M551 Sheridan (1) - Těžké začátky

Autor: Ing. Radek ˝ICE˝ Panchartek / ICE 🕔︎︎ 👁︎ 52.343

Americké obrněné jednotky při průzkumu bojiště tradičně spoléhaly na lehké tanky. Válečné typy M3 a M5 Stuart byly postupně nahrazované podstatně modernějším M24 Chafee, který se účastnil i bojů na Korejském poloostrově. Po druhé světové válce se stal jeho nástupcem M41 Walker Bulldog (původně Little Bulldog), který byl standardním lehkým tankem po celá padesátá a vlastně i šedesátá léta.

Stará generace nestačí

S postupným rozvojem přepravních kapacit aeromobilních a především výsadkových sil však vyšla najevo jedna zásadní vada tanku M41. Jeho hmotnost sice byla dostatečně malá na to, aby mohl být přepravován na palubě taktického transportního letounu, ale nebyl upraven pro shoz na výsadkových paletách na padácích.

Reklama

Kromě toho došlo k postupnému zvětšení ráží (kolem 100 mm) a nárůstu výkonu tankových kanonů, a s tím šlo ruku v ruce i zesílení pancířů hlavních tanků na bojišti MBT (přes 100 mm RHA na čele), což bylo pro stávající výzbroj lehkých tanků příliš. Proto se velení armády začalo ohlížet po nějaké vhodné náhradě.

V roce 1954 vypsala armáda RFP na nový lehký tank vyzbrojený zdokonaleným kanonem ráže 76-90 mm (později byl požadavek zvýšen až na 105 mm), s hmotností 17 t a tříčlennou osádkou. Návrhy předkládaly firmy Detroit Arsenal, Cadillac a Aircraft Armaments Incorporated (AAI).

Výsledkem byl prototyp tanku T92. Bylo to nekonvenční vozidlo s motorem vpředu, s plochou věží posunutou dozadu, vyzbrojené 76 mm kanonem s poloautomatickým nabíjecím zařízením a vybavené gumovými pásy. Pomocná kulometná výzbroj byla ve dvou samostatných kupolích.

Tank byl podroben rozsáhlým testům na polygonu NTC (National Training Center) v Aberdeen, ale do sériové výroby se nedostal.

Silný vliv na rozhodnutí měly zkoušky sovětských PT-76. Generalita sice považovala celkovou konstrukci za nevyhovující ale hluboký dojem zanechala možnost překonávat vodní toky z chodu, kterou T92 neměl, kromě toho vzrostly požadavky na palebnou sílu.

Reklama


Jedna z náhrad tanku M41 Walker Bulldog, prototyp T92 (Patton Armor Museum)

Hledání vhodné zbraně

Přestože primární úlohou lehkých tanků není protitankový boj, bylo konstruktérům jasné, že stávající kanon ráže 76 mm nemá do budoucna perspektivu. Na proražení pancíře nepřátelských tanků neměly střely dostatečnou kinetickou energii. A pro poskytování palebné podpory byly příliš malé na to, aby v nich bylo možné umístit množství trhaviny dostatečné pro dosažení potřebného bořivého účinku. Stejně omezené bylo množství střepin vzniklé fragmentací těla a tím i účinek střely při střelbě proti pěchotě.

Nalezení vhodné hlavní zbraně nebylo snadné. Jakékoli zvýšení ráže s sebou neslo nárůst celkové hmotnosti vozidla a rozhodujícím limitem byla nosnost taktických letounů při zachování dostatečného doletu, aby mělo použití výsadkových jednotek vůbec nějaký smysl.

Zprvu to vypadalo, že vývoj došel do jedné ze slepých uliček. Vymýšlelo se všechno možné, bezosádkové tanky na dálkové ovládání, tanky vyzbrojené bezzákluzovým kanonem, dokonce kráčející vozidla, ale všechny projekty skončily jen na papíře nebo maximálně postavením zmenšené makety. Nakonec se našlo řešení v podobě velmi nekonvenční a do té doby nevídané zbraně.

