Od myšlenky austroslavismu k samostatnému Československu - den po dni (5.díl)

Autor: Jan Flieger / Dav 🕔︎︎ 👁︎ 17.816

V.díl - roky 1900 až 1909

Kolem roku 1900 se mezi českými vzdělanými katolíky (zejména mladými duchovními) se rozvíjelo hnutí s názvem Katolická moderna. V jeho čele stáli X. Dvořák, S. Bouška, J. Š. Baar. Hlásali reformní požadavky praktického rázu: zmodernizování církevních ústavů, českou liturgickou řeč, dobrovolnost celibátu, zlepšení sociálních podmínek kněžstva i jeho vzdělání. Hnutí narazilo na odpor církevního vedení a po roce 1907 se „rozplynulo“.

1. 1. 1900 začala platit (jako výhradní platidlo) korunová měna (poměr staré zlatky k nové koruně byl stanoven na 1 : 2).

Reklama

19.1. 1900 nastoupila nová úřednická vláda E. von Koerbera, vůči níž byla mladočeská strana v relativně zdrženlivé (takticky proměnlivé) opozici a částečně pokračovala v etapové politice. Ve vládě se dostalo Čechům zastoupení A. Rezkem, který byl jmenován ministrem - krajanem (26. října 1904 jej vystřídal A. Randa). Nová vláda zaměřila svou pozornost na oblast hospodářských problémů (asanace měst, regulace vodních toků, výstavba železnic a veřejných budov), řešení jazykových a kulturních otázek odsunula do pozadí.

5. 2.- 22.3. 1900 ve Vídni proběhly česko-německé vyrovnávací konference, svolané předsedou vlády Koerberem za účasti 13 stran (ale bez přítomnosti nacionálně radikálních stran). Bylo to první setkání českých a německých zástupců od punktačních jednání (1890). Tato jednání skončila neúspěšně.

31.3. -1. 4. 1900 se v Praze se konal ustavující sjezd České strany lidové (realistické). Již 17. března t. r. byl zřízen zatímní výbor strany ze stoupenců týdeníku Čas. Přijatý program z pera T. G. Masaryka (a částečně i J. Grubera, C. Horáčka, F. Drtiny) tvořila brožura o 100 stránkách. Program se dovolával Palackého Ideje státu rakouského a hodlal opravovat nedostatky rakouské ústavy a veřejné správy (zavedení všeobecného volebního práva, rovnoprávnost všech národů monarchie na základě přirozeného práva, zeslabení centralismu a posílení národnostně teritoriální autonomie). Byla to strana české inteligence s menším počtem voličů, ale s poměrně značným vlivem. Do října 1903 byl jejím tiskovým orgánem časopis Čas.

8.5. 1900 premiér Koerber předložil v říšské radě dva vládní návrhy zákonů:

1. o užívání jazyků při státních úřadech v Čechách a na Moravě

2. o vytvoření krajských úřadů v Čechách (návrh na 10 krajů).

Obě předlohy spolu úzce souvisely a měly vytvořit vládou slibovaný národnostní zákon. Mladočeši vládní návrhy odmítli a přešli k důsledné obstrukci (formálně stále tvořili část koalice parlamentní většiny utvořené za Badeniho vlády). Situace v říšské radě vyvrcholila 9. června v násilnosti a demolování interiéru.

Reklama

17. 6. 1900 byla v Praze ustavena Národní rada česká jako nadstranická instituce pro koordinování akcí v národnostních záležitostech; šlo o analogickou reakci z české strany na svatodušní program německých stran (1899).

7. 9. 1900 bylo oznámeno rozpuštění parlamentu a vypsání nových voleb. Ještě předtím ministerský předseda Koerber vypracoval pro panovníka tzv. pamětní spis, v němž navrhoval řadu závažných změn (v souhrnu se někdy označují jako pokus o „státní převrat). Nejzajímavější byl však návrh nové volební reformy: zřízení tří kurií (1. nejvýše zdaněných; 2. kurie inteligence; 3. všeobecná). Své „velkorysé“ návrhy však neprosadil.

12.12.1900 -18. 1.1901 za nízké účasti voličů proběhly volby do říšské rady, které však nepřinesly podstatnější změny ve složení poslanecké sněmovny. V českých zemích bylo zvoleno 19 velkostatkářů - konzervativců, 53 mladočechů, 5 agrárníků, 3 národní socialisté, 2 křesťanští sociálové a 2 sociální demokraté. Mladočechům se nepodařilo vytvořit společný český poslanecký klub.

