Ptolemaios I. Soter

Ptolemaios I. Soter, Alexandrův generál, král egyptský
(367/6 - 283/2 př.n.l.)


Ptolemaios Soter byl synem jisté Arsinoe. Jeho otec je poněkud pochybný. Arsinoe byla totiž jednou z konkubín makedonského krále Filipa II., otce Alexandra Velikého. Posléze se však provdala za jistého Laga, muže neurozeného - v době sňatku však byla již těhotná. Zda byl tedy otcem Ptolemaia makedonský král či Lagos není jisté. Ptolemaios byl však v Makedonii považován za nelegitimního syna Filipova. Tomu odpovídá i fakt že Ptolemaios, který byl o jedenáct let starší než Alexandr, se pohyboval v jeho okolí, stal se jedním z jeho nejlepších přátel a později i generálů a byl jedním ze sedmi Alexandrových osobních strážců, jeho nejbližších spolubojovníků. Účastnil se Alexandrových tažení od počátku a velkou roli hrál při tažení v Indii a Afghánistánu. Roku 324 př.n.l. si vzal za ženu perskou princeznu Artacamu, o níž však od té doby už nevíme zhola nic (pravděpodobně ji Ptolemaios po Alexandrově smrti v tichosti zapudil)


Když roku 323 př.n.l. Alexandr Makedonský náhle zemřel, rozprostírala se jeho makedonská říše na území Makedonie, Řecka, celé perské říše a ještě některých územích navíc. Novým makedonským králem a Alexandrovým oficiálním nástupcem se stává jeho nevlastní bratr Filip III. Arrhidaeus. Ironií osudu byl nástupce jednoho z nejvýraznějších panovníků historie slaboduchý a prakticky nebyl schopen vykonávat vládu ani nad sebou samým, ne tak nad polovinou známého světa. Jeho spoluvladařem byl Alexandrův syn stejného jména, který však v té době ještě ani nepřišel na svět...


Veškerá Alexandrova moc tak ve skutečnosti přešla do rukou jeho generálů, tzv diadochů. Největší ambice si mezi nimi dělal Perdiccas, který se stal královským regentem. Alexandrovi generálové se po králově smrti sešli v Babylóně, aby se dohodli na novém uspořádání impéria. Ptolemaios Soter se v nastálé nejasné situaci chopil příležitosti a za svou podporu Perdicca jako regenta si řekl o úřad satrapy Egypta. Oženil se s dcerou Antipatera, který ovládal Makedonii, Eurynikou.


Na schůzce bylo také dohodnuto, že Alexandrovo tělo bude pohřbeno v chrámu v Siwě, slavné egyptské oáze v Libyjské poušti (asi 50 km východně od dnešních libyjských hranic, 560 km od Káhiry), kde stál Amonův chrám, jehož kněží Alexandra po jeho dobytí Egypta prohlásili za právoplatného faraona a boha. Ptolemaios, který měl zřejmě velmi rychle spřadeny své ambiciózní plány, okamžitě z Babylonu odjel aby se vyhnul potížím, které jak správně tušil musely co nejdříve přijít. Přípravy pohřebního průvodu byly svěřeny jeho spolehlivému stoupenci, a tak mu mohl vyjet vstříc a setkat se s ním až v Sýrii, kde ho vybavil silnou eskortou a doprovodil až do Memphisu.


Pravděpodobně měl od počátku v úmyslu Alexandrovo tělo uložit k poslednímu odpočinku v centru Egypta, nikoliv v Siwě. Přítomnost těla uctívaného Alexandra Velikého mu pochopitelně dodávala na významu a vážnosti a jeho vojákům na odvaze. Alexandrovo tělo bylo až Ptolemaiovým synem Ptolemaiem II. převezeno do Alexandrie, kde zůstalo až do římské doby.


