Main Menu
User Menu

Ada Zeke Zelený, MBE

Autor : 🕔02.06.2005 📕27.346
Rozpočet valka.cz 2022 : 104.000,- Kč Příjmy doposud : 64.452,- Kč
♡ Chci přispět

V průběhu protiponorkové hlídky nad Biskají dne 11. zárí 1942 ozvala se náhle z prostoru pravého křídla obrovská rána. Kapitán postiženého Wellingtonu 311. (ceskoslovenské) bombardovací perutě s oznacením KX-K se nejprve lekl, že byl letoun napaden neprátelskými stíhaci nebo protiletadlovou obranou nejakého plavidla. „Ádo, běž k bočním kulometům a podívej se na spodek křídla,“ prikázal svému navigátorovi. „Pane nadporučíku, máme velkou díru v křídle a trhá se to...“ Příčinou byla pravděpodobně přefouklá pneumatika, která se vlivem rozdílných tlakových podmínek v oblasti teplého vzduchu na jihu roztrhla. Letoun odhodil svuj smrtonosný náklad, vrátil se na základnu a zde nouzově přistál. Nikdo z posádky nebyl zraněn. Zmíněným navigátorem byl tehdy téměř osmadvacetiletý F/O Adolf Pravoslav Zelený.


S/Ldr Adolf Pravoslav „Zeke“ Zelený MBE
fcafa.com

Pan Zelený patří k bývalým příslušníkům RAF, se kterými se nám stále daří udržovat jakýs takýs pravidelný kontakt. V nedávných dnech jsme od něj dokonce dostali celkem podrobně zpracovaný koncept jeho životních osudů a zážitků.

Narodil se v Rožné pod Pernštejnem v okrese Žďár na Moravě dne 11. října 1914. Po absolvování pěti ročníků obecné školy, jedné třídy měšťanky a osmi ročníků reformního reálného gymnázia ve Znojmě se na jaře roku 1934 přihlásil dobrovolně do armády. Po úspěšném složení maturity 16. 6. 1934 nastoupil v Jihlavě u 31. pěšího pluku „Arco“. Koncem roku přechází ke 43. pěšímu pluku do Brna do školy pro záložní důstojníky. K 31. pluku se vrátil již jako desátník aspirant 1. února 1935, po složení zkoušek na velitele čety byl pak povýšen na četaře aspiranta. V červnu téhož roku, po absolvování vstupních zkoušek z matematiky, fyziky a chemie, nastoupil na Vojenskou akademii v Hranicích na Moravě. Studium zahájil 30. září. K 1. 2. 1936 byl povýšen na podporučíka. 1. srpna 1937 absolvoval Vojenskou akademii s prospěchem „velmi dobrý“ a byl vyřazen jako poručík pěchoty. 30. září nastoupil k 15. pěšímu pluku do Opavy jako velitel čety 2. roty 1. praporu. K 15. listopadu byl ustanoven prozatímním velitelem 2. roty a úseku LO západně od Opavy. Po zabrání Rakouska Německem v březnu roku 1938 a následné květnové mobilizaci československé armády byl tento úsek aktivován, v reakci na německé manévry, konající se v těsné blízkosti našich hranic.


A.P.Zelený jako vojenský akademik, 1936.
fcafa.com

Adolf Zelený odešel v červenci 1938 do prostějovského vojenského leteckého učiliště. Nastoupil do kursu pro letecké pozorovatele a tento pak 19. září úspěšně zakončil. Byl zařazen do Olomouce k 5. letce 2. leteckého pluku „Dr. Edvarda Beneše“. Později byl jmenován leteckým pozorovatelem pěchoty a odeslán do Pieštan jako záloha leteckých posádek. K pluku se vrátil v listopadu.

Na počátku tragického roku 1939 absolvoval státnici z německého jazyka. K 1. březnu byl jmenován polním pozorovatelem pěchoty. Po osudném 15. březnu, vyhlášení Protektorátu a okupaci Československa německými vojsky osobně požádal na francouzském a britském velvyslanectví o zařazení do ozbrojených sil těchto států.

18. března, poté, co byl odeslán na „dovolenou s čekaným“, odjel k rodičům do Jihlavy. Spojil se s bývalým velitelem 31. pěšího pluku a současně náčelníkem jihlavské sokolské organizace plk. Bláhou (zahynul za války v koncentračním táboře) a dal se mu k dispozici. Na útěku za hranice se pak dohodl s budoucím pilotem 310. československé stíhací peruětě por. let. Vilémem Gothem (padl 25. 10. 1940 již jako příslušník 501. perutě, když se při boji proti německým stíhačkám srazil s jiným letounem od „Pětsetjedničky“) a por. děl. Karlem Pártlem. Za pomoci sokolské organizace v Ostravě trojice na druhý pokus uprchla v noci z 12. na 13. červen 1939, spolu s por. děl. Zdenkem Skořepou a Leopoldem Havlíkem do Polska. V nákladním vagónu s uhlím přejeli hranice a vystoupili v polském Szumbarku.

21. června se přihlásil v Krakově na československém velvyslanectví a byl zařazen do letecké skupiny, se kterou 25. června odjel vlakem do přístavu Gdyně. 26. června nastoupil na palubu lodi Castelholm, na které odplul do Francie. 1. srpna přistál ve francouzském Calais. Odtud odjel s částí letecké skupiny přes Paříž do Saint Cyr.

Velitel československého letectva ve Francii plk. Berounský v té době rozhodl, že pozorovatelé pozemních zbraní budou odesláni do Cizinecké legie, neboť nepatři mezi létající personál. Zelený podepsal svůj pětiletý závazek 18. srpna. 22. srpna odjel vlakem do Marseille a prošel branou slavné pevnosti St. Jean, druhý den byl v hodnosti Sergent do Legie přijat. Následovala cesta lodí do alžírského Oranu a znovu vlakem do pevnosti Sidi-bel Abes, africké hlavní bašty Cizinecké legie. Zde byl prezentován ve výcvikovém středisku CP3.

1. září 1939 německé jednotky zaútočily na Polsko, čímž byla zahájena 2. světová válka. Sgt. Zelený byl přemístěn do Tunisu ke 4. pluku Zuávů, zanedlouho však odplul na palubě lodi Guvereneur General Tierman zpět do Marseille a odtud odjel vlakem do československého tábora v Agde. 3. října byl přidělen k 2. pěšímu pluku jako velitel 6. kádrové roty. Od 22. prosince cvičil v Pyrenejích v táboře Oloron Sainte Marie bývalé interbrigadisty ze Španělska. 8. ledna 1940 přijel zpět do Agde s prvním transportem „Španěláků“ a byl přidělen jako pobočník ke 3. pěšímu pluku.