17.2.1901 mladočeši předložili Koerberově vládě své požadavky v oblasti kulturní a školské (jako podmínku ke konstruktivní opoziční politice). Jednalo se například o zřízení druhé české univerzity v Brně, zřízení galerie moderních umění v Praze, regulaci Labe a Vltavy, realizaci projektu kanálu Labe-Odra-Dunaj. V rámci „smiřovací“ politiky došlo také 14. dubna t. r. k jmenování A. Dvořáka a J. Vrchlického členy panské sněmovny říšské rady.

8.-15. 10.1901 se za účasti devíti českých politických stran uskutečnily volby do českého zemského sněmu. Nejvíce mandátů (66) získali mladočeši, staročeši 6 mandátů, agrárníci 21 míst, 2 mandáty získali radikální pokrokáři a 1 státoprávní radikálové. Konzervativní velkostatek získal 49 mandátů, ústavověrný velkostatek 21 mandátů. Z německých stran vyšla z voleb jako nejsilnější pokroková strana (liberálové) s 26 mandáty, všeněmci a němečtí radikálové získali 25 mandátů, německá strana lidová 14 mandátů. Mladočechům se nepodařilo vytvořit jednotný český klub.

V říjnu 1902 proběhly volby do moravského zemského sněmu (podle starého volebního řádu). Výrazně posílili němečtí nacionalisté.

14.10.1902 premiér Koerber předložil nové prozatímní návrhy na úpravu jazykových otázek v českých zemích, tyto se týkaly jenom státních (říšských) úřadů a čeština se jako vnitřní služební jazyk připouštěla v omezeném rozsahu. Koerberův návrh česká reprezentace nepřijala.

Reklama

3. 1.1903 na pozvání předsedy vlády Koerbera byly zahájeny ve Vídni nové česko-německé konference o jazykových otázkách za účasti čtyřiceti jednajících. Konference se již 20. ledna rozpadly, aniž dosáhly jakéhokoliv pozitivního výsledku.

V roce 1903 na brněnskou techniku (zprvu jako asistent profesora Musila) nastoupil rakouský inženýr a světově známý vynálezce jednoho ze základních druhů turbin - Viktor Kaplan, který tu pak působil od roku 1913 jako profesor.

Došlo k založení dvou ústředních anarchistických organizací - České federace anarchistické v Praze a České federace všech odborů. Nejhlouběji zakořenil anarchismus v severních Čechách mezi textilním dělnictvem a hornictvem, cihlářským dělnictvem ve východních Čechách a dělnictvem na Českobudějovicku.

21. 2.1904 mladočeši uspořádali v Praze v pravoslavném chrámu bohoslužby za vítězství ruských vojsk nad Japonskem. Odpovědí byly demonstrace německých studentů (buršáků) v Praze, které přerostly (i v Brně) v nacionalistické bouře.

13. 8.1904 se v Trutnově ustavila Deutsche Arbeiterpartei in Österreich, o tomto kroku se jednalo již na konferenci v Ústí nad Labem 15. listopadu 1903.

27. 12.1904 v Olomouci byla založena Moravskoslezská agrární strana, tato se 16. května 1905 se sloučila s Českou stranou agrární (založena 6. ledna 1899) a byl zvolen ústřední výbor se sídlem v Praze. Ústředním tiskovým orgánem byl od roku 1906 Venkov.

31. 12.1904 byl uveřejněn císařův vlastnoruční list, kterým se propouštěl „ze zdravotních důvodů“ z úřadu ministerského předsedy E. von Koerber. Již 9. prosince padla jeho vláda při hlasování o mimořádných vojenských úvěrech.

1. 1.1905 funkci ministerského předsedy převzal již podruhé P. Gautsch (poprvé 1897-1898). Svým charakterem byla jeho vláda pokračováním předchozí „úřednické vlády“. Hned po svém nástupu se vláda snažila provést parlamentní obnovu rakousko-uherského vyrovnání, postavila se za další existenci dualismu a odmítla návrh všeněmců na vytvoření personální unie a vytvoření dvou samostatných armád - předlitavské a zalitavské.

