Reconquista

Autor: Richard Aubrecht / Aubi 🕔︎︎ 👁︎ 50.934


Svatý Jakub Veliký zobrazený jako svatý Jakub - Zabiják Maurů. Legenda o Reconquistě
commons.wikimedia.org

Reconquista, boj za osvobození Iberského poloostrova z muslimských rukou, začala po roce 1035, kdy zemřel pamplonský (navarrský) král Sancho III. Veliký, sjednotitel křesťanských království na poloostrově. Celý poloostrov v té době procházel krizí, během které se rozpadl córdobský chalífát, a vzápětí také křesťanská říše Sanchova. Až od tohoto okamžiku šlo o skutečné znovudobývání pozic, a ne jen o snahu udržet si předchozí.

Reklama

Za vlády Hakama II. (961-976) nepředstavovali křesťané pro kalifát žádné větší nebezpečí, stejně jako v počátcích vlády jeho nástupce Hišáma II. (976-1013), za kterého v podstatě vládl vrchní komoří a velitel Al-Mansúr (Almanzor), křesťany velice obávaný. Poslední roky 10. století v křesťanské části poloostrova byly poznamenány Almanzorovými dvaapadesáti trestnými výpravami od Santiaga de Compostela až po Barcelonu, než byl konečně v roce 1002 v bitvě u Kalatanazoru spojenými křesťany poražen a zabit. Hišám II. ale sám příliš vládnout nedokázal, a po jeho smrti chalífát upadl do zmatků a bojů, které sice na chvíli přerušil nástup Hišáma III. (1026-1031), ale poté vyústily v rozpad říše na 31 maličkých území (reinos de taifas, království taifas).


lberský poloostrov v polovině 11. století

Rozbrojů mezi muslimy samozřejmě náležitě využívali křesťanští vládcové severu, kteří jednotlivé strany také obratně podněcovali. Jednotní ale nebyli ani oni. Právě této doby ale využil Sancho III., zvaný Veliký (1004-1035), k osamostatnění Navarry na Leónu a postupně k ovládnutí všech významných křesťanských území na poloostrově, a také dnešního Gaskoňska. Po jeho smrti se ale jeho říše opět rozpadla na tři části. Nejstarší syn García Sánchez III. (1035-1054) sice dál vládl z Pamplony, ale jeho bratři, Ferdinand I. v Kastilii a Ramiro I. v Aragonii, se odtrhli. Tehdy vznikla nová království Aragonie a Kastilie (jejíž součástí se stalo i nejstarší z křesťanských království, León), která se pak po smrti pamplonského Sancha IV. 1076 podělila i o pamplonské území.

Skutečným začátkem reconquisty bylo obsazení města Calahorry Garcíou Sánchezem III. v roce 1045. Jeho bratr, král Leónu-Kastilie Ferdinand I. (1037-1065), za­hájil reconquistu na západním území obsazením Lamega a Visea (1057) v Portugalsku a o něco později Guardy a Coimbry (1064). Na aragonské straně hrál významnou úlohu král Sancho V. Ramírez (1063-1094), kterému se podařilo vytvořit ovzduší potřebné k vyhlášení první křížové výpravy na západě papežem Alexandrem II. proti muslimům v Barbastru roku 1064.


Dobytí Toleda Alfonsem VI.
commons.wikimedia.org

Reklama

Syn Ferdinanda I. Kastilského Alfons VI. zase dosáhl začlenění Toleda do svého království po smrti zdejšího maurského vládce al-Ma´múna, se kterým měl Alfons velmi dobré vztahy (několik let strávil dokonce na jeho dvoře). Místní silná mozárabská (mozárabové byli křesťané žijící na muslimském území) komunita odmítla následně hrozící pohlcení Toleda sousedním muslimským, ale nepřátelským vládcem badajozské taify al-Mutawakkilem, a proto se rozhodla vydat město Alfonsovi. Jižní hranice Kastilie se tak posunula až na řeku Tajo a vznikla nová provincie, pojmenovaná Estramadura. Alfonsův zeť Jindřich Burgundský, hrabě portugalský (doposud jen maličkého kousku Kastilie kolem přístavu Porto Gale, dnešního Porta) pak ze svého území zaútočil podél pobřeží a zabral Leirii, Santarém a roku 1093 i Lisabon. Tento úspěch neměl dlouhého trvání. Následujícího roku tato místa padla do rukou Almorávidů. Tato bojovná sekta saharských Berberů hlásající návrat k přísnému islámu se přeplavila přes Gib­raltarskou úžinu na pozvání sevillského emíra v roce 1086 a v říjnu porazila Alfonse VI. u Sagrajasu. Almorávidský emír Júsuf ibn Tášfín (1072-1106) vrhl své sbory proti Toledu, které společně bránili kastilský král Alfons VI. a aragonský Sancho I. Toledo sice bylo ubráněno, ale emír poté ovládl většinu muslimských taif na jihu poloostrova. V listopadu 1094 dobyli Almorávidé Lisabon, roku 1111 získali Santarém a odtud postoupili až k Portu.