Por. A.P. Zelený s odznakem letounového pozorovatele a pamětním cizinecké legie, Agde, 1939.
fcafa.com

Německý útok na západní část Evropy byl zahájen 9. dubna 1940. Již 4. června prorazily německé tanky u Sedanu francouzské pozice a řítily se nezadržitelně vpřed. 1. a 2. československý pěší prapor byly odeslány na frontu, kde se zúčastnily ústupových bojů na Marně, Grand Orinu, Seině a Loiře. Zelený se dobrovolně přihlásil do skupiny pro zvláštní skupiny.

10. června se k Němcům přidala Itálie a o čtyři dny později padla do německých rukou bez boje Paříž. Zelený odplul na palubě uhelné lodi Northmoor do Gibraltaru a odsud na Victory of India do jihoanglického Plymouthu, kde přistál 7. července. Jako ostatní se i on odsud dostal do československého tábora v Cholmondeley Parku.

Po známých problémech s nedostatkem mužstva, nadbytkem důstojníků a bojkotem československého velení ze strany „Špaňeláků“ přijel 26. července tábor navštívit prezident Dr. Edvard Beneš. Španěláci byli z našich jednotek vyloučeni a internováni. Byla založena nezávislá československá brigádní skupina, do které byl Zelený jako nezařazený důstojník u kulometné roty převelen. Nezařazení důstojníci, jinak řečeno nadbyteční, sloužili ve speciálních jednotkách, složených pouze z důstojníků, pobírali snížený plat, měli však dovoleno po službě nosit důstojnické uniformy. 27. září po slavnostní přehlídce československých jednotek byla kulometná rota přemístěna do Kinetonu u Stratfordu-upon-Avon.

V lednu 1941, konkrétně 4. ledna, byl Zelený odeslán na střelnici Altcar severně od Liverpoolu, kde prodělal zbrojní kurs. Po jeho absolvování se 15. února vrátil zpět do Kinetonu. 7. června téhož roku se následně přihlásil do československého letectva. 11. června odjel na základnu RAF Wilmslow u Manchesteru, kde byl v československém leteckém depu přijat jako Pilot Officer do dobrovolné zálohy Královského letectva (RAF VR). 13. září nastoupil u No.10 AOS na základně RAF Dumfries do kursu pro navigátory. Tento ukončil s velmi dobrým prospěchem 28. února 1942. Poté byl odeslán do československého depa v St. Athanu.


Smíšená britsko-československá skupina během navigačního výcviku u No. 10 AOS, Dumfries, 1941-1942. P/O A. P. Zelený sedí druhý zleva.
fcafa.com

3. března se P/O Áda Zelený oženil. Za manželku pojal Angličanku, paní Veru Mary Drake.

O necelý týden později, 9. března, nastoupil u No.1429 (C)OTF v East Wrethamu do 8. kursu. Byl zařazen do posádky F/O Vladimíra Nedvěda. První operační let prodělala posádka 30. května. A hned na začátek se zúčastnila náletu 1000 bombardérů. Cílem byl Kolín nad Rýnem. Další „tisícový“ nálet zažila 1. června, cílem byl Essen. 12. června se zúčastnila pátrání po sestřelené britské posádce poblíž holandského pobřeží. O den později byl Zelený povýšen na Flying Officera a 4. července přemístěn do Talbenny v západním Walesu k 311. peruti.


Tři střední bombardéry 311. perutě Wellington Mk IC nad Norfolkem v březnu 1941
commons.wikimedia.org

Už 12. července absolvoval jako navigátor první operaci v rámci Coastal Command. Operačním prostorem byla oblast Biskajského zálivu, v té době jakýsi druhý domov „Třistajedenáctky“. 29. září se posádka dostala do souboje s německými dálkovými stíhači. Nedaleko francouzského pobřeží byla napadena trojicí Junkersů Ju-88, naštěstí vyvázla bez zranění. Zelený obdržel k 26. říjnu Československou medaili za chrabrost a o dva dny později byl povýšen do československé hodnosti kapitán. Ve stejný den se zúčastnil neúspěšného pátrání tří posádek po německém blokade-runneru západně a severozápadně od Španělska.

14. listopadu byla posádka převelena do Duxfordu do školy bitevního výcviku. 10. prosince byl Zelený přeložen do posádky F/O Lišky a přemístěn do Chivenoru na speciální výcvik s námořními torpédy. Spolu s Liškovou posádkou do tohoto kursu odešly ještě další dvě posádky od 311. perutě. Kurs byl však nakonec zrušen pro nevyhovující výkony pomalých Wellingtonu.

K 19. prosinci obdržel Áda Zelený první Československý válečný kříž.

Svým 55. operačním letem ukončil svoji první operační túru. Od května zastával v Talbenny funkci operačního důstojníka. Nedlouho poté se 311. peruť přesunula do Beaulieu k přeškolení na americké čtyřmotorové Liberatory.

Od prvního června absolvoval v Cornwallu na bázi  RAF St. Eval výcvik na operačního důstojníka. 23. června byl povýšen na Flight Lieutenanta, 28. srpna byl v propůjčené hodnosti Squadron Leader převelen jako operační důstojník na základnu v Beaulieu. Od 10. ledna do 4. března se seznamoval v Chivenoru s prací leteckého kontrolora, po ukončení výcviku byl 22. března převelen na základnu RAF Predannack.

6. června se spojenecké jednotky vylodily na pobřeží Francie. Třistajedenáctka byla zanedlouho poté přesunuta do skotského Tainu. Právě zde nastoupil Zelený na funkci operačního důstojníka dne 6. září 1944. K 1. listopadu byl povýšen na štábního kapitána.


A/S/Ldr A. P. Zelený na sklonku války, kdy sloužil již jako operační důstojník.
fcafa.com

Přišel kveten 1945 a s ním i ukončení války v Evropě. Škpt. Adolf Zelený obdržel 20. června Československou medaili Za zásluhy I. stupně. Do vlasti se vrátil 5. července, byl převelen k letecké kontrole v pražské Ruzyni a k 1. srpnu povýšen na majora letectva. 1. října absolvoval vstupní testy a 15. října nastoupil na Vysokou školu válečnou v Praze. Na podzim se podílel na založení Sdružení zahraničních letců, dokonce byl zvolen jeho prozatímním předsedou.


Pplk. A. P. Zelený během krátké poválečné služby v československém letectvu.
fcafa.com

Od 1. ledna 1946 byl přidělen k 1. LNP – Leteckému náhradnímu pluku, se zařazením k 1. letce 1. leteckého dopravního pluku (LDP). Po zvolení předsedou Sdružení zahraničních letců pro rok 1946-1947 byl navíc jmenován odpovědným redaktorem nove založeného měsíčníku „Letu zdar!“, jehož účelem byla propagace zahraničního letectva na Západe, historie, vzpomínky, informace a podobně. Pro informaci, první číslo bylo vydáno v září 1946.

