Bachmač 1918

Autor: Pavel Jaroslav Kuthan / Pavel J. Kuthan 🕔︎︎ 👁︎ 33.522

V březnu 1918 se během zahájené operaci k evakuaci z Ukrajiny do Vladivostoku, po ústupu od Kyjeva (I.), přiblížily jednotky legionářského Československého armádního sboru k železničnímu uzlu Bachmač (asi 170 km severovýchodně od Kyjeva). Odtud sbor plánoval rychlý přesun po železnici na východ, přes celé Rusko, až do přístavu Vladivostok na Dálném východě. Dle tehdejšího plánu měl být sbor potom lodními transporty z Vladivostoku přesunut do Francie, na západní frontu. Zde měl pokračovat v boji proti Centrálním mocnostem, jelikož již koncem roku 1917 východní fronta přestala prakticky existovat a její uzavření potvrdila potom oficiálně uzavřená smlouva v Brest Litevsku ze 3. 3. 1918 mezi sovětskou vládou a zástupci Centrálních mocností (kterým uzavření východní fronty uvolnilo množství zde vázaných sil, což byla vítaná posila pro německou armádu na západní frontě).

V tehdejším rozbouřeném politickém prostředí v Rusku a propukající občanské válce, kdy situace byla značně složitá a těžko přehledná, se snažili čs. legionáři udržet přísně svou neutralitu a nevměšovat se do vnitřních politických záležitostí Ruska. Není proto divu, že Čs. armádní sbor chtěl z Ukrajiny (která v minulých měsících vyhlásila vlastní nezávislost a k pomoci proti sovětské vládě požádala o pomoc německou armádu, které tak rychle postupovaly do nitra Ukrajiny – v Kyjevě a okolí se při ústupu s nimi střetli i čs. legionáři) ustoupit co nejdříve, aby mohl pokračovat do Vladivostoku. Sbor tehdy nebyl ještě zcela dozbrojen a dostrojen, chybělo hlavně větší množství kulometů a munice, zejména u jednotek 2. divize. Chyběla i dostatečná zásoba zimních plášťů a dalších částí zimní výstroje. Potravin měly některé jednotky sboru také nedostatek. Jednotky 2. divize navíc ještě neprošly bojem (přestože jejich příslušníci již předtím v rakouských uniformách boji prošli).

Reklama

K nebezpečnosti situace se ještě přidružovalo nebezpečí zajetí jednotek sboru postupující německou armádou. Vzhledem k tomu, že část německých jednotek tak postupovala také rychle k Bachmači, bylo toto nebezpečí obklíčení části Čs. armádního sboru, zejména jednotek 1. čs. střelecké divize „Husitské“, velmi reálné. Němci navíc měli od Ukrajinců i volnou trať Kyjev-Bachmač. Ještě 3. 3. 1918 Němci (část jednotek armády generála Linsingena) obsadili stanici Gomel, severně od Bachmače, odkud mohli celkem snadno zmíněný železniční uzel následně obsadit. Německé jednotky se nacházely také již i na jihu od Bachmače. Síla německých jednotek nebyla ve zmatku, který na Ukrajině v tehdejších rozbouřených politických poměrech vládl, přesněji určitelná. Čechoslovákům bylo jen známo, že německo-rakouská armáda má celkově na Ukrajině cca 12 divizí.

Části 2. čs. divize sboru se nacházely východněji než jednotky 1. divize a připadl jim tak úkol zajistit vlaky a cestu pro bezpečný ústup na Bachmač i pro jednotky 1. divize, která ustupovala po bojích od Kyjeva.

Bachmač a železniční trojuhelník Kruta-Ična-Bachmač byly proto v té chvíli klíčovým místem pro zajištění bezpečného dokončení evakuace z Ukrajiny na východ. Proto jednotky 2. divize zaujaly obranu této oblasti do doby, než projede 1. divize. Rekvírovaly lokomotivy, vagóny a další prostředky a materiál, potřebný pro budoucí přesun celého sboru po železnici. Na úspěšném zajištění dostatku vlaků závisel také úspěch evakuace.

K obraně přístupu do oblasti od jihu se tak rychle přesunul 6. stř. pluk „Hanácký“, který tím kryl budoucí ústup čs. vlaků ve směru Grebjonka-Poltava a Něžin-Bachmač. Ještě předtím jeho III. prapor obsadil 4. 3. 1918 bez boje samotnou Bachmač (ukrajinské jednotky „hajdamáků“ – k nimž zachovávali čs. legionáři neutralitu ji předtím samy opustily). Ještě předtím se v Bachmači nacházela četa úderného praporu (prap. Sobotka – posléze se tento oddíl zapojil do bojů v řadách 6. pluku). Tento oddíl praporčíka Sobotky střežil Bachmač do zmíněného příjezdu 6. pluku. Následně 6. pluk zabezpečil všechna nádraží oblasti Bachmače. Později měl ještě od východu a severu bránit tento železniční uzel 7. stř. pluk „Tatranský“, který tak tedy následně zaujal rovněž své pozice a kryl tak zároveň budoucí odsun po železnici z Bachmače ve směru na Konotopy (přes něž se mělo jet dále na Kursk). Zároveň též posílil později částí svých jednotek 7. stř. pluk posádku v Bachmači (6. 3. 1918 převzal tak i velení nad skupinou v Bachmači kapitán Kadlec, velitel III. praporu 7. stř. pluku). Sovětské velení v oblasti se však neustále snažilo získat kontrolu nad československou obranou Bachmače, zatím bezvýsledně. Bolševici jednoduše chtěli využít čs. vojsko k udržení bachmačského úseku fronty, protože sami zde potřebný počet jednotek (vycvičených a bojeschopných) neměli.

