Český a slovenský legion v SSSR (1939-1942)

Autor: Michal Gelbič 🕔︎︎ 👁︎ 32.765


Praha ve stínu hákového kříže, commons.wikimedia.org

Po obsazení Československa hitlerovským Německem v březnu 1939 stovky vlastenců opustily svou zemi, aby se za jejími hranicemi zapojily do boje proti okupantům. Jedna z cest vedla přes Polsko, kde se již 30. 4. v Krakově formuje (tehdy ještě ilegálně) první československá vojenská skupina. Nepřátelský postoj polské vlády však celou situaci komplikoval, a tak většina z nich zvolila možnost odcestovat do Francie, kde vstoupila do cizinecké legie (později 1. československá divize). Teprve napadení Polska Německem umožnilo československým dobrovolníkům získat oficiální statut vojenské jednotky nazvané Český a Slovenský legion. Do prvních bojů legionáři zasáhli v polovině září u Tarnopole a osady Hluboczek Wielki, přičemž se jim podařilo sestřelit nepřátelský JU 88. Hroutící se polská obrana a s ní související hrozba zajetí legionu Němci si vyžádala rozhodnutí podplukovníka Svobody postupovat jihovýchodním směrem s úmyslem překročit rumunské hranice. Následující vývoj však donutil velitele vyhledat „azyl“ na východě, v Sovětském svazu.

Reklama


Pamětní deska na budově bývalého československého konzulátu v Krakově, připomínající Ludvíka Svobodu a Legii Čechů a Slováků
commons.wikimedia.org


Legitimace Ludvíka Svobody jako emigranta v Polsku
www.ludviksvoboda.cz

Postupující Rudá armáda, která v návaznosti na doložky k sovětsko-německému paktu zahájila okupaci východního Polska, u osady Rakowiec 18. 9. zajala větší část legionu a dopravila jeho příslušníky na sovětské území. Československé legionáře tak čeká téměř tříleté období nejistoty v sovětských internačních táborech. Podívejme se, jak tuto skutečnost zachycují sovětské archivní dokumenty [1].

1939

Již 18. 9. československý velvyslanec v Moskvě Firlinger [2] požádal o neodkladnou schůzku s vedoucím centrálně-evropského oddělení NKID SSSR A. Alexandrovem. Předmětem schůzky byla žádost o přátelské přijetí tisícovky českých vojáků, kteří se nacházeli v oblasti Tarnopole za linií sovětských vojsk, a jejich odeslání do Anglie nebo Francie. Stejně intervenoval i prezident Beneš u sovětského velvyslance I. M. Majského v Anglii s tím, že veškeré náklady spojené se zajištěním československých vojáků jsou považovány za půjčku, která bude splacena po znovuobnovení republiky. Tuto pomoc měl velvyslanec prezidentovi přislíbit [3].

Internovaný legion byl nejprve rozmístěn v Kamenci-Podolském (22. 9.), dále v osadě Olchovcy [4] (17.10.), aby nakonec 6. 11. dorazil do městečka Jarmolincy v kamensko-podolské oblasti. Zde bylo zhruba 700 Čechoslováků ubytováno v budově voenkomatu. Je třeba podotknout, že určené prostory byly rozpočítány na 450 osob. Dle slov vedoucího NKVD USSR Zvereva byli legionáři neoblečení, bez obuvi, neměli prádlo ani další postelové vybavení, spali na pryčnách pokrytých slámou. Z tohoto důvodu Zverev odeslal žádost dodat legionářům chybějící oděv. 27.11. velitel Svoboda odeslal na NKID SSSR dopis, ve kterém popsal okolnosti, za jakých se legion ocitl na území SSSR a také životní podmínky panující v Jarmolincích. Rovněž žádal zaslat prádlo, oblečení, pokrývky hlavy, obuv a požadoval odeslání legionu do Francie. Svobodův dopis, respektive jeho překlad dorazil do sekretariátu narkomu až 5. 1. 1940. Soudě dle poznámek byl dopis projednáván v CK VKP(b). Na dokumentu je rovněž připsáno „p. Potěmkinovi. Domluvil jsem se v CK - odeslat do Rumunska“. V prosinci na NKID dorazil další telegram s prosbou urychlit (jménem všech 700 osob) odeslání legionu bojovat za svobodu svého národa.