Na východě zatím probíhala aragonská reconquista, podporovaná i dalšími křížovými výpravami, 1073 a 1087, které tentokrát ztroskotaly. Úspěšná však byla křížová výprava zorganizovaná k do­bytí Tarragony (kolem roku 1095), která se zřejmě časově shodovala s první kří­žovou výpravou do Svaté země (1095). Po bitvě u Alcorazu (1096, na každé straně pravděpodobně bojovalo zhruba 20 000 mužů) svedené poblíž Huesky Pedrem 1. Aragonským (1094-1104) a vojskem zaragozského vládce al-Musta´ína (1085-1108) dobyli Aragonci Huesku (1096) a Barbastro (1100) a pokusili se obsadit Zaragozu (1101) s využitím přítomnosti nových křižáků, kteří se usadili u tohoto města. Působení aragonských křesťanů umožnilo rytíři v jejich službách, Rodrigu Díazovi de Vivar, zvanému El Cid Campeador (Bojovník, válečník), dobýt Valencii (1094). Tento v podstatě žoldák se proměnil v legendán postavu a byl opěvován po celé Aragonii, Katalánsku a Navaře, a potom i v Kastilii. Jeho skutky se staly zdrojem prvního známého hrdinského zpěvu španělské literatury, Písně o Cidovi (Cantar de Mío Cid).


El Cid
commons.wikimedia.org

Na počátku 12. století byl nejdůležitější postavou reconquisty aragonský král Alfons I. Bojovný (1104-1134), který za svůj úkol považoval ovládnutí středomořských přístavů (Tortosy a Valencie), aby mohl vyplout do Svaté země. Osvobodil téměř všechna města v údolí Ebra, když za pomoci Francouzů obsadil město Zaragozu (1118) a dolní Aragonii. Proti valencijským muslimům založil v Monrealu del Campo (1128) první španělský vojenský řád. Jeho střety s Almorávidy vyvrcholily poráž­kou křesťanů u Fragy (1134), ve které zemřel (před smrtí odkázal svou říši templářům a johanitům, což ale šlechta neuznala) a která reconquistu na východě na čas ochromila. Almorávidé ale dostali v roce 1147 nečekanou ránu z jiné strany, když byly jejich pozice v Maroku a vzápětí i ve Španělsku dobyty konkurenční sektou Almohadů, kteří se tak stali i novými protivníky reconquisty.

Portugalskému hraběti Alfonsu I. Henriquesovi (1114-1185), který se mezitím stal prvním portugalským králem, se podařilo ve spolupráci s anglickými křižáky, kteří se plavili do Svaté země při druhé křížové výpravě, obsadit muslimy zabrané ústí řeky Taja dobytím Lisabonu (1147). Už koncem století portugalský král Sancho I. dobyl Silves (1190), jedno z nejvýznamnějších měst západního muslimského světa v předcházejícím období. Všechna tato území jižně od řeky Tajo se ale vrá­tila do rukou Almohadů při řadě výprav, které uspořádali v posledním desetile­tí 12. století, kdy navíc obsadili oblasti Guardy, Castela Branca a Idanhy na sever od Taja. Almohadskému náporu odolaly jen Lisabon a Santarém, které se na několik let staly křesťanskými výspami podél Taja.

