Muslimské jednotky v řadách německé armády v době druhé světové války - díl 2

Autor: Petr von Fenstein / von Fenstein 🕔︎︎ 👁︎ 32.369

1.2 Historie „Západních muslimů“ před druhou světovou válkou

V předchozím díle jsme blíže rozebrali motivy občanů SSSR pro jejich vstup do boje po boku německé armády. V tomto a následujícím díle bych rád navázal tentokráte motivy „západních muslimů“ – Turků a Arabů (zejména z oblasti Blízkého východu a Afriky). Začal bych však nejdříve detailnější charakteristikou přeměny turanského hnutí pod vlivem islámu a tureckého státu (panturkismus či panturecká idea).

Panturkismus (či panturecká idea)

Pro bližší pochopení bych hned na počátku rád poznamenal, že pří velmi detailním dělení (realita je však tak pomíchána, že toto rozdělení je pouze akademické) jsou panturanismus a panturkismus dvěma větvemi zhruba stejného světonázoru, nebo lépe řečeno je panturkismus moderním islámským synem panturanismu. Avšak oba dva existují vedle sebe, přičemž v průběhu staletí vždy jeden z nich zatlačí toho druhého do pozadí. V současné době se větev panturanská vrací nazpět a silně zatlačuje panturkismus (pouze na území Turecka a částečně Kavkazu), ale o tom v sekci „Současnost a turanské myšlenky“.

Reklama

Základní rozdíly mezi oběma ideologiemi jsou zejména ve třech rovinách, přičemž v ostatních prakticky panturkismus následuje svého "otce":

  Panturanismus Panturkismus
Geografické a genetické rozdíly Zahrnutí i geneticky „příbuzných“ turanských etnik tedy např. Ugrofinů, Avarů, Maďarů, Slováků (pomíchání s Avary, Maďary) atd. Zahrnutí pouze těch, kdo hovoří turksky (tedy pouze jazyková rodina podobná tureckému jazyku Osmanských či Seldžuckých Turků) a mají turkský/turecký původ (slovo Turek či pouze Turk je vázáno na náboženství, rodinu národů a jazyk, ne tedy pouze specificky na Turecko) – celkově tedy jde pouze o jednu z „rodin Turanů
Vyznání Šamanistické/animalistické Striktně islámské
Vůdčí role Žádné etnikum či panovnická rodina Stát Turecko a turkský jazyk (v současnosti spíše jazyka státu Turecko)

Tabulka 1 - Srovnávací tabulka "otce se synem"

Jak jsem však také poznamenal, používání těchto jmen splývá jak samotným stoupencům (zejména v Turecku a na Kavkaze), tak také politologům, a proto bych se pro další účely této práce pozdržel tohoto detailního dělení, protože v případě boje proti SSSR či Spojencům tyto rozdíly nehrají podstatnou roli. Samotné panturanské hnutí s islámským vlivem (tedy panturkismus) se jako moderní ideologie (tedy ideologie schopná mobilizovat, sjednocovat a zejména radikalizovat masy) počalo krystalizovat zhruba na konci 19. století. Nicméně, jak jsem již dříve zmínil, přechod od animalistického/šamanistického náboženství k islámu byl dlouhodobý proces (od 12. století), stejně tak jako přerod samotné ideje panturanismu ve světonázor, který dovedl Turecko a další národy ke spáchání několika genocid na počátku minulého století.

V průběhu minulého století dochází v oblasti Blízkého východu, stejně tak jako v Evropě, ke sjednocování národů a zejména k vzrůstu nacionalismu a s tím spojených národnostních či náboženských třenic. Panturanismus (ve své původní podobě) byl tak přímo předurčen k tomu být použit (možná spíše zneužit) jako nástroj proti tehdy nově se objevivším ideologiím panarabismu a paniranismu. Samozřejmé k tomu, aby byl schopen mít aktivní roli jakéhosi nadnárodního buditele a sjednotitele, bylo potřeba „provést“ určité modifikace – důsledný apel na nadřazenost turanské rasy, islám jako vazební prvek systému, poukaz na historické úspěchy Turanů jako nositelů kultury, historická determinace, geografická obsáhlost, velký důraz na jednotu a s tím spojený národní stát Turanů (Turků), a zejména jasné vytyčení „nepřátel“ Turanů – znaky ne nepodobné nacismu, komunismu a dalším světonázorům…