Dopisy velitele Svobody, stejně jako i osobní setkání s vedoucím NKID Orlovem, sehrály svou roli v tom, že se na československý legion začala soustřeďovat pozornost sovětských úřadů. Na vedoucího Ekonomického výboru při SNK SSSR A. I. Mikojana byl odeslán dopis (podepsán Berijou) s pokynem vydat materiál potřebný k zajištění legionářů z jarmolinského tábora. 20.12. Mikojan odeslal narkomům lehkého a textilního průmyslu SSSR - S. G. Lukinovi a A.N. Kosiginovi - pokyn (v kopii na Beriju) „neprodleně vydat NKVD, na úkor jiných žadatelů, k zabezpečení internovaných důstojníků a vojáků československého legionu bývalé polské armády“ 700 topících přístrojů, vaťáků, spodního prádla, kožených bot, čepic-ušanek, prostěradel a přikrývek. Internovaným byl předepsán potravinářský příděl Rudé armády. Sovětská byrokracie však pracovala velmi pomalu, proto také pracovník GUPVI, poručík státní bezpečnosti Makljarský odeslaný na kontrolu do jarmolinckého tábora, potvrdil, že do 29.12. nebylo obdrženo žádné vybavení. Teprve 20. 1. 1940 Makljarský telefonicky potvrdil příjem a rozdělení prádla, prostěradel, přikrývek, teplých čepic. Nicméně stále chyběla dodávka bot, pulovrů a kalhot odeslaných z Kieva a Oděsy. V písemné zprávě z 2. 2. 1940 Makljarský píše: „Odeslání ošacení vyděleného Ekonomsovětem pro Čechy bylo natolik ohavně organizováno, že boty byly obdrženy teprve 31.01., pulovry 02.02. a vatové kalhoty ještě ani nedorazily.

Koncem prosince Soprunenko (šéf GUPVI NKVD SSSR) spolu s komisařem GUPVI S.CH. Nechoroševem odeslali Berijovi písemnou zprávu, ve které informují „o nedostatečném zaopatření československých legionářů“. Dále doporučují s ohledem na negativní reakce rumunského a amerického velvyslanectví ve věci přijetí internovaných Čechů „vybudovat speciální tábor pro internované československé důstojníky a vojáky“.


Lavrentij Pavlovič Berija

1940

Reklama

Počátkem ledna 1940 byla pro ubytování legionářů vyčleněna další místnost pro 135 osob, a to pionýrský klub. Zástupce narkomu vnitřních věcí SSSR V. V. Černyšev obdržel zprávu, že s ohledem na neexistenci příhodnějšího umístění lze pro Čechy vybudovat nový tábor přímo v Jarmolincích. Černyšev s tímto opatřením souhlasil a utvrdil dočasně i ochranu nového tábora v množství 23 osob. Současně však 4. 1. odeslal dopis Gorlinskému (NKVD Kiev) s tím, že „mají být urychleně přijata opatření na vyhledání odpovídajícího místa pro umístění Čechů na území USSR“. Důvodem jsou nepříhodné životní podmínky legionářů v dosavadním táboře.

Národnostní složení Československého legionu k 4. 1. 1940
Češi Slováci Židé celkem
507 63 104 674*

* - z toho dle 673 mužů + 1 žena

Hodnostní složení Československého legionu k 4. 1. 1940
Důstojníci Poddůstojníci Rotmistři Posluchači Mužstvo Ostatní
137* 141 17 25 336 17

* - z toho dle specializace: 2 generální štáb, 59 pěchota, 33 dělostřelectvo, 19 hospodářské zabezpečení, 14 letectvo, 4 kavalérie, 4 spojaři

Bez ohledu na přijatá opatření se situace v táboře nezměnila, a tak Makljarský 4. 2. dokladuje, že „životní podmínky jsou stále neuspokojivé. Pouze třetina legionářů spí na pryčnách, zatímco zbytek na podlaze. Je bezpodmínečně nutné přesídlit legionáře na území mimo USSR.“ Makljarký rovněž poukazuje na neexistenci pravidelného režimu, kdy se legionáři od rána do večera brouzdají po městečku, zabývají se spekulací a někteří agitují protisovětsky mezi místním obyvatelstvem. Nespokojenost a rostoucí negativní emoce jsou způsobeny špatnými životními podmínkami, nepravidelným zásobováním potravinami, zadržováním pošty, nucením legionářů rozebírat místní kostel apod. V neposlední řadě je to i nejistota ohledně jejich dalšího osudu. Atmosféra je velmi napjatá, připravují se různé formy protestu - hladovka, demonstrace.