Němci podle předpokladu začali postupovat od Gomelu na Bachmač a 6. 3. obsadili stanici Snovskaja. Jako reakci na to III. prapor 6. pluku vyslal zákopnický oddíl (pod velením praporčíka Janouška) k obsazení důležitého železničního mostu přes řeku Děsnu, který měl být zničen v případě dalšího postupu Němců směrem k Bachmači. Následně 7. 3. byl Janouškův oddíl ještě posílen o rotu a kulometné oddíly 7.stř. pluku a velení této předsunuté skupiny ve směru na Gomel převzal od praporčíka Janouška štábní kapitán Junger. Byl přitom zjištěn průzkumem další postup nepřítele od Gomelu – obsadil stanici Nizkovku a přiblížil se tak opět k Bachmači blíže. Jungrova skupina zjistila ze zpráv od ruských železničářů, že  tyto od Gomelu postupující německé jednotky mají značnou přesilu (jednalo se o německou 224. pěší divizi). Z předsunutých pozic se následně tedy tato skupina stáhla do stanice Makošina, kde měla splnit úkol – zničit most přes řeku Děsnu. Proti tomuto záměru se však velmi důrazně stavěli bolševici (v té době bojující, či spíše snažící se bojovat, po boku Čechoslováků proti německé armádě na Ukrajině, která přítomností na Ukrajině a podporou vzniklé ukrajinské vlády a ukrajinské samostatnosti, stala se v té době nepřítelem bolševických jednotek – sovětská vláda neuznávala odtržení Ukrajiny), kteří zničení železničního mostu považovali za ničení národního majetku a navíc bylo zjištěno, že ke zničení odolného mostu je nedostatek výbušnin. Železniční most tedy nemohl být Jungrovou skupinou zničen. Skupina tak alespoň spálila vedlejší menší most u stanice Měny ke znesnadnění postupu nepřítele v tomto směru. Vedle Jungrovy skupiny zaujala pozice bolševická dělostřelecká baterie o dvou dělech a 16 mužích obsluhy (nevycvičených v dělostřelbě, s velmi nízkou bojeschopností) se záměrem „pomoci“ zastavit Němce. Během noci se navíc projevilo zpozorováním světelné signalizace nepříteli, že mezi místním obyvatelstvem jsou zřejmě i němečtí vyzvědači.

Reklama

Již 8. 3. došlo ke kontaktu Jungrovy skupiny s nepřítelem u stanice Měny. Ještě předtím Čechoslováci zachytili telefonické rozkazy nepřítele o nutnosti likvidace Jungrovy skupiny (je z nich patrné, že Němci dobře věděli, že před nimi stojí Čechoslováci). Během přestřelek, po zjištění, že proti sobě má absolutní přesilu nepřítele, musel štábní kapitán Jungr se svou skupinou ustoupit bojem přes řeku Děsnu na její jižní břeh. Vedla ho k tomu i neschopnost a nekázeň bolševické dělostřelecké baterie, která si vedle jeho skupiny postavila, jejíž obsluha však naprosto střílet neuměla a zbytečnou svévolnou střelbou absolutně mimo cíl jen zbytečně prozrazovala čs. pozice. Ke znesnadnění postupu nepřítele alespoň tedy poškodil za sebou železniční trať. Protože žádal do Bachmače kapitána Kadlece o okamžité posily, přišla mu následně k pomoci další rota. Pro vážnost situace nakonec dorazil k Jungrově skupině večer i kapitán Kadlec, aby se přesvědčil o situaci. Mezitím přišla zpráva, že postup zahájili Němci i ve směru od Kyjeva (jednalo se o německou 91. pěší divizi). K potvrzení této zprávy a případnému zjištění síly nepřítele byl do tohoto směru na západ, ke stanici Kruty vyslán výzvědný oddíl 6. pluku (pod velením poručíka Mézla).

Československá obrana Bachmače, která měla tehdy společnou sílu ani ne dvou pluků zde tedy měla čelit soustředěnému útoku nepřítele o síle armádního sboru (!), navíc vedeného ze dvou směrů.

Následný den, 9. 3., dorazily zprávy o dalším postupu nepřítele, který se pokoušel o obchvat československé obrany jak severně od Bachmače, tak i na západě. Kapitán Kadlec tedy před nebezpečím obchvatu přesilou nepřítele ustoupil při stálých přestřelkách s předsunutou skupinou do stanice Česnokovka. Na západním úseku obrany Bachmače se stáhl Mézlův slabý výzvědný oddíl do Plisky. Z postupu nepřítele bylo zřejmé, že dojde k tvrdému boji o úsek Bachmače. Během dne dorazil do Bachmače zbytek částí 6. stř. pluku i se štábem a velení nad celým úsekem tak převzal plukovník Červinka, velitel 6. stř. pluku. Ještě předtím se podařilo získat potřebný počet vlaků pro zajištění evakuace obou divizí. Druhý den se rozhořely boje o Bachmač.