15. 5.1905 zájem moravské lidové strany o rolnictvo (i po založení agrární strany, 1904) vedl ke vzniku Selské jednoty lidové strany v Brně. Výrazněji se prezentovala s příchodem tajemníka V. Šlesingra (od jara 1908).

6. 6. 1905 Gautschova vláda oznámila, že na podzim předloží sněmu konkrétní návrh volební reformy (podala ho 20. října). Pod tlakem narůstajících masových demonstrací (například v Praze 24. září 50 tisíc lidí na Havlíčkově náměstí) a petičního hnutí (na 800 obcí v českých zemích zaslalo zemským sněmům petice s žádostí o volební reformu) potvrdil předseda vlády na zasedání říšské rady 28. listopadu t. r. platnost principu všeobecného hlasovacího práva a zrušení systému kuriového parlamentarismu.

09.-11.1905 docházelo na mnoha místech v českých zemích k demonstracím za volební reformu (k nejvýznamnější patřila akce z 10. října v Praze, kdy Sněmovní i Malostranské náměstí a přilehlé prostory zaplavily desetitisíce lidí).

1. 10. 1905 v Brně vyvrcholil zápas o zřízení druhé české univerzity (veden od roku 1901) národnostními srážkami mezi Čechy a Němci ve středu města (u Besedního domu). Brněnské nepokoje se přenesly i do jiných měst na Moravě (Vyškov, Uherské Hradiště, Prostějov aj.).

16.-22.11. 1905 Moravský zemský sněm přijal čtyři zákonné osnovy, jež představovaly kompromisní dohodu česko-německou (národnostní smír) na Moravě. Tzv. moravský pakt, jak se dohodě začalo říkat, znamenal v podstatě národnostní rozdělení země (volebních katastrů, rozdělení školství, přičemž se zakazovala žákům návštěva těch škol, jejichž jazyk byl pro ně nesrozumitelný). Došlo k reformě volebního řádu do zemského sněmu: zůstal zachován kuriový systém, ale byla zavedena 4. všeobecná volební kurie (podle vzoru volebního zákona do říšské rady). Celkový počet poslanců zemského sněmu byl zvýšen na 151 (dosud 100), z toho byli dva virilisté. Došlo rovněž k dohodě o národnostním rozdělení mandátů (čeští poslanci získali většinu na sněmu). Císař reformní návrhy potvrdil 27. listopadu t. r.

28. 11. 1905 v Praze na Staroměstském náměstí demonstrovalo na 100 tisíc lidí za volební reformu. Připravovaná několikadenní generální stávka byla sociální demokracií odvolána.

3. 12. 1905 na jednání sboru důvěrníků agrární strany byl přijat požadavek všeobecného, tajného, přímého a rovného hlasovacího práva. Hlavním iniciátorem této „realistické“ agrární politiky byl hostivařský statkář A. Švehla (prosadil se proti K. Práškovi), čímž se začala uplatňovat ideologie „venkova jako jedné rodiny“.

21. 1.1906 na ustavujícím sjezdu v Pardubicích se prezentovala Česká strana pokroková. Vznikla sloučením České strany lidové - realistické (1900) s frakcí A. Hajna nazvané Pokrokový občanský klub pro Pardubicko a Chrudimsko (založen roku 1904 kolem časopisu Osvěta z původní Radikálně pokrokové strany). Zakladatelem a ideologem strany byl T. G. Masaryk.

23. 2. 1906 premiér Gautsch předložil v parlamentě vládní návrh volební reformy. Tento rušil kuriový parlament, zaváděl všeobecné volební právo pro muže starší 24 let (pasivní od 30 let) a celkový počet poslanců zvyšoval na 455. Vládní předloha byla 27. března předána k dalšímu zpracování zvláštnímu devětačtyřicetičlennému výboru. V dalších týdnech se vedl boj o některé části předlohy (otázky počtu mandátů jednotlivých zemí a národností). To nakonec vedlo k demisi Gautschova kabinetu (1. května 1906). Gautschovým nástupcem byl jmenován dosavadní terstský místodržitel princ K. Hohenlohe, který však vydržel v úřadě jen do 28. května t. r. Vystřídal ho 2. června M. W. Beck.

