Stíhači RAF nad Norskem

Autor: Michal Rak 🕔︎︎ 👁︎ 33.278

duben - červen 1940

V ranních hodinách devátého dubna 1940 německá vojska vpadla do Dánska a Norska, čímž zahájila operaci Weserübung. Německé velení si tímto krokem chtělo zajistit dodávky švédské rudy přes nezamrzající severské přístavy. Slabá dánská armáda byla poražena během jednoho dne, Norové se však urputně bránili. Na pomoc napadené zemi přispěchali Francouzi a Britové. Rozpoutaly se tvrdé boje na zemi, na vodě i ve vzduchu. A o účasti stíhačů RAF v této kampani pojednává následující článek.

Reklama


HMS Ark Royal

Britské pozemní síly se začaly v Norsku vyloďovat 14. dubna a všem bylo ihned jasné, že bude potřeba zajistit leteckou ochranu pozemních i námořních sil. Bylo rozhodnuto, že obrany pozemních vojsk se, kromě letounů z letadlových lodí, které již v norských vodách operovaly, a letounů z domácích základen, zapojí i jedna stíhací peruť umístěná přímo v místě bojů s obdobnými úkoly, jako měly perutě RAF ve Francii.

Volba padla na 263. peruť, toho času na letišti Filton, kde také 2. 10. 1939 vznikla. Jejím hlavním úkolem byla ochrana Jižního Welsu a hlavně přístavu Bristol před případnými útoky Luftwaffe. V čele jednotky, která byla vyzbrojena dvouplošnými stíhačkami Gloster Gladiator, stál devětadvacetiletý S/Ldr John W. Donaldson. Gladiatory byly nejprve verze Mk.I, které začaly od prvních dnů roku 1940 nahrazovat Gladiatory Mk.II z hlavní, třísetkusové výrobní série.


Gladiator Mk.II sériového čísla N5905 nesl kód N-HE - volací znak 263. perutě. Na jaře 1940 se zúčastnil z letiště Bardufoss akcí nad Norskem. 

Gladiatory a 263. peruť měly však opustit pohodlí domovské základny již dlouho před přepadením Norska. Když 30. 10. 1939 napadl Sovětský svaz svého souseda Finsko, rozhodli se Britové a Francouzi, že do země nepošlou jen materiální pomoc, ale i své jednotky. Než se ale vše dalo do pohybu, válka skončila a 263. peruť zůstala tam, kde byla.

Změna nastala až 9. 4. 1940, kdy personál dostal rozkaz vyzvednout si výbavu pro arktické podmínky a zahájit přesun směr Norsko. Trvalo však skoro dva týdny, než se vše dalo do pohybu. Dne 20. 4. se osmnáct Gladiatorů 263. perutě přesunulo na letiště Scapa Flow, kde je piloti 802. a 804. perutě FAA přeletěli na palubu letadlové lodi HMS Glorious. Nalodění se však neobešlo bez nehod. Letounu N5624 selhal motor a zřítil se do moře. Pilot se naštěstí zachránil a jako náhradu za ztracený letoun dostala peruť jeden námořní SeaGladiator. Na letadlovou loď také nastoupilo osmnáct stíhačů RAF – S/Ldr J. W. Donaldson, F/Lt R. S. Mills, P/O R. L. Jacobsen, S. R. McNamara, P. H. Purdy (Kan), M. A. Bentley, M. A. Craig-Adams, Hogg, Richards, Hughes, McKenzie, Carpenter, Wyatt-Smith, Sgt. H. H. Kitchener, B. E. P. Wahll, G. S. Milligan, Forrest a Russell. O dva dny později bylo vše hotovo a letadlová loď vyplula ke svému cíli.

Až do připlutí Gladiatorů tak mohla RAF nad Norskem nasadit jen jeden typ stíhačky - dvoumotorový Bristol Blenheim Mk.IVF. Tyto, pro stíhací úkoly ne zrovna nejvhodnější, letouny používala na severu Británie v listopadu 1940 vzniklá 254. peruť Costal Command, která od 5. 4. 1940 sídlila na polním letišti u Lossiemouthu a zabývala se ochranou konvojů. Deváty duben jí však přinesl nové úkoly a její Blenheimy se staly prvními stíhačkami RAF, které zasáhly do bojů v Norsku. Stalo se tak 10. dubna.

Reklama


Bristol Blenheim Mk.IVF

Toho dne v 14.15 vzlétl ve svém Blenheimu Sgt. C.F. Rose k ozbrojenému průzkumu nad Stavanger, kam dorazil po dvou a tři čtvrtě hodinách letu. V přístavu zpozoroval 18 létajících člunů a na letišti kolem padesáti Messerschmittů a dvaceti Heinkelů. Nejprve napadl letiště a poté i přístav a věřil, že zničil dva Heinkely a poškodil pět létajících člunů Blohm und Voss. Ve skutečnosti připravil KGrzbV 108 o jeden Ju 52/3m a druhý jí poškodil ze 45 %. V přístavu pak téže jednotce potopil jeden He 59 D.

Cestou zpět pak nad mořem narazil na He 111 z II/KG 26, který se vracel z útoku na lodě u britského pobřeží a již měl za sebou souboj s Hurricany 605. perutě. Rose na německý letoun provedl několik útoků, do kterých se zapojil i horní střelec jeho stíhačky, ale nakonec se od nepřítel s jedním zastaveným motorem odpoutal. V 19.25 přistál na domovském letišti s třiceti zásahy ve vlastním letounu. Napadený He 111 dolétl až ke Stavangeru, kde nouzově přistál a byl také odepsán.

Již následující odpoledne se Blenheimy na norské nebe vrátily. Nejprve jedna dvojce svedla nad Hardangerfjordem souboj s Do 18 K6+AH od 1./KüFlGr 406, který skončil poškozením všech zúčastněných letounů, třetí osádka pak podnikla průzkum v okolí Stavangeru a Bergenu a při cestě domů narazila na osamocený Ju 88. Došlo ke krátké potyčce, ze které si oba letouny odnesly lehká poškození.


Ju 88 A-1

V 18.00 odstartovala další dvojce Blenheimů, aby poskytla ochranu bombardovacím Wellingtonům 115. perutě, které měly zaútočit na letiště Stavanger/Sola. Bombardování žádné škody nezpůsobilo, stíhačům se ale na ploše podařilo poškodit průzkumný Do 17 P od 1(F.)/120.

Doprovody bombardérů se pak staly hlavní operační náplní osádek 254. perutě. Ovšem o hodnotě této stíhací ochrany by se dalo diskutovat. Útok německých stíhacích Messerschmittů Bf 109 či 110 by pravděpodobně odnesly stejně krvavě jako jejich svěřenci. Na druhou stranu, i takováto ochrana je lepší než žádná.

Dnem 22. 4. se 254. peruť přesunula na letiště Hatston, kde vystřídala letouny Skua 804. perutě FAA, které se právě nalodily na palubu letadlové lodi HMS Glorious, která se společně s HMS Ark Royal  vydala směrem k Norsku.


HMS Ark Royal

Svaz dvou letadlových lodí a doprovodných plavidel dorazil k norským břehům 24. dubna a v 17.25 začali stíhači 263. perutě odlepovat své Gladiatory od vzletové paluby a pod vedením dvou letounů Skua nabrali směr k zamrzlému jezeru Lesjaskog, vzdáleného asi 13 km jižně od Trondheimu. Zde totiž speciální zabezpečovací skupina RAF pod vedením W/Cdr Keersa a S/Ldr Whitney Straighta, vyloděná o pár dní dříve v Aandalsnesu, za vydatné pomoci místního obyvatelstva vybudovala provizorní polní letiště. Všechny letouny zde v 18.05 v pořádku přistály, byly rozptýleny po ploše a zamaskovány větvemi.

Přelet se sice zdařil, ale podmínky na letišti byly špatné. Materiál pro peruť dorazil do Aandalsensu teprve den před příletem stíhačů a nepodařilo se ho včas dopravit na místo určení. V mobilních startérech nebyl elektrolyt, palivo se doplňovalo z plechovek a pro všechny piloty byly k dispozici jen 4 mapy. Pozemní personál byl nedostatečně vyškolen a měl ve svém stavu jen jednoho zbrojíře. Na 72 kulometů! Protiletadlová obrana jezera neexistovala, a to ještě ke všemu začalo tát.

