pouze projekt protiponorkového a protilodního letounu s protilodními radary a námořním vybyvením.
Vyrobeno celkem 698 bombardérů a 24 stíhacích Ki-109. Výroba prototypů proběhla v těchto továrnách: 三菱重工業株式会社- Mitsubishi Jūkōgyō Kabushiki Kaisha v Oe-machi později v Chitě a v Kumamotu 川崎航空工機業株式会社 - Kawasaki Kōkūki Kōgyō Kabushiki Kaisha v Kagamigahaře nedaleko Gifu 91 letoun 日本国際航空工業 - Nippon Kokusai Kōgyū Kabushiki Kaisha v Okubo 29 letadel 立川飛行機株式会社 - Tachikawa Hikōki Kabushiki Kaisha vTachikawě 1 letoun
Použité prameny: René J. Francillon Ph.D., Japanese Aircraft of the Pacific War, Naval Institute Press, Annapolis Maryland, Reprinted 1990, ISBN-0-87021-313-X Richard M. Bueschel, Mitsubishi Ki-67/Ki-109 Hiryu in Japanese Army Air Force Service, Atglen, PA, Schiffer Publishing, Ltd., 1997. ISBN 0-7643-0350-3. ja.wikipedia.org https://www.airwar.ru/enc/bww2/ki67.html
Období
-
Výrobce
-
Typ letounu
-
Kamufláž
-
Země
-
Pilot
-
Výrobní číslo
-
Sériové / evidenční číslo
-
Taktické označení / imatrikulace
-
Jméno stroje
-
Jednotka
-
Základna
-
Datum (DD.MM.RRRR)
DD.MM.RRRR
Autor
-
Velikost při 300 DPI
-
Zveřejněno s laskavým svolením autora
-
Web autora
-
Micubiši Ki 67-Ia Hirjú
URL : https://www.valka.cz/Micubisi-Ki-67-Hirju-Peggy-t41156#158858
Verze : 3
Mitsubishi Ki-67 – přehled verzí
四式重爆撃機 / 4 Shiki Ju Bakugekiki / těžký armádní bombardér Type 4
飛龍 - Hiryu - Létající drak (jap.)
Allied reporting name: Peggy
Historie: Technické specifikace na moderní bombardovací letoun předalo 大日本帝国陸軍航空本部 Dai-Nippon Teikoku Rikugun Kōkū Hombu (velení císařského armádního letectva) přímo svému významnému dodavateli společnosti 三菱重工業株式会社- Mitsubishi Jūkōgyō Kabushiki Kaisha (dále jen Mitsubishi) již na počátku roku 1941. Armádní letectvo požadovalo těžký bombardér, který měl být velmi obratný a zároveň výkonný a dobře chráněný jak dostatečnou nesenou výzbrojí, tak i svými výkony, ale také účinnou pasivní ochranou. Armádní letectvo ve své specifikaci požadovalo letoun, který mohl zasazovat těžké rány nepříteli na východě – SSSR a až později mírně poopravilo požadavky tak, aby jej mohlo použít například i proti lodím dalšího protivníka.
Konstrukčních prací se ujal tým konstruktérů pod vedením prof. Hisanojo Ozawy. Požadován byl dvoumotorový letoun pro šest až osm mužů, který měl operovat ve výšce 4-8 000 m rychlostí 550 km/hod. Nosnost pum byla tradičně malá 500 kg normálně a 800 kg maximálně. Na základě zkušeností z bojů v Číně a Chalchin Golu byla požadována silná obranná výzbroj. První prototyp byl dokončen koncem roku 1942 a třetí, poslední z objednaných prototypů, v březnu 1943. Prototypy byly postaveny v závodě na výrobu draků ve městě Nagoya. Výsledným dílem byl nevelký a poměrně štíhlý středoplošník s osádkou šesti až osmi mužů, linie letounu mírně připomínají námořní bombardér G4M Hamaki / Betty a není divu jednalo se o stejného výrobce. Pohon nového letounu zajistily dva, tehdy nejvýkonnější, dvouhvězdicové osmnáctiválce Mitsubishi Ha-104. Tyto motory byly také ve specifikacích doporučeny spolu s dvěma dalšími typy. V nádržích pak bylo neseno 3 886 litrů paliva a podstatná část nádrží byla chráněna samosvornými obaly. Pro dlouhé lety mohly být do pumovnice zavěšeny dvě nádrže pomocné o celkovém objemu 1 230 litrů.