10. 3. 1918

V ranních hodinách kapitán Kadlec, na rozkaz plukovníka Červinky, zahájil se svou skupinou opatrný postup z Česnokovky vstříc nepříteli, směrem na stanici Doč. Měl ovládnout opět železniční most přes Děsnu. K provedení operace byla Kadlecova skupina předtím ještě posílena o další rotu 6. stř. pluku a dva jízdní oddíly - chránící boky postupu skupiny. Postup Kadlecovy skupiny měla podpořit navíc i skupina poddůstojnické školy pluku (150 mužů, velitel poručík Homola), která měla na Doč postupovat od východu přes Nosilevku a Trostjanku.  Kadlecova skupina měla sílu asi 480 mužů, s podporou 20 kulometů a improvizovaného obrněného vlaku s dělem. V nepřehledné tehdejší situaci nebylo ještě zcela jasné, zda proti československé obraně postupují síly čistě německé nebo spolu s ukrajinskými jednotkami (s ukrajinskými jednotkami čs. sbor bojovat nechtěl z důvodu proklamované neutrality). Navíc chyběly potřebné mapy a dalekohledy, což znesnadňovalo orientaci.

Kadlecova skupina tak dorazila k Doči ve 12.30 a narazila zde na pozice nepřítele. Po krátkém přiblížení na několik set metrů před vesnici zahájil zprvu překvapený nepřítel prudkou palbu z pušek, kulometů i děl. Během boje se následně vrhla odvážně celá skupina do odhodlaného útoku, který osobně vedl kapitán Kadlec. Osobním příkladem strhávali do útoku jednotky i ostatní důstojníci. Nepřítel začal panicky ustupovat, přičemž bylo zcela jasně zjištěno, že se jedná o německé jednotky (jednalo se o několik praporů německého 61. a 224. pluku). Němci byli zaskočeni prudkostí a tvrdostí československého útoku, protože neočekávaly tak odhodlané boje po celkem klidném dosavadním postupu Ukrajinou předtím (až na zkušenosti s Čechoslováky již z předchozích bojů v Kyjevě). Kadlecova skupina tímto útokem rychle obsadila nádraží a část vesnice. Následně se však Němci rychle vzpamatovali a když zjistili svojí převahu, začali se odhodlaně bránit. Měli množství kulometů, umístěných i na střechách okolních domů a celkem přesně je palbou podporovala i jejich děla. Tato hustá kulometná palba, v níž Čechoslováci v ulicích vesnice útočili, si brzo vyžádala ztráty. Brzy byl těžce raněn kapitán Kadlec, nepřátelská střela jej zasáhla do hlavy, velení převzal štábní kapitán Jungr. Pravé křídlo pokračovalo dále v úspěšném útoku a dobylo již první německé linie. Němci se zde obrátili na útěk, při kterém zahazovali i zbraně a torny. Střed útoku již mezitím dosáhl prvních domů vesnice. Avšak levé křídlo při útoku na dobře připravené německé jednotky, které byly kryty v lese a měly dostatek kulometů, se ocitlo v obtížné situaci. Jen s vypjetím krajních sil a sebezapření se i zde Čechoslováci vrhli po počátečním zalehnutí opět do útoku proti soustředěné palbě nepřítele a podařilo se jim za ztrát i zde nepřítele takřka již zatlačit na ústup. Během boje přišla na „pomoc“ i bolševická baterie, která však svou zcela nepřesnou střelbou střílela jednu chvíli do čs. jednotek. Na levém křídle čs. útoku však Němci mezitím dostali posilu a udrželi zde nakonec úspěšně své pozice. V tu chvíli však v německých pokusech o protiútok zakolísalo pravé křídlo útoku a své vykonalo i předchozí částečné pomíchání jednotek, ke kterému došlo v postupu pod těžkou palbou. Narůstaly ztráty. U jednotek 6. pluku tak padl poručík Janoušek, u jednotek 7. pluku praporčík Hatala, údernému oddílu padl velitel praporčík Sobotka a další vojáci. Množství bylo i zraněných. Němci po zjištění své přesily přecházeli rychle do dalších protiútoků. K tomu některé čs. jednotky navíc začaly pociťovat nedostatek munice, citelně chyběla silnější vlastní palebná podpora, protože v ní Němci měli silnou převahu pro velké množství kulometů.

Skupina se tedy nakonec večer pomalu organizovaně stáhla zpět do stanice Česnokovka, přičemž u nepřítele zanechala pocit, že získat Bachmač nebude pro něho rozhodně jednoduché. Citelné ztráty měli totiž i Němci – asi 300 padlých a raněných. Tím bylo dosaženo dočasného zadržení postupu Němců z tohoto směru k získání potřebného času. Dodatečně bylo potom zjištěno, že proti skupině stojí asi tři prapory nepřítele. Čechoslováci tak u Česnokovky útočili proti zhruba trojnásobné přesile nepřítele... Němcům se podařilo během boje i několik Čechoslováků zajmout. Podle pozdějších zpráv ruských železničářů Němci tyto zajaté popravovali…

Reklama

Na západním úseku obrany Bachmače, kde se nacházel Mézlův výzvědný oddíl, se pokusili ještě brzy ráno Němci také prorazit. Použili k tomu částečně lsti. Do vlaku, v němž se německé jednotky přepravovaly, nabrali Němci i určitý počet ruských vojáků, kteří se vraceli domů ze zajetí. Ti využili rádi této možnosti a vlak byl ruskými vojáky brzy celý obsypán. V obraně rozložený Mézlův oddíl nechal vlak přijet velmi blízko, asi na 50 metrů, k vyjasnění situace, protože byli rozpoznáni na vlaku ruští vojáci. Když však bylo zjištěno, že ve vlaku jsou i Němci, zahájil do nich oddíl palbu a vrhl se do útoku na vlak. Během tohoto útoku německý vlak ujel, když se předtím rozutekli i ruští vojáci. Němci se však po počáteční dezorientaci brzy vrátili se dvěma vlaky vedle nichž postupovaly německé jednotky, připravené k boji se zjištěnou jednotkou Čechoslováků. Takovou přesilu neměl poručík Mézl šanci zastavit, proto během přestřelek pomalu bojem ustupoval ke stanici Peski, přičemž za sebou poškozoval trať ke znesnadnění postupu Němců. Německé vlaky se zastavily k opravě trati, avšak německá pěchota se vrhla do útoku na Mézlův oddíl, který  byl tak bojem s touto přesilou zatlačen až za stanici Peski.