V Egyptě však s Ptolemaiem zůstaval Cleomenes, který byl ještě Alexandrem po dobytí Egypta jmenován nomarchou, správcem jednoho z asi 40ti egyptských regionů, v kteréžto pozici získal obrovský vliv a za Alexandrovy nepřítomnosti Egyptu prakticky vládl. Cleomenes se stal Ptolemaiovým hyparchem, tedy jakýmsi pomocníkem či zástupcem. Byl stoupencem Perdicca, a měl tedy Ptolemaia hlídat a krotit. To se však rychle stalo bezpředmětným poté, co Ptolemaios proti regentovi otevřeně vystoupil svým umístěním Alexandrova těla do Memphisu. Cleomena se zbavil krátce nato.


Bylo jasné, že Ptolemaia čeká válka s Perdiccem, nicméně ten měl dalších starostí zatím dost. Ptolemaios využil tohoto času k rozšíření svého území - stará řecká kolonie Kyrenaika a její území se po Alexandrově smrti zmítala v občanské válce, někteří uprchlíci z poražené strany požádali nového egyptského satrapu aby zasáhl, a ten jim ochotně vyhověl. Vyslal pozemní i námořní síly aby zemi obsadily, a přestože se dvě dosud válčící strany proti němu spojily, porazil je a na konci roku 322 př.n.l. se osobně ujal vlády nad Kyrenaikou, což učinilo na helénský svět velký dojem - Kyrenaika měla více než stoletou tradici republikánských svobod. I proto se nakonec nikdy nestala klidnou součástí egyptské říše, nýbrž vždy představovala pro egyptské vládce spíše přítěž a zdroj potencionálních problémů. Na druhou stranu Egyptu dala mnohé význačné vědce, umělce i vojáky. Nyní v ní byl jmenován místodržícím velitel vojsk, která ji dobyla, Ophellas.


Očekávaný Perdiccův útok nakonec začal na jaře 321 př.n.l. Jeho vojsko však nedokázalo překročit východní větev nilské delty u Pelusia a Perdiccas byl ve svém vlastním táboře zavražděn vzbouřenými důstojníky. Tehdy udělal Ptolemaios jedno z nejdůležitějších rozhodnutí svého života - nenchal se zlákat příhodnou situací k zaujetí Perdiccova místa, nýbrž spokojil se s bezpečnější pozicí satrapy egyptského.


Na podzim 321 př.n.l. se v severní Sýrii konala schůze všech diadochů, kteří se Perdiccovi postavili, aby bylo dohodnuto nové uspořádání makedonského impéria. Ptolemaiovi se dostalo potvrzení držení Egypta a Kyrenaiky.


Ptolemaiův Egypt se od faraonského Egypta lišil především zaměřením své zahraniční politiky. Zatímco faraonové se často vydávali na vojenské výpravy do nitra černého kontinentu, hellénský Egypt toužil být především bezpčeným na zemi a mocným na moři. Pro zajištění prvního se Ptolemaios snažil zemi obklopit nárazníkovým pásmem vazalských území, pro zajištění druhého rozšířit svůj vliv na ostrovy v Aegatském moři, při pobřeží Malé Asie, snad i do Řecka samého.


Ze západu byla bezpečnost Egypta zajištěna ovládnutím Kyrenaiky, z východu pak v letech 320 - 318 př.n.l. vojenským porobením Palestiny a jižní Sýrie.


Roku 317 př.n.l. matka Alexandra Velikého nechala zavraždit titulárního makedonského krále Filipa III., kterého se jeho panovačná žena snažila několikrát vymanit z područí regentů a tak učinit skutečným vládcem Makedonie v podstatě sebe (po jeho smrti spáchala sebevraždu). Alexandrova matka, která se tak zbavila rivala svého dosud malého vnuka, se na pár měsíců sama chopila vlády, ale roku 316 př.n.l. byla makedonským diadochem Cassandrem sama popravena. Nic z toho se nijak výrazně neprojevilo do postavení Ptolemaia, který se mezitím znovu oženil, tentokrát z lásky, s Berenikou, jednou z "dvorních dam" Eurydiky (a svou nevlastní sestrou). Není jisté, jestli se s Eurydikou před tím rozvedl, přičemž je dokonce možné, že s ní měl děti ještě poté, co si vzal Bereniku. Ačkoliv v řeckém světě obecně byla praktikována monogamie, makedonští králové měli často více zákonných manželek (o množství konkubín nemluvě), stejně jako někteří z Alexandrových nástupců (Demetrios, Pyrrhos).