23. března obdržel mjr. Zelený z rukou jugoslávského maršála J. B. Tita řád „Jedinstva a bratrstva“, 23. září dostal druhý Československý válečný kríž a druhou Medaili Za chrabrost, k 1. říjnu byl povýšen na podplukovníka.

V březnu následujícího roku byl opět zvolen předsedou Sdružení na další období. 15. července úspěšně absolvoval VVŠ s prospěchem „dobrý“, titulu „inženýr“ se však oficiálně dočkal až o dlouhých 43 let později, v roce 1990! 15. srpna byl přemístěn na Velitelství leteckého okruhu 1 v Praze.

Všichni víme, co se dělo se západními letci po únoru 1948. Ani pplk. Áda Zelený se represáliím nevyhnul. Měsíčník „Letu zdar!“ byl po březnovém čísle zakázán. Zelený byl zbaven předsednictví ve Sdružení a poté z něj byl coby reakcionář vyloučen. Následovalo propuštění z výcvikové skupiny leteckých pozorovatelů v červenci, žádost o propuštění z armády, přeložení do zálohy k 1. srpnu 1948. Áda Zelený se posléze, podobně jako mnoho jiných bývalých spolubojovníků, rozhodl pro opětovný odchod do exilu. 22. srpna emigroval do Velké Británie.

Tolik suchá řeč čísel a faktů. Dejme nyní prostor i samotnému Ádovi Zelenému, aby zavzpomínal na některé události, které se natrvalo zapsaly do jeho života. Tyto jsme poskládali přímo z jeho poznámek a vzpomínek, aniž bychom jakkoliv upravovali jejich obsah.

Zároveň děkujeme Pavlu Vancatovi za svolení nahlédnout do Ádova životopisu, který kdysi zpracoval, a možnost využití některých informací.

Založení Sdružení zahraničních letců

V lednu 1945 jsem poslal dopis náčelníkovi štábu Inspektorátu, plk. Schejbalovi, s návrhem na založení organizace zahraničních letců, jejímž úkolem by bylo udržovat „esprit-de-corps“, pečovat o zahraniční letce a propagovat činnost našeho letectva v zahraničí. Během jeho inspekční cesty k 311. peruti do Tainu s mým návrhem souhlasil. Doporučil, aby bylo sdružení založeno až po skončení války a návratu do vlasti.

Po návratu do Československa jsem zůstal v Praze jako student Vysoké Válečné Školy. Na podzim jsme se sešli s několika zájemci o založení sdružení – Dr. F. Kubánkem, Dr. Horou a ppor. Prčkem, přičemž jsme se dohodli, osobně svolat do Prahy schůzi bývalých zahraničních letců. Na první schůzi do slovanského domu tenkrát přišlo nějakých padesát zájemců. Dlouho se debatovalo, například o úkolech Sdružení, načež proběhla volba členů prozatímního výboru. Čestným předsedou nemohl snad být zvolen nikdo jiný, než sám generál Dr. Karel Janoušek. Já byl zvolen prozatímním předsedou, ve výboru byli dále Dr. Kubánek, Z. Knap, K. Trojáček, F. Prček, Bubílek, později H. Vogelová a M. Ludikar. Čestným členem Sdružení byl navíc zvolen ministr zahraničí Jan Masaryk.

Sdružení mělo zůstat politicky neutrální, bez jakýchkoliv politických debat a propagandy, jeho úkolem bylo angažovat se v problematice ubytování, zaměstnání, započítávání vojenské služby v zahraničí, přidělování znárodněného majetku v pohraničí a podobně. První intervence byly podniknuty u ubytovacího oddělení Národního výboru Prahy a u primátora Prahy Dr. Zenkla.

Po založení Sdružení byl činěn politický nátlak, aby bylo včleněno do Svazu letců, což byla předválečná organizace, sdružující většinou civilní letce, po válce obnovená, avšak silně prokomunisticky orientovaná. Sloučení bylo však zamítnuto a Sdružení dalo přednost samostatné organizaci. Byly však navázány styky se Sdružením zahraničních vojáků ze západu a východu, čímž byla fakticky docílena spolupráce mezi všemi složkami zahraničního odboje.

Na schůzi Sdružení na jaře 1946 byl jsem jmenován jeho předsedou pro rok 1946-1947. Sdružení samotné pak bylo včleněno do Československé Obce Legionářské. Veškeré problémy, buď Sdružení nebo ČSLO, řešily se poté na nejvyšších místech, u Ministerských předsedů (Fierlinger, po 25. květnu Gottwald...), předsedů politických stran, MNO (gen. Svoboda), OBZ (gen. Reicin).

Měl jsem v té době možnost seznámit se s významnými legionáři, kterým se za války podařilo uniknout a přežít německé pronásledování. Uvedl bych například prezidentova bratra Vojtěcha Beneše, redaktora Národního osvobození Sychravu a jiné. Patřil sem i komunistický poslanec Vodička, hlavní komunistický propagátor u Československé legie v Rusku v období její sibiřské anabáze.

Na jaře 1946 se předsednictvo Sdružení rozhodlo vydávat měsíčník s názvem „Letu zdar!“. Hlavním iniciátorem byl tehdy H. Lőhring. Založil inzertní agenturu, pomocí níž a inzerátů v měsíčníku by byly pokryty náklady na jeho vydávání. Lőhring byl následně zvolen i pokladníkem. Já byl zvolen zodpovědným redaktorem, do redakce se dále dostali Dr. Kubánek, Z. Knap a K. Trojáček. První číslo vyšlo v září 1946.

Něco málo z práce Sdružení: po naší intervenci byl poslancem V. Holubem v parlamentu prosazen zákon č 255/46 o příslušnících Československé armády a letectva v zahraničí a uzákoněno započítání služby v zahraniční armádě. Mnoho zahraničních letců se podílelo na organizaci velice úspěšného leteckého dne 5. září 1946. Delegace zahraničních letců se zúčastnila odhalení pamětní desky známému předválečnému akrobatu a vítězi mnoha mezinárodních leteckých soutěží kpt. Františku Novákovi, který v roce 1940 zemřel ve Francii. V roce 1947 se zúčastnila oslav 5. výročí Heydrichiády a odhalení pamětní desky československým parašutistům, kteří zahynuli v boji s přesilou německých vojáků v kostele v Resslově ulici v Praze. Já byl na jaře roku 1947 zvolen předsedou na další rok.

Sdružení zorganizovalo také několik společenských večírků, obvykle v sále pražské Lucerny. V květnu 1947 uspořádalo slavnostní oběd, na nějž byl pozván čestný člen, ministr Jan Masaryk. V červnu jsme se zúčastnili manifestace legionářů na Václavském náměstí. V říjnu se naši zástupci J. David a V. Holub zúčastnili audience u prezidenta Beneše.

