Kapitoly z dějin československého vojenství (1914 - 1992) 2.

Autor: Jiří Fidler 🕔︎︎ 👁︎ 34.468

Ochromení veřejného a společenského života

Vyhlášení války Srbsku zcela ochromilo politický i veřejný život v Rakousko-Uhersku. Již 25. července 1914 byla uzavřena Říšská rada, následovalo uzavření zemských sněmů, a stát byl řízen za po­moci nouzových nařízení podle §14 říšského zákona. Ministerstvo vnitra 18. září 1914 vyhlásilo, že po­slanci nepožívají po dobu války imunity, kromě členů komise pro kontrolu státního dluhu (za Čechy mla­dočeský poslanec Jindřich Gregor Maštálka). V okamžiku uzavření Říšské rady byla též suspendována všeobecná práva občanů: svoboda osoby, domova, slova, veřejného projevu, tisku, shromažďování a spol­čování, cestování. Pouze do února 1915 bylo jenom v Čechách zastaveno vydávání 46 časopisů a pozasta­vena činnost 32 spolků a korporací. Skončila nedotknutelnost listovních a telegrafních zásilek, byly též odposlouchávány telefonické hovory. V Předlitavsku byly zastaveny porotní soudy a osoby, které se do­pustily trestních činů proti státu, podléhaly nově vojenské trestní pravomoci. Tisk se dostal pod pre­ven­tivní cenzuru a většinu zpráv získával od Válečného dohlédacího úřadu (Kriegsüberwachungsamt), mimo to bylo zakázáno zveřejňování neoficiálních vojenských zpráv.

Veřejný život v českých zemích ale ochromila hlavně mobilizace a povolání značné části mužské populace do vojska. Původní částečná mobilizace osmi sborů z 26. července 1914 byla o pět dní později proměněna na mobilizaci všeobecnou, týkající se ročníků 1877 až 1892. Během srpna 1914 však byla do zbraně povolána také tzv. druhá výzva (muži ročníků 1872 až 1876) a navíc na jaře odvedení nováčci. Tak bylo počátkem září 1914 do vojska odvedeno již 22 ročníků, ovšem požadavky vojenské správy na další odvody neustával. Na podzim 1914 byly zavedeny mimořádné odvody (tzv. domobranecké prohlídky), jež se během války týkaly veškerého mužského obyvatelstva, celkem 36 ročníků z let 1865 až 1900. Zároveň s mobilizací byly prováděny rekvizice koňských potahů a povozů, v říjnu 1914 došlo k prvním rekvizicím potravin. Překotný růst cen životních potřeb se snažila vláda aspoň pozastavit zavedením maximálních cen již v prosinci 1914 a postupným zaváděním dalších prvků válečného hospodářství.

Reklama

Od počátku války se česká společnost dostala do vleku událostí. Politická reprezentace zcela pře­stala ovlivňovat postup mocenských orgánů, neboť předlitavská vláda Karla hraběte von Strüghka vládla, na rozdíl od všech ostatních válčících zemí, bez parlamentu. Navíc se ke stále širším pravomocím dostávalo armádní velení v čele s hlavním velitelem rakousko-uherské armády arcivévodou Bedřichem a náčelní­kem Generálního štábu Franzem Conradem von Hötzendorfem. Armádní velitelství sídlilo v Těšíně a do vnitřní politiky monarchie zasahovalo jak za pomoci vojenského soudnictví, tak přímo vy­hlašováním válečného pásma v hlubokém týlu, později pak nucenou mobilizací dělnictva v podnicích zbrojního průmyslu a jejich převedením pod vojenskou jurisdikci.

Česká společnost byla těsně před vypuknutím světové války rusofilská, nikoli však převážně an­timilitaristická. Ještě 5. srpna 1914 podala deputace 166 českých okresních zastupitelství na místodržitel­ství ujištění o naprosté loajálnosti, adresované přímo císaři, další vývoj však pokračoval spíše v opačném duchu. Převedení značné části českých vojenských jednotek na ruskou frontu a následné obrovské ztráty v bojích radikalizovaly jak českou společnost, tak odcházející pochodové prapory jednotlivých českých pluků, takže policejní a vojenské zprávy o české nespolehlivosti se množily. Radikalizaci podněcovaly také různé „manifesty“, většinou vznikající přímo v Čechách a na Moravě podle vzoru původního ruského manifestu velkoknížete Nikolaje Nikolajeviče. Následovala ostrá policejní a vojenská perzekuce, která přinesla jen do konce roku 1914 přes 800 zatčení. Hlavní vojenské velitelství si začalo všímat nálad v českých jednotkách a údajné panslavistické hnutí v českých plucích se stalo vítaným zdůvodněním ne­úspěchů na ruské frontě. Zajetí částí nečeských pluků byla hodnocena jako nehody (např. zajetí většiny jednotek od Kaiserjägerregiment Nr. 2 v září 1914), obdobné neúspěchy českých pluků byly považovány za velezradu, což vyvrcholilo rozpuštěním pražského Infanterieregiment Nr. 28 v dubnu 1915. Nepopira­telným faktem zůstává menší výkonnost českých jednotek na ruské frontě, vzhledem ke skutečnosti, že na ostatních frontách (zvláště od léta 1915 na frontě italské) patřily české jednotky k nejvýše oceňovaným, nebyly za případným selháním na ruské frontě antimilitaristické projevy, ale – mimo zjevnou rusofilii, která však od léta 1915 rychle ustupovala – také nekompetentnost vyšších velitelství a hlavně malé zkuše­nosti v zásobování vojsk v extrémních podmínkách. Právě faktické zhroucení zásobování rakousko-uher­ské armády v Karpatech v zimě 1914/15 přivodilo největší ztráty, jež však postihly všechny vojenské jednotky bez ohledu na původ.

Možnost ospravedlnění vojenských neúspěchů špatnými výkony českých pluků však využilo hlavní velitelství v absolutní míře. Od konce podzimu 1914 se v celé monarchii začal objevovat masivně šířený předpoklad nespolehlivosti českého obyvatelstva a českého vojáka zvláště. Na tato klišé z hlavního velitelství navázala masivní propaganda, živená především z řad německé a maďarské politické reprezen­tace. Rakouští Němci z Předlitavska se snažili využitím fám o nespolehlivosti českého obyvatel­stva obno­vit vlastní hegemonii v zemi, o kterou začali v politických bojích předválečného období po­stupně přichá­zet. Němečtí politici v tomto okamžiku získali cenného spojence v armádním velení, které se snažilo pro­sadit v českých zemích vojenskou diktaturu. Během krátké doby byly zmařeny všechny výdobytky české politiky na jazykovém poli, vnitřním úředním jazykem se opět stala pouze němčina. Vojenské velení si získalo velký vliv při kontrole vnitřní situace na Moravě, kde se místodržitel Oktavián svobodný pán von Bleyben stal poslušným vykonavatelem vojenských direktiv. Naproti tomu v Čechách dokázal místodrži­tel František kníže Thun tlaku vojenských kruhů odolávat až do konce března 1915, kdy byl přes námitky premiéra von Strügkha odvolán a nahrazen povolnějším Maxmiliánem hrabětem Coudenhovem.