2.-3. 3. 1906 na sjezdu mladočeské strany byla formálně dokončena vnitřní reorganizace strany, která proběhla v prvních dvou měsících roku 1906. K mladočechům přistoupilo přes 100 příslušníků mladší české inteligence (A. Rašín, Z. Tobolka aj.), převážně stoupenců Kramářovy pozitivní politiky, která byla prosazena na sjezdu strany jako nová programová koncepce. Její součástí se stal vstup mladočechů do vlády (B. Pacák, dosavadní předseda mladočeského poslaneckého klubu, se stal ministrem-krajanem a J. Fořt ministrem obchodu); na uvolněné místo po Pacákovi byl zvolen 3. července t. r. K. Kramář. Nabídku ke vstupu do vlády dostali mladočeši již od Gautsche v lednu t. r.

11. 3. 1906 na sjezdu důvěrníků revidovala staročeská strana svůj program převážně v hospodářských a sociálních pasážích. Zvláštní místo zaujímal velkorysý hospodářský program národohospodáře A. Bráfa, v němž prosazoval své pojetí „dovršení národního obrození“ - od „rovnocennosti k rovnomocnosti“.

17. 6. 1906 na ustavujícím sjezdu se zformovala ze dvou katolických stran a několika dalších skupin Strana katolického lidu v Čechách. V přijatém prohlášení se vyslovila pro všeobecné, nikoli však rovné hlasovací právo.

11.-12. 1906 na Moravě proběhly první volby do zemského sněmu podle nového volebního řádu (přijat v rámci tzv. moravského paktu, 1905). České strany získaly podle předpokladu 73 mandátů (33 mandátů klerikálové, 13 agrárníci, 10 mladočeši, 9 staročeši, 3 nezávislí kandidáti a 5 sociální demokraté), německé strany obdržely 46 mandátů (nejvíce lidovci - 11). Ve velkostatkářské kurii získali konzervativci 13 mandátů, ústavověrní 14 mandátů a 3 poslanecké posty připadly moravské straně středu.

26. 1.1907 Císař František Josef I. schválil soubor volebních zákonů, které zaváděly všeobecné a rovné hlasovací právo; návrh volební reformy schválilo nejdříve 1. prosince 1906 plénum poslanecké sněmovny (194 : 63 hlasům) a poté i panská sněmovna (21. prosince 1906).

Změny byly obsaženy ve čtyřech zákonech:

1. v zákonu č. 15/1907, který stanovil počet členů poslanecké sněmovny na 516 (z toho v Čechách 130, na Moravě 49 a ve Slezsku 15), přiznával rovné aktivní volební právo všem mužům starším 24 let (pasivní od 30 let).

2. v zákonu č. 16, jímž byl stanoven tzv. numerus clausus v panské sněmovně (maximální počet 170, minimální 150)

3. v zákonu č. 17, který obsahoval vlastní volební řád (z volební účasti byli vyloučeni vojáci z povolání, nesvéprávné osoby, osoby v chudinské péči a odsouzení za trestní činnost)

4. v zákonu č. 18, který stanovil trestní postih za maření svobodného průběhu voleb. Poslední „kuriový“ parlament byl 31. ledna t. r. rozpuštěn.

14. a 23. 5. 1907 za neobvykle vysoké volební účasti (84 % zapsaných voličů) proběhly první volby do říšské rady podle nového volebního zákona. O 516 křesel se ucházelo v Rakousku téměř 40 politických stran a bloků. Z celkového počtu 108 českých mandátů získali agrárníci 28, mladočesko-staročeské seskupení 26, sociální demokracie 24, klerikální strana 17, uskupení „české státoprávní demokracie“ (národní socialisté, radikální pokrokáři a státoprávníci) 9, pokroková strana 2 a zbývající 2 mandáty získali tzv. neodvislí poslanci. Nejsilnější německou stranou se stala v českých zemích sociální demokracie (21 mandátů), pak následovali agrárníci (19), pokrokoví (14), lidová německá strana (13), nacionální radikálové (12).

22. 8. 1907 84 poslanců Českého klubu (mimo klub stáli sociální demokraté) podalo na říšské radě státoprávní ohrazení.

09.1907 vyvrcholením antimilitaristické agitace národně sociální mládeže (antiválečné akce zahájeny od dubna 1901) byl tzv. antimilitaristický sjezd v Praze za účasti 200 delegátů z českých zemí a Dolních Rakous. Sjezd byl sice rozehnán, avšak docházelo k růstu antiválečné agitace (i v armádě). Proti militarismu vystupovaly i skupiny českých anarchistů (S. K. Neumann, B. Vrbenský, L. Landová, J. Štych).