Roku 316 př.n.l. zakončil své vítězné tažení proti zbytkům Perdiccovy strany satrapa Frýgie Antigonus a rázem zaujal jeho bývalé místo, včetně nepřátelství ostatních diadochů. Satrapa Babylónie Seleucus se uchýlil do Egypta a vznikla další koalice diadochů proti nejmocnějšímu z nich, tentokrát Antigonovi.


Ptolemaios svou okupací jižní Sýrie už předem odporoval každému, kdo by si dělal nárok na vládu nad Malou Asií. Antigonus vtrhl do jižní Sýrie roku 315 př.n.l., Ptolemaios se stáhl do Egypta a nechal ho okupovat všechna města v Gaze. Seleucus mezitím v čele egyptského loďstva vedl válku proti Antigonovi na moři. Vylodil se na Kypru, který byl rozdělen mezi několik místních vládců, částečně na straně Ptolemaia, částečně Antigona. Dobytím ostrova by se z něj stala důležitá egyptská námořní základna, ze které by bylo možné vést námořní válku proti okupovaným oblastem Sýrie.


Roku 313 př.n.l. Ptolemaiovu situaci zkomplikovalo povstání v Kyrenaice, kde místní síly oblehly egyptskou posádku. Ptolemaios postavil další vojsko, které rychle obnovilo vládu jeho místodržícího Ophella. Ptolemaios téhož roku osobně vedl závěrečnou fázi dobytí Kypru. Následujícího roku pak vedl výpravu za znovudobytí Palestiny, kde Antigonus ponechal v čele armády svého syna Demetria. Jeho jednotky se nemohly rovnat řeckým veteránům bojujícím ještě pod Alexandrem Makedonským a utrpěly drtivou porážku. Palestina se svými fénickými městy byla opět egyptská. Seleucus usoudil, že Antigonus už je dostatečně oslaben, a vrátil se do Babylonu. Rok 312 př.n.l. je tak počátek seleukovské říše.


Roku 311 př.n.l. se válečné štěstí najednou obrací - Demetrius poráží v severní Sýrii egyptskou armádu, Antigonus okamžitě táhne opět do Palestiny, Ptolemaios se podruhé stahuje do Egypta. Zároveň opět povstala Kyrenaika - a co hůř, v čele povstání stál sám Ophellas. Ptolemios v těžké situaci společně s ostatními odbojnými diadochy (Cassandrem, vládcem makedonským a Lysimachem, vládcem thrackým) uzavřel mír s Antigonem, kterým se zřekl Sýrie a Palestiny.


Cassandros mezitím nechal zavraždit i Alexandrova syna, který pomalu dorůstal k právoplatné vládě nad Makedonií (bylo mu 13 let). Ptolemaios zůstává dál egyptským satrapou, přestože už neexistuje ani titulární král, kterého by reprezentoval, ani říše, pod kterou by spadal. Stejně je to s ostatními diadochy.


Mír to byl velmi křehký a dočasný - v následujících letech se Ptolemaios soustředil na ovládnutí moře, příležitostně "osvobození" některých měst na pobřeží Malé Asie zpod Antigonovy nadvlády a upevnění své pozice na Kypru, kde se Antigonovi agenti snažili podplatit některé vládce aby proti němu podnítili povstání.


Vyvrcholení jeho vojenských aktivit přišlo v roce 308 př.n.l., kdy získal první kykladský ostrov (Andros), a později Delos (nábožensky býznamné centrum Kyklad), a egyptské síly se dokonce vylodily v Řecku, kde zanechaly posádky v Megaře, Korinthu a Sicyonu. Pravděpodobně také v tomto roce dobyl jeho nevlastní syn Magas opět Kyrenaiku a stal se jejím vicekrálem.


