Česká družina (1914-1916) - I.

Autor: Pavel Jaroslav Kuthan / Pavel J. Kuthan 🕔︎︎ 👁︎ 69.699

O slavných čs. dobrovolnících v tzv. čs. legiích již toho bylo napsáno mnoho, zejména v době tzv. první republiky. Příslušníci čs. legií byli tehdy slaveni právem jako národní hrdinové. Největší zastoupení mezi nimi měli čs. legionáři z Ruska. Již v době, kdy byli čs. dobrovolníci ve svazku ruské carské armády, platili za velmi bojeschopné vojenské těleso v této armádě. Když někdy okolní ruské jednotky ustupovaly před německým a rakouským nepřítelem, Čechoslováci byli často skoro jediní, kteří drželi svůj úsek fronty i ve skoro beznadějné situaci. Zatímco mobilizovaní Rusové po klíčovém roce 1917 často utíkali ovlivněni bolševickou agitací z fronty a zahazovali výzbroj a výstroj, Čechoslováci bojovali srdnatě lví silou dál. Např. v roce 1917 ruský generál Brusilov veřejně prohlašoval: „Čechoslováci, věrolomně opuštěni u Tarnopolu, bili se tak, že by všichni měli před nimi padnout na kolena. Jedna brigáda zadržela několik divizí!“. Přesto však v naší domácí komunistické literatuře z let 1948-1989, nenajdeme právě lichotivý profil pro čs. legie, jež měly demokratické jádro. Tato zášť komunistů, která je v literatuře z těchto let obsažena, jelikož jim poslušní autoři těchto knih neváhali často demagogicky křivit v nich historii čs. legií, pramení z bojového vystoupení původně neutrálních čs. legionářů v Rusku v době ruské občanské války (která se rozpoutala již během roku 1918), zejména po tzv. čeljabinském incidentu. Čechoslováci se poté snažili dostat do Vladivostoku (což znamenalo cestu přes celé Rusko na východ, a pro celý čs. armádní sbor vlastně jediná možnost k přežití) vlastní silou, přičemž je bolševické rudé oddíly navzdory předchozím zárukám a slibům sovětů chtěly neúspěšně odzbrojit a zajmout či přímo zničit. Čs. vojsko v Rusku, tehdy v době kruté ruské občanské války, která pokračovala dále poté, co trosky Ruska uzavřely s Německem a Rakousko-Uherskem tzv. Brestlitevský mír, což byla spíše forma mírnější kapitulace za územních ústupků, bylo velmi vlivnou bojeschopnou silou a jednotlivé ruské revoluční strany si toho byly vědomy. Nebolševická část ruského obyvatelstva v českém vojsku v jeho pomoci většinou spatřovala záruku svobody a bezpečí.

Slovo „legionář“ mělo pro Čechoslováky zcela jiný význam, než např. legionář francouzské cizinecké legie. Sami čs. dobrovolníci jej moc neužívali, jelikož se hrdě nazývali dobrovolníky, jimiž také všichni byli. Označení legionář sice vzniklo po vzoru francouzské cizinecké legie, však v tom smyslu jako označení pro vojáka jiného národa, nemajícího vlastní samostatnou armádu a svobodný stát, za nějž bojuje. Pojem československý legionář se stal ve vybojované republice ztělesněním sokolských národních a morálních ideálů.

