Air Stars Meeting ve Slaném - 17. 6. 2005

Autor: Joey Pytlák Říha / Pytlák 🕔︎︎ 👁︎ 14.821

2. března 1945 došlo v oblasti kolem Slaného k velké letecké bitvě mezi americkou 398. Bombardement Group a německou JG 300. Jedním z bombardérů, které se na svou domácí základnu již nikdy nevrátily, byla létající pevnost B-17 G výrobního čísla 44-6573. Osádce, která v troskách tohoto stroje zahynula, velel pilot Lt. Col. Donald R. Christensen. Na památku pplk. Christensena, jeho mužů, jakož i ostatních padlých, koná se každoročně na malém sportovním letišti aeroklubu Slaný pietní akt a vzpomínkové setkání letců, veteránů a příznivců létání...

Letošní ročník, kdy jsem se i já zúčastnil této akce poprvé, byl okořeněn nenadálou událostí. Několik týdnů, jestli se nemýlím, tak snad jen pouhé tři týdny, před jeho konáním, podařilo se organizátorům kontaktovat rodinu Lt. Col. Christensena. Syn pilota létající pevnosti, sestřelené v boji nad Slaným, pan Donald Christensen Jr., spolu s manželkou, dvěma syny a vnukem, měli býti čestnými hosty při letošním setkání. Skutečnými "Air Stars" - hvězdami, pak měli samozřejmě býti českoslovenští veteráni RAF...

Reklama

I přes počasí vpravdě nepěkné, husté mraky, očekávané lokální přeháňky a ničivé dusno, sešlo se u Legie a v Dejvicích před Diplomatem poměrně dost lidí. Nejen veteráni, ale i fotografové, přátelé a příznivci historie, dokonce, jak jsem se později dozvěděl, svezla se s námi i část rodiny Christensenů. Usadili jsme se v oblasti zadního kola linkové Karosy a dali tak vzniknout strašlivé kombinaci lidí, vyznávajících až nechutně drsný humor, dotýkající se všeho lidského i nelidského. Kombinace já, Michal, Ála, Tvrďák (švec a ztělesněná ostuda dopravního podniku...) a Iveta Irvingová je prostě smrtící záležitost. Divím se, že nás nevysadili už za Prahou...

První, co mi padlo do oka (neb jsem se na to již delší dobu připravoval...), byla rádiem řízená maketa dvoumotorového bombardéru Vickers Wellington Mk.IC v markingu naší slavné 311. (československé) bombardovací perutě RAF. Z loňska jsem si ho sice pamatoval podle fotografií, ale takhle naživo (chcete-li, tak "lajf"...), to je prostě úplně něco jiného. snad to ani nejde popsat. Prostě nádhera! Škoda, že s námi nebyl pan plk. Uruba (tímto na dálku zdravím a přeji pevné zdraví...). Nemohl jsem se tudíž dočkat, až vzlétne...

Po chvilce na občerstvení a odpočinek po delší cestě, odebrali jsme se pod kontrolní věž letiště ve Slaném a shromáždili se u pomníku, představujícího ocasní plochu Christensenovy "B-sedmnáctky". Zazněl smuteční pochod, americká a česká hymna, načež jeden z vedoucích organizátorů, náš kamarád Honza Ždiarský, zahájil svým proslovem pietní akt. Představitelé organizátorů, města Slaný, letectva Armády České republiky a rodiny Dona Christensena položili kytice k pomníku a poté i oni krátkým proslovem vzdali hold padlým i žijícím hrdinům a poděkovali všem, kteří tuto akci zorganizovali nebo se zúčastnili. Přítomní poté minutou ticha uctili památku těch, jimž byl pomník postaven. Vzduchem se nesl teskný tón trubky a Zlín-142 místního aeroklubu nízkým průletem a máváním křídly přidal svůj nebeský pozdrav hrdinům...

Zbytek odpoledne nesl se ve znamení příjemné nenucené zábavy. Přítomní veteráni RAF nejprve při, dalo by se říci, obvyklé autogramiádě rozdali zájemcům desítky podpisů, do knížek, na fotografie nebo pamětní listy. Poté někteří skromně pojedli něco výživného k obědu, zatímco jiní již postávali poblíž travnaté plochy, nedočkavě očekávaje letové ukázky vojenského letectva, místního aeroklubu a modelářů. Školní big band jal se rozbalovati svá "fidlátka", v rámci příprav na odpolední "hangár-party". Snad jen kolega Tvrďák, známý to chlípník a proutkař, počal lovit paní, slečny a děvčata za účelem získání (alespoň) fotografie. Marně přemýšlím nad tím, že jestliže se kdysi dávno, v dobách krutého středověku, zlodějům sekaly ruce, copak se potom utínalo takovým sňatkovým podvodníkům...