Změna českého místodržitele však byla posledním úspěchem, jehož hlavní vojenské velitelství ve vnitřní politice monarchie dosáhlo. Krátce nato se dostal náčelník Generálního štábu Franz Conrad von Hötzen­dorf do ostrého sporu s uherským premiérem Istvánem hrabětem Tiszou, na něhož vykonával obdobný tlak s požadavky militarizace uherské státní správy. V tomto případě však vojenské velení velmi tvrdě narazilo na odpor, který nakonec nebylo schopno překonat a muselo se svých požadavků vzdát. Zjevný neúspěch vojáků na uherské půdě pak povzbudil civilní správu i v Předlitavsku, vojenské úspěchy Ústřed­ních mocností na východní frontě v létě a na podzim 1915 navíc vyvolaly deziluzi z rusofilství v českém obyvatelstvu. Situace v českých zemích se proto od konce roku 1916 postupně vracela k „normálu“, ob­vyklému v ostatních zemích monarchie. Výrazně se zhoršující ekonomická situace celého Předlitavska, daná zvláště nedostatkem potravin, pak v krátké době srovnala problémy obyvatelstva jednotlivých zemí na téměř stejnou úroveň. Původní rusofilství českého obyvatelstva postupně odeznívalo přibližně stejným tempem, jako u se např. u německého obyvatelstva s prodlužováním války vytrácelo původní nadšení. Prudké zhoršení sociální situace značné části obyvatelstva Předlitavska vyvolalo růst protiválečných ná­lad, projevující se u nižších sociálních vrstev bez ohledu na národnost.
 

Český prorakouský aktivismus

Mimo úzkou skupinu politiků Strany státoprávně pokrokové, kteří již před vypuknutím války pro­hlásili nutnost rozbití Rakousko-Uherska, drtivá většina českých politiků stavěla své další představy na zachování původní monarchie a lišila se od sebe pouze mírou prorakouského aktivismu. Významnou úlohu v těchto původních názorech hrála skutečnost, že české obyvatelstvo nebylo nijak srbofilské. Ovšem vstup Ruska do války na srbské straně a tradiční česká rusofilie začaly od srpna 1914 velmi rychle nahlo­dávat původní vcelku loajální společenskou hladinu. Navíc šovinistická protislovanská vystoupení říško­německých i rakouskoněmeckých a maďarských politiků z léta 1914 začala ve slovanském obyvatelstvu Rakousko-Uherska (které zde mělo většinu) vzbuzovat obavy z vítězství Ústředních mocností ve válce. Tyto obavy o další osud vzájemných vztahů jednotlivých národů monarchie vyjadřovali hlavně čeští poli­tici, vcelku úspěšně bojující již po tři generace o národnostní rovnost. Velmi tvrdé vojenské zásahy do politických svobod, tak úporně v minulosti vybojovaných, evokovaly obavy o další národní vývoj a česká politická scéna začala pomalu hledat alternativy dalšího politického působení mimo rámec monarchie.

Koncem léta 1914 se tak česká politika rozdělila do několika skupin, jejichž odlišujícím znakem se stala míra prorakouského aktivismu. Bezvýhradnou podporu obdržela monarchie mezi politickými představiteli české šlechty a politiky katolických stran, pro něž byla monarchie zárukou pevného posta­vení katolické církve v zemi, naproti tomu představovaly Rusko a Srbsko mocenské zaštítění rozpínajícího se pravoslaví. Jejich názor byl fakticky potvrzen oficiálními vyhlášeními ruských manifestů o osvobození pravoslavných slovanských národů z německého a maďarského područí. Úplná politická loajalita měla ukázat na státotvornost české společnosti a přinést po vítězném skončení války své plody ve spravedlivěj­ším uspořádání státu a posílení českých práv. Neštěstím pro tuto koncepci se však stala skutečnost, že vojenské vedení monarchie nedůvěřovalo Čechům jako celku, obviňovalo je z rusofilie a snažilo se proces národního vyrovnání mezi Čechy a Němci zvrátit. Zcela loajální politika této politické skupiny se tak stále více dostávala do slepé uličky a neexistovalo pro ni přijatelné politické řešení.

Na zcela opačném pólu stála zpočátku pouze skupinka politiků Strany státoprávně pokrokové, ale během podzimu byla posílena ve svém protirakouském postoji dvěma nejvýznamnějšími českými politiky té doby, Karlem Kramářem a Tomášem G. Masarykem. Kramář i Masaryk si velmi rychle uvědomili, že právě rozpoutaná válka je v daných nepřátelských koalicích pro českou politiku tou nejhorší alterantivou, které se však nelze vyhnout, a proto je nutné ji řešit. Zatímco Karel Kramář a s ním spojený Alois Rašín se plně zaměřili na ruskou variantu – po rozbití Rakousko-Uherska vznikne velká česká monarchie (Čechy, Morava, Slezsko, Horní Uhry, Lužice, část Horních a Dolních Rakous) pod vládou člena ruské romanov­ské dynastie, přičemž tento stát bude úzce spjat s Ruskem. Naproti tomu Tomáš G. Masaryk se nebyl ochoten vázat jen na Rusko a řešení české budoucnosti viděl sice ve vyčlenění z původní monarchie, ovšem nikoli v pouhém včlenění do Ruska. Oba politici spolu se svými příznivci se však těmito předsta­vami radikálně vyčleňovali z české politiky a od aktivismu fakticky přešli přímo k odboji.

Reklama

Velmi blízko k loajalistům měla sociální demokracie, která konflikt nazírala prizmatem třídního boje a odmítala byť jen podpořit kteroukoli ze stran „kapitalistického imperialismu“, přičemž tvrdila, že pro dělnickou třídu je lhostejné, která z válčících stran zvítězí. Sociální demokraté z ekonomických dů­vodů naprosto odmítali vyčlenění českých zemí z Rakousko-Uherska, na druhé straně však požadovali zrušení dualismu a plnou federalizaci monarchie. Odmítali jakoukoli rezistenci vůči monarchii také z toho důvodu, že pro dohodové mocnosti nebylo rozbití Rakousko-Uherska na pořadu dne.

Převažující část české politické scény se postavila za aktivistickou a pasivně vyčkávající politiku, přičemž se snažila držet si možnost případného přiklonění ke kterémukoli z obou východisek, jak k setrvání v rámci Rakousko-Uherska (za což by požadovali výraznou proměnu státoprávního uspořádání ve prospěch národní rovnosti), tak případně k vyčlenění českých zemí z Rakousko-Uherska a jejich pro­měně ve více či méně samostatný stát. nejlépe se v této vyčkávací politice orientovali agrárníci, kteří sice na jedné straně projevovali určitou míru loajality, na straně druhé však vyslali do zahraničí jednoho ze svých politiků k spoluorganizování zahraniční protirakouské rezistence.