V té době se GUPVI zabývala ještě jednou skupinou československých legionářů (zhruba 180 - 200 osob), která z důvodu pozdějšího vypravení vlaku z Krakova nebyla internována společně s hlavní skupinou Svobody a usadila se na Západní Ukrajině [5]. Sám Makljarský si do svých poznámek zapsal: „Otázka těchto Čechů potřebuje okamžité řešení, courají se po celé Západní Ukrajině, v každé vesnici si zorganizovali vlastní kanceláře ozdobené národními vlajkami a portréty Masaryka.“ Makljarský doporučoval „soustředit všechny Čechy na jednom místě na Ukrajině“. Na to 31. 1. reagoval Černyšev, který vydal rezoluci „poslat lidi prověřit tyto Čechy, jejich dokumenty a vyhotovit jejich seznam. Soustředit je na jednom místě zatím netřeba“.

V únoru Soprunenko a Nechorošev odeslali Berijovi dopis, ve kterém označili životní podmínky v jarmolinském táboře jako „absolutně neuspokojivé“. Dále popsali, že legionáři „vyvíjejí nacionalistickou činnost mezi obyvateli českých kolonií, verbují místní obyvatele do legionu, zabývají se antiněmeckou a současně antisovětskou propagandou“. V souvislosti s nedořešeným odjezdem legionářů do zahraničí autoři dopisu žádali o souhlas s přijetím některého z opatření:

  1. odeslání všech Čechů do jednoho z táborů pro válečné zajatce a jejich pracovní nasazení;
  2. zabezpečení Čechů v táboře coby internovaných s méně náročným režimem,
  3. umístit legionáře do Oranského tábora (gorkovská oblast) izolovaného od místního obyvatelstva.
Reklama

Podobný dopis na Beriju odeslal i Černyšev. Berija reagující 20. 2. sdělil, že „Čechy je nutné zabezpečit lépe než válečné zajatce a soustředit je na jednom místě“. Na druhý den byly představeny možnosti o rozmístění a zabezpečení internovaných legionářů:

  1. všechny soustředit v Oranském táboře s kapacitou 3 000 osob, který byl původně určen pro finské válečné zajatce;
  2. důstojníky rozmístit na postelích, vojáky na dvoupatrových pryčnách;
  3. tábor bude zabezpečen lůžkovinami, čistým prádlem, zdravotním ošetřením;
  4. stravování zajistit dle přiložených norem (tyto normy u dokumentu chybí - pozn. VM);
  5. internované Čechy držet pod ochranou, nicméně s možností volného pohybu mimo zónu tábora.

21. 3. Černyšev podepsal příkaz o organizaci speciálního tábora pro 1 000 osob na území bývalého Oranského tábora NKVD pro válečné zajatce s jeho podřízením UPVI NKVD SSSR. O dva dny později byli českoslovenští legionáři odesláni z Jarmolinc do Oranek.

Do Oranského tábora [6] dorazilo 798 osob včetně žen a dětí 03.04. Tábor byl rozmístěn v prostorách bývalého kláštera obehnaného kamennou stěnou s ostnatými dráty a strážními věžemi. Strážní rotu tvořilo 120 vojáků. Dle hlášení UPVI „první dojem legionářů byl deprimující, no, poté co byli ubytováni v prostorných místnostech, prošli saunou, obdrželi čisté prádlo a lůžkoviny, byli dostatečně nakrmeni, jejich nálada se zlepšila“. Následující dny se legionáři pustili do vylepšení tábora - výstavby elektrické sítě, vodovodů, rekonstrukce silnic, vybudování medicínského centra, klubu, kina, vysazení stromů. Před štábem z mozaiky vydláždili pětimetrový státní znak českého lva se slovenským křížem na prsou. Současně proti němu z cihel zobrazili srp s kladivem.

Legionáři zpočátku nebyli nijak omezováni ve vojenské samosprávě. Štáb legionu se totiž snažil udržet jeho bojový charakter vojenským výcvikem a disciplínou. Jelikož výcvik probíhal v českém jazyce, Sověti těžko kódovali jeho obsah. Proto bylo v dubnu vedoucím tábora vydáno nařízení, ve kterém byl výcvik dočasně pozastaven. V květnu byl do tábora odeslán instruktor politického oddělení UPVI Pronin, který obdržel nařízení Nechorševa „zrušit důstojnickou školu, přerušit pořadový výcvik, rozpustit štáb legionu a vzít vnitřní život tábora pod svou kontrolu“. Tím byla definitivně pozastavena vojenská samospráva legionu.

V té době došlo k rozdělení legionu na 3 skupiny. První, nejpočetnější skupina - tzv. "francouzi“ (400 osob) - byla dle slov vedoucího UNKVD gorkovské oblasti Gubina „pod vlivem nacionalistické propagandy připravená odjet do Francie bojovat proti Německu“. Druhá skupina „hvězdáři“ (150 - 200 osob) byla označena jako proletářská, která se „přesvědčila, že Anglie a Francie vedou imperialistickou válku, její členové chtějí zůstat v SSSR a kategoricky odmítají odjet do Francie“. Třetí skupina (100 lidí) byla bez názoru a vyčkávala.