Ovšem v roce 306 př.n.l. Demetrius se svou silnou flotilou u kyperské Salaminy uštědřil egyptskému námořnictvu drtivou porážku. Najednou byla egyptská námořní moc pryč a byl ztracen i Kypr (Ptolemaiovy rodinné příslušníky Demetrius bez nároků propustil a poslal zpět do Egypta, přesně podle zvyku dodržovaného mezi makedonskými urozenými).


Po výrazném vítězství svého syna se Antigonus prohlašuje králem svého území. V listopadu roku 305 př.n.l. ho následuje i Ptolemaios, který se tak stává egyptským králem. Přestože jde o změnu čistě formální, symbolický význam měla - zatímco dosud byl Ptolemaios teoreticky vykonavatelem cizí moci (třebaže tato příslušela duševně retardovanému Makedonci, případně malému klučinovi, nakonec vlastně mrtvému člověku), od nynějška je Ptolemaios osobně nejvyšším vládcem Egypta, kněží všechny obřady určené faraonovi nyní adresují jemu a ne na dálku do Makedonie. Dokonce bylo vyhlašováno, že Ptolemaios byl vlastně králem už od Alexandrovy smrti...


Antigonus se rozhodl s Ptolemaiovým panstvím v Egyptě skoncovat jednou provždy. V listopadu 306 př.n.l. shromáždil obrovské síly pozemní i námořní, a naplánoval jejich koordinaci, aby byly překonány překážky mezi Gazou a Egyptem - rozlehlá poušť a široký Nil. Podmínky nyní v zimě však byly tomuto záměru krajně nepříznivé - na moři vanuly silné větry právě opačného směru než by Antigonus potřeboval, na zemi stál v cestě armády v zimním období rozvodněný Nil. Antigonus si však nedovolil odložit útok, musel využít slabosti nepřítele a celková situace v hellénském světě stále plném bojů mezi jednotlivými diadochy mu nedávala příliš času k odkladu.


Jeho výprava dorazila do Pelusia, kde zjistila že přechod je blokován malými egyptskými čluny, které navíc lákaly Antigonovy vojáky k dezerci příslibem horentních odměn. Vjezd do nilské delty byl zablokován čluny, aby se Antigonova těžko manévrující flotila nemohla dostat ke slovu. Demetrius se s částí sil dvakrát pokusil překročit řeku na jiném místě, dvakrát byl odražen, a nakonec společně se svým otcem odtáhli s nepořízenou.


Následujícího roku Antigonus napadl ostrovní Rhodes, svobodný ostrov těžící z obchodu s přátelskými vztahy k Ptolemaiovu Egyptu. Demetrius ho obléhal 15 měsíců, ale neuspěl. Ostrov se ubránil hlavně díky zásobám a posilám, které Ptolemaios čas od času do obleženého města dokázal dostat.


V letech 303-302 př.n.l. se utvořila další liga diadochů proti Antigonovi. Tvořili ji Cassander, Lysimachos, Ptolemaios a Seleucus. Při této příležitosti se ukázala naplno rozvážná povaha Ptolemaia - opět okupoval Palestinu a jižní Sýrii, kteréžto území měl smlouvou s ostatními diadochy přislíbeno v případě vítězství, a dál nešel. Zbylí tři diadochové mezitím zkoncentrovali své síly v Málé Asii proti Antigonovi a svedli s ním velkou bitvu u Ipsu (301 př.n.l.). Když se Ptolemaios dověděl, že Antigonus vyhrál, opět rychle Sýrii a Palestinu opustil. Jeho informace však byla mylná - ve skutečnosti vyhráli jeho spojenci a Antigonus v bitvě padl.