Okolo půl třetí zaburácela nad plochou letiště dvojice motorů Pegasus a nízko nad plochou se prohnal Wellington československé bombardovací perutě. Modeláři zahájili svoji produkci vskutku stylově. V některých okamžicích mohl být přihlížející divák až na vážkách, zdali se jedná o řízený model, nebo o skutečný slavný anglický bombardér z druhé světové války. stejně tak v pokračování svého vystoupení o několik desítek minut později, kdy se k slánskému nebi vznesl nejprve model stíhacího Spitfiru (na kterém však ta "modelařina" byla příliš dobře vidět...) a následně pak další neméně slavný stíhací letoun britské konstrukce, Hawker Hurricane. Ten byl z předvedených modelů největší (zmenšen oproti předloze v poměru 1:3), od svého "velkého bratra" prakticky k nerozeznání. Jak nás informoval pan plk. Pavlík, dokonce i přístrojová deska vypadala tak jako v opravdické stíhačce, se všemi budíky na správném místě. Pan generál Fajtl se jen velice těžko bránil slzám dojetí. Později se pak s úsměvem chtěl do připraveného Hurricanu posadit...

Modeláři přichystali nechtěně i příspěvek pro komerční televize prahnoucí po potocích krve, katastrofách a vůbec čemkoliv, co by jen přidalo pár čísel na jejich straně "koláče" sledovanosti. K nebi se vznesl malý sportovní letounek s parašutistou. Tento se v předem určené výši odpoutal a započal svůj pád do hlubin. Bleskoví a Nováčtí supi počali se již mlsně olizovat, pozorujíce zmítající se postavičku, mířící dle fyzikálních zákonitostí neodvratně k zemi bez záchranného vrchlíku nad hlavou. Po dopadu nebohé oběti na zem dokonce několik z nich zavýsklo a poskočilo jako malé děcko. Nadšení však velmi záhy vzalo za své, když jeden z modelářů vrátil se s figurínou z místa dopadu, usadil ji na správné místo pod křídlem mezitím přistanuvšího letounku a seskok zopakoval. Padák se tentokráte otevřel, panák se snesl k zemi a krvelační reportéři hořce zaplakali...

Reklama

České vojenské letectvo také přidalo svůj příspěvek k tomuto povedenému odpoledni. Nejprve se nad Slaným předvedla dvojice lehkých bitevníků L-159, později, zatímco Alky již mířily nezadržitelně do svých domovů, přiburácela dvojice hotovostních MiGů-21 z Čáslavy. Nostalgicky jsme pozorovali jejich tužkovité trupy, věda, že se nám naskýtá jedna ze skutečně posledních možností spatřit tyto stroje nad našimi hlavami. Měly by se sice ještě ukázat v Roudnici, možná, kdo ví, přiletí i v Září do Brna na CIAF, ale za pár týdnů už definitivně zůstanou na věky věkův přikovány k zemi. S největší pravděpodobností zhynou pod autogenem, šťastnější kusy se přesunou do nějakého muzea. Obávám se, že doba, kdy se vysloužilé stíhačky přemísťovaly na zahrádky mateřských školek či spočinuly na podstavci na nějakém náměstíčku nebo návsi, je nenávratně pryč. Podobné myšlenky jistě kolovaly v hlavě i plk. "Pepínovi" Hlavovi, vrhajícímu teskné pohledy do nebes...

Počasí, které až dosud nějakým neuvěřitelným zázrakem vydrželo, začalo se posléze rapidně zhoršovat. Avšak vzhledem k tomu, že pod střechou hangáru byla zahájena již zmiňovaná "hangár party", bylo pro tentokrát svatému Petru velkomyslně odpuštěno. Pánové Špineta a Ždiarský nejprve slavnostně předali panu Christensenovi na památku keramický půllitr pivovaru Krušovice, publikaci o České republice a velkou mosaznou tabuli s obrázkem ocasu B-17 páně Christensenova otce a poděkováním, pár slov a vzpomínku na svého otce, pilota 311. perutě, přidala i Iveta Irvingová a rozproudila se zábava. Kapela dula jednu známou skladbu za druhou, převážně díla slavného Glena Millera, našli se i odvážní tanečníci. Já se přiznám bez mučení, že tančit neumím a nebaví mě to. Raději jsem ještě pořídil několikero fotek, trošku si popovídal s rodinou Christensenových a zástupcem amerického letectva Lt. Col. Goldsteinem. No, trošku,... jen tak pár vět, co mi dovolila moje chatrná angličtina...

Jak už to tak při podobných příležitostech bývá, čas se neúprosně nachýlil. Muzika dohrála, hosté se počali zvedat k odchodu, letadla odlétla. Poslední úsměvy, poslední podání rukou a už jsme seděli v autobuse a prodírali se provazy vody a hlubokými kalužemi na Prahu. Nebyl to klasický letecký den, na který jsem byl donedávna zvyklý. Spíše taková příjemná nepříliš formální společenská záležitost. V tom se asi liší akce pořádané několika nadšenci od těch nechutně oficiálních, v režii státu a úřadů. Je to pro mě jeden z důvodů, proč se pokusím zase za rok do Slaného vrátit. A rozhodně to všem také doporučuji. Za ten den volna, nebo spíš jen odpoledne, to určitě stojí...

Galerii z tohoto dne najdete zde : https://galerie.valka.cz/showgallery.php/cat/221

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více