Mezitím se situace v táboře komplikovala. Důvodem byly nejen spory mezi skupinou „francouzů“ a „hvězdářů“, ale i nesouhlas s vedením tábora, které legionářům odebralo radiopřijímače, deníky, zápisky, mapy, schémata a další dokumenty, které „mohly být použity s kontrarevolučními úmysly“. Omezeno bylo stýkání legionářů s místním obyvatelstvem. V květnovém služebním hlášení Pronin Soprunenkovi a Nechoroševovi sděloval, že „důstojníci i štáb legionu velmi negativně až vražedně vnímají jakékoliv naše politické působení a opatření, zatímco mužstvo je přijímá veskrze kladně“. Postupně docházelo k organizaci volného času - hudba, procházky, sport, pouštění filmů, koupání v přírodě. V polovině června vedoucí tábora Kuněcov v dopise Něchorošovi sděluje, že byla v táboře vytvořena dvě fotbalová mužstva, hraje se volejbal a další sportovní hry.

Přesto vše nespokojenost legionářů přetrvávala a pramenila zejména z nejistoty termínu odjezdu do Francie. První povolení odcestovat do Francie přišlo po odsouhlasení narkomem vnitřních věcí GUGB NKVD SSSR do tábora v Orankách 3. 4. Skupina o 45 lidech tak 8. 4. odjela z Oranek přes Gorkij do Moskvy a odtud do Oděsy. Vše probíhalo v tajnosti, jelikož Němci se intenzivně zajímali o osud československých legionářů a požadovali od Sovětů diplomatickými cestami jejich vydání. Další cesta skupiny pokračovala z Oděsy parníkem „Svanetia“ přes Varnu, Bospor, Istanbul, Konstantinopol, Bejrút, Marseille a odtud vlakem do městečka Agde (jih Francie), kde se formovala československá vojenská jednotka.

Odjezd první skupiny vyvolal u většiny legionářů euforii. Hovořilo se o plánovaném výjezdu další skupiny 160 osob. Německá okupace Belgie, Holandska a Lucemburska a následný „pochod“ na Paříž znamenaly pozastavení plánovaných odjezdů. Další se uskutečnil až 26. 6.

Počty a termíny odjezdů příslušníků Československého legionu ze SSSR
odjezd 08.04.1940 26.06.1940 18.07.1940 18.02.1941 02.03.1941 11.03.1941
počet 45 Fr. 56 Fr. 75 Me. 58 Me. 60 70
odjezd 20.03.1941 29.03.1941 07.04.1941 13.04.1941 21.05.1941 cca 11x
počet 61 60 62 85 20 cca 652

Fr. = France, Me. = Middle East

Odjezd druhé skupiny probíhal zhruba týden po evakuaci legionu do Suzdalského tábora. Vyklizení Oranského tábora nejspíše souviselo s přípravou sovětských táborů na příjem nových internovaných, a to z Pobaltí a rumunské Besarábie, kam SSSR plánoval v létě 1940 svoji další agresi [7]. Z Oranek do Suzdalu tak 18. 6. odjelo 686 osob. Ještě před odjezdem napsal Kuznecov Nechoroševovi: „Nálada mezi internovanými je sklíčená. Zejména u důstojníků, kteří každý den očekávají odjezd do Francie. Vzhledem k tomu, že celou situaci sledují z novin, jejich nálada se s blížící se kapitulací Francie zhoršuje.


