Kapitoly z dějin československého vojenství (1914 - 1992) 1.

Autor: Jiří Fidler 🕔︎︎ 👁︎ 27.813

Rakousko-Uhersko a česká politická scéna do léta 1914

Politický systém Rakousko-Uherska

Rakouské císařství se stalo konstituční monarchií poprvé 25. dubna 1848, narychlo sestavená tzv. Pillersdorfova ústava však měla život v pravdě jepičí a byla odvolána již 16. května, tedy po necelém mě­síci. Teprve v červenci 1848 zahájil ve Vídni jednání Ústavodárný říšský sněm, na kterém z celkového počtu 383 poslanců bylo 138 z Čech, Moravy a Slezska (76 Čechů a 62 Němců). Po vypuknutí povstání ve Vídni bylo jednání říšské rady v listopadu 1848 přeneseno do Kroměříže, zde byla rada počátkem března 1849 rozehnána vojskem a zároveň došlo v Olomouci k vyhlášení oktrojované tzv. Stadionovy ústavy. Šlo o velmi centralistickou konstituci, v níž zákonodárná moc náležela společně císaři a dvoukomorovému říšskému sněmu (horní komora volena zemskými sněmy, dolní komora volena přímo, ovšem s vysokým daňovým censem), výkonná moc pak patřila výhradně císaři, přičemž říšská rada jím jmenovaná měla jen poradní hlas.

Odliv revoluční vlny počátkem padesátých let předznamenal zrušení Stadionovy ústavy v poslední den roku 1851, tzv. silvestrovskými patenty. Rakouské císařství se na dalších osm let stalo absolutistickou monarchií, přičemž tento absolutismu získal neoficiální pojmenování podle ministra vnitra, Alexandra svobodného pána von Bacha. Teprve tvrdý vojenský neúspěch ve válce proti Sardinskému království a Francouzskému císařství, následkem čehož Rakousko ztratilo Lombardii, přiměly císaře Františka Josefa I. k úvahám nad obnovením konstituční monarchie. Již v mírovém manifestu z poloviny července 1859 vyhlásil císař „přiměřené opravy v zákonodárství“, ovšem až po propuštění ministra von Bacha o měsíc později tyto úvahy získaly reálnější základ. Jednání o oněch při­měřených opravách byla zahájena v květnu 1860 v rámci tzv. rozmnožené říšské rady. Ta získala v létě 1860 rozhodovací právo a koncem září, těsně před svým rozpuštěním, přijala návrh na za­chování právní kontinuity a autonomie jednotlivých zemí císařství.

Reklama

O měsíc později, 20. října 1860, přijal císař návrh rozmnožené císařské rady a vydal tzv. říjnový diplom, kterým slíbil uspořádání vnitřních poměrů v císařství. Zákonodárná moc byla přiznána zemským sněmům, kompetence celostátní Říšské rady měly být přesně definovány. V okamžiku vydání říjnového diplomu se Rakouské císařství nacházelo na historickém rozcestí a další cesta mohla vést jak směrem centralistickým, tak federalistickým. Právním základem monarchie byla totiž určena pragmatická sankce z roku 1713, přičemž při návratu k parlamentarismu byla vyzvednuta úloha zemských sněmů, zvláště při vytváření celoříšského zastupitelného orgánu, Říšské rady. Ovšem politické kruhy, které si vydání diplomu vynutily, byly ještě roku 1860 odsunuty od moci a do čela příprav ústavy se dostal představitel německé liberální buržoasie ministr Anton rytíř von Schmerling. Pod jeho vlivem vyhlásil císař 26. února 1861 svými patenty tzv. únorovou ústavu, kterou byl obnoven parlament. Nový parlament, Říšská rada, byl tvořen dvěma komorami, poslaneckou sněmovnou (poslanci byli vysíláni zemskými sněmy) a panskou sněmovnu (členy se stali plnoletí arcivévodové, církevní hodnostáři s knížecím titulem, dědiční členové šlechtických rodů a císařem doživotně jmenovaní poslanci). Možnost budoucího dualismu byly naznačena v rozlišení parlamentu na Říšskou radu užší (jen zástupci zemí rakouských, celkem 223 poslanci, z toho 54 z Čech, 22 z Moravy a 6 ze Slezska) a Říšskou radu širší (všichni zástupci včetně Uherska, celkem 343 poslanci). Na úrovni jednotlivých zemí vzniklo 15 zemských sněmů, jejichž poslanci byli voleni na základě kuriálního systému. Došlo k vytvoření čtyř kurií (velkostatkářské, obchodních komor, měst, venkovských obcí), vo­lební právo získal každý, kdo platil minimálně 10 zlatých přímých daní ročně a váha hlasu v kurii byla úměrná daňové zátěži voliče.

Cesta k dualismu byla dokončena po prohrané válce s Pruskem roku 1866. O rok později došlo k tzv. rakousko-uherskému vyrovnání, kterým se monarchie rozdělila na dvě části, spojené jednak osobou panovníka, jednak společnými záležitostmi – zahraniční politikou, vojenstvím a financováním obojího. Pro výkon zákonodárné činnosti ve společných záležitostech vznikly tzv. delegace, kterých se účastnilo po 60 zástupcích z každé strany. Pro západní část mocnářství existoval úřední název Celek království a zemí v říšské radě zastoupených, běžným označením se stal o „Předlitavsko“. To bylo tvořeno sedmnácti zeměmi (z toho třemi královstvími) a státoprávní základ mu přinesla tzv. prosincová ústava z 21. prosince 1867. Ústava zakotvila velké množství občanských práv, jako rovnost před zákonem, rovný přístup ke státním úřadům, volnost stěhování i vystěhování, svobodu osobní a listovní, právo shromažďovací, spolčovací a petiční, svobodu slova a tisku, víry a svědomí, vědy a volby povolání, ochranu národností a soukromého vlastnictví.

