1. punská válka V

Autor: Radim Kapavík / kapa 🕔︎︎ 👁︎ 20.949

Boje na Sicílii (254 př.n.l. - 249 př.n.l.)

Ačkoliv se Kartágo nakonec ubránilo bezprostřednímu nebezpečí dobytí a Řím postihla obrovská námořní katastrofa, ukázalo se, že poměr sil je příznivější pro Římany. Census z roku 255 př.n.l. ukázal, že počet římských občanů za posledních sedm let - i přes zuřící velkou válku a nevyhnutelné ztráty - mírně vzrostl, přesně na 297 797 občanů (jde ovšem o stav ještě před africkou vojenskou katastrofou, během níž bylo ztraceno dohromady odhadem 40 000 římských občanů). Naopak Kartaginci začínají pociťovat nedostatek lidských sil - vždyť jejich vlastní město museli bránit žoldnéřští vojáci pod velením spartského generála. Přesto dovedli využít příhodného okamžiku a roku 254 př.n.l. vyslali pod velením Hasdrubala posily na Sicílii (africkou armádu včetně 120 slonů), které se úspěšně vylodily v Lilybaeu.

Římané však dokázali kromě nového loďstva postavit i další konsulskou armádu o 40 000 mužů, kterou vyslali na Sicílii v čele s prvním konsulem pro rok 254 př.n.l., jímž nebyl nikdo jiný než Gnaeus Cornelius Scipio Asina, který byl vykoupen ze zajetí a nyní se mu podařilo obnovit svoji čest (zajímavé je, že jeho konsulským kolegou pro rok 254 př.n.l. se stejně jako v roce 258 př.n.l. stává Aulus Atilius Calatinus). Nové římské síly na Sicílii se rychle projevily - Římané získali do konce roku severosicilská města Kefaloidon, Solus, Tyndaris, a hlavně jednu ze tří nejdůležitějších námořních základen Kartaginců na ostrově - Panormos, který za jejich nadvlády postupně získával na významu, až se stal nejdůležitějším městem Sicílie (je to dnešní Palermo). Državy Kartága na Sicílii se povážlivě ztenčily.

Reklama

Rok 253 př.n.l. (konsulové Gnaeus Servilius Caepio a Gaius Sempronius Blaesio) znamenal v bojích na Sicílii další nerozhodné období - Římané nedokázali pokračovat v úspěšném postupu z loňska, Kartaginci se stále drželi v několika zbývajících pevnostech na západě ostrova. Římské loďstvo se vydalo znovu k africkým břehům, tentokráte však bez ambicí na invazi - účelem bylo pouze poplenit pobřeží. Tento záměr se ukázal značně pochybným, neboť nepřinesl výraznější vojenský efekt (nájezd na významné město Tripolis nebyl úspěšný, navíc Římané jen taktak že unikli poté, co uvázli na pobřeží, když podcenili odliv); a co hůře, na zpáteční cestě se římské loďstvo u mysu Palinurus (na pobřeží italské Lukánie) opět dostalo do silné bouře a ztratilo 150 plavidel (tentokrát pravděpodobně nedošlo k vysokým ztrátám na životech, flotila byla zřejmě zničena, zatímco kotvila u pobřeží; ztráta 150 lodí však znamenala ztrátu poloviny flotily). Kartaginci si mezitím ve válce s Numidií (která proti nim vystoupila už během římské invaze před dvěma lety) úspěšně rozšířili své africké teritorium.