Suzdal, Spaso-Jevfimijův klášter
commons.wikimedia.org

Suzdalský tábor [8], kam 20. 6. přijelo 683 legionářů, se nacházel na území spassko-jefimovského kláštera. V červenci 1940 byl v UPVI vypracován dokument s názvem „Dočasná instrukce o pořádku zaopatření internovaných vojáků a důstojníků českého legionu bývalé polské armády“. Instrukce předepisovala oddělení důstojníků od mužstva, důstojníci měli spát na postelích, mužstvo na pryčnách. Ženy s dětmi měly být ubytovány odděleně a spát na postelích. V táboře byl povolený volný pohyb do večerního signálu, ubytování vně tábora bylo kategoricky zakázáno. Internovaní byli povoláváni k práci, pouze pokud souvisela s obhospodařováním tábora. Velitel a komisař tábora měli možnost povolit jednotlivým legionářům opustit tábor maximálně na 5 hodin s podmínkou návratu do večerní prověrky. Administrace tábora měla právo odnímat legionářům zakázané předměty. Legionáři byli povinni dodržovat vnitřní řád tábora a plnit veškerá nařízení administrace tábora a ochrany. Měli povolení nosit uniformu, nebyla však povolena vojenská organizace tábora. Byly zakázány karetní a jiné hazardní hry, konzumace alkoholických nápojů, narkotik, držení zbraní. Internovaným bylo povoleno odesílat a přijímat jeden dopis měsíčně. Veškerá korespondence mohla být odeslána pouze přes kancelář tábora, kde byla následně prověřována [9]. Internovaným bylo povoleno mít 100 rublů na měsíc. Dále měli možnost dostávat ze své nebo neutrálních zemí finanční prostředky bez omezení. V případě narušení pravidel bylo užíváno následujících trestů: odeslání na měsíc do trestního baráku nebo odeslání do strážnice na 20 dní, omezení odesílat korespondenci až na období 2 měsíců. V případě trestné činnosti byl dotyčný souzen dle zákonů SSSR. Pokud došlo k nevyplnění příkazů administrace tábora nebo porušení řádu, bylo to považováno za vojenský zločin, který byl v kompetenci vojenského tribunálu.

8. 7. následoval odjezd třetí skupiny do Francie. Legion opustil s cílem dalších jednání i podplukovník Svoboda, kterého ve velitelské funkci zastoupil štábní kapitán Zikmunda. V speciálním hlášení z 19. 9. se hovoří o nespokojenosti drtivé většiny internovaných se stávající situací. Ta část, která naléhala na urychlení odjezdu za hranice, se dle slov komisaře tábora Judina „aktivizovala a pokoušela se organizovat různé typy demonstrací a provokací tak, aby se to doneslo do Moskvy“. Počátkem října Svoboda odeslal z Istanbulu sovětské vládě nabídku na založení rozvědné skupiny. Výsledkem následujícího jednání mezi československou a sovětskou rozvědkou o spolupráci bylo i 12. 10. nařízení vedoucímu tábora Korotkovovi vydané Soprunenkem, aby odeslal na příkaz Berii do Moskvy 13 internovaných důstojníků. Beseda s těmito důstojníky byla zaznamenána v hlášení Berii Stalinovi - viz dokument z 2. 11. 1940. Z pochopitelných důvodů je zřejmé, že pravý účel odjezdu důstojníků do Moskvy nebyl ostatním legionářům znám, což vnášelo do jejich řad nejistotu a obavy. Ačkoliv z Moskvy dorazily dopisy, které potvrzovaly, že odebraní legionáři jsou v pořádku, obavy neutichaly. Stejně jako dříve přetrvávaly neshody mezi příznivci a odpůrci výjezdu ze SSSR. Ačkoliv administrace tábora charakterizovala situaci v táboře jako uspokojivou, plánovala přijmout kroky ke snížení napětí. Patřily k nim snaha jmenovat vedení skupiny z „loajálnějších a čestnějších příslušníků“; odebrat z tábora podporučíka Bedřicha (po odjezdu Zikmundy do Moskvy převzal velení nad legionem), který byl chápán jako „původce negativních nálad s cílem aktivního tlaku na vedení tábora řešit otázku jejich pobytu v SSSR“; organizovat příjezd soudruha Orlova do tábora k uvolnění nálady; urychlit zaslání československého profesora ke čtení přednášek; zajistit zaslání dopisů od skupiny „13“. Požadavek byl zaslán UPVI v prosinci. Podporučík Bedřich se rozhodl jednoznačně vyjasnit další osud legionu. Proto adresoval 16. 12. Orlovovi na NKID dopis. V něm mimo požadavku vyjasnit další osud legionu podává stížnost na komisaře tábora Junina - „představitele sovětské propagandy a kulturní výchovy“, který svým chováním „zhoršuje vztahy legionářů k SSSR“. Konflikt Junina se štábem legionu se nejspíše dále vyostřoval, o čemž svědčí hlášení z 19. 12., kde se zdůrazňuje „drzý, vytrvalý a náročný tón štábu a jeho důstojníků“.