Z předchozích období zůstaly zachovány zemské sněmy, dvoukomorová Říšská rada a také volební systém. V něm však během druhé poloviny 19. stol. došlo k postupným proměnám. K první změně došlo v dubnu 1874, kdy byla uzákoněna přímá volba do Říšské rady, přičemž počet poslanců byl rozšířen z 203 na 353 a rozdělen poměrným způsobem mezi jednotlivé země. První přímé volby do Říšské rady se konaly v říjnu 1873. O devět let později, v říjnu 1882, došlo k rozšíření volebního práva v kurii měst a kurii ven­kovských obcí pro všechny, kdo platili aspoň 5 zlatých přímých daní ročně. Obdobným způsobem byl snížen census také při volbách do zemských sněmů v Čechách (od května 1886) a ve Slezsku (od ledna 1887), ale na Moravě zůstal census 10 zlatých zachován. První volby do Říšské rady dle sníženého censu se konaly v červnu 1885 a znamenaly likvidaci převahy německých poslanců, kterých od té doby bylo 175 proti 178 ostatním (z toho 157 Slovanů, z nich 57 Čechů). Další změnu přinesla volební reforma z června 1896, kterou vznikla pátá kurie (všeobecná), ta volila nových 72 poslanců, o něž byla Říšská rada zvětšena. Zároveň byl opět snížen census ve třetí a čtvrté kurii, a to na 4 zlaté přímých daní ročně. Díky volebním změnám z roku 1896 se počet voličů zvýšil na trojnásobek, neboť volit mohli všichni muži nad 24 let. Celková proměna volebního práva byla dokončena v lednu 1907, kdy bylo pro volby do poslanecké sně­movny Říšské rady zavedeno všeobecné, rovné a tajné hlasování, ovšem pouze pro mužskou část zletilé populace. Tehdy také došlo k opětnému rozšíření počtu poslanců, z 425 na 516, přičemž v Čechách bylo voleno 130 poslanců, na Moravě 49 poslanců a ve Slezsku 16 poslanců. Podle moravských a slezských zemských zákonů z dubna 1907 zde byla stanovena volební povinnost, tedy závazek účasti na volbách.

Změna volebního práva z ledna 1907 ale nepostihla zemské sněmy, kde až do konce existence monarchie zůstalo zachováno kuriální volební právo. Pro volby do českého zemského sněmu existovaly tři kurie (velkostatkářská, měst, venkovských obcí), přičemž u třetí z nich probíhaly až do roku 1901 volby nepřímo, jen prostřednictvím volitelů. Ve stejné době jako u voleb do říšské rady se tu postupně snižoval volební census, z 10 na 4 zlaté přímých daní ročně. Celkem bylo v kuriích voleno 236 poslanců, dalších pět (později šest) byli tzv. virilisté, zastávající poslanecké místo z titulu funkce (arcibiskup pražský, dále biskupové českobudějovický, královéhradecký, litoměřický a do roku 1882 rektor pražské univerzity, poté rektoři obou univerzit, české i německé). Obdobná situace byla také na moravském zemském sněmu, do něhož bylo voleno 149 poslanců a další dva byli virilisty (arcibiskup olomoucký a biskup brněnský). Zde však docházelo v demokratizaci volebního systému k odlišnostem, na jedné straně zde sice v osmdesátých letech nebyl snížen volební census, na straně druhé však zde od listopadu 1905 existovala nová všeobecná kurie, umožňující pasivní volební právo všem zbývajícím obyvatelům bez ohledu na výši daňové platby. Ve Slezsku bylo do zemského sněmu voleno celkem 30 poslanců, přičemž virilistou zde byl velmistr Řádu německých rytířů.

Nejdelší životnost si kuriální systém udržel v obecních a městských zastupitelstvech. Kromě censu majetkového zde totiž existovalo rozdělení obyvatel podle délky pobytu i podle věku. Voliči se dělili na tři volební sbory, vytvořených podle seznamů daňových poplatníků obce a rozdělených na tři části se stejnou sumou zaplacených daní. Tím např. první sbor volitelů tvořilo pár nejbohatších poplatníků, odvádějících třetinu všech v obci placených daní. Každý volební sbor vysílal do zastupitelstva stejný počet zastupitelů, ovšem právo virilisty (bez nutnosti volby) měl každý, do zaplatil šestinu v obci placených daní. Navíc, do prvních dvou volebních sborů patřila také tzv. honorace, osoby s vysokým postavením ve státní službě, a tzv. čestní měšťané. Při volbách do okresních samospráv pak existovaly opět čtyři kurie (velkostatkářská, měšťanská s platbou více jak 100 zlatých přímých daní, městská, venkovská), přičemž počet mandátů pro jednotlivé kurie byl opět přidělován podle výše přímých daní. Celý systém voleb do obecních, městských a okresních samospráv byl v nezměněné podobě zachován až do roku 1919.

České politické strany

Český politický život se obnovil po pádu Bachova absolutismu. V polovině června 1860 předložil hlavní představitel českého politického života, František Ladislav Rieger, při audienci u císaře Františka Josefa I. memorandum, v němž vyhlásil český politický program pro další období – dosažení jazykové rovnoprávnosti na úřadech a ve školách, obnovení národních institucí, podporu českého politického tisku. Počátkem roku 1861 pak došlo k setkání dvou představitelů českého politického života – občanského politika Riegra a mluvčího české historické šlechty, Jindřicha Jaroslava hraběte Clam-Martinice. Výsled­kem jejich schůzky se stal český politický program, vycházející z požadavku obnovení historického státu České koruny v rámci Rakouského císařství. Během krátké doby si získal tento program masovou podporu většiny českého obyvatelstva všech vrstev, neboť vycházel ze stále živé obrozenecké tradice. Česká poli­tická reprezentace se tak stala skutečnou politickou představitelkou českého národa. Již sedm týdnů po schůzce obou politiků však vyhlášení Schmerlingovy ústavy předpokládaný politický program fakticky negovalo. Představitelé české politické scény se nejprve pokusili o oslabení centralismu parlamentní ces­tou a důvěrou v císařův slib o korunovaci českým králem, již po dvou letech však naznali marnost svých představ. V polovině března 1863 přednesl poslanec Rieger v poslanecké sněmovně Říšské rady prohlá­šení, na jehož základě odešli čeští poslanci ze sněmovny, a poté byli v červenci 1863 zbaveni mandátů. Již v září 1861 odešel z panské sněmovny František Palacký, a tak v Říšské radě zůstali pouze představitelé české šlechty. Pro českou politiku tak nastalo období tzv. pasivní rezistence.

Neúčastí na činnosti Říšské rady ochabl český politický život téměř na dvě desítky let (zvláště pak od prosince 1872, kdy byli pro neúčast na jednáních vyloučeni i poslanci českého sněmu) a zastavil se též proces výstavby politických stran. Česká politika přešla k vytváření alternativních organizací s politickým vlivem (v lednu 1862 vznikla národní tělovýchovná jednota Sokol) a na pořádání manifestačních akcí při různých výročích (pouti do Kostnice, na bělohorské bojiště aj.). Velký politický význam měl v srpnu 1867 návrat českých korunovačních klenotů z Vídně do Prahy nebo v květnu 1868 položení základního kamene Národního divadla. Ve stejném měsíci pak začaly masové demonstrace za české státní právo formou tzv. poutí na hory (Říp, Bezděz, Blaník aj.). Snaha o vymanění se z politického patu koncem šedesátých leopot přímým jednáním s Františkem Josefem I. sice vyústila ve dva císařské reskripty (září 1870 a září 1871) a v přijetí tzv. fundamentálních článků českým sněmem v říjnu 1871, jejich následné odmítnutí císařem pod vlivem německých liberálů (reprezentovaných kancléřem Friedrichem Ferdinandem hrabětem Beustem) ale vrátilo českou politickou scénu do pasivní rezistence. Po vydání zákona o přímých volbách do Říšské rady se pak odmítli v říjnu 1873 zvolení čeští poslanci dostavit do Říšské rady. Již o čtvrt roku později ale došlo v jejich řadách k rozkolu, když čeští poslanci z Moravy postup kolegů z Čech odmítli a v lednu 1874 do Říšské rady vstoupili. Politika pasivní rezistence tak začala ztrácet půdo pod nohama. V září 1874 české poslance Říšské rady z Moravy napodobilo sedm zvolených českých poslanců českého sněmu v čele s Eduardem Grégrem, kteří vstoupili do sněmu. Došlo tak k roztržce na české politické scéně, vedoucí ke vzniku dvou politických stran, staročeské a mladočeské.