K prvnímu výraznému projevu této nové formy turanismu došlo nejdříve - dost překvapivě - na Ukrajině, ustanovením tzv. „Turanského společenství“ roku 1839 (turecky: Tûran cemiyeti). Jeho zakladatelem nebyl nikdo menší než krymský Tatar Ismail Bey Gaspirali (rusky Gaspirinskij), myšlenkový otec krymského státu, který také stanovil základní heslo panturkismu: „Teldä, fikerdä, eştä berlek“ (tatarsky, turecky pak: „Dilde, fikirde, işte birlik), což je překládáno do češtiny jako "Jednota v řeči, myšlení a boji (popř. konání)“. Zvláštností je také to, že Gaspirali trval na důsledné modernizaci islámu, která by změnila postavení žen, podpořila podnikatelství a přehodnotila některé ze základních postulátů islámu.

Turecko

V samotném Turecku byly tyto myšlenky zpopularizovány pro veřejnost - celkem vzato však dosti ironicky - nikým z Turecka či jiných „turanských“ oblastí, nýbrž francouzským spisovatelem Leonem Cahunem, který v 19. století publikoval sérii knih pro kluky – „Banniere blue“, „La Tueuse“ a „Hassan le Janissaire“, které byly přeloženy také do turečtiny. Většina z nich vzdávala hold Čingischánovi, Kublaj Chánovi a Timur Lenkovi (Tamerlánovi). Podle těchto knih byli „Mongolové“ viděni jako aristokraté, vysoce nadřazení Číňanům, Arabům a Peršanům, a dále zde byl odkaz na „Legendu o šedém vlkovi“ (viz díl 1), jakožto společném základu „Mongolů“ a Turků. I když historicky dosti nepřesné (slovo Mongol neoznačuje žádný národ, archeologické či historické nepřesnosti atd.), tyto knihy padly na úrodnou půdu – turecký stát byl spíše mnohonárodnostním (Arabové, Peršané, Řekové, Kurdové, Arméni atd.) čili tyto knihy se staly jakýmsi nástrojem k růstu národnostní hrdosti Turků (později také Kavkazanů a národů střední Asie), a také nástrojem sjednocení proti evropským mocnostem, Arabům či Íráncům. Viditelnými projevy této „nové vlny“ byla silnější centralizace tureckého státu, zrušení autonomií pro ostatní národy turecké říše (Kurdistán, Peršané, Arméni, atd.), kulturní útlak atd. Některé znaky nám mohou připadnout dosti groteskní, ale prismatem genocidy křesťanských menšin atd. jsou však již tragickým znamením – je to např. móda dávat dětem turecká jména jako Alp Arslan, Buyuk Alp, Ertugrul, Kilic Arslan místo do té doby používaných arabských. Emancipace islámu a zákona šaría i vznik hnuti Angora na očištění tureckého jazyka (který byl však de facto složen z perského, arabského a původního jednoduchého jazyka Turku) však již dávají tušit, jak hluboké kořeny si toto nové hnutí získalo. Osmanská říše sice akceptovala kulturní zvláštnosti křesťanských menšin, nicméně to kompenzovala ztrátou občanských práv - společenství věřících, tzv. umma, ovládalo nevěřící, tzv. dhimmis. V praxi se toto projevovalo např. v islámském právu šaría (svědectví křesťana proti muslimovi nemá platnost).