Tehdy však Mézlově oddílu dorazila posila dvou rot 6. stř. pluku, s nimiž přišla bojovat s Němci i bolševická dělostřelecká četa (složená z Rusů). Takto posílena zahájila skupina znovu odhodlaný protiútok a německé jednotky opět ze stanice Peski vytlačila a stanici i s vesnicí obsadila. Nepřítel následně soustředil své síly v úseku k dalšímu útoku na Peski. Mezitím však Čechoslováci stanici opustili a stáhli se za ní. V 15 hodin Němci zaútočili, tentokrát se silnou podporou děl a kulometů, a stanici Peski rychle obsadili a zjistili, že je Čechoslováky již opuštěna. Tím se Němci přiblížili na asi 2 km od trati Bachmač-Ična, čímž vznikalo nebezpečí ohrožení přesunu vlaků 1. čs. divize po této trati do Bachmače, který se očekával každou chvíli. Pod dojmem klamného obchvatu čs. jednotek se však Němci, kterým vázl přísun dalších posil, následně ze stanice Peski opět stáhli. Dorazila další posila – III. prapor 6. pluku se štábním kapitánem Krejčím, který se ujímá velení celé skupiny. To již kolem 16 hodiny po trati z Ičny k Bachmači přijížděly tři prapory 1. čs. záložního pluku (pod velením štábního kapitána Kroutila). Tento vlak zastavila spojka od skupiny a žádala štábního kapitána Kroutila o okamžitou pomoc ohroženému oddílu proti německým jednotkám u stanice Peski. Kroutilovy tři prapory okamžitě opustily vlak a vyrazily na pomoc. Společným útokem těchto praporů 1. záložního pluku a jednotek 6. stř. pluku podařilo se útokem nakonec zahnat Němce od stanice Peski dále na ústup. Němci, kteří v boji utrpěli těžké ztráty, potom následně nasedli do vlaků a stáhli se směrem na Kyjev, ničíce za sebou trať v obavě z dalšího pronásledování Čechoslováky.

Večer obranu oblasti Bachmače posílil ještě 4. čs. střelecký pluk „Prokopa Holého“, který předtím byl již připraven v Ičně (které dosáhl pochodem z Monastyřiště) k odjezdu do Bachmače. 9. rota pluku (podporučík Vejrosta) zaujala ještě předtím obranu na řece Udaj k ochraně Ičny před případným postupem nepřítele od stanice Kruty. V úseku technická rota pluku zničila několik železničních malých mostů ke znesnadnění postupu nepřítele. I. prapor pluku (velitel poručík Gayer) obsadil v 19 hodin stanici Bilmačevku a přilehlou vesnici Fastovce. II. prapor (velitel podporučík Noska) dorazil o půlnoci na stanici Varvarovce. III. prapor (podporučík Vobrátílek) dorazil do Bachmače, kde posílil obranu.

Během dne byl ještě velitelem celé obrany Bachmače jmenován ruský plukovník Šiškovskij (velitel 4. stř. pluku). Ve skutečnosti však operace následně řídili poručík Čeček (zástupce velitele 4. pluku) a ruský podplukovník Ušakov.  Během večera byl tak vypracován plán zítřejšího útoku na stanice Peski a Pliski.

Zároveň však byl velením divize vydán – zřejmě na nátlak politického vedení Odbočky Československé národní rady, v obavě před zatažením čs. vojska do vnitřních poměrů Ruska – kdy byla obava, že spolu s německými jednotkami postupují někde po jejich boku i oddíly ukrajinské (k nimž čs. vojsko zachovávalo přísnou neutralitu), rozkaz „vyhnout se krveprolití“ a srážkám s ukrajinskými jednotkami. Zároveň bylo nařízeno štábem 1. divize vyslat parlamentáře k pokusu domluvení případného příměří do ranních hodin 13. 3., kdy se předpokládalo dokončení evakuace sboru po železnici z Bachmače na východ. Stejně jako v případě dojednávání příměří v Kyjevě, vzbudil i nyní tento rozkaz ruského velitele divize u čs. legionářů všech zapojených jednotek silnou vlnu nesouhlasu k nějakému vyjednávání s nepřítelem.

11. 3. 1918

Ještě za tmy, v časných ranních hodinách, byli dle rozkazu velení 1. divize (měla tehdy ještě ruské velení) ze včerejšího dne vysláni k nepříteli v západním úseku parlamentáři (dva z 2. pluku – který zrovna také dorazil do Bachmače, jeden ze 4. pluku). Ti prošli obranou nepřítele (německý 439. zeměbranecký pluk) až do stanice Pliski, kde jednali s německým majorem von Restorffem, velitelem úseku. Ten po počátečním překvapení a výmluvách, že není kompetentní uzavírat příměří, nakonec po sdělení parlamentářů, že proti němu zaútočí celá čs. divize, souhlasil s podpisem smlouvy o dočasném příměří. Dle smlouvy se německá strana zavazovala k tomu, že se nebude do 13. 3. snažit dále postupovat na Bachmač a obě strany budou mít možnost vyslat své sběrače raněných a mrtvých na místa včerejších bojů. Po podpisu příměří se parlamentáři vrátili zpět. Cestou narazili na postupující čs. oddíly dle včera připraveného plánu, které informovali i podepsaném příměří a ty se tedy také vrátily do výchozích pozic.