Od roku 1958 pracovala firma Philco Ford na vývoji koncepčně nového dělostřeleckého systému. Jeho základem bylo odpalovací zařízení M81 ráže 152 mm s krátkou hlavní schopné odpalovat protitankové řízené střely MGM51A Shillelagh. Protože výmetná nálož byla relativně slabá a střela pokračovala v letu vlastní silou, mohlo být odpalovací zařízení poměrně lehké, stejně jako celé vozidlo, protože podvozek nemusel zachytávat silný zpětný ráz.

Vysoká účinnost kumulativní hlavice zabezpečovala zničení každého tehdy známého MBT v celé rozsahu účinného doletu, na maximální vzdálenost až 4000 m, takže lehký tank mohl zahájit boj s protivníkem dávno před tím, než se ten dostal na hranici účinného dostřelu.

Minimální udávaný dostřel se měl pohybovat mezi 75-100 m, ale v praxi se za minimální vzdálenost pro dosažení dostatečně vysoké pravděpodobnosti zásahu považovalo 1000 m. To nebyla velká vada, protože boj na tak malou vzdálenost by se pro lehký tank rovnal sebevraždě.

Ještě bylo potřeba vyřešit systém palebné podpory. Ale ani to se nezdálo být problémem. Ráže 152 mm nabízela možnost vystřelovat dostatečně velkou střelu s velkým trhavým nebo tříštivým účinkem. Dělostřelecká munice mohla být vystřelována relativně malou úsťovou rychlostí, tedy i redukovanou náplní, takže tlak v hlavni, její namáhání a zpětný ráz bylo možné udržet v rozumných mezích. Aspoň podle teoretických výpočtů. Konstruktéři navrhli novou munici s polospalitelnou nábojnicí, což kromě úspory hmotnosti mělo vyřešit problém, kam s rozpálenými nábojnicemi po výstřelu.

Reklama


Prototyp XM551 číslo dvanáct se svým vzhledem již blížil sériovým strojům (US DoD)

Vynucené kompromisy

Když byla vyřešena otázka hlavní výzbroje, zbývalo k němu postavit vhodné vozidlo. U každého projektu je nutné stanovit priority a u lehkého tanku je to obzvlášť obtížné, protože hmotnostní limit je neúprosný. Bylo jasné, že při návrhu bude potřebné udělat řadu kompromisů.

Hlavně když armáda měla takové protichůdné požadavky jako: možnost vysazení vozidla na výsadkových paletách, balistickou ochranu před průbojnými střelami ráže 14,5 mm (korba) a 20 mm (věž), obojživelnost, možnost vést boj v noci, ochranu proti ZHN, možnost palebné podpory výsadkových jednotek a velkou pohyblivost.

Nakonec se jako nejperspektivnější ukázal návrh firmy Cadillac (GM), která navíc disponovala výrobním závodem v Clevelandu, kde pracovalo kolem 600 vysoce kvalifikovaných zaměstnanců a kde právě končila výroba M41 Walker Bulldog.

Kvůli snížení rizika požáru a zvětšení dojezdu zvolili konstruktéři k pohonu dvoutaktní vznětový motor Detroit Diesel 6V-53T (6= počet válců, V= uspořádaní válců, 53 = objem 1 válce v cci, T= přeplňování turbodmychadlem) se zdvihovým objemem 5200cm3 a výkonem 223 kW při 2800 ot/min. Aby vyrovnali větší hmotnost, menší měrný výkon motoru a vešli se do hmotnostního limitu museli použít na korbu pancíř z tvrzených slitin hliníku. Vnější rozměry byly dané vnitřním rozměrem taktických transportních letadel, jenže s nimi neměla korba dostatečný výtlak pro zajištění obojživelnosti, při zachování balistické odolnosti. Proto bylo nutné použít skládací pomocné texgumoidní clony. Zároveň bylo pro snížení rizika požáru rezignováno na hydraulický pohon odměru věže a nastavování náměru hlavně.

Řidič seděl v korbě uprostřed. Zbytek čtyřčlenné osádky v čočkovité věži svařené z pancéřové oceli. Nabíječ vlevo a střelec s velitelem tanku vpravo.