Snahy rakousko-uherského vojenského velení o prosazení vojenské diktatury v Čechách a na Mo­ravě, které kulminovaly v létě a na podzim 1915, nutily představitele českých politických stran k rozšíření spolupráce, aby byly schopny tomuto nebezpečí čelit. Od září 1915 proto jednali představitelé několika politických stran (mladočeši, staročeši, agrárníci, sociální demokraté) o volném spojení, přičemž základ­ním impulsem jim bylo právě nebezpečí vojenské diktatury, o pokračování spolupráce a společném po­stupu ve všech otázkách se neuvažovalo. Velkým kladem těchto jednání byla skutečnost, že se jich účast­nili zástupci sociální demokracie, kteří v předválečném období jakoukoli spolupráci s českými politickými stranami odmítali. Během října 1915 se dokázali dohodnout na společném postupu v některých otázkách do té doby zcela protikladné strany, jakými byli agrárníci a sociální demokraté (šlo hlavně o otázky záso­bovací). Mnohem užší spolupráce však byla navázána mezi dalšími stranami. Společná dohoda staroče­chů, mladočechů, realistů a národních socialistů byla nakonec formulována 31. ledna 1916, jejími autory byli pokrokář František Drtina, mladočech František Fiedler a Přemysl Šámal, jenž zde působil jako „kontrola“ za odbojovou organizaci, aby při formulování programu nebyly poškozeny zájmy zahraničního exilu. Lednová dohoda byla do března 1916 schválena představiteli zainteresovaných stran a 21. března fakticky došlo k jejich sloučení do nové „národní“ strany v čele se staročechem Karlem Mattušem. Strana nebyla zatím ochotna publikovat svůj program, který vycházel z udržení statu quo ante bellum, tedy i ze zachování dualismu. Pro programovou nečitelnost nové strany se však k ní zdrženlivě postavila sociální demokracie, spolupráci odmítly také moravské politické strany. Předseda nového seskupení Karel Mattuš se v květnu 1916 pokusil o proklamaci stranického programu, jenž však byl zaměřen plně aktivisticky, aby uchránil české obyvatelstvo od další vlny perzekuce. Proti tomu se však postavili členové předsednictva za realisty a národní socialisty, kteří oznámili, že publikování takového programu znamená jejich okamžitý odchod. Na jejich stranu se nakonec postavili také mladočeši, takže pokus o sjednocení části sil do jediné „národní“ strany po dvou měsících ztroskotal.

Jediným výsledkem této první sjednocovací akce české politiky zůstala úzká spolupráce tiskových orgánů tří největších českých politických stran, Venkova, Práva lidu a Národních listů, které následně prezentovaly jednotnou českou politickou linii, reprezentovanou dohodou mezi Antonínem Švehlou, Bo­humírem Šmeralem a Zdeňkem Tobolkou. Pro obnovení užší spolupráce představitelů české politiky však bylo třeba výraznějšího impulsu zvláště v okamžiku, kdy hrozba vojenské diktatury počátkem roku 1916 pominula. Tímto impulsem se nakonec stalo řešení polské otázky politickými představiteli Ústředních mocností v průběhu roku 1916.
 

Domácí politický odboj

Hned na počátku války se na české politické scéně vytvořil zárodek pozdějšího politického odboje – mezi mladočechy vznikla při redakci Národních listů Kramářova skupina orientovaná na Rusko, v rámci státoprávních pokrokářů a kolem realistického časopisu Čas skupina Masarykova, obracející se k západní Evropě. Karel Kramář si vybudoval spojení na ruské diplomaty za pomoci redaktora Vladimíra Síse přes Bulharsko, Masarykova skupina vyslala již v září 1914 do Švýcarska redaktora Lva Sychravu, pro získání prvních kontaktů na dohodové státníky se v říjnu 1914 vypravil do Nizozemska sám Masaryk. Obavy ze zatčení vedly Masaryka koncem roku 1914 k rozhodnutí opustit zemi a v lednu 1915 se mu podařilo dostat přes Itálii do Švýcarska. Ještě před odchodem do emigrace si Masaryk získal souhlas hlavních politických představitelů (s výjimkou sociálních demokratů) se svojí akcí a přímo v Praze položil základ konspirační organizaci, tvořené zpočátku Edvardem Benešem, Přemyslem Šámalem a Cyrilem Duškem. Organizace zahájila svoji činnost na přelomu února a března 1915, kdy ji doplnili Alois Rašín, František Soukup, An­tonín Hajn a další. Později pak organizace obdržela označení Tajný výbor Maffie.

Základem činnosti domácího odboje byla zpravodajská činnost. Představitelé Maffie získali široký okruh informátorů ve všech sférách společnosti, přičemž jejich kontakty zasahovaly až do vídeňských ministerstev, kde mezi nejvýznamnější kontakty náležel komorník na ministerstvu vnitra Julius Kovanda. Její organizace dostala v průběhu roku 1915 pevný řád, založený na vysokém stupni konspirace, takže se jí – až na výjimky – podařilo bez větší úhony přečkat v činnosti celou dobu války. Mezi nejvýznamnější autonomní prvky organizace náležela zpravodajská skupina státoprávních pokrokářů sdružená kolem Ja­romíra Malého, zemská organizace Maffie v Brně vedená Arnoštem Heidrichem a koncem léta 1917 vy­tvořená tzv. Vojenská Maffie, která za pomoci sokolstva kontaktovala a zapojila všechny významnější branné spolky, některé skupiny četnictva a část důstojníků v posádkách v Čechách a na Moravě.

Kromě rozsáhlé sítě informátorů měla Maffie pravidelné spojení se zahraničím, za pomoci želez­ni­čářů mezinárodních vlaků byly zprávy dopravovány do neutrální ciziny, kde je přebírali určení pracov­níci zahraničního odboje. Podobným způsobem byly zasílány zprávy ze zahraničí domů, zde se však růz­nými indiskrecemi podařilo rakouské policii některé zprávy zadržet (tzv. knoflíková aféra, zatčení a poz­dější konfirmace zpěvačky Emy Destinové aj.) a následně pak zatknout část domácích spolupracovníků Maffie, její řídící jádro však až do podzimu 1918 nebylo zasaženo. Proměna vedení domácího odboje sice souvisela s nucenou emigrací Edvarda Beneše a zatčením Aloise Rašína, ten však byl zatčen z jiných dů­vodů, než za podíl na řízení odbojové organizace. Po těchto dvou citelných ztrátách byl do čela domácího odboje postaven Pře­mysl Šámal, stojící v čele Ústřední matice školské. Právě tato instituce převzala krytí odbojového ústředí, její sekretariát pod vedením Františka Bělohrádka se proměnil v ústřednu Mafiie.

Získávání informací pro zahraniční odboj (a pro dohodové mocnosti) bylo jednou stranou mince působení domácího odboje, tou druhou se stalo šíření necenzurovaných zpráv ze zahraničí, týkajících se zvláště vývoje situace na frontách a činnosti krajanského a exilového odbojového hnutí. Představitelé zahraničního odboje však předpokládali, že Maffie se stane jejich spojením na českou politickou scénu, že pomocí ní budou českou politiku ovlivňovat a řídit. Tato představa se však nenaplnila. Na přelomu let 1915 a 1916 se sice vedení Maffie podílelo na sjednocování české politické reprezentace, od poloviny roku 1916 však přímých kontaktů odboje a českých politiků výrazně ubylo, a teké se zkomplikovala mož­nost předávání informací se zahraničím. Od léta 1917 až do května 1918 nepřišla z centra zahraničního odboje v Paříži pro Maffii jediná instrukce, takže česká zahraniční i domácí politika postupovaly fakticky nezávisle na sobě, beze všech užších kontaktů. Tato situace zůstala nezměněna až do října 1918. Poža­davky na domácí politiku sice v letních měsících 1918 od zahraničního exilu přišly, byly však již bezna­dějně zastaralé a nemohly rychle se proměňující českou politickou scénu nijak ovlivnit. K setkání předsta­vitelů domácí a zahraniční politiky došlo až v říjnu 1918 v Ženevě, kdy již většina problémů byla vyře­šena, či se právě v Praze řešila, a to opět bez spolupráce se zahraničním odbojem.