Diadochové však usoudili, že Ptolemaios nesplnil své závazky, a bez něj učinili po bitvě novou dohodu, kterou Palestina připadla Seleucovi. Ptolemaios dohodu neuznal a Palestinu už počtvrté okupoval. Seleucos dorazil do Palestiny, aby s ním vyjednával - oba muži se dovolávali svého starého přátelství, ale dohodnout se nedokázali. Nakonec Seleucos s poukazem na jejich přátelství prohlásil, že zatím nebude v této záležitosti nic podnikat, ale později bude nucen zvážit všechny prostředky k vyřešení problému. A tak vzniká spor mezi seleukovskou říší a ptolemaiovským Egyptem o bohaté a strategicky důležité území Palestiny, který se bude táhnout po generace, stejně jako bylo dříve toto území předmětem svárů mezi perskou říší a Egyptem faraonů.


Po bitvě u Ipsu následoval ne zrovna pevný, ale mír. Na jevišti zůstávají poslední tři Alexandrovi generálové - Ptolemios, král egyptský, Lysimachos, kterému připadla většina Malé Asie po Antigonovi, a Seleucus, vládce na východě. K nim přibyli další tři výrazní hráči z nové generace - Pyrrhos, král epeirský, Cassander, král makedonský, a Antigonův syn Demetrius, který se udžel v Efesu. V následujících letech se jednotlivé rody mezi sebou provázaly četnými sňatky svých dcer. Zároveň mezi nimi dochází k jakési diplomatické válce a intrikám, které dnes již těžko podrobně vystopujeme.


Jaksi navíc byl mezi diadochy však Demetrios, syn poraženého Antigona. Podařilo se mu urovnat vztahy pouze se Seleucem, za něhož provdal svou dceru, a Ptolemaia přesvědčit, aby za něj provdal svou dceru Ptolemaiu. Ostatní diadochové s ním byly prakticky ve válce a Ptolemaios sám svůj slib nedodržel, Ptolemaiu mu nedal a později zahájil (i když váhavé) nepřátelské akce. V letech 296-295 př.n.l. Ptolemaios opět dobyl Kypr, načež odeslal zde zajatou Demetriovu ženu spolu s bohatými dary a poctami ke svému muži.


Roku 294 př.n.l. se Demetrius po smrti Cassandra zmocnil vlády nad Makedonií, když nechal zavraždit jeho syna Antipatra II. Zároveň se tohoto roku po dvouletém obléhání zmocnil Athén, které ho odmítaly uznat za svého pána a byly v přátelském poměru k Ptolemiovi. Ten jim sice vyslal na pomoc své loďstvo, ale neučinil nic pro jejich záchranu. Roku 288 př.n.l. byl Demetrius z Makedonie vyhnán koalicí Pyrrha, Ptolemaia a Lysimacha (hlavní tíhu operace samozřejmě nesl Pyrrhos, který do Makedonie vyslal vojsko). Poté co byl Demetrios v Malé Asii následujícího roku opuštěn svým vojskem, uchýlil se do zajetí k Seleucovi, kde po třech letech umírá.


Ptolemaios se nyní v zahraniční politice soustředi na ovládnutí Egejského moře, cože se mu daří. Kolem roku 287 př.n.l. se stává pánem Kyklad.


Zajímavé jsou také některé aspekty v jeho vnitřní politice. Hlavním problémem, kterému musel čelit (a nejen on, ale každý vládce) po Alexandrově smrti, bylo, jak získat co nejvíce Makedonců a Řeků, které by mohl usadit ve své zemi a z nichž by mohl skládat v době potřeby svou armádu a - aspoň zpočátku - i většinu byrokracie. V Egyptě nepochybně určitý počet Makedonců už byl od jeho dobytí Alexandrem, další si mohl Ptolemios přivést s sebou z Malé Asie poté, co se stal satrapou egyptským, jiní do bohatého a exotického Egypta jistě přišli sami z celého hellénského světa. V počátečních fázích bojů mezi diadochy bylo běžné, že poražená armáda z velké části přešla do služeb vítězů (oba velitelé byli přece makedonští generálové). Tímto způsobem Ptolemaios získal další členy vládnoucí hellénské třídy obyvatelstva Egypta v bojích s Perdiccem o Palestinu. Následně je v Egyptě usadil, přidělil jim půdu a tím je k sobě připoutal pevnějším poutem, než jaké je vázalo k Perdiccovi. Když byli později jeho vojáci zajati, většina se raději poukoušela dostat se všemožně zpět do Eygpta, kde už měla svůj domov, než aby vstoupila do armády protivníka.


