ČESKÁ KREV II.

Autor: Radek Enžl / Rad 🕔︎︎ 👁︎ 23.892

2.Přípravy - d4 d5

Kdyby byl po Jankovu táhl Torstensson přímo na Brno, nejspíš by je ihned dobyl. Jenže takhle město získalo osm týdnů. Nebyl to promarněný čas, ačkoliv hned po jankovské bitvě vypuklo ve městě zděšení. Městský velitel plukovník Schönkirch neváhal a se všemi zemskými úředníky, včetně zemského hejtmana, uprchl do Vídně.

Velení města tak převzal krajský hejtman Zikmund Ferdinand Sak z Bohuňovic, který se vyznamenal již při prvním švédském obléhání města v roce 1643. I nyní se projevil jakožto muž na svém místě, neboť ihned začal ve městě shromažďovat zásoby potravin a krmiva pro zvířata.

Reklama

Osm dní po Jankovu (14. 3. 1645) císař Ferdinand III. jmenoval novým městským velitelem v Brně Jeana Louise Raduita de Souchese. Jmenovaný vjel o den později do Brna v čele regimentu o 300 mužích. Tento důstojník byl Francouz, původně sloužící Švédům, současně hugenot. Nyní se však nacházel v katolických službách a byl považován jednak za znalce švédského vojenství a jednak za odborníka na pevnostní boj.

Této pověsti nezůstal nic dlužen. Měl šest týdnů na to, aby město připravil k boji a dělal pro to, co jen bylo v lidských silách. Zpočátku však narážel na nedůvěru brněnských radních kvůli svému původu (Francie byla koneckonců nepřítelem Habsburků) a náboženskému vyznání. Do věci se musel vložit osobně císař, který v dopise datovaném 22. 3. 1645 městskou radu uklidňoval odkazem na Francouzovu statečnost a vojenské umění a současně všem nařídil všemožně s novým velitelem spolupracovat.

Ve městě tak nyní propukla horečná činnost. Ve městě byla postavena výrobna střelného prachu a mlýn na mletí mouky. Dochované městské účty prokazují, že všichni řemeslníci ve městě ze všech sil pracovali. Koláři a soustružníci opracovávali dřevo, puškaři a pažbaři vyráběli zbraně, řemenáři a sedláři vyráběli koženou výstroj, tesaři, zedníci a mnozí další, včetně mnoha dobrovolníků pracovali na opravách hradeb. Všichni měli ze Švédů velký, a dlužno říci, že oprávněný strach. Měli ostatně se Švédy své zkušenosti.

Švédská vojska poprvé vtáhla do Čech roku spolu se Sasy roku 1634, ve větší míře pak roku 1639. Mnoho českých emigrantů v čele s Janem Amosem Komenským tento okamžik přivítalo s nadšením. Již dlouho předtím se snažili přesvědčit švédské politické a vojenské špičky k tomuto kroku a ubezpečovali je, že v Čechách budou švédští vojáci vítáni jako osvoboditelé a místní obyvatelstvo je bude všemožně podporovat.

Skutečnost byla však zcela jiná. Zaprvé byla česká emigrantská skupina již dlouho odtržena od reality. Zatímco byla takřka dvacet let v zahraničí odříznuta od domácího vývoje, v Čechách zatím rekatolizace silně postoupila a vyrostla tu nová, již katolická generace, která byla loajální vůči habsburskému domu.

Zadruhé švédská soldateska se chovala na dobytých územích způsobem dosud nevídaným. Vůči civilnímu obyvatelstvu postupovala s doposud neslýchanou brutalitou, přičemž nečinila rozdílu mezi katolíky a protestanty. Žoldáci zabíjeli a znásilňovali na potkání, zajatce mučili přitloukáním hřeby za ruce a nohy, „krmením“ tzv. „švédským nápojem“, tedy směsí moči a stolice, bičovali před rodiči jejich děti a to vše proto, aby lidé přiznali, kde zakopali svůj skromný majetek. V této válce už dávno nešlo o víru, náboženské fanatiky na bojištích vystřídali profesionální žoldnéři a kondotiéři, hledající v jícnech děl bohatství a slávu…

Reklama

Armády již zdaleka nebyly jednotné ani nábožensky, ani národnostně. Na počátku války byla švédská armáda složená z čistě národních oddílů, protože ve Švédsku jako jediném existovaly odvody. Tehdy také bylo švédské vojsko skutečně protestantské. V této fázi však již byla skutečných Švédů ve švédské armádě jen asi dvanáctina. Zbytek byla pestrá směsice, kde většinu tvořili Němci a dále je doplňovali Skoti, Angličané, Irové, Francouzi, Holanďané, Poláci a Češi. Podobný výčet platil též v císařské armádě, kde navíc bylo možno najít i Slovince, Chorvaty, Maďary, Řeky, Španěly a dokonce malé množství tureckých muslimů. Také v samotném Brně se k obraně nepřipravovali jen Češi a Moravané, ale též Slezané, Němci, Francouzi a Vlaši – tedy Italové, jak o tom svědčí soupis obyvatelstva.  