Reklama

I přes tyto problémy začala další den 263. peruť operovat nad norským bojištěm. Bohužel nízké teploty dovolily odstartovat k ranní hlídce jen dvěma letounům, a to ještě s dvou hodinovým zpožděním. Ostatní letouny prostě zamrzly! Již této první hlídce je připisováno vítězství nad Heinklem He 115, ale pravděpodobně jde o záměnu s nároky perutí FAA. Nikdo z pilotů RAF vítězství neohlásil.


Heinkel He 115 B-2

Přítomnost britských stíhačů nezůstala Luftwaffe dlouho skryta. Právě když zmíněná dvojce pilotů prováděla svou hlídku, objevil se nad jezerem jeden He 111 od Stab/LG 1 a na spatřené letouny svrhl své pumy. Podařilo se mu zničit čtyři Gladiatory a lehce zranit tři piloty, včetně S/Ldr Donaldsona. Pak se již německé bombardéry objevovaly ve větších formacích v pravidelných intervalech skoro celý den a způsobily Britům těžké ztráty. Provizorní protiletecká obrana z několika kulometů nedokázala útokům čelit.

Ale i Britové bojovali. Během celého dne vzlétaly malé skupinky stíhačů k hlídkám v okolí jezera a nad bojištěm. Nejprve v 9.00 odstartoval F/Lt Mills k půl hodinové patrole nad letištěm, aby tak umožnil start dalším stíhačům. Během letu narazil na šestici stojedenáctek z 4./LG 1 a jednu sestřelil. Osádka se zachránila.

Před polednem pak přišel o svůj Gladiator Sgt. Forrest. Během hlídky mu vysadil motor a on přistál nedaleko jezera. Luftwaffe opuštěný letoun ale objevila a zničila.

V poledne šla do vzduchu pod vedením P/O R. R. McNamary další hlídka dvouplošných stíhaček, která se dostala do kontaktu s dvanácti He 111 od II/LG 1 a šesti Ju 88 A od III/LG 1. Britové okamžitě zaútočili. McNamara (Gladiator N5579) si za svůj cíl vybral He 111 od IV./LG 1 a nemýlil se. Uffz. Helmut Nolte posadil svůj hořící Heinkel s jedním mrtvým členem osádky nedaleko Lesjskogu a stal se válečným zajatcem.

Za další hodinu se nad letištěm objevily další německé bombardéry, proti kterým odstartovali S/Ldr Donaldson (N5633) a F/Lt Mills. Utočníky již nedohnali, ale během své hlídky zasáhli proti několika dalším německým formacím. Úspěch zaznamenali kolem druhé hodiny. Nejprve se jim podařilo sestřelit u Vinstry He 111 osádky Fw. Hanse Gutta ze Stab/LG 1 a poté poškodili letoun téhož typu od 6./LG 1.

Pozdě odpoledne se nad jezerem objevily těžké stíhací Ju 88 C ze Z/KG 30 a nahlásili zničení čtyř Gladiatorů na zemi. Do vzduchu šli opět Donaldson s Millsem, pod jejichž ochranou se zbylé tři Gladiatory přesunuly na novou provizorní přistávací dráhu u Setnesmoenu nedaleko Aandalsensu. Donaldson zde zpozoroval další stojedenáctku z II/LG 1 a ohlásil její sestřel do nějaké rokle. Poškozený bombardér však unikl, ale nedaleko Osla/Fornebu ho musela osádka opustit na padácích.

Poslední let toho dne provedl krátce před soumrakem F/Lt Mills. Dostal se sice do křížku s jedním Ju 88, ale během souboje spotřeboval všechnu munici i palivo aniž by nepříteli způsobil nějaké škody. Nouzově tedy přistál, ale objevily se další německé bombardéry a jeho Gladiator zničily.

První den na bojišti tak pro 263. peruť neskončil dobře. Neutrpěla sice žádné ztráty na životech ani žádný z jejích letounů nebyl sestřelen ve vzdušném boji, přesto měla večer jen pět bojeschopných Gladiatorů. Plných třináct, letouny sériových čísel N5588, 5589, 5628, 5632, 5634, 5635, 5639, 5641, 5647, 5680, 5714, 5720 a 5915, jich padlo na zemi za oběť německým bombám a zbraním těžkých stíhaček od Z/KG 30 a I./ZG 76.

Toho dne operovaly nad Norskem i Blenheimy Mk.IVF od 254. perutě. Dvojce letounů poskytovaly krytí vyloďování spojeneckých posil v Romsdalsfjordu. V 16.16 zde dvojce ve složení F/Lt Mitchell (R3628) a P/O Illingworth (L9406) zaútočila na německý bombardér, rozpoznaný jako He 111. Během boje se však kulomety Mitchellova Blenheimu zasekly a v souboji tak pokračoval jen druhý ze stíhačů. Tomu se také nepřítele podařilo sestřelit. Nejednalo se však o Heinkel, jak uvedli úspěšní stíhači, nýbrž o Ju 88 A Ofw. Friedricha Katzmaiera od 7./LG 1, který se nevrátil z útoku na lodě u Stadelandetu. Celá jeho osádka byla zajata.

Následujícího dne brzo ráno vzlétla dvojce Gladiatorů na hlídku. Krátce po startu došlo k zastavení motoru letounu N5633 a pilot P/O Craig-Adams se zachránil padákem. Po desáté hodině se nad novou základnou poprvé objevily německé bombardéry, které pak útočily dalších šest hodin a zničily Gladiator N5909. Zbývající stíhačky pak vzlétaly proti útočníkům. Po poledni se neznámému pilotovi podařilo poškodit jeden He 111, ale poté již nemohl žádný Gladiator odstartovat, protože je nebylo čím natankovat. Německé letouny začaly také operovat ve větších výškách, kde je stíhači nemohli pronásledovat, protože nebyly k dispozici kyslíkové láhve!

Třetí den v Norsku tak byla 263. peruť prakticky zničena. Žádný pilot sice nepřišel o život, ale jednotce zbyly jen tři Gladiatory. Nezbývalo nic jiného než ji stáhnout zpět do Británie. Za této situace rozhodl velitel spojeneckých vojsk generálporučík Massey o ústupu na sever, protože německé nálety způsobovaly spojeneckým vojákům velké ztráty a s absencí stálé stíhací ochrany se daly předpokládat ještě těžší. Krytí evakuaci měly poskytnout bombardéry RAF a perutě FAA z letadlových lodí. Večer toho dne pak pozemní personál 263. perutě zničil zbylé letouny sériových čísel N5579, 5723 a 5725 a nalodil se na francouzskou loď Cap Blanc, kde již byli i piloti a společně se vrátily do Velké Británie.

Během dvou dní intenzivního nasazení provedla 263. peruť čtyřicet devět bojových letů, svedla třicet sedm soubojů a sestřelila pět a poškodila dvě německá letadla. Nejúspěšnějšími piloty se stali S/Ldr John William Donaldson a F/Lt Randolph Stuart Mills. V obou případech se jednalo o velmi zkušené stíhače s dlouholetou praxí.

Millsovi bylo jednatřicet let a sloužil u RAF již od roku 1927. Před nástupem na místo velitele letky u 263. perutě, působil u 17. perutě a staniční letky v Northoltu. Zúčastnil se obou norských nasazení své jednotky, ale byl úspěšný jen při prvním nasazení, kdy jeden letoun sestřelil sám, druhý ve spolupráci a třetí ve spolupráci poškodil, stejně jako Donaldson. I za toto obdržel před vyplutím na druhou misi 10. května záslužný letecký kříž DFC. Během druhého přeletu z letadlové lodi měl však nehodu a zranil se. Na lodi Arandora Star se vrátil do Británie a po zotavení se stal velitelem 87. perutě. Koncem roku 1940 však odcestoval do USA, kde se mimo jiné sešel s prezidentem F.D. Rooseveltem, a do Evropy se vrátil až v roce 1945. U RAF zůstal do roku 1956 a dosáhl hodnosti Group Capitan. Zemřel v roce 1996.

Také Donaldson byl za svou účast vyznamenán, obdržel DSO, a při pooperačním rozboru v Londýně, kterého se zúčastnil společně s Millsem, se dozvěděl, že se peruť do Norska vrátí. Hlavně byla probírána taktika vzdušného boje, protože nebyl splněn hlavní cíl mise – ochrana pozemních vojsk.

