Luskintyre podruhé…

Autor: Joey Pytlák Říha / Pytlák 🕔︎︎ 👁︎ 8.206

Luskintyre podruhé…

…aneb Z kuřete jestřábem,
snadno a rychle... 

...aneb kterak se prostý hoch z české kotliny stal čestným členem Tygrů z Luskintyre. A nebo, kterak česky Krtek brázdil australskou oblohu. Oboji však ani trochu nevystihuje ty nezapomenutelné okamžiky. I když až do poslední chvíle nebylo moc jisté, jestli to vyjde nebo ne...

Reklama

Nejeli jsme do Luskintyre jen kvůli létáni, vezli jsme několik tub s velkoformátovými postery, které můj přítel Jarda Novák (ex-navigátor, 311. peruť RAF) nafotil při několika ročnících zdejšího slavného závodu Tiger Moth Air Race. Při kávě a fenomenálním jablečném koláči v briefing roomu měl jsem opět možnost naplno se přesvědčit o tom, že moje zásoby a znalosti jazyka anglického jsou dosti bídné. Pravda, pochytit cokoliv ze žvatlaniny, když osm chlapíků mluví najednou, je zcela nemožné. Ne, to není výmluva. Já vím, že anglicky neumím. Je to prostě holý fakt. Ale zase musím dodat, že když se pak člověk zaposlouchá a soustředí jen na jednoho člověka, je rozumět docela dobře. Nebo aspoň dostatečně na to, aby člověk zhruba věděl, o co kráčí. Pak teprve pochopí, jací jsou tihle opálení a větrem ošlehaní chlapíci. Mnozí z nich mají dokonce velice zajímavé zážitky z bojů ve druhé světové válce, což bylo ovšem něco na moji militantní duši. Zaposlouchat se do toho, kterak pilot amerického fotoprůzkumného Lightningu prolétává formací amerických (!!!) Létajících pevností B-17, jsa doprovázen dlouhými dávkami z kulometů několika desítek, možná stovek, palubních střelců, aby po přistání zjistil, že jeho stroj při té kanonádě neutrpěl ani škrábanec, je skutečně úžasným zážitkem (Poznámky o amerických letcích, které byly v briefing roomu k zaslechnutí, nebudu raději rozšiřovat…). Prostě jak jde o létání, najednou je ta angličtina o hodně lepší. Kdyby nebyla, mohl bych totiž přeslechnout kouzelná slova „Come on, Joe, let´s go for it...“ A to by byl hřích, smrtelný hřích...

Vytáhli jsme před hangár krásného červeného Tiger Motha a stříbrného Chipmunka. Už už jsem se těšil na svezení ve stařičkém válečném dvouplošníku, když mi bylo sděleno, že poletíme tím Chipmunkem. Tak,... ono je to konec konců jedno. Aspoň mě to v tu chvíli bylo. Letadlo jako letadlo, kouzlo ze svezení to neztratí. Usadil jsem se v kabině, přitáhl popruhy, připravil fotopřístroj a oznámil pilotovi Kenovi, malému chlápkovi s opálenou tváří a šedými řídnoucími vlasy, že jsem OK. „Chippie“ se po několika desítkách metrů poskakování po trávě zdejšího airfieldu vznesl k nebesům a já tak mohl naplno vychutnat krásu australského venkova. Respektive, zdejší farmářské a vinařské oblasti. Nádhera! Ná-dhe-ra!!! Zakroužili jsme nad Hunter River, dvakrát obletěli letiště, přízemním letem se prohnali nad jeho plochou a po třetím okruhu přistáli. Těžko uvěřitelný a naprosto jedinečný zážitek, který se mi nebude už nikdy víc opakovat. Jenže...

Ledva jsem se probral ze snění, už mě jiný pilot podával zelenou kombinézu a oznamoval mi, že se ještě trošku proletíme jeho červeným Tiger Mothem. Cože? Si děláš srandu ne? Fakt? No to je ale bomba! Svézt se ve skutečném warbirdu, na kterém za války trénovali naši letci. I love you, Australia!!! Oblékl jsem se do leteckého hábitu, nechal si na hlavu nasadit kuklu s brýlemi a sluchátka, přitáhl popruhy (nyní už bez pomoci, jako starý profík...) a jelo se. Co jelo, to byl koncert. Balada a óda na leteckou duši. Jestli byl Chipmunk neuvěřitelným zážitkem, tak co bylo tohle? Dvě křídla potažená plátnem, dvoulistá dřevěná vrtule, otáčející se kousek přede mnou, zvuk a vibrace motoru, které byly cítit v každém kousku těla, a hlavně ten vítr, svištící kolem hlavy. Šli jsme opět nad Hunter River, zakroužili a zaletěli mezi kopce zdejšího podhůří Blue Mountains. Tedy,... snad je to Blue Mountains. Létali jsme nad buší, pozorovali stáda pasoucích se krav a koní, jen ten klokan pořád nikde. Po půlhodině letu navrátili jsme se nad letiště. Přišlo mi, že jsme poměrně vysoko, tak jsem, více méně ze srandy, v duši přemítal, jestli bude následovat let střemhlav a přistání. Ale,... Aussie mají také smysl pro humor. Pilot stáhl otáčky na minimum a přešel do dlouhé táhlé glizády (skluzu bokem po křídle, dalo by se říct – sorry, já letectví nerozumím...) z jednoho tisíce metrů (tedy, jak se zde uvádí, 3000 feetů...) až na nulu... To se nedá popsat. A velice těžko se to dá zažít... Ani nevím, jak ta půlhodina uběhla, každopádně jsem z toho byl naprosto stiffed. Letět ve warbirdu a zemřít! (No jo, to už tady bylo s tím Spitem...)...

Toť tedy celá a do posledního písmene pravdivá story o tom, kterak jsem se stal Luskintigerem. Bůh ochraňuj královnu a Austrálii.

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více