Reklama

Čechoslováci v Rusku totiž měli něco, co jejich nepřítel - německá či rakouská armáda, posléze i bolševické oddíly neměly, něco, co je drželo na nohou i v dobách nejtěžších, něco co je pomáhalo držet na nohou při zběsilém boji o život, o život později takřka 80 000 jejich příslušníků a jejich rodin, zbraň nejúčinnější. Měli jednotu, bratrství, čest, milovali svou vlast. Tu vlast, pro kterou mnozí z nich neváhali položit i svůj vlastní život. Vlast, do které se díky tomu, že byli zdržováni boji s internacionálními bolševickými oddíly i po skončení světové války, dostala většina legionářů až v roce 1920, dva roky po osvobození své vlasti, o které se obrovskou měrou zasloužili. Stali se sibiřskými hrdiny, doslova celý svět je tehdy obdivoval, stali se věčnými... alespoň pro pár desítek let. Byla jim jednotně v osvobozené republice spolu s jejich druhy z legií srbských, francouzských a italských přisuzována úloha blanických rytířů, kteří osvobodili národ od národem zatracovaných Habsburků. Legionáři byli pro národ ztělesněním národní hrdosti, cti a masarykovských ideálů, byli ztělesněním oběti, oběti pro vlast, pro kterou byli schopni obětovat vše. Stali se vzorem, vzorem tak dobrým, že jako základ nejen naší prvorepublikové armády dokázali vychovat takové muže, kteří po vypuknutí druhé světové války rovněž obstáli se ctí stejně jako jejich otcové. Mnoho legionářů z první světové války se aktivně účastnilo po boji za celistvost republiky na hranicích v letech 1918-1919 s Polskem a Maďarskem (hlavně čs. legionáři z francouzských a italských legií) i boje za opětovné osvobození republiky v druhé světové válce. Druhého odboje se účastnili nejen v zahraničních armádách, ale i v domácím odboji. Své legionářské minulosti zůstala většina z nich věrná až do smrti. Českoslovenští legionáři znovu umírali na světových bojištích, mnohdy na stejných jako před dvěma desítkami let. Většina z nich obstála i v druhé válečné zkoušce v jejich životě. Po skončení druhé světové války však ještě některé čs. legionáře čekala zkouška třetí...

Po komunistickém puči v únoru 1948 se nový lidově-demokratický režim zaměřil na odstranění všech byť jen potenciálních nepřátel nového státního zřízení. A to metodami, které si v ničem nezadaly s postupem Němců v Protektorátu Čechy a Morava v letech 1939-1945. Pobyt ve vězení a pracovních táborech se v padesátých letech stal životním údělem mnoha bratří.

Čs. legionáři si na všech bojištích světových válek získali sympatie nejen svým vojenským uměním, ale i lidským přístupem. Zejména v době sibiřské anabáze nebrali, neškodili, ale naopak pomáhali udržet chod hospodářství rozvráceného občanskou válkou. Místní obyvatelstvo je proto často vítalo jako osvoboditele od bolševického teroru. A právě to jim komunisté nemohli zapomenout. Zhruba 100 000 příslušníků ruských, srbských, francouzských a italských legií bylo pilířem masarykovské „první“ republiky. Pro komunistickou totalitní moc byli nebezpečným ztělesněním jejích demokratických ideálů. A to nebylo možno ignorovat. Mimo postupného zamlžování prvotního významu státního svátku 28. října (vznik ČSR v roce 1918) se také postarali o postupné vymazávání slavných činů čs. legionářů z naší historie. Knihy o slavných činech čs. legií byly vyřazovány z knihoven i škol a skartovány. S absurdní stalinskou demagogií byli našemu národu dáváni za vzor bolševici a sovětští budovatelé. Překrucování historických faktů v učebnicích a literatuře faktu v duchu komunistické ideologie zanechalo hluboké stopy ve vnímání historie naší vlasti v myslích několika generací. Teprve po roce 1989, po pádu komunistického režimu, mohla být v nově vydávané literatuře předložena pravda novým generacím. Snad se čs. legionáři znovu stanou vzorem nám i všem budoucím. A to v duchu citátu prezidenta T. G. Masaryka:

Bez Sokola by nebylo legií, bez legií by nebylo Československa!

O československých legionářích toho již bylo napsáno hodně. Většinou však se zaměřením na jejich boje na frontách první světové války a na Sibiřskou anabázi. Myslím si, že v současné i starší legionářské literatuře je málo pojednáváno o vzniku čs. zahraničního vojska v Rusku. Mám na mysli tzv. Českou družinu, která se stala základem, na kterém bylo později vybudováno nebývale silné zahraniční vojsko v Rusku. Den přísahy České družiny, 28. září 1914 (sv. Václava, dle starého kalendáře), se vlastně stal vznikem naší armády a jako takový byl za první republiky slaven s náležitými poctami. Má práce se zabývá historií České družiny, která fakticky existovala od roku 1914 do roku 1916, kdy byla přetvořena na Čs. střelecký pluk. Chci vám přiblížit příběh mužů, kteří obětovali svému národu vše, mnohdy i vlastní život. Mnoho jejich hrobů je rozeseto po širém Rusku. Slavní družiníci, slavní čeští rozvědčíci se tehdy stali v ruské armádě legendou. Svou knihu věnuji všem těmto odvážným mužům, všem bratřím z České družiny.