Začátkem března jsem se zúčastnil své poslední schůze předsednictva ČSOL. Komunistická frakce pod vedením poslance Vodičky se chopila předsednictví, obnovily se staré rozpory a bylo navrhnuto, aby redaktor Národního osvobození Sychrava byl z předsednictva vyloučen. Sychrava byl dlouholetým odpůrcem komunistů a věčný Vodičkův protivník. Byl jsem sice proti, ale komunisté a ostatní pod jejich vlivem nás přehlasovali. Se Sychravou jsem se naposledy setkal na pohřbu Jana Masaryka, poté utekl do Anglie.

Naposledy jsem se angažoval při setkání s generálem Vicherkem, nástupcem Karla Janouška. Navrhl jsem, aby letcům, kteří mají za manželky Angličanky, bylo umožněno emigrovat. Generál můj návrh rezolutně zamítl, prohlásil, že se dotyční mají nechat rozvést a mě nechal z kanceláře vyvést. Zkusil jsem to také u gen. Reicina, ten se mi však vysmál a byl na mě velmi sprostý.

V březnu vyšlo poslední číslo „Letu zdar!“. V květnu poslanec Vodička svolal bez mého vědomí schůzi Sdružení, na které jsem byl jednohlasně zbaven funkce předsedy a jako reakcionář okamžitě vyloučen. Novým předsedou byl jednohlasně zvolen synovec generála Svobody maj. Doležal, který do té doby o Sdružení neprojevil vůbec žádný zájem...

Druhý odchod do exilu

12. dubna 1948 jsem na rozkaz prozatímního velitele 1. Leteckého okruhu plk. Moravce (bratra známého kolaboranta gen. Moravce) předal Výcvikové oddělení štábu 1.LO v Praze, odevzdal tajné depeše, razítka a pečetě. Předtím jsem si však ještě orazítkoval několik prázdných papírů. Plk. Moravec a většina jeho štábu se ani nepřišli rozloučit. Mimo jiné, předchozí velitel, bývalý RAFák plk. Rosík, byl zbaven funkce několik dní přede mnou.

Druhého dne jsem odjel za svojí rodinou k rodičům do Rožnově pod Pernštejnem. Ještě než jsem se tam ukázal, SNB nelenila a zjišťovala, jestli tam náhodou nejsem. Otec jim ale odpověděl, že nikoliv. Doma jsme pak usilovně probírali naší blízkou i vzdálenější budoucnost. Rozhodli jsme se, že manželka s dětmi odjede do Anglie a já je budu následovat později. Rodiče s tím souhlasili, jen mě prosili, abych odjel legálně. Měli v sobě ještě spoustu čerstvých vzpomínek na německé vězení v době Protektorátu a obávali se podobného zacházení ze strany komunistů.

Po návratu do Prahy jsem zjistil, že můj byt, nacházející se ve Škrétově ulici za Národním muzeem, byl prohledán důstojníky OBZ. Zabavili nějaké knihy, mapy, dopisy a upomínkové předměty. Naštvalo mě to, tak jsem si došel přímo na velitelství Okruhu. Jenže plk. Moravec mě opět odmítl. Přítomný důstojník mě ale informoval, že plk. Moravec, poté, co mu SNB předalo zprávu, že nejsem v Rožnově, oznámil, že jsem utekl do zahraničí.

Manželka a děti odjely do Anglie 30. dubna 1948. Já se v průběhu května pokoušel získat nebo koupit falešný pas. Neměl jsem žádné osobní doklady a dlouhé fronty na úřadech by znamenaly mnoho dní i týdnů zdržení. Sehnal jsem si i veškeré potřebné dokumenty. Na orazítkovaný prázdný papír jsem napsal žádost o vydání cestovního pasu a přidal falšovaný podpis plk. Moravce. Jako důvod jsem uvedl cestu do SSSR na válečnou školu. Na úřadech mě doprovázel můj přítel, příslušník SNB. Sám jsem chodil v uniformě, takže jsem většinou potřebné doklady dostal bez čekání. Problém byl s dokladem o domovské příslušnosti, dostal jsem ho až v Jihlavě, kde jsem byl u rodičů před odchodem do ciziny v roce 1939.

Na pasovém oddělení ředitelství Národní bezpečnosti mě informovali, že coby „aktivní“ důstojník nemohu pas získat bez povolení Ministerstva obrany. Tak jsem 12. června požádal o propuštění z armády.

Mezitím proběhly některé zajímavé a důležité události, z nichž bych jmenoval květnové volby (kdo vyhrál víme), po nichž jsem byl na večerní procházce v Riegrových sadech napaden a zbit třemi chlápky, vyslýchání OBZ ohledně útěku bývalého velitele 311. perutě Šnajdra (nakonec jsem byl propuštěn, neboť se zjistilo, že neutekl), propuštění z výcvikové skupiny pozorovatelů a odeslání na dovolenou s čekaným.

V jednom z dopisů mi manželka napsala, že zdědila po nějaké příbuzné z Austrálie určitou sumu peněz a že s tím vydrží až do vánoc 1948. Využil jsem toho při schůzce s gen. Reicinem, který mě pozval na MNO. Ptal se mě na důvod odchodu z armády, tak jsem mu odpověděl, že chci emigrovat do Austrálie, neboť tam manželka zdědila farmu. Nevím, jak mě to napadlo. Po dlouhém debatování Reicin souhlasil, avšak s podmínkou, že toto doložím nějakými dokumenty. Ještě ten večer jsem manželce telefonoval a požádal jí, aby si nějaký ten „doklad“ pokusila sehnat. Chvíli byla velice překvapená, ale pak slíbila, že to nějak zkusí zařídit. Každý den v šest večer jsem seděl u telefonu, zavolala za dva dny. Prý se jí podařilo pomocí nějakého známého, bývalého důstojníka RAF, navázat kontakt s notářem v Londýně, který si na mě pamatoval a slíbil, že prostuduje možnosti, jak nám pomoci.

Další z důležitých dokumentů, které jsem si nějak musel obstarat, byl doklad o státní spolehlivosti. Na radu svého přítele, příslušníka SNB, jsem nepoužil falšovaný dokument. Úřednice, která měla na starosti vydávání těchto „dokumentů“ byla totiž zarytou a významnou členkou Strany a mohla by tudíž způsobit potíže. Naštěstí pomohl jeho přítel, jiný úředník tohoto oddělení. Ona soudružka musela odejít na schůzi (svolanou poté, co byla Jugoslávie pod vedením maršála Tita vyloučena z Kominterny...) a předala mu klíče od své kanceláře. Kolega úředník mi pak ony doklady předal osobně.

