Pavel Wechsberg-Vranský XIX.

Autor: Joey Pytlák Říha / Pytlák 🕔︎︎ 👁︎ 18.198

Konec války v Evropě

Pražské povstání

Již v průběhu dubna jsme s napětím sledovali postup spojeneckých vojsk na území Československa a očekávali konec této strašlivé války. Dne 5. května se jako blesk rozšířila zpráva o pražském povstání. V éteru se lovila Praha a její volání o pomoc. Všichni jsme očekávali, že budeme povoláni k letům na pomoc Praze. Letadla se poctivě připravovala na ten dlouhý let, zbrojíři navezli normální tříštivé pumy místo hlubinných a všichni jsme v plné pohotovosti čekali většinou u letadel. Velitel squadrony se spojoval s inspektorátem československého letectva v Londýně, avšak rozkaz nepřicházel. Netrpělivost a odhodlání stoupalo s dalším a dalším voláním a hlášením pražského rozhlasu, až někteří velitelé letadel požadovali odlet i bez rozkazu. Avšak pak přišla sprcha. Bylo nám oznámeno, že v případě letu bez rozkazu budou taková letadla sestřelena, že velitelství má pro nás ještě jiné úkoly. Zklamaní a nešťastní jsme se rozešli a ještě dlouho debatovali o možných důvodech, které nám znemožnily přispěchat Praze na pomoc. Tehdy jsme nic nevěděli o demarkačních čárách a o rozdělení evropského území mezi velmoci.

Den Vítězství

Přišlo pondělí 7. května a naše posádka měla pohotovost. Při obědě v sargeants mess se z reproduktorů jako obvykle linuly šlágry ze současných amerických filmů, když najednou se hudba přerušila a někdo nastavil vysílání na maximální hlasitost. Slyšíme oznámení spojeneckého vrchního velení o podepsání úplné a bezpodmínečné kapitulace hitlerovské branné moci. Nastala nepopsatelná vřava. Všechno se tísní u baru. Připíjíme si a já již nevím,  jak jsem sehnal hned druhého dne ráno výtisk novin Scotish Daily Express, který mám dosud a z kterého cituji z první strany, kde velkými písmeny stojí:

Reklama

„THIS IS V - DAY (To je den vítězství v Evropě). Proclamation held up for „uniformity“ 3 leaders to broadcast (Vyhlášení pozdrženo z ohledem na jednotu, 3 vedoucí státníci budou hovořit v rozhlasu) a vedle U.S refuses to wait for it – and New york goes wild (Spojené státy odmítají vyčkávat a New York divočí)…“

Hned pod hlavním nápisem je mapka Čech a Moravy, šipky znázorňují postup spojeneckých vojsk na Prahu  a nad ní nápis: Prague Rebel - Radio „Cuts“ (Pražský povstalecký rozhlas  přestal vysílat). Článek uvádí, že německé síly v Česko-Slovensku neuposlechly rozkazu Doenitze a prohlásily, že budou bojovat dále. Němci házejí ruční granáty na domy, kde se vyvěsila československá vlajka apod.

Všeobecná oslava v jídelně je najednou přerušena slovy velitele squadrony W/C Kostohryze. Upozorňoval, že podle příkazu z vyšších míst se nařizuje po oficiálním vyhlášení příměří normální provoz a pracovní doba, a že den oslav bude oznámen později.

A tak se i stalo. Naše služba při operačních letech nad severním mořem pokračovala 10. a 14. května s úkolem najít vzdávající se ponorky, které musí plout na povrchu a vyvěsit bílou vlajku a směřovat do britských přístavů, vyfotografovat, ohlásit jejich polohu a vyčkat než připluje některé britské válečné plavidlo a eskortuje ji do britského přístavu. Při jakékoliv snaze o potopení nebo neuposlechnutí rozkazu – zaútočit. Při těchto patrolách jsme objevili vzdávající se německou ponorku a postupovali podle příkazu.

Dne 14. května jsem vykonal svůj poslední 49 operační let.