Okamžitě také začaly přípravy na opětovné vyslání stíhačů do Norska. Britové se poučili z prvního nezdaru a rozhodli, že budou vyslány dvě perutě s kompletním pozemním zabezpečením. Volba padla opět na 263. peruť, která obdržela nové Gladiatory Mk.II a několik čerstvých pilotů, a na 46. peruť vyzbrojenou Hurricany Mk.I.


Hawker Hurricane Mk.I

Zatímco první peruť byla perutí válečnou, 46. peruť měla delší a bohatší historii. Poprvé vznikla již za 1. světové války 16. 4. 1916 a v říjnu téhož roku byla nasazena ve Francii. Nejprve používala letouny Nieuport 12, BE 2c a BE 2e ke spolupráci s pozemními vojsky. V dubnu 1917 došlo k výraznému zkvalitnění výzbroje, když peruť obdržela Spowithy Pup a následně pak slavné Camely. V létě 1917 působila v protivzdušné obraně Londýna, aby se následně vrátila do Francie, kde zůstal až do konce války. Rozpuštěna byla koncem roku 1919. Ke znovu zformování jednotky došlo 3.9.1936, když základ perutě vytvořila B letka 17. perutě z Kenley. Peruť byla vyzbrojena dvouplošníky Gloster Gauntlet Mk.II. které v únoru 1939 nahradily nové Hurricany. Vypuknutí války zastihla peruť na letišti Digby, odkud prováděla hlavně hlídky nad konvoji. Dne 21. 10. 1939 pak nad jedním z nich svedli její piloti bitvu s formací He 115 od 1./Kü.Fl.Gr. 406 a ohlásili pět sestřelů. Byl to nejen první úspěch pro peruť, ale i pro Hurricany. Poté velení počítalo s tím, že 46. peruť nasadí ve Francii, situace v Norsku si však vyžádala změnu plánů.


Gloster Gauntlet Mk.II

Ochrana těžce zkoušených spojeneckých vojáků tak opět ležela na bedrech letounů z letadlových lodí a dálkových stíhaček Blenheim Mk.IVF 254. perutě. K prvnímu střetu s německými letouny došlo 29. dubna. Tříčlenné roje prováděly hlídky v okolí Aandalsnesu a svedly několik soubojů, mimo jiné i s jedním Bf 110, kterému se podařilo letoun R3628 poškodit tak, že musel být po nouzovém přistání u Scaty odepsán, ale nárokovaly jen jeden Ju 88 těžce poškozený. Obdobně se vedlo i trojici Blenheimů 1. května při ranní hlídce nad Romsdalsfjordem. Dostaly se do boje s jedním He 111, na který vystřílely všechnu munici, ale zjevně nepoškozený bombardér jim unikl.


Messerschmitt Bf 110

Spojenecká vojska však byla nucena opustit střední Norsko a ustoupit na sever do okolí přístavu Narvik.

Mezitím 46. peruť, vybrána pro misi do Norska, vyslala ze své domovské základny Digby tři své Hurricany do Prestwicku, aby námořní piloti mohli nacvičit přistání s tímto letounem na paluby letadlových lodí. Zbytek perutě pak zahájil přesun do Greencocku na řece Clyde.

263. peruť se dávala do pořádku ve skotském Turnhouse, kde také 7. 5. převzala osmnáct zbrusu nových Gladiatorů Mk.II. Také k ní bylo zařazeno několik nových pilotů, kteří nahradili zraněné letce z původního personálu. Jednalo se o F/Lt C. B. Hulla (z 43. perutě), F/Lt A. Williamse (222.per.), P/O J. L. Wilkieho (266.per.), P/O J. Falksona (152.per.) a F/O H. T. Grand-Edea (111.per.). O pár dní později přibyli další dva piloti – F/O W. Riley a P/O Parnall. Vše bylo připraveno.

Hlavním úkolem britských stíhačů měla být ochrana spojeneckých jednotek, které se měly pokusit dobýt přístavní město Narvik. Jako základna pro 263. peruť bylo zvoleno letiště Bardufoss asi osmdesát kilometrů severně od Narviku, odkud operovalo i několik letounů norského letectva, Hurricany měly vzlétat z polního letiště Skaaland, který byl od Narviku asi 40 km daleko. Sedmého května také vyrazil do Norska první pozemní personál, který se na místě zapojil společně se stovkami dobrovolníků do úprav letišť, aby byla vhodná pro britské letouny. x) Hlavně musely být prodlouženy a zpevněny přistávací dráhy.

V Británii začalo naloďování obou perutí na letadlové lodě. Nejprve začala s přesunem 46. peruť. I když námořní piloti prokázali, že je možné s Hurricany na letadlové lodi přistát, letouny byly pro jistotu naloděny pomocí jeřábů. Dne 9. května tak bylo na HMS Glorious přepraveno osm prvních stíhaček a následujícího dne deset dalších. Jedenáctého května pak piloti 804. perutě FAA přelétly Gladiatory na HMS Furious, která se tak také zapojila do přepravy. Konvoj lodí vyplul směrem k Norsku 14. května po setmění.


HMS Furious

Nad Norskem ale nadále působily Blenheimy Mk.IVF. Desátého května poskytly dva roje od 254. perutě doprovod osmi Skuam 806. perutě FAA, které měly zaútočit na lodě v přístavu Bergen. Blenheimy při této akci nesly malé pumy a také se zapojily do útoku na plavidla. Bohužel letoun L9482 F/Lt A. C. Heatha byl zasažen protiletadlovou palbou a zřítil se do moře. Britským letcům se podařilo zasáhnout cvičnou loď Bremze a potopit strážní člun Jungingen. Následující den se akce opakovala, tentokrát se do ní zapojila jen trojce dvoumotorových stíhaček a šest střemhlavých bombardérů a za oběť jim padlo sedm zásobníků s benzínem a olejem. Stejné síly se nad Bergen vrátily i 12. 5. a bez úspěchu zaútočily na několik lodí. A ačkoliv nehlásily žádný kontakt s nepřátelským letounem, Bf 110 od I./ZG 76 Uffz Herberta Jacobiho byl podle jeho hlášení nad Bergenem napaden Blenheimem a havaroval při přistání.

Po třídenní plavbě dorazily letadlové lodě HMS Glorious a Furious k norskému pobřeží a připojili se zde k Home Fleet. Ve stejný den se v Norsku vylodil i pozemní personál obou jednotek. Letiště však nebyla ještě připravena přijmout britské stíhače a ti tak museli zůstat na lodích ještě několik dní. Během plavby se také vyskytly zdravotní komplikace u jednoho z původních pilotů Gladiatorů P/O Watt-Smitha, na jehož místo nastoupil dobrovolník Lt. Anthony Lydekker od 802. perutě FAA.

Sedmnáctého se nad bojiště vrátily Blenheimy 254. perutě. Trojice letounů provedla průzkum nad pobřežím a nad Bergenem se utkaly s jedním Bf 110. Zde se roj rozdělil a zatímco jeden z pilotů pokračoval v letu na jih, zbylá dvojce svedla souboj s Messerschmittem a Sgt F. D. Mottram ohlásil jeho pád na svah nějaké hory. Němci ale žádnou ztrátu neutrpěli.

Devatenáctého května ráno pak další trojce provedla průzkum nad polním letištěm Vaernes, kde zaznamenaly velké množství nepřátelských letounů a pozdě večer tam pak další Blenheim dovedl sedm Hudsonů z 224. a 233. perutě, které letiště bombardovaly. Podařilo se ale poškodit jen jeden He 111 a navíc protiletadlová palba zasáhla jeden z britských bombardérů.


Lockheed Hudson Mk.I

Jedenadvacátého května bylo konečně letiště Bardufoss připraveno na přílet Gladiatorů. Ten den bylo ale velmi špatné počasí, ale i přesto odstartovaly dva roje stíhaček směrem na Bardufoos. Počasí se ale ještě více zhoršilo, a tak se druhý roj vrátil a přistál zpět na letadlovou loď. První trojice pak pod vedením jednoho Swordfishe pokračovala k cíli, let však neskončil dobře. U Torskenu totiž formace vlétla do mlhy a všechny tři stíhačky zde narazily do jedné hory. F/Lt R. S. Mills, DFC (N5697) utrpěl zranění a již do bojů nezasáhl, P/O W. P. Richards však v troskách Gladiatoru N5697 našel smrt. Odpoledne se počasí umoudřilo a přelety tak mohly pokračovat. Následující den již byla celá jednotka v Norsku.