Národnostní složení Československého legionu k 25.12.1940
Češi Slováci Židé celkem
502 75 34* 615*

* - z toho 4 na útěku

1941

V souvislosti s žalobou podporučíka Bedřicha byl do tábora v lednu odeslán spolupracovník UPVI Sejfullin, aby na místě zjistil skutečný stav. Ve své písemné zprávě potvrdil existenci nespokojenosti v táboře, a to nejen ze strany štábu legionářů, ale i ze strany části internovaných k činnosti samotného štábu. Skupina radikálně naladěných důstojníků kritizovala štáb za nečinnost a slabý tlak na sovětské orgány ve věci odjezdu za hranice. V táboře byly uspořádány schůzky směřované proti štábu, dále byla sepsána petice požadující okamžitý odjezd ze SSSR. Nespokojená byla i prosovětsky orientovaná skupina, která se cítila být štábem utiskována. Představitel UPVI Sejfullin nakonec došel k závěru, že „velení skupiny nemá proti Judinovi žádné opodstatněné důkazy“, nicméně poukazoval na oddělené „případy hrubé a neobratně vedené naší politiky vůči internovaným“, a to včetně všemožných a všude přítomných úlev pro „hvězdáře“, zákazu „v hrubé podobě“ slavit Vánoce, ničím nepodloženého zadržování knih nakoupených do knihovny tábora apod.

Mezitím československá vláda dosáhla souhlasu k odeslání zbývajících legionářů ze SSSR. V táboře měla zůstat pouze skupina 90 lidí jako základ pro formování československých jednotek na východě, ačkoliv v této záležitosti stále nepadlo definitivní rozhodnutí. 15. 2. národní komisař státní bezpečnosti Merkulov povolil odesílání dalších internovaných Čechoslováků ze Suzdalského tábora. Do 21. 5. tak SSSR opustilo v 8 skupinách ještě 476 legionářů.

Národnostní složení Československého legionu k 15.04.1941
Češi Slováci Židé celkem
128 28 1 157

10. 5. Soprunenko odeslal Berijovi písemné hlášení „o politicko-morálním stavu internovaných Čechů“, kde se pravilo, že z 803 internovaných bývalého československého legionu bylo 639 osob odesláno za hranice, 3 osvobozeni na žádost IKKI, 161 zůstalo v táboře (včetně 2 na útěku). Dle hlášení bylo v táboře 15-20 lidí, kteří kategoricky odmítali vyjet ze SSSR. Těmto legionářům Merkulov dovolil odjet na práce v různých částech Ruska. "Ty nadějnější z industriálních pracovníků“ bylo rozhodnuto odeslat do stalingradské oblasti ke skupině politických emigrantů - členů KSČ, ostatní do Donbasu nebo Kazachstánu. Zbývající (9 osob), na které existovaly kompromitující materiály, měli být ponecháni v táboře a jejich spisové materiály zaslány UPVI na zvláštní zasedání při NKVD SSSR. Jejich další osud je nejasný.

Z těch, kteří zůstali v Suzdalském táboře, větší část (90 osob) chtěla stejně jako dříve odjet za hranice. Jejich seznam odeslal Korotkov Soprunenkovi 02. 6. U těch, kteří se rozhodli pro působení v SSSR, se předpokládalo, že budou odesláni do různých jeho oblastí: 4 do stalingradské oblasti, 4 na Ukrajinu, 21 do Donbasu, 19 do Kazachstánu. Nakonec tábor fakticky opustily pouze 4 osoby do Stalingradu a 13 do Karagandy. Odjezd zbývajících byl zrušen v souvislosti se zahájením války.

Napadení SSSR Německem vyvolalo dle reportu Korotkova Soprunenkovi z 23. 6. u většiny legionářů vlnu rozhořčení. Ze 124 osob nacházejících se v táboře legionářů 85 podalo kolektivní žádost „účastnit se společně s Rudou armádou likvidace německého fašismu“. Většina žadatelů náležela k mužstvu nebo poddůstojníkům. Žádost končila slovy: „Chceme se bít společně s bojovníky RKKA pod Rudým praporem mezinárodního proletariátu za věc Lenina - Stalina, za náš nový šťastnější život, za světovou pracující třídu vedenou Komunistickou internacionálou a rodným Stalinem“. Dle reportu Korotkova na UPVI z 30. 6. morální stav internovaných je celkově zdravý, avšak vztahy mezi „hvězdáři“ a většinou legionářů jsou napjaté. „Hvězdáři“ jsou připraveni bojovat kdekoliv, jakmile obdrží příkaz, zatímco většina pod velením podporučíka Bedřicha prohlásila, že s Němci bojovat půjdou „avšak organizovaně na příkaz nikoliv sovětské vlády, ale vlastního velení, které se nachází v Moskvě a pracuje dle pokynů doktora Beneše“. 04. 7. Soprunenko odeslal Korotkovovi pokyn, ve kterém sděloval, že „otázka s odesláním internovaných v blízkém období řešena nebude“ a požadoval „zavést pořádek mezi dezorganizátory disciplíny a nespokojenci“. Hned poté Korotkov obdržel další pokyn „bojovou náladu a přání vést s fašisty boj je u internovaných třeba všemožně podporovat a prohlubovat“.