Po ztrátě druhé flotily během dvou let Římané rezignovali na ovládnutí moře (ponechali si pouze 60 lodí určených k zásobování pozemního vojska) a zaměřili se na vyhnání Kartaginců ze Sicílie. Roku 252 př.n.l. postupovali Římané na Sicílii značně opatrně, k čemuž značně přispěl strach ze 140 slonů, které Kartaginci na ostrově nyní měli - ačkoliv k tomu měli několik příležitostí, Římané se neodvažovali pustit se do bitvy na přehledném terénu. Římané tak dobyli jen méně významná města Lipari a Thermae, kde mohli operovat v horském terénu. (Konsuly byli zvoleni Gaius Aurelius Cotta a Publius Servilius Geminus, v tomto roce však Římané jmenovali z poněkud nejasných důvodů i diktátora A. Atilia Calatina, který se tak stal prvním římským diktátorem, který vedl válku mimo území Itálie; diktátor měl být jmenován pouze v případech, byla-li ohrožena existence Říma; snad šlo spíše o formální akt vynucený neznámými okolnostmi). Konečným cílem však bylo vytlačit Kartagince z jejich posledních dvou námořních pevností na západě ostrova, které jim zbyly po ztrátě Panorma - Lilybaea a Drepany. Tyto přístavy Kartagince spojovaly s africkým zázemím a byly pro ně životně důležité, a dokud Kartágo zůstávalo pánem moře (Římané nyní měli k dispozici chabých 60 lodí), mohly odolávat neomezeně dlouho. V Římě se opět začalo uvažovat o stavbě nové flotily, s jejíž pomocí by se dala válka konečně definitivně rozhodnout. Nicméně její budování tentokrát neprobíhalo tak rychle jako v minulých případech.

Roku 251 př.n.l. Římané na ostrov opět vyslali oba své konsuly, nicméně dlouho nedošlo k žádnému významnému střetu. Až na konci roku (myšleno pravděpodobně na začátku zimy), kdy druhý konsul Gaius Furius Pacilus odcestoval s polovinou armády zpět do Říma, vytáhli Kartaginci z Lilybaea k Panormu, aby se ho pokusili opět získat. Římané zůstávali ve městě, i když Hasdrubal plenil okolí, aby je vylákal ke střetnutí v otevřeném terénu (římská armáda zde zůstala právě proto, aby zajistila sklizeň obilí z oblasti). První konsul Lucius Caecilius Metellus, který zde velel, nechal Kartagince přijít až k řece, která tekla pod městem, a když ji začali překračovat, vyslal proti nim své lehkooděnce, aby přechod řeky narušovali. Konsul postupně vysílal další a další posily, až donutil nepřítele rozvinout celou svoji armádu a na lehkooděnce zaútočit. Ti dostali rozkaz jak se vyrovnat s obávanými slony - když se sloni v čele armády vrhli proti nim, podle předpokladu utekli až k hradbám, které byly obehnány příkopem. Tím slony vylákali až na dostřel od hradeb, v příkopě se mohli krýt a teprve nyní začali na dotírající slony útočit oštěpy, zatímco z hradeb po nich střílely další jednotky. Zranění sloni začali v panice prchat do vlastních řad, kde způsobili zmatek a ztráty. Toho využil konsul se svými těžkooděnci, kteří byli shromážděni u brány směřující na levé křídlo nepřítele, provedl rychlý výpad a dezorientovaného nepřítele zahnal na útěk. Při tom se mu podařilo nejen přímo zajmout deset slonů, ale poté, co nepřítel uprchl, dokázal pochytat i ostatní slony, kteří byli nyní bez "posádky", a zajmout i je.

Možná ještě důležitější než samotné vítězství v této bitvě (kdy podle Polybia padlo nebo bylo zajato 20 000 Kartaginců, ačkoliv tento údaj se mi podle průběhu bitvy zdá silně nadsazený) byl fakt, že Římané se poprvé od africké katastrofy před téměř pěti lety postavili Kartagincům v pravidelné pozemní bitvě, překonali respekt z jejich strašlivé živé zbraně a podařilo se jim všechny kartáginské slony na Sicílii zneškodnit. (Zajatí sloni byli po pontonech vyrobených ze sudů přepraveni přes Messanskou úžinu do Itálie a všichni se stali atrakcí v římských circích, kde postupně pomřeli. Využití ve vojenské oblasti pro ně Římané nenašli, ani se o to nepokoušeli). Zatímco L. Caecilius Metellus slavil v Římě triumf, jeho protivník, kartáginský velitel Hasdrubal, byl v Kartágu dle tamního zvyku ukřižován.