Letiště pro Hurricany však ještě nebylo připraveno a zdálo se, že ještě skoro týden k dispozici nebude. HMS Glorious se proto i s 46. perutí vrátil do Británie. Toho dne bylo také rozhodnuto, že obrana mateřských ostrovů má prioritu a operace v Norsku se měly omezit jen na dobytí Narviku, kde měl být zničen přístav, a následný ústup zpět do Británie.

Dvacátého druhého května začala 263. peruť opět operovat nad Norskem. Piloti provedli přes třicet letů, většinu na podporu spojeneckých vojáků. Kolem půl jedenácté se P/O M. A. Craig-Adams nedaleko Salanganu utkal s He 111 Fw. Karla-Heinze Hesle od 5./KG 26. Po krátkém boji se oba letouny zřítily na zem. Z bombardéru byli zajati dva letci, kteří prohlásili, že je zasáhla protiletadlová palba, britský stíhač v troskách svého letounu N5698 zahynul. Předpokládalo se, že se s německým letounem srazil, posádka dalšího He 111 však nárokovala jeden sestřelený Gladiator. Další bombardér se vrátil se 45% poškozením. Michael Alexander Craig-Adams byl pochován na narvickém novém hřbitově.

Další ráno tak měla jednotka k dispozici čtrnáct bojeschopných letounů, ale opět o jeden z nich přišla. Sgt. B. E. P. Whall svedl odpoledne souboj s letounem, který identifikoval jako Do 17 a nahlásil jeho sestřelení západně od Harstadu. Spotřeboval ale všechno palivo a musel svůj Gladiator N5719 opustit na padáku. Naproti tomu Luftwaffe toho dne neutrpěla žádnou ztrátu.

I následující den bylo živo. Nejprve v poledne svedl F/O H. F. Grand-Ede souboj s pěticí Messerschmittů Bf 110 od 3./ZG 76, které se objevily nad Bardufossem. Podařilo se mu sice jednoho z vetřelců zasáhnout, pak se mu ale kulomety v křídlech zasekly a třiadvacetiletý stíhač raději vyklidil bojiště. Doma mu Messerschmitt přiznali jako poškozený. Jedna ze stodesítek ale nouzově přistála na malém zamrzlém jezeře nedaleko od Thysfjordu a byla z ničena, zatímco Lt. Loobes ohlásil vítězství nad jedním Gladiatorem.

Odpoledne byl Grand-Ede opět ve vzduchu, tentokrát však nebyl sám. Společně s F/Lt C. Hullem a F/O Rileyem se zrovna vracel z hlídky, když nad vlastním letištěm narazili na Heinkel He111H-3 1H+KA (WNr. 2411) od Stab/KG 26, který pilotoval Oblt. Paul Hartmut. Britové mu nedali žádnou šanci k úniku a bombardér s rozstřílenými motory nouzově přistál u Storholmenu. Posádka byla zajata, jednomu ze střelců se ale podařilo lehce poškodit Grand-Edeho letoun.

Zajímavá střetnutí čekala na piloty 263. perutě 25. května. Nejprve ráno kolem deváté hodiny F/O Grand-Ede, který se zrovna vracel z první ranní hlídky, zahlédl nedaleko Harstadu velký čtyřmotorový letoun, který identifikoval jako Ju 90. Z velké vzdálenosti na něj dvakrát vystřelil a měl lepší mušku než sám čekal, protože zasažený letoun nouzově přistál na moři nedaleko ostrova Dyroy. Jednalo se o Fw 200 V-2 W.Nr.2484 od 1./KG 40 Oblt. Hellmutha Schöpkeho na průzkumu. Sám pilot se jako jediný stal zajatcem, zatímco rádiooperátor Kurt Hartleben byl zabit. Zbylí dva členové osádky Fritz Messer a Walter Börjesson se dokázali dostat do německých linií, kde oznámili souboj se čtveřicí dvouplošných stíhaček.


Focke-Wulf Fw 200

Kolem půl jedenácté došlo k dalšímu kontaktu s velkým německým letounem a jeho aktérem byl opět F/O Herman F. Grand-Ede, který i tentokrát soupeře označil jako Ju 90. Po krátkém souboji, při kterém nejprve umlčel zadního střelce a poté vyřadil všechny čtyři motory, se letoun v plamenech zřítil na ostrov Finnöy na jih od Narviku. Večer v půl deváté pak dvojce P/O P.H. Purdy a Sgt. H.H. Kitchener sestřelila do jednoho z fjordu u Harstadu další letoun identifikovaný znovu jako Ju 90, který předtím útočil na jeden torpédoborec.

Identita těchto dvou letounů je ale nejasná. Luftwaffe toho dne sice vykázala ztrátu dvou třímotorových létajících člunů Bv 138 od KGzrbV 108, ale že by britští piloti zaměnili létající člun s typickým dvojitým nosníkem za zcela konvenční Ju 90? Někteří autoři si myslí, že se piloti Gladiatorů utkali s letouny Blohm & Voss Ha 139. Tyto elegantní čtyřmotorové plovákové letouny s dvojitou svislou ocasní plochou byly v počtu tří kusů nasazeny právě během norského tažení a je možné, že došlo k chybě v německých záznamech. Na druhou stranu je stejně možné, že se opravdu utkali se ztracenými Bv 138, protože v rozpoznávání nepřátelských letounů nebyli stíhači RAF zrovna mistři. Prudy a Kitchener ohlásili útok na hydroplán Ju 90! Ale i tak vybojovali piloti Gladiatorů slušný úspěch, když se jim během jednoho dne podařilo zničit tři velké německé letouny.


Blohm & Voss BV 138 A-1

Následujícího dne bylo konečně i letiště Skaanland připraveno přijmout Hurricany a ty také večer začaly z HMS Glorious, která se právě toho dne vrátila z Británie, kde nepobyla ani jeden den, přelétat do Norska. Velitel perutě S/Ldr K. B. B. Cross odstartoval jako první a dokázal tak, že Hurricany mohou bez problému vzlétat z palub letadlových lodí. Této norské zkušenosti pak RAF ve velkém využila při dodávání letadel jednotkám bojujícím v zámoří, hlavně na Maltě. Crosse ihned následoval i zbytek perutě a kolem půl desáté večer kroužila první letka nad Skaanlandem. První roj nasadil na přistání, ale ukázalo se, že půda je zde značně nasátá vodou a jedna ze stíhaček se postavila na nos. To samé se stalo i druhému roji a proto byl zbytek Hurricanů poslán do Bardufossu, kde všechny bezpečně přistály.

Ale před tím měla 263. peruť rušný den. A to už od rána. Během své hlídky narazili F/Lt Williams a Sgt. Milligan kolem půl jedenácté na letoun, který identifikovali jako Ju 88 a který zrovna bombardoval Skaanlandské letiště. Britové zaútočily velmi agresivně a zapálili motor na levém křídle, které se následně odlomilo. Hořící letoun se pak zřítilo moře. Jejich obětí se ve skutečnosti stal Do 17F Fw. Antona Schairera. Letou byl ze stavu 1.(F)/123, ale byl odeslán ke 1.(F)/120 umístěné u Trondheimu, která měla nedostatek vlastních strojů. Ovšem již při své první misi byl sestřelen a celá osádka zahynula.


HMS Glorious

Ve tři hodiny odpoledne vzlétly dvě dvojice stíhaček na ochranu spojeneckých lodí u Harstadu, které byly pod stálými útoky německých bombardérů. Těm se podařilo potopit nebo vážně poškodit tři plavidla. Nejprve P/O Purdy a P/O Bentley svedli souboj s letounem identifikovaným jako Do 17, který se jim podařilo zasáhnout. Purdy poté zaútočil na pět dalších Dornierů a jednomu z nich zapálil motor dřív, než s ním ztratil kontakt.

Také druhá dvojice F/O Riley a P/O Parnall se dostala do kontaktu s nepřítelem. Napadli formaci několika Heinkelů He 111, ale během souboje byl obranou palbou bombardéru, na který útočil, zasažen a zraněn F/O Riley a vrátil se na letiště. Parnall útočil na jiný letoun, ale ten mu po chvilce zmizel z očí.

Dopad celkem čtyř letounů byl později potvrzen pozemními jednotkami, které dokonce měly najít i vraky zřícených letounů. Jednalo se však o chybnou identifikaci, protože Luftwaffe měla z těchto soubojů jen dva poškozené letouny od jednotek 2./KG 26 a 2./KGr 100 s dvěma zraněnými letci. Naproti tomu se formaci několika dalších He 111 od 2./KG 26 podařilo při bombardování Bardufossu poškodit na zemi dva Gladiatory, letoun N5714 neopravitelně. Další (N5705) byl zničen, když při přistání vjel do kráteru po pumě.