Proč?

České vojsko pod vedením českého krále Ludvíka z rodu Jagellonců je 29. srpna 1526 poraženo u Moháče v zuřivé bitvě vojskem tureckého sultána Sulejmana. V bitvě proti značné přesile padla velká část českých bojovníků. Král Ludvík při ústupu z boje utonul v močálech. Zemřel tak vpravdě poslední český král...

Již 23. října téhož roku na český trůn usedá Ferdinand I. Habsburský, čímž nastává pro český národ půltisíciletí postupné poroby, katolizace a germanizace. Během této trudné doby se samozřejmě často pokoušeli jednotliví příslušníci českého národa o osvobození české země, která byla Habsburky včleněna do jejich říše a ztratila tak fakticky svou svobodu a nezávislost. Snad největší z těchto snah bylo pozdější povstání českých stavů, které se datuje až od 23. května 1618, kdy vyhozením místodržících z oken Pražského hradu, po jeho obsazení, začala druhá pražská defenestrace. Stavovským sjezdem byla 31. července 1619 schválena nová ústava, na jejímž základě se země České koruny staly konfederací rovnoprávných zemí, v čele s volitelným panovníkem. Tím byl již 26. srpna 1619, na místo českými stavy v nepřítomnosti sesazeného Ferdinanda II. Habsburského, zvolen kurfiřt Fridrich Falcký. Tyto události zavdaly podnět k válce, která nakonec ve změněné podobě trvala třicet let. Během jejího trvání český národ nic podstatného nezískal, ba spíše ztratil.

Ferdinand II. Habsburský si stále nárokoval český trůn, který nechtěl spolu s bohatými českými zeměmi dát tak lacino, protože dle jeho názoru byl jeho předek českým králem zvolen právoplatně. Ovšem sliby pronesené Habsburky před a při jejich první české korunovaci nebyly plněny. Propukla tak krátká válka o český trůn, která trvala pouze jednu zimu a stala se vlastně prahem dlouhé třicetileté války. Nově zvolený český „zimní“ král Fridrich Falcký se na českém trůně vlastně ani neohřál. Válka o český trůn vyvrcholila 8. listopadu 1620 v bitvě na Bílé Hoře u Prahy, kde se české stavovské vojsko složené z velké části z najatých žoldnéřů střetlo s velkou přesilou císařského vojska Ferdinanda II. Habsburského. Porážkou českých vojsk se Ferdinand II. pomstil za své potupné sesazení. Vzápětí poté, co opět usedl na český trůn, rozpoutal kruté vyšetřování jednotlivých příslušníků českých stavů, kteří byli vůči němu v opozici. Následovala jedna z největších konfiskací českého majetku v našich dějinách. Zabraným majetkem české šlechty a měšťanů byli následně odměněni či obdarováni Ferdinandovi spojenci. Msta vyvrcholila 21. června 1621 popravou 27 čelních představitelů českého stavovského povstání na Staroměstském náměstí v Praze. Setnuté hlavy českých pánů byly poté napíchnuty na kopí a vystaveny pro výstrahu. Velké proudy českých emigrantů, ať již politických či náboženských, proudily tehdy ze země České. Byl nadlouho konec všem nadějím...

Reklama

Léta plynula, až přišel revoluční rok 1848. Čechům svitla naděje a uvědomělá část národa zvedla na několik okamžiků hlavy. Brzy však naděje zhasla. V tom roce usedl na český trůn další Habsburk - František Josef I., který bude Českým zemím vládnout neuvěřitelných 68 let.