Reklama

Porážka u Panorma otřásla prestiží Kartaginců na Sicílii a způsobila, že se dalších pět řeckých měst přidalo na římskou stranu. Římané okamžitě využili příznivé situace a na jaře 250 př.n.l. vyrazili proti posledním kartáginským državám. Nejdříve dobyli a totálně zpustošili dvě hellénská města, která zůstala věrná Kartagincům - Selinus, jehož obyvatelstvo bylo před římským nájezdem evakuováno do Lilybaea a už tam zůstalo (Selinus nebyl nikdy obnoven), a Hérakleia, která později obnovena byla. Pak se vydali k Lilybaeu, nejdůležitější kartáginské přístavní pevnosti. Lilybaeum bylo mimořádně dobře opevněno, a chránil ho navíc velmi příhodný terén - bylo prakticky nedobytné. Aby jej mohli účinně oblehnout, potřebovali Římané uzavřít i vstup do jeho přístavu z moře - tedy loďstvo.

Během let 251 př.n.l. a 250 př.n.l. se jim podařilo znovu vybudovat flotilu o síle 240 plavidel, z nichž 200 se nyní pod velením obou konsulů (Gaius Atilius Regulus a Lucius Manlius Vulso) připojilo k pozemní armádě v blokádě Lilybaea z moře. Posádka města pod vedením Hamilca v počtu 10 00 mužů vzdorovala Římanům, usilovně se snažícím město dobýt - Polybios píše, že během opakovaných výpadů a potyček padlo více mužů, než si obvykle vyžádá pravidelná polní bitva. Kartaginci vyslali posilu 10 000 mužů na 50 lodích pod velením dalšího Hannibala, kterému se podařil překvapivý kousek - u nedalekých ostrovů vyčkal na příznivý vítr a pak, namísto aby se k římské flotile blokující vjezd do přístavu přiblížil, jak bylo obvyklé, se staženými plachtami (což se před bitvou zásadně dělalo kvůli lepší manévrovací schopnosti a menšímu riziku poškození), vplul do přístavu s napnutými plachtami tak rychle, že zaskočení Římané ho se svými pomalými loděmi nedokázali zastavit (a vytáhnout plachty se neodvážili ze strachu, že by je vítr stejně jako Kartagince zanesl do nepřátelského přístavu). Podobný kousek Kartaginci ještě v průběhu obléhání několikrát zopakovali, když další kartáginský velitel jménem Hannibal se svou lodí několikrát proklouzl dovnitř a zase ven, aby udržoval spojení mezi Kartágem a obleženým městem, až se Římanům podařilo jednu rychlou kartáginskou loď, která najela na mělčinu, zajmout, pomocí ní pak zajmout Hannibalovu loď při pokusu o další průnik a tím dalším dobrodružným pokusům Kartaginců zabránit, neboť se staly příliš riskantními.

Pokus využít nových posil a obnoveného ducha původních obránců města v protiútoku na obléhatele vyústil v obrovský střet, do kterého se pod hradbami města podle Polybia zapojilo na obou stranách 40 000 mužů, ale římské obléhací stavby a stroje zničeny nebyly. To se podařilo až později během vichřice, která oblast postihla a které Kartaginci využili k zapálení římských věží. Římané poté rezignovali na pokus město dobýt, obehnali ho příkopy a rozhodli se ho vyhladovět.