Změnu v české politice přinesl rok 1878, kdy došlo ke vstupu všech zvolených českých poslanců do českého sněmu. V něm zároveň staročeši i mladočeši vytvořili jednotný státoprávní klub. Následujícího roku pak došlo k jednání mezi českými politickými představiteli a novou vládou Eduarda hraběte Taafeho, která vyústila v konec pasivní rezistence. V červnu 1879 byli zvoleni poslanci Říšské rady pro její deváté období a 7. října 1879 vstoupili zvolení čeští poslanci opět do Říšské rady, přičemž zde přednesli své tzv. státoprávní ohražení, v němž si vymiňovali historická práva Království českého. Čeští poslanci se stali součástí vládní koalice, nazvané později „železným kruhen pravice“. Návrat do Říšské rady byl počátkem období, trvajícího fakticky až po první světové války, v němž si česká politická scéna získávala jednotlivé ústupky od vlády. Již v dubnu 1880 tak byla vydána jazyková nařízení (nazvaná podle ministra kultu a vyučování Karla von Stremayera), jimiž byla zrovnoprávněna čeština s němčinou ve vnějším úředním styku. V únoru 1882 pak došlo k rozdělení pražské Karlo-Ferdinandovy university na českou a německou část. Přednášky na české universitě začaly na podzim 1882 a prvním rektorem se stal Wácslaw Wladiwoj Tomek. V listopadu 1883 pak došlo ke slavnostnímu otevření Národního divadla v Praze, které se stalo velkou kulturní manifestací za české státní právo. Politický tlak na budování kulturních, vzdělávacích a vědeckých institucí pak vyvrcholil v lednu 1890, kdy František Josef I. schválil vznik České akademie věd a umění (nástupkyně Královské české společnosti nauk). Postup české politické reprezentace měl být za­vršen o několik dní později publikováním výsledků česko-německých porad ve Vídni. Dosažením shody ohledně tzv. punktací (dosažení plné rovnoprávnosti češtiny s němčinou za cenu vytvoření národnostních okresů německých a smíšených) však přivodilo rozkol na české politické scéně, následný volební propad staročechů a odchod vítězných mladočechů do opozice.

Reklama

Definitivní rozpad jednotné české politické scény doprovodil v devadesátých let až masový vznik dalších českých politických stran, k čemuž přispěla jak postupná liberalizace volebních zákonů, tak po­třeba politické reprezentace stále se rozšiřujícího spektra české společnosti. Původní zaměření politiky na státoprávní, jazykové a kulturní problémy postupně bralo za své. Nikoli malá část požadavků v těchto oblastech byla postupně vybojována, zároveň se však objevily mnohé další problémy, jež v devadesátých letech doslova zahltily politickou scénu. Nejdůležitějšími z nich se staly požadavky na zcela rovnoprávné zastoupení českého a německého jazyka v životě obyvatel Království českého a na prosazení všeobecného volebního práva, které na přelomu století zcela ovládly veřejné mínění. První problém se přes několikeré jednání nepodařilo vyřešit, naproti tomu však prosazení všeobecného volebního práva výrazně proměnilo českou politickou scénu a plně kodifikovalo systém politických stran, jenž se po drobných modifikacích udržel až do konce třicátých let, a to i v novém státě.

V lednu 1907 bylo v Předlitavsku uzákoněno všeobecné, rovné, tajné a přímé hlasovací právo při volbách do Říšské rady. Nové volební právo bylo omezeno na muže (aktivní od 24 let, pasivní od 30 let), vylučovalo ženy a vojáky. Prosazení nového hlasovacího práva bylo chápáno mezi českými politiky jako výrazný úspěch, výrazně rozmnožující poslanecké mandáty slovanských národů Předlitavska na úkor mandátů německých. Z celkového počtu 516 poslanců měly Čechy obdržet 130, Morava 49 a Slezsko 15 mandátů, přičemž Čechům připadlo z tohoto počtu celkem 107, Němcům 83 a Polákům pak 4 mandáty. Volební okresy byly rozděleny z hledisek jazykových, sociálních a hospodářských, přičemž ovšem nerov­nost ve prospěch Němců byla v menší míře zachována (jeden německý poslanec připadal na 41 000 voli­čů, český pak na 57 300 voličů). Podle nového volebního zákona se počet německých poslanců snížil ze 48 na 41 %, ač německé obyvatelstvo Předlitavska čítalo pouze necelých 36 %. Přesto se však volební reforma setkala s všeobecnou podporou, neboť oproti minulému kuriovému parlamentu šlo o výrazný nástup demokratických prvků ve státním systému monarchie. Navíc zde byla šance na postupné a drobné opravy, neboť tzv. slovanský blok (Češi, Poláci, Rusíni, Slovinci, Srbové a Chorvati) měl mít podle no­vého volebního zákona poslaneckou převahu 50,2 ku 49,8 vůči německo-románskému bloku. Koncem ledna 1907 byla poslední v kuriích volená Říšská rada rozpuštěna a na obyvatelstvo Předlitavska čekaly volby do prvního demokratického parlamentu.