29. června manželka odjela do Londýna podepsat plnou moc, potvrzující, že jistý pan McLeod je oprávněn spravovat objekt farmy Tuaranga až do doby našeho příjezdu. Druhý den byla plná moc podepsána a odeslána ihned na britský konzulát v Praze. Její převzetí jsem potvrdil podpisem 5. července. Jak jsem se později dozvěděl, jména v této plné moci byla samozřejmě smyšlená.

Reicin mě opětovně přijal devátého. Nařídil mi, nechat do 12. července plnou moc přeložit místopřísežným soudním tlumočníkem. Navštívil jsem postupně čtyři, všude jsem však byl odmítnut. Svoji pomoc mi nabídl až pan JUDr. Odon Macek, který slíbil překlad v dané lhůtě zajistit. Tento jsem pak po delším vyčkávání Reicinovi předložil. Zběžně do něj nahlédl a povolení k vycestování do Austrálie mi vydal.

Nesmím zapomenout ani na pomoc MUDr. Leoše Špinádla, bývalého člena Československé Zahraniční armády a válečného přítele. Náhodou jsem se s ním setkal na procházce starou Prahou a dali jsme se do řeči. Zmínil jsem se mimojiné i o svých problémech. Pozval mě k sobě domů na hudební večírek (byl to velký znalec klasické hudby a majitel velké sbírky gramodesek), kde mě posléze představil několika lidem. Jednou z nich byla paní židovského původu, která za války přežila útrapy koncentračního tábora. Pracovala na Ministerstvu sociální péče a přislíbila svoji pomoc. Tedy i díky nim jsem u Reicina uspěl a povolení dostal.

Zbývalo již jen australské vstupní vízum. Na to jsem čekal v obavách několik týdnů. Jak doktor Macek řekl, moje plná moc je velice průhledná a nedostatečná, tedy mohlo dojít k tomu, že bude můj podvod objeven a vydání víza zamítnuto.

Ve středu 14. července jsem byl přeložen do zálohy a k 1. srpnu ukončil svoje působení u Československé armády a letectva.

Ten samý den jsem po menších problémech dostal i svůj pas. Úředník, který mi ho vydával, byl naštěstí studentem mého otce. Zařídil mi povolení k vycestování do Austrálie přes Londýn, na rozdíl od ostatních, kteří museli přes Itálii. Devatenáctého jsem dostal vstupní vízum do Anglie a o tři dny později, 22. srpna 1948 odjel z vlasti.

Znovu od začátku

Konec roku 1948 jsem strávil jako zahradník a správce na malém hospodářství mého přítele a bývalého příslušníka československé zahraniční armády, mjr. Karla Pártla, v Hampshiru. Mjr. Pártl, se kterým jsem v devětatřicátém utíkal do odboje, mě požádal o pomoc, neboť Angličané odmítli na jeho pozemku pracovat. Prý kvůli tomu, že je cizinec. Byl jsem však upozorněn, že po dokončení prací bude vše prodáno. Zatímco jsme tedy s manželkou pomáhali při pracích v hospodářství i v domě, požádal jsem o znovupřijetí k RAF. Karel pak v březnu příštího roku hospodářství skutečně prodal a následně emigroval do Kanady.

Po úspěšném složení zkoušek z anglického jazyka mi byla nabídnuta možnost podepsat krátký závazek služby v RAF na dobu tří let. Z možností zařazení k administrativě, do skladu nebo k obraně letišť , vše v hodnosti Pilot Officer , vybral jsem si tu třetí. Po absolvování přijímacích pohovorů a zdravotních prohlídek, dostal jsem nabídku přejít do aktivní letecké služby jako navigátor v hodnosti Flight Lieutenant. Což jsem samozřejmě s radostí přijal. Do svazku RAF jsem vstoupil v první jarní den roku 1949.

Na základně RAF Waterbeach u Cambridge, kam jsem byl odeslán, setkal jsem se s dalšími Čechoslováky, taktéž navigátory, Duškem, Krejčím a Sigmundem. Po převzetí veškeré výstroje nás odeslali koncem měsíce do No. 201 AFS na základnu RAF Swinderby u Lincolnu. Zde jsme však napoprvé a s novými navigačními pomůckami neuspěli. Proto nás v dubnu odeslali do Topcliffu nedaleko Yorku do školy pro navigátory (No. 1 ANS).

V květnu jsem požádal o přijetí do stálé služby, což však bylo pro můj vysoký věk (35 let) zamítnuto. Pokračoval jsem dále ve výcviku a prošel postupně znovu přes Swinderby, kurs BABS (Beam Approach Beacon Systém), kurs v práci s radiomajákem Eureka a v listopadu byl převelen k No. 241 OCU na základnu RAF Dishforth. Následoval velmi důkladný čtyřměsíční výcvik v oblasti dopravních procedur, speciální polární navigace, navigační matematiky, topografie, obsluhy navigačních přístrojů, astronavigace, meteorologie, klimatologie a dalších oborů.

Na jaře roku 1950 jsem byl přeložen na bázi dopravního letectva Lyneham k 241. peruti, vybavené čtyřmotorovými Hastingsy. Peruť byla velice záhy rozpuštěna. Právě jsem absolvoval svůj první let na základnu RAF Changi v Singapuru.

Mým dalším působištěm byla báze RAF Upwood nedaleko Peterborough a zde umístěná 214. bombardovací peruť, vyzbrojená bombardéry Avro Lincoln (vyvinutými ze slavných válečných Lancasterů…). Mnoho jsem v té době nelétal, volný čas jsem věnoval studiu ruského jazyka. Též jsem požádal o stálou službu v RAF s omezenou možností povýšení. „Commission“ jsem obdržel v listopadu téhož roku.

Britská vláda tehdy z důvodů krátkého doletu našich bombardérů začala pronajímat americké Superfortressy B-29, v Anglii působící pod označením „Washington“. Mohl jsem si je vyzkoušet  v srpnu 1950, kdy jsem byl přeložen na tříměsíční výcvik na tomto typu ke 149. peruti. Byla to první anglická peruť, která dostala tyto stroje do výzbroje. Sídlila v Lincolnshiru na bázi RAF Coningsby. Na Washingtonech jsem absolvoval četná cvičení, bombardování, navigační lety, některé o délce až 15 hodin. Nakonec jsem se dostal i k operačnímu létání. Též jsem byl jmenován mapovým důstojníkem pro celou základnu.

Od samého začátku jsem se velice zajímal o astronavigaci. Během studia a služby jsem zjistil, že azimuty některých významných hvězd jsou přibližně 90°od sebe. V případě, že by bylo možné zaměřit tyto hvězdy současně, výsledkem by byla pozice na zemi, tvořená dvěma liniemi, jejichž průsečík by taktéž svíral pravý úhel. Což by významně urychlilo získání obou souřadnic zeměpisné polohy (fix) najednou. Na základě zkušeností z praxe, získaných za pomoci dvou sextantů a prismatického hranolu, sepsal jsem specifikaci, za pomoci kamaráda narýsoval plány a vše odeslal na patentový úřad. Po nějaké době jsem obdržel provizorní patent vypsaný na moje jméno. Ministerstvo obrany však o něj nejevilo zájem, neboť zaručoval přesnost na kilometry, což již v té době bylo příliš. Byla vyžadována přesnost na metry, což moje metoda nemohla poskytnout.