Předepsaná dovolená 4

Následovala téměř třítýdenní dovolená, na kterou jsem jel svým autem. Navštívil jsem všechny známé, zůstal několik dní  v Cranwellu, a pokračoval do Londýna. Posledních deset dní jsem strávil v Cardiffu. Zde se naplnil osud mého auta. Musím předeslat, že jsem chtěl auto nějak dostat do Prahy. To se mi nepodařilo. Během pobytu v Cardiffu jsem se domluvil s majitelem garáže a prodal jsem vůz. (Auto bylo v pozůstalostním řízení přiřknuto mě, po zaplacení Frantova podílu do pozůstalostního fondu). Poslední den před odjezdem zpět do Tainu jsem si vůz v garáži vypůjčil k odvozu zavazadel na nádraží. Se zavazadly jsem ještě zajel navštívit svou krásnou přítelkyni a ona mě na nádraží chtěla doprovodit. Při cestě jsem měl však nehodu, když na nepřehledné křižovatce do mně narazil luxusní Royce – Royce. Náraz mě  hodil zpět do ulice,  z které jsem vyjížděl a celý předek vozu s motorem byl demolován. Bunty si narazila bolestivě prsa, jinak se naštěstí nic nestalo. Jako první jsem zavolal taxi a nechal ji odvézt do nemocnice. Ukázalo se, že zranění bylo jen povrchní. Na místě jsem vyčkal příchod britské policie. Seznámil jsem se také se starší dámou a pánem, kteří jeli ve voze, který do mě vrazil a byl řízen livrejovaným šoférem. Jejich auto bylo jen mírně poškozeno na nárazníku a levém blatníku. V důsledku mé uniformy s nápisem Czechoslovakia a vylíčení mého života za války, na který jsem byl dotázán, byla reakce těchto lidí velmi vlídná. Také policie se chovala uctivě a po jejich odjezdu jsem zavolal do garáže, aby si pro auto přijeli. Tak se stalo, a společným úsilím jsme vůz naložili na náklaďák včetně po silnici roztroušených dílů a já jsem majiteli musel vrátit z 50 Liber, získaných prodejem,  40 Liber. Počkal jsem na další vlak a dostal se ještě včas k jednotce. To však nebyl konec celé záležitosti. Za několik měsíců jsem dostal předvolání k soudu do Cardiffu. Moje britská pojišťovna mi poskytla právníka a zaplatila veškeré náklady cesty. Soudcem byla starší dáma a kromě mě a právníka, žalujícího policejního důstojníka, šoféra druhého vozu a zapisovatele nebyl nikdo přítomen. Byl jsem žalován, že jsem vyjel z vedlejší ulice a nedal přednost vozidlům na hlavní. I když můj právník citoval ze spisu, že jsem vyjel krokem a zůstal stát s přední části vozu vyčnívající na křižovatku, a že dané místo je nepřehledné, protože po pravé straně brání ve výhledu plakátovací tabule, a že druhé vozidlo vjelo na křižovatku nepřiměřenou rychlosti, trval žalobce na mojí vině. Po delším dohadování mezi právníkem, žalobcem, svědeckou výpovědí šoféra a různých dotazů soudkyně, jsem požádal o slovo a řekl, že v tom místě je opravdu nemožnost zabránit střetu, pokud plakátovací tabule nebudou odstraněny a dodal, že k zabránění srážce na tomto místě by musel mít řidič periskop. Soudkyně potlačila smích a vynesla rozsudek, že plakátovací tabule musí být odstraněny a obě strany mají uhradit náklady na soudní řízení ve výši 5 šilinků na půl. Zaplatil jsem Half Crown, to je dva a půl šilinku, zůstal několik minut v rozhovoru se soudkyní a odešel.

Ještě Tain

Po návratu do Tainu v červnu  mě čekal nácvik na očekávaný triumfální návrat domů, létání ve formaci. Našemu „triumfu“ po vzoru někdejších římských vojevůdců nepřálo počasí. A tak 17. května 1945, kdy Praha skládala hold zahraničním vojákům, neburácely nad hlavami našich pozemních vojáků letecké roje a perutě...

