Válka v Habeši 1935-1941

Autor: Karl Schlange / Schlange 🕔︎︎ 👁︎ 90.289

Prolog

Přípravy Itálie k dobytí Etiopie začaly podle přiznání Mussoliniho již v roce 1925. Zpočátku se počítalo s její „pokojnou“ anexí na základě smlouvy o přátelství z roku 1928. Ale to se nepodařilo.

Pak následovaly bezprostřední přípravy k útoku na Etiopii. V italských koloniích Eritreji, Somálsku a Libyi se soustřeďovala vojska, budovaly a rekonstruovaly se námořní přístavy, letiště a vojenské základny a směrem k etiopským hranicím se stavěly silnice. Ozbrojené síly vzrostly na 1,3 milionu mužů.

Reklama

Itálie pod hesly „civilizačního poslání“ a „nastolení pořádku v Habeši“ provokovala na etiopských hranicích konflikty a organizovala podvratnou činnost. Dne 5. 12. 1934 došlo u Wal Walu, ležícího na etiopském území ve vzdálenosti 100–150 km od hranic Italského Somálska, k vážnému incidentu. Italové znenadání zaútočili na etiopský vojenský oddíl. Při této ozbrojené provokaci utrpěly obě strany těžké ztráty.

Vláda neguse Haile Salassieho I. se obrátila na Společnost národů se žádostí, aby zabránila italské agresi. Společnost národů se k projednávání dostala po devíti měsících. Této situace se snažila využít i Francie, jež měla v úmyslu upevnit na úkor Etiopie své vztahy s Itálií, zabránit jejímu sblížení s Německem a oslabit pozice Anglie v afrických státech. Laval se počátkem ledna 1935 sešel s Mussolinim, výsledkem bylo prohlášení o francouzsko-italské spolupráci. Bylo dosaženo dohody o změnách francouzsko-italských hranic v Africe, přičemž Francie udělala Itálii značné ústupky. Postoupila jí 20 procent akcií železnice spojující francouzský přístav Džibuti s etiopským hlavním městem Addis Abebou, ostrov Dumeiru, 800 čtverečních kilometrů území na hranicích italské Eritreje a 125 000 čtverečních kilometrů u jižních hranic Libye. Francouzský ministerský předseda zdůvodňoval své ústupky argumentem, že tím získala i Francie, neboť usměrnila expanzi Itálie do Afriky místo do jihovýchodní Evropy, na níž byl francouzský kapitál ekonomicky velmi zainteresován.

O výsledcích byl informován Londýn a dal na srozuměnou, že nebudou-li poškozeny britské zájmy pokud jde o jezero Tana a Modrý Nil, nemá Anglie v úmyslu stavět se italské agresi do cesty.

Rozvinutí a první úder

V noci na 3. 10. 1935 vtrhla italská vojska nenadále, bez vypovězení války, do Etiopie. Velení italské armády, jež zaútočila současně ze tří stran, počítalo s tím, že při použití moderních zbraní a nových metod boje se vypořádá s protivníkem v krátké době.

Severní uskupení pod velením generála Emilia de Bona a později maršála Pietra Badoglia, které soustřeďovalo většinu invazních vojsk, se rozvinulo u eritrejsko-etiopských hranic. Hlavní úder vedly tři armádní sbory (deset divizí) ve směru na Desje a Addis Abebu. Útok v dalších dvou směrech měl jen podpůrnou úlohu.

Jižní (somálské) uskupení, jež mělo dvě operační skupiny (každá o dvou divizích), mělo svou aktivní činností ve směru na Harar vázat co nejvíce etiopských sil.

Střední skupina vojsk (jedna divize a pomocné útvary) tvořila spojovací článek mezi oběma uskupeními. Měla útočit z prostoru Asabu na Desje přes danakilskou poušť.

Velký význam v operacích proti etiopské armádě byl přikládán aktivní činnosti vojenského letectva v souladu s tehdejší doktrínou Itálie. Za odeslané divize se v Itálii začínaly formovat jiné.

Reklama

V rámci preventivních opatření zvýšila Anglie své síly ve Středozemím a Rudém moři na 7 bitevních lodí, 3 letadlové lodi, 25 křižníků, 65 torpédoborců, 15 ponorek a 400 letounů. Itálie v reakci na to začala zajišťovat své námořní základny a námořní komunikace. Do východního Středomoří byly vyslány 4 torpédoborce, 27 ponorek a torpédových člunů a do Rudého moře 4 křižníky, 5 torpédoborců, 6 ponorek a 1 mateřská loď pro hydroplány.

Italský generální štáb ukládal velitelství svých vojsk v Etiopii, aby po dobytí určité oblasti stavělo na okupovaném území silnice a mosty a organizovalo činnost týlových složek jako logistického zázemí pro další operace.