Mezitím ale nepříteli dorazily potřebné posily a také se mu podařilo dokončit odsun svých raněných a padlých. Německý major von Restorff hned poté roztrhl podepsanou smlouvu o příměří a předal ji praporčíku Kudrnovi s tím, že ruší toto příměří a smlouvu již neuznává. Krátké několikahodinové příměří tak vzalo za své poté, co pomohlo především nepříteli připravit se k dalšímu útoku na Bachmač.

Západní úsek obrany převzaly I. a II. prapor 4. stř. pluku, jednotky 6. stř. pluku odtud byly staženy do zálohy k odpočinku. I. prapor obsadil vesnici Chvastovce, II. prapor po rychlém pochodu nepřítelem opuštěnou stanici Peski.

Na severním úseku obrany byly také části 6. a 7. stř. pluku vyměněny III. praporem 4. stř. pluku. Ještě předtím v ranních hodinách, po zprávách o uzavření pochybného příměří se skupinou nepřítele na západním úseku, pokusil se i v severním úseku velitel 6. pluku, plukovník Červinka, sjednat vyslanými parlamentáři s nepřítelem příměří. Vyjednávání však dopadlo neúspěšně, německá strana si byla jista svojí převahou a chovala se k parlamentářům s pohrdáním. Ti se tedy vrátili zpět do čs. pozic. Celkově byli Čechoslováci chováním německé strany popuzeni, protože ani oni nesouhlasili většinou v zásadě s rozkazy o vyjednávání s nepřítelem. Připravovali se tak k úporné obraně s cílem ubránit Bachmač před několikanásobnou německou přesilou za každou cenu, než všechny vlaky čs. vojska projedou Bachmačí bezpečně na východ a uniknou tak z utahované smyčky. Také celý den Bachmačí čs. vlaky projížděly, především s jednotkami 1. divize.

12. 3. 1918

V noci se Němci na západním úseku obrany pokusili o několik útoků, avšak byli vždy se ztrátami Čechoslováky odraženi. V 7 hodin však se jim podařilo obsadit stanici Pliski. I. prapor 4. stř. pluku (poručík Gayer) postoupil ke Krasilovce, kde se připravil k obraně. II. prapor 4. stř. pluku zaujal ve stanici Peski kolem 9 hodiny obranné pozice. Byly získány zprávy o tom, že německé jednotky se v Pliskách ve značné síle vykládají z vagónů a postupují směrem na severovýchod. Ke krytí tohoto vykládání postupoval pomalu po trati německý obrněný vlak směrem na Peski. Zároveň také proto, aby zjistil, kde začínají obranné pozice Čechoslováků a jaká je síla jejich obrany.

Když se německý obrněný vlak přiblížil asi na 200 metrů k obraně II. praporu 4. stř. pluku, zahájil prapor palbu z pušek s podporou svých 6 kulometů. Z dalších 10 kulometů zde spolu s Čechoslováky zahájili palbu i bolševici z posilové kulometné jednotky, která se usadila vedle nich. Intenzitou palby zaskočený německý obrněný vlak rychle ustoupil v dešti střel zpět do bezpečné vzdálenosti, odkud potom zahájil ze svého děla v odpověď palbu na československé pozice. Ta však byla nepřesná a nezpůsobila Čechoslovákům žádné ztráty. Mezitím se I. praporu 4. stř. pluku podařil úspěšně provést obchvat německých jednotek v Pliskách, rozebrat i část trati Pliski-Krasilovka za německým vlakem, který bojoval tou dobou s II. praporem pluku. Připravené československé dělostřelecké baterie pak zahájily palbu na německé vlaky, které se snažily z kritické situace, do které se dostaly, rychle uniknout. Čs. jednotky bohužel měly rozkaz od velitele pluku (ruský plukovník Šiškovskij) soustředit se pouze na obranu, útok byl přímo zakázán. Zničení části zaskočených a obklíčených jednotek nepřítele tak nemohlo být dokončeno. Projíždějící německé vlaky tak byly pouze ostřelovány palbou. Došlo jen k jedné malé útočené akci, kdy na rozkaz poručíka Gayera byl vyslán oddíl (o 13 mužích), pod velením praporčíka Petříka, s úkolem rozebrat železniční trať v týlu německých vlaků. Když tento úkol Petříkův oddíl vykonal, dostal se do týlu dvou německých vlaků. Ze vzdálenosti asi 300 metrů na ně zahájil palbu. Od vlaků na něho zaútočily po počátečním překvapení dvě čety německé pěchoty. Petříkově oddílu se podařilo je odrazit a teprve až když vystřílel všechnu munici, odpoutal se od nepřítele a vrátil se zpět k I. praporu 4. pluku do pozic. V tomto boji měly útočící dvě německé čety ztráty 16 padlých a raněných. Petříkův oddíl vyvázl beze ztrát.

Celý den nad oblastí Bachmače létala německá průzkumná letadla, která se snažila zjistit co nejvíce informací o síle a rozmístění čs. obrany.