Reklama

Tajný výbor Maffie představoval na jedné straně sice význačnou odbojovou organizaci, po většinu války však jeho činnost zůstala daleko za očekáváním zakladatelů. Získané informace předané do zahrani­čí posloužily sice představitelům exilu při zpracování různých memorand o situaci v českých zemích, pro válečné úsilí dohodových zemí však měly spíše marginální charakter. Hlavní úkol Maffie, stálé ovlivňová­ní domácí politické scény ve prospěch exilu, byl plněn jen sporadicky. V kritických okamžicích let 1917 a 1918 došlo k přerušení spojení mezi domácí odbojovou centrálou a exilem, takže zprávy a instrukce do Prahy docházely sporadicky, se značným zpožděním, či vůbec ne. Po celou tuto dobu postupovali předsta­vitelé českých politických stran zcela nezávisle na zahraničním odbojovém centru.
 

Sjednocení české domácí politiky

Rozhodujícím impulsem pro úzkou spolupráci české politické scény se stal vlastoruční list císaře Františka Josefa I. z 5. listopadu 1916, v němž panovník přislíbil pro Halič zvláštní státoprávní postavení v rámci monarchie. V prvé řadě šlo o pokračování propolské politiky Ústředních mocností, navazující na proklamaci německého a rakousko-uherského panovníka o záměru obnovení polského státu, zároveň však faktické vyčlenění Haliče se svazku Předlitavska výrazně proměňovalo poměr obyvatelstva v německý prospěch a minorizovalo tak Čechy a Slovince. Císařské rozhodnutí z listopadu 1916 tak plně nahrávalo požadavkům německých politiků z Předlitavska, nastíněným na jaře 1916 v tzv. Velikonočním programu (Osterbegehrschrift). Němečtí politici navíc žádali, aby provedení těchto státoprávních změn bylo prove­deno ještě před obno­vením parlamentní činnosti v Předlitavsku, tzv. oktrojem, aby tak poslanci Říšské rady byli postaveni před hotovou věc a nemohli ji nijak změnit.

Celá tato připravovaná proměna se odehrávala v období zásadních změn v rámci celého Rakou­sko-Uherska – 21. října byl zastřelen předlitavský ministerský předseda Karl hrabě Stürgkh a 21. listo­padu zemřel po 68 letech vlády císař František Josef I. Novým rakousko-uherským panovníkem se stal císař Karel I., do čela vlády se na přechodnou dobu postavil Ernst von Koerber, vystřídaný v prosinci 1916 čes­kým šlechticem Jindřichem hrabětem Clam-Martinicem, synovcem stejnojmenného českého politika konce 19. století. Na rozdíl od svého strýce však byl nový premiér zásadním odpůrcem české politiky a snažil se o prosazení hlavních zásad Velikonočního programu, tedy o oktroj v otázce vyčlenění Haliče (a Bukoviny) z Předlitavska, a o následné svolání Říšské rady, na němž by již německá strana měla výraznou převahu nad českými, slovinskými (a případně italskými) poslanci.

Obava z minorizace přiměla většinu českých politiků k rychlé dohodě. Iniciativa vzešla od mlado­čechů, rozhodující byla schůzka mladočeského (Zdeněk Tobolka), agrárního (Antonín Švehla) a soci­álně demokratického (Bohumír Šmeral) představitele 11. listopadu, na níž bylo rozhodnuto o se­mknutí většiny českých politických stran, aniž by byly dlouze řešeny programové otázky. Dalším jedná­ním byl pověřen Antonín Švehla, který na základě předběžných dohod dosáhl během jediného týdne sou­hlasu představitelů většiny politických stran. Sjednocení české politické scény bylo vyhlášeno 19. listo­padu 1916 na základě dohody devíti českých politických stran (České strany agrární, České strany křes­ťansko sociální, České strany národně sociální, Českoslovanské sociálně demokratické strany dělnické, Katolické strany národní na Moravě, Křesťansko sociální strany, Lidové strany pokrokové, Národní strany a Národní strany svobo­domyslné). Vznikly dvě politické instituce, Český svaz (sdružující většinu českých poslanců Říšské rady ve Vídni) a Národní výbor (působící v Praze jako prostředník mezi poslanci a stra­nickými sekretariáty). Český svaz byl řízen devítičlenným předsednictvem v čele s agrárníkem Františkem Staň­kem, předsedou Národního výboru se stal staročech Karel Mattuš. Mimo tyto politické struktury však zůstávali radikální představitelé České strany pokrokové a České strany státoprávně pokrokové – vzhle­dem ke svým kontak­tům s Maffií (a tím i s exilem) odmítali aktivizaci české politiky v rámci monarchie, neboť předpokládali, že bude vedena v aktivistickém duchu a tím zpochybní českou zahraniční akci.

Vznik obou politických institucí byl ohlášen tiskovým provoláním "Českému národu!", v němž se na jedné straně uznávaly dynastické zájmy, na druhé straně byl vytyčen požadavek úplné rovnoprávnosti všech národů a nedílnosti království a zemí. Fakticky je tak požadováno zachování statu quo ante bellum ve vnitřním uspořádání monarchie. Nástup nového panovníka, císaře Karla I., hlavně jeho korunovace na uherského krále 30. prosince 1916 v Budapešti, ovšem znamenala novou kapitulaci českého politického programu – účast českých politiků na korunovaci byla de facto znamením českého souhlasu s dualismem a ústupem od státoprávního programu deklarované rovnosti svatoštěpánské a svatováclavské koruny. Až na samé dno pak museli čeští politici sáhnout v lednu 1917, kdy dohodové mocnosti odpověděli na výzvu amerického prezidenta Woodrowa Wilsona ohledně vlastních válečných cílů – mezi jinými zde byl uveden požadavek na „osvobození Čechoslováků“. Představitelé Českého svazu se sice zpočátku chtěli vlastnímu vyjádření vyhnout, na nátlak rakouské vlády však připravili loajalistické stanovisko, které chtěli přednést přímo novému císaři Karlu I. Se svým memorandem se však nedostali dále, než ke společnému rakousko-uherskému ministrovi zahraničí, Otakaru hraběti Czerninovi z Chudenic. Ten však při jednání 30. ledna odmítl předložený dokument jako nedostatečný a nadiktoval českým politikům vlastní prohlášení, s nímž se měli obrátit pouze k němu. Následujícího dne tento dopis schválilo předsednictvo Českého svazu, po­slalo jej hraběti Czerninovi, a ten je nechal publikovat. Českým politikům se za tyto projevy absolutního loajalismu dostalo jen neurčitých příslibů v otázkách audience u císaře a jednání o případném oktroji ústavy. Naštěstí pro zahraniční rezistenci bylo toto prohlášení české absolutní loajality s Rakousko-Uher­skem bráno vládami dohodových zemí jako vynucené, takže výrazněji nepoškodilo snahy exilu, na domácí scéně ale vyvolalo značné rozhořčení.