Různé vzpomínky

Vzpomínka na kamarády

Reklama

Již jsem se zmínil o různých nebezpečích, která nám při těchto letech hrozila. Důkazem, že ti, kteří bez úhony válku přežili měli štěstí, jsou moje vzpomínky na kamarády, kteří to štěstí neměli. I když létání u Coastal Command, aspoň v době kdy jsem tam sloužil já, nemělo tolik nástrah, s jakými se setkávali piloti stihačů  a posádky u Bomber Command, přece musím aspoň jmenovitě uvést kamarády, které jsem většinou doprovodil na poslední cestě. O ztrátách při výcviku na Bahamách, jakož i 29.10. a 4.12. 1944 jsem již psal. Nyní vzpomínám na kamarády, kteří zahynuli při letu z Tainu 1.1. a 10.4. 1945, na prahu svobody: Dorniaka. Lauera, Mandlera a Arnošta Hayeka, z nichž jsem některé znal ještě z SSSR a potom ze Středního východu. Spolu jsme prožívali hlad a těžké podmínky v Jarmolinci, Orankách a Suzdale, setkávali jsme se ve výhni v Sýrii, při nedostatku vody a nebezpečí v obklíčeném Tobruku a uzavřeli frontové přátelství, které existuje jen ve válce a při společných prožitcích. Vzpomínám rovněž na F/Lt Aloise Volka a dobu, kdy jsme se stýkali, o kterém jsem psal v souvislosti s pobytem v SSSR v Jarmolinci. A. Volek zahynul jako navigátor 14. 3. 1945 na Azorech při přeletu nového Liberatora z USA do Velké Británie. To, že uvádím některá jména kamarádů, s nimiž jsem se za války blíže stýkal neznamená, že nevzpomínám i na ostatní, kteří spolu s nimi zahynuli.

Eliášův oheň

Při létání poblíž bouřkových mraků nebo při vynuceném letu v nich jsme někdy pozorovali zajímavý úkaz, kdy elektrický náboj se objevil na věcech i osobách ve formě světelné kontury, takže někdy radista u přístroje vypadal jako by měl svatozář. Stalo se i, že při dotyku na telegrafní klíč nebo ovládací knoflík radia vyšlehl modravý plamen. Šlo o statickou elektřinu, kterou jsme nepovažovali za nebezpečnou.

Vývoj techniky

Zmíním se také o vývoji způsobu detekce ponorek za války. Nejdříve bylo nutno ponorku najít zrakem. Ponorky pluly pod hladinou na pohon z baterií a ty se musely asi po šesti hodinách dobíjet. K tomu se používal agregát, který jako každý výbušný motor potřeboval vzduch. Proto ponorky vyplouvaly po určité době na hladinu a tak je bylo možno najít. Zpravodajské služby znaly tratě nepřátelských ponorek a zjišťovaly jejich polohy při podávání rádiových zpráv. Samozřejmě, že tento způsob nalezení ponorek a jejich zničení bylo velmi nejisté a podařilo se jen málokdy, zejména když na útok mělo letadlo jen několik vteřin. S vybavením letadel radarem již bylo možno ponorku spatřit i přes mraky a na větší vzdálenost, avšak zase byla zde náhodnost jejího zničení veliká. Se zdokonalováním palubních radarů bylo možno zachytit na obrazovce již i periskop, který při zrakovém pozorování a prvními radary bylo možno zjistit jen z těsné blízkosti. Aby německé ponorky nemusely nabíjet baterie na hladině, byly opatřeny tzv. šnorchly. To bylo zařízení trochu větší než periskop, přes které se nasával vzduch spolu s vodou, která se zase vyčerpávala, což umožnilo nabíjet baterie i pod hladinou. Britské palubní radary mohly zjistit takový šnorchl i na značnou vzdálenost (až 50 km), takže bylo možno se připravit na útok, pokud možno letět až k místu v mracích a pak znenadání udeřit. Protiopatřením bylo, že šnorchly se potahovaly pryžovou hmotou, která nedávala radarové odrazy. Tomu se čelilo novou taktikou. Letadlo po příletu do prostoru patroly shodilo bóje spojené ocelovým lanem, na které byly volně připevněny plechové pocínované pláty. Bóje toto zařízení udržovaly těsně pod povrchem a pláty svou vahou zůstaly viset  kolmo dolů. Ponorka, která se v tomto prostoru očekávala, zachytila periskopem nebo šnorchlem o lano a táhla zařízení za sebou. Tímto pohybem se pláty položily vodorovně na hladinu a dávaly dobrý radarový odraz na značnou vzdálenost. Dalším protiopatřením byly nůžky umístěné na šnorchlu, kterými se lano přestřihlo. Ke konci války existovaly již citlivé zvukové zaměřovače na bójích, které se shazovaly v určitém obrazci, a když zachytily zvuk z ponorky, bylo možno křížovým zaměřením zjistit v letadle polohu. Úplně v závěru již existovaly magnetické nálože nebo nálože řízené zachyceným zvukem, které po shození do moře pluly pod vodou a našly si ponorku až do vzdálenosti 15-20 km samy.