Pomalu, ale přece postupovala také Kastilie. Alfons VII. (1126-1157) operoval hlavně v povodí Taja a definitivně obsadil Oreju (1139), Moru (1144), Uclés, Orgaz a Consuegru, kde vznikla nová hraniční linie. Jeho syn Sancho III. Žádoucí (1157-1158) opevnil průsmyk, kterým vedla římská silnice z Toleda podél řeky Gua­diany, vybudováním pevnosti Cala­trava, v níž založil vojenský řád, který po čase přijal jméno podle svého sídla. Druhý syn Alfonse VII. Ferdinand II. (1157 - 1188), který dostal León, obsadil strate­gické místo na křižovatce přes řeku Tajo, Alcántaru (1167), kde byl později založen další vojenský řád. Obsazení těchto bodů využil kastilský král Alfons VIII. k obsazení oblasti kastilské řeky Guadiany a části horního toku Júcaru a postupovat až k Iniestu (1186) v povodí Júcaru obsazením Reiny (1189) navíc pronikl do povodí Guadalquiviru. Po bitvě u Alarcosu (1195) poblíž Calatravy, kde Alfonse VIII. porazili Almohadé, ale křesťané ztratili území ležící v oblasti Calatravy a na západ od ní.

V této bitvě byl snad poprvé v historii středověkého válečnictví použit obchvat, když almohadská lehká jízda prolomila křídla křesťanského vojska a zaútočila na jeho střed zeza­du. Tím se jim podařilo křesťany bojující na dvou frontách zmást a odříznout alarcoský hrad, který už nesloužil ani jako opora, ani jako možné útočiště poražených. V nové taktice nahradila lehká jízda těžké jezdec­tvo. Křesťané si brzy tento systém osvojili a s očividným úspěchem ho použili o několik málo let později u Las Navas de Tolosa (1212). V roce 1195 se uskutečnil také pokus o společné tažení všech křesťanských panovníků na poloostrově proti muslimským vládcům, ale po smrti Alfonse II. Aragonského (1162-1196), který byl pověřen koordinací této akce a zmírněním rozporů mezi poloostrov­ními monarchy, toto křížové tažení ztroskotalo.


Reconquista hlavních měst
commons.wikimedia.org

V prvních letech 13. století střety mezi křesťanskými králi na poloostrově po­kračovaly, a reconquista proto dále stagnovala. Tlak Almohadů zareagovali tažením na Salvatierru, která byla od ztráty Calatravy v předcházejícím století sídlem calatravského řádu. Obsazení Salvatierry (v září 1211) AImohady přinutilo AIfonse VlIL, podle dobového kro­nikáře, vyslat do celé Evropy poselstva s žádostí o spolupráci křesťanů v boji proti muslimům. Sám papež Inocenc III. (1198-1216), který několik měsíců předtím odmítl vydat bulu vyhlašující křížovou výpravu na poloostrově, svůj postoj po obsazení změnil. Almohadé mezitím připravovali mohutnou armá­du k dobytí křesťanského Španělska. Ale trvalo dva roky, než se vojsko zorgani­zovalo a přesunulo z Marrákeše do Sevilly. Křesťanské oddíly se shromáždily v Toledu, kde měly pouze necelý měsíc na přípravu a výcvik. Almohadské vojsko bylo na rozdíl od křesťanského, které se skládalo z davu lidí chtivých odpustků z křížové výpravy, opravdu bojeschopné. Skutečnými křesťanskými vojáky byly jen nepočetné skupiny rytířů. Organizace byla tak chabá, že v Toledu bylo nutno narychlo razit mince k vyplácení žoldu.

Křesťanské oddíly v Toledu tvořili Francouzi, Aragonci pod velením Pedra II. a Kastilci v čele s Alfonsem VIII. Navařané se svým králem Sanchem VII. se k výpravě při­pojili až po obsazení Calatravy a počátku obléhání Alarcosu, kdy zase odtáhli Francouzi, ne­spokojení se svými spolubojovníky i se způsobem podmaňování musli­mů.