Přes všechen negativní dopad však prohlášení Českého svazu mělo jeden pozitivní prvek – upo­zornilo na loajalitu českých politiků dvorské kruhy. To umožnilo českým politikům zahájit vysvětlovací kampaň, ve které otevřeně brojili proti připravovanému oktroji, zdůrazňovali právě projevenou loajalitu dynastii a státu, a upozorňovali na negativní ohlas, jenž bude oktrojem ústavy vyvolán v české společ­nosti. Počátkem března 1917 se jim podařilo získat spojence ve skupině slovinských a chorvatských poli­tiků Říšské rady a 7. března uzavřely Český svaz a slovinsko-chorvatský klub poslanců dohodu o společ­ném postupu při řešení problémů spojených se změnami ústavy. Tato dohoda se stala určitým mezníkem v české politice, neboť ukázala na společné zájmy české a jihoslovanské politické scény.

Největší pomoc však přišla českým politikům z Ruska, kde došlo v březnu 1917 ke svržení mo­narchie a nastolení parlamentní demokracie. Příklad Ruska a jeho dynastie se stal mementem v prvé řadě pro císaře a dvůr. Panovníkovým prvořadým zájmem se stalo svolání parlamentu bez jakýchkoli předběž­ných podmínek, neparlamentní oktroj ústavy se stal politicky neúnosným. Císař Karel I. od svého nástupu hledal cesty, jak se co nejrychleji a bez větších problémů vyvázat z války a otěvřený střet s českými a jihoslovanskými politiky v rámci Předlitavska si nemohl dovolit. Na jeho stranu se postavil také ministr zahraničí hrabě Czernin, který nechtěl dát provedením oktrojů a vyvoláním nespokojenosti v části říše záminku k zahraniční protirakouské propagandě. Ministru Czerninovi se nakonec podařilo do poloviny dubna 1917 natolik ovlivnit předlitavského premiéra hraběte Clam-Martinice, že problém oktroje byl na­konec zcela stažen z jednání a 26. dubna 1917 byla svolána Říšská rada bez předběžných opat­ření, poža­dovaných německými politiky.
 

Radikalizace domácí politické scény

Svolání Říšské rady po třech letech její nečinnosti však více potěšilo české politiky, než českou veřejnost. V dobré paměti byly činy předsednictva Českého svazu z prvních měsíců roku 1917 a nikoli malá část české společnosti, zvláště kruhy nějakým způsobem napojené na odboj, se obávala pokračují­cích projevů české loajality, které budou podkopávat propagandistické akce zahraničního odboje. Také v opačných táborech, u německých nacionalistů a zvláště pak ve vojenských kruzích, bylo obnovené jed­nání parlamentu očekáváno s velkými obavami. Vojenské velení bylo výrazně oslabeno přenesením hlav­ního velitelství z Těšína do Badenu u Vídně, odvoláním hlavního velitele Feldmarschalla arcivévody Friedricha v únoru 1917 a odvoláním náčelníka generálního štábu Feldmarschalla Franze Conrada hraběte von Hötzendorf ve stejné době. Pro německé nacionalisty byla nepřijatelnou již skutečnost, že byla Říšská rada svolána dříve, než zde mohli němečtí poslanci získat většinu.

Obavy však také projevovala značná část kulturní elity českého národa, která se obávala pasivity volených zástupců, případně jejich přílišné loajality vůči vládě. Do čela tohoto hnutí se postavil dramaturg a šéf činohry Národního divadla v Praze Jaroslav Kvapil, blízký spolupracovník Maffie, který kolem sebe shromáždil několik českých literátů a vybídl je k zásahu do politického dění. Výsledkem se stal Kvapilem koncipovaný a několika literáty dotvořený manifest, adresovaný „Českému poselstvu na radě říšské“, tedy nikoli Českému svazu, který neuznávali za politického reprezentanta. Manifest podepsal jako první spiso­vatel Alois Jirásek a postupně jej následoval další 221 literát. Základem manifestu byla výzva, aby čeští poslanci, reprezentující v parlamentu český národ, konali v souladu s požadavky tohoto národa. Ač tyto požadavky nebyly plně formulovány, do manifestu se dostaly pojmy, které výrazně překračovaly původní český rámec (např. pojem českoslovanský) a přibližovaly se tak politickým snahám zahraničního odboje. Manifest se nijak nezbýval zahraničně politickou situací a nehledal její řešení, působil však jako mocný impuls k prosazení obrany českých národních zájmů. I když byl původně koncipován jako tajný, pouze pro potřebu poslanců, indiskrecí několika novinářů se stal všeobecně známým a dočkal se téměř obecného souhlasu v české veřejnosti. Z médií jej odmítl akceptovat pouze sociálnědemokratický tisk, odmítnutí se dočkal také od několika českých poslanců panské sněmovny, zvláště od Jaroslava Golla, jenž upíral literátům právo jmenovat se svědomím národa.

Na absolutní většinu poslanců však spisovatelský manifest vysoce zapůsobil, neboť jim ukázal na možný rozpor v názorech mezi občany a jejich volenými zástupci. Výsledkem poslanecké sebereflexe se stalo státoprávní prohlášení při zahájení činnosti Říšské rady 30. května 1917. Státoprávní prohlášení, které přednesl předseda Českého svazu, agrárnický poslanec František Staněk, obsahovalo požadavek „v zájmu říše a dynastie“ zrušit dualismus a proměnit monarchii „ve spolkový stát svobodných a rovnopráv­ných národních států“. V závěru prohlášení byl uveden základní požadavek českých poslanců, „spojení všech kmenů československého národa v demokratický český stát, přičemž nelze opomenouti onoho kmene československého, který žije v souvislém celku s historickou vlastí českou“. Tímto okamžikem se změnilo v české politice téměř vše, původní historické právo bylo nahrazeno právem přirozeným, pojem českoslo­venského národa se dostal do legislativního povědomí Rakousko-Uherska.

O necelý měsíc později se představitelé domácí politické scény mohli téměř oficiálně setkat s ně­kolika aktivisty zahraničního odboje. Ve Stockholmu se totiž koncem června 1917 konala mezinárodní so­cialistická konference, které se (se souhlasem vlády) zúčastnili za českou stranu Bohumír Šmeral, Antonín Němec a Gustav Habrmann. Kromě oficiálních jednání, ve kterých Šmeral nastínil představu řešení české otázky ve shodě se státoprávním prohlášením z 30. května a potvrdil podporu tohoto řešení absolutní větši­nou českého obyvatelstva, došlo k tajnému setkání českých delegátů s vyslanci Odbočky Československé národní rady na Rusi, Bohdanem Pavlů a Prokopem Maxou. Oba vyslanci z Ruska předložili českým po­litikům oficiální plány zahraničního odboje a vyslechli si výklad české domácí politiky, zvláště pak politi­ky Šmeralovy. Obě strany se shodly také v tom, že je třeba pokračovat v nastoupené cestě, přičemž je pro český národ vhodné, aby jeho političtí představitelé zatím stále počítali se všemi možnostmi řešení české (a československé) otázky.

Nástup české politiky po zahájení Říšské rady pokračoval. Již 5. června předložil mladočeský po­slanec Bohuslav Franta návrh změny jednacího řádu, ve kterém požadoval stenografování poslaneckých projevů v té řeči, v níž byly proneseny, nikoli v německém překladu. Při hlasování podpořili české po­slance nejen Slovinci a Chorvati, ale také Poláci, Ukrajinci, Rumuni a Italové, díky čemuž byl „lex Franta“ přijat většinou 203 : 185. Navíc toto hlasování ukázalo, že vláda hraběte Clam-Martinice již nemá ve sněmovně dostatečnou podporu. Premiér se sice necelé tři týdny snažil získat podporu na všech stra­nách, jeho nabídku na vstup do vlády však postupně odmítli Poláci, Češi i Jihoslované, což jej nakonec donutilo k rezignaci. Koncem června 1917 tak v Předlitavsku působila nová vláda, v čele s Ernstem rytí­řem Seidlerem. I když sama sebe proklamovala jako vládu prozatímní, udržela se u moci celý rok.