Důležitým motivem panturanismu je velmi blízká vazba na německý nacionalismus, popř. rasové „mytologické“ teorie. Turecký nacionalismus byl velmi silně ovlivněn německým nacionalismem z konce 19. století. Německo a východní Evropa úspěšně dokončily svoji průmyslovou revoluci určitou dobu po západní Evropě, proto jejich zaměření bylo především kulturní, národnostní či náboženské více než politické, jako tomu bylo např. v západní Evropě. Později, v průběhu ekonomického růstu Německa, došlo také ke vzniku politické agendy Německa. V průběhu let se její součástí stala i tzv. „árijská teorie“, kterou již v roce 1890 Cardo Gobineau, Darw Houston, Stewart Chamberlain a Paul de Lazarde hrubě nastínili v jejich společném díle - tvůrci trvají na názoru, že árijská rasa byla nadřazena všem ostatním, a samotné Německo jim v průběhu svého neuvěřitelného jak ekonomického, tak kulturního pokroku dalo dost důvodů k obhajobě jejich teorií. V Německu tento hospodářsko-politický úspěch vedl k teorii „civilizačního úspěchu árijské rasy“, a v 19. století pak toto vyústilo v až arogantní důvěru Němců ve své vlastní schopnosti a právo na mocenské přerozdělení světa, což později vyústilo až k 1. světové válce.

Vraťme se však zpět k turanské myšlence - po roce 1870, když se v Osmanské říši začínají k moci dostávat spíše nacionalisté (např. Strana jednoty a pokroku), se dostávají tyto turanské myšlenky do popředí politických debat a diskusí. Důsledky tohoto nacionalismu, namířeného proti ostatním národům mnohonárodnostní říše, na sebe nenechaly dlouho čekat - situace se tak pro ostatní národy Turecka počala rok od roku zhoršovat. První masakry počínají již roku 1894. V období následujících dvou let byly represe namířeny zejména proti arménské menšině. Útlak turecké říše nepřežilo přes 300 000 Arménů, kteří byli buď popraveni, zemřeli hlady nebo se nevrátili z pracovních táborů.

Reklama

V roce 1908 politická nestabilita, vyvolaná otevřenou revolucí (převzetí moci 24. července) Mladoturecké strany, otevřela možnosti pro zahraniční mocnosti obsadit části tureckých území – Rakousko-Uhersko anektuje Bosnu a Hercegovinu, Bulharsko vyhlásí úplnou samostatnost, Itálie okupuje roku 1911 Libyi. Do roku 1912 tak Turecká říše ztrácí veškerá evropská území vyjma Thrákie – malé části na hranicích Řecka a Bulharska. Tato zneklidňující zahraničně politická situace způsobuje značnou nestabilitu uvnitř turecké říše, a radikalizuje zejména turecké vrstvy. Této situace využívá Mladoturecká strana a ještě více vyhrocuje situaci. Roku 1909 tak dochází již k druhému masakru arménské menšiny - 20 000 až 30 000 Arménů je zmasakrováno v regionu Adana v jižním Turecku. Mladoturci odmítají svojí zodpovědnost a ze všeho viní sultána.

1910 – Na svém sjezdu v řecké Soluni Strana jednoty a pokroku vyhlašuje svoje hlavní myšlenky, které se stávají základem pro to, co je později nazýváno „Holocaust křesťanských menšin“. 3. října tak v tureckých The Times vychází toto prohlášení: „Turecko je muslimskou zemí a tímto tak musí převládat muslimské myšlenky a vliv. Všechny ostatní náboženské propagandy musí být potlačeny. V žádném případě nesmíme spoléhat či klást důvěru v křesťany, kteří se vždy v průběhu věků snažili o pád naší říše. Dříve nebo později celková otomanizace všech tureckých národů (rozuměj národů žijících v Turecku) musí být splněna. Nicméně je jasné, že toho nemůžeme nikdy dosáhnout pomocí přesvědčování, ale pouze a jenom pouze ozbrojenou silou.

V roce 1912 tak Strana jednoty a pokroku vyhrává volby zdrcující většinou hlasů. Nicméně situace se zhoršuje díky bojům s Itálií a strana je nucena vytvořit koalici zvanou Liberální jednota. V roce 1913, 23.ledna, však mladoturci zorganizují úspěšně puč, díky němuž se dostávají do čela říše. Tento politický převrat nastolil diktátorský režim, vedený triumvirátem známým jako „Tři pašové“. Od tohoto roku se tak panturanské myšlenky stávají oficiální státní ideologií.