Již od slovanského sjezdu v roce 1848 se v Čechách šířily myšlenky idealistického všeslovanství a vytvářel se tak i kladný vztah k Rusku, v němž byl spatřován ochránce všech slovanských národů. Dělo se tak nejen působením národních buditelů, ale stále silněji i vlivem ducha sokolského hnutí, které vzniklo o pár let později. Souběžně s tím také stoupala nenávist vůči „ztrouchnivělému c. k. mocnářství“ neboli „stařičké“ Rakousko-Uherské monarchii. Začaly se stále více vyskytovat různě silné projevy českého národního sebeuvědomění. Souběžně s tím však přirozeně vzrůstala i míra habsburských represálií vůči jednotlivým viníkům nepokojů i útlak českého národa jako takového.
Od osudného roku 1526 se přes české země převalilo několik válek, které všude zanechaly své stopy, avšak nepřinesly jim žádné výrazné politické proměny. Češi bojovali skoro ve všech těchto válkách, ať již to bylo na jakékoliv straně, často v zájmu budoucnosti českého národa, často proti Habsburské říši. Kvalita a um českých vojáků byla známa po celé Evropě a pochvaloval si je nejeden vojenský velitel. Ne nadarmo měl kdysi český král v rudém erbu stříbrného lva.

Od konce 19. století se mezi evropskými mocnostmi začaly vytvářet dva silné bloky. Do tzv. Trojspolku patřilo Německo, Rakousko-Uhersko a Itálie. K tzv. Trojdohodě náležely Velká Británie, Francie a Rusko. Státy Trojdohody byly velké koloniální říše, naproti tomu státy Trojspolku koloniemi zrovna neoplývaly. S počtem kolonií samozřejmě stoupal i vliv každé velmoci na světové dění a nenaplněnost těchto ambicí státy Trojspolku nesly velmi nelibě. Vztahy mezi těmito dvěma bloky byly proto velmi napjaté a připomínaly přetlakovaný parní kotel, který hrozil každou chvilku výbuchem. Krom koloniálních ambicí zde byly na obou stranách i různé staré nevyřešené územní a mocenské spory. Válka byla nabíledni, hledala se jen záminka.

Skupinou srbských atentátníků byli 28. června 1914 v bosenském Sarajevu zabiti následník rakousko-uherského trůnu arcivévoda František Ferdinand d´Este se svou manželkou Žofií. Záminka k válce byla na světě. Rakousko-Uhersko podalo srbské vládě okamžitě tvrdé ultimatum. Jeho podmínky bylo možno označit za předem nepřijatelné. Po nesplnění ultimata vyhlásila monarchie 25. července 1914 částečnou mobilizaci osmi armádních sborů a konečně 28. července 1914 byla Srbsku vyhlášena válka. V odpověď na to začalo 29. července částečně mobilizovat Rusko na ochranu Srbska. Německo, v patách se svým nohsledem Rakousko-Uherskem, vyhlásilo 31. července úplnou mobilizaci. Francie začala mobilizovat 1. srpna. Rusku, které se zastalo malého Srbska, byla v ten samý den Německem vyhlášena válka. Velká Británie začala mobilizovat 2. srpna. Německo vyhlašuje 3. srpna válku také Francii, což přiměje Belgii vyhlásit válku Německu. Velká Británie vyhlásila válku Německu 5. srpna. Rakousko-Uhersko po boku Německa vyhlásilo válku Rusku 6. srpna. Bezprostředně ohrožená Černá Hora vyhlašuje Rakousku válku 8. srpna. Francie spolu s Velkou Británií se staví po bok Ruska a 12. srpna vstupují do válečného stavu také s Rakousko-Uherskem. Itálie, dosavadní předválečný spojenec Rakousko-Uherska a Německa vyhlásila již 31. července neutralitu, nechtíc se podílet na budoucím boji po boku Německa či Rakouska. Další spojenec Trojspolku - Rumunsko, vyhlašuje 3. srpna rovněž neutralitu. 23. srpna vyhlašuje Německu válku také Japonsko.29.srpna ještě Rakousko vyhlašuje válku Belgii.
Českému lvu, svíranému v okovech, začala opět svítat naděje. Náš národ si začínal uvědomovat, že cestou ke svobodě a nezávislosti bude nutno zničit Rakousko-Uherskou monarchii.

Za protirakouskou náladu v Českých zemích , která pramenila hlavně z politického a ze sociálního postavení Čechů, si tehdy mohla habsburská monarchie vlastně sama, hlavně svou všeněmeckou, pangermánskou propagandou v níž pro Čechy bylo málo prostoru, mnohdy to pramenilo i z všeobecného pocitu jakési „zastaralosti“ monarchie. Nutno zde podotknout, že většina obyvatelstva monarchie (hlavně německé části), včetně vojáků, některých politiků a novinářů vítala vyhlášení války s uvolňujícím pocitem, že monarchie je ještě něčeho schopna, že ještě alespoň něco dokáže a „nepatří do starého železa“.