Italská armáda se na severní frontě nerozdělila na jednotlivé proudy, nýbrž  postupovala hromadně. Nutil ji k tomu hornatý charakter terénu a odpor krycích jednotek etiopské armády.

Postup se táhl pomalu, přes technickou převahu, a do konce roku obsadili Italové jen malou část etiopského území. Na severu dosáhli čáry Adigrat-Aduwa-Aksum a na jihu čáry Gerlogubi-Gorahej-Dolo.

Zkušenosti z prvních měsíců války ukázaly, že na dobytí Etiopie je třeba mnohem více sil a prostředků, než zde měli Italové k dispozici. Proto poslali na válčiště dalších osm divizí a množství bojové a pomocné techniky. Celkem bylo do poloviny února 1936 vysláno do východní Afriky 14 500 důstojníků, 350 000 vojáků, asi 60 000 příslušníků pomocného personálu (kromě 80-100 tisíc z řad místního obyvatelstva), 510 letounů, 300 tanků, 800 děl, 11 500 kulometů, 450 000 pušek, 15 000 automobilů a dalšího válečného materiálu.

Společnost národů

Tak velké soustředění vojsk, jež byly po řada měsíců dopravovány do východní Afriky po moři, umožňoval shovívavý postoj většiny členů Společnosti národů. Její opatření – embargo na prodej zbraní, půjček apod. - se minuly účinkem, protože hlavní strategické suroviny jako nafta a další materiály byly embarga ušetřeny. Odmítnutí USA, Německa, Rakouska a Maďarska účastnit se sankcí a neochota Anglie a Francie při jejich uplatnění v praxi vytvořily pro Itálii příznivé podmínky. Pro sankce na naftu hlasovalo 9 členských členů (Argentina, ČSR, Finsko, Holandsko, Indie, Irák, Nový Zéland, Rumunsko a Siam). Takové opatření mohlo mít rozhodující vliv na akceschopnost italské armády. V Římě nastal poplach. Mussolini se obrátil na Lavala s žádostí, aby zabránil uplatnění sankcí proti dovozu nafty – francouzský ministerský předseda zahájil jednání s britskou vládou v italském zájmu. Odpovědí byl anglo-francouzský návrh (pozn. autora : „afrického Mnichova) na mírové urovnání, kdy by Etiopie odstoupila Itálii provincie Ogaden a Tigre. Etiopie tento návrh odmítla.

Itálie využila situace, soustředila síly a zahájila aktivní bojovou činnost, sledující strategické cíle. Italské vedení se snažilo přimět etiopskou armádu k protiútoku, aby ji pak rozdrtilo. Bitvu na půdě Společnosti národů Itálie vyhrála.

Rozhodující útok

Obavy nového vrchního velitele maršála Badoglia z možného přechodu etiopské armády k partyzánské válce vedly k tomu, že se v polovině prosince spolu s generálem Grazianim obrátili na Mussoliniho s žádostí o „plnou moc k použití dusivých plynů“. „Použití plynů se povoluje“ opověděl krátce nato Duce.

Reklama

Italské letouny začaly nad etiopskými městy a dokonce i malými osadami rozptylovat velké dávky yperitu. Yperitové páry a kapky zasahovaly obyvatelstvo, zvířata a vojska. Pumy s otravnými látkami byla shazovány na soustředěná negusova vojska, jež neměla žádnou protileteckou ochranu. Bosí a jen nalehko odění etiopští vojáci byli zvlášť zranitelní. Podle zprávy, kterou předložila etiopská vláda v roce 1946, zahynulo ve vále a v obě okupace do roku 1941 přes 760 000 vojáků a civilních obyvatel. V Etiopii vznikla kritická situace. Do konce prosince 1935 dostala etiopská vojska pouze 4 000 pušek a 36 děl, protože velmoci ve směru vůči Etiopii zvlášť dodržovaly neutralitu. USA zamítly dokonce žádost o prodej dvou sanitních letounů, ale zároveň se postavily proti tomu, aby byl pro Itálii uzavřen Suezský průplav, jímž byly dopravovány na frontu italské vojenské jednotky, zbraně a potraviny.

Italové podnikli v únoru–dubnu 1936 na severní frontě v prostorách Makale, Tembienu a jezera Ašangei řadu těžkých útoků a pronikli s Desje. Na jižní frontě zatlačila Grazianiho armáda etiopská vojska a obsadila Dagabur a Harar. Dne 5. 5. 1936 obsadili Italové hlavní město Ais Abebu.

Dne 9. 5. 1936 měli Italové obsazenu třetinu území Etiopie a Mussolini oznámil její definitivní podmanění. Dekretem byla spojena s Eritrejí a Italským Somálskem v jednu kolonii – Italskou východní Afriku.