Jedním z prvních úkolů vlády byla obnova právního státu, těžce zasažená vměšováním vojenských velitelství do soudních rozhodování v prvním roce války. Premiér Seidler přečetl v Říšské radě 2. červen­ce vlastoruční císařův list o udělení všeobecné amnestie pro osoby, odsouzené „civilními nebo vojenskými soudy za následující spáchané trestné činy: velezrada, urážka Veličenstva, urážka členů císařského Domu, rušení veřejného klidu, vzpoury“. Z amnestie byly vyňaty osoby, které před trestem uprchly do zahraničí, přešly k nepříteli nebo se po vypuknutí války nevrátily do vlasti, fakticky se tedy netýkala příslušníků zahraničního odboje, jak politického vedení, tak dobrovolníků vojenských jednotek. Zahrnula však většinu uvězněných českých politiků, takže již 10. července opustili vězení Karel Kramář a Alois Rašín, celkově se amnestie týkala 719 Čechů. Císařovo rozhodnutí bylo vysoce oceněno českými poslanci, naproti tomu němečtí nacionalisté způsobili pozdvižení již při vyhlášení amnestie a v dalších měsících se snažili její dopad neutralizovat opětovným skandalizováním českých vojáků, např. zajatých v bitvě u Zborova. Tento manévr však německým poslancům nevyšel, neboť vojenská vyšetřovací komise jmenované General­oberstem Eduardem svobodným pánem von Böhm-Ermollim, velitelem rakousko-uherské 2. Armee, neshleda­la vojáky českých pluků vinnými na porážce u Zborova.

Návrat čelných českých politiků z vězení zpět do politického života přišel v okamžiku postupného proměňování politické scény. Vzhledem ke skutečnosti, že reálná situace se od předválečného období pronikavě změnila, hledaly také stávající politické strany způsob, jakým na zásadní proměny reagovat. Již v březnu 1917 se pokoušeli představitelé menších a radikálnějších politických stran nalézt platformu pro případné sjednocení, přičemž své názory prezentovali v novém týdeníku Národ. V krátké době však mezi nimi došlo k zásadní diferenciaci – státoprávní pokrokář Viktor Dyk se snažil vytvořit velkou nesocialis­tickou stranu do jejíhož čela se měl postavit Karel Kramář, národní socialista Jiří Stříbrný a mladočech Emil Franke uvažovali o straně socialistické, která by se stala stranou Masarykovou. K definitivnímu roz­dělení těchto proudů došlo na poradách představitelů politických stran v Luhačovicích a Turnově v srpnu 1917. Na druhou schůzku se již nedostavili národní sociálové kromě Václava Klofáče, jenž se však se svým požadavkem na socialistický charakter nové strany dostal do příkrého rozporu s Karlem Kramářem, odmítajícím jakýkoli socialistický proud.

Nesocialisté dosáhli dohody do konce roku 1917 a 9. února 1918 se v Praze na zasedání delegátů spojila Národní strana svobodomyslná, Česká strana státoprávně pokroková, většina České strany pokro­kové a Moravsko-slezská lidová strana (původní Pokroková strana lidu na Moravě, sloučená v lednu 1918 s Lidovou stranou slezskou) do nové politické strany, nazvané prozatím Česká státoprávní demokracie. Předsedou strany se stal Karel Kramář, značná část míst ve výkonném výboru, který měl stranu řídit až do sjezdu, pak připadla mladočechům. Program strany požadoval vytvoření samostatného a demokratického československého státu, postaveného na zásadách osobní, politické a hospodářské svobody s určitými sociálními rysy. Počátkem března 1918 projevila zájem o začlenění také Národní strana, přinášející vý­znamný vklad, nejpopolárnější český deník, Národní Politiku. Začlenění bývalých staročechů se však protáhlo až do října 1918.

Koncem března 1918 se vykrystalizovala situace také u socialistů. Původní Česká strana národně sociální, doplněná o skupiny členů z bývalé České strany pokrokové a část severočeských anarchokomu­nistů, se na svém sjezdu přejmenovala na Československou stranu socialistickou v čele s Václavem Klofáčem a se zcela novým programem, který připravil Emil Franke. Nová strana téměř nenavazovala na svoji národně sociální předchůdkyni, socialistický program již vůbec nezmiňoval české historické právo, naopak, prohlašoval potřebu samostatnosti v duchu práva přirozeného. Stavěla na zásadách společenské rovnosti, uznávala boj mezi utlačovateli a utlačovanými, odmítala však marxistické pojetí tříd jako naprosto nečeský dělící prvek. Prosazovala změnu námezdného poměru v poměr spoluvlastnický, stavěla se za vytvoření silných odborových organizací, požadovala odluku církví od státu a postátnění škol, požadovala přetvoření ozbrojených sil na miličním základě.

Pod vlivem proměn ostatních stran se krystalizovala situace také v sociální demokracii, kde se Bohumír Šmeral vzdal do poloviny října 1917 jak předsednictví strany, tak předsednictví poslaneckého klubu na Říšské radě. Šmeralův pád byl ostatními českými politiky chápán jako odklon od aktivismu a postupný přechod strany na národní pozice, čehož o necelý rok později využila Československá strana socialistická. Naproti tomu žádné větší proměny nepostihly Českou stranu agrární, v níž si dominantní postavení udržel Antonín Švehla.

Přelom let 1917 a 1918 se v českém politickém životě nesl ve znamení svého zjednodušování. Během prvních měsíců roku 1918 se politická scéna značně vyprázdnila a fakticky na ní zůstalo pouze pět stranických subjektů, v pořadí od levice k pravici: sociálně demokratický, socialistický, státoprávně de­mokratický, agrární a katolický, přičemž pouze poslední byl ještě roztříštěn do více politických stran, ale také zde slučovací proces značně pokročil. Z hlediska vztahu k existujícímu státu zůstal na pozicích akti­vismu pouze katolický subjekt, přítěže aktivismu se postupně zbavovali agrárníci a hlavně sociální demo­kraté, plně na požadavku samostatnosti pak stáli státoprávní demokraté a socialisté.
 

Překročení Rubikonu

Proměna české politické scény probíhala na pozadí osudových událostí, které se zdály nasvědčo­vat konečnému vítězství Ústředních mocností. Poslední ruský pokus o útok, tzv. Kerenského ofenzíva, ztroskotal během několika dnů a následná protiofenzíva německých a rakousko-uherských vojsk koncem července 1917 zahnala demoralizovanou ruskou armádu z posledního kousku území Rakousko-Uherska. O měsíc později nedokázala italská armáda ani po jedenácté prolomit rakousko-uherskou obranu na řece Soči (Isonzo) a protiútok vojsk Ústředních mocností u Caporetta způsobil Italům katastrofální porážku, rovnající se téměř vyřazení země z války. Co se nepodařilo na jihozápadní frontě, kde se italská armáda dokázala, za účinné francouzské a britské pomoci, vzchopit a obnovit frontovou linii na řece Piava, umož­nil bolševický převrat v Rusku počátkem listopadu 1917 na frontě východní. Na zasedání Říšské rady oznámil předlitavský premiér Seidler 30. listopadu 1917 nabídku nové ruské vlády, Rady lidových komi­sařů, na zahájení mírových jednání. Ruská vláda nabídla jednání o míru na základě sebeurčovacího práva národů, což ovšem Rakousko-Uhersko odmítlo a samo nastolilo podmínku jednání o mír – nevměšování se do vnitřního uspořádání vyjednávajících států.