Takovýto „výzkum“ a zlepšování mě zajímaly. Pro svoje potřeby jsem si časem přepracoval bombardovací tabulky do grafů. Staničnímu instruktorovi se zalíbili a požádal mě o několik kopií. Navrhl jsem a zkonstruoval také přesnější kruhový grafový kalkulátor. Na velitelství 3. bombardovací skupiny ho přijali, já pak vyrobil dalších 50 kusů a následně obdržel osobní pochvalu od velitele skupiny. Z mé „tvůrčí kanceláře“ pocházely i grafické tabulky pro slepé bombardování za pomoci radaru, velká mapa, pokrývající Evropu a evropskou část Sovětského svazu, mechanický sálový počítač pro operační sál základny a noční astrokompas, jehož patent byl však zamítnut.

149. peruť nepatřila v RAF zrovna k těm nejlepším. Polovina posádek přišla z dopravního letectva, druhá od bombardérů. Po celou dobu existence perutě, až do května 1952, kdy byla rozpuštěna a Washingtony vráceny do USA (neboť v RAF byly v té době již zaváděny vlastní moderní proudové těžké bombardéry série „V“ – Valiant, Victor, Vulcan), vládla mezi oběma polovinami až nezdravá řevnivost. S velitelem perutě jsem příliš nevycházel. Za války byl sestřelen a strávil zbytek války v zajetí. Při útěku z lágru se dostal na území Protektorátu a byl jedním Čechem udán na gestapo. Od té doby prý neměl Čechy rád. Na můj argument, že dotyčnému prakticky nic jiného nezbývalo, nechtěl-li ohrozit celou svoji rodinu a příbuzné, nereagoval.

Po rozpadu perutě jsem byl odeslán do kurzu pro letecké kontrolory na západoanglickou základnu RAF Shawbury. Po jeho absolvování (s velmi dobrým prospěchem) nechal jsem se dobrovolně přeložit do Singapuru. Ten byl v té době hlavní britskou základnou v jihozápadní Asii, odkud britská vláda podporovala jednotky Spojených národů ve válce proti Severní Koreji. Zdejší létající čluny Sunderland odsud vzlétali na protiponorkové patroly v Japonském a Žlutém moři. V Singapuru samotném byly tři základny RAF – Tengah (stíhači), Changi (dopravní a zásobovací letectvo) a Seletar (hydroplány, fotoprůzkum a sklady), a námořní letecká báze RNAS Sembawang.

Nejrozsáhlejší z nich, RAF Changi, se stala mým působištěm. Zdejší jednotka byla také největší v oblasti, staniční letka s různými typy letadel určených pro komunikační úkoly a křídlo složené ze tří perutí letadel typu Dakota a Valletta, zásobujících pozemní jednotky v džungli.

Leteckou kontrolu zabezpečovalo 5 důstojníků – velitel v hodnosti Squadron Leadera a 4 výkonní kontroloři v hodnostech od Pilot Officera po Flight Lieutenanta. Ve službě byly vždy 1 důstojník, 2 poddůstojníci, personál o síle 10 mužů a záchranné družstvo. Sloužilo se ve třech směnách: 13:00 – 18:00 první den, 08:00 – 13:00 druhý den a 18:00 – 08:00 třetí den, poté následoval dvouapůldenní odpočinek. Letiště I. Třídy v Changi bylo otevřené 24 hodin, ostatní letiště v Singapuru a vůbec celé Malajsii, včetně civilního v Kalangu, byla přes noc uzavřena. Kontrolor v noci nesměl spát. Po měsíčním zácviku pod dohledem zkušeného kontrolora a praktických zkouškách, obdržel jsem osvědčení o schopnosti výkonu služby a mohl sloužit samostatně.

Po vánocích roku 1953 nastoupil u letecké kontroly v Changi nový velitel. Po měsíci úřadování změnil schéma služby, jednoho z kontrolorů určil jako stálého administrátora. Výkonným kontrolorům se to samozřejmě nelíbilo, protože tím přišli o jeden den volna. Navíc administrativní práce u letové kontroly nebyla nijak náročná. Jako mluvčí naší skupinky výkonných kontrolorů jsem vznesl oficiální protest, na jehož základě byly následně změny zrušeny a obnoven původní systém dělení služeb.

Pár týdnů poté, v únoru 1953, byl jsem velitelem předveden k veliteli báze. Bylo mi sděleno, že mi piloti špatně rozumí a stěžují si na můj přízvuk. Velitel základny mě okamžitě suspendoval. Za týden si mě předvolal  samotný velitel RAF pro jihovýchodní Asii, A/M MacDonald, na velitelství na základně Seletar. Nechal si vysvětlit důvod mého vyřazení ze služby v letové kontrole. Můj posudek, vypracovaný předchozím velitelem totiž o žádném přízvuku nehovořil, naopak, označoval mě za schopného kontrolora. Po delší rozmluvě mi sdělil, že moje angličtina je i přes slabý cizí přízvuk velmi dobrá. Poté mě přeložil dočasně do Seletaru, aby osobně během létání zjistil, jak srozumitelná je moje angličtina při radiokorespondenci. Po dvou týdnech byla stížnost na moji osobu zamítnuta a zároveň jsem dostal nabídku vybrat si místo svého dalšího působení. Buď Seletar, nebo Changi. Zůstal jsem na Seletaru.

Základna RAF Seletar bylo letiště s dobrým technickým zázemím a velkým množstvím skladů. Obývala jí celá řada různých jednotek, např. fotografická peruť s Mosquity a Meteory, denně fotografující Malajský poloostrov, cvičná peruť s mnoha různými typy letadel, experimentální zkušební letka s vrtulníky, peruť létajících člunů Sunderland o třech letkách, jež se po měsíci střídaly – jedna byla v hotovosti, druhá sloužila jako dopravní a nákladní, poslední na odpočinku, provádějící výcvik posádek.

Služba v Singapuru byla velice příjemná, zejména díky bohatému společenskému životu a mnoha možnostem sportovního vyžití. Propadl jsem jachtingu a golfu, naučil jsem se malajsky, studoval čínštinu a historii jihovýchodní Asie. Do Anglie jsem se vrátil na přelomu ledna a února (21. 1. -  15. 2.) roku 1955, posledním námořním transportem na palubě lodi Asturias.