Bitva u Las Navas de Tolosa (1212)
Francisco de Paula Van Halen, Museo del Prado, commons.wikimedia.org

Reklama

Křesťané zabrali oblast od Guadalerzy až k Castroferralu na cestě z Almuradielu do Las Navas. Protože Almohadé ovládali průsmyky, ustoupili křesťané k Almuradielu, pokračovali přes Paso del Rey, přešli Sierru Morenu a utábořili se asi dvanáct kilometrů od osady Las Navas de Tolosa. Bitva byla svedena 16. července 1212 a křesťané použili stejnou taktiku, ja­kou Almohadé poprvé vyzkoušeli u Alarcosu. V bitvě údajně zemřelo sto tisíc až sto padesát tisíc muslimských vojáků, vítězům se navíc otevřela cesta k Gibraltarské úžině a k jejímu vy­užití pro námořní plavbu a jen epidemie úplavice zabránila křesťanům obsadit celé muslim­ské království. Následujícího roku 1213 se přidalo sucho, a tak se trvalý zábor jako logický důsledek úspěchu u Las Navas de Tolosa nezdařil a reconquista se protáhla ještě více než o dvě století.

Roku 1224, po smrti emíra Júsufa al-Mustansira, se španělští Almohadé rozdělili. Mezi muslimskými vládci docházelo k řadě šarvátek a sporů, ale i k uzavírání paktů, bývalý vládce Sevilly Abdulláh al-Bajasí dokonce požádal Ferdinanda III. Kastilského o vojenskou pomoc. V červnu 1226 podepsali Ferdinand III. a al-Bajasí v Las Navas de Tolosa dohodu, podle níž se al-Bajasí stal vaza­lem kastilského panovníka. Zatímco Ferdinand III. Kastilský operoval v Andalusii, jeho otec Alfons IX. Leónský zahájil přípravy na taže­ní do povodí Guadiany. Mohl tak dobýt Montánchez, Méridu a Badajoz (1230), tedy území leónské Estremadury. Zároveň portugalský král Sancho II. obsadil celé území až k Taviru (1238) a Ayamonte (1239), čímž se do rukou křesťanů dostalo celé po­vodí Guadiany. Po bratrovražedných bojích mezi frakcemi v Córdobě se do 1236 kastilských rukou dostalo i toto město. Pro ochranu před zmatky se ke Kastilii obrátili i Murcijci. Dohody byly podepsány v Alcarazu a krátce nato křesťané obsadili Murcii a Cartagenu (1243), Lorku a Mulu (1244) a Algar de Cartagena (1246). Nebezpečná zůstávala nadále pevnost Jaén, kterou společně s Granadou ovládal Nasrovec Ibn al-Ahmar. Obsazování jaénského království začalo dobytím Arjony (1244), Pegalajaru, Bejíjaru a Carcheny, čímž se pevnost Jaén ocitla v obklíčení. Nakonec roku 1246 podepsal Ibn al-Ahmar smlouvu o postoupení Jaénu a jaénského království Ferdinandovi III., zatímco jemu zůstal titul krále granadského a stal se kastilským vazalem. 23. listopadu 1248 Ferdinand III. vstoupil i do Sevilly.


Dobytí Sevilly Ferdinandem III. Kastilským
Francisco Pacheco, nobility.org, commons.wikimedia.org

Brzy poté se křesťanům vzdala města Jerez de la Frontera, Medina Sidonia, Santa María del Puerto, Cádiz, Sanlúcar a další. Na konci 13. století muslimům zůstalo jen vazalské maurské království v Granadě a království v Nieble, které si později podrobil Alfons X. Moudrý (1262). Granadská enkláva se udržela hlavně díky tomu, že muslimové každým rokem platili Kastilcům vysoký poplatek ve zlatě a křesťanští panovníci nechtěli tento zdroj příjmů ztratit. Toto vyplácení se trvalo přesně dvě stě let, dokud se v Granadě projevil nedo­statek zlata. V té době připluli Portugalci do Guinejského zálivu a začali se středisky produkujícími zlato obchodovat přímo, čímž Granada přišla o zdroje. Jejich Katolická veličenstva, Isabela Kastilská a Ferdinand III. Aragonský, pak roku 1492 s Granadou udělala krátký proces.


Kapitulace Granady: maurský emír Boabdil se vzdává španělskému královskému páru
Francisco Pradilla y Ortiz, commons.wikimedia.org

Literaura:
Ubieto Arteta, A.: Dějiny Španělska nakl. Lidové Noviny 1995;
Klíma, Jan: Dějiny Portugalska, nakl. Lidové Noviny1996;
Dorazil, Otakar: Světové dějiny v kostce, nakl. Papyrus, Vimperk 1997;
Ottův slovník naučný, J. Otto, Praha 1902;

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více