Základní kameny této politiky spočívají v těchto dogmatech:

- Turci jsou národ mluvící turecky a obývající Turecko,

- nacionalismus, panturkismus,

- Turecko je islámským státem,

Reklama

- všechny turkské národy se musí spojit v jeden celek a rozšířit moc na celou Asii – v této souvislosti bych rád připojil výrok Envera Paši:“ Budeme pochodovat od hranic Afghánistánu až do Indie, abychom spojili 40 milionů Turků do jedné veliké říše.“

- národní nezávislost Turků a rasová čistota – tedy striktní požadavek na národnostně homogenní stát.

Triumvirát tak přebírá veškeré státní funkce – Cemal Paša (Ahmet Cemal Paşa, 6. květen, 1872 - 21. červenec, 1922) se stává ministrem vojenství, ministrem veřejných prací, ale zejména také klíčovým tvůrcem zahraniční a vnitřní politiky. V roce 1914 k těmto třem funkcím ještě připojuje titul ministra námořnictva.


obrázek 1 - Ahmet Cemal Paşa

Enver Paša (Ismail Enver, popř. Enver Bey, 22. listopad 1881 – 4. srpen 1922) si ponechává ministerstvo války, zatímco poslední z trojice Talât Paša (Mehmet Talat Paşa, 1872-1921) se stává ministrem vnitra, ministrem pošt a generálním tajemníkem Strany jednoty a pokroku.


obrázek 2 - Ismail Enver Paşa


obrázek 3 - Mehmet Talat Paşa

Všichni tři využívali svých pozic k podpoře tureckého nacionalismu a zejména k myšlence homogenního tureckého státu, který by tak nahradil mnohonárodnostní stát. Společně s tím také chtěli rozšířit vliv Turecka o regiony Iránu, Kavkazu, Ruska, Střední Asie, jak již bylo blížeji popsáno v 1. díle, týkajícím se národů SSSR. Ostatní národy turecké říše jsou tak viděny jako velké překážky k tomuto cíli a „Tři pašové“ tak připravují radikální řešení této otázky. Díky tomu se tak stávají terčem zejména tyto tři křesťanské menšiny na území tureckého státu – Řekové, Asyřané a zejména Arméni.

V roce 1914 tak dochází k prvním realizacím tohoto plánu na homogenní stát - deportace Řeků žijících ve východní Thrákii. 14. května Talât zasílá guvernérovi Smyrny telegram, přikazující, že všichni Řekové žijící na pobřeží Asie „musí být donuceni opustit své domovy a poté být transportováni do provincií Erzerum, Erzincan, popřípadě kamkoli jinam.“ „Jestliže se odmítnou evakuovat, dejte příkazy našim muslimským bratrům, aby je donutili použitím všech možných prostředků a způsobů.“, říká dále telegram. "Helenité (Řekové) však také musí být donuceni k podpisu deklarace, ve které uvedou, že své domovy opustili vlastní vůlí a iniciativou. Tyto deklarace jsou velmi důležité pro to, abychom nevytvořili politické téma, které by mohlo být použito proti nám či Turecku."

Po vypuknutí 1. světové války se Turecko okamžitě přidává na stranu Centrálních mocností a snaží se uchvátit Balkán, ale zejména rozšířit svůj vliv směrem na jih a na Kavkaz. V Anatólii ji však okamžitě stíhá první pohroma, kdy třetí armáda (vedená Enverem osobně) je drtivě rozdrcena carskou armádou. Neúspěch v tomto tažení je použit jako záminka k rozpoutání teroru proti arménské menšině. Vzhledem k tomu, že území Arménů se rozkládala na hranicích mezi Ruskem a Tureckem, sloužily velké oddíly na obou stranách konfliktu. Tento fakt byl pak zvrácenou logikou použit proti Arméncům – v oficiálním komuniké bylo publikováno, že Arméni sympatizují s carem a připravují revoltu proti tureckému zřízení (dnes nazýváno establishmentem). Turci okamžitě počali s odzbrojováním arménských oddílů (divizí). Následně s tím byli všichni vojáci deportování do shromažďovacích táborů, kde byli hromadně popravováni. Teror se však nezastavil pouze na těchto opatřeních, společně s tím vtrhla turecká armáda, především však paravojenské jednotky, do oblastí s arménskou menšinou a počaly se systematickou anihilací všech obyvatel těchto míst. Budoucnost pro všechny křesťany a Armény se však ještě zhoršila 12. listopadu, kdy sultán pod vlivem těchto lží a polopravd vyhlásil džihád (svatou válku) všem křesťanům.