Měl jsem sice nárok na dva měsíce dovolené, ale přesto jsem ihned po svém návratu byl na vlastní žádost zařazen do školy pro stíhače na bázi RAF Oakington, vybavené stíhacími Vampiry. Velitel letové kontroly však neměl cizince v lásce, takže moje služba zde neměla dlouhého trvání. Obviňoval nás a Poláky, že jsme zavinili válku. Jednou jsem mu odvětil, že to oni, Angličané spolu s Francouzy, nás v  osmatřicátém darovali Hitlerovi. Navíc tím stejně válce nezabránili. Od té doby si na mě zasedl, vše, co jsem dělal, bylo špatně a nakonec nechtěl mě uznat za operačního kontrolora. V té době na základnu přijela zkušební komise, aby všechny kontrolory přezkoušela z teorie i z praxe. Komise mě uznala schopným samostatně vykonávat práci kontrolora, velitel mě však přesto zařadil jen jako asistenta. Požádal jsem ho proto o osobní rozhovor a navrhl mu, aby mě nechal přeložit jinam. Návrh ale odmítl, neboť to není kvůli mým vynikajícím výsledkům při zkouškách možné. Tak jsem navrhl, ať jako důvod napíše, že moje angličtina má silný přízvuk, že to klidně podepíšu. Následně jsem tedy byl suspendován. Vybral jsem si ty dva měsíce dovolené, během níž jsem byl v září 1955 přeložen do Debdenu.

Základna RAF Debden bylo typické předválečné letiště, vzdálené asi 5km od Saffron Walden v Essexu. Za války, v době bitvy o Británii sloužila jako sektorové velitelství a letiště stíhačů. Na pamětní desce u vchodu do důstojnické jídelny jsou mezi ostatními napsaná i čísla československých stíhacích perutí, které zde též sloužily. Po válce na základně sídlila škola pro radiotelegrafisty (jíž velel jeden můj známý plukovník ze Singapuru...) a cvičná letka s několika druhy letadel. Základna byla v provozu ve všední dny od 8:00 do 17:00. Každý den přicházelo tak deset až patnáct pilotů na výcvik a zkoušky, takže provoz byl velice hustý. Po několika měsících jsem už fungoval jako velitel letecké kontroly, navíc ještě po absolvování požárních kursů, stal se ze mě velitel požární ochrany stanice. Mimo zaměstnání byl jsem ještě zvolen členem výboru důstojnické jídelny, k tomu jsem navíc fungoval jako dobrovolný člen divadelního kroužku, manažer a dekoratér. Ve zbytku volného času jsem se věnoval golfu a malování (namaloval jsem přes dvacet obrazů, z čehož jeden zakoupilo Air Ministry a spoustu dalších jsem věnoval přátelům...). K tomu všemu se mi ještě podařilo absolvovat anglickou maturitu, kurs radarového systému GCA a nechat si patentovat záchrannou pilu pro letecký požární oddíl.


F/Lt A.P. Zelený MBE na konci své služby v RAF u jednoho z vlastních obrazů, Plymouth, 1970.
fcafa.com

Psal se rok 1959 a já znovu opustil Ostrovy. Na podzim jsem byl převelen do Keni na základnu RAF Eastleigh. Bylo to prvotřídní letiště se čtyřiadvacetihodinovým provozem na předměstí hlavního města Nairobi, na němž sloužily tři letky - stíhací, dopravní pro střední dolet a dopravní pro krátký dolet, jež od roku 1952 spolupracovala s armádou v bojích proti teroristické skupině Mau Mau. Tato skupina operovala v severní Keni a jejími členy byli příslušníci kmene Kikuju. Měla na svědomí životy celých rodin přistěhovalců z Evropy, několika členů vlády, mnoha vesnic domorodců oddaných vládě. Její členové se skrývali v hluboké džungli, ozbrojeni dlouhými noži Panga a kopími. Bylo zabito asi 50 Evropanů a víc než 1000 domorodců, britské a domorodé vojenské jednotky pak do roku 1962, kdy boje skončily, zabily kolem 10 000 příslušníků Mau Mau a kolem 3000 jich zajaly.

Kromě zájmů a funkcí obvyklých už z Anglie (člen výboru důstojnické jídelny, divadelník, dekoratér...) velel jsem záchranné jednotce pro oblast Keňa, Uganda a Tanzanie, ve spolupráci s policií a horolezci (zúčastnil jsem se například záchranné akce na hoře Manduli). Vystoupil jsem na dvě nejvyšší hory v Keni - spící sopku Kilimandžáro (6896 m) a Kenia. Na základně RAF El Adem jsem absolvoval kurs přežití v Libyjské poušti. Sám jsem pak zorganizoval čtyři pochody v poušti spojené se záchranářským výcvikem. Naše záchranná jednotka po letecké havárii na hoře Meru dokázala za hodinu vybudovat improvizovanou přistávací dráhu, ze které mohli být letecky evakuováni zraněný pilot a dva vojáci, spolu s mrtvým navigátorem. V průběhu revoluce v Kongu byla naše jednotka v pohotovosti pro případ evakuace Evropanů z ohrožené oblasti.

V roce 1961 jsem se opět přesunul, tentokráte do Bahrajnu v Perském zálivu, na základnu RAF Khormaksar. Prezident Irácké Muslimské Republiky, generál Kassim, začal v červnu soustřeďovat jednotky irácké armády poblíž hranic Kuvajtu s úmyslem jej obsadit. Odpovědí mu byl během července a srpna přesun britských a francouzských jednotek do Bahrajnu a Kuvajtu. Kassim své jednotky následně stáhl a já se vrátil zpět do Keni. Zde došlo v roce 1962 k velkým povodním a mým úkolem bylo zorganizovat a následně řídit letovou kontrolu na polním letišti na pobřeží u Malindi, severně od Mombasy. Přistávaly zde letouny RAF a RN s potravinovou a lékařskou pomocí pro obyvatele vesnic podél řeky Tana.

V březnu 1962 jsem byl opět přeložen do Anglie. Na stanici RAF Uxbridge jsem převzal Centrální informační službu (AIS) u Jižního velitelství letecké kontroly (SRATCE). Úkolem AIS bylo neustále aktualizovat data o všech základnách RAF ve Velké Británii, v zámoří a ve státech NATO, shromažďovat informace o leteckých cvičeních, letech příslušníků britské královské rodiny, spolupracovat s civilními leteckými organizacemi, vyšetřovat mimořádné události, stížnosti na nízké létání, hlučnost, shromažďovat hlášení o incidentech s UFO a tak dále. Velitel SRATCE v hodnosti plukovníka měl po celých 24 hodin k dispozici operační a administrativní štáb, informační službu, spojovací oddělení, operační sál (OPS) s velkou obrazovkou, na které byla vyznačena letiště I. třídy (s  non-stop provozem). Byly zde také tři radarové obrazovky naladěné na mezinárodní tísňovou frekvenci. Letadlo, které v nebezpečí vyslalo signál "Mayday", radarový paprsek tří speciálně umístěných stanic se na něj automaticky zaměřil a průsečík ukazoval jeho pozici. Kontrolor poté mohl letoun divertovat na nejbližší letiště I. třídy. Byl jsem zde zařazen jako záložní operátor.