Etiopská vojska přešla na partyzánskou válku.

Východní Afrika 1940

Po vstupu Itálie do druhé světové války bylo proti Britskému Somálsku, Anglo-egypskému Súdánu, Ugandě a Keni soustředěno uskupení vojsk pod velením místokrále Italské východní Afriky vévody z Aosty (2 italské divize, 29 samostatných koloniálních brigád a 33 samostatných praporů) o síle asi 300 000 vojáků, 813 děl různé ráže, 63 středních a lehkých tanků, 129 obrněných aut a 150 bojových letounů.

Strategická situace nebyla příliš pevná. Komunikace byly roztažené a ohrožovalo je britské loďstvo, koloniální jednotky (2/3 všech sil) byly špatně vyzbrojeny a vycvičeny, vnitřní situace zůstávala napjatá díky přetrvávající partyzánské válce. Ve většině etiopských provincií – v Gožamu, Begemdiru, Šoe, Wolleze, a Tigre – se okupační režim udržoval jenom tam, kde byly silné posádky. Mnohé z nich partyzáni tak dokonale blokovali, že Italové mohli svá vojska zásobovat pouze letecky. To vše ztěžovalo realizaci plánů italského velení. Vůdce černých košil v Italské východní Africe Bonacorsi s květnu 1940 varoval: „Jestliže se kdekoli v naší říši objeví oddíl Angličanů nebo Francouzů s rozvinutým praporem, nebudou potřebovat mnoho vojáků, protože se k nim připojí většina habešského obyvatelstva.

Britově měli k 10. 5. 1940   66 000 vojáků v Egyptě (v tom 30 000 Egypťanů), 27 500 v Palestině, 9 000 v Anglo-egyptském Súdánu, 22 000 v Keni, 1 500 v Britském Somálsku a 2 500 v Adenu. Vojska v Súdánu, Somálsku a Keni neměla tanky ani protitanková děla. Letectvo mělo v Egyptě a Palestině cca 168 letadel a v Adenu, Keni, a Súdánu pouze 85 letadel. Vzhledem k nedostatku sil se snažilo britské velení využít etiopských partyzánů k poutání italských vojsk ve východní Africe.

Dezerce a přechod koloniálních vojáků Itálie na stranu partyzánů byly stále častější. Přes spolupráci s Hailem Selassiem a s vůdci partyzánského hnutí se Britové snažili zabránit znovuvybudování pravidelné etiopské armády a souhlasili jenom s vytvořením symbolických etiopských ozbrojených sil o třech praporech. Etiopany, kteří utekli do Keni, aby tam vstoupili do armády, považovaly britské orgány za válečné zajatce a používaly jich ke stavbě cest.

Súdán a Keňa

Začátkem července 1940 zahájily italské síly postup z Etiopie na území Súdánu a Keni. Cílem bylo obsadit v pohraničním pásmu Súdánu Kassalu, Kallabát, a Kurmuk a na keňském území Todenyang, Moyle a Manderu. Na severním úseku se dvě pěší brigády a čtyři jezdecké pluky italských koloniálních vojsk (6 500 mužů) za podpory 24 tanků, obrněných aut, dělostřelectva a letectva pokusily 4. července dobýt z chodu Kassalu, kterou bránil oddíl 600 mužů súdánské pěchoty a policie. Po tvrdém boji a ztrátě 500 mužů a 6 tanků Italové město dobyli. Podobně se vedlo i na ostatních místech – italská převaha byla značná.

Odpor britských koloniálních vojsk a zesílené akce partyzánského hnutí v Etiopii přiměly Italy ke změně plánů v této oblasti.

Britské Somálsko

Velení rozhodlo přejít na tomto úseku do obrany a zahájit útok proti Britskému Somálsku. K tomu účelu se soustředilo na jih a na západ od této kolonie 35tisícové uskupení (26 praporů, 21 dělostřeleckých baterií a 57 letounů). V Britském Somálsku bylo 5 britských koloniálních praporů (cca 6 000 mužů).

Dne 4. 8. 1940 vyrazily tři proudy italské pěchoty současně na Hargeisu, Odweinu a Zeilu. Africké a indické koloniální jednotky se bránily statečně, ale když nedostaly posily, musely se 18. 8. po těžkých dvoutýdenních bojích evakuovat přes průliv o Adenu.

Po dosažení určitého úspěchu ve východní Africe se italské vedení rozhodlo podniknout útok v severní Africe z Libye.