Večer Němci na západním úseku opravili poškozenou trať za svými vlaky a potom se stáhli s respektem po proběhlých bojích s vlaky z Plisek zpět na západ, až do stanice Kruty, kde začali ihned připravovat a opevňovat obranné pozice z obavy před možným následným československým útokem, který očekávali.

Úsek západní obrany byl posílen během dne také o jednotky 3. čs. střeleckého pluku „Jana Žižky z Trocnova“, který do Bachmače mezitím dorazil. Prapor tohoto pluku odpoledne obsadil Bilmačevku s úkolem bránit levý bok obrany 4. stř. pluku.

Mezitím na severním úseku docházelo během dne jen k dílčím přestřelkám s jednotkami nepřítele a srážkám malých průzkumných hlídek obou stran. V Česnokovce vyměnily v obraně dvě roty 4. pluku dvě roty 7. pluku, které byly s oddílem sapérů 6. pluku, staženy pod vedením štábního kapitána Jungra do zálohy (velení na úseku převzal od něj poručík Homola ze 6. pluku). Jinak byl na úseku celkem klid, ale byly zpozorovány přípravy nepřítele k dalšímu útoku hromaděním posil a přípravou dělostřeleckých pozic.

Během dne dorazilo do Bachmače také bolševické vojsko v několika vlakových transportech s cílem bojovat proti Němcům, kteří zde na Ukrajině neměli podle podepsaných mírových smluv s jejich sovětskou vládou co dělat. Většina příslušníků těchto bolševických jednotek byla nevycvičena, s velmi nízkou bojeschopností, což se snažili tito maskovat tím, že takřka každý z nich byl ověšen mnoha zbraněmi – granáty, pistolemi, šavlí atd. Toto „přezbrojení“ jim dodávalo zřejmě sebevědomí za chybějící výcvik a zkušenosti. Vrchními veliteli těchto jednotek byli často bývalí poddůstojníci ruské carské armády, kteří nyní jako komisaři vojsk nedokázali plnit platně své funkce řídit v boji jednotky na funkcích velitelů praporů, pluků a brigád. Někteří spolu mezi sebou navíc vůbec nespolupracovali a „válčili“ na vlastní pěst. Mnozí z nich zároveň byli často opilí. Vládla mezi nimi celková neorganizovanost a většinou absolutní absence disciplíny. K platnosti jejich pomoci stavěli se Čechoslováci po minulých zkušenostech spíše skepticky. Některé z těchto jednotek se sice hned pokusily zasáhnout do bojů proti Němcům, ale většinou šlo jen o pár výstřelů bez platného účinku a následné rychlé stažení. Ruský podplukovník Ušakov, ze štábu obrany Bachmače, tedy odjel na stanici Bachmač Libavský, kde se nacházel toho času „štáb velitele armády“ bolševiků Primjakova, spolu s nímž tu byl další „velitel“ – komisařka Eugenie Boš. Podplukovník Ušakov jim ve vášnivé diskusi jasně sdělil, aby se zamezilo dalšímu posílání bolševických jednotek do Bachmače, že takové „pomoci“ není třeba, protože spíše překážejí a samostatný úsek se jim svěřit nedá.

Podle plánu měl poslední čs. vlak projíždět Bachmačí druhý den ráno kolem 3 hodiny. Byl proto vydán rozkaz jednotkám v obraně Bachmače, aby držely pozice do této hodiny a potom se samy pomalu stáhly do Bachmače a jako poslední nasedly do vlaků a odjely na východ. Obrana Bachmače měla být následně předána zcela bolševikům, proto bylo domluveno s bolševickým „velitelem armády“ Primjakovem, že během noci budou obranné úseky ještě před stažením čs. jednotek předány postupně bolševickým oddílům, které měly do té doby včas do úseků dorazit.

13. 3. 1918

Během noci se začaly podle stanoveného plánu stahovat postupně do Bachmače z obrany úseku již první jednotky. Když to ale zpozorovali bolševici, začali zuřivě protestovat u čs. velení obrany Bachmače (ruského pplk. Ušakova). Žádali, aby Čechoslováci ještě vydrželi a „nedávali Bachmač Němcům“ (!). Jako by fakt, že sami mají přebírat pozice dle domluvy, zcela přehlédli. Podplukovník Ušakov musel několikrát ztrácet čas hádkami s bolševickým velitelem Primjakovem, který takřka zcela postrádal schopnosti a znalosti taktiky a nechápal například i důvody směn unavených čs. jednotek za jiné mezi sebou. Čs. jednotky byly několikrát bez teplé stravy a v deštivých přeháňkách ve svých obranných pozicích několikrát promokly. Nakonec bylo zatím stahování čs. jednotek na nátlak bolševiků tedy pozastaveno, neboť i poslední čs. vlak, jedoucí na Bachmač se opozdil. Do Bachmače dorazil i poručík Čeček, který podplukovníku Ušakovovi od té chvíle pomáhal řídit obranu oblasti Bachmače.

Bolševici však dále usilovali o zdržování Čechoslováků v Bachmači a jejich využití v boji proti Němcům, před nimiž se nyní již necítili tolik jistí (z pochopitelných důvodů…). Jen některé jejich jednotky sovětské armády měly určitou bojeschopnost a ty se ujímaly obrany k posílení některých úseku. Mezi nimi byl i oddíl rudých internacionalistů, složený z Němců, Maďarů, Poláků….a i několika Čechů. Tento oddíl byl poslán k posílení čs. obrany u Česnokovky, ale pro odpor Čechoslováků z něj byli vyřazeni němečtí internacionalisté, kteří potom čekali v záloze. Mimo množství pěchoty nejrůznější síly a složení (kde nechyběl ani oddíl anarchistů, vedený jejich vůdcem Čičerinem) zde byla i sovětská jízda. Byly zde mezi bolševiky i různé bandy pochybného vzezření a pověsti. Přirozeně o takovou pomoc příliš unavené čs. jednotky nestály.