Volby do Říšské rady proběhly ve dvou kolech 14. a 23. května 1907, přičemž české politické strany v nich získaly celkem 108 mandátů – 28 poslanců měli agrárníci, 26 blok staročechů a mladočechů, 24 sociální demokraté, 17 blok katolických stran, 9 státoprávní demokracie, 2 pokrokáři a poslední 2 po­slanci byli nezávislí. Nová Říšská rada byla svolána na 17. června 1907, a proto museli čeští poslanci urychleně řešit organizaci svého klubu. Kromě sociálních demokratů, kteří odmítli vstup do jakéhokoli společného poslaneckého klubu (avšak přislíbili podporu českým návrhům při řešení národnostní otázky) se poslanci ostatních stran sdružili do volné organizace, nazvané Český klub na radě říšské. Jediným společným programovým bodem klubu byla obhajoba českých národnostních a státoprávních požadavků, v ostatních otázkách si poslanci ponechali volnost jednání. Jak se již stalo tradicí, podali čeští poslanci (s tradiční výjimkou sociálních demokratů) po zahájení jednání Říšské rady státoprávní prohlášení, kterým se připojili k tzv. ohrazení českých poslanců z 23. září 1879, a v němž opětovně požadovali zákonodárnou a správní samostatnost nedělitelných zemí České koruny. V dalších jednáních léta a podzimu 1907 však došlo mezi českými poslanci k rozkolu (důvodem se stal nástup dvou českých ministrů za agrárníky a mladočechy do vlády). V listopadu 1907 proto vznikl spojením agrárních, mladočeských a katolických poslanců užší Národní klub na říšské radě, který se rozhodl působit vůči vládě pozitivně. Nový klub čítal celkem 65 poslanců, patřil mezi důležité prvky vládní většiny a jeho předsedou se stal Karel Kramář. Za podporu vlády získala česká politika značné množství ústupků ve vnitřních záležitostech českých zemí, zvláště v oblasti hospodářské, soudní a školské. Vítězně skončila např. pře o jazykovou rovnost v českých zemích, když v lednu 1908 Nejvyšší soud rozhodl, že v Chebu musí být přijata žaloba psaná česky, přičemž odpověď musela být také vyřízena česky. V tomto konkrétním sporu podporovala vláda české stanovisko, aby si udržela Národní klub na říšské radě ve svých řadách.

Jak již bylo uvedeno, nejstarší českou politickou stranou byla Národní strana (staročeši). Vznikla již roku 1860 a do počátku devadesátých let 19. století byla rozhodující, protože fakticky jedinou českou politickou silou. I když se z ní v prosinci 1874 odštěpila Národní strana svobodomyslná (mlado­češi), fakticky až do vzniku sociální demokracie v dubnu 1878 nebylo možno v Čechách hovořit o politic­kých stranách v moderním slova smyslu. Teprve devadesátá léta přinesla politickou organizaci, danou konfesními, profesními, sociálními a v neposlední řadě také nacionálními rozdíly. V prvním desetiletí 20. století Národní strana pokračovala ve svém programu z let minulých, udržovala si již zcela zastaralý stra­nický systém a rok od roku ztrácela své pozice. Jejím programem zůstalo v prvé řadě dodržování českého historického státního práva a posílení zemské samosprávy, požadavek na dvojjazyčnost úřadů, zajištění práv menšin zvláště ve školství, liberalizaci hospodářství zároveň s podporou vývozu, celní ochranu ze­mědělství, dále reformu zdravotnictví, posílení zdravotního pojištění aj. Z důvodu malého počtu členů neměla organizace, ale jen síť důvěrníků, sdružených do politického ústředí, Českého klubu v Praze. V čele strany stál Karel Mattuš, tiskovým orgánem byl deník Národní Politika.

Nejsilnější českou stranou zastoupenou na Říšské radě se po volbách roku 1907 stala Česká strana agrární. Byla založena v lednu 1899 a roku 1905 do sebe začlenila původně samostatnou Morav­skoslezskou stranu agrární. Základem jejího programu se stala úplná rovnoprávnost Čechů a Němců v zemi, ochrana menšin, zachování českého historického státního práva, postupné oslabování centralismu a posílení samosprávy. Zvláštní pozornost byla věnována zemědělskému obyvatelstvu, majitelům i země­dělským dělníků, všichni měli být organizováni v odborech a měli mít své zástupce v oborových spole­čenstvích na všech úrovních. Velká pozornost byla také věnována kultuře a školství, zvláště střednímu a vyššímu odbornému. Stranické organizace byly vybudovány v každé obci, důvěrníci místních organizací vytvářeli okresní vedení, jeho zástupci pak zemské zastupitelstvo (okresní důvěrníci, poslanci zemských sněmů a Říšské rady). V čele zemského zastupitelstva stál výkonný výbor, řízený předsedou, kterým byl od roku 1902 Antonín Švehla. Straně podléhalo velké množství organizací, z nichž k nejvýznamnějším patřila Ústřední jednota českých hospodářských společenstev v království českém (kampeličky), Agrární banka nebo Ústřední odborové sdružení českých zemědělců. Tiskovým orgánem strany byl deník Venkov, týdeník Rozkvět aj.

Přes výrazný úbytek mandátů proti předchozím volbám si pozici nejvýznamnější strany udržela Národní strana svobodomyslná (mladočeši). Vznikla v prosinci 1874 odštěpením od Národní strany, prosazovala hlavně české historické státní právo a hospodářský liberalismus. Mezi další programové prvky patřila snaha o princip dvojjazyčnosti úřadů, zákonnou ochranu menšin, rovnoprávnost vyznání, odpovědnost zemských úřadníků sněmu, celkovou reformu státní správy, školství a zdravotnictví. Zvláštní požadavky se týkaly zastoupení Čechů v diplomatické službě, zkrácení vojenské služby a zákonné úpravy státních financí s parlamentní kontrolou. Strana byla vybudována na principu důvěrníků na místní, okresní a ústřední platformě, ústřední sjezd důvěrníků (spolu s poslanci zemských sněmů a Říšské rady) volil výkonný výbor. V jeho čele stál před válkou jako předseda Karel Kramář. Tiskovým orgánem strany byl deník Národní listy v Praze a Český Deník v Plzni.

Všeobecné volební právo otevřelo nové a velmi optimistické perspektivy před Českoslovanskou sociálně demokratickou stranou dělnickou. Ta vznikla v dubnu 1878 a stala se později jednou z frakcí II. internacionály. Před volební reformou patřila mezi nejradikálnější propagátory všeobecného volebního práva a volby roku 1907 jí přinesly přímo raketový vzrůst mandátů (z jednoho na 24). Jejím programem bylo dosažení sociální rovnosti podle zásad tzv. erfurtského programu z října 1891, přičemž měla za spo­jence obdobné strany jak v Rakousko-Uhersku (v Říšské radě se strany spojily v Parlamentní svaz s 87 poslanci) tak v zahraničí – v rámci tzv. II. internacionály – ovšem podílela se také na vnitřní politice, při­čemž podporovala snahy českých stran o národnostní rovnost v českých zemích (odmítala však české státní historické právo). Vzhledem k vnitřním podmínkám strana zásady erfurtského programu doplnila o část národnostní, přičemž programově spolupracovala se sociálně demokratickými stranami v monarchii. Odmítala zemské členění a požadovala vytvoření národně ohraničených obvodů s vlastní samosprávou a co nejširší autonomií. Sociální demokracie měla ze všech českých stran nejdokonalejší organizaci, která byla založena na místních organizacích a vyšších výborech, volených v rámci konferencí a sjezdů. V čele strany stál výkonný výbor (volený sjezdem každý druhý rok), nejvýraznější politickou osobou se krátce před vypuknutím války stal Bohumír Šmeral. Roku 1897 vytvořila strana vlastní odborovou organizaci, Českoslovanské odborové sdružení, jež se v červnu 1905 v Amsterodamu dostala do rozporu se zásadami mezinárodní odborové konference (ta zamítla požadavek sdružení na autonomní postavení). Následkem toho se české odborově organizované dělnictvo rozdělilo na autonomisty (požadující odborové organizace tvořené podle národností) a centralisty, zastávající zásadu jediné odborové organizace ve státě. Stranický tisk byl velmi rozsáhlý, zahrnoval např. deníky Právo lidu v Praze, Rovnost v Brně a Dělnické listy ve Vídni, informační časopis pro cizinu Der Tschechoslovanische Sozialdemokrat a další čtyři desítky revuí.