Po poledni bylo rozhodnuto vyslat trojici letounů na letiště k Bodo. Měly krýt jednotky ustupující na sever. Volba padla na zkušeného F/Lt C. Hulla, P/O J.Falksona a Lt. T. Lydekkera. Během přeletu svedli nerozhodnou přestřelku s jedním Heinklem od KGr 100, při přistání na nové základně pak všechny tři Gladiatory zapadly do bahna. Naštěstí se je podařilo dostat na pevnou půdu, kde začalo doplňování paliva ze čtyřgalonových plechovek. Během chvilky se ale nad letištěm objevil průzkumný He 111 jednotky 1.(F)/122 a všichni proti němu chtěli odstartovali. Rozmoklé letiště ale dělalo problémy. Lydekker bez problémů vzlétl, Hull jen tak tak, Falkson však s N5705 havaroval. A aby toho všeho nebylo dost, Lyddeker měl v letounu doplněno jen málo paliva a musel se vrátit.

Hull si ovšem všechny útrapy vynahradil. Nejprve dohnal unikající průzkumník a po třech útocích se z letounu vyvalil dým. V té chvíli si všiml jednoho Ju 52/3m letícího opodál a zanechal Heinkel svému osudu. Zato s Junkersem udělal krátký proces a spatřil, jak ho osádka opouští na padácích nedaleko Saltdalenu. Poté bez úspěchu napadl další Heinkel. Nakonec narazil na dva další Ju 52/3m, z nichž jeden mu po chvilce zmizel v mracích, ale druhý po jeho zásazích šel v plamenech k zemi. Vyskočilo z něj šest mužů. Cestou k letišti se pak potkal s dalším He 111 a po krátké přestřelce měl německý bombardér opustit bojiště. To už v jeho Gladiatoru fungoval jen jeden kulomet. Spokojený Hull se vrátil do Bodo, kde byla mezitím dráha dostatečně zpevněna za použití sněhu a prken, a nahlásil dvě jistá a jedno pravděpodobné vítězství.

Byl však mnohem úspěšnější, protože připravil Luftwaffe o čtyři letouny. Napadený He 111 od 1.(F)/122 pilotovaný Lt. Ulrichem Meyerem musel nouzově přistát u Mo, osádku zachránili němečtí vojáci. Všechny napadené Junkersy náležely k 1./KGzbV 106. První z nich, letoun sériového čísla WNr.5636, dopadl nedaleko Storfjelltu v 16:15. Druhé dva Ju 52/3m byly také ztraceny. První dopravní letoun, označený BA+KH, havaroval u Ekornesu a na jeho palubě zahynulo osm parašutistů od I./FJR1, druhý letoun, bílá 2 (WNr. 6713), havaroval u Kvassteinheianu.

V noci se dva zbylé Gladiatory zúčastnily ochrany lodí, které opouštěly poslední spojenecké pozice jižně od Narviku.

Dvacátého sedmého se k norským břehům opět vrátila 254. peruť, když dva její letouny provedly průzkum v okolí Stavangeru. Zde byly napadeny jedním Messerschmitem Bf 109 a rozdělily se. Zatímco jeden z pilotů se útoku vyhnul a ostřeloval zdejší letiště, Blenheim R3624 P/O E. H. Alexandra se z letu nevrátil. Stal se obětí velitele 6./JG 77 Hpt. Franz-Heinze Langeho, jehož stíhačka byla lehce poškozena obranou palbou.

Tento den konečně provedla 46. peruť první operační let v Norsku. Ráno kolem půl osmé odstartoval jeden roj vedený S/Ldr Crossem proti přilétajícím He 111, když ty spatřily blížící se stíhačky rychle zmizely a Hurricany s nepořízenou přistály.

Do kontaktu s nepřítelem se ale dostala dvojce Gladiatorů u Bodo. Kolem osmé se zde objevilo jedenáct Stuk v doprovodu tří stodesítek a zaútočily na nedalekou vysílačku. Proti útočníkům ihned vzlétl Lt. A. J. Lydekker, Hullův pokus o start překazil německý útok a jemu se podařilo odstartovat až napodruhé. Okamžitě se dostal do týla jedné ze Stuk a dávka z jeho čtyř kulometů ukončila její let. Zasažený letoun z 1./StG 1 pilotovaný Fw. Kurtem Zubem skončil v moři odkud byl i se svým střelcem vyloven německými vojáky. Hull mezitím zaútočil na další Junkers, ale stačil vypálit jen jednu dávku, protože se za jeho Gladiátorem objevila stodesítka pilotovaná Helmutem Lentem z 1./ZG 76 a zasáhla ho. Hull tedy zamířil k letišti, ale zde byl opět Lentem napaden a havaroval u Bodohalvoye zraněn na hlavě a noze. Lent, později druhý nejúspěšnější německý noční stíhač a vítěz 110 soubojů, toto vítězství získal v 8:20.

Hullova zranění neumožňovala jeho další aktivní službu a proto byl později na palubě jednoho Sunderlandu evakuován zpět do Británie.

Lydekkerovi se nevedlo o mnoho lépe. Jeho letoun byl poškozen a on sám také raněn. Pokus o přistání v Bodo mu překazila trojce Ju 87 a on tak musel doletět do Barduffosu, kde přistál. Letoun byl však zralý do šrotu. Nárok na toto vítězství vznesl Oblt. Hans Jäger ze štábu I./ZG 76 společně se svým střelcem S. Thönesem, nebylo jim však uznáno.

Pozemní jednotky později potvrdily pád tří letounů, ale pravděpodobně viděli padat zasažené Gladiatory, protože Němci kromě Zubeho Stuky žádnou další ztrátu neutrpěli.

Anthony John Lydekker byl evakuován zpět do Británie, kde se vyléčil ze svých zranění a vrátil se k Royal Navy. Zahynul 15. 11. 1942 při potopení letadlové lodi HMS Avanger ponorkou U-155 u Gibraltaru. Bylo mu 28 let.

Večer se nad Bodo vrátila velká formace He 111 a zaútočila na město, kde bylo zabito 15 lidí a zničeno 420 domů. Třináct Ju 87 pak zničilo letiště.

Stíhači na Bardufossu svedli jen jeden úspěšný souboj, když Sgt. Milliganovi přiznali sestřelení jednoho Heinkelu; Luftwaffe žádnou podobnou ztrátu neutrpěla.

Během následujícího dne spojenecké pozemní síly zaútočily na Narvik, který byl do večera v jejich rukou. Ihned zde započala demolice přístavních zařízení, aby odsud Němci nemohli vypravit žádnou zásilku rudy. Na ochranu bojujících vojáků provedly 46. a 263. peruť 95 bojových letů.

Během ranní hlídky narazil F/Lt Williams v Gladiatoru N5681 na jeden He 111, který útočil v Oftfjordu na křižník a okamžitě na něj zaútočil. Po chvilce musel pronásledování zanechat, protože mu začalo docházet palivo a nechal bombardér s kouřícími motory odletět. Pozemní jednotky však vítězství potvrdily, když ohlásily padající letoun v plamenech. A opravdu He 111 H-4 ze Stab/KG 26 pilotovaný Oblt. Strengem byl těžce poškozen a nouzově přistál u Saldatu jižně od Bodo. Další letoun téže jednotky sestřelila protiletadlová palba napadených lodí.


Heinkel He 111 H-4

V téže oblasti operovaly i Hurricany 46. perutě a F/O J. W. Lydall získal pro svou jednotku první norský „skalp“. Narazil na Ju 88 z 6./KG 30 a po krátké honičce zasažený letoun Fw. Ernsta Alfa přistál na hladině Biesfjordu. Jeden člen osádky byl zabit, tři zbylé zajal britský torpédoborec.

Další úspěch získali piloti 46. perutě večer po devatenácté hodině. Dvojice F/Lt P. G. Jameson a P/O Johnson byla zrovna na hlídce, když na hladině Rombaksfjordu narazila na dva zajímavé letouny. Jednalo se o dva ze šesti prototypů čtyřmotorového dálkového průzkumného létajícího člunu Dornier Do 26, stavěného původně pro Lufthansu jako poštovní. Britští piloti přistihli letouny Do 26 V-1 (W.Nr. 791,P5+AH) a V-3 (P5+CH) zařazené pro norskou kampaň do stavu KGrzbV 108, jak jsou z nich vykládána děla pro 112. pluk horského dělostřelectva. Hurricany se snesly k hladině a oba létající čluny zapálily. Pilot prvního Flugkapitän Schack, který s tímto typem létal u Lufthansy do jižní Ameriky, zahynul, pilot druhého Ernst-Wilhelm Modrow, taktéž předválečný pilot Lufthansy a pozdější noční stíhač s 34 vítězstvími a nositel Rytířského kříže, byl těžce zraněn.