9. 11.1907 po rekonstrukci Beckovy vlády odstoupili i oba ministři za mladočeskou stranu (J. Fořt a B. Pacák) a nahradili je mladočech F. Fiedler (ministr obchodu) a agrárník K. Prášek (ministr-krajan). Změny ve vládě znamenaly i rozklad Českého klubu; 22. listopadu vytvořili agrárníci, mladočeši a klerikálové Národní klub s 65 členy v čele s K. Kramářem, který hlasoval 17. prosince pro rakousko-uherské vyrovnání.

Roku 1908 došlo k vytvoření nového typu střední školy, reálného gymnázia, v němž byla výuka řečtiny nahrazena francouzštinou a učební osnovy posíleny o přírodovědné předměty.

Z podnětu F. Modráčka byl založen Ústřední svaz českoslovanských konzumních, výrobních a hospodářských družstev (byl součástí sociálně demokratické strany).

20. 2.-5. 3.1908 proběhly volby do českého zemského sněmu (podle starého kuriového systému), které přinesly staronové výsledky. Nejsilnější sněmovní stranou se stala strana konzervativního velkostatku (49 mandátů), ústavověrní získali 21 mandátů. Z českých politických stran (celkem 98 mandátů) nejvíce míst obdrželi agrárníci (43) a mladočeši (38). Německé strany získaly celkem 68 míst. Premiér Beck se pokoušel o vyvolání nového kola česko-německého jednání na půdě nově zvoleného českého sněmu a dosažení podobného národnostního smíru jako na Moravě (1905).

22. 3.1908 z iniciativy lidové strany na Moravě došlo k založení Řemeslnicko-živnostenské jednoty pro Moravu se sídlem v Brně.

20. 4.1908 vznikla Česká strana státoprávně pokroková (sloučením Radikálně pokrokové strany a části Státoprávně radikální strany); svůj hlavní cíl viděla v „úplném provedení státní samostatnosti zemí českých na základě českého státního práva“. Představovala nepočetnou a málo vlivnou stranu středních vrstev, značně zatíženou radikálním českým nacionalismem. Byla v opozici jak vůči Vídni, tak i proti domácí české politice. Její představitelé byli odpůrci Kramářovy pozitivní politiky i Masarykova realismu. Vedoucími představiteli strany byli K. Baxa, L. Borský, V. Dyk, A. Hajn, K. S. Sokol, tiskovým orgánem Samostatnost.

12.-17. 7.1908 k 60. výročí Slovanského sjezdu (1848) se konal v Praze II. slovanský sjezd za účasti zástupců všech rakouských Slovanů, dále pak Rusů, Poláků, Bulharů a Srbů. Shromáždění mělo aktivizovat Slovany k vytvoření široké slovanské fronty proti rostoucím velkoněmeckým snahám na základě neoslavistických koncepcí (u nás byl představitelem K. Kramář). Novoslovanské hnutí však jen živořilo (potvrdil to další slovanský sjezd v Sofii v červenci 1910 - rozpory polsko-ruské, bulharsko-srbské).

08.1908 z iniciativy Českoslovanské jednoty byly uspořádány tzv. luhačovické porady, které se staly významným fórem česko-slovenské spolupráce zejména v kulturních oblastech (iniciátory byli C. Holuby a P. Blaho). V tzv. Slovácké búdě (postavené slovenským architektem D. Jurkovičem) se konaly večírky, výstavy malířů apod. Luhačovické porady se konaly každoročně až do vypuknutí I. světové války.

15. 9.1908 se sešel český sněm. Vláda připravila pro jednání návrhy na změnu zemského zřízení a volebního řádu (své návrhy předložili jak zástupci českých, tak i německých stran). Beckova vláda umožnila silné pronikání českých úředníků a českého jazyka do některých oblastí státní služby.

25. 9.1908 napětí česko-německé (trvalo od jara t. r. a projevovalo se nacionalistickými bouřemi a pogromy) vyvrcholilo německou obstrukcí v českém sněmu, znásobenou bojovou písní Wacht am Rhein, která zněla sněmovní síní. 15. října vyvrcholilo sněmovní zasedání rvačkou a nechutnými scénami. Vláda český zemský sněm uzavřela. Pokus o česko-německé smiřovací jednání ztroskotal.