Vraťme se však ke Švédům. Bylo by samozřejmě nefér tvrdit, že ostatní armády se chovaly k civilnímu obyvatelstvu s láskou a porozuměním. V době, kdy vojska ještě neznala mohutnou logistickou podporu, bylo hlavním zdrojem potravin pro táhnoucí armády drancování na územích, kterými právě oddíly procházely. Švédi však tento obvyklý postup ještě vylepšili o zničení všeho, co sami nemohli pobrat (když Švédi v roce 1640 ustupovali z českého území do svých základen v Německu, vysypali do Labe na 2000 vozů obilí. Odvézt ho nemohli a ponechat hladomorem trpícímu obyvatelstvu nehodlali). Tím zůstalo území nepoužitelné pro jakoukoli jinou armádu a také se tímto způsobem vyvíjel nátlak na císaře, ve snaze jím otřást a přinutit jej k míru. A tak všude hořelo…

Před švédským vpádem byly Čechy kvetoucí zemí. Podle údajů švédského historika Petera Englunda tu bylo před válkou 738 měst, 34 000 vsí a kolem  tří miliónů obyvatel, zatímco po jejím skončení 239 měst, 6000 vsí a 800 000 obyvatel. Podle jiných historiků jsou tyto údaje silně nadsazené, v Čechách tehdy prý žilo jen asi 1 400 000 obyvatel, plus dalších 650 000 na Moravě. Po válce byly ztráty na životech (zejména v důsledku hladomorů a epidemií chorob, v menší míře přímým důsledkem vojenských tažení) asi 30 %, ani údaje o zpustošených městech a vesnicích není prý přesný (většina jich nebyla zcela zničena, „jen“ těžce postižena), nicméně roku 1654 bylo v Čechách ještě stále na 20 % pustých usedlostí.

Sám Englund k tomu dodává: „V Čechách (…) přinesla třicetiletá válka to nejhorší a nejpustošivější utrpení, jaké kdy zemi postihlo. Něco podobného se na některých místech odehrálo až za druhé světové války… Vzpomínky na hrůzy způsobené švédskou armádou přežívaly až do našeho století, často zkomolené a zmatené, ale neodstranitelné jako hluboké jizvy, citlivé ještě po třech stoletích.“ 

Až do 20. století přežila pohrůžka „Počkej, přijde Švéd a sebere tě“, kterou se strašily děti. V mnoha částech Evropy pak nadávka „švéd“ znamenala lupič a krutý násilník. Proto neudivuje, s jakým nasazením se Brňané hotovili k obraně svého města.

Raduit de Souches především napnul všechny síly k vylepšení opevnění. Městské hradby pocházely ještě ze středověku. Tehdy se stavěly hradební zdi vysoké a relativně slabé, okrouhlého nebo čtvercového půdorysu. K zastavení útoku středověkých vojsk to stačilo, ale současná děla byla mnohem výkonnější než jejich středověcí předkové a takové hradby celkem snadno rozstřílela. Proto se nové pevnosti stavěly se zdmi nižšími, šikmými a silnějšími, lomenými v ostrých úhlech nejčastěji do hvězdicovitého tvaru a zesílené řadou bašt či jiných výběžků, umožňujících tzv. flankování, tedy palbu do boků podél hlavní zdi.

Takové hradby Brno nemělo, přesto se takovémuto ideálu obranné hodnoty opevnění nyní snažil Raduit de Souches maximálně přiblížit. Nechal opravit hradby, vybudovat palposty pro děla u městských bran. Těch bylo tehdy šest: Židovská brána byla na konci dnešní Masarykovy ulice, východně od ní se do města vstupovalo branou Měnínskou (ta jediná se zachovala do dnešních dnů). Bránu Dřevěnou (na konci Běhounské ulice) a Veselou (na konci ulice Veselé) nechal de Souches zazdít. Přesto ještě zůstávala západní Brněnská brána  (na konci dnešní Starobrněnské ulice) a Branka na konci ulice Kobližné.

Byly stavěny nové bašty, prohloubeny staré příkopy pod hradbami a sneseny všechny šindele ze střech, aby se nemohly šířit případné požáry. De Souches nechal zbořit všechny stavby v okruhu 600 kroků před hradbami, aby těchto objektů nemohl nepřítel využít jako opěrné body či pro skryté přiblížení k hradbám. Tehdy byla stržena řada církevních staveb, např. klášter františkánů-bernardýnů pod Petrovem (poškozený již při obléhání roku 1643), dále klášter kapucínský u Měnínské brány, klášter františkánek u sv. Josefa a klášter augustiniánů u sv. Tomáše.

De Souches také nechal rozkopat všechny kopečky před hradbami a vytěženou zeminou naopak zasypat všechny dolíky. Tím srovnal terén tak, aby se nepřítel nemohl za pomoci terénních nerovnosti snáze přiblížit k hradbám. Nejdůležitější ovšem bylo zahájení prací na tzv. kryté cestě mezi Špilberkem a samotným městem. Chodba, která se nazývala italským termínem la strada coperta, ústila v oblasti dnešního Šilingrova náměstí. Je třeba si uvědomit, že hrad Špilberk tehdy nebyl součástí města, nýbrž stál zcela mimo; opevnění hradu i města na sobě bylo zcela nezávislé, při obléhání se obě pevnosti mohly v případě odříznutí bránit zcela osamoceně. Špilberk byl považován, navzdory zastaralému opevnění a slabé posádce, za silnou citadelu. Jeho posádku tvořilo 40 mušketýrů a velel jim skotský plukovník George Jakob O´Gilvy

Vyhlídky obránců nyní vypadaly výrazně lépe. Opevnění zesilovalo ještě druhé rameno řeky Svratky, protékající pod Petrovem, přes nynější Hlavní nádraží a vtékající na Radlase do Svitavy. Ve městě byly shromážděny zásoby zbraní, munice a potravin na půl roku. Posádku tvořilo celkem 1476 mužů, z tohoto počtu však bylo jen 426 profesionálních vojáků. Zbylých 1050 mužů byli dobrovolníci z řad studentů, tovaryšů, měšťanů, řemeslníků i šlechty. Byly z nich vytvořeny setniny a všichni se usilovně cvičili ve zbrani. Všichni také dobře věděli, jak hrůzně s nimi Švédi naloží, kdyby se město vzdalo a oni byli dopadeni se  zbraní v ruce.

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více