Dvacátý devátý květen přinesl 46. peruti největší úspěchy dobyté ve vzdušných bojích v Norsku. Piloti byli toho dne ve vzduchu již velmi brzo ráno, což umožňovaly světlé arktické noci. V 0:40 odstartovala dvojce F/Lt P. G. Jameson a P/O Drummond k hlídce do oblasti Narviku. Po nějaké době narazili na trojici nepřátelských letounů identifikovaných jako dva Ju 88 a jeden He 111. Britové zaútočili a Jameson si připsal vítězství nad Ju 88, Drummond nad He 111. Ve skutečnosti se jednalo o trojici Heinklů z 2./KG 26 na průzkumu počasí. Zasažený letoun Oblt. Hanse-Ludwiga von Platoa se zřítil na břeh jednoho z fjordů jižně od města a všichni na palubě zahynuli. Osádka druhého napadeného bombardéru měla více štěstí a pilot Oblt. Egon Schmidt svůj letoun dotáhl až nad švédské území, kde nouzově přistál a tři muži osádky byli internováni. Poslední z nich, střelec Uffz. Neusüss byl zabit při přestřelce s Drummondovým Hurricanem, který se mu ale podařilo těžce zasáhnout. Drummond nakonec musel Hurricane L1794 opustit na padáku a z vody byl vyloven posádkou lodi HMS Firedrake.


HMS Firedrake

Dvouplošné stíhačky 263. perutě se tento den věnovaly hlavně podpoře pozemních vojsk a útočily na německé pozice. Kolem jedenácté se ale nad letištěm objevily tři He 111 od KG 26 a bombardovaly ho. Na poplach odstartoval Sgt. Milligaan a dal se do pronásledování útočníků. Nad Narvikem jednoho z nich dostihl a z 250 metrů ho osolil dlouhou 15vteřinovou dávkou. V tu chvíli ho začal zlobit motor a on byl přinucen k návratu. Zasažený letoun Paula Richtera od 1./KG 26 ale již stejně víc nepotřeboval a nouzově přistál u Anhenesu, kde byla celá osádka zajata.

Zbytek dne pak patřil pilotům Hurricanů. Odpoledne nejprve P/O N. L. Banks připravil Luftwaffe o další čtyřmotorový letoun, když nad ostrovem Dyroy sestřelil Fw 200 C z 1./KG 40 (velitel Oblt. Günther Thiel, pilot Lt. Otto Freytag, všech šest mužů na palubě zahynulo) označený jako Ju 89. K večeru pak došlo k souboji mezi třemi hlídkujícími roji 46. perutě a německou formací, která se skládala ze 4 Ju 88 a 19 He 111 pod doprovodem tří stodesítek. Němci chtěli zaútočit na britské lodě u Narviku.


Junkers Ju 89

Jako první se do kontaktu s nepřítelem dostal F/O J. W. Lydall v Hurricanu L1846. Podařilo se mu zasáhnout Heinkel od KGr 100 pilotovaný Oblt. Wolfgangem Metzkem, který havaroval na břehu Beisfjordu. Na palubě tohoto letounu byl sám velitel KGr 100 Hpt. Artur von Casimir, který byl s pilotem zajat, další muž osádky padl a dva zachránili Němci. Zasažen byla však i útočící stíhačka, která se v plamenech zřítila na zem. Němečtí střelci měli toho večera dobrou mušku, protože se jim podařilo sestřelit i druhý Hurricane, který se přidal k útoku na jejich formaci. Stejně jako Lydall i P/O N. L. Banks našel v troskách svého letounu smrt, ale zároveň mu přiznali sestřelení jednoho Heinkelu. Oba britští stíhači byli pohřbeni v Narviku.

Poslední vítězství toho dne ohlásil F/S Shackley, který svůj úspěch nafilmoval na jeden z prvních operačních fotokulometů. Ačkoliv mu přiznali He 111, sestřelil doprovodný Bf 110 pobočníka velitele I./ZG 76 Oblt. Hanse Jägra, který i se svým střelcem Uffz. Helmutem Feichem vyskočili na padáku a byli oba zajati.

46. peruť přišla během dne ještě o stroj L1988, který se nevrátil z patroly v okolí Harstadu.

V následujících třech dnech se obě perutě soustředily hlavně na podporu pozemních sil a jejich častými cíli byly němečtí vojáci, vozidla a nádraží. Hlavně 263. peruť dosáhla dobrých výsledků. Po jednom z takovýchto letů třicátého května si Gladiator pilota Vickeryho přinesl domů několik průstřelů od protiletadlové palby, F/O L. R. Jacobsen na oplátku Němce připravil o dva náklaďáky. Následující den pak Gladiatory doprovodily norské He 115 a Fokker C.V k útokům na nepřátelské pozice u Rundfjellu.


Norský Fokker C.V-D

První červnový den pak piloti Blenheimů 254. perutě ohlásili nad Trondheimem sestřelení jednoho Heinkelu.

Velmi rušný byl druhý červen. Po poledni provedla Luftwaffe rozsáhlý útok do oblasti Narviku, hlavně na lodě u Harstadu. Proti nim provedli stíhači obou perutí celkem 75 vzletů a svedli 24 soubojů.

K prvnímu utkání došlo kolem čtvrt na dvě a zúčastnila se ho dvojce Hurricanů 46. perutě. P/O Drummond a Sgt. Taylor právě hlídkovali nad městem, když spatřili dvojici Stuk z 2./StG 1, jak útočí na torpédoborec. Letouny patřily k druhé útočné vlně a britští stíhači se na ně okamžitě vrhli. Taylorem zasažený bombardér se zřítil u Fagernesu, pilot Lt. Klaus Kübel a jeho střelec zahynuli. Také Drummond zasáhl jednu Stuku, která nouzově přistála jihovýchodně od Narviku. Zraněný pilot Fw. Hans Ott a jeho střelec, válečný dopisovatel, byli zajati Nory a později Němci osvobozeni.

Také další hlídkující par 46. perutě F/O Frost a Sgt. Tyrer narazili na Stuky a jednu nárokovali v okolí Skaalandu jako poškozenou. Obranná palba ale zasáhla Frostův Hurricane a roztříštila čelní sklo kabiny, pilot se v pořádku vrátil na letiště.

Jako poslední ze 46, perutě přišli do kontaktu s nepřátelskými letouny F/S Shackley a P/O Bunker. Po druhé hodině se nad Narvikem neúspěšně utkali s pěticí Messerscnmittů Bf 110.

Druhá část odpoledne pak patřila pilotům 263. perutě. V té samé době, kdy Hrricany svedly bezvýsledný souboj se stodesítkami, patrolovali P/O Jasobsen a P/O J.L. Wilkie mezi Narvikem a švédskými hranicemi. Zde narazili na dva německé letouny identifikované jako Ju 88. Stíhači ihned zaútočili a pár se rozdělil. Jacobsen pronásledoval jeden z letounů do mraků, kde se mu ztratil. Ocitl se pak na chvilku nad Švédskem, ale u Björnfjellu spatřil několik kroužících letadel a vydal se k nim. Nejprve zaútočil na jeden He 111, ale po několika dávkách mu došla munice pro křídelní kulomety. Napadený bombardér však víc nepotřeboval a zřítil se. Pravděpodobně se jednalo o Dornier Do 215B od 4.(F)/ObdL, který po útoku stíhačky nouzově přistál na švédském území. Jacobsen se pak vrhl na jeden Ju 88 a tři He 111. Vypukla nepřehledná mela, ze které si Jacobsenův Gladiator N5681 odnesl zasažený olejový chladič, několik průstřelů a čelní štítek zašpiněný od oleje, ale také nárok na dva další sestřely.


Dornier Do 215 B-1

Jacobsen Luftwaffe pravděpodobně připravil o jeden He 111H-3 od 2./KG 26 (1H+CK, W.Nr. 5607), který nouzově přistál do vody jezera Grövelsjön, a jeden dopravní Ju 52/3m od KGrzbV 107, o kterém se ale Němci domnívali, že byl sestřelen Švédy.