Na severním úseku obrany kolem 11 hodiny musel III. prapor 4. pluku (podporučík Vobrátílek, mezitím převzal úsek od unavené skupiny poručíka Homoly – který se však nestihl již stáhnout do zálohy k odpočinku) ustoupit z provizorních pozic do Česnokovky před postupující přesilou nepřítele (o síle asi 2 pluků). Zde byly lepší možnosti pro obranu, vzhledem k příhodnému okolnímu terénu. Prapor se připravil po odeslání hlášení k obraně kolem Česnokovky. Nepřítel již brzy zahájil soustředěnou palbu z pušek a velkého množství kulometů na pozice praporu. Ten měl mnohem slabší palebnou sílu, přičemž navíc musel i šetřit municí pro její tenčící se zásoby u praporu. Podporučík Vobrátílek zasadil do obrany postupně i všechny své zálohy, které měl ve svém úseku, včetně přítomného unaveného oddílu poručíka Homoly, protože nepřítel se pokoušel vytrvale  o oboustranný obchvat československé obrany. Přítomné bolševické oddíly byly nástupem Němců a jejich hustou palbou zcela šokovány a postupně se obracely hned na ústup. Přesto se však nakonec podařilo Vobrátílkově skupině útok nepřítele zastavit odhodlanou obranou.

Stanicí Bachmač již projely skoro všechny vlaky Čs. arm. sboru. Velení Bachmače tedy nařídilo jednotkám v obraně celé oblasti připravit se ke stažení a s posledními vlaky večer odjet jako zadní část čs. vojska na východ.

Bolševici ve snaze naklonit si Čechoslováky tehdy rychle splnili jeden ze svých slibů – dodaly čs. jednotkám v obraně Bachmače větší množství potřebné munice, granátů, masa, chleba a cukru, spolu s dodávkou plášťů a prádla. To co již slibovali postupně dodat dříve. Očekávali, že si tím Čechoslováky nakloní a ti tak za příslovečný kus chleba budou za ně umírat u Bachmače i další dny v boji proti valící se německé přesile.

Kolem 14 hodiny přijel vlakem posílit čs. jednotky na severním úseky u Česnokovky I. prapor 4. pluku, posílený ještě kulometným a jezdeckým oddílem. Velení v úseku se zároveň ujal poručík Čeček. Posily rozšířily ihned obranu úseku. To umožnilo levému křídlu poněkud postoupit a zatlačit nepřítele. Tomu se však zase podařilo mírně zatlačit svým tlakem pravé křídlo čs. obrany, které již mělo nedostatek munice.

Nepřítel kolem 15 hodiny opět zaútočil několika vlnami (v síle dvou pluků), vědom si své asi trojnásobné početní převahy, navíc s podporou celkem přesné dělostřelecké palby (asi tři baterie) do čs. pozic. Těžiště útoku vedlo právě proti pravému československému křídlu obrany. Přitom obchvatem německá jezdecká jednotka pronikla rychle až k Bachmači. Napadené pravé křídlo muselo nakonec ustoupit pro nedostatek munice. Většina bolševických jednotek se v panice před postupujícími Němci rozutekla - na pravém křídle takřka hned, na levém křídle se nějakou dobu jich část držela (zejména rudí internacionalisté), ale potom utekly také. Čechoslováci v těžké situaci zůstali opět osamoceni až na několik bolševických oddílů.

V návaznosti na to odeslal poručík Čeček bolševické oddíly, které byly vesměs nespolehlivé a nepoužitelné, s pohrdáním zpět do Bachmače k jejich velení. V nelehké situaci se I. prapor 4. pluku, posílený oddílem kulometů a jízdy rozvinul do obrany asi 800 metrů za Česnokovkou. Přední jednotky, které byly v dotyku s nepřítelem, pomalu organizovaně bojem ustupovaly (dle Čečkova plánu) před sílícím tlakem přesily nepřítele.

Jednotky 6. stř. pluku a 7. stř. pluku (kromě dvou rot) se tedy podle plánu stáhly z obrany úseku, nasedly do připravených vlaků a odjely do Bachmače. U Česnokovky tak zůstaly v obraně jen dva prapory 4. pluku, posílené zmíněnými oddíly kulometů a jízdy a dále dvě roty 6. pluku. Tato Čečkova skupina se pomalu stahovala bojem k Bachmači. Takto Čeček zdržoval za stálých přestřelek postup německých pluků na Bachmač až do pozdního večera. Kolem 20:30 dorazila skupina ústupovým bojem do Bachmače také. Zde pod ochranou postavených zesílených strážních oddílů které palbou odrážely pomalu dotírající přední části postupujících německých jednotek, nastupovaly i jednotky 4. pluku s doprovodnými částmi do vlaků. Po 22 hodině byly do vlaků staženy i zmíněné strážní zajišťující oddíly.

Ze západního úseku, odkud nepřítel nepostupoval po předchozím odražení, se stáhl z Pesek II. prapor 4. pluku s ostatními jednotkami tamější obrany do Bachmače dle rozkazu už během odpoledne.