Dobytí Italské východní Afriky 1941

V době italského výpadu do Egypta přijížděly do Egypta, Súdánu a Keně nové svazky z Anglie, Indie, Austrálie, Jižní Afriky a Nového Zélandu. Vytvářely se a cvičily nové koloniální jednotky. V krátké době bylo vytvořeno šest pěších brigád ve východní Africe a pět v západní Africe.

Na podzim 1940 měla britská vojska v Keni již 77 000 mužů, z toho 42 000 Afričanů. K posílení vojsk v Súdánu, kde bylo 28 000 mužů, byly vyslány dvě indické pěší divize. Do začátku roku 1941 vyčistili partyzáni a východoafrické jednotky od Italů celou severozápadní část Keně.

Dne 19. 1. 1941 přešla na hranicích s Eritreou o útoku anglo-indická a súdánská vojska – dvě divize a dvě velké motorizované skupiny, podporované jednotkami Svobodné Francie. Začátkem února překročila britská vojska složená z Afričanů (tři divize) hranice Etiopie a Italského Somálska. Od západu vstoupily na etiopské území smíšené súdánsko-etiopské jednotky a partyzánské oddíly. O jihu útočily súdánské a východoafrické oddíly a koloniální jednotky z Belgického Konga.

Sedmdesátitisícové uskupení Italů v Eritrei bylo neustálými přepady partyzánů a povstalců před zahájením britského útoku tak vyčerpané, že se vzmohlo jen na nepatrný odpor a narychlo se stáhlo na předem vybudovaná opevnění v prostoru Kerenu.

Pravidelné etiopské jednotky, jež vstoupily na rodnou půdu, se staly jádrem velké povstalecké armády. Zatímco britská vojska obléhala Keren, přeťali etiopští partyzáni cestu z Addis Abeby na sever, po níž Italové přesunovali posily na pomoc obleženým. Etiopská vojska vyčistila do dubna od nepřítele provincii Godžam. Etiopská armáda měla tehdy asi 30 000 mužů a celkový počet povstalců se podle odhadu pohyboval mezi 100 000 a půl milionem.

Proti africkým jednotkám, jež vstoupily do Somálska a jižní Etiopie z Keni, stálo pět italských divizí (ca 40 000 mužů) z toho asi 22 000 na opevněné čáře podél somálské řeky Giubba a na sever od ní, kde urputné dvoutýdenní boje (10. - 26. února 1941) skončily průlomem italské obrany. Když africká vojska na několika místech překročila Giubbu a pronikla do týlu italských vojsk, obsadila přístav Chisimaio, několik letišť a základen, města Giumbo a Gelib a zamířila na Mogadišo. Italové začali ustupovat nejdříve k Hararu a odtud k Addis Abebě.

Italské koloniální orgány a velení se bály odplaty Etiopanů, a protože nebyly s to čelit náporu povstalců postupujících k hlavnímu městu, obrátily se o pomoc k Angličanům. Prosily je, aby ce nejrychleji vstoupili do Addis Abeby a vyslali trestní oddíly, které by potlačily povstání. Dne 6. 4. 1941 vstoupila britská koloniální vojska do hlavního města Etiopie. Italové popoháněli Angličany a při tom kladli houževnatý odpor etiopským vojskům, jež útočila na hlavní město ze západu.

Italské velení na Hitlerovu žádost, aby Italové o nejdéle poutali britská vojska ve východní Africe, pokračovalo v bojové činnosti i po vyklizení Addis Abeby. Zbývající italská vojska vybudovala obranu ve velmi těžko přístupných horských oblastech Etiopie: na severu blízko Gondaru, na severovýchodě v Desje a u hory Amba Aladž a na jihozápadě v provincii Galla-Sidamo.

Dobytí posledních obranných postavení italských jednotek bylo svěřeno britským africkým vojskům – 11. a 12. divizi, súdánským a konžským jednotkám i etiopským pravidelným a partyzánským silám. Koncem dubna začalo obléhání italských opevnění u Amba Aladže. Nepřátelská obrana byla za velkých ztrát prolomena a italská vojska v čele s vévodou z Aosty 20. 5. 1941 kapitulovala. Urputné boje se rozpoutaly v provincii Galla-Siamo, kde africká vojska během útoku 11. divize ze severu, od Addis Abeby a 12. divize z jihu z Keně, postoupila 640 kilometrů, zajala 25 000 nepřátelských vojáků a ukořistila velké množství bojové techniky.

Široké využití afrických vojsk, aktivně podporovaných místním obyvatelstvem Etiopie a Somálska, jež povstalo proti Italům, umožnilo britskému velení v těžkém horském terénu rozdrtit nepřátelskou armádu, která byla podle vyjádření britských odborníků silnější než Grazianiho vojska v Libyi.

Podrobnější přehled operací roku 1941 viz Italská Východní Afrika 1940-1941.

Mapy konfliktu

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více