Poslanci Českého svazu okamžitě při jednání delegací (a za podpory slovinských a chorvatských poslanců) nastolili 4. prosince požadavek na paritní zastoupení jednotlivých národů monarchie na míro­vých jednáních s Ruskem, přičemž navrhli klíč podle posledního sčítání lidu (12 Němců, 10 Maďarů, 10 Čechoslováků, 7 Jihoslovanů, 5 Poláků, 4 Ukrajinci, 3 Rumuni a 1 Ital). Ministr zahraničí hrabě Czernin však spolu s premiérem Seidlerem tento požadavek odmítli 19. prosince, krátce před vyhlášením parla­mentních vánočních prázdnin. O šest dní později vydal hrabě Czernin prohlášení, v němž vyhlásil přísluš­nost národů bez vlastního státu za vnitřní záležitost každé země, bez možnosti řešení na mezinárodní kon­ferenci. Protest Českého svazu byl odmítnut a neprošlo také okamžité svolání zasedání Říšské rady. Čeští poli­tici se proto rozhodli zveřejnit vlastní prohlášení.

Na den Svatých Tří králů, 6. ledna 1918, byli do Prahy svoláni všichni čeští poslanci Říšské rady, a záro­veň také poslanci rozpuštěného českého sněmu a nesvolávaného sněmu moravského a slezského, kteří se prohlásili, jako volení zástupci, generálním sněmem poslanců z českých zemí. Výsledkem jednání se stala deklarace nazvaná později deklarací tříkrálovou, která navazovala na státoprávní prohlášení z 30. května 1917. Deklarace byla v prvé řadě protestem české politické scény proti odmítnutí její účasti na mírových jednáních s Ruskem, zároveň však byla také vítězstvím českých radikálů. Pouze na jediném místě je zmí­něna existující monarchie, jinak se hovoří pouze o sebeurčovacím právu, které lze naplnit nikoli revizí stávající ústavy, ale obhajobou národních práv na mezinárodních mírových jednáních. Česká domácí poli­tika touto deklarací překročila svůj „Rubikon“ a původně vnitropolitický problém monarchie přenesla na mezinárodní úroveň.

Předlitavská vláda nechala deklaraci okamžitě zabavit, tím ale ještě více podnítila pověsti o jejím významu. Ostré vystoupení proti ní však připravil ministr zahraničí hrabě Czernin, který je pronesl až 2. dubna 1918 ve Vídni. Jeho vystoupení postrádalo diplomatický takt, protože na jedné straně oficiálně přiznalo existenci českých jednotek na straně Dohody a význam vůdce zahraničního odboje Masaryka, na druhé straně přineslo několik urážek českého národa, takže se dočkalo ostrého protestu nejen od předsta­vitelů Českého svazu, ale také od několika českých členů panské sněmovny, kteří se tříkrálového jednání nezúčastnili. O jedenáct dní později se pak v Praze sešli představitelé české politické a kulturní obce a složili národní přísahu, přednesenou Aloisem Jiráskem. Její závěr byl jasnou manifestací čechoslova­kismu, odmítnutím dualismu i historického práva: „Vytrváme, dokud nezvítězíme! Vytrváme, až pozdra­víme samostatnost svého národa! Zdráv buď národe československý!“ Text přísahy se okamžitě šířil po českých zemích, kde se k němu přidávala města, obce, spolky, ale také vojáci na frontě. Přísaha byla ší­řena i v zahraničí, přihlásili se k ní krajané ve Spojených státech amerických, byla přivítána sjezdem Čes­koslovenského vojska na Rusi. Rakousko-uherský ministr zahraničí, jehož netaktností byla vyvolána, se k ní však již vyjádřit nemohl, neboť 14. dubna 1918 byl nucen podat demisi kvůli tzv. Sixtově aféře. Jeho nástupcem se stal maďarský šlechtic István svobodný pán Burian z Rájce, který vůči českým politikům netrpěl animiozitou, ale mnohem tvrději se stavěl za historické právo zemí Koruny svatoštěpánské.

Další masová akce československé vzájemnosti proběhla již v přímém sepětí se zahraničním od­bojem. V únoru 1918 vytvořili představitelé tzv. utlačovaných národů Rakousko-Uherska (Čechoslováků, Italů, Jihoslovanů a Rumunů) ligu, jejímž cílem se stalo manifestování společných zájmů, v prvé řadě rozdělení monarchie. O dva měsíce později, již za účasti Poláků, zorganizovala liga v Římě Kongres utla­čovaných národností Rakousko-Uherska, jehož deklarace byla oficiálně schválena italským premiérem Vittorem Orlandem. Aby bylo prokázáno úzké propojení domácí politické scény s politickým exilem, rozhodli čeští politici narychlo o uspořádání „analogie římského kongresu“, přičemž řízení akce převzal člen Maffie JUDr. Bedřich Štěpánek. Aby nezavdal policii důvod k zásahu, akce byla koncipována jako oslava 50. výročí položení základního kamene k Národnímu divadlu v Praze, díky čemuž vešla do pově­domí jako tzv. divadelní slavnosti. Na první den slavností 16. května 1918 se do Prahy sjeli zástupci té­měř všech národností monarchie mimo Němce a Maďary, největší význam pro československou akci měla účast slovenské delegace, jíž stál v čele básník Pavol Ország-Hviezdoslav. Zúčasnění přijali deklaraci, v níž se mj. uvádělo: „Představitelé národů se sjednotili v jednomyslné vůli učiniti vše, co je v jejich si­lách, aby národové jejich došli v této strašlivé válce svého osvobození a dospěli na základě práva sebeur­čení k svobodnému životu ve vlastních samostatných státech.“ Přes okamžitý zásah cenzury a přes perze­kuci účastníků (zvláště Slováků), byly pražské divadelní slavnosti a vydaná deklarace široce komentovány v zahraničí a přispěly k politickému uznání československého exilu dohodovými vládami.

Poté, co čeští poslanci nastoupili cestu trvalé opozice vůči vládě, musel se premiér Seidler obracet hlavně na Němce a Poláky a za jejich podporu vládě jim činit rozsáhlé ústupky. Jedním z těchto ústupků se v květnu 1918 stalo ministerské rozhodnutí o omezení práv českého místodržitelství a jejich přenesení na nově vytvářené kraje (4 německé, 7 českých, 1 smíšený o dvou národních částech). Toto rozhodnutí postavilo proti vládě i českou šlechtu v panské sněmovně, a to poprvé od vypuknutí války. Krátce nato se proti vládě postavili i polští poslanci, kteří v červenci 1918 přijali návrh Čechů a Jihoslovanů na spolupráci. Předlitavský premiér Seidler se tak ocitl v neřešitelné situaci, neboť definitivně ztratil vládní většinu v Říšské radě a nebyl schopen nechat odhlasovat ani rozpočet, ani nové válečné úvěry. Proto byl nucen 22. července podat demisi a o dva dny později se stal premiérem Max Hussarek svobodný pán von Henlein.