Početní stav legionářů se následně opět snížil, když si 10. 7. vedení rozvědky generálního štábu Rudé armády na základě souhlasu Berii odebralo z tábora 17 lidí pro operativní činnost. Brzy přišel podobný požadavek na další 4 osoby. Koncem července v seznamu internovaných Čechů nacházejících se v Suzdalském táboře figurovalo 91 jmen.

V souvislosti s formováním polské armády na území SSSR započaly přesuny internovaných a deportovaných polských občanů a jejich soustředění v několika táborech, ke kterým patřil i Suzdalský. Jakmile do tábora začali přibývat první Poláci (celkem jich do Suzdalu bylo odesláno 2 000), přišlo nařízení rozmístit československé internované vně zóny tábora ve slušných podmínkách a zamezit jim komunikaci s nově příchozími.


kpt. Bohumír Lomský a pplk. Ludvík Svoboda v Sovětském svazu, 1941
commons.wikimedia.org

Česko-sovětská politická jednání o formování československé jednotky v SSSR v srpnu 1941 předpokládala organizaci jednotky na základech „suzdalské skupiny“. V polovině října bylo povoleno Svobodovi navštívit tábor s cílem uklidnit internované a informovat je o vývoji situace. Následně byla československá skupina znovu přesunuta, a to zpět do Oranského tábora, kam dorazila 21. 10. a byla rozmístěna v jedné z budov obehnané drátěnými zátarasy s odděleným východem do vesnice. Skupině nadále velel podporučík Bedřich, prostřednictvím kterého administrace tábora prováděla veškeré aktivity. Snažila se rovněž o politickou práci, avšak stejně jako dříve byly tyto snahy ze strany velení skupiny v zárodku likvidovány.

Koncem prosince legionáři obdrželi vzkaz od československé mise s tím, že již brzy budou odesláni na jiné místo, kde započne organizace československé armády. „Od 20.12. se proto Češi začali připravovat k odjezdu. Nálada je uspokojivá,“ sdělovalo se v reportu tábora ze dne 06. 1. 1942.

1942

5. 2. se nakonec 88 zbývajících příslušníků Československého legionu přesunulo z Oranek do města Buzuluk ve čkalovské oblasti, který byl určen jako shromaždiště formující se československé vojenské jednotky. Tímto datem končí historie v září 1939 internovaného Československého legionu pod velením podplukovníka Svobody a začíná historie československých vojenských jednotek v SSSR.


Podoba lícové strany praporu Československé vojenské jednotky v SSSR. Zástava byla původně předána 27. ledna 1943 Heliodorem Píkou 1. československému samostatnému praporu v SSSR, a později sloužila jako prapor následujících československých formací na východní frontě. V současnosti je součástí sbírek VHÚ
www.ludviksvoboda.cz, commons.wikimedia.org

Poznámky

[1] - Tento článek vychází zejména z práce: Marina V.V. - Čechoslovackij legion v SSSR (1939-1941). Na překladu jednotlivých archivních dokumentů se stále pracuje - poznámka MG.

[2] - Československé velvyslanectví v Moskvě bylo zrušeno v prosinci 1939, kdy se úřadu ujal velvyslanec Slovenska.

[3] - Otázka národnostních jednotek zformovaných na straně anglo-francouzské koalice proti Německu byla řešena na zasedání Ispolkoma Kominterny (IKKI) 15.09.1939, kterého se aktivně účastnil i Klement Gotwald. IKKI se jednoznačně negativně vyjádřilo proti dobrovolnému vstupu komunistů a revolučních elementů do těchto národnostních legionů, a to včetně českého legionu, jenž byl považován za nástroj v rukou anglického imperialismu. V případě, že francouzská a britská vláda zákonnými metodami dosáhnou náboru nových příslušníků do národnostních jednotek, je úkolem komunistů a politických emigrantů v průběhu války přeměnit legiony v nástroj národnostního a sociálního osvobozovacího boje proti německému, anglickému a francouzskému imperialismu.

[4] - NKVD odvlekla ze skupiny 13 příslušníků legionu, vesměs se jednalo o kritiky sovětského režimu.

[5] - Tato skupina v počtu 150 osob (včetně 15 žen a 6 dětí) se připojila k hlavní skupině při přesunu do Oranského tábora, a to v železničním uzlu Šepetovka.

[6] - Oranský tábor se nacházel 365 km východně od Moskvy.

[7] - 09.06. Černyšev hlásil připravenost táborů včetně Oranského k příjmu zajatců a internovaných, každý v počtu 5000 míst.