Reklama

Katolické strany vznikaly v českých zemích koncem 19. století, mezi významnější patřily Křes­ťanskosociální strana pro Čechy a Moravu (vznikla v září 1894 v čele Rudolfem Horským), Katolická strana národní na Moravě (vytvořena v květnu 1896 v čele s Mořicem Hrubanem), Národní strana katolická v království českém (vznikla v lednu 1897, jejím představitelem se stal Vojtěch hrabě Schön­born) a Křesťanskosociální strana (vytvořena Janem Šrámkem v září 1899). Tyto strany se snažily vy­tvářet konkurenci jak národním, tak socialistickým stranám, pronikaly také do odborového hnutí a hlavní sílu si udržovaly v jednotlivých zemských sněmech. Pro volby roku 1907 dosáhly shody a vytvořily vo­lební blok, jenž nakonec získal čtvrtý nejvyšší počet mandátů. Roku 1911 se katolické strany v Čechách opět rozdělily, a to na Českou stranu křesťanskosociální se sídlem v Praze, Konservativní stranu lido­vou se sídlem v Praze a Stranu katolickonárodní se sídlem v Modřanech. Z nich nejvýznamnější se stala Česká strana křesťanskosociální s programem českého státního historického práva, rovnoprávnosti obou národů a dvojjazyčnosti úřednictva, posílení samosprávy, konfesijního školství s povinnou výukou češtiny i němčiny, sociálních zákonů podle evropských standardů, posílení sociálního a zdravotnického pojištění, omezení pracovní doby v rizikových provozech, odstranění práce žen a dětí, apod. Strana měla základní organizace v každé obci, na vyšších úrovních pak konference okresní, krajské a zemskou, která volila výkonný výbor. Tajemníkem strany se stal opět Jan Šrámek. Pod stranickým vlivem stály odborové orga­nizace – Všeodborové sdružení křesťanského dělnictva a Hospodářské sdružení českých křesťanských zemědělců – a další instituce jako např. Zemský svaz českých hospodářských družstev a společenstev, či tělovýchovná organizace Orel. Obdobný program si ponechala Strana katolicko národní na Moravě, v čele které zůstal Mořic Hruban. Tato se odlišovala pouze svým zemským působením a fakticky tak zcela kopírovala organizaci a instituce své sesterské strany v Čechách. Další katolické strany byly bezvýznamné a při volbách se vždy spojovaly do volebního bloku.

Podobný volební blok vytvořili v květnu 1907 také čeští političtí radikálové, spojení do volebního bloku české státoprávní demokracie. Nejstarší ze stran tohoto bloku, Radikálně pokroková strana, se vyčlenila v dubnu 1897 z mladočeské strany. Stavěla se proti centralismu a centrální vládě, propagovala federalismus a případně také samostatnost českých zemí. Představiteli strany byli Antonín Hajn, Antonín Čížek a František Vahalík, jejím tiskovým orgánem se stal týdeník Samostatnost. V únoru 1899 vznikla v Praze Strana radikálně státoprávní, působící na zásadách ekonomické liberalizace. V čele strany stáli její zakladatelé Alois Rašín a Karel Stanislav Sokol, tiskovým orgánem se stal deník Radikální listy. Ne­úspěch ve volbách roku 1901 přivodil její rozklad (odchod Rašínovy skupiny), strana působila dále jen díky úzké spolupráci s radikálními pokrokáři a po volbách roku 1907 se s nimi spojila v novou politickou stranu, Stranu státoprávně pokrokovou. Programem nové strany důsledně zůstal na bázi federalismu či přímo samostatnosti českých zemí, posílil se její nacionalismus a snaha o ekonomický liberalismus. V čele strany působili Antonín Kalina, Antonín Hajn a Viktor Dyk, tiskovým orgánem byl týdeník Samostatnost.

Úplně jiným způsobem se konstituovali odpůrci mezinárodního socialismu, vytýkající českým so­ciálním demokratům odklon od národních požadavků (zvláště po jejich vystoupení proti historickému právu na říšské radě v březnu 1897). V dubnu 1898 proto tato skupina založila Národně sociální stranu v Čechách, na Moravě, ve Slezsku a Dolních i Horních Rakousích – již z názvu vyplývá, že se snažili řešit sociální otázku nikoli v historických, ale v národních hranicích, přesto však na zásadách českého historického práva setrvávali. Nejvýraznějšího úspěchu dosáhla tato strana mezi dělnictvem při volbách roku 1901, kdy zcela porazila sociální demokracii, od té doby její význam pozvolna upadal. Program strany byl založen na národnostní a sociální rovnosti, volebním právu pro muže i ženy od 21 let, posílení samosprávy, volitelnosti soudců a vyšších státních a správních úředníků. Zvláštní součástí stranického programu byl antimilitarismus, v sociální sféře byla požadována jednotná daňová soustava a progresivní zdanění příjmů, ve školství nezávislost na státu i církvi. Organizace strany byla podobná jako u sociálních demokratů, v jejím čele stál ústřední výkonný výbor, hlavním představitelem byl Václav Jaroslav Klofáč. Strana měla vlastní odborové ústředny, tiskovým orgánem byl deník České slovo.

Na zcela odlišných a tehdejšímu českému politickému prostředí cizích základech vznikla v březnu 1900 Česká strana lidová (od roku 1905 Česká strana pokroková), jejímž duchovním tvůrcem se stal Tomáš Garrigue Masaryk. Základem jeho stranického programu se stala podpora hospodářské síly národa, kterou stavěla nad jazykové problémy. Podpora měla být realizována hlavně prostřednictvím výchovy a vzdělávání, cílem se jí stal všestranně harmonický český člověk. Ve svých názvech určovala své zájmy, chtěla být stranou českou, lidovou, pokrokovou, další programové cíle korespondovaly s programy jiných českých politických stran. Jejím největším problémem ale byla skutečnost, že fakticky zůstala stranou jediného muže – Masaryka. Organizace strany v důsledku malého počtu členů působila na bázi důvěrníků a zastřešovalo ji předsednictvo zemského výkonného výboru. Neoficiálním tiskovým orgánem byl deník Čas. Vliv strany na českou politickou scénu byl spíše zprostředkovaný, svým kriticismem působila jak na ostatní strany, tak na její představitele.

