Pavel Wechsberg-Vranský I.

Autor: Joey Pytlák Říha / Pytlák 🕔︎︎ 👁︎ 21.123

Okupace a válka

Vracím se do svého mládí, do nejdramatičtějšího období svého života. Je to období, které jak z osobního, tak i obecného pohledu bylo  strašné. Vzalo mi matku a domov, vrhlo mě do světa, ukázalo mi hrůzu a bídu války, viděl jsem a zúčastnil se zkázy mladých životů, rozbití domů a měst. Naučil jsem se nenávidět násilí a bídu a také hledat východiska pro budoucnost. A přece, byl jsem mladý, žil jsem přítomností, obrovský dosah této světové tragédie jsem se snažil nevidět a nemyslet na ni. Měl jsem možnost vidět svět, uzavřít kamarádství, které v mírových podmínkách není možné. Poznal jsem přitažlivost dobrodružství, strach a umění strach potlačit. Byla to životní zkouška, ve které jsem měl štěstí, a kterou jsem osobně, takřka bez velké újmy na zdraví, přežil.

Píši zde podrobně o všem, nač si mohu vzpomenout z dramatického válečného období. Píši dle pravdy o tom, co se přihodilo, i o některých nelichotivých věcech, které však v tak různorodém kolektivu nijak nepřekvapují. Vzhledem k tomu, že tyto řádky sepisují až po téměř šedesáti letech, nemohu ručit za jejich absolutní přesnost, avšak různé podklady, které jsem archivoval po celé to období, mi pomohly určit některá data a osvěžit mé vzpomínky. Vynechal jsem pokud možno osobní pocity i podrobnosti o rodině a až na některé výjimky nesoudím své kamarády a představené. Ve většině případů neuvádím jejich plná jména, abych maximálně ctil jejich soukromí. Protože lidská paměť je na štěstí uspořádaná tak, že v paměti zůstávají spíše příjemné stránky života a v době, o které píši jsme byli mladí,  i mé povídání obsahuje kromě faktů spíše radosti a veselé stránky života, i když o dramatické chvíle nebyla nouze...

Reklama

Nebezpečí a nejistota, která dolehla na Evropu a i na předválečné Československo, zavedly mě v roce 1938 do internátní školy v Kroměříži. Přišel 15. březen 1939 a se vstupem nacistických vojsk do ČSR. Na ten chmurný den si živě pamatuji. Ráno při příchodu do laboratoře, kde jsem měl službu, jsem již na dvoře potkal pana učitele Medka. Mluvili jsme o strašném osudu naší země a vtom jsme uviděli první hitlerovská letadla, která přelétala nad námi. Pan učitel jim pohrozil pěsti a vyslovil strašnou kletbu ve smyslu, že je naše nenávist bude provázet celý náš život, a že se dočkají svého bídného konce. Přesná slova si již nepamatují, avšak kletba i gesto mi zůstaly nesmazatelně v paměti.

Nyní se musím vrátit o den zpět. Jak je známo, obsadili Němci Moravskou Ostravu, kde žila moje rodina, a další místa severní Moravy již 14. března. Odpoledne toho dne jsem od otce obdržel telefonickou zprávu o vstupu hitlerovských vojsk. Ihned jsem to sdělil spolužákům a po zprávě, že v ulicích města se shromažďuji lidé, vyrazila parta asi šesti nebo sedmi kluků  do centra města.  Zdejší henleinovští Němci již vyložili z oken dlouhé prapory s hákovým křížem. V protiněmecké náladě, která se zmocnila ulice a kterou jsem přiživoval, strhávali jsme tyto prapory tam, kde bylo možné na ně dosáhnout.

Měl v úmyslu dokončit školní rok, ale situace se dramatizovala. Chodil jsem pravidelně k známé rodině na poslech zahraničních zpráv. Krátké vlny ještě nebyly z přijímačů vyňaty...

Vzpomínám si, že jsem kolem 20. dubna byl na návštěvě doma v Ostravě a s matkou jsme dlouho do noci diskutovali o otázce našeho dalšího života. Otec byl již v Polsku a matka mi vysvětlila, že nemůžeme jít ilegálně přes hranice za otcem, jak jsem navrhoval, že se velmi bojí, a že dokud nebude zaopatřen její starý otec, který u nás žil, nemůže nic podnikat.