15. 11.1908 Císař přijal demisi Beckovy vlády (podána již 7. listopadu). Novým ministerským předsedou byl jmenován dosavadní ministr vnitra Beckovy vlády hrabě R. Bienerth; jeho kabinet byl veskrze úřednickou vládou s cílem vyloučit národnostní třenice a být „koncentrací národních sil“. Češi obsadili tři ministerstva: kultu a vyučování (J. Kaněra), zemědělství (A. Bráf) a ministr-krajan (moravský staročech-mladočech J. Žáček).

2. 12.1908 v Praze a blízkém okolí došlo k vyhlášení stanného práva jako reakce vlády na nacionalistické bouře, vyvolané podzimními událostmi na českém zemském sněmu. Toto bylo zrušeno 14. prosince t. r.

18. 12.1908 Čeští klerikálové, jihoslovanský svaz a tzv. starorusíni se na říšské radě spojili v jeden parlamentní klub, nazvaný Slovanské centrum (58 členů). V jeho čele stál jihoslovanský politik J. Šusterčič. Slovanské centrum navrhlo vytvoření Slovanské jednoty (1909).

8. 1.1909 v Prostějově byla definitivně ustavena Politická strana českoslovanského živnostenstva s působností pro Moravu (založena již 20. dubna 1908 tamtéž); politické ústředí měla v Olomouci, kde působil dlouholetý předseda R. Mlčoch kolem časopisu Zpravodaj. Mimo tuto stranu stála Řemeslnicko-živnostenská jednota (1908).

30.1.1909 spojením moravské strany pokrokové a Moravské strany lidové (dříve Neodvislé strany lidu na Moravě) vznikla Pokroková strana lidu na Moravě; do jejího čela byl zvolen A. Stránský. Strana se snažila o určitý kompromis mezi státoprávním programem a spoluprací s vídeňskou vládou.

3. 2.1909 Bienerthova vláda předložila říšské vládě dvě předlohy týkající se Čech: 1. úpravu jazykových poměrů u soudů a státních úřadů; 2. návrh na vytvoření krajského zřízení s dvaceti krajskými úřady jako mezičlánkem mezi okresy a místodržitelstvím. Čeští radikálové nejrůznější stranické příslušnosti (včetně agrárníků) odpověděli obstrukcí. Bienerth nechal 4. února říšskou radu odročit (vyřadit).

17. 2.1909 zástupci všech českých a jihoslovanských liberálních stran se dohodli s konzervativními Ukrajinci na vytvoření Slovanské jednoty jako volného sdružení 123 poslanců říšské rady. Mimo toto parlamentní uskupení zůstali zástupci Poláků a tzv. Mladoukrajinci. Už v létě 1910 se však jednota fakticky rozpadla.

14.-15. 5.1909 T. G. Masaryk vystoupil v říšské radě (v květnu 1907 znovu zvolen poslancem) s kritikou praktik rakouské justice v tzv. záhřebském procesu, který byl veden od 3. března t. r. s 53 účastníky údajného velkosrbského spiknutí (obchodníky, učiteli, duchovními). Státní zástupce žádal pro všechny trest smrti. Podobně vystoupil Masaryk i v tzv. Friedjungově procesu. Rakouský historik H. Friedjung uveřejnil v Neue Freie Presse úvahu o srbské diverzi a opíral se o dokumentaci získanou vyslancem Forgáchem. Prof. Masaryk usvědčil záhřebský tribunál i Friedjunga, že stavějí svou argumentací na falzifikátech. Nakonec bylo řízení 2. dubna 1910 zastaveno. Na základě těchto případů podrobil Masaryk kritice celý systém rakouské diplomacie a zahraniční politiky ministra Aehrenthala.

4.-8. 9.1909 na IX. sjezdu Českoslovanské sociálně demokratické strany dělnické v Praze na Smíchově vystoupil s obsáhlým čtyřhodinovým projevem B. Šmeral, v němž provedl podrobnou analýzu národnostní otázky (poukázal zejména na škodlivost a nebezpečí nacionalismu).

Tento text je zveřejněn na základě povolení nakladatelství Libri. Jejichž stránky lze najít na adrese www.libri.cz.

Použítá literatura: Čapka Fr., Dějiny Zemí Koruny České v datech, Libri 1999 III.vydání.

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více