Zvláštní politickou stranou se stala Neodvislá strana lidu na Moravě, založená několika politiky sdruženými kolem Adolfa Stránského v únoru 1891 v Olomouci. Původně se jednalo o moravskou odnož mladočeské strany, po volebním úspěchu začala na sebe postupně nabalovat regionální malé strany (např. Moravskou národní stranu, Moravskou pokrokovou stranu), přičemž její program se lišil od mladočeského hlavně důrazem na specifičnost společenského a ekonomického života na Moravě. V čele strany působili Adolf Stránský a Josef Tuček, tiskovým orgánem se staly Lidové noviny.

Konstituování české politické scény probíhalo také po volbách roku 1907. Kromě již zmíněného sloučení radikálů vznikla v lednu 1909 v Prostějově Politická strana československého živnostnictva. Její program vycházel hlavně z ekonomických požadavků středního stavu, zvláště pak živnostnictva. Do čela nové strany se postavil Rudolf Mlčoch a jejím tiskovým orgánem byl list Zpravodaj.

Přibližně koncem prvního desetiletí 20. století tak česká politická scéna dosáhla svého finálního stavu, přičemž jednotlivé politické strany vyplnily celé názorové spektrum. S výjimkou Strany státoprávně pokrokové považovaly všechny ostatní Rakousko-Uhersko za svůj existenční prostor, v němž se snažily dosáhnout co nejlepšího postavení pro své voliče. Hlavní důraz byl stále věnován na rovnoprávnost jazyka českého a německého (po dosažení všeobecného volebního práva), přičemž nemožnost dosažení konsensu vedla dokonce k potlačení parlamentarismu v Čechách. V červenci 1912 bylo přerušeno poslední jednání česko-německých porad a následná krize českého zemského sněmu byla v červenci 1913 řešena jeho rozpuštěním (tzv. Anenské patenty). Místo zemského sněmu vznikla zemská správní komise, která měla působit až do zvolení nového zemského sněmu. K tomu však již do léta 1914 nedošlo, takže Čechy vstupovaly do Velké války bez své parlamentní zemské politické reprezentace.

Česká zahraniční politika

I když hlavní zájem české politické reprezentace se zaměřoval na otázky vnitřní politiky, zvláště pak na dosažení úplné rovnoprávnosti českého a německého obyvatelstva v českých zemích, a to ve všech směrech, poslední třetina 19. století přinesla zájem české politiky a politiků o zahraniční dění. Jako reakce na rakousko-uherské vyrovnání přišla tzv. pouť Čechů do Moskvy, účast českých politických představitelů na ruské národopisné výstavě v květnu a červnu 1867. František Palacký a František Ladislav Rieger byli během této akce 26. května přijati v soukromé audienci carem Alexandrem II., a kromě toho navázali styky s několika ruskými politickými, vědeckými a kulturními představiteli.

Krátce po návratu čelných českých politiků z Ruska došlo k významné události, která předzname­nala akce české politiky v dalších letech. Koncem srpna 1867 byly do Prahy vráceny české korunovační klenoty, odvezené za prusko-rakouské války do Vídně. Jejich příjezd do Prahy se stal velkou národní ma­nifestací proti dualismu, na níž během následujícího roku navazovaly manifestace další při všech možných příležitostech (položení základního kamene Národního divadla v květnu 1868, oslava narozenin Františka Palackého v červnu 1868, pouť do Kostnice v červenci 1868 aj.). Ve stejné době zahájila česká politika další akce, pořádání táborů lidu, z nichž první se sešel v květnu 1868 na Řípu. Celková účast v táborovém hnutí dosáhla v roce 1868 asi 340 tisíc účastníků, v roce 1869 se jich zúčastnilo asi 600 tisíc lidí, v roce 1870 asi 225 tisíc lidí a roku 1871 pak téměř 290 tisíc lidí. Kvůli táboru lidu na Pankráci u Prahy (účast asi 20 tisíc lidí) počátkem října 1868 byl nad Prahou vyhlášen výjimečný stav trva­jící až do konce dubna 1869.

Mnohem větší mezinárodní ohlas měla soukromá cesta Františka Ladislava Riegra do Paříže v létě 1869, kde byl přijat v soukromé audienci císařem Napoleonem III. Tato cesta navazovala na předchozí Riegrova setkání s význačnými francouzskými politiky i se členy dynastie. Při audienci předal Rieger císaři memorandum o české otázce a českém nazírání současných politických událostí, Napoleon III. však později při jednání s Rakousko-Uherskem o spojenectví předal opis memoranda do Vídně. Přesto 8. prosince 1870 čeští politici předložili vládě k dalšímu předání císaři Františku Josefovi I. tzv. Promemoria o zahraniční politice. Tento pamětní spis protestoval proti národnostnímu útisku v Rakousko-Uhersku, požadoval pře­měnu monarchie na federaci podle národnostního principu se sebeurčovacím právem, a vyjadřoval se také k zahraniční politice. Na jedné straně česká politika souhlasila se sjednocením Německa, na straně druhé však protestovala „proti násilnému deptání Francie“. V další části byl vyjádřen souhlas s ruským požadav­kem na revizi pařížského míru z roku 1856 a vyjádřen názor o totožnosti ruských zájmů se „zájmy veške­rého Slovanstva“.

Pamětní spis byl prvním evropským politickým projevem ve prospěch ve válce poražené Francie, a jako takový byl vysoce oceněn francouzskými představiteli. Ve Vídni se však setkal s ostrým odsouzením ze strany kancléře Friedricha Ferdinanda hraběte Beusta, jenž se postavil zvláště proti „ruské“ pasáži do­kumentu, odmítl spis předložit císaři a 14. prosince 1870 jej vrátil přímo Riegrovi. V doprovodném dopise pak vyzvedl až „neskutečnou trpělivost vlády s protistátní činností českých politiků“. Přes nezdar ohledně původního významu spisu dokázala se česká politická scéna koncem roku 1870 vymanit z provin­ciální sevřenosti a samostatně vstoupila na mezinárodní scénu.

Nová etapa české zahraniční politiky začala až po ukončení pasivní rezistence a vstupu českých politiků do Říšské rady. Vzhledem k tomu, že zahraniční politika byla společnou záležitostí obou částí Rakousko-Uherska, podíl parlamentních zástupců byl řešen tzv. delegacemi – společným jednáním vybra­ných zástupců Říšské rady a uherského sněmu. V rámci delegací připadlo na české země 15 míst (10 Če­chy, 4 Morava, 1 Slezsko), takže záleželo na kompromisních jednáních mezi představiteli občanských a panských stran na jedné a českých a německých politických celků na druhé straně. Hned napoprvé, v prosinci 1879, se sice mezi zúčastněnými dosáhlo kompromisu, v dalších letech však byly o místa dele­gátů sváděny úporné boje (často nerozhodné, takže ke slovu muselo přijít i losování), až teprve od roku 1885 bylo dosaženo vcelku vyváženého kompromisu.