V roce 1960 dostal projekt označení AR/AAV (Armored Reconnaissance/Airborne Assault Vehicle). V roce 1961 proběhly první ostré střelby s řízenou střelou Shillelagh a dělostřeleckou municí z XM81. Ty se prováděly ze zkušební věže namontované na podvozek staršího tanku M41. Ukázalo se, že s vývoj koncepčně nové munice nebude úplně bez problémů. Vývoj XM81 se protáhl, což se částečně podepsalo na debaklu projektu MBT-70 a na zdržení při zavádění XM551 do výroby. V Clevelandu byli nakonec rádi, že získali kontrakt na výrobu samohybných houfnic M114, díky čemuž se podařilo překlenout hrozící výpadek ve výrobě.

Armáda sice oficiálně objednala nejprve šest prototypů XM551 až v roce 1960, ale projekt byl v poměrně pokročilém stádiu, takže první prototyp dorazil k testům ve Fort Knox ještě v témže roce.

Později byla objednávka prototypů zvýšena na 12 a nakonec na 20 vozidel. Jelikož XM551 byl projekt, u kterého se začínalo na „čistém papíře“, byly první prototypy postaveny ze součástek vyrobených prakticky na koleně a tanky se lišily jeden od druhého podle toho, jak armáda průběžně odhalovala nedostatky a konstruktéři je napravovali.

Závad byla celá řada. Kvůli poruchám pohonu ventilátoru chladiče se přehřívaly motory, praskaly hliníkové závěsy alternátorů, takže musely být nahrazeny ocelovými, docházelo k poruchám elektroinstalace.


Sheridan zachycený během plavebních testů (Patton Armor Museum)

Potíže začínají

Vozidlem, které mohlo být považované za technologickou předlohu pro sériovou výrobu, byl dvanáctý prototyp. Dalších osm sloužilo prakticky jako předsériové kusy pro ověření technologických postupů sériové výroby.

Když se při střelbách objevily potíže s XM81 zvedla se vlna kritiky, která volala po ukončení celého projektu. Na druhé straně stála skupina lidí, kteří tvrdili, že projekt stál hromadu peněz, výrobní lince hrozí uzavření nebo přestavba na výrobu jiné techniky (uvažovalo se tanku M-60) a jednotky postrádají novou výzbroj, takže nejrozumnější bude zahájit výrobu, aby mohl proběhnout alespoň základní výcvik a vývoj XM81 dokončit „za pochodu“.

Nakonec rozhodnutí napomohla eskalace napětí v jihovýchodní Asii. V rozpočtovém roce 1963 byly schváleny prostředky na přípravu výroby (technologie, přípravky, subkontrakty) a v dubnu 1965 bylo schváleno zahájení sériové výroby.

Omezená sériová výroba byla zahájena v roce 1966. Tank byl oficiálně zařazen do výzbroje v květnu 1966 a 29. června dostaly jednotky první sériový kus, který oficiálně pokřtil gen. Frank S. Besson Jr. náčelník oddělení zásobování US Army, označením M551 General Sheridan (podle slavného generála Unie z období občanské války).

Sériová vozidla se od prototypů lišila především jiným tvarem korby se zaoblenými horními hranami, pojezdovými koly bez výrazných paprskových prolisů, zaměřovačem pro střelu Shillelagh u kořene hlavně a zadýmovacími granátomety na věži. Sériová výroba dala mezi lety 1966 a 1970 celkem 1662 vozidel. Tank byl okamžitě podroben rozsáhlým testům v různých klimatických oblastech. Střela MGM 51A Shillelagh fungovala vcelku bez obtíží. Horší to bylo s dělostřeleckou municí s polospalitelnými nábojnicemi. Prachové náplně kryté pouze lakem navlhaly a docházelo k selhání nebo jejich nedostatečnému spálení.