Druhým zdrojem vojska byli žoldnéři, kteří byli běžně najímáni všemi řeckými generály, určité úkoly v armádě (lučišníci...) plnili výhradně řečtí a balkánští žoldnéři. Egypt byla bohatá země a Ptolemaios mohl žoldnéřským kapitánům často nabídnou výhodnější podmínky než jeho protivníci. To platí i o řeckých dobrodruzích, kteří se sami plavili do Egypta, aby získali bohatství a slávu v jeho službách.


Roku 286 př.n.l. už Ptolemaiova první žena Eurydika, možná pohoršená tím, že její muž nepokrytě upřednostňoval Bereniku, žije i s některými svými dětmi na Milétu, kam musela někdy dříve odejít. (Demetrios se tam objevil po svém vyhnání z Makedonie v čele své flotily a oženil se z jednou z Bereničinných a Ptolemaiových dcer, Ptolemaiou, jejíž ruku mu Ptolemaios už dávno slíbil). Eurydičin syn Ptolemaios však zůstává v Egyptě v naději, že se skutečně stane otcovým nástupcem. Ptolemaios však roku 285 př.n.l. za svého nástupce prohlásil jiného Ptolemaia, nejstarší z jeho synů, které měl s Berenikou.


I přes odpor silné strany mezi Makedonci v Egyptě byl tento Ptolemios roku 284 př.n.l. byl prohlášen za krále a stal se tak spoluvládcem svého otce. Starší Ptolemaios, znám jako Ptolemaios Keraunos ("Blesk") odchází z Egypta na dvůr makedonského krále Lysimacha, kde už byla přítomná i jeho sestra Lysandra, dcera Ptolemaia a Eurydiky, která byla ženou nejstaršího syna - a tedy nástupce - Lysimacha, ale zároveň také Arsinoe, dcera Ptolemaia a Bereniky, tedy jeho nevlastní sestra, která byla Lysimachovou manželkou a královnou.


Protože dědic trůnu byl Lysimachovým synem z prvního manželství, a nebyl tedy vlastním synem mladé asi jednadvacetileté Arsinoe, chtěla se ho tato zbavit, aby zajistila nástupnictví pro své vlastní děti. Falešně ho obvinila ze spiknutí a starý král skutečně uvěřil a dal ho popravit. Jeho žena Lysandra poté odešla na Seleucův dvůr a Ptolemaios Keraunos s ní. Jiná Lysimachova dcera, shodou okolností také jménem Arsinoe, odešla z Makedonie do Egypta, kde se rychle stala členkou dvora a měla sehrát ještě důležitou úlohu v dějinách země. Seleucos a Lysimachos, dva staří Alexandrovi generálové, se chystali na souboj o vládu nad rozděleným impériem...


Ptolemaios I. Soter zemřel roku 283 nebo 282 př.n.l. ve věku 84 let klidnou smrtí v posteli a stal se tak jediným z Alexandrových generálů, kteří zemřeli přirozenou smrtí.


Ptolemaios byl typickým charismatickým vůdcem: dobrosrdečný bodrý statný muž, ovšem velmi prozíravý, jednající uvážlivě; oblíbený u žen, milovaný vojáky.


zdroj: penelope.uchicago.edu
URL : https://www.valka.cz/Ptolemaios-I-Soter-t37807#142863 Verze : 0
Diskusní příspěvek Faktografický příspěvek
Přílohy

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více