V Českých zemích Rakousko-Uhersko mobilizovalo již koncem července 1914, a to povětšinou nejprve ročníky 1882-1893. Mobilizace sice v českých zemích proběhla hladce, to však nebyl důkaz nějakého nadšení Čechů pro válku pod rakouským praporem.

Češi tvořili evidenčně zhruba 15 % c. k. armády. Mezi záložním důstojnickým sborem a záložními důstojnickými čekateli bylo okolo 12 % Čechů. Avšak mezi vojáky z povolání byli Češi zastoupeni asi jen 5 %, což se týkalo zejména vyšších důstojnických hodností. Důstojníci c. k. armády byli většinou zcela oddáni habsburské monarchii. V plucích rekrutovaných z českého území sloužilo povětšinou alespoň 60 % Čechů. V rakouské c. k. armádě byla na všech stupních velící řečí němčina.

Reklama

Není divu, že na rozdíl od Němců Češi většinou neprojevovali pro nadcházející válku v řadách rakouské armády žádné nadšení, byli většinou „spíše smutni, zaraženi a osudu bezduše odevzdáni“, jak tvrdí tehdejší zprávy rakouských vojenských inspektorů. Tuto absenci válečného nadšení většiny českých vojáků považovalo rakouské armádní velení spolu se státním aparátem za projevení absolutní neloajality k monarchii. Ve vojenských zprávách z inspekcí c. k. generality po jednotlivých posádkách je celkově vzato toto víceméně opakováno. Např. ve zprávě o provádění průběžné mobilizace v Rakousko-Uhersku, které později vypracovalo vojenské velitelství v Praze pro válečný dohlédací úřad ve Vídni, je k Čechům obsaženo i následující: „Obyvatelstvo se nenechá strhnout k nadšení zprávami o našich nebo německých vítězstvích, ale také zprávy o úspěších protivníků nezvedají jeho náladu. Vyslovené válečné nadšení se neprojevuje u žádné vrstvy českého obyvatelstva Prahy.“ Dále je zde výňatek z hlášení jistého rakouského generála z inspekční cesty: „Tak jsem viděl německé rekruty pěšího pluku č. 94 v Trutnově, kteří byli tak připraveni a tak ovládáni velitelem, jak tomu obvykle bývá u haličských pluků teprve v pátém nebo šestém týdnu. Naproti tomu české mužstvo se jevilo vysoce nepříznivě. Není na něm vidět žádné nadšení pro věc monarchie, jenom poslouchalo, protože poslouchat se musí.

Národní nálady v Čechách rozpoutávalo velkou měrou i Sokolské hnutí svými národními slavnostmi a slety s panslavistickými a národně obrozeneckými rysy. Nemálo Sokolů také ještě před válkou odešlo nejen do Ruska, kde pracovali na vytváření protirakouského odboje a nálad. Mnoho vojáků tak před odchodem na frontu dostalo impuls k myšlence dezerce a případně i k pozdějšímu zapojení do zahraničního protirakouského odboje. Celkově vzato se v rakouské armádě brzy začal zvyšovat počet dezertérů, zejména na ruské frontě. Souběžně s tím se zvyšovala i krutost rakouských důstojníků vůči vojákům v boji za „nedostatek bojového nadšení“. Brzy začaly otevřené nepokoje českých vojáků v c. a k. plucích. Často velmi neskrývaně dávali najevo svou národnost a úmysl na frontě nebojovat či i přímo se při nejbližší příležitosti vzdát či přejít k nepříteli.

Samozřejmě, že i tehdy se našly skupinky Čechů tzv. „Austrijáků“, kteří byli prorakouští a věřili v monarchii, v její potřebnost a v její moc. Velká část byla z řad prospěchářů a tehdejších státních zaměstnanců. Jejich veřejné vystupování v zájmu Rakouska poškozovalo snažení českého zahraničního odboje, který se všemožně snažil před světem reprezentovat nechuť Českého národa setrvat ve svazku c. a k. monarchie. Celkově vzato však Češi chápali, že od monarchie v brzké době nějaké rychlé a radikální řešení své otázky očekávat nemohou.