Protože krátká hlaveň nebyla vybavena ejektorem, docházelo k zamořování věže zplodinami hoření střelného prachu, bez ohledu na to, že přímo nad závěrem bylo sání ventilátoru pro odvětrávání věže. Navíc v hlavni zůstávaly nespálené žhavé zbytky, které mohly způsobit samovolný zápal beznábojnicové munice. Proto byly tanky M551 od února 1967 (zpětně i dříve vyrobené kusy) vybaveny systémem proplachování hlavně stlačeným vzduchem při otevřeném závěru OBSS (Open Breech Scavenger System). Vzduch byl dodáván ze dvou laminátových tlakových lahví umístěných před sedadlem řidiče, které byly plněné kompresorem, umístěným pod sedadlem řidičem, na 3100 PSI (v praxi se používaly tři různá provedení, k pramalé radosti příslušníků dílenských jednotek). Ale tento systém byl málo účinný.


M551 táhnoucí vyprošťovací automobil M816, jenž již za sebou táhne valník M809 s dělostřeleckou municí. Záběr pochází z oblasti Khe Sanh během operace Dewey Canyon (US Army)

Pro tropickou džungli nevhodný

Nejhorší zkušenosti byly s provozem ve vlhkém tropickém klimatu v Panamě, které probíhaly v roce 1967. Kvůli tomu, že při testech došlo při otevřeném závěru k explozi náboje, jehož plášť se vznítil od nespálených zbytků prachu po předchozím výstřelu, byla koncem roku 1967 zastavena výroba a bylo zakázáno v tancích skladovat munici.

Proto OBSS nahrazen hlavní proplachovanou při uzavřeném závěru CBSS (Closed Breech Scavenger System). Tím se účinnost systému podstatě zvýšila. Navenek bylo možné hlaveň s CBSS identifikovat podle jiného tvaru. Hlavně s CBSS se montovaly od ledna 1968.

S podobnými výsledky skončily testy v Austrálii. Celkový závěr byl, že tank je nevhodný pro nasazení v tropických oblastech, odpovídajících klimatu ve Vietnamu. Naproti tomu byly testy v mírném klimatu, v pouštních a arktických oblastech relativně bezproblémové.

Nicméně Sheridany se, navzdory všem varováním, bojového nasazení ve Vietnamu dočkaly. Nejprve bylo několik vozidel přiděleno k průzkumným jednotkám obrněných útvarů cavalry divizí.

Jelikož byl Sheridan, stejně jako většina americké výzbroje původně projektován především pro nasazení v Evropě, vyžadoval „vietnamizaci“. V Evropě byly typickým cílem mechanizované jednotky předtím, než sesednou z OT. Proto ve výzbroji chyběl tříštivý granát.

Speciálně pro vietnamské bojiště byly urychleně vyvinuty náboje XM625 Beehive obsahující 9900 jehlových střepin, velkých asi jako nehet, které dokázaly řádně zmasakrovat nekrytou pěchotu.

Další úpravou bylo vytvoření tzv. vraního hnízda na věžičce velitele, aby byl chráněn proti ostřelování ručními zbraněmi, když stál v otevřeném příklopu. Půlpalčák M2HB dostal pancéřový štít, z boků velitele chránila otevřená křídla příklopu a zezadu přídavná schránka na náhradní díly a munici, kterých nebylo nikdy dost a do těsné věže se nevešly.

Jinými úpravami prováděnými později u jednotek byla montáž přídavné výzbroje. Většinou další kulomet dostal nabíječ, ale výjimkou nebyl ani pevný kulomet u řidiče případně 81mm minomet nebo granátomet na věži.


Sheridan zachycený při invazi do Kambodže během května 1970 (US Army)

Plný pytel problémů

Kromě výše v textu zmíněných nedostatků se v průběhu zavádění M551 do výzbroje objevily další vady, které se během služby podařilo více či méně odstranit.

Převodovka byla poddimenzovaná, takže řidiči museli opatrně manipulovat se spojkou, protože hrozilo stržení ozubení. To činilo potíže hlavně těm, kteří předtím řídili spíš „podmotorovanou“ M48. Ve Vietnamu došlo několikrát k poruše když M551 razily v husté džungli cestu pro obrněné transportéry M113.

Omezovač otáček, umístěný na vstřikovacím čerpadle měl ovládací tyč přímo pod větrací mříží. Protože na horní straně motoru bylo málo místa, stávalo se, že mechanici prošlápli mříž a spojovací tyč „drhla“. Výsledkem bylo, že motor buď zhasl, nebo hrozilo jeho přetočení.