V chumlu letounů bylo i několik Bf 110 a Fw. Neureiter od I./ZG 76 nárokoval ve 14:50 sestřel Gladiatoru. Jacobsen se však v pořádku vrátil na základnu.

To P/O J. L. Wilkie takové štěstí neměl. Již první dvojce letounů, které s Jacobsenem napadli, nebyly bombardéry, ale stíhací stodesítky a Wilkieho letoun N5893 byl kolem 14.20 sestřelen východně od Rombaksfjordu Lt. Helmutem Lentem z I./ZG 76. Poražený pilot byl pohřben v Narviku.

Poslední souboj toho dne pak svedli F/Lt Williams a Sgt. H. Kitchener, kteří ke své hlídce vzlétli kolem třetí. Po necelé hodině letu spatřili nad Narvikem dvanáct He 111 a zaútočili na poslední čtveřici. Z té si vybrali letoun Ofw. Otto Posera od 1. Staffel, který musel se svým poškozeným letounem nouzově přistát a stal se i s celou osádkou válečným zajatcem. Poté napadli i ostatní bombardéry a dva další šli po jejich útocích kolmo k zemi se zastavenými motory.

Poté spatřili další formaci šesti letounů rozpoznaných jako Do 17 (ve skutečnosti He 111 od KGr 100), ty jim ale ulétly. Pod sebou však spatřili dvě Stuky a nedali jim žádnou šanci k úniku. Williams se vrhl na Ju 87R Oblt. Heinze Böhna od 2./StG 1, který se hořící zřítil do hor a oba muži na jeho palubě přišli o život. Kitchenerova Stuka však zmizela s bílou vlečkou kouře v mracích a byl z toho jen pravděpodobný sestřel. Oba stíhači toho však stále neměli dost a zaútočili na další Heinkely, které se v oblasti objevily. Podařilo se jim dva zasáhnout, ale jejich pád nezaznamenali, což znamenalo dvě pravděpodobná vítězství.


Junkers Ju 87 R-2

Němci však ztratili jen dvě již zmíněná letadla.

46. peruť během dne přišla o Hurricane N2543, u kterého došlo ke zborcení podvozku při přistání a nemohl být na místě opraven.

Čtyři následující dny pak byly ve znamení spojenecké evakuace Narviku, se kterou naštěstí přišlo i špatné počasí, které omezilo leteckou aktivitu nad Norskem.

Čtvrtého se na ofenzivní průzkum vydaly tři letouny 254. perutě. Před polednem se objevily nad Freje, poté prozkoumaly Fensfjorden, Bergen a Voss. Jižně od Bergenu se ale v mracích rozdělily, jeden prozkoumal Stavanger a obrátil domů, zbylé dva dolétly až k Listu, kde se také stočily směrem k Anglii. Cestou zpět narazil F/Lt Mitchell v R3629 nad mořem na jeden Do 18 a přinutil ho přistát. Když Mitchell přistál, byl okamžitě vyslán další roj, aby letoun našel. To se sice podařilo, ale létající člun se již potápěl. Jednalo se o letoun 8L+LK od 2./KüFlGr 906, jeden člen osádky byl zabit, zbytek zachránilo německé plavidlo.

Během těchto dní se na evakuaci začal připravovat i personál obou perutí RAF v Norsku. Počítalo se s tím, že Gladiatory přeletí na letadlovou loď HMS Glorious, Hurricany měly být zničeny. Pátého června se však na palubě této lodi objevil velitel 46. perutě S/Ldr Cross a dohodl s kapitánem, že provedou zkušební přistání s Huriccanem, aby zachránili i tyto cenné letouny.

Boje však stále pokračovaly, za Brity se ho ale zúčastnily hlavně letouny z letadlových lodí. Šestého tak dva Hurricany poskytly ochranu Walrusům 701. perutě, které bombardovaly cíle v okolí Sorfoldu.

Následující den pak byl ve znamení konečných příprav na evakuaci perutí z bojiště, která byla naplánovaná na osmý červen, a posledních vzdušných soubojů.

Toho dne se totiž zlepšila počasí, čehož využila Luftwaffe k rozsáhlým útokům na spojenecké jednotky. Již první dvě dvojice F/O Knight – P/O Durmmond a S/Ldr Gross – P/O P. W. Lefevre, které k hlídce vzlétly kolem čtvrté ranní, narazily po půl hodince letu na německé bombardéry. Došlo k souboji v němž Knight a Durmmond sestřelili nad Narvikem každý jeden He 111, zatímco druhá dvojce společně zničila další nad Bardufossem. Crossův letoun byl lehce poškozen obrannou palbou.

Němci však žádnou ztrátu bombardéru neutrpěli, Britové pravděpodobně napadli průzkumné Do 18 a He 115, které pátraly po spojeneckých lodí. Ale ani ty o žádný letoun nepřišly.


Dornier Do-18 D

K úplně poslednímu souboji došlo krátce před šestou odpolední. Na poslední hlídku nad Narvik se vydala dvojice F/O Mee a P/O Drummond. Zde narazili na čtveřici Heinklů a zbraně Hurricanů naposledy promluvily. Během chvilky bylo po všem. Každý z pilotů sestřelil jeden bombardér, Drummond navíc oba zbývající poškodil. Němci však přišli jen o He 111 H-3 Oblt. Haralda Linkeho z 6./KG 26, který havaroval při nouzovém přistání u Bjerkviku. Další bombardér byl poškozen z 30 procent.

Večer pak trojice F/L Jameson, F/O Knight a Sgt.Taylor dokázala, že Hurricany můžou bezpečně přistát na letadlové lodi. Kolem půl osmé totiž všichni tři bezpečné posadili své, pytli s pískem zatížené, stíhačky na palubu HMS Glorious. Kapitán lodi pak do Bardufossu vyslal jeden Swordfish s povolením k přistání i pro zbytek 46. perutě. Evakuaci všech zbylých letounů již nebránilo, protože všechny pozemní jednotky se již nalodily.


Fairey Swordfish Mk.I

S prvním slunečním svitem 8. 6. se tak všechny letuschopné stíhačky odlepily z Bardufosského polního letiště a vedeny Swirdfishy FAA se vydaly k letadlové lodi. Pozemní personál a piloti, pro které nezbyla letadla, zničili zařízení letiště, kde zůstaly jen věci potřebné pro provoz zbylých norských letounů, a vydali se do přístavu, kde se nalodili na obchodní loď Arandora Star, na které vyrazili zpět do Británie. Na palubě bylo celkem osm stíhačů – P/O J. F. Durmmond, P/O P. W. Leevre a Sgt. E. Tyrer ze 46. a F/L R. S. Mills, P/O Hughes, Sgt. G. S. Milligan, Sgt. H. H. Kitchener a Sgt. B. E. Wahll z 263. perutě. V té chvíli určitě netušili jaké je potkalo štěstí.

Deset Gladiatorů a sedm Hurricanů mezitím v pořádku dosedlo na palubu HMS Glorious a ta dostala ve tři hodiny ráno rozkaz k rychlému návratu do Scapa Flow. Ochranu jí měly poskytnout torpédoborce Ardent a Acasta. Druhá letadlová loď, HMS Ark Royal zůstala s konvojem obchodních lodí jako ochrana. Brzo se mělo ukázat, že rozdělení konvoje bylo velkou chybou. h49


Poslední známá fotografie lodi HMS Glorious, foceno z paluby HMS Ark Royal, doprovodný torpédoborec HMS Diana, květen 1940

V 15.45 totiž HMS Glorious spatřila skupina německých válečných plavidel, které byly vyslány proti lodím odvážející spojence z Norska. Mezi německými loděmi byly i bitevní lodě Scharnhorst a Gneisenau a těžký křižník Admiral Hipper. V půl páté spustily tyto lodě smrtelnou palbu na britský svaz a v 17.20 bylo po všem. Všechny tři lodě byly potopeny, i když torpédoborec Acasta dokázal torpédem poškodit Scharnhorst, a o život přišlo 1519 mužů, 1207 na letadlové lodi. Čtyřicet jedna jich bylo z řad pozemního personálu RAF, z dvaceti pilotů se zachránili jen dva S/Ldr Cross a F/L Jameson ze 46. perutě. Zbylých osmnáct přišlo o život a jejich jména jsou v tabulce 1.