Druhý z trojice, Cemal Paša, v době vypuknutí První světové války zaujímá pozice se svojí čtvrtou armádou v Sýrii, kde se neúspěšně snaží porazit britské síly, zejména mezi roky 1915-16. V této provinci také zaujímá pozici správce či guvernéra.

V květnu 1915, po popravě 200 arménských intelektuálů, náboženských či politických představitelů, následují hromadné deportace a vraždění Arménů. Čtvrtá armáda, která se vrátila do Turecka, velmi aktivně v těchto aktivitách napomáhá. Talât Paša navíc vydává rozkaz, že všichni Arméni musí být přesídleni z válečných zón do pouští Mezopotámie či Sýrie. Pod Talâtovým vedením se tak rozměr operací rozšířil na celou arménskou populaci žijící v Turecku. Proces samotný se změnil v pochod smrti a následný boj o přežití pro všechny Armény na území Turecka. Deportovaní jsou masakrováni „četami“ (bandy tureckých uprchlíků z Thrákie, násilnickými živly propuštěnými z věznic a Kurdy) naverbovanými pro tento účel oddělením „Teshkilâti Mahsusa“ (dnes oddělení speciálních operací) spadajícím pod Enverovo ministerstvo války. Útlak a utrpení všech těchto deportovaných pokračuje i po příchodu do táborů v Sýrii, která stále spadá pod vojenské řízení Cemal Paši.

Odhadované počty mrtvých se liší podle udávaných zdrojů, přičemž Talât Paša udává pro potřeby Strany pokroku a jednoty kolem 300 000 Arménů. Arménské zdroje uvádí kolem 1,5 milionu zabitých. Pravda zřejmě tak bude někde mezi těmito dvěma extrémními údaji – zhruba 800 000 Arménů (Encyklopedie Britannica, studie Ligy národů atd.). V roce 1917 tak zhruba z 2 milionové populace zůstává necelých 200 000 Arménů, žijících zejména v pobřežním městě Izmir. V roce 1923 však i tato zbývající komunita bude skoro vyhlazena, tentokráte novým vedením Turecka - Mustafou Kemalem.

Podobnému osudu, který potkal Armény, však také neušli ani Řekové. Ti byli, podobně jako arménští křesťané, považováni za potenciální hrozbu pro osmanské impérium. Podle lorda Curzona tak tento masakr zabíjí přes 500 000 Řeků. Další půl milion Řeků je nucen opustit území Turecka. 30. ledna 1923 Turecko a Řecko podepisují dohodu o výměně pozůstávajících etnik s ohledem na jejich domácí teritorium. Díky této dohodě je zhruba jeden milion Turků nucen opustit Řecko a s sebou do Turecka si přináší zášť a zlobu. Toto pak působí jako další rozbuška na již tak neklidnou situaci uvnitř Turecka (v této souvislosti je zajímavé také zmínit, že i Mustafa Kemal byl narozen v Řecku – dnešní Soluni).

Dalším národem, který také neunikl masakrům, byli křesťanští Asyřané (dnes Libanonci). Perzekuce Asyřanů počaly již v prosinci roku 1914, neboť Asyřané již od počátku války silně sympatizovali s Velkou Británií. Roku 1915 neboli „Roku islámského meče", popř. „Roku velkého masakru“, je zabito přes 100 000 Asyřanů – některé zdroje však uvádí až 2/3 asyřanské populace, popř. 750 000.

1918 - Talât Paša resignuje 14. října na všechny svoje funkce pouze několik dní před tím, než turecké impérium podepíše kapitulaci. Celý kabinet - tedy zbylí dva členové - resignuje "en masse" 1. listopadu 1918. Všichni tři pak společně emigrují do Německa. Cemal pak cestuje do Afghánistánu, kde se pokouší velet afghánské armádě bojující proti Britům. Enver Paša naopak odjíždí do Turkmenistánu, kde se pokouší - po svém neúspěšném jednání s komunisty v Moskvě, jehož cílem byla snaha získat Rusy na svojí stranu a svrhnout s jejich pomocí Atatürka - bojovat proti bolševikům a vytvořit samostatný stát Turkmenistán.