Noční můrou byla věž tanku, považovaná dodnes za nejhorší věžový komplet zavedený do výzbroje US Army.

Při překročení tlaku v brzdovratném zařízení došlo na běžném tanku k vytržení těsnění, což znamenalo svěsit kanon a těsnění vyměnit. Na M551 byl pojistný šroub, který měl podobné události vyloučit. Teoreticky. Zatímco na běžném tanku byla podobná závada poměrně zřídkavá, na Sheridanu nebylo ničím neobvyklým, že šroub povolil a osazenstvo věže osprchoval Cherry-juice (červená hydraulická kapalina).

Celá elektroinstalace byla umístěna v sedmi bílých skříňkách, každá obsahovala 10 zasouvacích desek s příslušnými obvody. Při závadě se jen vytáhla příslušná deska a do slotu se zasunula jiná bezchybná. V nouzi bylo možné některé zaměnit mezi sebou. Například desku A1, která ovládala odpal kanonu, bylo možné nahradit deskou A5, která ovládala palbu ze spřaženého kulometu, a tak tanku zachovat funkční hlavní zbraň.

Problém byl, že konstruktéři zřejmě dobře neodhadli účinky zpětného rázu 152 mm zbraně na vozidlo s hmotností necelých 16 t. Desky se uvolňovaly a následně docházelo ke zkratům a vypálení obvodů. Nejvíc trpěl měnič napětí z 24 V na 110 V, což vedlo k dalším potížím.

M551 měl elektrický odpal munice, pracující s napětím 110V nebo nouzově s 24V. Pokud došlo k poruše měniče, i 24V bylo dostatečné napětí v případě, že skutečně bylo na palníku. Jenže karbon z polospalitelných nábojnic se usazoval na kontaktech a zvyšoval přechodový odpor, takže docházelo k poklesu napětí a k následnému selhání odpalu. Závada se mohla objevovat už po 2-4 výstřelech. Celkově vykazovaly Sheridany zhruba jedno selhání na každých 50 výstřelů.


Střelby s MGM-51... (US Army)

Dobrodružná střelba

Ostatně i samotná střelba dělostřeleckou municí musel být zážitek. Protipěchotní střely XM625 Beehive nedělaly problémy, protože používaly redukovanou náplň, ale při střelbě tříštivotrhavou (HE) municí XM657E2 a protitankovou kumulativní (HEAT) municí XM409E5 zmizel M551 v oblaku kouře a prachu a zpětný ráz způsobil, že se první dvě pojezdová kola octla ve vzduchu. To mělo nepříznivý vliv i na rektifikaci zaměřovače pro navádění střel Shillelagh, takže po několika výstřelech byl problém cíl řízenou střelou vůbec zasáhnout. Naštěstí z charakteru bojové činnosti se předpokládalo, že střely Shillelagh přijdou díky svému dosahu na řadu jako první. To že se občas utrhly některé součástky z vnitřního vybavení, byla už jen drobnost.

Nejhůř ze všech členů osádky na tom byl nabíječ. M81 měl nepodařený šroubový závěr, poháněným elektromotorem. Ten z výše uvedených důvodů ne vždy fungoval tak, jak měl. V nouzi bylo možné ovládat závěr ručně, klikou, ale točit s ní ve stísněném prostoru věže nebylo vůbec snadné.

Střela Shillelagh měla na zadním konci hliníkovou dnovou kapsuli, která obsahovala propojovací kabely a palník pro zážeh raketového motoru. Ta byla po výstřelu vysunuta vytahovačem, obdobným jako u běžné munice s mosaznou nábojnicí. Při přechodu ne střelbu standardní municí nesměl nabíječ zapomenout vytahovač vyřadit z činnosti, protože když to neudělal a nedošlo k výstřelu, vytahovač roztrhl bok polospalitelné nábojnice a granule střelného prachu se vysypaly na dno koše věže.

Jedinou možností jak dostat nevystřelený dělostřelecký náboj z hlavně bylo vylézt ven a vystrčit ho ze strany ústí hlavně vytěrákem, který měli nabíječi pro tento případ nachystaný na levé straně věže. Aby náboj nevypadl na podlahu, musel ho střelec ve věži chytit.