Odjezdy z Bachmače na východ se snažili během večera bolševici již otevřeně sabotovat ve snaze udržet Čechoslováky v Bachmači k boji s Němci za každou cenu. Čs. velení tak muselo použít i lsti při odesílání vlaků z Bachmače na východ po objevené vedlejší koleji, protože bolševici byli připraveni pro zabránění odjezdu Čechoslovákům na východ udělat cokoliv.

V noci nakonec i jednotky 4. pluku a ostatních čs. jednotek, které držely jako poslední obranu Bachmače, odjely vlakem z Bachmače na východ. S nimi odjížděl i štáb velení operace, který zůstával na místě také až do konce. Československý armádní sbor tak ve vlacích odjížděl dále na východ, směrem na Kursk, zanechávajíce Bachmač úspěšně za sebou v rukách bolševických jednotek. Československé vojsko bylo zachráněno, uniklo z utahující se smyčky hrozícího obklíčení německých divizí.

Teprve následující den, 14. 3., v brzkých ranních hodinách mohli Němci opatrným postupem obsadit Bachmač poté, co je neschopná bolševická obrana nedokázala i přes svou početní sílu a silnou výzbroj zadržet. Jejich postup k obsazení Bachmače byl opatrný z důvodu otřesu z předchozích bojů s Čechoslováky, kdy tak těžké boje Němci nečekali. Teprve když již nenarazili na odpor obávaných „Rudobílých“ (jak nazývali čs. legionáře pro jejich bíločervené stužky na čepicích), obsadili stanici.

Jaký dojem boj s Čechoslováky u Bachmače tak zanechal u nepřítele se lze domnívat například z bezprostředního hlášení německého generála Groenera. Zde je jeho výňatek: „…U Bachmače kladli Češi, jejichž síly byly odhadovány na 10.000 mužů (!! – mylný odhad nepřítele, vzniklý zřejmě z odhodlanosti a intenzity bojů čs. jednotek – pozn.), prudký odpor, když jim žádaný volný odchod byl odepřen… … 224. pěší divize a … 91. pěší divize… vzaly konečně Bachmač po těžkém boji…“

(MEDEK R., HOLEČEK V., VANĚK O.: „Za svobodu“, II. díl., Památník odboje (Praha, 1924) – str.888)

Německý hlavní štáb také telegrafoval rakouskému hlavnímu štábu: …V severní Ukrajině jsou boje s českými prapory, sestávajícími z bývalých c. a k. vojínů, pro německá vojska zvláště těžké. Prosím, abyste vyjádřili stanovisko, mají-li tito lidé  v případě jich zajetí býti považováni za vlastizrádce…“

(MEDEK R., HOLEČEK V., VANĚK O.: „Za svobodu“, II. díl., Památník odboje (Praha, 1924) – str.888)

U Bachmače v bojích s několikanásobnou přesilou německých divizí padlo 45 čs. legionářů (z toho 4 důstojníci), dalších 210 jich bylo zraněno (z toho 9 důstojníků) a 41 bylo nezvěstných (pravděpodobně také padli nebo byli nepřítelem po zajetí popraveni). Nepřítel během několikadenních bojů utrpěl ztráty mnohem citelnější, několik set padlých a raněných (uvádí se v některých pramenech až 300 padlých a několik set zraněných).

Zdárné dokončení operace obrany oblasti Bachmače bylo československým vítězstvím, neboť se podařilo ubránit evakuaci čs. vlaků a v pořádku provést stažení Čs. armádního sboru z Ukrajiny na východ. V bojích u Bachmače došlo také poprvé k přímé součinnosti v boji mezi jednotkami 1. divize a 2. divize sboru. Zároveň tyto boje byly pro většinu částí 2. divize bojovým křtem, ve kterém se plně osvědčily.

Odkazy :
I. - https://www.valka.cz/newdesign/v900/clanek.php?id=11322
HLAVNÍ PRAMENY :
www.pamatnik.valka.cz
„Československý denník, Orgán ČsNR a správy Svazu čs. spolků na Rusi“ (ročník 1918), Rusko, 1918
FRYŠČOK M. A.: „Ludvík Krejčí tuřanský generál“, Šimon Ryšavý, Brno, 1999
IVIČIČ V.: „Tatranci. Dějiny 7. střeleckého Tatranského pluku.“, Praha, 1924
JUZA J.: „Čs. legionáři okresu Rychnov nad Kněžnou 1914-1921“, OÚ Rychnov n. K., Rychnov n. K., 1998
KUBÍČEK A.: „Hanáci v revoluci. Kronika 6. čsl. střeleckého pluku Hanáckého“. Olomouc, 1928
MEDEK R., HOLEČEK V., VANĚK O.: „Za svobodu“, II. díl., Památník odboje, Praha, 1924
PLESKÝ M.: „Dějiny 4. střeleckého pluku Prokopa Velikého 1917-19120“, M. Pleský, Turnov, 1927
PICHLÍK K., KLÍPA B., ZABLOUDILOVÁ J.: „Českoslovenští legionáři (1914-1920)“, Mladá fronta, Praha, 1996
SAK R.: „Anabáze“, H a H, Jinočany, 1996
SVITÁK M.: „Bachmač“ – článek, 2003( https://www.valka.cz/newdesign/v900/clanek.php?id=825)
VEJNAR J.: „Úderný prapor. Kronika prvního úderného praporu Sibiřských legií“, Hraničářský prapor č.6 „Sibiřských úderníků“, Domažlice, 1930

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více