Roku 250 př.n.l. (výjimečně též datována do roku 254 př.n.l.) mělo kromě toho dojít i k legendami opředené události, která je s největší pravděpodobností vybájená. Atilius Regulus, bývalý konsul, zajatý před pěti lety v Africe, byl Kartaginci vyslán do Říma společně s poselstvem, které se snažilo jednat o ukončení války či aspoň uzavřít dohodu o výměně zajatců. M. Atilius Regulus měl podporovat Kartáginský návrh, neboť by se ho osobně též týkal. Ovšem on v senátu vystoupil s řečí, v níž odhalil, jak blízko vyčerpání Kartágo ve skutečnosti je, a přesvědčil senát i o tom, že zatímco Řím se bez zajatých vojáků v dalším boji obejde, Kartágo je nutně potřebuje. Římský senát mírovou nabídku Kartaginců odmítl, a navíc zamítl i výměnu zajatců. M. Atilius Regulus se - jelikož se k tomu zavázal čestným slovem - vrátil do kartáginského zajetí, kde byl prý za své vystoupení brutálně umučen (detaily se v různých pramenech liší, asi nejznámější verze hovoří o tom, že mu byla uříznuta oční víčka, takže na horkém africkém slunci brzy v bolestech oslepl, a byl zavřen do klece pobité zevnitř hřebíky, v níž nakonec zahynul). Tento příběh se stal důležitou součástí římské kultury v pozdějších letech, a proto je dnes už nemožné posoudit jeho věrohodnost. Víme však, že některé podobné zkazky ze starších dob se na pravdě zakládají. Na druhou stranu původní římské prameny o Regulově osudu poté, co byl zajat, mlčí a Polybios píše, že zemřel v zajetí přirozenou smrtí.

Ať tak či tak, kartáginské mírové návrhy byly zamítnuty a Kartágo se pokusilo svoji zhoršující se situaci řešit půjčkou ve výši 2 000 talentů od egyptského krále Ptolemaia II. Philadelpha. Ten však měl už delší dobu uzavřenu smlouvu o přátelství s Římem (uzavřel ji roku 273 př.n.l. poté, co Řím porazil v Itálii krále Pyrrha; když vypukla 1. punská válka, odmítl se s odkazem na ni stát kartáginským spojencem) a půjčku odmítl. Avšak ani hospodářská situace Říma nebyla nejrůžovější - opakované budování loďstva, ztráta desetitisíců mužů (census z roku 251 př.n.l. ukázal, že počet římských občanů klesl na 241 212 - hlavním důvodem byla vojenská katastrofa v Africe a následující námořní katastrofa u Camariny, které se promítly až do tohoto sčítání obyvatelstva) a také přerušení velké části námořních obchodních tras kartáginským loďstvem se nemohlo neprojevit. Kartaginci navíc ze své poslední volné sicilské námořní základy Drepanonu, kde kotvila jejich flotila, vysílali rychlé lodě na nájezdy na sicilské i italské pobřeží (objevovaly se až v samotném Latiu).

V Římě bylo rozhodnuto, že kartáginské loďstvo je třeba vyřadit. Nový konsul Publius Claudius Pulcher, který se stal hlavní postavou další římské legendy a nechvalně se proslavil svojí zpupností, byl vyslán společně s 10 000 nově odvedených vojáků k Lilybaeu (římská armáda se cele podílela na obléhání města a neměla dost mužů na vedení námořní operace) s úkolem napadnout kartáginského admirála Adherbala v Drepaně s polovinou římské flotily od Lylibaea (konkrétně 123 lodí). Adherbal měl toho času k dispozici pouze okolo 60 plavidel. Podle tradované legendy P. Claudius Pulcher před bitvou požádal věštce, aby z chování kuřat určili, jaký bude výsledek bitvy, a tedy jestli se do ní má toho dne pouštět. Byla to před bitvou běžná praxe - kuřata se vypustila ze speciálních klecí a podle toho, jak rychle se vrhla na připravené zrní, se usuzovalo na výsledek střetnutí. V tomto případě prý ptáci absolutně odmítli zobat, což bylo pochopitelně to nejhorší znamení. Konsul proto zvolal: "Když nechtějí jíst, ať tedy pijí!" a nechal je naházet do moře. Do jaké míry měli na průběh následné bitvy vliv rozhněvaní bohové, se nedá posoudit, nicméně konsul, který rozhodně nebyl zkušeným velitelem, k jejímu výsledku svými rozhodnutími významně přispěl.