17.12.1942 proběhl první vzlet a nutno říci, že letoun zkušební piloty příjemně překvapil a to jak po stránce dobré ovladatelnosti a obratnosti, tak i malým počtem závad a konstrukčních nedostatků. Jediným parametrem, který se nepodařilo splnit byla maximální rychlost, ta zůstala na hodnotě 537 km/hod. Brzy se do zkoušek mohlo zapojit dalších sedm doobjednaných prototypů a šestnáct předsériových letadel. Předsériové letouny, narozdíl od prototypů, nesly již výzbroj, nejdříve to byl kulomet Type 98 ráže 7,92 mm v přídi, později byl nahrazen účinnějším velkorážním Type 1 Ho-103. Tento velkorážný kulomet byl nejprve ve hřbetní střelecké věži, ale i zde byl brzy nahrazen účinnějším kanónem Ho-5, pro který bylo neseno čtyři sta nábojů. U předsériových strojů byly ještě dva kulomety Type 98 v bočních kapkovitých střelištích, u sériových strojů byly opět nahrazeny kulomety Ho-103. Zadní polosféru mohl bránit střelec kulometem Ho-103(od 451. sériového letounu zde byl Ho-103 zdvojený).
Do výzbroje byl letoun přijat v roce 1944 jako „těžký armádní bombardér Type 4“ a v systému Kitai byl již dříve, ještě ve stádiu projektu, označen jako Ki-67 a o něco později dostal jméno Hiryu. První jednotky - Sentaie začaly tento moderní bombardér dostávat na konci léta 1944 a poprvé zasáhly do bojů 12.10.1944 torpédovým útokem proti americkému loďstvu severně od Tchaj-wanu. Tento útok byl prvedli příslušníci 98.Sentai, kteří působili v rámci 762.Kokutai. Od prosince 1944 se vyráběly souběžně dvě verze jednak Ki-67-Ia a zároveň i Ki-67-Ib, lišily se od sebe vnitřní konstrukcí a výstrojí, vzhledově se nedají od sebe odlišit.
Letouny Ki-67 byly nasazovány ve svém původním bombardovacím určení především na čínském bojišti a také často napadaly základny pro B-29 na Marianách a to se střídavými úspěchy. Při těchto akcích vzlétaly ze základny v Hammamatsu na japonské pevnině a po mezipřistání, ke kterému využívaly základnu na Iwo-Jimě, tedy pokud byla ještě v japonském držení.
Výkony a nosnost tohoto výkonného bombardéru s sebou samozřejmě přinesly i snahy o jeho další odlišné využití a určení, brzy vzniká mnoho projektů na těžké stíhací letouny, rychlé transportní, protilodní a protiponorkové, dálkové průzkumné a sebevražedné bombardovací. Všechny tyto požadavky, které vznášely různé složky armádního letectva však začaly brzdit výrobu, která již sama měla velké problémy jak s dodávkami materiálů a surovin, k tomu se přidaly nedostatky s kvalifikací výrobního personálu následně ještě bombardování měst a továren, přesunutí výroby ze zničené továrny v Oe-machi do Chity. Rikugun Koku Hombu muselo rychle přijmout opatření, které mají za ukol zamezit dalším komplikacím ve výrobě a tak vydalo příkaz, kterým byl zastaven vývoj nepodstatných a méně potřebných úprav. Jako potřebná se tak dočkala své realizace sebevražedná bombardovací verze Ki-67-I Kai, v některé literatuře známější jako To-Go Hiryu a pozdější typ Ki-167, který nesl velmi zajímavou zbraň – termitovou nálož Sakuradan. Tento zajímavý letoun je popsán v samostatném příspěvku.