Scharnhorst ostřeluje HMS Glorious, 8. června 1940

Tak tragicky tedy skončilo nasazení stíhačů RAF v Norsku. A přitom si vůbec nevedli špatně. Gladiatory 263. perutě vykonaly během svého druhého nasazení 389 letů, svedly 72 leteckých bojů a sestřelily 26 letounů, piloti 46. perutě provedli 249 startů, zúčastnili se 26 soubojů a nárokovali si čtrnáct letadel sestřelených a další tři poškozené. Bojové ztráty přitom nebyly nijak hrozné. U 263. perutě byly dva Gladiatory sestřeleny v soubojích, jejich piloti padli, a tři musely po boji nouzově přistát a byly odepsány. Jeden (N5714) byl zničen během leteckého útoku a tři byly zničeny při nehodách, jeden pilot zahynul. Hurricany byly v bojích ztraceny čtyři společně se dvěma piloty, jeden byl odepsán po havárii.

Shodou okolností nejúspěšnější piloti obou perutí norskou kampaň přežili. U 46. perutě tím šťastlivcem byl John Fraser Drummond, u dvě stě šedesáté třetí Caesar Barrand Hull, nejúspěšnější stíhač RAF v Norsku celkově.

Ten první se narodil v roce 1919 a do RAF vstoupil v dubnu 1938. Prodělal stíhací výcvik a po jeho skončení nastoupil v lednu následujícího roku k 46. peruti, se kterou se zúčastnil bojů v Norsku. Sestřelil zde čtyři letouny jistě a dva poškodil, za což po návratu do Británie obdržel v červenci DFC. V září se připojil k 92. peruti, na jejíchž Spitfirech se zapojil do Bitvy o Británii, a jeho válečné skóre nakonec zastavilo na cifře 8+1-3-4. Bohužel 10. 10. 1940 stíhal nad Tangmere společně s P/O D.G. Williamsem bombardovací Do 17, ale jejich Spitfiry se v 8.15 srazily a oba piloti přišli o život.

Caesar Hull byl farmářským synkem. Narodil se 23. 2. 1913 v Shangani v Jižní Rhodésii, vychováván byl však v Jižní Africe. Zde také vstoupil do SAAF, odkud se v roce 1935 dostal k RAF. Po dokončení stíhacího výcviku byl v srpnu 1936 zařazen ke 43. peruti, u které ho zastihlo i vypuknutí války. S perutí se pak přesunul z Tangmere do Wicku a podílel se na ochraně kotviště britské flotily ve Scapa Flow a doprovodu konvojů. Zde také získal první vítězství, když 30. 1. 1940 společně s Sgt. F. R. Careyem sestřelil He 111 H-2 od 4./KG 26. Než byl v květnu poslán k 263. peruti, aby se sní podílel na druhém nasazení v Norsku, získal dvě další společná vítězství. Zde ve svých úspěších pokračoval a do svého zranění 27. května sestřelil pět letadel jistě a jedno poškodil. V Anglii se pak zotavoval ze svých zranění a 21. července byl za svou účast v bojích na severu vyznamenán DFC. Dne 31. 8. 1940 se stal velitelem své 43. perutě a zasáhl s ní do Bitvy o Británii. Jeho další služba měla však krátké trvání. Nejprve 4. 9. pravděpodobně sestřelil dvě stodesítky a o dva dny později přidal jeden Bf 109 a pravděpodobné vítězství nad Ju 88 společně s F/Lt R. C. Reynalem. Sedmého se však jím vedená hlídka dostala do souboje s Messerschmitty Bf 109 a tři její Hurricany byly sestřeleny. Piloti svého velitele naposledy viděli jak se vrhá na německé bombardéry a později byl jeho Hurricane V6614 nalezen havarovaný u města Purley. S/Ldr Caesar Hull, stíhací eso s 8+4-2+1-1 vítězstvími, byl mrtev.

Také obě „norské“ perutě byly opět zformovány a čekala je pestrá válečná služba. Čtyřicátá šestá byla vyzbrojena novými Hurricany a zasáhla do bitvy o Británii, ve které její piloti získali 27 a půl vítězství. Na jaře 1941 byla přesunut na Maltu, kde zasáhla do krvavých leteckých bojů. V červnu se tu z ní stala 126. peruť a nová čtyřicátá šestá vznikla v Egyptě jako noční stíhací, vyzbrojená Beaufightery Mk.If. Tyto letouny byly v lednu 1943 nahrazeny verzemi Mk.VIC, IX, X a peruť podnikala útočné operace nad územím protivníka. V srpnu 1944 se k ní dostalo několik Mosquit Mk.XII, ale v prosinci byla rozpuštěna a znovu zformována v Anglii jako transportní.

Druhá z perutí také obdržela několik Hurricanů, než byly v červenci konečně k dispozici nové dvoumotorové stíhačky Westland Whirlwind Mk.I. S těmito letouny u perutě pokračovali i dva veteráni norské kampaně – George Milligan, který však zahynul 30. 4. 1941 na letounu P7008 během startu k cvičnému útoku na Wellington, a Herbert H. Kitchener. Ten byl 11. 3. 1941 zraněn obrannou palbou Ju 88, který poškodil nad Cornwllem, a se svým Whirlwindem P6985 havaroval. Celkem získal 0+4-1+2-1 vítězství a přežil válku.

Kvůli nespolehlivým motorům však letoun zklamal jako stíhací, zato se osvědčil v útocích na pozemní cíle. Peruť je k tomuto účelu využívala až do konce roku 1943, kdy přešla na modernější Typhoony Mk.IB. S nimi se zúčastnila podpory vylodění v Normandii a od 10. 7. 1944 byla součástí 2ndTAF. Na kontinentě se nadále podílela na podpoře pozemních vojsk, její piloti si však připsali jen jedno další vítězství, ovšem nad nebezpečným Messerschmittem Me 262. Celkem peruť sestřelila kolem padesáti německých letadel.

Tabulka 1

Piloti RAF, kteří přišli o život při potopení letadlové lodi HMS Glorious

46. peruť 263. peruť
F/Lt C.D.R. Stewart S/Ldr J.W. Donaldson, DSO, DFC
F/O R.M. Cowles F/Lt A.T. Williams, DFC
F/O P.J. Frost F/O H.T. Grant-Ede, DFC
F/O H.H. Knight F/O H.F. Vickery
F/O M.C.F. Mee F/O L.R. Jacobsen, DFC
P/O L.G.B. Bunker F/O S.R. McNamara, DFC
Sgt. E. Shackley P/O J. Falkston
Sgt. B.L. Taylor P/O P.H. Purdy, DFC
  P/O M.A. Bentley
  Sgt. E.F.W. Russell, MM

Tabulka 2

Letouny ztracené v Norsku

46.peruť 263.peruť
Hawker Hurricane Mk.I Gloster Gladiator Mk.II
Norsko HMS Glorious 1. mise 2. mise
L1794 L1793 N5588      N5893
L1816 L1804 N5589      N5681
L1988 L1805 N5628      N5695
N2543 L1806 N5632      N5699
 ? neznámé s.č. L1815 N5633      N5723
  L1853 N5634      N5906
  L1916 N5635      N5907
  L1980 N5639      N5908
  P2635 N5641 N5720
  P2633 N5647      N5725
    N5680      N5894
    N5698      N5898
    N5719      N5904
    N5720      N5905
    N5909  
    N5915  
L – letouny 1. objednávky vyrobeny Hawkerem
N –  letouny 2. objednávky vyrobeny Hawkerem
P – letouny 3. objednávky vyrobeny Glosterem

x) Původně se počítalo i s nasazením jedné perutě bombardérů. 22. peruť Blenheimů měla operovat z letiště Banak, ale nakonec od toho bylo upuštěno.

Literatura:
Foreman J.: Fighter Comand war diaries, part 1, Air Research Publication, Walton-on-Thames, 2002
Foreman J.:RAF Fighter Comand victory claims of WW2, Red Kite, Walton-on-Thames, 2003
Franks N.: RAF Fighter Comand Losses of the Second World War, volume 1, Midland Publishing, Leicester, 2000
Holmes T.: Hurricane Aces 1939-1940, Osprey Publishing, Oxford, 1998
Shores C., Williams C.: Aces High, Grub Street , London, 1994
Shores C.: Aces High, volume 2, Grub Street , London, 1999
Shores C., Ehrengardt C.-J. a kol.: Začátek cesty, Mustang, Plzeň, 1996
Internet

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více