P. Claudius Pulcher vsadil vše na překvapení, které záleželo hlavně na rychlosti provedení přepadu. Proto se rozhodl svoji vlajkovou loď umístit v sestavě až úplně dozadu, aby mohl popohánět opozdilce. Když Kartaginci spatřili římský předvoj blížící se k přístavu, překvapený Adherbal, který nic nevěděl o římských posilách, a byl si proto jist, že útok po moři nehrozí, narychlo sehnal posádky svých lodí a vydal jediný možný rozkaz - okamžitě vyplout na volné moře a uniknout tak z hrozící pasti. Kartáginské lodě tak skutečně učinily a ocitly se před přístavem ve zmatku. Římský předvoj měl však od konsula rozkazy vplout do přístavu a vlajková loď byla přes míli pozadu. Předvoj tedy splnil rozkaz a Kartaginců, vyplouvajících druhým výjezdem z přístavu, si nevšímal. Když se to dozvěděl konsul, vyslal rychlou plachetnici s rozkazem vyplout zpátky ven, který byl opět promptně splněn. Vyplouvající předvoj se však u úzkého vjezdu do přístavu potkal s hlavní sestavou římské flotily, která teprve vplouvala dovnitř. V nastalém zmatku bylo mnoho lodí poškozeno, a zatímco se velitelé zoufale snažili vyrovnat své lodě v mělkých pobřežních vodách do jakés takés bojové linie, už zformovaní Kartaginci zaútočili směrem od moře. Římané se nikdy na vodě necítili příliš sebejistě a jejich morálka klesla na dno oceánu dříve než první loď. Konsul, který konečně dorazil na bojiště, viděl, že Římané, zatlačení na pobřeží bez možnosti manévrovat, jsou v neuhájitelném postavení, a proto zavelel k ústupu. Avšak pouze zhruba třicítka lodí z levého křídla včetně konsula unikla. Většina římských lodí najela v zoufalé situaci na mělčinu. Výsledek byl, že Kartaginci zničili nebo zajali 93 římských lodí a zajali téměř celou posádku (20 000 mužů).

Když se po svém neúspěšném dobrodružství P. Claudius Pulcher vrátil do Říma, byl tvrdě potrestán vysokou pokutou - to se u Římanů (na rozdíl od Kartaginců) stávalo pouze výjimečně neschopným velitelům (Římané nebyli natolik naivní, aby od svých generálů očekávali pouze nekonečnou řadu vítězství). Navíc senát nařídil konsulovi, aby jmenoval diktátora (čímž byly podle římské nepsané ústavy suspendovány pravomoci všech ostatních úředníků, tedy především konsula samotného). P. Claudius Pulcher prý v prvním návalu vzteku jmenoval diktátorem svého sluhu Glicia (či Glykia). Pravděpodobně se však nakonec uklidnil, neboť diktátorem byl posléze jmenován buď druhý konsul, Lucius Iunius Pullus, a nebo Atilius Calatinus; druhá možnost je, že Glicius, jenž někdy bývá uváděn pod celým jménem Marcus Claudius Glicius, diktátorský úřad skutečně regulérně zastával (nemuselo jít o sluhu, ale, jak napovídá jméno, spíše o člena rodiny) a poté ho v něm vystřídal jeden ze zmíněné dvojice možných kandidátů; šlo by tak vlastně o jediný legální způsob, jak neschopného konsula zbavit po zbytek roku moci, neboť diktátor mohl svůj úřad vykonávat maximálně šest měsíců.