Ještě před válkou několik českých politiků tajně jednalo s ruskou stranou o vojenské pomoci českým zemím a podpoře české samostatnosti. Jednalo se např. o kontakty představitele národně sociální strany V. Klofáče, který již v únoru 1914 poslal ruskému ministru zahraničí Sazonovovi tajné memorandum, které se však mimo protirakouského postoje vyznačovalo značně, řekněme poníženým postojem k ruské straně, což zřejmě neocenila ani ruská strana, jelikož Klofáčovi ani neodpověděla a na jeho další pokusy o spolupráci již nereagovala. Daleko přínosnější a solventnější byl postup starosty Sokola Dr. J. Scheinera, významného národního představitele, který na jaře 1914 odjel do Petrohradu, kde jednal rovněž se Sazonovem. Ten ho sice přijal velmi přátelsky, ale během posezení ve velmi přátelské a družné atmosféře jasně naznačil, že Rusko o osud českých zemí a českého národa nemá zatím velký zájem, tudíž naděje českého obyvatelstva směřované k Rusku jsou zatím bezpředmětné a plané. Toto stanovisko vycházelo i z toho, že Rusové počítali s vypuknutím nějakého válečného konfliktu v Evropě nejdříve někdy v roce 1917. Další zajímavou snahou byla spíše romantická, panslavistická tzv. „Ústava Slovanské říše“, kterou vypracoval Dr. K. Kramář a která u některých ruských politiků našla odezvu. Celkově vzato se v ruské politice a politicích začínal prosazovat názor o využití české otázky k oslabení Rakousko-Uherska a následného poválečného politického využití postavení se za českou věc. Lze jen konstatovat, že Češi měli pro slovanskou vzájemnost často daleko větší smysl než mnozí Rusové.

Použitá literatura a prameny:
Vojenský historický archív v Praze
Materiály z Vojenského archívu v Moskvě (Rusko) a Kyjevě (Ukrajina)
Časopis „Československý denník“ vydávaný čs. legiemi v Rusku během anabáze, vzpomínky družiníků.

Červinka Jaroslav - Cestou našeho odboje, Praha - 1920
Beneš Edvard - Světová válka a naše revoluce, Praha - 1935
Fidler Jiří - Generálové legionáři, Brno - 1999
Fryščok Alexej Miloslav - Legionáři, car a rudá vlajka, Brno - 1998
Fučík Josef - Pražský pěší pluk č.28 na italské frontě 1915-1918 (Historie a vojenství, časopis HÚ AČR č. 4/1996)
Galandauer Jan - Wacht am Rhein a Kde domov můj - válečné nadšení v Čechách v létě 1914 (Historie a vojenství, časopis HÚ AČR č. 5/1996)
Gregorovič Miroslav - První československý odboj (Čs. legie 1914-1920), Praha - 1992
Holý Karel - vzpomínky
Kopta Josef - Třetí rota, Praha - 1992
Medek Rudolf - Za svobodu, Praha - 1925
Medek Rudolf - Blaník, Praha - 1922
Medek Rudolf - Za domovinu, Praha - 1926
Němec Matěj - Návraty ke svobodě, Praha - 1994
Pichlík Karel - Zahraniční odboj 1914-1918 bez legend, Praha - 1991
Pichlík Karel, Klípa Bohumír, Zabloudilová Jitka - Českoslovenští legionáři (1914-1920), Praha - 1996
Pichlík Karel - Červenobílá a rudá, Praha - 1967
Pichlík Karel - Čeští vojáci proti válce 1914-1915, Praha - 1961
Prášek Vojtěch - Česká družina, Praha - 1934
Sak Robert - Anabáze, Drama československých legionářů v Rusku(1914-1920), Jinočany - 1996
Slanička Josef - Ze slavných dob České družiny, Praha - 1929
Švec Jiří - Deník, Praha - 1921
Vaculík Jaroslav - Dějiny volyňských Čechů, Praha - 1998
Valenta Václav - Vlast máti až nás zavolá...,Praha - 1938
Valenta Václav - Do legie, Praha - 1924
Vogeltanz Jan, Polák Milan - Československé legie 1914-1918, Praha - 1999
Žipek Alois - Válka národů 1914-1918 a účast českého národa v boji za svobodu, Praha - 1922

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více