V období staročeské hegemonie (1879 – 1891) zůstávala zahraniční politika ve stínu českých snah o maximální zisk v politice vnitřní. Vztah Národní strany k zahraniční politice byl proto vysoce loajální, po celá osmdesátá léta podporovali čeští poslanci v této oblasti vládu, a to leckdy i proti svým dříve prosa­zovaným zájmům. Pokud někdy přicházeli s vlastními požadavky, umně je předkládali ve formě zásadní podpory zájmů monarchie. Tyto požadavky se týkaly hlavně vztahu k Německu, kde na jedné straně sice podporovaly existenci trojspolku, na straně druhé však vyjadřovaly obavy o nerovnoprávné postavení Rakousko-Uherska v této alianci. Podobně podporovali staročeši také rakousko-uherskou politiku na Bal­káně, ve vztahu k Rusku se snažili o maximální zdrženlivost, aby nemohli být napadáni z panslavismu. Vrcholem tohoto snažení se stal Riegrův projev z prosince 1888 při jednání o osnově bran­ného zákona, v němž prohlásil, že není v zájmu českého národa rozpad monarchie, nýbrž její udržení. Proti této staro­české politice se ostře stavěli mladočeši, kteří však kritizovali zahraniční politiku pro její postupné podři­zování Německu. Roku 1888 mladočeský poslanec Josef Herold kritizoval existenci troj­spolku, jako dů­vod ovšem udával, že vede k degradaci Rakousko-Uherska jako mocnosti. Obavy z velké rozpínavosti Německa pak přiměly mladočeské poslance k požadovku na zlepšení vztahů monarchie jak s Francií, tak s Ruskem. V červnu 1891, těsně před svým pádem, se pak ke kritice rakousko-uherské za­hraniční politiky připojil také František Ladislav Rieger, jenž označil zahraniční politiku na Balkáně jako neuspokojivou. Krátce poté však staročeši vyklidili své pozice v delegacích a na jejich místo nastoupili politici Národní strany svobodomyslné.

Nástup mladočeských politiků v delegacích byl zarámován v červnu 1892 účastí českého Sokol­stva na zájezdu ve francouzském Nancy. Téměř ve stejné době způsobil v delegacích opravdový šok mla­dočeský poslanec Gustav Eim, který z hlediska historického vývoje, vojenských a ekonomických zájmů národů monarchie prohlásil trojspolek za škodlivý, přičemž za přirozené spojence Rakousko-Uherska vyhlásil Francii a Rusko. To byla obrovská proměna českého vztahu k zahraniční politice monarchie, jež ovšem měla v následujících letech své pokračování. Pro mladočechy byl trojspolek nerovnoprávnou in­stitucí vytvořenou jen z německého zájmu, viděli v něm příčinu všeobecného evropského zbrojení, pře­kážku možné dohody Vídně s Paříží či Moskvou a hlavně „oporu Němců a Maďarů v monarchii při utis­kování Slovanů“. Teprve od poloviny devadesátých let, opět v rámci proměny vnitřní politiky, postupně ustávaly mladočeské útoky proti trojspolku. Od roku 1896 odmítali mladočeši nástup trojspolku ve světo­vé politice, uznávali sice jeho význam pro udržení evropského míru, ale stavěli se za silné a hlavně neut­rální Rakousko-Uhersko. Ve shodě se zájmy monarchie vyhlašovali podporu spolupráci Vídně s Moskvou při řešení problémů na Balkáně, zvláště výrazně pak podpořili rakousko-ruskou smlouvu z roku 1897.

Od konce století se také mladočeská zahraniční politika globalizovala, přičemž hlavní pozornost věnovala nástupu Japonska po jeho vítězství ve válce nad Čínou roku 1894. Již roku 1897 delegáti za mladočechy požadovali vytvoření hospodářského bloku evropských států s Ruskem, které by čelilo japon­ské expanzi. V rusko-japonské válce v letech 1904-1905 podporovali zpočátku oficiálně vyhlášenou neut­ralitu monarchie (zvláště pak tajnou smlouvu Vídně s Moskvou z října 1904, která umožnila přesun části ruských vojsk z Polska a Ukrajiny na Dálný východ), po nepříznivém obratu války pro Rusko se pak po­koušeli získat celoevropskou podporu ruské politice. Obdobně zasahovali čeští delegáti v případě búr­ských válek, kde se přes verbální podporu Búrů zasazovali o neutralitu monarchie v konfliktu. Neutralitu či maximálně zprostředkovací úlohu Rakousko-Uherska požadovali čeští delegáti také v rámci marocké krize. Celkový zámysl českých zásahů do zahraniční politiky monarchie byl nesen ve snaze o nezávislost Rakousko-Uherska, čehož mělo být dosaženo jak uvolněním vztahů s Německem, tak naopak navázáním užších kontaktů s Ruskem a Francií. Zvláště pro mladočechy se jevila jako nejpřijatelnější možnost úplná neutralizace monarchie, která by se stávala arbitrem mezinárodních vztahů a svojí politickou i vojenskou silou by udržovala mír v Evropě. Tato síla by však mohla vzniknout pouze tehdy, když by došlo ke spra­vedlivému narovnání vnitřních vztahů mezi národy monarchie, což byl hlavní cíl mladočeské politiky.

První roky nového století přinesly do české zahraniční politiky nové zákmity panslavismu, ozna­čo­vaného nyní jako novoslovanství, přičemž hlavním propagátorem tohoto směru se v české politice stal vůdce mladočechů Karel Kramář. Z české strany působilo novoslovanství jako obrana proti přílišné spolu­práci Rakousko-Uherska s Německem, čemuž chtěli bránit spojenectvím se všemi slovanskými politiky monarchie. Tento předpoklad se však nerealizoval díky odporu polských politiků vůči Rusku, k němuž směřovaly naděje zvláště Čechů a Jihoslovanů. Původní široká „slovanská fronta“ se tak fakticky omezila pouze na Čechy a Jihoslovany, jejichž vztah jak k Německu, tak k Rusku, byl obdobný. Až do anekční krize v roce 1908 se česká politika snažila o sblížení Vídně a Moskvy, což se původně dařilo zvláště při řešení vztahů na Balkáně. Postupná radikalizace politiky balkánských států (daná mj. vojen­ským převra­tem v Srbsku a nastolením dynastie Karaďorděvićů v květnu 1903) však dobré vztahy Ra­kousko-Uherska s Ruskem rychle ochlazovala, takže česká proruská politika se dostávala stále více do rozporu s oficiální zahraniční politikou monarchie.