Premiéru Hussarkovi se podařilo ještě naposledy získat většinu v Říšské radě, kde přesvědčil pol­ské poslance o svém protiukrajinském programu. Ihned poté, co dosáhl schválení rozpočtu, odeslal parla­ment na prázdniny a zahájil plnění německých požadavků v Čechách, čímž definitivně sjednotil českou politickou scénu v odporu proti monarchii. Aby se toto ideové sjednocení mohlo přeměnit v jednotnou národní politickou sílu, potřebovalo více než vlastní vymezení vůči jinému politickému programu, potře­bovalo všeobecně uznávanou politickou instituci. Od listopadu 1916 sice existoval jednotný Národní vý­bor, ten však byl vytvořen pro zcela jiné politické požadavky, a pro mnoho českých politiků byl ve své podobě nepřijatelný. Již od léta 1917 však představitel českých agrárníků Antonín Švehla pracoval na jeho reorganizaci, přičemž se do této práce zapojili i zástupci dalších politických stran. První jednání o rekon­strukci Národního výboru proběhla na přelomu srpna a září 1917 v České Třebové, k definitivní dohodě došlo koncem března 1918, s vyhlášením však bylo vyčkáváno na vhodné politické klima.

Příznivý okamžik nastal počátkem července 1918, kdy do českých zemí pronikla zpráva o uznání exilové Československé národní rady v Paříži francouzskou vládou. Dva týdny po tomto uznání vznikl v Praze Národní výbor československý, prezentující se jako vrcholný politický orgán československého národa. Národní výbor československý byl sjednocující institucí českých politických stran, které do něho vyslaly své zástupce podle klíče stanoveného Antonínem Švehlou na základě výsledků voleb do Říšské rady v roce 1911. Znamenal vyvrcholení naprosté dominace politických stran v českém politickém životě, neboť zpočátku vůbec neakceptoval význačné osobnosti veřejného života, stojící mimo politické strany, teprve později byly tyto osobnosti do Národního výboru československého přijímány, ale pouze na zá­kladě konsensu všech politických stran. Při svém vzniku čítal výbor 38 členů (10 sociálních demokratů, 9 agrárníků, 9 státoprávních demokratů, 4 socialisty, 4 katolíky, 1 staročecha a 1 realistu). Předsedou výboru se stal Karel Kramář za státoprávní demokraty, místopředsedy Antonín Švehla za agrárníky a Václav Ja­romír Klofáč za socialisty, tajemníkem pak František Soukup za sociální demokraty. I když počet členů Národního výboru československého byl stanoven přísně podle stranického principu, jeho vedení odpoví­dalo spíše významu osobností na české politické scéně. Výbor byl okamžitě přijat za svého reprezentanta širokou českou veřejností a zároveň se do něho včlenil i domácí politický odboj, reprezentovaný do té doby Tajným výborem Maffie. Jeho hlavním úkolem se stala příprava domácího převratu a vyhlášení československého státu. Ke spolupráci s Československým národním výborem se přihlásila také většina státních zaměstnanců, včetně části českých policejních úředníků, kontaktovalo jej také několik českých armádních důstojníků, zvláště v pražské posádce. Pod vlivem Národního výboru československého se během srpna 1918 vytvořil také obdobný slovinský orgán, Narodni Svet, jehož představitelé úzce spolu­pracovali s Čechy v Říšské radě.

Česká politická scéna se vyprofilovala do odbojového rámce do konce léta 1918, přičemž hlavní úlohu hrály strany označované socialisty za „buržoasní“. Pro socialisty, v minulosti představitele radika­lismu na české politické scéně, byl tento stav nepřijatelný, otevřeně však proti němu vystupovat nemohli. Dlouholetý aktivismus a odmítání národních zájmů ze strany sociální demokracie se staly hlavní překáž­kou spojení českých socialistů se sociálními demokraty, znamenajícího vytvoření dominantní politické síly v českých zemích. Teprve 6. září 1918 došlo k dohodě mezi oběma stranami, znamenající vytvoření tzv. Socialistické rady o 13 členech. Nejvýznamnější akcí Socialistické rady se stala generální stávka 14. října 1918, zahájená jako separátní akce bez vědomí Národního výboru československého. Tato akce sice na jedné straně znemožnila odvážení potravin, surovin a železničního parku z českých zemí, na straně druhé však vzbudila obavy z radikalismu bolševického typu a vyvolala mimořádná vojenská opatření ze strany vlády. Právě obavy z chaosu přispěly k odmítnutí akce jak ze strany značné části obyvatelstva, tak od českého politického vedení. Národní výbor československý si uhájil svoji autoritu mezi českým oby­vatelstvem, neboť svým vystoupením zamezil vojenskému zásahu, a nově si ji získal u státních úřadů, pro něž se stal přijatelnou alternativou proti předpokládaným pokusům o bolševický převrat.

Situace v českých zemích nebyla nijak přízniva krvavým pokusům o převrat bolševického typu. Naprosté ekonomické i vojenské vysílení monarchie bylo zcela zřejmé, jedinou nadějí pro císaře Karla I. bylo okamžité uzavření míru. Již v polovině září 1918 zahájilo Rakousko-Uhersko sondáž mezi dohodo­vými mocnostmi o možnosti uzavření míru. Krátce nato se zhroutila balkánská fronta, Bulharsko nabídlo 25. září příměří a dohodová vojska postupovala bez překážek od Soluně k Bělehradu. Jížní hranice monar­chie se tak ocitla bez vojenského krytí. Když však 5. října opakovala rakousko-uherská diplomacie návrh na mírová jednání, tentokrát adresovaný prezidentu Spojených států amerických Woodrowu Wilsonovi, dostalo se jí 18. října oznámení o faktickém souhlasu USA ohledně rozpadu monarchie. Tzv. Wilsonova nóta oznamovala, že pařížská Československá národní rada již byla uznána většinou dohodových zemí za prozatímní československou vládu, a že práva Čechoslováků nemohou být pominuta. Tímto vyhlášením se zcela minula účelem snaha o federalizaci Předlitavska, prohlášená císařským manifestem 15. října. Jelikož maďarští politici zásadně odmítli narušení jednoty svatoštěpánské koruny, nemohl císař vydat podobný manifest pro Zalitavsko, nebyla jeho snaha z české strany vůbec akceptována. Po zveřejnění Wilsonovy nóty se maďarská politika rozhodla prohlásit nezávislost jednotného Uherska, němečtí poslanci na Říšské radě pak již 22. října 1918 vytvořili zárodek vlastního parlamentu. Proto téhož dne poslanec za agrárníky František Udržal přednesl poslední projev, v němž odmítl všechny federalizační snahy omezené pouze na Předlitavsko, a následně pak čeští poslanci definitivně opustili sněmovnu. O dva dny později, 24. října, podal demisi společný ministr zahraničí Burian, jehož nahradil opět maďarský šlechtic Julius hrabě An­drássy y Csik-Szent-Király. Následujícího dne odstoupila také Hussarkova vláda a císař Karel I. jmenoval poslední předlitavskou vládu v čele s profesorem vídeňské university Dr. Heinrichem Lama­schem. Od­středivým tendencím všech národů monarchie však již nešlo nijak zabránit, neboť do jejich čela se nyní postavili Němci a Maďaři, kteří chtěli rozbitím Rakousko-Uherska vytvořit své vlastní státy.

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více