Aby toho nebylo dost, musely se dělostřelecké náboje dotěsňovat kroužkem zasunutým mezi závěr a nábojovou komoru. Fungoval spolehlivě, akorát při otevření závěru měl tendenci vypadnout, hlavně při větším náměru. Pokusy napravit to namáznutím vnější strany kroužku zase končily tím, že mazadlo se při výstřelu speklo a kroužek nešel vytáhnout.

Manipulace s municí také nebyla jednoduchá, protože MGM-51A vážila 27 kg a byla přes 1 dlouhá (1,14 m) a dělostřelecké náboje byly v individuálních obalech, aby byly chráněné před zvlhnutím a náhodným vznícením prachu při zásahu nebo poruše elektrické instalace.

Jednou ze závad bylo i to, že při maximálním náměru se nějakým záhadným způsobem sepnuly koncové spínače a věž se začala otáčet doleva. Asi nikdo nespočítá kolik velitelů nakopalo své střelce do zad v přesvědčení, že jim hnuli s ovladačem, když naváděli věž na cíl. Nakonec osádky většinu zbytečné elektroinstalace odpojily a řadu relátek prostě přemostily drátem.

Celkové problémy s elektrickou instalací u M551 vedly k tomu, že u MBT M1 se konstruktéři vrátili k osvědčenému hydraulickému pohonu i když to mělo své nevýhody, které bylo nutné eliminovat mj. specifickým uložením munice.

V průběhu služby se většinu problémů podařilo odstranit a tank M551 byl s malými nebo vůbec žádnými potížemi nasazen v rámci 82. výsadkové divize v operacích Just Cause (1989) a Desert Storm (1991). Nicméně stále se jednalo o vozidlo, které vyžadovalo dobře vycvičené osádky a pečlivou údržbu.

 

Vyšlo v časopise ATM 2005/3

 

Kresby: TM 9-2350-230-10 M551A1, M551 NTC Operator's Manual

Technicko-taktická data

M551 Sheridan
Zavedení do výzbroje květen 1966
Délka vč. hlavně kanónu 6,299 m
Max. šířka 2,819 m
Výška po strop věže 2,272 m
Celková výška 2,946 m
Světlá výška 0,48 m
Bojová hmotnost 15 830 kg
Hlavní výzbroj / ráže M81 / 152 mm
Palebný průměr 10x MGM51A + 20 ks ostatní munice
Náměr -8° až +19,5°
Pomocná výzbroj / palebný průměr 1x 7,62 mm M73 spřaž. / 3080 ks
1x 12,7 mm M2HB / 1000 ks
Zadýmovací granátomety 4x 66 mm M257 / 16 ks
Vodní překážka po úpravách obojživelný
Překročitelnost okopu 2,54 m
Kolmá stěna 0,838 m
Zásoba paliva 598 l
Dojezd na silnici 600 km
Maximální rychlost 70 km/h
Maximální rychlost na vodě 5,8 km/h
Motor Detroit Diesel 6V-53T
Převodovka TG-250, hydromechanická 4+2
Zdvihový objem 5200 cm3
Výkon motoru 223 kW při 2800 ot/min
Měrný výkon 14,08 kW/t
Měrný tlak na půdu 0,49 kg/cm2


Pracoviště řidiče

1 - páčka pro uzamčení příklopu
2 - řídící rukojeť
3 - přístrojová deska
4 - ruční brzda
5 - tlumení předních světel
6 - pedál brzdy
7 - sedačka řidiče
8 - schránka pro konvenční munici
9 - periskop M47
10 - rukojeť příklopu
11 - páka pro zajištění polohy příklopu
12 - řadící páka
13 - přepínací panel
14 - přepínač noktovizoru
15 - regulace chlazení
16 - tlačítko pro ovládání ručního plynu
17 - interkom C-2297
18 - pedál plynu
19 - schránka pro uložení střely (u M551A1)
20 - schránka pro uložení periskopu M48 nebo infrahledu


Pracoviště střelce (M551A1)

 

 

 

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více