Zcela odlišné určení měl těžký záchytný stíhač Ki-109, který byl také operačně nasazen u 107.Sentai. Ten nesl upravený protiletadlový kanón Type 88 ráže 75 mm o hmotnosti jedné tuny, zásah takovým granátem by dokázal zcela zničit i tak velký letoun jako byl B-29. Operační nasazení mělo charakter spíše ověřovací ež skutečně bojový.
Další vývoj šel cestou zvýšení výkonů a zlepšení výškových vlastností, tomu měly napomoci výkonnější nebo výškovější motory. Relativně jednodušší cesta byla vybavit motor Ha-104 turbokompresorem Ru-3, takto upravený motor byl označen jako Ha-104 Ru a byl zkoušen na Ki-67, výkony ve výškách se zlepšily, ale Japonci neměli vhodné materiály pro výrobu turbokompresorů a tak dobře pracující motor byl velmi zřídkavým jevem. S tímto motorem se počítalo zejména pro další sérii stíhacích Ki-109. Jiné dva Ki-67 dostaly experimentální motory Mitsubishi Ha-214 o max.výkonu 1 970 koní, označení letadlo bylo Ki-67-II .
Nevídanou událostí bylo vlastně již první operační nasazení Hiryu 98.Sentai , která opeovala v podřízenosti námořnímu letectvu, operací v rámci námořnictva se zúčastnila ještě další jednotka - 7.Sentai. Jen nedostatek torpédových letadel s dlouhým doletem vedl k potlačení tradiční nesnášenlivosti obou složek ke společným akcím. Letouny nebyly pro toto použití zvlášť upravovány, torpéda byla nesena pod trupem bombardérů. Tyto letouny nesly jméno Yasukuni – japonská svatyně.
Bombardér Hiryu měl sloužit i jako nosič řízených kluzákových pum Mitsubishi Ki-147 I-Go Model 1. Přibližně dvacet pum bylo pokusně odhozeno a řízeno z upraveného Ki-67-I. Další zkoušky a vývoj pumy byl zastaven koncem války.
U 14.Sentai byl zkoušen jeden letoun s extrémně dlouhým doletem, byl patrně zcela odzbrojen a díky ušetřené hmotnosti nesl úžasných 7 200 litrů paliva. Otázka užití a míra odzbrojení není spolehlivě objasněna, jisté je, že byly demontovány střeliště na hřbetě a na bocích letounu. Zda byla výzbroj v předníma zadním střelišti nelze z fotografií ověřit. Bombardéry Ki-67 tvořily výzbroj Sentai těchto čísel: 7., 14., 16., 61., 62., 74., 98. a 110. Mnoho odborných pramenů hodnotí Ki-67 jako nejlepší japonský bombardér v období druhé světové války.
Použité prameny: René J. Francillon Ph.D., Japanese Aircraft of the Pacific War, Naval Institute Press, Annapolis Maryland, Reprinted 1990, ISBN-0-87021-313-X Richard M. Bueschel, Mitsubishi Ki-67/Ki-109 Hiryu in Japanese Army Air Force Service, Schiffer Military/Aviation History Book, Schiffer Publishing, Ltd.; Revised edition, 1997, ISBN-13: 978-0764303500 Illustrated Warplane History, The XPlanes of Imperial Japanese Army & Navy 1924-45, ISBN4-7663-3292-X Tadashi Nozawa, Encyclopedia of Japanese Aircraft 1900-1945. Vol.1. Mitsubishi Aircraft, Shuppan-Kyodo 1981. William. Green, Famous Bombers of the Second World War, Doubleday, Nov 1976, ISBN-13: 978-0385124676 Václav Němeček, Vojenská letadla 3 díl, druhé doplněné vydání, Naše Vojsko, Praha 1992, ISBN 80-206-0117-1 www.historyofwar.org www.century-of-flight.net http://www.airwar.ru/enc/bww2/ki67.html www.aviastar.org archiv autora
URL : https://www.valka.cz/Micubisi-Ki-67-Hirju-Peggy-t41156#158873
Verze : 3
URL : https://www.valka.cz/Micubisi-Ki-67-Hirju-Peggy-t41156#690032
Verze : 1
Přidejte se k nám
Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady.
Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.