[8] - Suzdalský tábor se nacházel 200 km severovýchodně od Moskvy.

[9] - Korespondenci prověřoval politický kontrolor operativního oddělení tábora v průběhu 5 dní. V korespondenci bylo zakázáno psát poznatky o množství internovaných, ochraně tábora, režimu zaopatření a také další „informace, které by mohly poškodit SSSR“. Porušení těchto pravidel znamenalo zákaz odesílání korespondence na 2 měsíce. V případě opakovaných porušení byl legionář odeslán do trestního baráku. Pracovníci tábora měli odpovědnost za každý dopis. Pokud byl ztracen či ukraden, byl takový případ vyšetřován u soudu.

Zkratky

CK VKP(b) - Centralnyj komitet Vsesojuznoj kommunističeskoj partii (bolševikov) (Ústřední výbor Všesvazové komunistické strany (bolševiků)).

GUGB NKVD SSSR - Glavnoe upravlenie gosudarstvennoj bezopasnosti (Hlavní správa státní bezpečnosti NKVD SSSR).

GUPVI - Glavnoe upravlenie po delam voennoplennych i internirovannych (Hlavní správa ve věcech válečných zajatců a internovaných NKVD SSSR).

IKKI - Ispolnitelnyj komitet Kominterny (Výkonný výbor Kominterny).

narkom = Narodnyj komissarit (Národní komisariát).

NKID SSSR - Narodynj komissariat inostrannych del (Národní komisariát zahraničních věcí SSSR).

NKVD SSSR - Narodynj komissariat vnutrennych del (Národní komisariát vnitřních věcí SSSR).

NKVD USSR - Narodynj komissariat vnutrennych del (Národní komisariát vnitřních věcí Ukrajiny).

RKKA - Roboche-krestjanska Krasnaja Armija (Dělnicko-rolnická Rudá armáda).

SNK SSSR - Sovjet narodnyx komisarov (Výbor národních komisařů SSSR).

UPVI NKVD SSSR - Upravlenie po delam voennoplennych i internirovannych (Správa ve věcech válečných zajatců a internovaných NKVD SSSR).

USSR - Ukrajinská svazová socialistická republika.

voenkomat - Voennyj komissariat (Vojenský komisariát).

Související materiály a dokumenty
Nařízení SNK SSSR č. 1626-390ss o válečných zajatcích. 03.10.1939 [výběr informací: o válečných zajatcích Západní Ukrajiny a Češích z Československého legionu]

1940, 2. listopad, Moskva - hlášení L.P. Berii I.V. Stalinovi o plánu vytvoření na území SSSR vojenského spojení z polských válečných zajatců [výběr informací: zmínka o příslušnících Československého legionu]
Související literatura
Marina V.V.: Čechoslovackij legion v SSSR (1939-1941); [autorka je doktorkou historických věd, vedoucí akademickou pracovnicí Institutu slovanovědy a balkanistiky RAN]
Richter K.: Válka začala v Polsku, Epocha, Praha 2004; [publikace o německo-sovětské agresi vůči Polsku. Součástí knihy je i líčení osudu Československého legionu v Polsku]
Kulka Erich: Židé v československé Svobodově armádě, Naše Vojsko, Praha 1990 (1. vydání), ISBN 80-206-0068-X; [mj. o formování, poměrech a osudu Československého legionu]
"Otkrytoe obšestvo" (Fond Sorosa): Voennoplennye v SSSR 1939-1956, Logos, Moskva 2000, ISBN 5-88439-093-9; [studijní publikace archivních dokumentů a materiálů, týkajících se pobytu zajatců zahraničních armád na území SSSR v letech 1939-1956]
Mež. fond "Demokratia": Katyň. Plenniki neobjavlennoj vojny, Moskva 1999; [sbírka dokumentů na téma zajetí a likvidace v SSSR polských důstojníků]
Sost. Lebeděva N. a dalších: Katyň. Mart 1940 - sentjabr 2000. Rasstrel. Sudby živych. Echo Katyň. Dokumenty, Ves Mir, Moskva 2001, ISBN 5-7777-0160-4; [archivní dokumenty z fondů Stalina, Politbira CK VKP(b), NKVD, NKID o přípravě, provedení a následcích likvidace 22 tis. polských důstojníků]
Související odkazy
Válečné střípky - Poslední svobodné dny Československého legionu v Polsku [CZ]
[svědectví přímého účastníka majora gšt. M. F. Kašpara]

Legion Czechosłowacki [PL] [informace o Československém legionu v Polsku]
Michal Gelbič: Československé vojenské jednotky v SSSR (1942-1945), https://www.czechpatriots.com/csmu

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více