Přes hranice do Polska

Uplynulo několik týdnů. Čekal jsem, že matka se přece jen rozhodne přejít do Polska a nechtěl jsem ji nechat samotnou. Avšak osud učinil rozhodnutí za mne. Večer dne 13. května, kdy jsem zase byl u známých k poslechu rozhlasu, jsem se kolem 21. hodiny vracel do internátní školy. Několik set metrů před branou mě čekal jeden ze spolužáků a sdělil mi, že gestapo zatklo některé z chlapců,  s kterými jsem strhával německé prapory. Nečekal jsem na nic, odešel jsem na nádraží a odjel nočním vlakem do Ostravy. Protože jsem se obával, že by mne mohli hledat doma, ubytoval jsem se u kamaráda, který byl již v Polsku a poslal jeho mladší sestru, aby vyřídila matce, že hodlám druhý den odejít do Polska. Dívka mi při návratu přinesla kabát do deště, tzv. hubertus, starý chlebník a v něm některé osobní doklady, 1500 Kč, a také nějaké trvanlivé potraviny.

Reklama

Jak je známo, při německém záboru pohraničí vtrhla do ČSR i  polská armáda a zabrala Těšínsko a další kus území, takže hranice se posunula na vrcholky Beskyd. Chtěl jsem jet do Ostravice a vystoupit k Bílému Kříži a tam přejít hranice. Brzo ráno, bylo mlhavo, jsem nastoupil do autobusu na náměstí a ve vzdálenosti asi 100 metrů spatřil naposledy v životě svou matku. V ranním šeru jsem viděl její zdráhavé zamávání a v duchu jsem jí děkoval za dodržení toho odstupu, protože jsem nevěděl, zda nebyla sledována. Dojel jsem do Ostravice a vystoupil do prostoru Visalaje, které jsem dosti dobře znal z výletů a lyžování. Tam jsem zašel do jednoho stavení, kde bydlel chlapec v mém stáří, s kterým jsem se setkal při dřívějších výletech. Stavení stálo v řadě asi pěti nebo šesti domů, většinou dřevěných, před kterými vedla prašná cesta. Požádal jsem ho o pomoc při přechodu hranic. Byl jsem upozorněn, že jeho otec je zásadně proti takovým dobrodružstvím, a že si mám před ním dát pozor.  Můj známý mi ukázal, že hranice vede asi 400 m od jejich domu podél potůčku, který v té době byl dosti rozvodněný. Potom dohodl se svou starší sestrou, která byla zaměstnána v bývalém československém podniku, který nyní ležel v Polsku, a měla povolení pro tzv. malý pohraniční styk, že mi pomůže. Měla odejít do zaměstnání v 5 hodin ráno a já jsem ji měl sledovat v určité vzdálenosti. Slíbila, že v Polsku mi pomůže, abych se dostal dále.

Přechod hranic

V noci došlo k dramatické události. Ležel jsem a chvílemi usínal na rozvrzané posteli v nějaké komůrce, když někdo z rodiny, ve tmě jsem nemohl rozeznat kdo to byl, mě vyzval, abych okamžitě odešel, že Němci prohlížejí domy. Později jsem se od sestry přítele dozvěděl, že toto místo bylo vyhledávaným ilegálním přechodem a ostatní rodiny z toho mají výnosný obchod, ale jejich otec s tím nechce nic mít. Chtěl jsem vyběhnout přes silnici dolů po svahu a přeběhnout hranici, avšak silnice byla z obou stran silně osvětlena světlomety z aut. Vrátil jsem se do domu a našel dveře na dvůr. Zadní tyčkový plot dvora sousedil s lesem, před kterým byla stezka. V okamžiku, kdy jsem chtěl přelézat plot vyjel na stezku motocyklista a znovu ji plně osvětlil. Protože jsem slyšel německé hlasy již ve vedlejším stavení, hledal jsem na dvoře skrýš. Jediné vhodné místo byl poměrně prostorný kurník. Vlezl jsem dovnitř a podařilo se mi vylézt nad bidýlko, kde byl střešní příčný trám. Na něm jsem balancoval asi 15 minut. Němečtí vojáci při prohlídce vešli také na dvůr a jeden otevřel dvířka kurníku zasvítil baterkou a zase dveře zavřel. Po nějaké době Němci odjeli a já jsem dramatickou chvíli přečkal...

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více