Na podzim 1907 rozhodli čeští politici uspořádat v Praze opět všeslovanský sjezd, na paměť 60. výročí konání sjezdu roku 1848. Financování sjezdu umožnil velkorysý dar soukromé povahy z Ruska, navíc se situace počínajícího roku 1908 jevila pro pořádání sjezdu jako velmi vhodná. Předběžná jednání ohledně sjezdu proběhla pod Kramářovým vedením v Rusku a za blahovolného souhlasu rakousko-uher­ského ministra zahraničí Aloise Leopolda Johanna hraběte Lexy von Aerenthala, českého Němce, který byl s Kramářem až do roku 1909 v úzkém kontaktu. Kramář při jednáních o konání sjezdu vůbec netušil, že jej Aerenthal využívá ve prospěch příprav anexe Bosny a Hercegoviny. Po úspěchu jednání s ruskými vládními představiteli (hlavně o účasti ruských Poláků) se sjezd, nazvaný z opatrnosti za pří­pravný, konal v Praze ve dnech 12. až 17. července 1908. Sjezdu se zúčastnili představitelé všech slovan­ských národů Rakousko-Uherska, ze zahraničí pak zástupci Rusů, Poláků z Ruska, Srbů a Bulharů. Účast na sjezdu odřekli jen Malorusové (Ukrajinci) z Ruska, znemožněna byla slovanským zástupcům z Německa. Na české politické scéně se proti slovanskému sjezdu postavili pouze sociální demokraté.

Slovanský sjezd vyhlásil naprostou apolitičnost a zaměřil se na řešení slovanské solidarity na poli kulturním a hospodářském. Ekonomická dimenze slovanství byla novum, které přinesla hlavně česká poli­tika, snažící se o samostatné pronikání na slovanské trhy. Tyto ekonomické aktivity měly být podpořeny vznikem Slovanské banky, jež se chtěla stát protiváhou Deutsche-Bank jak na Balkáně, tak i v Rusku. Sjezd zaznamenal posílení spolupráce slovanských politiků Rakousko-Uherska a snažil se také o řešení rozporů polsko-ruských. Nadějné vyhlídky novoslovanské politiky však byly krátce po sjezdu zcela nego­vány rakousko-uherskou anexí území Bosny a Hercegoviny, které postavilo mimorakouské Srby do zá­sadní opozice vůči monarchii. Vyvolaná anekční krize naprosto pohřbila možnost spolupráce mezi Vídní a Moskvou a vyvolala ostré pnutí jak na Balkáně, tak i v celé Evropě. Z hlediska slovanských národů na území monarchie šlo ale o pozitivní prvek, neboť Rakousko-Uhersko se v tomto okamžiku stávalo státem s největším počtem Jihoslovanů, a zvýšil se také absolutní počet slovanského živlu v monarchii. Proto také česká politika, ač s výhradami, nakonec s anexí Bosny a Hercegoviny souhlasila.

Anexe Bosny a Hercegoviny však fakticky pohřbila ideu novoslovanství, ze všech plánů na eko­no­mickou a kulturní spolupráci zůstaly jen úzké vztahy mezi českou a jihoslovanskou politikou v rámci monarchie. Zánik novoslovanské ideje se projevil zvláště na dalším slovanském sjezdu, konaném v Sofii v červenci 1910, jenž skončil mnoha rozpory, kromě nevyřešených problémů polsko-ruských se totiž nově objevily také problémy srbsko-bulharské a srbsko-chorvatské. Nakonec se nepodařila splnit ani jediná na sjezdu uzavřená dohoda, týkající se všeslovanské výstavy v Praze roku 1913. Proti jejímu konání se po­stavila rakouská vláda a čeští politici v čele s Karlem Kramářem tomuto tlaku ustoupili.

Naproti tomu spolupráce českých a jihoslovanských politiků se začala zdárně rozvíjet a často pře­kračovala i rámec monarchie. Ve stycích s Jihoslovany si vytvořili i v zahraničí uznávané postavení noví představitelé české politiky, jimiž se vedle mladočecha Karla Kramáře stali národní socialista Václav Ja­romír Klofáč a realista Tomáš Garrigue Masaryk. Jimi reprezentovaná česká politika v posledních letech před vypuknutím světové války se smířila s určitými výhradami s rakousko-uherskou zahraniční politikou. Česká politická reprezentace byla ochotna tolerovat existenci trojspolku, požadovala však naprostou rov­noprávnost Rakousko-Uherska v této alianci a odmítala nastupující podřízenost Vídně Berlínu na poli politickém i ekonomickém. Po ukončení balkánských válek se právě čeští politici, Kramář, Klofáč i Masa­ryk, snažili o prostředkování mezi Rakousko-Uherskem na jedné straně, Srbskem a Ruskem na straně druhé. Již v roce 1912 se Karel Kramář v delegacích marně zasazoval o normalizaci vztahů se Srbskem, neboť politické rozpory výrazně poškozovaly rakousko-uherskou ekonomiku i obchod. Nepochopení Vídně ohledně srbských snah na získání obchodního přístavu na Jaderském moři přineslo naprosté odci­zení obou států, a to v situaci stále narůstajících rusko-německých rozporů. Když v lednu 1914 navštívil Václav Klofáč Rusko, byl zcela vážně dotazován na možnost povstání Čechů v okamžiku vypuknutí války mezi Ruskem a Rakousko-Uherskem. Naproti tomu následující návštěva náčelníka českého Sokola Josefa Scheinera a jeho jednání s ruským premiérem Sergejem Dmitrijevičem Sazonovem skončila pro českého politika rozčarováním. Sazonov zcela odmítl jakoukoli možnost rozpadu Rakousko-Uherska v případě jeho porážky ve válce. Čeští politici tak několik měsíců před vypuknutím války poznali, že ani Rusko není jednotné v chápání své zahraniční politiky a navíc není ochotno se na mezinárodním poli zatím postavit za požadavky slovanských národů Rakousko-Uherska.

Pod vlivem rozkolísané mezinárodní situace v první polovině roku 1914 kolísala také česká za­hraniční politika, která až na výjimky spojovala své naděje do budoucna sice se zachováním Rakousko-Uherska, ovšem požadovala jeho proměnu ve stát rovnoprávných národů. Přesto však, pro případ neúspě­chu svých národnostních požadavků, začali jednotliví čeští politici sondovat v zahraničí půdu pro možnost rozpadu monarchie. Nejvyhraněněji se však k tomuto problému postavila Strana státoprávně pokroková. Ta na svém sjezdu v květnu 1914 přijala manifest (autorů Vítězslava Štěpánka, Lva Borského a Antonína Kaliny), v němž se očekávalo vypuknutí světové války a následně nutnost vyhlášení samostatného čes­kého státu. Českou otázku označil sjezd nejen za vnitřní problém Rakousko-Uherska, ale také za problém mezinárodní, jenž bude muset být řešen a vyřešen.

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více