Přišel leden 1965 a s ním návrat do Libye na základnu RAF El Adem s nástupem k 1. listopadu. Byla to fůra času, tak jsme se s manželkou rozhodli jet do El Ademu autem napříč Severní Afrikou. Začal jsem studovat arabštinu, historii Severní Afriky, bitvy z dob 2. světové války, islám.

Před tím jsem ale ještě v květnu navštívil s rodinou Vídeň. Mému otci se podařilo získat povolení k vycestování do Rakouska, tak jsem měl možnost se s ním po letech zase vidět. Bohužel pravděpodobně naposledy, bylo mu tehdy již 82 let.

Po návratu jsem si vyžádal na ministerstvu povolení k vycestování do Libye. Zakoupil jsem lehký nákladní vůz a přestavěl jej na obytný. Vyrazili jsme 21. září po trase Francie - Španělsko - Gibraltar - Maroko - Alžír - Tunis - Libye. Cestou jsme spali pod stanem a do El Ademu dorazili po čtyřiceti dnech 31. října 1965. Hned druhý den jsem se hlásil u velitele do služby. Byl jsem přidělen k letecké kontrole a ubytován v Tobruku.


F/Lt A.P. Zelený při jedné z výprav do pouště v Libyi, 1965-1970.
fcafa.com

Libye se v roce 1952 stala prvním nezávislým státem v Africe, také však prakticky nejchudším. 90% libyjského území totiž tvoří poušť. Italové toto území nazývali "Scatola di sabbia" - Škatule písku. Britové a Američané zde měli v rámci finanční pomoci v pronájmu tři letecké základny - Benghází (RAF), El Adem (RAF) a Tripolis-Wheelus (USAF). Základna El Adem sloužila jako nouzové a diverzní letiště pro civilní lety mezi Tripolisem a Káhirou, areál RAF pro cvičné bombardování, základna pro výcvik armády v poušti, cvičná tanková střelnice a základna pouštní a námořní záchranné jednotky. Nebyly zde žádné pravidelné jednotky RAF. V Tobruku byly připravené dva záchranné čluny s posádkami, na letišti byla letka armádního sboru s lehkými letouny a vrtulníky, každého půl roku se v Tobruku střídala rota pěchoty.

Po mém příchodu do El Ademu jsem se přihlásil jako navigátor do pouštní záchranné jednotky. V prosinci jsem absolvoval 14-denní výcvik v poušti poblíž oasy Kufra, v lednu 1966 jsem pak převzal nad záchrannou jednotkou velení a vedl jsem její výcvik...

Bohužel, v létě jsem měl zdravotní problémy a částečně jsem ohluchl. Lékař mě pak uznal neschopným pro práci v letecké kontrole, takže jsem působil jako operační důstojník, instruktor v kurzech pro přežití a průvodce po bojištích 2. světové války. Doprovázel jsem do pouště různé televizní štáby, organizoval dobrovolný výcvik, studoval lokaci minových polí. Doprovázel jsem též tradiční každoroční výpravy veteránů německého Afrika Korpsu a ostatních německých a britských veteránů.

Později mne jmenovali velitelem školy pro přežití v poušti a pouštní záchrany.Úkolem školy bylo vycvičit letce, aby v případě ztroskotání v poušti byli schopni přežít s minimem vody a při vysokých teplotách 48 - 54 hodin. Do té doby měli být v mírových podmínkách teoreticky zachráněni. Další speciální kurzy byly organizovány pro armádu a lékaře... Učil jsem  a přednášel na různých bázích RAF po celém východě - Kypr, Bahrajnu, Sharja, Masíra, Salala. Prováděl jsem v poušti pokusy s námořním destilátorem a padáky jako úkryty. Výsledky těchto pokusů byly dokonce publikovány v leteckém měsíčníku "Air Clues" v roce 1971. Za svoji práci jsem v červnu 1968 byl vyznamenán Řádem Britského Impéria (MBE).

V roce 1970 jsem byl přeložen na stanici RAF Mount Batten u Plymouthu jako instruktor pro přežití v různých podmínkách. Vedl jsem praktický výcvik na moři, v horách a na severu, krom toho jsem žáky učil, jak přežít při útěku na nepřátelském území. Vybudoval jsem na toto téma i muzeum a spolupracoval na scénáři dvou instruktážních filmů, natáčených v Malajsku a v Emirátech.

Do důchodu jsem odešel v listopadu 1971 v hodnosti Squadron Leader. Od jara jsem pracoval jako průvodce u různých turistických agentur, většinou však u Britských Aerolinií. Přibližně za dvacet let jsem procestoval více než čtyřicet států po celé zeměkouli, kromě Antarktidy jsem navštívil všechny kontinenty. Naučil jsem se několikero světových jazyků, alespoň pozdrav a trochu přátelské konverzace, což se mi mnohokráte vyplatilo. Profesionálního cestování jsem se vzdal koncem roku 1990.


A.P. Zelený MBE před svým domem ve Frome v srpnu 2002.
fcafa.com

Rehabilitace

V roce 1991 byl Adolf Pravoslav Zelený politicky a morálně rehabilitován a povýšen do hodnosti plukovníka letectva ve výslužbě. Od smrti manželky v roce 1999 žil sám v domku ve Frome než v červnu 2009 musel být hospitalizován a 25. ledna 2010 zemřel v Bristolu. Poslední rozloučení s plk. Adolfem Pravoslavem „Zeke“ Zeleným MBE proběhlo 12. února 2010 v krematoriu Haycombe v Bathu.

V listopadu 2017 bylo jeho jméno připomenuto mezi dalšími 2500 československými muži a ženami, kteží sloužili v průběhu druhé světové války v RAF, na pomníku okřídleného lva na pražském Klárově.


Okřídlený lev. Tento památník je výrazem vděčnosti britské komunity 2500 československých letců, kteří sloužili v královském letectvu v letech 1940-1945 ve jménu svobodné Evropy, z nichž mnoho následně trpělo během komunistického režimu v Československu. 
Česká republika, Praha, Klárov, datum odhalení památníku 17. červen 2014.

 Mojmir Churavy – Vlastní dílo, CC BY-SA 3.0, commons.wikimedia.org

Zdroje:
Vlastní archiv
Fotografie a poslední odstavec: S/Ldr Adolf Pravoslav „Zeke“ Zeleny MBE

Seriál

Podobné články

Další články autora

Autor : 🕔02.06.2005 📕27.346