Společně s prohrou Turecka v 1. světové válce také přichází možnost bilancovat celkové důsledky řádění Turků. V celém Turecku zůstává všehovšudy 200 000 Řeků, 100 000 Arménů a 200 000 Asyřanů.

O rok později (1919) jsou všichni tři v Turecku odsouzeni v nepřítomnosti za genocidu a spáchané zločiny. Jde však spíše pouze o politický proces, který má za úkol uklidnit zejména světové veřejné mínění, neboť nové turecké vedení v čele s Mustafou Kemalem (Atatürk) pokračuje v genocidě toho, co zbylo z kdysi velkých a bohatých etnik Arménů, Řeků a Asyřanů - např. v jižní Adaně jsou arménští navrátilci znovu masakrováni a vyháněni.

Nejkontroverznější však zůstává kampaň „Turecké války za nezávislost“ v září 1922, kdy se jednotky zaměří na poslední kompaktnější komunitu Řeků a Arménů ve městě Izmir. Prakticky celé město je srovnáno se zemí, vypáleno. Tisíce Řeků a Arménů jsou zmasakrovány postupujícími Turky.

V průběhu let 1921 a 1922 si však spravedlnost nachází původní strůjce genocidy. Enver Paša zahynul v boji s bolševiky u Buchary a zbylí dva pašové jsou zastřeleni Armény (Talât v Berlíně Soghomonem Tehlirianem, Cemal v Tbilisi Stepanem Dzaghikianem, Bedrosem Der Boghosianem a Ardashesem Kevorkianem).

Nový vůdce země Mustafa Kemal se snaží dovednou politikou dostat svojí zemi z izolace a zakrýt genocidu před světem. Nutno dodat, že se mu to velmi umně povede. Společně s tím se také turecký stát snaží v té oficiální rovině držet mimo všechna společenství či vojenská uskupení. V té neformální rovině však v meziválečném období pokračuje velmi blízká vazba na Německo – např. ve 20. letech minulého století více než polovina politiků s vojenskou kariérou mluvila plynně německy a prodělala určitou část své vojenské kariéry ve spolupráci s Německem. Je jasné, ze tito politici (včetně členů parlamentu) byli dosti ovlivněni německou kulturou a názory. To mělo za následek, že většina těchto politiků se neidentifikovala s Osmanskou říši (díky historické zkušenosti, prohrám Otomanského impéria atd.) jakožto slabým celkem, ale spíše s původní říši Seldžuckých Turků a zejména také s jejich středoasijským původem. H. E. Allen ve 30. letech napsal zprávu týkající se Turecka, ve které se konstatuje toto:

V průběhu První světové války bylo více než zřejmé, že i většina nevojáků se v Turecku více než ztotožňovala s německým pohledem na západní Evropu a navíc také s jejich rasovými teoriemi. Navíc tato teorie byla jaksi uzpůsobena z pohledu Němců tak, aby lépe odrážela jejich momentální potřeby s ohledem na válku.“ Proto asi také nikoho nepřekvapí, když na rozbřesku druhé světové války stojí Turecko spíše na straně Německa a proti komunismu. V průběhu útoku Německa do SSSR se tak tureckým dobrovolníkům naskýtá příležitost splatit SSSR a komunistům „všechny historické účty“ (Balkánské války, Krymská válka, Kavkazská válka, 1. sv. válka, prohry Nuri Paši na Kavkaze, pohraniční válka po bolševické okupaci Arménie, sovětské vměšování do tureckých vnitřních zájmů - viz komunistická snaha o destabilizaci Turecka, kolidující pásmo zájmů se SSSR atd.), a také rozšířit panturkské a panturanské ideologie dále za hranice Turecka a docílit tak snu Mladoturků na stát, zahrnující 40 milionů Turků.

Zdroje:
Turecko – zeměpisná studie
Hye Etch: online kniha - "The Armenians"
Druhá strana zakrývané genocidy“ - Arménské příběhy
Hellénská genocida
Human Rights Report 1997 – „Asyřané
Atour: „The State of Assyria
Etnické čistky – historický přehled

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více