Jak jsme trávili volný čas

Snad zbývá ještě doplnit to, co jsem již napsal  o tancovačkách, výletech do Invernessu, a dovolených. I při hotovosti a před i po operačních letech jsme měli možnost v Tainu navštívit táborové kino, které nám předvádělo poslední britské i americké filmy. V kině jsme trávili mnoho večerů a z té doby si pamatuji na velký počet filmů a slavných hereček a herců, které lze dnes vidět jen při promítání pro pamětníky.  Tak mi zůstaly v paměti filmy  Gone with the wind, When the rains came, Seven veils, Tales of Manhattan,  Chaplinovy i předválečné filmy,  aj. Také známé herce a herečky jako Robert Taylor, Gary Cooper, Clark Gable, Leslie Howard, Bob Hope,  Myrna Loy, Betty Grable,  uvádím namátkou. Čas od času se objevily i různé soubory, které vojákům předváděly živá představení. Mám k dispozici jeden takový program představení, který má nadpis R.A.F. Tain a název IN TAIN TO-NIGHT – An Original Revue. Program sestával z 20 čísel hudebních souborů, včetně orchestru naší squadrony, ve kterém hráli Heinz Adler, Franta Horký, Karel Kučera, Bedřich Janoušek a Josef Šnobl. Kromě našich chlapců vystupoval Divadelní orchestr,  zpěváci a zpěvačky, tanečnice a pod. Takových estrád jsme zažili několik.

I když jsme měli vydatnou a dobrou stravu poddůstojnické jídelně, měli jsme vždy možnost si přilepšit a některé věci nakoupit ve vojenské prodejně NAAFI, tam byly zejména k dispozici cigarety, kompoty, cukrovinky a na příděl i čokoláda.

Kouření

Když píši o cigaretách, tak uvedu zde jak jsem se naučil kouřit. Můj otec měl zásadu, že zakazovat něco dětem nemá velký smysl, zakázané ovoce nejlépe chutná. Proto mi od mého 13 roku říkal, že jsem již dospělý, že mohu kouřit a nabízel mi vždy po večeři cigaretu. Já jsem ji poprvé vzal, ale bylo mi špatně a už vícekrát jsem se o kouření nepokoušel. Ve škole, když kamarádi tajně kouřili, tak já jsem prohlašoval, že rodiče mi to dovolili a obvykle jsem jen cigaretu držel v ústech a to i někdy provokativně na korsu, kde mě mohli vidět profesoři.To vše způsobilo, že jsem do svého 22 roku se nenaučil opravdu kouřit. Jak jsem již uvedl, v letadlech Liberator bylo kouření zakázáno. I když se zákaz často porušoval,  Protiva jako nekuřák byl na to dost přísný. Nicméně při každém přistání jsem pozoroval, jak kamarádi kuřáci si dychtivě připravovali cigaretu a zapalovač a jen co opustili letadlo a odešli předepsaných 15 metrů, s rozkoší si cigaretu zapálili. Já jsem se na to díval a došel jsem k závěru, že o něco přicházím. To očekávání kuřáků, ta dychtivost prvních tahů z cigarety, ta netrpělivost, aby už si mohli zapálit, to na mne působilo tak, že jsem se rozhodl se o to také pokusit. Šel jsem do NAAFI a požádal o cigarety. Avšak to byla jediná doba, kdy ve Velké Británii nebyly po dobu několika týdnů k dostání cigarety. Německé ponorky potopily náklad  cigaret z USA a tabáku z Asijských kolonií. Když prodavačka viděla moji bezradnost, nabídla mi tabák a fajfku. Tak jsem se naučil kouřit dýmku, s kterou jsem rozloučil až po téměř čtyřiceti letech.

Dopravní lety

Přišel červenec a s ním různé služební a dopravní lety. V tomto měsíci 311. peruť byla přeřazena z Coastal Command k RAF Transport Command (dopravní velitelství) a připadl nám úkol stěhovat do Prahy osoby a písemnosti našich londýnských vládních úřadů. Lety u Transport Command se konaly již s omezenou posádkou 1. a 2. pilota, navigátora, palubního mechanika a radiotelegrafisty.  Já jsem zůstal u Protivy i při dopravních letech, zatím co ostatní tři členové posádky se různě střídali. Jako první jsme přepravovali kamarády z pozemního personálu a jejich nutné zařízení na naši novou základnu Manston,  jižně od Londýna, při čemž první let Tain - Manston 4. července byl zároveň cvičný pro spojení s novými pozemními stanicemi a využívání jiných navigačních prostředků. 

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více