V každém případě L. Iunius Pullus, ať už ve funkci druhého konsula nebo diktátora, vyplul s flotilou 800 transportních lodí v doprovodu 60 válečných lodí s nezbytnými zásobami pro armádu u Lilybaea do Syrakus, kde se k němu připojila část flotily od Lilybaea, čímž počet válečných lodí stoupnul na 120. L. Iunius Pullus následně flotilu rozdělil a polovinu válečných a část zásobovacích lodí poslal pod velením quaestorů napřed, zatímco sám čekal na zbylé zásobovací lodě a rekvíroval na Sicílii další zásoby. Kartaginci využili příležitosti, vypluli z Lilybaea se stovkou lodí a napadli římské lodě kotvící na pobřeží u města. Na Římany spěchající k jejich ochraně podnikli z města i pozemní výpad a římské lodě z větší části zničili, z menší zajali. Pak zakotvili na pobřeží poněkud dále od města, očekávajíce příjezd římské zásobovací flotily. Část římské flotily pod velením quaestorů, když na ně narazila, se střetu s početně téměř dvojnásobnou přesilou vyhnula tím, že rychle zakotvila v malé osadě (podřízené Římanům). Kartaginci se je pokusili vyhnat a donutit ustoupit za hradby, aby se mohli zmocnit lodí, ale když díky odhodlanému římskému odporu neuspěli (podařilo se jim ukořistit jen několik lodí se zásobami), pokračovali v plavbě a zakotvili v nedalekém ústí řeky, očekávajíce příjezd zbytku flotily.

Když konsul konečně dorazil, aniž by znal situaci, Kartaginci mu ve snaze utkat se s ním co nejdál od druhé části flotily vypluli vstříc. L. Iunius Pullus si však netroufl střetnout se s nimi a raději zakotvil na nebezpečném pobřeží mezi útesy, aby celá flotila nepadla do rukou nepříteli. Kartaginci skutečně nepodstoupili riziko boje mezi útesy a stáhli se, aby zakotvili mezi oběma římskými flotilami a bránili jim ve spojení. Když zjistili, že se blíží bouře, zmizeli ze scény. Římané, neschopní stejně dobře předpovědět místní počasí a uvízlí na břehu, však nemohli udělat totéž, a celá jejich flotila byla tudíž zničena. (Podle některých zdrojů k tomu došlo na plážích u jihosicilské Camariny, tj. ve stejné oblasti jako při zničení první římské flotily před šesti lety; každopádně jde o jižní pobřeží Sicílie). Konsulům pro rok 249 př.n.l. se tak podařilo asistovat u zničení v pořadí již třetí římské flotily během šesti let. Římané tak během těchto šesti let přišli celkem nejméně o 550 válečných lodí, a jen v tomto případě navíc o 800 lodí transportních. Z toho zároveň vyplývá, že muselo být přerušeno obléhání Lylibaea z moře (pozemní vojska město obléhala i nadále). L. Iunius Pullus bilanci tohoto roku poněkud vylepšil svým tažením na pevnině, během něhož se zmocnil strategicky položené křižovatky Eryxu (jak už jsem se zmínil, obyvatelé tohoto města byly již dříve přesídlení do nově zbudovaného přístavu Drepana; Kartaginci tam pravděpodobně udržovali menší posádku). Eryx (ležící na stejnojmenné hoře, druhé nejvyšší na Sicílii) byl pro Římany mimořádně důležitý proto, že z něho mohli pokrýt své zásobovací trasy pro armádu k Lylibaeu, které byly neustále ohrožovány kartáginskou jízdou. Následně L. Iunius Pullus oblehl (pochopitelně opět pouze ze země) právě Drepanu. Kartagincům v tomto okamžiku zbývala na ostrově již pouze tato dvě města - Lilybaeum a Drepana, obě obležená Římany.

Prameny:
Polybios (online verze např. http://penelope.uchicago.edu/Thayer/E/Roman/Texts/Polybius/home.html)
www.kleio.cz
www.roman-empire.net
www.barca.fsnet.co.uk

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více