tedy výkonných pracovníků, byl z instituce vyloučen její zakládající člen a místopředseda, mající navíc mandát českého politického představitele z demokratických voleb. Přes všechny tyto akce však ruská vláda od svých rozhodnutí o spolupráci s Josefem Dürichem neustoupila a podporu mu vyjádřilo také vedení Svazu československých spolků na Rusi.

K rozhodnutí o budoucnosti československého zahraničního odboje však zásadním způsobem přispěla ruská březnová revoluce. I když nová ruská vláda knížete Georgije Jevgeňjeviče Lvova (první prozatímní vláda) se proti Národní radě československé na Rusi jednoznačně nepostavila, pod vlivem svého ministra zahraničí Pavla Nikolajeviče Miljukova rozhodla o povolání svého druhu arbitra, který měl chaos v československé politické akci napravit. Tímto arbitrem se stal starý Miljukovův přítel, Tomáš Garrigue Masaryk, jenž od něho obdržel pozvání na cestu do Ruska.

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více